5 Tdo 849/2024

5 Tdo 849/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2024 v řízení o dovolání, které podal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015, takto:

Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015 (dále též jen rozhodnutí či rozsudek soudu prvního stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak), byli pod bodem I. uznáni vinnými obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný skutkem právně posouzeným jako jednak zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr.

zákoník“), a jednak zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, obvinění Petr Kutil a Ing. Pavel Kocourek byli uznáni vinnými pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku [v případě obviněného Ing.

Pavla Kocourka též podle odst. 3 písm. e)], Mgr. Josef Veselý byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Vinným byl pro tento skutek uznán též obviněný Tomáš Kadlec. Pod bodem II. byli uznáni vinnými MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný a Ing. Jozef Kalavský jednak trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31.

12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), a to MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako pachatel a zbylí dva obvinění jako pomocníci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jednak obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 2, 4 písm. a) tr. zák. a obviněný Ing. Jozef Kalavský trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za to byl obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, podle § 160 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr.

zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na 24 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 6 T 268/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Tímto rozsudkem soud prvního stupně rozhodl i o trestech dalších obviněných (o jejichž dovoláních bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 5 Tdo 284/2022, ve kterém je shrnutí rozhodnutí soudů nižších stupňů a na které lze odkázat). Dále bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním všichni obvinění a státní zástupce, který je podal proti výroku o trestu v neprospěch obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila a Ing. Pavla Kocourka. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020 (dále též jen rozhodnutí či rozsudek odvolacího soudu, příp. soudu druhého stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak). Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně obviněných MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA, a Ing. Jozefa Kalavského, ohledně obviněného MUDr. Michala Toběrného ve výroku o trestu a ohledně obviněných Ing. Pavla Kocourka a Petra Kutila ve výroku o uložení peněžitého trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud současně znovu rozhodl ve věci následovně. V případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil celý výrok o vině pod body I. – III. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 57 T 1/2017-8771, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že pod bodem I. obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, [ad a) za jednání spáchané společně s již odsouzenou Ing. Emilií Bialešovou a JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA; ad b) za jednání spáchané společně s obviněnými MUDr. Michalem Toběrným, Petrem Kutilem, Ing. Pavlem Kocourkem, Tomášem Kadlecem, Mgr. Josefem Veselým; ad c) za jednání spáchané společně s již odsouzeným D.

M.] uznal vinným jednak pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, jednak zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 al. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 al. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr.

zákoníku, pod bodem II. [ad a) za jednání spáchané společně s obviněnými Ing. Jozefem Kalavským a MUDr. Michalem Toběrným; ad b) společně za jednání s již odsouzeným Z. Č.; ad c) za jednání společně s již odsouzeným J. K.] uznal obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, vinným jednak pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku. Obviněný Ing. Jozef Kalavský byl pod bodem II. a) výroku rozsudku odvolacího soudu uznán vinným jednak pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Za uvedenou trestnou

činnost byl obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, podle § 331 odst. 4, § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen trest propadnutí majetku. Dále tímto rozsudkem odvolací soud uložil trest obviněným Ing. Jozefu Kalavskému a MUDr. Michalu Toběrnému, změnil peněžitý trest uložený obviněným Ing. Pavlu Kocourkovi a Pavlu Kutilovi, rozhodl o vznesených nárocích poškozené Nemocnice Na Homolce a zamítl odvolání obviněných Ing. Pavla Kocourka, Tomáše Kadlece a Mgr. Josefa Veselého (ve zbytku ponechal napadený rozsudek nezměněn).

3. Trestné činnosti se obvinění podle rozsudků soudů nižších stupňů měli dopustit zjednodušeně uvedeno níže popsaným způsobem, přičemž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obsáhlý výrok o vině na str. 2 až 15 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, byl uznán vinným z rozsáhlé trestné činnosti, jíž se podle závěrů soudů nižších stupňů dopouštěl v postavení ředitele státní příspěvkové organizace Nemocnice Na Homolce (dále jen ve zkratce „NNH“ nebo „Nemocnice Na Homolce“). Nejvyšší soud bude pro určité zjednodušení (v označení skutků) a též pro celkový přehled vycházet především ze shora označeného rozsudku soudu druhého stupně (rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020) a jím vytvořeného nového číslování skutků a dílčích útoků (v němž jsou vlastně spojeny původně dvě samostatně vedené věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015 a 57 T 1/2017, jak bylo vysvětleno shora).

4. Jednání popsané pod bodem I. a) výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, spolu s již odsouzenou Ing. Emilií Bialešovou a obviněným JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA, jehož trestní stíhání bylo pro úmrtí zastaveno. Tento skutek spočíval v tom, že se uvedení obvinění v první polovině roku 2007 dohodli, že JUDr. MUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA, který byl od poloviny roku 2003 zaměstnancem NNH, již nebude právní služby (zejména v oblasti medicínského práva) poskytovat na základě pracovněprávního vztahu, ale jako advokát za více než trojnásobnou odměnu (smlouvu uzavřeli dne 12.

6. 2007 s měsíční odměnou ve výši 195 000 Kč bez DPH s platností do 30. 4. 2008). Obviněná Ing. Emilie Bialešová, resp. jí ovládaná obchodní společnost Bialešová, s. r. o., již poskytovala NNH služby odborného poradenství v oblasti účetnictví již od 20. 12. 1998 (s plánovanou účinností do 31. 12. 2008). Uvedení tři obvinění se pak společně dohodli na tom, že učiní vše pro to, aby obchodní společnost Bialešová, s. r. o., i JUDr. MUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA, mohli poskytovat své služby NNH i nadále, bylo však potřeba vypsat zadávací řízení na obě zakázky.

Proto se dohodli, že poskytování účetních a medicínsko-právních služeb bude spojeno do jedné zakázky, aby zúžili okruh možných konkurentů, a že bude zadávací dokumentace nastavena tak, aby zvýhodňovala Sdružení obchodní společnosti Bialešová, s. r. o., a JUDr. MUDr. Romana Žďárka, Ph.D., MBA (dále jen „Sdružení“), které pro tento účel založili. Do zadávací dokumentace veřejné zakázky na uvedené služby proto obvinění nechali vložit požadavky a hodnotící kritéria, které byly později Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále také jen „ÚOHS“) označeny za diskriminační.

V takto zmanipulovaném zadávacím řízení také skutečně zvítězilo Sdružení, s nímž dne 4. 8. 2008 uzavřel obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako zástupce NNH, smlouvu o poskytování účetních a medicínsko-právních služeb (s účinností od 1. 10. 2008) na dobu 55 měsíců, tedy až do 30. 4. 2013. Za to si obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nechal slíbit úplatek ve výši 250 000 Kč měsíčně po dobu platnosti zmíněné smlouvy, tj. v celkové očekávané výši 13 750 000 Kč, a v dalším období skutečně od Ing. Emilie Bialešové přijal za období do konce roku 2010 v celkové výši nejméně 6 750 000 Kč (tj. za 27 měsíců po 250 000 Kč měsíčně).

Všichni obvinění byli při uvedeném společném jednání vedeni úmyslem směřujícím k vlastnímu osobnímu obohacení na úkor Nemocnice Na Homolce, které jednáním obviněných byla způsobena škoda ve výši nejméně 49 500 000 Kč odpovídající rozdílu mezi nabídkovými cenami zvýhodněného Sdružení a uchazečem o veřejnou zakázku, který se umístil na druhém místě (za dobu trvání smlouvy bylo Sdružení vyplaceno celkem 159 500 000 Kč bez DPH, z čehož celkem 34 395 456,32 Kč získal JUDr. MUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA).

Pro úplnost lze dodat, že o tomto skutku rozhodl původně Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn.

57 T 1/2017, který

nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, dovolání obviněné Ing. Emilie Bialešové odmítl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 991/2021, ústavní stížnost obviněné Ing. Emilie Bialešové byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2417/22; obviněný JUDr. MUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA, byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, avšak ještě před rozhodnutím odvolacího soudu dne 8.

11. 2020 zemřel, takže jeho trestní stíhání bylo jako nepřípustné zastaveno. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, původně podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, také dovolání, nicméně po zrušení tohoto rozsudku podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, je vzal zpět [to platí i ve vztahu k dalším bodům I. c), II. b) a c), jak budou uvedeny níže].

5. Jednání pod bodem I. b) výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu (resp. pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) se podle soudů nižších stupňů dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, spolu s obviněnými MUDr. Michalem Toběrným, Petrem Kutilem, Ing. Pavlem Kocourkem, Mgr. Josefem Veselým a Tomášem Kadlecem, který však nepodal dovolání. Nejpozději v září roku 2008 se začali MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako ředitel NNH, MUDr. Michal Toběrný jako náměstek ředitele NNH a předseda dozorčí rady obchodní společnosti HOLTE MEDICAL, a.

s., se sídlem Praha 5, Roentgenova 37/2 (dále jen „HOLTE MEDICAL“), dceřiné společnosti Nemocnice Na Homolce, Petr Kutil jako předseda představenstva obchodní společnosti HOLTE MEDICAL a Ing. Pavel Kocourek jako ředitel odboru hospodaření přímo řízených organizací Ministerstva zdravotnictví České republiky (dále ve zkratce jen „MZ“, „ministerstvo“, nebo Ministerstvo zdravotnictví“) a člen dozorčí rady obchodní společnosti HOLTE MEDICAL dohadovat o záměru zadat jménem Nemocnice Na Homolce veřejnou zakázku na digitalizaci chorobopisů s cílem získat z této zakázky osobní prospěch.

Vymysleli plán spočívající v tom, že zakázka bude zadána jimi preferované obchodní společnosti, kterou následně fakticky ovládnou, zakázku ve skutečnosti provede subdodavatel za podstatně nižší cenu a rozdíl mezi touto částkou a částkou skutečně vyplacenou NNH vyvedou na další spřízněné obchodní společnosti jako platbu za fiktivní plnění, aby zastřeli původ těchto peněz, které následně z účtů těchto spřízněných obchodních společností nechají vybrat a rozdělí si je. Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr.

Michal Toběrný k tomuto jednání plánovali využít možností vyplývajících z jejich postavení v Nemocnici Na Homolce a Ing. Pavel Kocourek možností vyplývajících z jeho funkce na ministerstvu, umožňujících jim ovlivnit průběh zadávacího řízení, resp. ztížit možnost kontroly jeho průběhu a následné samotné realizace veřejné zakázky a finančních toků při její realizaci. Za tím účelem inicioval obviněný Petr Kutil přes svého známého obviněného Tomáše Kadlece, kterého do plánu zasvětil, dne 9. 10. 2008 vznik obchodní společnosti DISOL, s.

r. o., se sídlem Praha 3, Křišťanova 643 (dále jen „DISOL“), která měla zakázku získat a jejímž jediným jednatelem a společníkem byl právě obviněný Tomáš Kadlec. Poté obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nechal připravit dokumentaci k této veřejné zakázce, kterou nechal schválit obviněným Ing. Pavlem Kocourkem, ředitelem odboru hospodaření organizací ministerstvem. Dne 23. 2. 2009 nechal zveřejnit v Informačním systému o veřejných zakázkách záměr Nemocnice Na Homolce zadat v užším řízení nadlimitní veřejnou zakázku „Digitalizace archivu chorobopisů“ s předpokládanou celkovou hodnotou 95 000 000 Kč bez DPH, jejímž předmětem měla být digitalizace archivu chorobopisů NNH v počtu stránek 75 000 000.

Jelikož obchodní společnost DISOL vzhledem ke své krátké existenci nesplňovala kvalifikační podmínky, z podnětu obviněného Petra Kutila uzavřel obviněný Tomáš Kadlec jednající za obchodní společnost DISOL dne 5. 3.

2009 smlouvu o sdružení

s obchodní společností VDI Meta Trans – výrobní družstvo invalidů, se sídlem Praha 4, Antala Staška 1292/32 (dále jen „VDI Meta Trans“), poté se společně účastnili výběrového řízení pod názvem DISOL Group. Předsedou hodnotící výběrové komise byl obviněný MUDr. Michal Toběrný. Dne 15. 6. 2009 při otevírání obálek bylo zjištěno, že nabídka preferovaného sdružení DISOL Group

nebyla ekonomicky nejvýhodnější, neboť ji překonala obchodní společnost ICZ, a. s., tehdy se sídlem Praha 4, Hvězdova 1689/2a (dále jen „ICZ“). Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Ing. Pavel Kocourek a Petr Kutil se rozhodli, že zabrání zadání zakázky obchodní společnosti ICZ, která podala ekonomicky nejvýhodnější nabídku, tím, že ji vyřadí pro údajné nesplnění zadávacích podmínek, konkrétně neprokázání, že bude mít do dne případného zadání zakázky zajištěné požadované zabezpečené prostory.

