5 Tdo 861/2012-72
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12.
2012 o dovolání obviněných Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 46 T 1/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. J., Ing. I.
Š. a Ing. P. K. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, byli
obvinění Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. uznáni vinnými zvlášť závažným
zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2,
4 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „tr. zákoník“), který spáchali tím, že
obviněný Ing. J. J. jako předseda představenstva České lidové družstevní
záložny se sídlem v Brně, Hlavní č. 131, (dále jen „ČLDZ“), od 22. 12. 1998, s
předmětem činnosti mimo jiné zprostředkování a obstarávání právních,
ekonomických a poradenských služeb a současně od 23. 4. 1999 jako společník a
jednatel obchodní společnosti Metalco, spol. s r. o., se sídlem Brno, Hlavní č. 131, (dále jen „Metalco“) s předmětem činnosti mimo jiné zprostředkovatelská
činnost, leasing, činnost organizačních a ekonomických poradců,
obviněný Ing. I. Š. jako místopředseda představenstva ČLDZ od 22. 12. 1998 a
současně od 23. 4. 1999 jako společník a jednatel obchodní společnosti Metalco,
obviněný Ing. P. K. jako místopředseda představenstva ČLDZ od 23. 3. 1999 a
současně od 23. 4. 1999 jako společník a jednatel obchodní společnosti Metalco,
se záměrem dosáhnout neoprávněného odčerpání finančních prostředků z majetku
ČLDZ ve svůj prospěch či prospěch třetích osob,
v rozporu s ustanovením § 1 odst. 6, § 3 odst. 1, 2 zák. č. 87/1995 Sb., o
spořitelních a úvěrních družstvech, uzavřeli dne 30. 4. 1999 v B. obviněný Ing. P. K. a obviněný Ing. I. Š. jako místopředsedové ČLDZ a obviněný Ing. J. J. jako jednatel obchodní společnosti Metalco Smlouvu o obhospodařování finančních
prostředků za účelem jejich zhodnocení, na základě které bylo v rámci následně
uzavřených dodatků č. ... – ... v době od 15. 3. 1999 do 6. 10. 1999 převedeno
z prostředků ČLDZ do společnosti Metalco celkem 18.212.653,- Kč, a to částečně
již před uzavřením smlouvy, kdy z této částky ve výši 5.000.000,- Kč, odčerpané
z prostředků ČLDZ na podkladě dodatků č. .. a č. ..., použili na úhradu části
kupní ceny nemovitosti v k. ú. K., obci B., na ul. H. č. ...., a to budovy č. p. ...., včetně pozemku parc. č. ...., zapsaných na LV č. ..... u KÚ
Brno-město, zakoupených na základě kupní smlouvy ze dne ........ od P. a D. B. do vlastnictví nabyvatele společnosti Metalco, zastoupené jednatelem Ing. I. Š., za celkovou kupní cenu 9.500.000,- Kč, přičemž za účelem získání zbývající
části kupní ceny ve výši 4.500.000,- Kč uzavřel obviněný Ing. J. J. jako
jednatel společnosti Metalco na straně pronajímatele s ČLDZ jako nájemcem,
zastoupeným místopředsedy představenstva obviněným Ing. I. Š. a obviněným Ing. P. K., dne 1. 11. 1999 v B. „Smlouvu o nájmu nebytových prostor číslo .......“,
jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor ve výše označených
nemovitostech v B.-K. pro činnost ČLDZ na sjednanou dobu 10 let, přičemž ještě
před uzavřením této smlouvy byla dne 6. 10.
1999 uhrazena ze strany ČLDZ
finanční jistina na nájemné ve výši 4.500.000,- Kč, aniž by byl zřízen jakýkoli
zajišťovací instrument k najatým nemovitostem ve prospěch ČLDZ, čímž byl
bezdůvodně snížen disponibilní rozpočet ČLDZ a ohrožena ekonomika záložny, kdy
následně nebyly takto investované prostředky v plném rozsahu vráceny, čímž
všichni obvinění společným jednáním vědomě a cíleně zajistili prospěch obchodní
společnosti Metalco na úkor ČLDZ nejméně v částce 9.220.000,- Kč, což
představuje rozdíl mezi poskytnutými prostředky na kupní cenu dotčených
nemovitostí (9,5 mil. Kč) a částí vrácené jistiny z nájemného (280.000,- Kč).
Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný Ing. J. J. odsouzen podle § 255
odst. 4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního
orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 (tří) let.
Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve
výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán,
náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Obviněný Ing. I. Š.
byl odsouzen podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl
dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech na dobu 3 (tří) let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst.
1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po
1.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by
peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody
v trvání 10 (deseti) měsíců. Obviněný Ing. P. K. byl odsouzen podle § 255 odst.
4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon
tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu,
prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 (tří) let. Podle §
67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře
500 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán,
náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.
Vrchní soud v Olomouci, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněných
Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K., rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2012, sp.
zn. 2 To 108/2011, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání všech obviněných jako
nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. 2 To 108/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23.
6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, podali obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š.
prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Teryngela dovolání z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. P. K. podal dovolání
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Kotka z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení § 265b odst. 1 písm. a),
g) a h) tr. ř. Obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. v podrobnostech uvedli, že
srovnáním předmětů činností ČLDZ a Metalco, jak vyplývají z úplných výpisů z
obchodního rejstříku obou subjektů, shledáme, že stejný předmět činnosti v
žádném okamžiku, kdy v obou subjektech působili obvinění, dán není. Zbývá
hledat, zda existuje předmět obdobný. Obdoba by byla možná u zprostředkování
určitých služeb a poskytování určitých služeb. Následně se dovolatelé zabývali
gramatickým a logickým výkladem slov zprostředkování a obstarávání (právních,
ekonomických a poradenských služeb) a slova poskytování (takových služeb),
přičemž dospívají k závěru, že v žádném případě paralelu nebo analogii shledat
nelze. Společnost Metalco měla zapsán předmět činnosti, který spočíval v přímém
poskytování rad, ČLDZ pouze měla shánět někoho, kdo by takovou radu poskytl.
Krajský soud přehlédl, zda v daném případě některá ze zúčastněných společností
zapsanou činnost vůbec vykonávala. Poradenskou činnost pro žádného družstevníka
po dobu činnosti dovolatelů ČLDZ nikdy nezprostředkovala, tedy i při podobnosti
obou předmětů činnosti nešlo o faktickou konkurenci nebo faktickou činnost, jak
na to upozorňuje komentář k ustanovení § 255 tr. zákoníku (srov. Šámal a kol.
Komentář k trestnímu zákonu, C. H. Beck, Praha, 2010, str. 2376). Navíc soudy
obou stupňů přehlédly, že činnost organizačních a ekonomických poradců (tedy
onen „obdobný předmět činnosti“) byl pro společnost Metalco zapsán do
obchodního rejstříku až dne 23. 4. 1999, avšak podle výroku rozsudku byly
prostředky převáděny do Metalca již od 15. 3. 1999. Smlouva samotná podle
výroku rozsudku byla uzavřena 30. 4. 1999, čili v době jejího podpisu si obě
firmy fakticky konkurovat nemohly. Je však zřejmé, že prostředky převedené v
době od 15. 3. do 30. 4. 1999, byť dodatečně snad smlouvou pokryté, nemohou být
zahrnuty do skutkové podstaty trestného činu podle § 255 tr. zákoníku, resp. §
128 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zák.“).
Krajský soud při aplikaci nového trestního zákoníku přehlíží ustanovení
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud se však měl o toto ustanovení opřít při
hodnocení toho, zda úmysl obviněných v době uzavírání předmětných smluv
směřoval k znevýhodnění ČLDZ. Podle znaleckých posudků šlo o smlouvy ekvitní,
vyvážené a pro obě strany stejně výhodné. Teprve následný pád záložen vedl ke
škodlivému následku. Navíc o všech opatřeních byla informována členská schůze
družstevníků jako nejvyšší orgán záložny a jde tudíž o případ beztrestnosti na
základě svolení poškozeného. Konečně také příslušná smlouva, byť zjevně
nezákonná, byla připravena a kontrolována právníky, kteří obviněné
ubezpečovali, že je v pořádku. Bylo proto dovolateli poukazováno na princip
předvídatelnosti a možnost jednání v omluvitelném právním omylu. K otázce
předvídatelnosti dále dovolatelé odkázali na stanoviska Ústavního soudu a
Evropského soudu pro lidská práva (Grigoriades proti Řecku, Pl. ÚS 9/01,
Kokkinakis vs. Řecko a Cantoni vs. Francie). Není možné v roce 1999 dovodit, že
obvinění vůbec počítali s následkem – úpadkem ČLDZ, natož aby s ním byli
srozuměni nebo jej chtěli. Je tedy zřejmé, že následek, který je popsán ve
výroku rozsudku, obvinění úmyslně nezavinili. Pokud by soud uvažoval o právní
kvalifikaci podle § 255a tr. zák., je třeba upozornit, že ustanovení o
porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti bylo do trestního
zákona zavedeno novelou č. 105/2000 Sb., s účinností od 1. 5. 2000. K jednání
obviněných došlo před tímto datem. Klíčem k pochopení toho, proč jsou argumenty
odvolacího soudu nedostatečné, je sám zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a
úvěrových družstvech (§ 3 odst. 1 a 2). Smlouva o obhospodařování finančních
prostředků je skutečně v rozporu s citovaným zákonem. Otázkou však je, zda
obvinění, vedeni radou zkušených právníků Ž. a J., byli schopni si tento rozpor
uvědomit. Podle zásady „in dubio pro reo“ měl být podpis uvedené smlouvy
hodnocen jako jednání v právním omylu, jehož nebylo možno se vyvarovat, tedy
jako omyl skutkový. Chybí elementární znak skutkové podstaty posuzovaného
trestného činu, jímž je úmysl. Nedbalost v době činu nebyla trestná. Odůvodnění
odvolacího soudu je vnitřně rozporné. Metalco vykonávala při správě finančních
prostředků právě ty činnosti, které měla družstevní záložna zakázány a jejichž
smyslem bylo lepší zhodnocení členských vkladů. Porovnáním výnosů z obchodů
Metalca s obvyklou úrokovou sazbou při mezibankovních vkladech, případně
úvěrech družstevníků znalecky prokázaly, že výnosy byly skutečně vyšší. To
odvolací soud nebere v úvahu. Odvolací soud nijak nehodnotí znalecké posudky
ani výpovědi obviněných, navíc nebere v úvahu dobu rozhodnutí a dobu jednání,
ale hodnotí výsledek, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS
558/01).
Jestliže z rozboru výsledků obchodování se svěřenými prostředky
vyplývá, že společnost Metalco dosahovala – alespoň z počátku – výnosů vyšších
než v případě, že by tyto prostředky zůstaly na účtu záložny, případně byly
uloženy v bance, je nutno hodnotit úmysl obviněných podle těchto počátečních
výsledků, jimiž se přece naplňoval předpoklad, s nímž uvedenou smlouvu o správě
financí uzavírali. Hodnotit tento předpoklad až poté, co došlo k pádu ČLDZ
odporuje tomu, jak ukládá obecným soudům za povinnost ústavní nález IV. ÚS
260/05.
Plastičtějšímu obrazu o jednání obviněných v době před uzavřením
zmíněné smlouvy by přispěly důkazy, jejichž provedení bylo navrženo odvolacímu
soudu. Odvolací soud jejich provedení odmítl a Nejvyšší soud má nyní posoudit,
zda se jedná o tzv. „opomenuté důkazy“.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obvinění navrhli, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k tr. ř.
zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To
108/2011, ohledně obviněných Ing. J. J. a Ing. I. Š. (a za použití § 261 tr. ř.
i ohledně Ing. P. K.), ve stejném rozsahu zrušil i rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, a poté aby postupoval podle §
265l tr. ř. Současně navrhli postup podle § 265h tr. ř., eventuelně podle §
265o tr. ř. ohledně uloženého peněžitého trestu.
Obviněný Ing. P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že
mu nebylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 2
To 79/2006) o jeho stížnosti proti usnesení nalézacího soudu ze dne 19. 12.
2005, sp. zn. 46 T 4/2004, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k
došetření. Obhájci obviněného bylo předmětné usnesení doručeno až dne 14. 9.
2010. Do tohoto data se tak nacházelo trestní řízení vedené proti dovolateli ve
stadiu po podání obžaloby. Jelikož usnesení nalézacího soudu nabylo právní moci
až dne 14. 9. 2010, nemůže být pravdivé tvrzení nalézacího soudu na str. 42, že
usnesení nabylo právní moci již dne 28. 8. 2006. Podle nalézacího soudu, i když
nebylo předmětné rozhodnutí obhájci včas zasláno, nezakládá tato skutečnost
neplatnost provedených úkonů, což dovolatel považuje za nepřípustné. Dovolatel
nesouhlasí ani s tím, jak se s touto skutečností vypořádal odvolací soud, neboť
usnesení je pravomocné a vykonatelné nikoli tehdy, kdy byla zamítnuta stížnost
proti němu, ale až když s tímto byla dotčená osoba seznámena, tedy v přípravném
řízení se věc nachází až nabytím právní moci, nikoli doručením spisu
příslušnému státnímu zástupci. Navíc se jedná o podstatnou procesní vadu řízení
a odvolacím soudem zmiňovaná procesní rozhodnutí v přípravném řízení byla vůči
osobě dovolatele neúčinná, neboť byla vydána nepříslušným orgánem.
Pokud se týká právní kvalifikace, dovolateli je prvně třeba prokázat
porušení objektu stíhaného zločinu, a to zájmu na zajištění rovnosti na trhu ve
směru zneužívání zákazu konkurence. S odůvodněním nalézacího soudu (str. 43)
nelze podle dovolatele souhlasit, a to s ohledem na ustanovení § 1 odst. 3, 5,
6 a § 3 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1995 Sb. Již ze skutečnosti, že činnost
družstevní záložny není živností a že může vykonávat pouze činnosti stanovené
zák. č. 87/1995 Sb., jednoznačně vyplývá, že ČLDZ neměla a ani mít nemohla
stejný nebo podobný předmět činnosti jako Metalco, tedy společnost podnikající
podle živnostenského zákona. Předmětem činnosti ČLDZ mohlo být a taky bylo
zprostředkování a obstarávání právních a poradenských služeb pouze a výhradně
pro její členy, nikoli pro širokou veřejnost. Nemůžeme ani hovořit o
relevantním trhu, na kterém by ČLDZ a Metalco byly v reálném konkurenčním
vztahu v postavení podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti.
Objektem stíhaného trestného činu je zájem na zajištění rovnosti na trhu ve
směru zneužívání konkurence v obchodní činnosti, avšak ČLDZ a Metalco mají
zcela rozdílné trhy a oblasti svého působení. Dovoláním napadené rozhodnutí
trpí vnitřním rozporem, kdy na jedné straně tvrdí, že ČLDZ vykonávala činnosti
v rozporu se zákonem a na druhé straně tvrdí, že ČLDZ a Metalco mají podobné
předměty činnosti. Dovolatel nesouhlasí ani s odůvodněním odvolacího soudu na
str. 10. Ani smlouvu o obhospodařování finančních prostředků a ani smlouvu o
nájmu nelze posoudit tak, že na jejich základě byly poskytovány nějaké činnosti
pro členy družstva, kteří nebyli stranami těchto smluv. Nic z toho, co ČLDZ
činila na základě § 3 odst. 1 zák. č. 87/1995 Sb., Metalco nečinilo a činit
nemohlo. Určitou výjimku by bylo možné připustit u zprostředkování nějakých
služeb, zde by však takovou činnost provádělo Metalco pro předem neohraničený
okruh třetích osob, avšak ČLDZ takové služby byla oprávněna poskytovat jen svým
členům a bezplatně. Mezi předmětnými společnostmi tak nelze hovořit o
konkurenčním vztahu a společném trhu.