Vyloučen byl také další uchazeč, obchodní společnost Scanservice, a. s., se sídlem Praha 9, Náchodská 2397/23 (dále jen „Scanservice“). Neoprávněně vyloučená obchodní společnost ICZ se podle plánu obviněných MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka a Tomáše Kadlece výslovně vzdala práva podat proti svému vyloučení námitky. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, pak dne 16. 7. 2009 uzavřel s obviněným Tomášem Kadlecem, jednajícím za DISOL Group, Smlouvu o dílo č. 120609 (dále jen „Smlouva o dílo“) s cenou plnění ve výši 146 250 000 Kč bez DPH.

Tímto jednáním obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil, Ing. Pavel Kocourek a Tomáš Kadlec jednak neoprávněně zvýhodnili sdružení DISOL Group na úkor obchodní společnosti ICZ, jejíž nabídka byla ekonomicky výhodnější a splňovala podmínky stanovené zadávací dokumentací, tedy neměla být vyřazena, jednak způsobili škodu Nemocnici Na Homolce ve výši nejméně 56 887 994 Kč, neboť na základě takto uzavřené smlouvy bylo obchodní společnosti DISOL vyplaceno do konce roku 2011 celkem 150 600 494 Kč, ačkoli tytéž služby mohla NNH získat za výhodnější částku 93 712 500 Kč, kterou nabízela neoprávněně vyřazená obchodní společnost ICZ.

Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil a Ing. Pavel Kocourek podle svého původního plánu, s nímž seznámili Tomáše Kadlece a Mgr. Josefa Veselého, po uzavření Smlouvy o dílo zcela ovládli obchodní společnost DISOL. Obvinění dne 14. 9. 2009 nechali (za účasti dalších osob) založit obchodní společnost Virmil, a. s., tehdy se sídlem Praha 3, Křišťanova 643 (dále jen „Virmil“), jejíž akcie na majitele fakticky drželi přímo obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a Petr Kutil, a jež získala obchodní podíl od Tomáše Kadlece v obchodní společnosti DISOL.

Finanční prostředky zaslané obchodní společnosti DISOL od NNH byly pak postupně převáděny na účet obchodní společnosti DRUPPI, s. r. o., se sídlem Praha 9, Rubeška 4/383 (dále jen „DRUPPI“), v níž byl jednatelem a společníkem obviněný Mgr.

Josef Veselý,

blízký přítel obviněných Petra Kutila a Tomáše Kadlece, a to takovým způsobem, aby vše budilo dojem běžných obchodních transakcí. Veškeré zastírací převody sloužící k legalizaci výnosů z této trestné činnosti jsou podrobně popsány ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 7-8, na který je možno plně odkázat. Všichni obvinění tak činili při vědomí, že finanční prostředky připsané na účet obchodní společnosti DRUPPI od obchodní společnosti DISOL pocházejí z plateb, které společnosti DISOL uhradila Nemocnice Na Homolce jako plnění za nelegálně zadanou veřejnou zakázku na digitalizaci archivu chorobopisů.

Tyto finanční prostředky obviněný Mgr. Josef Veselý vybíral v hotovosti z bankomatů a předával obviněnému Petru Kutilovi k dalšímu rozdělení. Obvinění tak zastřeli původ částky v celkové výši nejméně 53 390 618,50 Kč, z čehož nejméně 25 miliónů Kč připadlo obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, který navíc opakovaně prodlužoval DISOL Group termín odevzdání díla a nepožadoval od nich zaplacení smluvní pokuty ve výši 130 miliónů Kč, na niž měla Nemocnice Na Homolce podle smlouvy nárok.

6. Jednání pod bodem I. c) výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo kladeno za vinu obviněným MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, a již odsouzenému D. M., kteří sjednali poskytování právních služeb Nemocnici Na Homolce advokátní kanceláří ŠACHTA & PARTNERS (dále jen „AK ŠACHTA“), a to původně od jara 2007 na dva roky. Obvinění se společně dohodli na prodloužení spolupráce, ačkoliv v té době už měl právní služby poskytovat také JUDr. MUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA, a to za úplatek pro obviněného MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA, který pak zmanipuloval zadávací řízení z počátku roku 2009 na veřejnou zakázku na poskytování právních služeb tak, aby zvítězil preferovaný dodavatel AK Šachta (předně předpokládanou hodnotu zakázky účelově podhodnotil na částku 1 750 000 Kč za rok, dále rozhodl o vítězi vnitřního výběrového řízení, v němž za nejvhodnější označil nabídku AK Šachta). Posléze se oba obvinění dohodli na zavedení měsíčního paušálu, uzavírali též dodatky o prodloužení smlouvy, to vše za předem slíbenou odměnu pro obviněného MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA, jak je podrobně popsáno (včetně přebírání úplatků) na str. 9-10 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, obdržel od D. M. za zadání předmětné zakázky bez výběrového řízení dohodnutý úplatek v celkové výši nejméně 2 220 000 Kč (15x 100 000 Kč a 6x 120 000 Kč). Pro úplnost lze dodat, že o tomto skutku původně rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, dovolání obviněného D. M. odmítl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 991/2021, ústavní stížnost obviněného D. M. byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2473/22.

7. Jednání pod bodem II. a) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu (respektive pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) se dopustili obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako ředitel NNH, MUDr. Michal Toběrný jako jeho náměstek a Ing. Jozef Kalavský jako zástupce dodavatele obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, s. r. o., se sídlem Praha 5, Na Zatlance 2174/5 (dále jen „TRANSKONTAKT-MEDICAL“). Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný nejprve iniciovali rozhodnutí o nákupu Leksellova gama nože (dále ve zkratce též jen „LGN“ či „LG nůž“), přičemž počítali s tím, že od dodavatele této veřejné zakázky budou pro sebe požadovat úplatek ve výši několika procent z celkové sjednané ceny veřejné zakázky.

S tímto plánem vedli jednání se zástupci Ministerstva zdravotnictví coby zřizovatele Nemocnice Na Homolce, aby získali dotaci na tuto investiční akci s předpokládanou hodnotou 130 000 000 Kč. Jediným dodavatelem LGN na území České republiky byla obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL, s níž vyjednali cenu předmětu veřejné zakázky ve výši 139 800 000 Kč bez DPH. Dne 18. 8. 2009 obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, domluvil s obviněným Ing. Jozefem Kalavským, zástupcem obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, úplatek ve výši 4 % z vyjednané ceny, který nebude slevou na kupní ceně, ale osobním prospěchem MUDr.

Vladimíra Dbalého, MBA, a MUDr. Michala Toběrného. Zakázka tak byla zadána dodavateli TRANSKONTAKT-MEDICAL za cenu 139 800 000 Kč bez DPH, tedy 152 382 000 Kč s DPH (ač uvedená obchodní společnost jej objednala u výrobce toliko za 91 028 000 Kč). V rozsudcích soudů nižších stupňů je dále podrobně popsáno předání sjednaného úplatku Ing. Jozefem Kalavským, jakož i ustanovení právních i vnitřních předpisů, jež svým jednáním porušili obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný, kteří svým jednáním způsobili Nemocnici Na Homolce škodu ve výši odpovídající částce 5 664 175 Kč (215 000 Eur), již obdrželi jako úplatek a o niž mohla být kupní cena nižší.

8. Jednání pod bodem II. b) výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, společně s již odsouzeným Z. Č., s nímž se v roce 2008 dohodl, že bude vykonávat práci jeho osobního konzultanta na základě dohody o pracovní činnosti, za což bude obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, odvádět měsíčně pravidelný úplatek ve výši 20 000 Kč. V květnu 2008 proto nechal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, zadat veřejnou zakázku mimo režim tehdy platného zákona o veřejných zakázkách na poskytování metodické podpory pro NNH, ačkoliv věděli, že takové služby odsouzený Z.

Č., poskytovat nebude, přesto je fakturoval NNH. Oba obvinění tak v letech 2008 až 2011 způsobili Nemocnici Na Homolce škodu v celkové výši 3 255 780 Kč a obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, obdržel od Z. Č. úplatek v celkové výši nejméně 760 000 Kč. Pro úplnost je možno dodat, že jde původně o jednání popsané pod bodem I. A) z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který ohledně obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020 (obviněný Z. Č., ani státní zástupce ohledně něj odvolání nepodali).

9. Jednání pod bodem II. c) výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu se dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, společně s již odsouzeným J. K., s nímž se na jaře 2009 dohodl, že pro něj zajistí veřejnou zakázku na poskytování organizační, metodické, kontrolní, připomínkové a konzultační činnosti pro NNH, a to na dobu neurčitou a mimo režim tehdy platného zákona o veřejných zakázkách, za což si od něj nechal slíbit úplatek ve výši 20 000 Kč měsíčně, s čímž již odsouzený J. K. souhlasil. Dne 22. 5. 2009 proto obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, zadal veřejnou zakázku na poskytování organizační, metodické, kontrolní, připomínkové a konzultační činnosti pro Nemocnici Na Homolce J. K., v následně uzavřené smlouvě o spolupráci obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, NNH zavázal, že bude po časově neomezenou dobu odebírat od J. K. blíže nespecifikované organizační, metodické, kontrolní, připomínkové a konzultační činnosti za odměnu ve výši 70 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba od počátku věděli, že takové služby poskytovány nebudou, obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, je ani posléze nepožadoval, přesto byly fakturovány a z výnosů byl hrazen jednou za 3 měsíce slíbený úplatek. Podrobnosti k fakturaci i předávání úplatků jsou obsahem popisu skutku. Tímto jednáním oba obvinění způsobili Nemocnici Na Homolce škodu v celkové výši 1 280 323 Kč a obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, získal úplatek v celkové výši nejméně 360 000 Kč. Pro úplnost je možno dodat, že jde původně o jednání popsané pod bodem I. B) z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který ohledně obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020 (obviněný J. K. odvolání nepodal, státní zástupce původně podané odvolání ohledně tohoto obviněného vzal zpět).

10. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, tak jednáním popsaným pod body I. a) až c) výroku rozsudku odvolacího soudu způsobil Nemocnici Na Homolce škodu v celkové výši 106 387 994 Kč a sám získal majetkový prospěch v celkové výši 33 970 000 Kč, jednáním pod body II. a) až c) výroku rozsudku odvolacího soudu způsobil škodu v celkové výši 10 200 278 Kč a sám získal majetkový prospěch v celkové výši 6 784 175 Kč.

II. Dovolání obviněného

11. Proti rozsudku odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020) podali dovolání obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil, Ing. Pavel Kocourek, Mgr. Josef Veselý a Ing. Jozef Kalavský, každý prostřednictvím svého obhájce. Protože věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, byla vyloučena k samostatnému projednání a toto rozhodnutí se týká jen uvedeného obviněného, bude níže reprodukován jen obsah jeho dovolání.

12. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, podal dovolání (datované dnem 6. 12. 2021) proti rozsudku soudu druhého stupně (rozsudku Vrchního soudu ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020), kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání (a o dalších odvoláních) proti rozsudku soudu prvního stupně (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015) a kterým byl zároveň podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině (a ve spojitosti s tím i další výroky) z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, a z něhož byl převzat výrok o vině a výrok učiněný v adhezním řízení (v této věci původně obviněný podal dovolání, které ale nemohlo být projednáno, protože v mezidobí byly napadené výroky zrušeny uvedeným postupem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadené rozsudky podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), jelikož napadeným rozsudkem podle něj došlo k uložení nepřiměřených trestů, a tím i k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

13. Dovolatel si byl vědom úzkého vymezení možnosti přezkumu skutkového stavu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Upozornil, že to ale neplatí v případě porušení práva na spravedlivý proces, jak judikoval Ústavní soud. V jeho případě soudy nižších stupňů rezignovaly na svou funkci, když se řádně nevypořádaly s jeho námitkami, jimiž demonstroval extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Podle obviněného se odvolací soud věnoval selektivně pouze některým důkazům, ostatní přehlížel a nijak na ně nereagoval. Soudy nižších stupňů nahrazovaly důkazy vlastními domněnkami a hypotetickými konstrukcemi, důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků nejsou podle obviněného dostatečné k prokázání jeho viny.