Pokud jde o smlouvu o obhospodařování finančních prostředků ze dne 30. 4. 1999 a její dva dodatky č. .. a ..., tato nepochybně není nevýhodná. Na trhu
není možné koupit nemovitost, aby se za 6 let vrátila vynaložená investice,
tedy kupní cena. Dodatky č. .. a ... tedy byly pro ČLDZ extrémně výhodné. Pokud
se jedná o smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne ..... a pokud bychom
chtěli posoudit nevýhodnost této smlouvy, museli bychom vyčíslit inflaci a
možné úroky, které ČLDZ z kauce ušly a případný rozdíl ve prospěch inflace
bychom mohli považovat za škodu vzniklou ČLDZ. Nalézací soud však tyto smlouvy
hodnotí pouze ze subjektivního pohledu a zcela jednostranně v neprospěch
dovolatele, přičemž následně dovolatel detailně rozebírá jednotlivé argumenty
nalézacího soudu zachycené na stranách 40 až 41 jeho rozsudku. Podle skutkové
věty v podané obžalobě mělo být ze společnosti Metalco vráceno do ČLDZ celkem
7.669.194,40 Kč. Nalézací soud však nevysvětlil, proč v této částce nejsou
zahrnuty i částky ve výši 500.000,- Kč a 4.500.000,- Kč poskytnuté na základě
dodatků č. .. a .... Pokud bychom tyto částky zahrnuli do vrácených finančních
prostředků, můžeme se bavit o škodě nanejvýše 4.220.000,- Kč, což má zásadní
vliv na použitou právní kvalifikaci. V rozporu s názorem nalézacího soudu ČLDZ
nemohla pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 písm. d) zák. č. 87/1995 Sb. sama
pronajímat nemovitosti, které nabyla Metalco. Pokud nalézací soud uzavřel, že
ČLDZ neměla dostatečným způsobem právně kryto využívání příslušné nemovitosti,
jde o závěr, který je v přímém rozporu se zákonem (konkrétně s občanským
zákoníkem a zák. č. 116/1990 Sb.), když na právní postavení ČLDZ jako nájemce
nemá žádný vliv změna vlastníka předmětné nemovitosti. ČLDZ tedy měla využívání
předmětné nemovitosti kryté naprosto dostatečným způsobem. ČLDZ měla nárok na
vrácení částky ve výši 4.220.000,- Kč a tuto částku jí byl a stále je povinen
vrátit nový vlastník. Pokud tuto částku nevymáhal správce konkurzní podstaty,
nemůže být tato skutečnost přičtena k tíži dovolatele. Tvrzení nalézacího
soudu, že nebylo počítáno s reálným návratem prostředků do ČLDZ, je tvrzením
zcela spekulativním, které nemá oporu v provedeném dokazování. Společnost
Metalco vrátila ČLDZ částku 7.669.194,40 Kč, kromě toho dovolatel počítal s
tím, že návratnost poskytnutých prostředků je dostatečně kryta majetkem
společnosti Metalco. Pokud jde o smlouvu o nájmu, zde dovolatel počítal s tím,
že si ČLDZ tuto částku „odbydlí“, stejně tak počítal s tím, že pokud by došlo
dříve ke skončení nájmu, bude nevyčerpaná část jistiny vrácena ČLDZ. To, že se
tak nestalo, je vina správce konkurzní podstaty. Rovněž tvrzení nalézacího
soudu, že používali prostředky ČLDZ pro svoji společnost Metalco, je tvrzením
ryze spekulativním. Oproti tvrzení nalézacího soudu dovolatel trvá na tom, že
finanční prostředky byly použity s reálnou návratností a že zde skutečně
existoval reálný ekonomický výnos.
Odvolací soud se těmito námitkami a právním
hodnocením zjištěného skutkového stavu vůbec nezabýval a nikde nevysvětlil,
jaké zjištěné skutečnosti dovolují učinit právní závěr o tom, že dovolatel měl
v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch.
Konečně, pokud jde o uložený peněžitý trest, jeho uložení s ohledem na
§ 68 odst. 6 tr. zákoníku není možné. Na majetek dovolatele je již několik let
vedeno několik exekucí a exekucí byla rovněž postižena dovolatelova mzda.
Odvolací soud námitku dovolatele proti uložení peněžitého trestu rovněž odmítl,
přičemž jeho odůvodnění nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a je pouhou
spekulací. Dovolatel neví, z čeho má peněžitý trest uhradit a v tomto ohledu
odvolací soud uložení peněžitého trestu vůbec nehodnotil. Stejně tak dovolatel
neví, kde odvolací soud přišel k tomu, že nalézací soud přesvědčivě dovodil
vyvedení předmětné nemovitosti z majetku společnosti Metalco ve prospěch
obviněných. Orgány činné v trestním řízení se snažily prokázat, že měli ostatní
obvinění z prodeje společnosti Metalco a předmětné nemovitosti nějaký prospěch,
avšak v této souvislosti nepadlo jméno dovolatele. Tato část skutku, týkající
se pouze spoluobviněných, nikoliv dovolatele, se nestala součástí skutkové věty
rozsudku nalézacího soudu.
Závěrem tak obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle
ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby
věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání
obviněných Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. doručena ve smyslu § 265h odst.
2 tr. ř., sdělil, že všichni dovolatelé na podporu uplatněných důvodů dovolání
opět uvádějí argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich
odvolání, kterou v zásadě rozvíjejí do polemiky se způsobem, jímž oba soudy
hodnotily provedené důkazy. Pokud se tak děje formou námitek proti konkrétnímu
obsahu odůvodnění odvolacího soudu, jak je tomu u obviněného Ing. K., jedná se
v tomto rozsahu o dovolání nepřípustné (podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání
jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné). Námitkami vyjádřenými v dovolání
obviněných se vesměs zabýval již soud druhého stupně a činil tak náležitě a
dostatečně podrobně, jeho závěry je možno označit za logické a plně vycházejí z
obsahu provedeného dokazování, takže na ně je možno bez výhrad odkázat.
Námitky všech tří dovolatelů směřují mj. proti tomu, že nebyly naplněny
znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení
v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Základní náplní činnosti
obou dotčených subjektů byla správa a obhospodařování cizích finančních
prostředků – u ČLDZ se jednalo o peníze družstevníků, střadatelů, tedy ve
vztahu k obviněným o cizí prostředky. U firmy Metalco se – v konkrétním právním
vztahu – jednalo rovněž o správu a obhospodařování cizích prostředků
(spravovaných záložnou). Obvinění oba tyto podnikatelské subjekty společně
ovládali. Je vyloučeno, aby za souladné se zákonem bylo posouzeno jejich
jednání, při němž převedou prostředky střadatelů ze záložny do „své“ obchodní
společnosti, nakoupí za ně nemovitosti, které posléze – a navíc způsobem značně
obmyslným – pronajmou zpět záložně, aby nakonec firmu Metalco, z níž „vyvedli“
všechen majetek, tedy i svěřené finanční prostředky patřící ČLDZ, převedli na
tzv. bílého koně a tím se zbavili veškeré odpovědnosti za závazky zatěžující
firmu Metalco, včetně závazků vůči ČLDZ a potažmo jednotlivým střadatelům.
Výsledkem jejich činnosti „ve prospěch záložny“ bylo to, že ČLDZ zkrachovala a
družstevníci až na výjimky pozbyli většinu vkladů, které kampeličce svěřili.
Podobně promyšlené jednání, sestávající z řady na sebe navazujících úkonů,
nelze spáchat z nedbalosti, proto veškeré zpochybňování subjektivní stránky
tohoto deliktu nelze mít za důvodné. Rovněž vznik škody na finančních
prostředcích ČLDZ, respektive obohacení obviněných z jednání popsaného ve
výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně, je mimo pochybnost. Znaky
předmětného deliktu tudíž byly očividně naplněny.
Pokud se obvinění Ing. J. a Ing. Š. dále zabývali úvahami
o alternativním ustanovení § 255a trestního zákona, je třeba tyto úvahy
odmítnout jako zcela irelevantní, zejména když dovolatelé nenamítají, že jejich
jednání by mělo být posouzeno podle tohoto zákonného ustanovení.
Rovněž ovšem poukazují na skutečnost, že firma Metalco mohla vykonávat takové
činnosti k lepšímu zhodnocení finančních prostředků, které měly družstevní
záložny zákonem zakázány. V tom případě by ovšem svěřování velmi zásadních
částek z majetku střadatelů spravovaného záložnou jiným subjektům, nadaným
širšími oprávněními v oblasti investování cizích finančních prostředků, de
facto znamenalo obcházení zákona. Omezení uložená zákonem družstevním záložnám
měla za cíl zajistit vyšší bezpečnost střadateli zde uložených finančních
prostředků před riskantními finančními operacemi, ale toto bezpečnostní
opatření obvinění svěřením prostředků své firmě obcházeli.
Pokud se tito dovolatelé zmiňují o důkazech navržených k provedení Vrchnímu
soudu v Olomouci, který je však odmítl, a vyslovují úvahu, zda nejde o
„opomenuté důkazy“, ani v tomto ohledu nelze jejich dovolání přisvědčit.
Odvolací soud se důkazními návrhy ze strany obviněných zabýval a ve svém
rozhodnutí (na str. 10 a 11) podrobně vyložil, proč je považoval za nadbytečné.
Nemůže se tudíž pojmově jednat o opomenuté důkazy, neboť soud se s nimi
zákonným způsobem vypořádal.
Za zcela lichou je třeba označit výhradu dovolatelů Ing. J. a Ing. Š. týkající
se údajného porušení zásady aplikace trestního práva jako prostředku ultima
ratio. Jestliže jednání obviněných naplnilo znaky činu soudně trestného, a to
dokonce v kvalifikované podobě, jako je tomu v dané věci, nemůže jejich trestní
postih vyloučit ani to, že trestné jednání nese znaky úkonů podle jiných
právních odvětví a spočívalo v založení právních vztahů podle těchto jiných
odvětví práva. S ohledem na nynější právní postavení věřitelů zkrachované ČLDZ
a obviněných je prakticky vyloučeno, že by mohlo dojít k uplatnění odpovědnosti
pachatelů podle jiného předpisu.
Dovolatel Ing. P. K. uplatnil dovolání rovněž z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. a) tr. ř. spočívající údajně v tom, že v předcházejícím řízení rozhodl
věcně nepříslušný soud. Toto tvrzení vyvozuje ze skutečnosti, že jeho obhájci
nebylo doručeno usnesení stížnostního soudu týkající se vrácení věci státnímu
zástupci k došetření. Pokud v této souvislosti dovolatel namítá, že byl naplněn
i důvod dovolání podle první alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
protože bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž by byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, je nutno takovou výhradu odmítnout.
Rozhodnutí soudu o odvolání v trestní věci není podmíněno tím, že v
předcházejícím řízení byla stranám doručena všechna mezitímní rozhodnutí, navíc
procesní povahy. Procesní podmínky pro rozhodnutí o odvolání stanoví trestní
řád v hlavě XVI., přičemž žádné z tam uvedených ustanovení odvolací soud
neporušil.
Rovněž pokud jde o tvrzenou vadu rozhodnutí podřaditelnou pod § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., jde o námitku opakovanou, jíž se dostatečně zabýval soud
druhého stupně. Navíc údajná insolvence obviněného má sice význam pro úvahy
soudu o výměře peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku), nedotýká se však
přípustnosti uložení takového druhu trestu ani jeho výměry v rámci stanovené
trestní sazby (§ 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Navíc trestní řád pamatuje na
řešení reálné dlouhodobé insolvence obviněného v ustanovení § 344 odst. 1 tr.
ř.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
rovněž v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný
prostředek, přestože předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání, takto
formulovaný důvod dovolání může být úspěšný toliko v případě, že bude zjištěna
existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by
zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Taková vada však zjištěna nebyla.
Proto nemůže být naplněn ani dovolatelem Ing. K. deklarovaný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve druhé alternativě.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Dále také
navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší
soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují
náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými
vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň
zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud
zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy
zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §
265b odst. 1. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tedy spočívá ve
třech různých okolnostech, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z
tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §
253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro
takové rozhodnutí, nebo že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho
obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba
nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad
odvolání, anebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných
důvodů, než jsou důvody uvedené výše v první alternativě, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstata
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud
druhého stupně měl v opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný
prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné
osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které
provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl
zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Přezkoumával-li soud
druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti)
věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek
důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které
předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm.
a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli
sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud –
ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo
navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný Ing. P. K. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř., jež spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud,
nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval
senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud,
který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou
příslušnost soudů (viz § 16 a 17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případ, v
němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený
soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný
čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a
rozhodnout krajský soud. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není
skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§
18 tr. ř.). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo
ustanovením § 27, 31 a 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména
když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z
předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze
soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na
rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr.
ř., apod.
Obviněný Ing. P. K. namítal, že v předcházejícím řízení rozhodl věcně
nepříslušný soud, neboť jeho obhájci nebylo doručeno rozhodnutí odvolacího
soudu týkající se jeho stížnosti proti usnesení nalézacího soudu ze dne 19. 12.
2005, sp. zn. 46 T 4/2004, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k
došetření. Obhájci obviněného bylo předmětné usnesení doručeno až dne 14. 9.
2010. Do tohoto data se tak nacházelo trestní řízení vedené proti dovolateli ve
stadiu po podání obžaloby. Jelikož usnesení nalézacího soudu nabylo právní moci
až dne 14. 9. 2010, nemůže být pravdivé tvrzení nalézacího soudu na str. 42, že
usnesení nabylo právní moci již dne 28. 8. 2006. Podle nalézacího soudu, i když
nebylo předmětné rozhodnutí obhájci včas zasláno, nezakládá tato skutečnost
neplatnost provedených úkonů, což dovolatel považuje za nepřípustné. Dovolatel
nesouhlasí ani s tím, jak se s touto skutečností vypořádal odvolací soud, neboť
usnesení je pravomocné a vykonatelné nikoli tehdy, kdy byla zamítnuta stížnost
proti němu, ale až když s tímto byla dotčená osoba seznámena, tedy v přípravném
řízení se věc nachází až nabytím právní moci, nikoli doručením spisu
příslušnému státnímu zástupci. Navíc se jedná o podstatnou procesní vadu řízení
a odvolacím soudem zmiňovaná procesní rozhodnutí v přípravném řízení byla vůči
osobě dovolatele neúčinná, neboť byla vydána nepříslušným orgánem.
Nalézací soud poznamenal, že v rámci procesního postupu došlo k
přikázání věci (rozhodnutím o příslušnosti podle § 24 odst. 1 tr. ř.) Krajskému
soudu v Brně, který rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 8. 2006 po zamítnutí stížnosti obviněného
Ing. K. Vrchním soudem v Olomouci sp. zn. 2 To 79/2006. Tímto okamžikem se věc
dostala stadia přípravného řízení. Ve vztahu k procesní námitce obhájce Mgr.
Kotka k neplatnosti úkonů provedených po vrácení věci k došetření považoval
nalézací soud za nutné uvést, že i když příslušné rozhodnutí nebylo chybně včas
obhájci zasláno, nezakládá tato skutečnost neplatnost provedených úkonů. Navíc
nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí mu muselo být známo nejen ze seznámení ve
spisovém materiálu, ale zejména z jeho vlastního jednání, kdy se účastnil
příslušných úkonů a jím uplatněná námitka tak vytváří dojem účelovosti (srov.
str. 42 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud k tomu v napadeném usnesení uvedl, že z ustanovení § 140 odst. 1
písm. b) linea cc) tr. ř. vyplývá, že usnesení je pravomocné a vykonatelné
tehdy, jestliže byla zamítnuta proti němu podaná přípustná stížnost. V
přípravném řízení se pak věc nacházela od okamžiku, kdy byl příslušný materiál
Krajským soudem v Brně postoupen příslušnému státnímu zástupci. Skutečnost, že
usnesení stížnostního soudu nebylo obhájci stěžovatele zasláno, je tak sice
politováníhodným procesním pochybením, nicméně ji nelze označit za podstatnou
procesní vadu ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. K této situaci odvolací
soud dodal, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obhájce byl
vyrozumíván o všech procesních úkonech, u kterých má právo účasti odvozené
zejména z ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř, a z této skutečnosti, jakož i z
procesních opatření a rozhodnutí přípravného řízení, které mu byly doručeny
(viz. např. č. l. 1475, 1481a), bylo tedy i pro obhájce zcela zjevné, že se věc
nachází v přípravném řízení (srov. str. 8 – 9 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné dodat, že Krajský soud v Brně rozhodl
podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci
k došetření. Podle ustanovení § 188 odst. 3 tr. ř. proti rozhodnutí podle
odstavce 1 písm. b) až f) tr. ř. mohou státní zástupce i obviněný podat
stížnost, jež má odkladný účinek. V případech pod písm. cc) § 140 odst. 1 tr. ř. nabývá usnesení právní moci okamžikem vyhlášení rozhodnutí o zamítnutí
stížnosti jako nedůvodné [srov. § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], jako tomu bylo
i v projednávaném případě, kdy Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne
28. 8. 2006, sp. zn. 2 To 79/2006, zamítl podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného Ing. P. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 12. 2005, č. j. 46 T 4/2004-1448. Vykonatelnost usnesení v těchto
případech nastává v tutéž dobu jako právní moc, jestliže stížnost má odkladný
účinek (srov. § 141 odst. 4 tr. ř.). Navíc je třeba v návaznosti na odůvodnění
usnesení odvolacího soudu zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu
vyplývá, že obhájce byl vyrozumíván o všech procesních úkonech, u kterých má
právo účasti odvozené zejména z ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř, a z této
skutečnosti, jakož i z procesních opatřeních a rozhodnutí přípravného řízení,
které mu byly doručeny (viz. např. č. l. 1475, 1481a), bylo tedy pro obhájce a
rovněž i pro obviněného zcela zjevné, že se věc nachází v přípravném řízení
právě na základě pravomocného usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k
došetření. S přihlédnutím k tomu, pochybení při opožděném doručení nemá v této
věci materiální význam z hlediska, že by tím bylo zkráceno právo obviněného na
obhajobu, nehledě k tomu, že těžiště trestního řízení je v hlavním líčení, kde
se provádí za dodržení procesních předpisů a kautel dokazování, které tvoří
základ meritorního rozhodnutí, zde konkrétně odsuzujícího rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn.