14. Klíčovým důkazem o vině obviněného měl být elektronický soubor s názvem „Director´s Diary“, který měl zachycovat osobní, pracovní a společenský život dovolatele v období od 7. 9. 2006 do 13. 6. 2011. Tento důkaz obviněný označil za důkaz nepřímý, z nějž ale soudy vycházely a nahrazovaly jím spolehlivá skutková zjištění. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěry soudů, jež odůvodnily pravdivost záznamů v elektronickém deníku s tím, že jsou v souladu s ostatními záznamy zjištěných pracovních schůzek.

Upozornil na to, že shoda je ovšem pouze co do existence těchto schůzek a časového určení, avšak co do pravdivosti obsahu schůzek a co do jejich průběhu takový spolehlivý závěr učinit nelze. Většina záznamů, jež se mají vztahovat k posuzovaným skutkům (např. skutek kvalifikovaný jako trestný čin přijetí úplatku), však zůstávají důkazně osamocené. Není pravdou tvrzení odvolacího soudu, že soud prvního stupně záznamy z elektronického deníku pečlivě konfrontoval s jinými důkazy, naopak je pravdivost některých záznamů provedenými důkazy (např. výpověďmi svědků) vyvrácena.

Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nepopíral, že je autorem elektronického deníku, popíral však, že by deník věcně zachycoval skutečnost, jednalo se spíše o autorské dílo s prvky fikce. Soudy nižších stupňů se dopustily chyby v argumentaci či v důkazu kruhem, která měla dopad do práva obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného nebylo dostatečně zkoumáno a správně vyhodnoceno, nakolik byly záznamy v elektronickém deníku ovlivněny jeho subjektivním vnímáním, duševním stavem a abúzem návykových látek (nadužívání diazepamu často v kombinaci s alkoholem a dalšími léky).

Poukázal na závěry znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na gerontopsychiatrii, který uvedl, že obviněný má narcistické rysy, řada informací v deníku je silně zkreslena aktuálními pocity a představami obviněného a obecná věrohodnost deníku je sporná, s opatrností je nutno přistupovat k číselným hodnotám a k tomu, co obviněný považuje za silně pozitivní a silně negativní. Současně dovolatel vyjádřil svůj názor, že elektronický deník odporuje „zásadě zákazu sebeobviňování“ (míněna zřejmě zásada zákazu nucení k sebeobvinění).

Soudy tento důkaz dostatečně nevyhodnotily ve vztahu k uvedeným závěrům znaleckého posudku, dostatečně se nevypořádaly s tímto znaleckým posudkem, který tak zůstal podle obviněného opomenut (k tomu odkázal na bohatou judikaturu Ústavního soudu k opomenutým důkazům). Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že měl být proveden důkaz k posouzení věrohodnosti záznamů v elektronickém deníku ve vztahu k hodnocení duševního stavu obviněného. Nelze se spokojit se závěrem odvolacího soudu, že takový důkaz by byl nadbytečný.

15. Dále obviněný vznesl výhrady k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se podle něj nezabýval všemi vznesenými námitkami obhajoby. Upozornil na povinnost soudu vycházející z Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších změn, dále ve zkratce jen „Listina“) řádně své rozhodnutí odůvodnit. S tím souvisí i jeho tomu odpovídající právo, jak vyplývá i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se vyžaduje po soudu přímá odpověď na takovou námitku účastníka řízení, je-li pro rozhodnutí věci podstatná (rozhodná). Tento požadavek je součástí práva na spravedlivý proces.

16. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud chybně posoudil jeho jednání jako pokračování v trestné činnosti podle § 116 tr. zákoníku. K tomu se odvolací soud vyjádřil pouze stručně, když uvedl, že z hlediska časové osy je zřejmé, že skutky z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, vykazují všechny znaky pokračujících trestných činů a jsou splněny podmínky pro uložení společného trestu ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku za všechny dílčí útoky pokračujících trestných činů. Podle obviněného se odvolací soud nijak nezabýval dalšími zákonnými znaky pokračujícího trestného činu, zejména existencí jednotného záměru obviněného. K tomu citoval z odborné literatury pasáže poukazující na potřebu jednotného záměru alespoň v hrubých rysech od počátku páchání, tedy od prvního dílčího útoku, přičemž další útoky vedou k uskutečnění tohoto záměru, který vyplývá z vůle pachatele páchat trestnou činnost. Společný záměr nemůže být presumován, ale musí být v řízení dokázán a odůvodněn. Obviněný namítal, že odvolací soud se dostatečně neseznámil s obsahem trestního spisu, se všemi konkrétními okolnostmi a souvislostmi jednání obviněného z hlediska posouzení dílčích útoků pokračujících trestných činů. Pouze stroze konstatoval, že je vázán skutkovými zjištěními soudů v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2017. Toto chybné posouzení odvolacího soudu mělo následek ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen nepřiměřeně přísný, ačkoliv by institut pokračování měl vést k příznivějšímu posuzování při trestání.

17. Dále obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, vznesl konkrétní argumenty, jimiž dokládal extrémní nesoulad skutkových zjištění u jednotlivých skutků popsaných v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze s důkazy. Skutek pod bodem I. a) se týkal přijetí úplatků a manipulací s veřejnou zakázkou Nemocnice Na Homolce na účetní a právní služby spáchaný spolu s Ing. Emilií Bialešovou a JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA. Soudy nižších stupňů učinily závěry o účelovém spojení medicínsko-právních služeb do jedné zakázky a zvýhodnění sdružení Bialešová, s.

r. o., a JUDr. MUDr. Romana Žďárka, Ph.D., MBA, navzdory výpovědi svědka Z. K., který vypověděl, že Ministerstvo zdravotnictví v roce 2006 dospělo k závěru reformovat zdravotnictví, do čehož spadal projekt „outsourcingu“ účetních a medicínsko-právních služeb v NNH, proto k předloženému návrhu zadávací dokumentace veřejné zakázky na jednání s MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, neměl připomínek, když de facto vyhověl požadavkům ministerstva. Žádný z důkazů neprokazuje, že by se obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, aktivně účastnil na přípravě zadávací dokumentace či by inicioval účelové spojení účetních a medicínsko-právních služeb.

Proti tomuto spojení nijak nebrojil ředitel odboru veřejných zakázek ÚOHS Mgr. Jan Lízal, za diskriminační byl považován požadavek zadavatele na osobu splňující vysokoškolské vzdělání v oboru právo a zároveň všeobecné lékařství. Jako laik nemohl obviněný vědět, že spojením služeb porušuje zákon o veřejných zakázkách. Z důkazů nevyplynulo, že by JUDr. MUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA, jednal s vědomím či po dohodě s obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, a neprokázala se žádná participace dovolatele na změně zadávací dokumentace veřejné zakázky.

Neprokázalo se, že by dovolatel aktivně vybíral členy hodnotící komise, celkově nebylo podle něj prokázáno jeho zapojení do průběhu zadávacího řízení. Dále dovolatel brojil proti „nezákonně použité právní kvalifikaci skutků“ popsaných výroku o vině pod bodem I. a) napadeného rozsudku. Podle dovolatele soudy nižších stupňů dostatečně neposoudily, zda je možné toto jednání obviněného kvalifikovat jednak jako zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, 4 písm. a) tr.

zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, tedy v jednočinném souběhu. Poukázal na komentář k trestnímu zákoníku, který jednočinný souběh trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku a trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku vylučuje z důvodu speciality trestného činu podle § 256 odst. 3 tr.

zákoníku k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. Majetkový nebo jiný prospěch, jak je uveden v § 256 odst. 3 tr. zákoníku, v souvislosti s korupčním jednáním při zadání veřejné zakázky, je podle rozhodovací praxe soudů úplatkem, tj. majetkovým nebo jiným prospěchem v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu (§ 331 odst.

1 al. 1 tr. zákoníku) zúžený ustanovením § 256 tr. zákoníku na oblast veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb. Proto jednání obviněného mělo být posouzeno pouze jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku. Jelikož celkový prospěch by nepřesáhl 10 000 000 Kč, nejednalo by se o prospěch velkého rozsahu. Výhrady dovolatel vznesl i vůči určené výši způsobené škody, která byla mechanicky stanovena rozdílem nabídkové ceny vítězného Sdružení a druhého neúspěšného uchazeče.

Soudy nižších stupňů měly podle obviněného postupovat podle § 137 tr. zákoníku, měla být zjišťována obvyklá cena stejné nebo srovnatelné služby a konfrontována s odměnou vyplacenou vítěznému Sdružení. V potaz by mělo být bráno rovněž hledisko efektivnosti použití veřejných prostředků, tedy že nejvýhodnější nabídka není vždy ta nejlevnější. Nebylo zjišťováno, zda druhá nabídka nebyla extrémně podhodnocená a zda by byla uskutečnitelná, jak ostatně dovodil znalecký posudek znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s.

r. o., který však soudy ignorovaly. Soudy tak vyšly z hypotetického předpokladu, že neúspěšný uchazeč, pokud by realizoval zakázku, by ji provedl ve stejné kvalitě jako vítězné Sdružení, ovšem za nižší cenu. Soudy bez podložených důkazů dovodily závěr, že cenu za poskytnuté služby vítězné Sdružení muselo nastavit tak, aby se do něj zahrnuly vysoké odměny pro JUDr. MUDr. Romana Žďárka, Ph.D., MBA, a úplatek pro obviněného.

18. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. b) výroku o vině napadeného rozsudku, který se týkal manipulace s veřejnou zakázkou NNH na digitalizaci chorobopisů a legalizace výnosů z trestné činnosti, dovolatel vznesl následující konkrétní námitky rozporu provedeného dokazování a následně dovozeného skutkového stavu, který soudy nižších stupňů nekriticky převzaly z obžaloby. Záměr obviněných zadat zakázku na digitalizaci chorobopisů s úmyslem získat z ní osobní prospěch soudy údajně dovodily ze záznamů z elektronického diáře.

Avšak z těchto záznamů nelze podle dovolatele dovodit záměr ohledně rozdělení zisku, získání osobního prospěchu apod. Jedná se opět o pouhé hypotézy nemající podklad v důkazech, navíc činěné v neprospěch obviněných. Naproti tomu stojí řada svědeckých výpovědí, jež poukazovaly na nezbytnost digitalizace chorobopisů v NNH. Závěr, že by obchodní společnost DISOL byla založena obviněným Tomášem Kadlecem na žádost obviněného Petra Kutila odporuje výpovědi Tomáše Kadlece, jenž uvedl, že obchodní společnost DISOL založil z vlastní vůle, aby rozvíjel standardní obchodní činnost se zaměřením na oblast digitalizace (viz jeho výpověď na str.

75, 77, 78 rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 4/2015). Rovněž záznam v elektronickém deníku, že obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, měl klíče od kanceláří společnosti DISOL, či že tato obchodní společnost měla sídlo jinde, než fakticky sídlila, neprokazuje, že by obviněný manipuloval s touto veřejnou zakázkou. Rovněž zjištění, že se v zadávacím řízení nacházely dokumenty od obchodní společnosti DISOL s datem předcházejícím zveřejnění oznámení o zadání veřejné zakázky, nelze podle dovolatele vykládat v jeho neprospěch.

Závěr, že zadávací dokumentace a kvalifikační předpoklady byly směřovány na konkrétního uchazeče, odporuje provedeným důkazům, konkrétně výpovědi svědka V. T., zpracovatele zadávací dokumentace, kterou soud prvního stupně nehodnotil komplexně. Zcela pominul tvrzení svědka, že obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nijak do zadání veřejné zakázky nezasahoval, požadoval naopak transparentní řešení. Obchodní společnost ICZ, a. s., nebyla ze zadávacího řízení vyloučena neoprávněně a účelově, jak tvrdily soudy, ale jen proto, že nebylo zřejmé, jakým způsobem zajistí jednu z hlavních podmínek plnění zakázky – zajištění zabezpečených prostor (viz výpověď svědků ze společnosti ICZ, a.

s., J. V. a I. M.). Jak dále vyplynulo ze svědecké výpovědi J. V. (a rovněž B. C.), vzdali se podání námitek proti svému vyřazení také z důvodu, že danou zakázku považovali za ztracenou, nevýhodnou a uznali, že nesplnili zadané podmínky. Dovolatel zdůraznil, že svědecké výpovědi členů hodnotící komise vyloučily jakýkoliv jeho zásah do průběhu zadávacího řízení. Podle obviněného neexistuje žádný důkaz, že měl zastírat původ finančních prostředků pocházejících z předmětné zakázky. Obchodní společnost Virmil byla jediným společníkem obchodní společnosti DISOL, proto bankovní transakce mezi těmito společnostmi měly pravděpodobně povahu vyplaceného podílu na zisku, a pak nemohly logicky mít ani žádné protiplnění.