2 To 108/2011, zatímco
přípravné řízení má z hlediska dokazování jen předběžný charakter. Z těchto
důvodů neshledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného Ing. P. K. důvodnou.
Obviněný Ing. P. K. rovněž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy,
v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1
tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i
případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle
sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena
uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době,
kdy se rozhoduje o trestném činu § 3 odst. 1 tr. zákoníku, dříve § 16 odst. 2
tr. zák.), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např.
„společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod
spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen
těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou
trestním zákonem. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není
pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný,
nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), což platí i v případě obviněného
Ing. P. K. Přesto se však Nejvyšší soud považuje za nutné k této námitce
vyjádřit.
Obviněný Ing. P. K. konkrétně namítal, že pokud jde o uložený peněžitý trest,
jeho uložení s ohledem na § 68 odst. 6 tr. zákoníku není možné. Na majetek
dovolatele je již několik let vedeno několik exekucí a exekucí byla rovněž
postižena dovolatelova mzda. Dovolatel neví, z čeho má peněžitý trest uhradit a
v tomto ohledu odvolací soud uložení peněžitého trestu vůbec nehodnotil. Stejně
tak dovolatel neví, kde odvolací soud přišel k tomu, že nalézací soud
přesvědčivě dovodil vyvedení předmětné nemovitosti z majetku společnosti
Metalco ve prospěch obviněných.
Také v případě této dovolatelovy námitky se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu, který uvedl, že pokud obhajoba Ing. K. poukazuje na exekuce,
které jsou vedeny proti jeho majetku, potom je v prvé řadě nutno poukázat na
ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku. Nalézací soud přesvědčivě dovodil
vyvedení předmětné nemovitosti z majetku společnosti Metalco ve prospěch
obviněných a tomu, že obviněný s touto záležitostí neměl nic společného nelze
uvěřit, a to právě s ohledem na zasazení jeho kroků do celkového postupu
vyvázání se ze zodpovědnosti za dluhy společnosti Metalco za současného
ponechání si kontroly nad získanou nemovitostí (srov. str. 12 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu). Tato tvrzení jsou podporována zjištěním nalézacího
soudu, který vycházeje zejména z listinných důkazů vztahujících se k
nemovitostem zapsaným na LV č. ....,okres B.-m., obec B., k. ú. K., vystihl a
prokázal aktivity obviněných Ing. J. a Ing. Š. v jednotlivých společnostech a
používání finančních prostředků jednotlivých obchodních společností i v době po
prodeji předmětných nemovitostí nabyvateli společnosti Thomas Real, s. r. o.,
čímž bylo prokázáno, že tyto osoby braly užitek z transakcí souvisejících se
získáním nemovitostí v B. – K. (srov. str. 35 odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu). Tomuto jednání obviněných Ing. J. a Ing. Š. předcházel převod
obchodního podílu Ing. P. K. na Ing. Š. (srov. str. 23 rozsudku nalézacího
soudu). Všechna tato zjištění podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňují ve
spojení s ustanovením § 39 odst. 7 tr. zákoníku potřebu uložit i obviněnému
Ing. P. K. peněžitý trest ve shora uvedené výměře, aby bylo vyjádřeno, že
obviněný se společně s ostatními obviněnými snažil získat a také získal
popsanou trestnou činností majetkový prospěch, přičemž jeho majetkové a osobní
poměry v době jeho uložení nevylučovaly uložení takového trestu. Pokud pak
došlo v mezidobí ke změně majetkových a osobních poměrů obviněného je třeba to
řešit postupem podle § 344 odst. 1 tr. ř.
Všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem
i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací
soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod
č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95
nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o
dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem
svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8
Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9.
2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na
obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování,
které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze
učinit.
Obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. shodně ve svých dovoláních namítali,
že ze srovnání předmětů činností ČLDZ a Metalco vyplývá, že stejný předmět
činnosti v žádném okamžiku, kdy v obou subjektech působili obvinění, dán není.
Společnost Metalco měla zapsán předmět činnosti, který spočíval v přímém
poskytování rad, ČLDZ pouze měla shánět někoho, kdo by takovou radu poskytl.
Krajský soud přehlédl, zda v daném případě některá ze zúčastněných společností
zapsanou činnost vůbec vykonávala. Rovněž obviněný Ing. P. K. namítal, že
dovolateli je třeba prokázat porušení objektu stíhaného zločinu, a to zájmu na
zajištění rovnosti na trhu ve směru zneužívání zákazu konkurence. S odůvodněním
nalézacího soudu (str. 43) nelze podle dovolatele souhlasit, a to s ohledem na
ustanovení § 1 odst. 3, 5, 6 a § 3 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1995 Sb. Již ze
skutečnosti, že činnost družstevní záložny není živností a že může vykonávat
pouze činnosti stanovené zák. č. 87/1995 Sb., jednoznačně vyplývá, že ČLDZ
neměla a ani mít nemohla stejný nebo podobný předmět činnosti jako Metalco,
tedy společnost podnikající podle živnostenského zákona. Objektem stíhaného
trestného činu je zájem na zajištění rovnosti na trhu ve směru zneužívání
konkurence v obchodní činnosti, avšak ČLDZ a Metalco mají zcela rozdílné trhy a
oblasti svého působení. Nic z toho, co ČLDZ činila na základě § 3 odst. 1 zák.
č. 87/1995 Sb., Metalco nečinilo a činit nemohlo. Mezi předmětnými společnostmi
tak nelze hovořit o konkurenčním vztahu a společném trhu. Pokud jde o Smlouvu o
obhospodařování finančních prostředků ze dne ......a její dva dodatky č. .. a
..., tato nepochybně není nevýhodná. Jestliže bychom měli posoudit nevýhodnost
Smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne ......., museli bychom vyčíslit
inflaci a možné úroky, které ČLDZ z kauce ušly a případný rozdíl ve prospěch
inflace bychom mohli považovat za škodu vzniklou ČLDZ.
Pokud se týká posouzení výhodnosti podepsaných smluv, Nejvyšší soud odkazuje
zejména na závěry vyplývající z kontrolního protokolu (č. l. 1073 až 1080
spisu) Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, který podle ustanovení § 22
zák. č. 87/1995 Sb. vykonával dohled nad činností a hospodařením družstevních
záložen, jehož podstatný obsah zachytil nalézací soud na str. 28 až 29
odůvodnění svého rozsudku. Předně podle zmíněného protokolu, z něhož v
návaznosti na ostatní provedené důkazy důvodně vyšly oba nižší soudy, uzavření
Smlouvy mezi ČLDZ a Metalco o obhospodařování finančních prostředků včetně
dodatků je v rozporu s ustanovením § 1 odst. 6 a § 3 odst. 1 písm. b) zák. č.
87/1995 Sb., neboť došlo k poskytnutí úvěru nečlenovi – právnické osobě.
Poskytnutí finanční jistiny je porušením § 1 odst. 6 zák. č. 87/1995 Sb.
Výnosnost umístěných prostředků byla ztrátová. Výše finanční jistiny byla
nepřiměřená. Jestliže dovolatelé poukazovali na závěry znaleckých posudků
předložených obhajobou, které formálně potvrdily výhodnost příslušných smluv a
tedy měly podle nich zpochybnit úkornost dané smlouvy ve vztahu k ČLDZ, je
nutné jejich závěry hodnotit v kontextu všech provedených důkazů. Daná smlouva
byla zjevně uzavřena v rozporu se zákonem, kdy sloužila v podstatě k převádění
finančních prostředků ve prospěch společnosti Metalco a tedy mj. k jejímu
prospěchu. Finanční prostředky byly vyváděny do té doby za zcela nestandardních
podmínek, a to navíc v době, kdy všem obviněným muselo být zjevné, že se jedná
o výrazný nápor na likvidní prostředky záložny. V důsledku jednání obviněných
zaplatila ČLDZ společnosti Metalco vlastnictví daných nemovitostí, kde si
formálně předplatila dlouhodobý pronájem za nepříliš výhodných podmínek,
uhrazený navíc předem, tedy s tím, že se vzdala možných výnosů z uložených
finančních prostředků (srov. str. 40 rozsudku nalézacího soudu). Následně
nalézací soud uvedl, že z předmětu podnikání je evidentní, že tento je z části
shodný, byť v určitém segmentu, a případně je obdobný. Předmětem činnosti ČLDZ
bylo mimo jiné zprostředkování a obstarávání právních, ekonomických a
poradenských služeb. Předmětem činnosti společnosti Metalco byla mj.
zprostředkovatelská činnost, leasing, činnost organizačních a ekonomických
poradců (srov. str. 40 až 41 rozsudku nalézacího soudu). K závěru o naplnění
znaku stejného či obdobného předmětu činnosti dospívá nalézací soud rovněž na
stranách 43 až 44 odůvodnění svého rozsudku.