Stejně tak vyplacené

prostředky z obchodní společnosti Virmil jejímu jedinému akcionáři svědku Z. B. byly dividendou. Absentuje také důkaz, že obviněný Mgr. Josef Veselý vyzvednutou hotovost z obchodní společnosti DRUPPI ve výši 22 684 007 Kč předal obviněnému Petru Kutilovi, který ji dále předával ostatním obviněným. Takový závěr činí soudy pouze na základě vlastních domněnek, neodpovídají tomu ani záznamy z elektronického deníku, neboť je nelogické, aby NNH za digitalizaci chorobopisů v roce 2009 vyplatila obchodní společnosti DISOL částku přes 29 miliónů (další byla vyplacena až v únoru 2010) a aby z ní dostal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, částku 25 miliónů Kč. I v tomto případě obviněný postrádá jednotný záměr ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

19. Významná skutková zjištění k jednání popsanému pod bodem ad I. c) výroku o vině napadeného rozsudku byla založena pouze na záznamech z elektronického deníku, jehož věrohodnost dovolatel opakovaně zpochybňoval. Obviněný upozornil, že spoluobviněného D. M. odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, v případě tohoto skutku uznal vinným pouze trestným činem podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv trestným činem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2, písm. a), b), c) tr.

zákoníku nebo trestným činem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 al. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud se měl touto otázkou zabývat rovněž i ve vztahu k jeho osobě, tedy zda důkazní situace postačuje k odsouzení obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, rovněž i za další dva zmíněné trestné činy. Dovolatel dále vznesl námitku proti nesprávné aplikaci ustanovení § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, když nebylo soudy správně vyhodnoceno, co se rozumí pojmovým znakem této skutkové podstaty „porušení závažným způsobem závazných pravidel“ zadávacího řízení.

Požadavek závažného způsobu porušení závazných pravidel je nutno chápat jako zásadní odchýlení se od norem zákona o veřejných zakázkách. Při hodnocení závažnosti je nutno zkoumat, zda porušení může mít vliv na průběh nebo výsledky řízení, zda bylo porušeno jedno pravidlo či více apod. Upozornil na uložené sankce ÚOHS rozhodnutím ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. ÚOHS- S235/2011/VZ-15851/2011/540/PV, který zjištěná pochybení nehodnotil jako závažná. V odůvodnění soudních rozhodnutí pak podle obviněného hodnocení tohoto znaku zcela chybí.

Skutková zjištění i v tomto případě jsou založena na nepodložených hypotézách soudů. Jednotný záměr obviněného k pokračující trestné činnosti nebyl rovněž prokázán.

20. Skutek pod bodem II. a) výroku napadeného rozhodnutí je podle dovolatele rovněž zatížen extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Závěr, že obvinění byli od počátku dohodnuti, že nákup LG nože bude uskutečněn od obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, je v rozporu s výpovědí svědka J. N., zaměstnance NNH, který dlouhodobě usiloval o nákup LG nože. Tento svědek nadefinoval podmínky nákupu LG nože bez součinnosti s obviněným, popsal kroky směřující k nákupu, který se připravoval minimálně půl roku, a logicky vysvětlil, že si NNH pro nákup LG nože nevyřídila příslušné povolení od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (dále jen „SÚJB“), protože by s tím vzrostly další náklady, jako je údržba LG nože, dohled nad těmito činnostmi atd. Přijetí úplatku od obviněného Ing. Jozefa Kalavského mají dokazovat záznamy z elektronického deníku ze dne 16. 12. 2009 a 17. 12. 2009, pravdivost těchto záznamů není nijak dále ověřitelná dalšími důkazy, a naopak proti nim stojí výpověď svědkyně I. K., která potvrdila, že byla dne 16. 12. 2019 s obviněným Ing. Jozefem Kalavským a potvrdila tak jeho obhajobu. Nepřiměřený význam se klade na hodnocení diáře L. M. Dovolatel MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, podotkl, že to byla NNH, která usilovala o to, aby jí TRANSKONTAKT-MEDICAL dodala LG nůž. Soudy pak neučinily jednoznačný závěr, zda kupní cena za LG nůž byla předražená, či mohla být nižší. Zároveň však dovodily, že do ceny byl započten tvrzený úplatek pro obviněného ve výši 215 000 EUR, jedná se však opět jen o nepodložené úvahy soudů. Obviněný nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a trestného činu přijetí úplatku, jelikož nebyl iniciátorem nákupu LG nože a vzhledem k druhu zadávacího řízení s jediným uchazečem pro specifičnost předmětu zakázky ani nebyl důvod ředitele NNH uplatit.

21. Dovolatel dále vznesl výhrady k posouzení jednání pod body II. b) a II. c) výroku o vině napadeného rozsudku soudu druhého stupně, neboť i tyto závěry o vině jsou založeny na chybném hodnocení výpovědi svědků. K dané věci vyslechnutí svědci nemohli objektivně vypovídat k činnosti spoluobviněného Z. Č. Upozornil na výslech svědka J. K., který se o vztahu obviněného Z. Č., k Nemocnici Na Homolce dozvěděl až z médií, zároveň však provedl důkaz e-mailovou komunikací mezi Z. Č., a K. Bagatelizovány byly výpovědi svědků, podle nichž Z. Č., pro NNH skutečně pracoval. Chybný a důkazně nepodložený je závěr, že na schůzkách obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, s Z. Č., docházelo k předávání úplatků obviněnému. Účelem schůzek bylo poskytování poradenské činnosti. Údajné výběry hotovosti nemají ani časovou ani věcnou souvislost, když výběr peněz z účtu je zcela běžnou činností. Stejně tak nebylo ničím prokázáno, že by na schůzkách se spoluobviněným J. K. byly z jeho strany předávány obviněnému úplatky. Se shora uvedenými námitkami se odvolací soud nijak nevypořádal.

22. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, uvedl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 10 let, je sice trestem zákonným, avšak s ohledem na účel trestu, zásady jeho ukládání a celkovou délku řízení, se jedná o trest nepřiměřený a exemplární. Odkázal v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, stejně tak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, ve kterých soudy zdůraznily, že je třeba zkoumat a zohlednit dopad uloženého trestu s ohledem na jeho přiměřenost ve vztahu k délce řízení, po jehož celou dobu docházelo k zásahu do osobní svobody obviněného. Odvolací soud podle obviněného dostatečně nevysvětlil a neodůvodnil zostření uloženého trestu obviněnému a uložení přísnější sankce, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Dále dovolatel obecně rozvedl své úvahy o zásadách pro ukládání trestů a jejich účel. K trestu propadnutí majetku vznesl dovolatel výhrady, že soudy nižších stupňů nebyla dostatečně prokázána spojitost mezi nalezeným majetkem (zajištěným v trestním řízení) a posuzovanými skutky. Upozornil rovněž, že mu byla odsuzujícím rozsudkem uložena povinnost nahradit škodu poškozené NNH ve výši přes 56 miliónů Kč. Soudy nižších stupňů při ukládání tohoto trestu vůbec neposuzovaly jeho majetkové a rodinné poměry a dopad trestu do jeho majetkové sféry. Odvolací soud se s jeho námitkami ani v tomto ohledu dostatečně nevypořádal. Orgány činné v trestním řízení se při zajištění majetku dostatečně nezabývaly otázkou, zda obviněnému svědčí vlastnické právo k zajištěným věcem, zda se jedná skutečně o majetek získaný výnosem z trestné činnosti. V tomto ohledu je i uložený trest propadnutí majetku podle § 66 tr. zákoníku nepřiměřený.

23. Vzhledem k tomu, že v řízení došlo podle obviněného k zásadnímu porušení jeho práva na spravedlivý proces (k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, k opomenutí důkazů a jejich deformaci), jakož i k nesprávnému právnímu posouzení skutku, dále k uložení nepřiměřených trestů, byly deklarované dovolací důvody naplněny. Obviněný proto navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného rozhodnutí, a poté ohledně obviněného zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 14/2015, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, a Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020.

III. Vyjádření k dovolání

24. K podaným dovoláním všech shora uvedených dovolatelů se souhrnně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Protože ani státní zástupce v mnoha ohledech nevypořádával věcně shodné námitky jednotlivých obviněných zvlášť, zreprodukuje Nejvyšší soud i ty pasáže jeho vyjádření, jež se týkaly všech obviněných, a vynechá jen ty části, jež se dotýkaly výlučně ostatních obviněných, a nikoli obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA.

25. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek obviněných státní zástupce připomněl zásady pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jednoznačně odmítl dovolací námitky obviněných založené na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Při objektivním uvážení těch skutečností, jež byly soudem prvního stupně zjištěny z provedeného dokazování a našly svůj odraz ve velmi podrobném odůvodnění v rozsudku, nelze vůbec hovořit o tom, že by skutková zjištění přijatá v konečném výsledku soudy nižších stupňů neměla obsahovou spojitost s precizně označenými a zhodnocenými důkazy, že by způsob hodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě přijaté skutkové závěry neodpovídaly požadavkům elementární logiky. Přijatá skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou ani protipólem skutečného obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

26. Obhajoba se logicky snažila zpochybnit věrohodnost stěžejního důkazu, a to elektronického deníku obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Námitky dovolatelů vůči tomuto elektronickému deníku a způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé záznamy v něm obsažené, jsou ryze procesního charakteru, vycházejí z jiného hodnocení tohoto důkazu, který soudy nižších stupňů hodnotily ve spojitosti s důkazy dalšími, a proto nejsou podřaditelné pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod. Elektronický deník byl prvoinstančním soudem zcela správně proveden k důkazu v jeho nejúplnější verzi. Velice věrně popisuje proběhnuvší události, kterých byl obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, účasten, mnohdy včetně niterních pocitů, jak tyto události v příslušné době obviněný vnímal a zachytil je ve svých osobních komentářích. V tomto ohledu mají podle státního zástupce záznamy v elektronickém deníku dokonce vyšší vypovídací sílu, než by měla vlastní výpověď obviněného, byť by se rozhodl vypovídat po pravdě. I v takovém případě by si již s odstupem času nemohl upomenout na takové podrobnosti, jaké z podrobně vedeného deníku lze vyčíst. Nadto je nutno zdůraznit, že elektronický deník, resp. jednotlivé záznamy v něm obsažené, rozhodně nestojí v důkazní situaci osamoceně, naopak jako článek uzavřeného řetězce důkazů plně obstojí. Státní zástupce vyzdvihl, že soud prvního stupně si dal v odůvodnění svého rozhodnutí značnou práci s tím, aby nejen elektronický deník jako celek, ale i jednotlivé záznamy v něm obsažené, podrobně vyhodnotil v návaznosti na skutečnosti vyplývající z dalších důkazů, ať již listinných důkazů či výpovědí, záznamy komparoval s dalšími důkazy, z nichž lze jen namátkou zmínit SMS komunikaci a záznamy z kalendáře z mobilních telefonů obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, záznamy ze zachycené e-mailové komunikace, výpisy z bankovních účtů, záznamy o nákupech hodnotných movitých věcí či samotné tyto věci nalezené u obviněného při domovní prohlídce. Blíže proto odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (zejména na str. 430 a násl.), jakož i co se týče obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, v bodech 67. – 83. odůvodnění souvisejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017 (a návazně v pasážích odůvodnění těchto rozhodnutí věnujících se zvlášť každému ze skutků, pro něž byli obvinění uznáni vinnými trestnou činností).

27. Byl-li dovolatelem MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, činěn závěr, že v případě elektronického deníku se jednalo o literární dílo s částečně autobiografickými a částečně smyšlenými prvky, jde naopak v případě takového tvrzení o skutkovou verzi, která v provedených důkazech, zejména ve vlastním obsahu elektronického deníku, nemá žádnou oporu. Tato verze se zjevně objevila až se snahou o pozměnění vlastního obsahu záznamů v elektronickém deníku, jeho promazáním na konci roku 2013 a dodatečnou úpravou, zcela zřejmě v souvislosti se zvoleným způsobem připravované obrany. Je to naopak tvrzení o údajné literární fikci, které bylo beze zbytku vyvráceno.