Odvolací soud doplnil, že pokud se týká dodatků č. ... a ., bylo zjevné, že
finanční prostředky budou použity na nákup nemovitosti do vlastnictví
společnosti Metalco. Stejný účel měla finanční jistina, která představovala akt
kryjící nedovolený úvěr pro společnost Metalco (srov. str. 9 usnesení
odvolacího soudu). K nevýhodnosti uzavřených smluv odvolací soud zdůraznil, že
se jednalo o právní akty kryjící nedovolené úvěrování nákupu nemovitostí
společnosti Metalco, ovládané stejně jako ČLDZ obviněnými, a to navíc v
situaci, kdy z věrohodné výpovědi auditora Ing. Lubomíra Holečka vyplývaly
údaje o zásadních nedostatcích v účetnictví ČLDZ a o vykázané ztrátě v bilanci
ČLDZ již za rok 1999, přičemž již od prosince 1999 nebyla ČLDZ schopna plnit
svoje splatné závazky. Obvinění tedy přistoupili k protiprávnímu vyvedení
částky 9.500.000 Kč na nedovolený účel v době zhoršujícího se stavu ČLDZ (srov.
str. 10 usnesení odvolacího soudu). K otázce podobného předmětu činnosti
odvolací soud poznamenal, že obhajoba všech obviněných pomíjí, že na základě
předmětných smluvních ujednání vlastně společnost Metalco pod hlavičkou
činností vymezených v obchodním rejstříku právě pro členy družstva vykonávala
činnosti obdobné činnostem, které ze zákona měla oprávnění vykonávat ČLDZ
(srov. str. 10 usnesení odvolacího soudu).
Zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle
ustanovení § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako podnikatel,
společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více
podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě
nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na
úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků a získá-li takovým činem
pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více
podnikatelských subjektů může být zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou
tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době
spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve
shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním
vztahu na trhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5
Tdo 1640/2005, publikované pod č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.). Jak dále vyjádřil
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, k naplnění skutkové podstaty trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a v zásadě
shodně i trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku § 255
odst. 2 tr. zákoníku se mimo jiné vyžaduje, aby podniky nebo organizace, resp. podnikatelé na jejichž podnikání se pachatel v postavení uvedeném v citovaném
ustanovení podílí, měly stejný nebo podobný předmět činnosti. Tento zákonný
znak však podle názoru Nejvyššího soudu nelze zaměňovat s reálně existujícím
konkurenčním střetem uvedených podniků nebo organizací na určitém trhu, neboť
takový výklad nemá oporu v dikci zákona. Přestože citované ustanovení
sankcionuje některé případy porušení zákazu konkurence, jeho formulace
nepodmiňuje trestní odpovědnost tím, že v době spáchání trestného činu podniky
nebo organizace, resp. podnikatelé, v nichž pachatel v rozhodné době působil,
skutečně vykonávají takovou aktivitu, která patří do alespoň částečně shodného
předmětu činnosti těchto podniků nebo organizací a při které si na trhu přímo
konkurují. Jednání pachatele totiž může negativně ovlivnit alespoň částečně
shodný předmět činnosti některého z více podnikatelských subjektů i bez takové
přímé konkurence, a to jen v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité
nevýhodně uzavřené smlouvy, pokud se tím např. znemožní znevýhodněnému
subjektu, aby vůbec zahájil a rozvinul svou podnikatelskou aktivitu právě v té
oblasti, kde má stejný nebo obdobný předmět činnosti jako zvýhodněný subjekt,
anebo bude-li znevýhodněný subjekt naopak nucen utlumit či zcela ukončit
dosavadní podnikatelskou aktivitu týkající se tohoto stejného nebo obdobného
předmětu činnosti. Tato situace nastala i v projednávaném případě, kdy obvinění
působili ve společnostech, které obhospodařovaly cizí finanční prostředky. ČLDZ
spravovala finanční prostředky družstevníků a Metalco na základě Smlouvy o
obhospodařování finančních prostředků a jejích dodatků č. .. – .. obhospodařovala finance ČLDZ.
Přitom k převodu finančních prostředků na
Metalco, a to i na základě finanční jistiny na nájemné, došlo v okamžiku, kdy
ČLDZ již nebyla schopna plnit svoje povinnosti ve vztahu ke svým družstevníkům,
jimž odmítala s ohledem na špatnou ekonomickou situaci záložny vyplácet jejich
vklady. Už i tak špatná ekonomická situace záložny jednáním dovolatelů dospěla
do kritického stavu a záložna následně musela ukončit svou podnikatelskou
činnost, neboť již v roce 2001 na ni byl vyhlášen konkurz. Pokud obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. v dovolání namítli, že činnost organizačních a ekonomických
poradců (tedy podle nich onen „obdobný předmět činnosti“) byl pro společnost
Metalco zapsán do obchodního rejstříku až dne 23. 4. 1999, avšak podle výroku
rozsudku byly prostředky převáděny do Metalca již od 15. 3. 1999. Smlouva
samotná podle výroku rozsudku byla uzavřena 30. 4. 1999, čili v době jejího
podpisu si obě firmy fakticky konkurovat nemohly, již z vlastní formulace této
námitky je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že v době uzavření smlouvy i podle
obou odvolatelů byl uvedený obdobný předmět činnosti zapsán u obou subjektů, a
to jak u ČLDZ, tak i Metalca. Přitom jak vyplývá přímo z dikce obou uvedených
trestných činů podle § 128 odst. 2 tr. zák. i podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku
není rozhodná doba převodu či vyvádění peněz, ale právě okamžik uzavření
smlouvy (srov. slova „… uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné,
resp. jednoho … z nich“). K námitce, že prostředky převedené v době od 15. 3. do 30. 4. 1999, byť dodatečně snad smlouvou pokryté, nemohou být zahrnuty do
skutkové podstaty trestného činu podle § 255 tr. zákoníku, resp. § 128 odst. 2
tr. zák., není vůbec zřejmé z čeho v tomto směru oba dovolatelé vyšly, když na
základě provedeného dokazování je třeba učinit závěr přesně opačný, poněvadž
vyvedení předmětných finančních prostředků bylo provedeno právě na základě
uvedené smlouvy, které se jinak dovolatelé jako „perfektní“ dovolávají, byť se
tak stalo dokonce již i před uzavřením této smlouvy, což je nakonec jako zcela
správně uvedeno ve výroku rozsudku nalézacího soudu: „…uzavřeli dne 30. 4. 1999
v B. obviněný Ing. P. K. a obviněný Ing. I. Š. jako místopředsedové ČLDZ a
obviněný Ing. J. J. jako jednatel obchodní společnosti Metalco Smlouvu o
obhospodařování finančních prostředků za účelem jejich zhodnocení, na základě
které bylo v rámci následně uzavřených dodatků č. .. – ... v době od 15. 3. 1999 do 6. 10. 1999 převedeno z prostředků ČLDZ do společnosti Metalco celkem
18.212.653,- Kč, a to částečně již před uzavřením smlouvy…“.
V shora již zmíněném judikátu publikovaném pod č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr. bylo
dále dovozeno, že uvedený výklad je ve shodě i s dalším zákonným znakem
trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. (§ 255 odst. 2 tr. zákoníku)
spočívajícím v uzavření smlouvy (nebo v popudu k němu), která je na úkor
jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel působí, přičemž
takovým úkorem je nepochybně jakékoli ekonomické znevýhodnění určitého subjektu
na trhu, jímž se zhoršuje jeho konkurenční schopnost a ztěžuje jeho účast v
hospodářské soutěži. Proto uzavřená smlouva může být na úkor některého z
podnikatelských subjektů i tehdy, jestliže mu znemožní nebo podstatně ztíží
využití dosud jen zapsaného předmětu činnosti (stejného nebo podobného, jako je
předmět činnosti jiného, zvýhodněného podnikatelského subjektu), anebo mu omezí
další podnikání v již využívaném předmětu činnosti či ho zcela znemožní. Jak
již bylo shora zmíněno, ČLDZ v okamžiku, kdy z ní byly vyvedeny finanční
prostředky ve prospěch společnosti Metalco, ztratila svou schopnost nadále
působit na finančním trhu. Konečně také Nejvyšší soud ve zmíněném judikátu
zdůraznil další dvě důležité okolnosti. Jednak je to označení tohoto trestného
činu jako „zneužívání informací v obchodním styku“, resp. „zneužití informace a
postavení v obchodním styku“, z něhož vyplývá, že pachatel zde mimo jiné
využívá či využil k opatření výhody nebo prospěchu (sobě nebo jinému) takových
informací, které má k dispozici právě v souvislosti se svým určitým postavením
ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a díky jejichž znalosti může
učinit určité rozhodnutí (nebo k němu dát podnět) s jiným ekonomickým dopadem,
než jaké by přicházelo v úvahu, kdyby nepůsobil ve dvou či více podnikatelských
subjektech. To mu pak usnadňuje dosažení výhody nebo prospěchu určitého
subjektu na straně jedné a nebrání ve znevýhodnění jiného subjektu na straně
druhé. S tím pak souvisí i druhá podstatná skutečnost vyplývající z toho, že
objektem trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. (§ 255 odst. 2 tr. zákoníku) je zájem na zajištění rovnosti subjektů na trhu, resp. v hospodářské
soutěži, a to bez zneužívání zákazu konkurence. Pachatel zde totiž neoprávněně
využívá konkurenční výhody vyplývající z toho, že působí ve dvou nebo více
podnikatelských subjektech a že v důsledku toho může uzavřením určité smlouvy
(nebo popudem k tomu) opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch na úkor
některého z těchto subjektů, ačkoli v případě, kdy by nepůsobil ve dvou nebo
více takových subjektech, by toho nemohl dosáhnout. Jednak by zřejmě neměl
všechny potřebné informace, mnohdy citlivé a důvěrné (např. o zákaznících, o
nabídkách, o ekonomické situaci, o srovnání možností více podnikatelských
subjektů, v nichž působí), a jednak by bez uvedeného konkurenčního postavení
nemohl uzavřením určité smlouvy (resp. popudem k tomu) ekonomicky či jinak
zatížit jiný podnikatelský subjekt, než který profituje z takové smlouvy.
Jinak
řečeno, ve srovnání s konkurenčními (řádnými) podnikateli nebo soutěžiteli zde
pachatel neoprávněně a bezdůvodně přenáší podnikatelské riziko a případnou
ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů, tj. v tomto případě na
ČLDZ, v nichž zároveň působí, a na jeho úkor uzavírá smlouvu, z které má výhodu
či prospěch jiný podnikatelský subjekt, tj. společnost Metalco. Jak vyplývá ze
skutkových zjištění nalézacího soudu, skutek, pro který byli obvinění Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. trestně stíháni a odsouzeni, naplňuje všechny znaky
zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle
ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku, a to včetně jimi namítaného objektu
zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle
§ 255 odst. 2, 4 trestního zákoníku, který je třeba vykládat v uvedeném již
ustálenou judikaturou dostatečně vymezeném chráněném zájmu, a nikoli ve smyslu
jak ho uvádějí obvinění ve svých dovoláních.
Obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. dále namítali, že nalézací soud při aplikaci
nového trestního zákoníku přehlíží ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud
se však měl o toto ustanovení opřít při hodnocení toho, zda úmysl obviněných v
době uzavírání předmětných smluv směřoval k znevýhodnění ČLDZ. Podle znaleckých
posudků šlo o smlouvy ekvitní, vyvážené a pro obě strany stejně výhodné. Teprve
následný pád záložen vedl ke škodlivému následku. Navíc o všech opatřeních byla
informována členská schůze družstevníků jako nejvyšší orgán záložny a jde tudíž
o případ beztrestnosti na základě svolení poškozeného. Konečně také příslušná
smlouva, byť zjevně nezákonná, byla připravena a kontrolována právníky, kteří
obviněné ubezpečovali, že je v pořádku. Bylo proto dovolateli poukazováno na
princip předvídatelnosti a možnost jednání v omluvitelném právním omylu.
Následek, který je popsán ve výroku rozsudku, obvinění úmyslně nezavinili.
Podle zásady „in dubio pro reo“ měl být podpis předmětné smlouvy hodnocen jako
jednání v právním omylu, jehož nebylo možno se vyvarovat, tedy jako omyl
skutkový. Podle jejich názoru tak chybí elementární znak skutkové podstaty
posuzovaného trestného činu, jímž je úmysl.
Pokud se týká subjektivní stránky, u této skutkové podstaty trestného činu
podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku je ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku
požadován úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky zde uvedené. Navíc však
úmysl přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu
opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Omylem v trestním právu rozumíme
nesoulad pachatelova vědění se skutečností, ať již proto, že si pachatel
nějakou skutečnost vůbec neuvědomil, nebo proto, že o ní měl představu
nesprávnou. Pachatel jednající v omylu určité skutečnosti nezná, jak tomu mělo
podle tvrzení obviněných být (omyl negativní, přičemž omyl pozitivní zde
nepřichází v úvahu). Neshoda pachatelova vědomí a objektivní reality se může
týkat jak okolností skutkových, tak okolností právních. Skutkový omyl je
upraven v ustanovení § 18 tr. zákoníku. Podle ustanovení § 18 odst. 1 tr.
zákoníku, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou
okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena
odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Podle ustanovení § 18 odst. 2
tr. zákoníku, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které
by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za
tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti. Omyl
právní vymezuje ustanovení § 19 tr. zákoníku, podle kterého kdo při spáchání
trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se
omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s
příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo z jiného
právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu
rozpoznat bez zřejmých obtíží. Svolení poškozeného upravuje trestní zákoník v
ustanovení § 30. Podle § 30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo
jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez
omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Podle odstavce 2 § 30 tr.
zákoníku svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním
osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně;
je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li
důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak
udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Svolení poškozeného je v
trestním zákoníku nově výslovně uvedenou okolností vylučující protiprávnost.
Právnická osoba projevuje svou vůli prostřednictvím fyzických osob. Vlastní
jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem právnické
osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby, a právní
následky spojené s těmito projevy vůle (ať již v podobě právních úkonů nebo
protiprávních úkonů) se přičítají přímo právnické osobě jako subjektu práva.
Nalézací soud na základě provedených důkazů zjistil, že část prostředků z 18
mil. Kč, které byly převedeny do společnosti Metalco, převáděli dovolatelé
dokonce dříve než byly podepsány předmětné smlouvy. Již z této okolnosti, a to
ve spojení s dalšími prokázanými a v obou napadených rozhodnutích podrobně
rozvedenými skutečnostmi, je zjevné, že dovolatelé pro společnost Metalco
používali prostředky společnosti ČLDZ tak, jak činila potřeba společnosti
Metalco, prostřednictvím které obvinění úmyslně realizovali své podnikatelské
záměry, a nikoli zájem ČLDZ, potažmo vkladatelů, kteří uložili své prostředky
do této družstevní záložny. S ohledem na dobu, kdy docházelo k finančním
převodům, je zjevné, že tomu odpovídá i změněná doba návratnosti finančních
prostředků. Vzhledem k rozsahu dané nemovitosti je zcela evidentní, že mimo
potřeb ČLDZ sloužila k uspokojení dalších podnikatelských aktivit obviněných.
Pokud se dovolatelé obhajovali, že jednali na základě stanoviska právníka a že
byli uvedeni v omyl, potom je nutné konstatovat, že ustanovení § 3 zák. č.
87/1995 Sb. je poměrně striktní a zcela jasné, obviněným bylo nepochybně známo,
když je i obsahem stanov ČLDZ (v podrobnostech srov. str. 41 rozsudku
nalézacího soudu). Nalézací soud zavinění obviněných vyhodnotil jako úmysl
přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Motivem pro jednání obviněných byla
nepochybná snaha získat neoprávněný majetkový finanční prospěch ve prospěch
společnosti Metalco, ve které měly své podíly (srov. str. 45 rozsudku
nalézacího soudu), a právě tento tzv. druhý úmysl podle názoru Nejvyššího soudu
ve spojení s celým průběhem jednání všech obviněných svědčí o úmyslném
provedení veškerých ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaných transakcí.