28. Státní zástupce odmítl porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování, ke kterému mělo dojít v důsledku důkazního použití záznamů z elektronického deníku vedeného v době páchání trestné činnosti obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, který v trestním řízení sám vypovídat odmítl. Aby bylo vůbec možno hovořit o porušení zákazu nucení k sebeobvinění, musí se vždy jednat o nedobrovolné poskytování důkazu obviněným proti sobě samému v důsledku donucování, tzn. v důsledku aktivního konání ze strany orgánů veřejné moci.

To není možné zaměňovat s případem, v němž orgány činné v trestním řízení čerpají z důkazu, na jehož vzniku se obviněný o vlastní vůli bez jakékoli ingerence státní moci podílel nebo jej dokonce sám zcela vytvořil, zvláště pak šlo-li o důkaz, který vznikl v době, kdy obviněný páchal trestnou činnost a státní orgány ještě svou činnost směrem k odhalení této trestné činnosti ani nezahájily. Takový důkaz zásadně nemůže být z dokazovaní vyloučen, pokud pochopitelně není opatřen za použití nepřípustného donucení vůči obviněnému.

To se ovšem v posuzovaném případě nestalo a dovolatel v tomto smyslu ani neargumentuje, pouze v podstatě nepřípustně rozšiřuje zásadu „nemo tenetur se ipsum accusare“ na použití jakéhokoli důkazu, na jehož vytvoření by se pachatel nějak účastnil, bez ohledu na to, jakým způsobem bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení, příp. jiných orgánů veřejné moci, na vůli obviněného ve smyslu poskytnutí takového důkazu a v souvislosti s jeho opatřením pro potřeby trestního řízení působeno. Takovému přístupu není možno přisvědčit, neboť by jeho uplatnění vedlo až k absurdním důsledkům, že by z dokazování byly vyloučeny všechny důkazy, na nichž se pachatel nějakým způsobem, např. podpisem na listině, podílel.

29. Státní zástupce nesouhlasil ani s tvrzením dovolatelů, že by nedostatečným odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů (především soudu odvolacího) mělo být zasaženo do ústavního práva obviněných na spravedlivý proces.

Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř.

Odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obsahuje nejen výčet, ale i podstatný obsah konkrétních důkazů, na jejichž podkladě byl přijat závěr o vině obviněných. Soud prvního stupně vycházel z podrobně rozvedených důkazů vypovídajících komplexně o nastaveném mechanismu závadného jednání, jejichž podstata byla v rozsudku v případě skutků pod body I. (str. 441 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) i II. (str. 482 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) výroku o vině taktéž rozvedena, a to předně (ale zdaleka nejenom) z výstupů z elektronického deníku obviněného Dbalého, MBA.

Soud provedl rovněž nespočet důkazů, na jejichž podkladě si mohl učinit obrázek o tom, že závěry v elektronickém deníku odpovídají realitě (blíže se tím zabýval na str. 430 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze také dostál požadavku náležitého zhodnocení všech provedených důkazů, a to přiměřeným způsobem, který odpovídal rozsahu věci, počtu dílčích jednání a počtu pachatelů, kteří se na jednání ke škodě Nemocnice Na Homolce podíleli. Podle státního zástupce byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v písemném vyhotovení rozsudku tohoto soudu přiléhavě odůvodněny.

Z odůvodnění vyplýval také vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Podle státního zástupce se odvolací soud při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném k odvolání obviněných s těmito závěry v zásadě ztotožnil. Z odůvodnění jeho rozsudku přitom kromě jiného lze dovodit, že se zabýval i důkazními návrhy obviněných, nicméně k doplnění dokazování nepřistoupil. Odvolací soud nemusí podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti uvedené v odvolání, zvlášť pokud se odvolatel pustí do přehodnocování důkazů.

Je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění. Jestliže se soud druhého stupně ztotožní s postupem soudu prvního stupně, zpravidla pouze odkáže na odůvodnění jeho rozhodnutí.

30. Státní zástupce neshledal, že by došlo k opomenutí některého z navržených důkazů obviněnými. Je na úvaze soudu, kterými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, jež má význam pro zjištění skutkového stavu. Zároveň připustil, že v rámci zaručeného práva na spravedlivý proces je povinností soudu o navržených důkazech rozhodnout. Soud ovšem není povinen všechny navržené důkazy provést, současně je však povinen se jimi zabývat a případně odůvodnit, proč je zamítl. Podle státního zástupce v posuzované věci soudy nižších stupňů těmto požadavkům dostály.

Odvolací soud se k námitkám tzv. opomenutých důkazů vyjádřil v bodech 39. a 41. odůvodnění napadeného rozsudku (v případě obviněného Dbalého, MBA, lze odkázat taktéž na bod 33. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 8 To 67/2020). Soud druhého stupně měl za to, že skutečnosti, jež mohly navrhované důkazy ověřit, již byly provedeným dokazováním dostatečně vyjasněny a soudy na podkladě důkazů vyplývajících z již provedených důkazních prostředků mohly učinit relevantní skutkové závěry.

31. Ve stručnosti pak státní zástupce k jednotlivým důkazním návrhům uvedl následující. V případě znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka šlo o důkaz, který obhajoba obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, předložila až po doručení rozsudku soudu prvního stupně v souvislosti s podáním odvolání a v odvolání navrhla jeho provedení. Tento důkaz však měl řešit otázky, které již byly soudem prvního stupně na podkladě jiných důkazů posouzeny a bylo tak zcela v kompetenci odvolacího soudu zvážit potřebnost či nadbytečnost tohoto důkazu.

Nadto státní zástupce k tomuto posudku poznamenal, že se znalec nad rámec své odborné kvalifikace pustil do hodnocení (obecné věrohodnosti) důkazu – elektronického deníku a jeho jednotlivých zápisů. Tím si nepřípustně osoboval výsostné oprávnění soudu hodnotit důkaz. Znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů ani z hlediska jejich věrohodnosti, a to ani v tom směru, zda okolnost, o níž podává zprávu, je prokázána. Jen pro úplnost státní zástupce doplnil, že o požívání (nikoli ale o nadužívání) drog obviněným MUDr.

Vladimírem Dbalým, MBA, jsou první náznaky již z doby, kdy jeho trestná činnost vymezená ve skutcích popsaných ve výroku o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů spěla ke svému konci. Státní zástupce se vyjádřil i k dalším navrženým důkazům ze strany ostatních obviněných. K návrhu obviněného Petra Kutila na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, vypracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting, s. r. o., státní zástupce uvedl, že byl obhajobou předložen den před zahájením veřejného zasedání o odvolání (tj. dne 9.

6. 2021). K jeho nadbytečnosti se vyjádřil již intervenující státní zástupce u odvolacího soudu v písemném vyjádření. Odvolací soud si rozhodnutí o důkazních návrzích vyhradil do závěrečné porady a ve veřejném zasedání dne 17. 6. 2021 bylo vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají a že se dokazování prohlašuje za skončené. Jak již bylo zmíněno, důvody tohoto postupu uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Z uvedeného lze usuzovat, že se Vrchní soud v Praze neprovedením znaleckých posudků MUDr.

Tomáše Turka a EQUITA Consulting, s. r. o., namítaného pochybení opomenutím těchto důkazů nedopustil, neboť nešlo o nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů, které by byly pro rozhodná skutková zjištění podstatné. K dalším námitkám neprovedení navrhovaných výslechů svědků se adekvátně vyjádřil již soud prvního stupně na str. 505 a násl. svého rozsudku. Státní zástupce uzavřel, že k opomenutí žádného podstatného důkazu, který by měl z hlediska právního posouzení stíhaného skutku zásadní význam, a tím i k nepřípustnému a neakceptovatelnému zásahu do práva dovolatelů na spravedlivý proces, podle jeho mínění nedošlo.

32. Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolacím námitkám, které podle něj byly uplatněny v mezích dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. To se týkalo výhrady obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, že v jeho případě nenastaly zákonné podmínky pro posouzení skutků vymezených v napadeném rozsudku jako pokračujícího trestného činu. Obviněný rozporoval splnění jednoho ze čtyř zákonných znaků vymezujících pokračování, a to podmínky subjektivní souvislosti.

Svou výhradu podle státního zástupce obviněný založil výlučně na vlastní interpretaci odůvodnění napadeného rozsudku a svém subjektivním pocitu, že se odvolací soud zabýval pouze jedním ze znaků pokračování, a to otázkou časové souvislosti. Tento ryze subjektivní pocit dovolatele státní zástupce nesdílel, když z odůvodnění napadeného rozsudku lze naopak jednoznačně vysledovat, že odvolací soud problematiku jednotného záměru posuzoval (např. v bodě 49. odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolatel MUDr.

Vladimír Dbalý, MBA, podle státního zástupce taktéž pominul, že na existenci jednotného záměru lze usuzovat zejména z ostatních objektivních podmínek pokračování v trestném činu, čili i ze způsobu provádění jednotlivých útoků, z jejich časové a místní souvislosti apod. Státní zástupce připomněl, že odvolací soud ukládal společný trest a v odůvodnění svého rozsudku uvedl zásadu související s ukládáním společného trestu, podle níž soud při novém rozhodnutí nesmí jakkoli přezkoumávat skutkové závěry uvedené ve zrušovaném výroku o vině (v dříve pravomocně skončené věci), nesmí je přehodnocovat, doplňovat či naopak oklešťovat a musí je převzít do svého nového rozsudku.

Je jimi ze zákona vázán, a to včetně záměru, s jakým byly skutky vymezené ve zrušeném výroku o vině odsouzeným páchány. To pochopitelně vůbec nevylučuje, aby tento záměr měl sjednocující povahu a v mysli pachatele byl zahrnut již v době, kdy přistoupil ke spáchání prvního z více dílčích útoků. Státní zástupce doplnil, že soud rozhodující později je také vázán právní kvalifikací použitou v dřívějším pravomocném rozsudku ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Není

tedy oprávněn přehodnocovat ani právní posouzení těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, jichž se týká dřívější pravomocný rozsudek, a to ani kdyby měl pochybnosti o jejich správnosti. Platí však, že na rozdíl od skutkových zjištění není původní právní kvalifikací vázán bezezbytku, protože například součet celkové všemi dílčími útoky způsobené škody může odůvodnit použití vyšší trestní sazby vázané na určitou kategorii škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, či pokud v důsledku posouzení věci jako pokračujícího trestného činu dojde ke změně okolností podstatných z pohledu časové působnosti trestního zákona.

Státní zástupce konstatoval, že lze poměrně snadno vysledovat sjednocující záměr již od prvního útoku závadného počínání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Motivem pro páchání předmětné trestné činnosti byla na straně dovolatele nepochybně zištnost, přičemž obviněný byl, ať již za přispění zjednání výhodnějších podmínek v souvislosti se zadáním veřejné zakázky některému dodavateli či prostřednictvím porušování svých povinností opatrovat a spravovat cizí majetek, veden záměrem domoci se osobního majetkového prospěchu, jehož hodlal dosáhnout i za cenu přijímání úplatků.

Státní zástupce dále zpochybnil, zda je tato námitka vůbec ve prospěch obviněného, když v případě, že by nebyl ukládán společný trest, by byl obviněnému ukládán trest souhrnný za více trestných činů, a to patrně ještě přísnější než trest nyní obviněnému pravomocně uložený jako trest společný a úhrnný.

33. Dále se státní zástupce obsáhle věnoval otázce možného jednočinného souběhu trestných činů, jimiž byl obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, uznán vinným napadeným rozsudkem soudu druhého stupně. Názor tohoto dovolatele o vztahu speciality trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku vůči trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, který by vylučoval možnost jejich jednočinného souběhu, se státnímu zástupci jevil jako do určité míry zjednodušující a v této konkrétní věci nesprávný.

Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že by měla být zachována právní kvalifikace, kterou užil Městský soud v Praze, jak ji ohledně obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, toliko v případě skutku pod bodem II. a jen v souvislosti se změnou kategorizace výše škod způsobených trestným činem, kterou přinesla novelizace trestního zákoníku v podobě zákona č. 333/2020 Sb., revidoval Vrchní soud v Praze (byť nesprávně pojmenoval trestný čin podle § 256 tr. zákoníku, když užil slovo „sjednání“ namísto slova „zjednání“, a v označení trestného činu podle § 331 tr.

zákoníku u odstavce 1 výslovně neuvedl alinea 1).