Odvolací soud v reakci na shodné námitky dovolatelů, jak je uplatnili rovněž v
rámci mimořádného opravného prostředku, správně zdůraznil, že pokud se hájí
konzultací s právními poradci, potom je třeba říci, že došlo k porušení
základních ustanovení zák. č. 87/1995 Sb a že daná rozhodnutí obviněných byla
problematická i z ekonomického hlediska (srov. str. 10 usnesení odvolacího
soudu). Oficiální zápisy o členských schůzích ČLDZ jsou zaneseny ve spisovém
materiálu a z žádného z nich nevyplývá, že by otázky související s postupem
obviněných, byly předmětem členské schůze, že by členská schůze k těmto otázkám
zaujala jakékoliv stanovisko, popřípadě že by s těmito otázkami byla vůbec
seznámena. Z toho vyplývá, že zde ani vzdáleně není možné uvažovat o svolení
poškozeného podle § 30 tr. zákoníku (srov. str. 11 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud s přihlédnutím k těmto důvodům také nesouhlasí ani s touto
námitkou dovolatelů, že by jejich odpovědnost vylučoval institut svolení
poškozeného podle ustanovení § 30 tr. zákoníku. Nejvyšší soud i k této námitce
považuje za nutné dodat, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zde
byl skutečně dán jakýkoliv souhlas členské schůze se stíhaným postupem
dovolatelů. Jak se podává ze zápisu z členské schůze ze dne 24. 5. 2011 (srov.
č. l. 856 až 860 spisu), tato pouze vzala na vědomí, že vypracovaná účetní
závěrka za rok 2000 byla vypracována v souvislosti s neschopností družstevní
záložny dostát svým závazkům, následkem toho byla paní K. pověřena, aby
organizovala společné trestní oznámení členů na vedení záložny. Nelze tedy ani
tyto námitky dovolatelů považovat za důvodné. Jak vyplývá z odůvodnění
rozhodnutí soudů nižších stupňů, obvinění ovládali dva ekonomické subjekty a za
účelem nákupu nemovitostí převedli ze záložny do společnosti Metalco nemalé
finanční prostředky. Nemovitosti následně zpětně pronajali záložně a společnost
Metalco převedli na tzv. bílého koně. Výsledkem jejich činnosti byla insolvence
ČLDZ. Dovolatelé tedy v několika na sebe navazujících krocích bez jakýchkoliv
pochybností úmyslně naplnili všechny znaky stíhaného trestného činu. Nelze tak
mít za důvodné tvrzení dovolatelů, že jejich jednání postrádá zavinění či že
jednali ve skutkovém omylu.
S dovolateli nelze ani souhlasit ohledně uplatnění ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, ve kterém je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe, neboť
jak již bylo zmíněno, svým jednáním naplnili všechny znaky zvlášť závažného
zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle ustanovení § 255
odst. 2, 4 tr. zákoníku. Dovolatelé se tedy dopustili kvalifikovaného trestného
činu. I když k jednotlivým právním aktům dovolatelů docházelo na základě
předpisů z jiných právních odvětví, nelze dovodit s přihlédnutím k tomu, že
jejich jednání bylo vedeno zločinným úmyslem získat prospěch velkého rozsahu, a
to za již zmíněných okolností zvyšujících společenskou škodlivost tohoto zvlášť
závažného zločinu, že by postačovalo uplatnění jejich odpovědnosti podle jiného
právního předpisu.
Dovolatelé Ing. J. J. a Ing. I. Š. v neposlední řadě také namítali, že
plastičtějšímu obrazu o jednání obviněných v době před uzavřením předmětné
smlouvy by přispěly důkazy, jejichž provedení bylo navrženo odvolacímu soudu.
Odvolací soud však jejich provedení odmítl, a proto Nejvyšší soud má nyní
posoudit, zda se jedná o tzv. „opomenuté důkazy“.
Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v
judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94,
sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález
č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na
zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění
soudních rozhodnutí. V těchto nálezech Ústavní soud uvedl, že zásada volného
hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním)
měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které
z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody:
Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož
určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp.
zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále
viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91,
ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III.
ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze
dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb.
nál. a usn. ÚS ČR, a další). Odvolací soud na stranách 10 až 11 svého usnesení
vyložil, z jakých důvodů neprovedl obhajobou navržené důkazy. Jednalo se o
přehrání zvukových záznamů z členských schůzí a výslech JUDr. P. F. k vyřešení
otázky, proč nevymáhal zbytek finanční jistiny na nájemném. Nejvyšší soud
považuje odůvodnění odvolacího soudu za dostatečné a přezkoumatelné, a proto má
za to, že odvolací soud byl oprávněn neakceptovat provedení dalších důkazů na
základě třetího argumentu, jak jej vymezil Ústavní soud, tedy že se jedná o
důkazy nadbytečné. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že již shora
uvedený zápis z členské schůze ze dne 24. 5. 2011 (srov. č. l. 856 až 860
spisu) neprokázal, že členové družstva byli informováni o postupu dovolatelů,
jak na to bylo poukazováno obviněným Ing. J. u veřejného zasedání před
odvolacím soudem (srov. č. l. 3719 spisu). Pokud se týká dalšího výslechu
svědka – správce konkurzní podstaty ČLDZ, tento již byl ke všem podstatným
okolnostem případu vyslechnut, přičemž podstatný obsah jeho výpovědi je
zachycen v rozsudku nalézacího soudu na stranách 19 až 20.
Obviněný Ing. P. K. detailně ve svém mimořádném opravném prostředku
rozebral jednotlivé argumenty nalézacího soudu zachycené na stranách 40 až 41
jeho rozsudku. Nejvyšší soud se již dostatečně zabýval důvody, proč má skutková
zjištění a právní závěry nalézacího soudu za dostatečné, přesto považuje za
nutné k výhradám dovolatele doplnit, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.
dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovoláním podobně jako
jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli
jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§ 265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně
ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který
předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění
vydaného rozhodnutí. Navíc, byť jsou vývody obviněného Ing. P. K. podrobné
(zejména bod XI. dovolání), neodpovídají provedeným důkazům, a závěrům, které z
nich vyplývají. V převážné části jde o pouhou polemiku se skutkovými závěry
nalézacího soudu, přičemž v určité části dovolatel nesouhlasí s přesností
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz bod 1.) nebo jde o ničím nepodložená
a pro rozhodnutí v dané věci nepodstatná tvrzení (bod 2.). Pokud jde o další
námitky, je třeba odkázat na výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně,
kde jsou rozhodné částky zcela jednoznačně uvedeny (bod 3.). Pokud pak v
následných bodech dovolatel konstruuje postupy, o kterých sám uvádí, že jsou v
rozporu s ustanovením zákona, který svou trestnou činností porušoval (body 4. a
5.), považuje Nejvyšší soud k tomu za nutné uvést, že obvinění nebyli odsouzeni
za činnost, podle dovolatele „doporučovanou“ nalézacím soudem, ale za jednání,
které je jednoznačně a konkrétně vymezeno ve výroku jeho odsuzujícího rozsudku,
přičemž soud není vázán „tvrzením profesionála (advokáta), který podle
obviněného Ing. P. K. tvrdí něco jiného“. Podobně je tomu i s dalšími úvahami
tohoto dovolatele, které jsou více méně skutkovou polemikou se závěry
nalézacího soudu, která navíc je v převážené většině mimo podstatné shora
zmíněné prokázané skutečnosti, jež naplňují znaky zvlášť závažného zločinu
zneužití informace a postavení v obchodním styku podle ustanovení § 255 odst.
2, 4 tr. zákoníku (viz body 6. až 10. – zejména jeho tvrzení, že „správce
konkurzní podstaty ČLDZ měl vymáhat částku ve výši 4.220.000,- Kč“, dále závěry
o „nerozumění tvrzení soudu I. stupně“, resp. že „tvrzení soudu I. stupně … je
tvrzením ryze spekulativním“ atd.). V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně
poukazuje na závěry vyplývající z kontrolního protokolu Úřadu pro dohled nad
družstevními záložnami (č. l. 1073 až 1080 spisu). S ohledem na ně nejsou ani
tyto námitky s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem pro posouzení věci
relevantní, a proto je Nejvyšší soud nemohl shledat důvodnými.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010,
nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a l) tr. ř. zrušit. Soud
prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti
rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze
náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném
a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku nalézacího soudu a řízení mu
předcházejícího odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se
současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami
obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných Ing. J. J., Ing. I.
Š. a Ing. P. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2012
Předseda senátu:
Prof.
JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.