34. Státní zástupce upozornil, že pro posouzení vzájemného vztahu uvedených trestných činů nelze přehlížet několik podstatných skutečností. Vzájemný vztah obecného a speciálního ustanovení totiž u těchto trestných činů má několik rovin. Skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku chrání obecně zájem na řádném výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při obstarávání věcí obecného zájmu. Právní úprava podle § 256 tr. zákoníku pak primárně chrání zájem na ochraně přirozeného soutěžního prostředí, zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro všechny účastníky (zájemce, soutěžitele), včetně procesu veřejného zadávání.

Z pohledu ochrany společenských zájmů by se tedy ustanovení § 256 tr. zákoníku mohlo skutečně zdát užším či speciálním. Pro posouzení vzájemného vztahu obou trestných činů si však naprosto nelze vystačit pouze s tímto úvodním srovnáním předmětu ochrany dotčených společenských vztahů. Co se týče objektivní stránky těchto trestných činů, je nutno vnímat, že trestný čin podle § 256 tr. zákoníku obecně spojuje trestní odpovědnost s jednáním pachatelů, která směřují ke způsobení prospěchu, ať již vlastního, anebo prospěchu třetích osob.

Za neoprávněné výhody je například nutno považovat i neoprávněně získané tržby (jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1339/2007). Naproti tomu skutková podstata trestného činu podle § 331 tr. zákoníku trestní odpovědnost spojuje výlučně s existencí úplatku. Pojem úplatku je přitom zjevně užší než obecný pojem prospěchu, který je širší kategorií získané výhody. Zatímco úplatkem je ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku pouze ta neoprávněná výhoda, na kterou není nárok, získáním prospěchu ve smyslu § 256 tr.

zákoníku může být jakékoliv plnění, ať oprávněné či neoprávněné, resp. protiprávní. Pojem prospěchu tedy zahrnuje i možnosti legitimního plnění a oprávněných výhod nárokovaných z řádných právních aktů, například v podobě získání obchodních bonusů, referencí či plnění z obchodních smluv. Z pohledu znaku jednání (coby znaku objektivní stránky skutkové podstaty) se tedy naopak jako užší a speciální jeví skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, neboť dopadá pouze na ta jednání, společensky nepochybně škodlivější, jejichž cílem je získání úplatku jako neoprávněné výhody bez právního nároku.

Oproti tomu § 256 tr. zákoníku podmínky trestněprávní odpovědnosti v základní i kvalifikovaných skutkových podstatách spojuje obecně se vznikem jakéhokoliv prospěchu, včetně výhody mající legální oporu v právních vztazích a nárocích příjemce takové výhody.

35. Dále podle státního zástupce nelze přehlížet ani existenci kvalifikovaných skutkových podstat podle § 331 odst. 1, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, které vyjadřují vyšší míru závažnosti jednání oproti jednání podle § 256 tr. zákoníku přísnějšími trestními sazbami v případech, kdy pachatel jedná v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, tedy alespoň 1 milión Kč [§ 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], resp. prospěch velkého rozsahu, tedy nejméně 10 miliónů Kč [§ 331 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], nebo se pachatel činu dopustí jako úřední osoba [§ 331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], anebo v tomto postavení své jednání směřuje k získání značného prospěchu, tedy nejméně 1 miliónu Kč [§ 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. Tyto specifické znaky kvalifikované skutkové podstaty, resp. jejich vzájemné kombinace, které bezpochyby vyjadřují vyšší závažnost činu, přitom skutková podstata trestného činu podle § 256 ani ve svých vyšších odstavcích v tomto pojetí neobsahuje. Z pohledu existence kvalifikované skutkové podstaty vyjádřené v § 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se tedy jako užší (speciální) rovněž jeví trestný čin přijetí úplatku, při němž v uvedené skutkové podstatě trestného činu postačuje již jednání v tzv. druhém úmyslu, aniž by k dosažení značného prospěchu vůbec muselo dojít.

36. Ze shora nastíněného znění skutkových podstat trestných činů uvedených v § 256 tr. zákoníku a § 311 tr. zákoníku tak vyplývá, že nejde o typický vztah ustanovení ryze užšího a širšího, tedy o případ tzv. vnořených kruhů, kdy jeden skutek při naplnění jedné skutkové podstaty (užší) vždy současně nutně naplňuje i znaky jiné skutkové podstaty (širší). Naopak z teoretického hlediska je třeba tento vztah vnímat jako případ tzv. prolínajících se kruhů, neboť mohou nastat situace, kdy jsou naplněny obě skutkové podstaty, stejně tak mohou nastat i situace, kdy jsou naplněny znaky jen jednoho z trestných činů. Nemůže tak jít o klasický případ speciality, kdy užití obecné normy je vyloučeno v případě užití normy zvláštní. K posouzení takového vztahu trestných činů státní zástupce analogicky odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017. V právních úvahách o možnostech posouzení jednočinného souběhu v daném případě je třeba vzít v úvahu i závěr vyslovený v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, podle nějž korupční jednání, ať již ve formě aktivního poskytnutí, nabídnutí nebo slibu úplatku, nebo ve formě pasivního přijetí úplatku či jeho slibu nebo nabídky, je třeba ve veřejné i v soukromé sféře postihovat primárně ustanoveními o úplatkářství podle § 331 a § 332 tr. zákoníku.

37. Zásadním argumentem pro akceptování jednočinného souběhu (a neakceptování poměru speciality) obou sledovaných trestných činů však pro státního zástupce zůstává ochrana různých společenských zájmů oběma ustanoveními. V případě skutkové podstaty trestného činu podle § 256 tr. zákoníku jde především o ochranu trhu financovaného z veřejných prostředků, soutěžního prostředí a oblasti veřejného zadávání, v případě trestného činu podle § 331 tr. zákoníku je to především ochrana řádného výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při správě veřejných věcí. Rozdílný objekt těchto skutkových podstat je jednoznačně patrný i ze systematického zařazení obou ustanovení v rámci zvláštní části trestního zákoníku. S odkazem na již zmiňované stanovisko, sp. zn. Tpjn 300/2017, státní zástupce připomněl, že jsou-li v konkrétním posuzovaném případě zasaženy i jiné zájmy, než které chrání ustanovení, u něhož by bylo možno uvažovat o tom, že je speciálním či primárním, měla by se uplatnit obecná zásada, že skutek je třeba posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, jejichž znaky byly naplněny. Stejně tak lze analogicky odkázat např. na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014, v němž se akcentuje nutnost porovnávat právě individuální objekty skutkových podstat posuzovaných trestných činů při úvahách o možnosti jednočinného souběhu různých trestných činů. Dále státní zástupce odkázal i na starší rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 7. 1986, sp. zn. 11 Tz 19/86, uveřejněné pod č. 43/1987-III. Sb. rozh. tr.

38. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že spíše než vztah speciality by se příhodnější jevila varianta užití poměru subsidiarity mezi uvedenými trestnými činy podle § 256 tr. zákoníku a § 331 tr. zákoníku, a to při primární aplikaci ustanovení § 331 tr. zákoníku a pouze subsidiární aplikací ustanovení § 256 tr. zákoníku. K tomu odkázal na obdobný přístup v případě korupční trestné činnosti v insolvenčním řízení, tedy názoru zaujatého ke vztahu ustanovení § 256 tr. zákoníku a § 226 tr. zákoníku (o trestném činu pletich v insolvenčním řízení), jak jej zaujal velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v již zmíněném usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013. Státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí k řešení sporné situace uvedl, že korupční jednání (ať již pasivní ve formě přijetí úplatku či jeho slibu, nebo aktivní v podobě nabídky či slibu poskytnutí úplatku) ve veřejné i soukromé sféře je třeba postihovat primárně ustanoveními o úplatkářství podle § 331 a § 332 tr. zákoníku. Ustanovení § 226 tr. zákoníku se zde může uplatnit jen subsidiárně v těch případech, na které nedopadají citovaná ustanovení o úplatkářství. Podle mínění státního zástupce nic nebrání tomu, aby tento Nejvyšším soudem vyslovený názor se identicky uplatnil na svým charakterem srovnatelné ustanovení § 256 tr. zákoníku.

39. Při zohlednění obou výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu by primární aplikace § 331, popř. § 332 tr. zákoníku připadala v úvahu prakticky ve všech případech, v nichž by se korupční jednání týkalo problematiky zadávání veřejných zakázek, které ze své podstaty představuje obstarávání věcí obecného zájmu. Použití právní kvalifikace podle § 256 tr. zákoníku by subsidiárně připadalo v úvahu pouze v těch případech korupčního jednání, které by se obstarání věcí obecného zájmu netýkalo, nenaplňovalo by tedy znaky korupční trestné činnosti ve smyslu § 331 a násl. tr. zákoníku, nicméně by naplňovalo korupční znaky vyjádřené v § 256 tr. zákoníku. Jednalo by se tak o některé případy korupce související s určitými typy veřejných soutěží a veřejných dražeb, kdy by jejich smysl a cíl měl oproti veřejným zakázkám výlučně soukromoprávní charakter, nevyznačující se přesahem do veřejné sféry a nevážícím se na uspokojování společenských potřeb větších skupin osob.

40. Státní zástupce připustil, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně v usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020) se objevil i přístup, který předložil dovolatel a který ale státní zástupce nesdílí, že ustanovení § 256 tr. zákoníku je svým obsahem užší, speciální oproti § 331 tr. zákoníku, neboť postihuje pouze specifickou oblast korupce, a to korupci při obstarávání veřejných záležitostí spočívajících ve veřejných zakázkách, veřejných soutěžích a veřejných dražbách, zatímco podle § 331 tr. zákoníku se postihuje obecně korupce v jejím komplexním rozsahu. Podle státního zástupce je uvedený závěr v rozporu s výše označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. 15 Tdo 885/2013 a též sp. zn. 4 Tz 81/2019). Zatímco poslední rozhodnutí při řešení vztahu trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku dovozuje nutnost primární aplikace speciálního ustanovení § 256 tr. zákoníku s tím, že právní kvalifikace podle § 331 tr. zákoníku se vůbec neuplatní, dřívější dvě rozhodnutí v dané situaci naopak dovozují nutnost primární aplikace § 331 tr. zákoníku s tím, že právní kvalifikace podle § 256 tr. zákoníku by se uplatnila pouze subsidiárně tam, kde aplikace § 331 tr. zákoníku nepřipadá v úvahu.

41. V posuzovaném případě není podle státního zástupce opodstatněné trvat na privilegování pachatele upřednostněním § 256 tr. zákoníku. Podle státního zástupce nelze a priori upřednostnit jedno ustanovení před druhým, protože vždy závisí na konkrétních okolnostech posuzovaného jednání, které z nich nakonec bude přísnější (tzn. i na tom, zda pachatel bude úřední osobou, v jakém obmyslu jednal, ke způsobení jaké škody či získání prospěchu směřoval, jaká bude výše jeho prospěchu apod.). Zdůraznil, že není jediného důvodu, proč by měl být zvýhodňován pachatel trestné činnosti jen proto, že svým jednáním zasáhl také zájmy spojené s uskutečňováním veřejných zakázek či veřejných soutěží, a nikoli jen zájem na ochraně rozhodovacích procesů při plnění úkolů obecného zájmu. Není důvod zvýhodňovat pachatele trestné činnosti, který se dopustil přijetí úplatku v souvislosti s veřejnou zakázkou, veřejnou soutěží či veřejnou dražbou, oproti pachateli, který taktéž přijme úplatek za okolností nesouvisejících s uvedenými právními instituty. K výkladu práva státní zástupce upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 666/09, podle nějž se v aplikační praxi nelze držet toliko úzkého gramatického výkladu určitého normativního znaku, jestliže by to v důsledku znamenalo zjevně popření účelu, který zákonodárce vytvořením určité skutkové podstaty sledoval, při výkladu je tudíž třeba vždy vycházet z objektu trestného činu, tzn. z označení a správného pochopení společenských hodnot a zájmů, k jejichž trestněprávní ochraně má dané ustanovení trestního zákona (zákoníku) sloužit.

42. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že přijetí hmotné či nehmotné výhody v souvislosti s průběhem veřejné zakázky při uskutečňování úkonů obecného zájmu jako tatáž okolnost jako úplatek, takže může naplňovat zákonné znaky několika sbíhajících se trestných činů (tedy současně § 256 i § 331 tr. zákoníku), aniž by se jednalo o rozpor se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti platí jen při posuzování okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Neuplatňuje se při úvahách o možnosti jednočinného souběhu trestných činů v tom směru, že okolnost, která je znakem jednoho ze sbíhajících se trestných činů, by nemohla současně podmiňovat použití vyšší trestní sazby u jiného sbíhajícího se trestného činu.

43. Státní zástupce odmítl námitky dovolatelů vztahující se ke skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, resp. bodu I. b) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ohledně MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, a týkající se stanovení výše způsobené škody, která byla znakem skutkové podstaty zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů podle něj postupovaly zcela správně, pokud stanovily výši škodlivého následku rozdílem nabídkových cen subjektů, které se ucházely o realizaci veřejné zakázky.

Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku vyrovnal také s námitkou, že dodavatel s konkurenční nabídkou nebyl reálně schopen poptávané služby za nabízenou cenu z ekonomického pohledu reálně dodat (a to konkrétně na str. 508 až 509). Pokud odvolací soud reagoval na shodné výhrady obviněných v napadeném rozsudku v bodě 44. odůvodnění tak, že nemá pochyby o výši způsobené škody, nepochybil, shledal-li tyto výhrady nedůvodnými. V souladu s tím, co bylo vysloveno soudy nižších stupňů, platí i to, že zvolený způsob určení výše škody odpovídá rozhodovací praxi (soudy nižších stupňů k tomu opakovaně a důvodně poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014). Za nesprávný nepovažoval státní zástupce ani způsob určení výše škody v případě skutku vymezeného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s čímž vyjádřil souhlas i odvolací soud v bodě 45. odůvodnění napadeného rozsudku.

44. Státní zástupce rovněž nesouhlasil s námitkou obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze vyčíst porušení pravidel zadávacího řízení závažným způsobem, jak to vyžaduje ustanovení § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na str. 261 a 262 odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, učinil exkurz do právní úpravy zákona o veřejných zakázkách a citoval podstatná ustanovení tohoto zákona, která dovolatel nerespektoval a svým postupem zjevně porušil.

Obviněný úmyslně postupoval v rozporu se zákonem již v prvotní fázi zadávání veřejné zakázky, která předchází samotnému zadávacímu řízení a kterou je každý zadavatel povinen vždy splnit, a to při stanovení předpokládané hodnoty příslušné veřejné zakázky. Hrubé a cílené podhodnocení ceny předpokládané hodnoty veřejné zakázky bez jakýchkoli pochybností vykazuje znaky závažného porušení závazných pravidel zadávacího řízení. Již v důsledku tohoto podhodnocení obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nastal stav, který se podstatně odchyloval od stavu vyžadovaného příslušným obecně závazným právním předpisem upravujícím pravidla zadávání veřejných zakázek.

Obviněný totiž cíleně postupoval tak, aby veřejnou zakázku na poskytování právních služeb dostal do režimu úpravy pro podlimitní veřejné zakázky, ačkoli si byl moc dobře vědom, že tento způsob zadávání veřejné zakázky by neměl být vůbec aplikován. V důsledku tohoto jednání došlo k zadání veřejné zakázky předem vybranému uchazeči, tedy zcela mimo zákonný postup zadání veřejné zakázky, jenž měl být použit. Šlo o zcela flagrantní porušení pravidel při zadávání veřejných zakázek, které krom porušení v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně označených ustanovení bylo v přímém rozporu se všemi základními zásadami postupu zadavatele při zadávání veřejných zakázek, které byly vymezeny v § 6 odst. 1 ZVZ (zásada transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace).

45. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitce dovolatele MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, směřující proti výroku o trestu a opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Státní zástupce připomněl limity uplatnění námitek proti uloženému trestu v dovolacím řízení. V případě dovolatele MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nedovodil, že by uložený trest odnětí svobody jakkoli vybočoval z ústavních zásad pro ukládání trestů, bylo by jej možno označit za extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený, a byla by tím opodstatněna revize výroku o trestu v dovolacím řízení mimo vlastní dovolací důvody.

Státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu dostatečně přihlédly k osobním poměrům obviněného a jeho rodiny a zvážily plně dopad uložených trestů jak do majetkové a osobní sféry obviněného, tak do majetkové sféry jeho rodiny s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti za současného zohlednění všech rozhodných kritérií zakotvených v § 39 a následujících tr. zákoníku, nikoli jako tresty extrémně disproporční či exemplární. Ostatně z hlediska zajištění požadavku minimalizace trestní represe při současném respektování požadavku zajištění její dostatečnosti lze zmínit, že odvolací soud využil moderačního oprávnění v § 56 odst. 3 tr.

zákoníku a obviněného zařadil do mírnějšího typu věznice. Délku řízení státní zástupce nepovažoval za nepřiměřeně dlouhou, neodpovídající složitosti kauzy či rozsahu dokazování. Nebylo proto nutno v rámci ukládaného trestu kompenzovat nepřiměřeně dlouhou dobu řízení například při ukládání trestu a nedošlo k porušení práv obviněných ani v ústavněprávní rovině. Rovněž se soudy v rámci ukládání trestů věnovaly zvlášť trestu propadnutí majetku, majetkovým poměrům obviněného či tomu, jak se uložení tohoto trestu projeví na poměrech jeho rodinných příslušníků.

Podle názoru státního zástupce byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku a v odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů byly také řádně odůvodněny. Odkázat lze na poměrně podrobný rozbor v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 517-518. Státní zástupce dále vyjádřil názor, že přesně taková trestná činnost, jíž se obviněný dopustil, a přesně takové osoby pachatelů, jakým je dovolatel, mají být trestem propadnutí majetku postihovány.

46. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného něž navrhovaného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Ponechal dále na zvážení Nejvyššího soudu, zda z důvodu nejednotné aplikační praxe, jde-li o možný souběh trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku, nepostupovat podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSS“ nebo „zákon o soudech a soudcích“) a postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k možné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu

a) Procesní postup senátu č. 5

47. Trestní věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, byla původně vedena u Nejvyššího soudu ve společném řízení s věcí obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka, Mgr. Josefa Veselého a Ing. Jozefa Kalavského, kteří také podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020. Tato věc byla vedena pod sp. zn. 5 Tdo 284/2022, z níž ovšem byla věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, usnesením ze dne 24. 9. 2024 vyloučena k samostatnému projednání podle § 23 odst. 1 tr. ř. V daném případě totiž dospěl senát č. 5 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „senát č. 5“ nebo „pátý senát“) k závěru, že ve věci ohledně tohoto obviněného nemůže rozhodnout společně s rozhodnutím o dovoláních ostatních obviněných. Důvodem byla potřeba vyřešení vztahu ustanovení § 256 a § 331 tr. zákoníku, která byla na jednání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, (na rozdíl od ostatních obviněných) užita. Senát č. 5 přitom zaujal jiný názor na vztah citovaných dvou ustanovení, než jaký byl zaujat senátem č. 6 v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, jak bude rozvedeno níže. Ve své podstatě se senát č. 5 přiklonil k názoru, jaký zaujal státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jak bylo rozvedeno shora.

48. Předně je možno konstatovat, že Nejvyšší soud zjistil, že v případě dovolání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a proto je možno se zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

49. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, mezi mnoha jinými uplatnil též námitku nesprávného právního posouzení skutku pod bodem I. napadeného rozsudku soudu druhého stupně, v němž odvolací soud spatřoval jednočinný souběh zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 al. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 al. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Obviněný výslovně namítl mimo mnoha dalších námitek, s nimiž se musí Nejvyšší soud též vypořádat, též nepřípustnost posouzení téhož skutku jako dvou trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku v jednočinném souběhu. V dřívější judikatuře zaujal k této otázce senát č. 6 v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, jednoznačný názor, že jednočinný souběh trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku je vyloučen z důvodu speciality prvně uvedeného ustanovení vůči druhému, které se tak nemá vůbec uplatnit. Senát č. 5 při postupném vypořádávání námitek dospěl k jinému závěru, neboť respektování dříve uvedeného výkladu by znamenalo v této věci nedůvodné privilegování obviněného, které by bylo obtížně obhajitelné. Problém vyplývá primárně z neujasněné koncepce postihu korupce na více místech v trestním zákoníku s jasným stanovením vzájemných vztahů jednotlivých ustanovení (a to navíc i po novelizaci provedené zákonem č. 330/2011 Sb., jak bude uvedeno níže). Je proto třeba se znovu zamyslet nad výkladem jednotlivých ustanovení a jejich vztahů a zvážit, nakolik jsou dosavadní přístupy ke vzájemným vztahům jednotlivých ustanovení (vedoucí k úvahám o vyloučení jednočinného souběhu) opodstatněné. Poukázat lze též na další názory zaujaté v judikatuře týkající se jiných případů postihu korupce v jiných oblastech, jak ostatně již naznačil státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného.

50. Níže budou po předestření jednotlivých ustanovení představeny různé přístupy k postihu korupce v jednotlivých oblastech. Primární a největší pozornost bude věnována názoru zaujatému šestým senátem ve shora uvedeném rozhodnutí (pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020) a důsledkům jeho aplikace na nyní projednávaný případ. Následovat bude poukaz na jiné přístupy v další judikatuře a též v odborné literatuře. Nakonec bude rozveden odlišný přístup pátého senátu, kvůli kterému bylo třeba tuto věc předložit velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

b) Obecně k trestným činům podle § 256 a § 331 tr. zákoníku a vývoji právního postihu korupce v nedávném období

51. Nejprve je třeba obecně představit jednotlivá ustanovení a stručně nastínit výklad některých jejich znaků.

52. Trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, za to bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti. Podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, jestliže a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny, b) způsobí takovým činem značnou škodu, nebo c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Podle § 256 odst. 3 tr. zákoníku bude stejně jako v odstavci 2 potrestán, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch a spáchá takový čin jako úřední osoba. Ustanovení § 256 odst. 4 tr. zákoníku bylo doplněno novelizací provedenou zákonem č. 330/2011 Sb. s účinností od 1. 12. 2011.

53. Trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek (alinea 1), nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek (alinea 2), za to bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta nebo zákazem činnosti. Podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá. Podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku bude odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba. Podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku bude odnětím svobody na pět až dvanáct let pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Toto ustanovení trestního zákoníku bylo měněno v průběhu let jednou, a to též shora uvedeným zákonem č. 330/2011 Sb. s účinností od 1. 12. 2011, jímž byly zpřísněny trestní sazby v odstavci 1 (horní hranice trestu odnětí svobody byla zvýšena z původních 3 let na 4 léta) a v odstavci 3 (trestní sazba trestu odnětí svobody byla zvýšena z původních 2 až 8 let na 3 až 10 let).

54. Ustanovením o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku se chrání (objekt trestného činu) zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele), jak vyplývá i z odborné literatury (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3401, § 256, marg. č. 1). Předmětem ochrany (objektem) trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, resp. zájem na rovnosti podmínek soutěžitelů v hospodářské soutěži, která by mohla být narušena korupčním jednáním (srov. tamtéž, s. 4149, § 331, marg. č. 1).

55. V tomto směru je třeba upozornit, že obecný postih korupčních jednání obsažený nyní v § 331 a násl. tr. zákoníku byl při rekodifikaci trestního práva hmotného rozšířen i o případy korupce v souvislosti s podnikáním (vlastním nebo jiného), což obecná ustanovení postihující úplatkářství obsažená v předcházejícím § 160 a násl. tr. zák. neobsahovala. Potřebu zavést postih korupce v soukromoprávních vztazích i do obecných ustanovení o postihu úplatkářství odůvodnil zákonodárce při přijímání trestního zákoníku v roce 2009 požadavky plynoucími ze závazků na základě našeho členství v Evropské unii, konkrétně na základě Rámcového rozhodnutí Rady 2003/568/SVV ze dne 22.

července 2003 o boji s korupcí v soukromém sektoru (32003F0568) a Společné akce ze dne 22. prosince 1998 přijaté Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o korupci v soukromém sektoru. Později v roce 2011 pak ještě zákonodárce zostřoval trestní represi korupčních jednání shora zmíněnou novelizací provedenou zákonem č. 330/2011 Sb., který navrhla vláda v rámci plnění svého závazku z programového prohlášení o boji proti korupci, zejména pak úředních osob, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu.

Zmíněnou novelizací byla zostřena trestní represe u korupčních jednání obsažených v ustanoveních § 256, § 257, § 258 a § 331 tr. zákoníku. Bohužel ani při těchto změnách nebyla zevrubně zvažována možná konkurence dosavadních, nově zaváděných či měněných ustanovení, tzv. konkurence zákonů, a nebylo zákonodárcem ani v jednom případě nastíněno její možné řešení. Přitom tato konkurence byla očekávatelná, zvláště pokud se upravovala korupce specificky u některých případů nežádoucího jednání v tržním hospodářství (jako specifický typ hospodářské kriminality, popř. i kriminality majetkové), současně se ale jako obecný delikt proti pořádku ve věcech veřejných spočívající v úplatkářství zavedl postih korupce v soukromoprávních vztazích, konkrétně v souvislosti s podnikáním.

Právě zejména pro korupci při zadávání veřejných zakázek veřejným zadavatelem je typické, že jde současně o korupci činěnou v souvislosti s podnikáním, neboť o zadání veřejné zakázky typicky usilují podnikatelé při výkonu své podnikatelské činnosti (zpravidla jde o obchodní společnosti, zakládané obvykle za podnikatelským účelem). Současně je podobně typické pro tyto případy zadávání veřejné zakázky veřejným zadavatelem, že jde o věc obecného zájmu ve smyslu tradičního výkladu tohoto znaku první alternativy (alinea 1) úplatkářského jednání v § 331 odst. 1 i § 332 odst. 1 tr.

zákoníku.

56. Za obstarávání věcí obecného zájmu se totiž obvykle považuje činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, jak vyplývá z ustáleného výkladu v aplikační praxi (viz např. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr. v bodě IV.) i v odborné literatuře (ŠÁMAL, P. a kol. Op. cit., s.

4151, § 331, marg. č. 4). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina, zejména jde o činnost, jíž jsou plněny společensky významné úkoly přímo, např. rozhodování soudců, státních zástupců, policejních orgánů a jiná činnost policistů, odpovědných funkcionářů a úředníků státní správy i územní samosprávy (obcí a obecních úřadů, krajů a krajských úřadů), činnost lékařů a dalších osob činných ve zdravotnictví, ale i ve školství (např. při přijímání na vysoké a střední školy, při státních závěrečných zkouškách, maturitách) apod. (viz např. rozhodnutí č. 1/1978 nebo č. 13/1990-I.

Sb. rozh. tr., jakož i zmíněné stanovisko č. 16/1988 Sb. rozh. tr.). Obstaráváním věcí obecného zájmu je nepochybně veškerý výkon veřejné moci (ŠÁMAL, P. a kol. Op. cit., s. 4151, § 331, marg. č. 4). Ovšem (a to historicky již od roku 2004) je významně rozšiřován tento pojem i do soukromoprávní oblasti výkladovým ustanovením, podle nějž se za obstarávání věcí obecného zájmu považuje též zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají (dnes srov. § 334 odst. 3 tr.

zákoníku). Toto rozšíření pojmu obstarávání věcí obecného zájmu bylo zavedeno do českého právního řádu jeho novelizací provedenou zákonem č. 537/2004 Sb. s účinností od 22. 10. 2004 v reakci na závazky plynoucí z našeho členství v Evropské unii (v rámci tzv. 3. pilíře), konkrétně šlo o společnou akci (98/742/JVV) přijatou Radou Evropské unie na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o korupci v soukromém sektoru. Tato společná akce byla posléze zrušena již zmíněným rámcovým rozhodnutím Rady 2003/568/SVV ze dne 22.

července 2003 o boji s korupcí v soukromém sektoru (32003F0568), na jehož podkladě byl též zaveden postih úplatkářství v souvislosti s podnikáním, jak bylo zmíněno výše, přesto zmíněné výkladové ustanovení bylo při rekodifikaci trestního práva hmotného (v letech 2007 až 2009) ponecháno a je tak v případech naplnění jeho znaků upřednostňován postih korupce jako úplatkářství při obstarávání věcí obecného zájmu (více k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Op. cit., s. 4192, § 334, marg. č. 3).

57. Je-li již poukazováno na vývoj právní úpravy alespoň v relativně nedávném období (posledních asi 30 let), je možno poukázat též na to, že předobrazem právní úpravy obsažené dnes v § 256 tr. zákoníku bylo ustanovení § 128a tr. zák. (souhrnně s dalšími ustanoveními nazvané pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě) a v případě § 331 tr. zákoníku šlo o § 160 tr. zák. (přijímání úplatku). Ustanovení § 128a tr. zák. bylo zavedeno zákonem č. 557/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 a za celou dobu své existence se až do 31. 12. 2009 nezměnilo. V § 128a odst. 3 tr. zák. byl stanoven postih korupce trestem odnětí svobody v trvání 2 až 8 let pro toho, kdo žádal, přijal nebo si dal slíbit majetkový nebo jiný prospěch za okolností uvedených v odstavci 1, tj. při zjednání některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednosti nebo výhodnějších podmínek na úkor jiných soutěžitelů v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. V době zavedení tohoto nového typu trestné činnosti ovšem obsahovalo ustanovení o přijímání úplatku v § 160 tr. zák., které bylo vždy mírnější, neboť zákonodárce i na nejtěžší případ obsažený v tehdejším § 160 odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 8. 6. 1999) postihující korupci veřejných činitelů stanovil trest odnětí svobody v rozpětí 1 roku až 5 let. Ani v období mezi 9. 6. 1999 a 30. 6. 2008 neobsahoval § 160 tr. zák. přísnější trestní sazbu trestu odnětí svobody, buď byly mírnější (v § 160 odst. 1 až 3 tr. zák.), anebo byla stejná v § 160 odst. 4 tr. zák. (v rozpětí 2 až 8 let) pro případ přijetí úplatku za okolností zvlášť přitěžujících (jednání v úmyslu opatřit sobě nebo jinému úplatek velkého rozsahu, spáchání činu v postavení veřejného činitele s úmyslem opatřit sobě či jinému značný prospěch).

58. Tento koncept byl ovšem narušen novelizací provedenou zákonem č. 122/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008, jímž byly zpřísněny trestní sazby trestu odnětí svobody za přijímání úplatku v § 160 odst. 1 (z výměry až na 2 léta na výměru až na 3 léta), odst. 2 (z rozpětí 6 měsíců až 3 léta na 6 měsíců až 5 let), odst. 3 (z rozpětí 1 až 5 let na rozpětí 2 až 8 let) a odst. 4 (z rozpětí 2 až 8 let na 5 až 12 let) tr. zák. Tento krok byl odůvodněn plněním mezinárodních závazků v oblasti boje proti korupci a proti praní špinavých peněz na základě požadavků plynoucích z hodnotících zpráv mezinárodních organizací OECD a GRECO (šlo o vládní návrh zákona na základě usnesení vlády č. 1199 ze dne 25. 10. 2006). Stejnou novelizací byl rozšířen i pojem (zahraničního) veřejného činitele v § 162a odst. 2 tr. zák.

59. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 128a odst. 3 tr. zák. původně obsahovalo buď přísnější sankci, než § 160 (v odst. 1 až 3) tr. zák., anebo stejně přísnou sankci jako byla v § 160 odst. 4 tr. zák., a to od roku 1992 až do poloviny roku 2008. V tomto období tak nemohla nastat situace, že by korupce naplňující zároveň obě ustanovení § 128a odst. 3 i § 160 (v jakékoliv variantě) tr. zák. mohla být přísněji postižena podle druhého z uvedených ustanovení. Za této dřívější úpravy proto mohlo dávat dobrý logický smysl, pokud se v odborné literatuře uvádělo, že není možno spáchat jedním skutkem trestné činy jak podle § 128a odst. 3 tr.

zák., tak i podle § 160 tr. zák., a že jejich jednočinný souběh je v takovém případě vyloučen (počítalo se s přednostním uplatněním § 128a odst. 3 tr. zák.) – viz k tomu zejména ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl (§ 91 až 301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 845, k § 128a, marg. č. 16; dále shodně též NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 185 (marg. č. 377). V této spojitosti je možno zmínit i názor uváděný v posledně citované učebnici, že bylo třeba zavést postih korupce vůči účastníkům veřejné soutěže nebo veřejné dražby, protože účast v nich nelze považovat za obstarávání věcí obecného zájmu, tedy nemůže být postiženo podle obecných ustanovení o úplatkářství v tehdejším § 160 až § 162 tr.

zák., ale jen jako trestné činy podle § 128b nebo § 128c tr. zák. (dnes jde o ustanovení § 257 a § 258 tr. zák.), přičemž se odkazovalo na rozhodnutí č. 14/1993 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 1992, sp. zn. 4 Tz 37/92). K tomu je ovšem vhodné doplnit, že naposledy uvedené rozhodnutí vychází z právní úpravy obsažené v trestním zákoně na počátku 90. let 20. století, kdy ustanovení § 128a tr. zák. obsahovalo přísnější úpravu pasivní korupce než § 160 tr. zák. (viz výše).

V té době absentovalo též shora citované ustanovení o výkladu pojmu obstarávání věcí obecného zájmu v obchodních vztazích, jež bylo do § 162a odst. 3 tr. zák. zavedeno až v roce 2004 (zákonem č. 537/2004 Sb.). Navíc zmíněný výklad v učebnici z r. 2007 se vztahoval k tehdy účinné právní úpravě a nepočítal ani s pozdějším rozšířením postihu úplatkářství na případy související s podnikáním, jak k němu došlo při rekodifikaci trestního práva hmotného v roce 2009 (viz výše). K tomu lze snad jen doplnit, že změny v oblasti postihu korupce zavedené jednak novelizací v roce 2008 (zákonem č. 122/2008 Sb.) a jednak při rekodifikaci trestního práva hmotného v roce 2009 (zákonem č. 40/2009 Sb.) byly plánovány v zásadě ve stejné podobě již v roce 2004 (k tomu lze odkázat na tisk 744 z roku 2004 ze IV.

volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky – konkrétně na § 234 o zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a na § 306 o přijímání úplatku).

60. Z uvedeného hrubého nástinu vývoje právní úpravy je patrné, že vztah ustanovení o postihu úplatkářství a korupce při zadávání veřejných zakázek, při veřejných soutěžích a veřejných dražbách se může jevit v různém světle v závislosti na dikci jednotlivých ustanovení a jejich výkladu v příslušném období. Zřejmě je namístě přehodnotit dříve přijímané odůvodnění a na první pohled správný názor, že specificky zaměřené ustanovení na úzkou dílčí oblast veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb by mělo mít aplikační přednost před obecně vymezeným ustanovením o korupci při obstarávání veškerých věcí obecného zájmu, stejně tak dobrý smysl dávalo postihování korupce mezi účastníky veřejných soutěží (včetně uchazečů o veřejné zakázky) a veřejných dražeb jen podle zvláštního ustanovení s tím, že taková účast sama o sobě není věcí obecného zájmu. Náhled na to se ovšem postupem doby měnil, nejprve (v roce 2004) došlo k rozšíření pojmu obstarávání věcí obecného zájmu i na některé případy zachovávání povinností v obchodních vztazích (dnešní výkladové ustanovení § 334 odst. 3 tr. zákoníku, předtím § 162a odst. 3 tr. zák.), následně v roce 2008 zvýšením trestních sazeb u obecných trestných činů postihujících korupci, avšak ponecháním trestních sazeb u speciálních případů, pak i při rekodifikaci trestního práva hmotného (v roce 2009) rozšířením dosahu obecného ustanovení o úplatkářství i na případy související s podnikáním, aby pak (v roce 2011) došlo ještě k dalšímu zpřísnění trestních sazeb korupčních trestných činů (§ 257, § 258 a § 331 tr. zákoníku) a zavedení další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v § 256 odst. 4 tr. zákoníku.

61. Zlom podle všeho nastal především v polovině roku 2008, když byla poprvé zavedena úprava obsahující vyšší trestní sazby u obecných ustanovení o postihu úplatkářství, konkrétně přijímání úplatku, než byla stanovená (a nezměněná) trestní sazba trestu odnětí svobody u postihu korupce v podobě pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě (podle § 128a odst. 3 tr. zák.). Na tom se nic nezměnilo ani při rekodifikaci trestního práva hmotného, ani při dalším pozdějším zostření trestní represe v této oblasti v roce 2011. Od té doby je tak v trestním zákoníku obsažena právní úprava, která za určité konstelace obsahuje přísnější postih korupce podle obecného ustanovení o úplatkářství, než je obsažen v ustanovení o specifickém typu korupce v určité dílčí oblasti života – při zadávání veřejných zakázek. Podobné případy lze ovšem nalézt i v jiných dílčích oblastech, např. v oblasti insolvenčního řízení (k tomu viz rozhodnutí č. 2/2015-I. Sb. rozh. tr. a pasáž k tomu níže). c) Obecně k jednočinnému souběhu a jeho vyloučení