U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovoláních, která podaly obviněné J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č.
bytem XY, a J. O., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14
To 1/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 156/2018, takto:
Z podnětu dovolání obviněných J. H. a J. O. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu
zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 To 1/2020, v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové –
pobočce v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 9. 2019, sp.
zn. 2 T 156/2018, byla obviněná J. H. pod bodem I. uznána vinnou zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za který jí byl podle §
209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81
odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněné výkon tohoto trestu
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení
dohledu. Obviněná J. O. byla pod bodem II. výroku o vině odsouzena za přečin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon soud podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání 1 roku a 6 měsíců. Dále okresní soud rozhodl v adhezním řízení tak, že
podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou Českou poštu, s. p., IČ:
47114983, se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, s jejím nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu spáchala obviněná J. H.
podle zjištění soudů ve stručnosti tím, že nejpozději od poloviny prosince 2017
do 20. 3. 2018 v obci XY při obchodování s historickými mincemi, které
nakupovala a následně prodávala prostřednictvím počítačové sítě Internet,
vědoma si své špatné finanční situace, která jí neumožňovala bez dalšího
uhradit kupní cenu všech objednaných mincí, a současně při vědomí skutečnosti,
že na základě dohody s pracovnicí pošty ve XY, spoluobviněnou J. O., jí budou
některé doručené mince vydány dříve, než za ně zaplatí formou dobírky,
pokračovala v objednávání mincí, prodejcům zatajila svou finanční situaci i to,
že zásilky přebírá bez uhrazení smluvené ceny, kterou platila se zpožděním až
po prodeji mincí dalším osobám, takže nakonec poté, co jí spoluobviněná J. O.
odmítla vydávat další zásilky bez zaplacení, zůstaly neuhrazeny dobírky celkem
u osmi ve výroku o vině označených zásilek v celkové hodnotě 1 828 750 Kč,
přičemž mince z těchto zásilek obviněná prodala dalším zájemcům za nižší cenu a
utržené peníze použila dílem na nákup dalších mincí a dílem pro svou běžnou
potřebu, čímž způsobila uvedeným prodejcům mincí celkovou škodu ve výši 1 828
750 Kč, která jim později byla uhrazena prostřednictvím České pošty, s. p.
3. Obviněná J. O. se podle zjištění soudů dopustila přečinu porušení
povinnosti při správě cizího majetku v podstatě tím, že jako zaměstnankyně
obecního úřadu obce XY, IČ: XY, která uzavřela Smlouvu o zajištění služeb
veřejnosti s Českou poštou, s. p., nejpozději od poloviny prosince 2017 do 14.
3. 2018 v sídle obecního úřadu obce XY při zajišťování poštovních služeb
nepostupovala v souladu se stanovenými povinnostmi, které pro obec XY a pro ni
vyplývaly zejména z ustanovení čl. 3.14 přílohy č. 3 zmíněné smlouvy a
opakovaně vydávala J. H. jako adresátce obsahy cenných zásilek bez současného
předání obalu zásilky a uhrazení příslušné dobírky s tím, že J. H. po určitou
dobu hradila příslušné částky, avšak později již neměla dostatek finančních
prostředků a poté, co převzala obsah osmi v popisu skutku specifikovaných
cenných zásilek, jejich cenu již nezaplatila, a způsobila tím celkovou škodu ve
výši 1 833 044 Kč, což představuje hodnotu dobírek a poštovné, které byly
následně uhrazeny Českou poštou, s. p., jejich odesílatelům.
4. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podali odvolání
obviněná J. H. a poškozená Česká pošta, s. p. Krajský soud v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem
ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 To 1/2020, tak, že z podnětu odvolání poškozené
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3
tr. řádu sám rozhodl tak, že oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. řádu
uložil, aby společně a nerozdílně nahradily České poště, s. p., škodu ve výši 1
833 044 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z uvedené částky od 29. 8.
2018 do zaplacení (bod I. výroku). V ostatních výrocích zůstal napadený
rozsudek nezměněn. Výrokem pod bodem II. krajský soud zamítl odvolání obviněné
J. H. podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích podaly prostřednictvím svých obhájců dovolání obě obviněné, a to
shodně z důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Obviněná J. H. považuje za nesprávně právně posouzenou otázku své
trestní odpovědnosti, resp. schopnosti být subjektem trestného činu z důvodu
chybějící příčetnosti. Stejnou výhradu obviněná uplatnila již ve svém odvolání,
avšak soud druhého stupně ji nepovažoval za důvodnou, přičemž poukázal na
způsob spáchání činu prostřednictvím internetové sítě, rovněž argumentoval její
plnou způsobilostí k právním úkonům, dále tím, že obviněná souvisle vypovídala
v přípravném řízení a sama se necítí být stižena jakoukoli chorobou, nikde se
neléčí. Obviněná v dovolání zdůraznila, že v rámci hlavního líčení navzdory
doporučení svého obhájce využila svého práva nevypovídat, soudy obou stupňů
tudíž měly k dispozici jen protokol o její výpovědi před policejním orgánem.
Jeho obsah však nemůže vyjádřit reálný průběh tohoto procesního úkonu, obviněná
sice vypovídala o nakupování a prodeji mincí, avšak nebylo zřejmé, zda skutečně
reaguje na otázky kladené vyslýchajícím, mluvila obšírně a odchylovala se od
předmětu výslechu. Tato výpověď proto podle obviněné nemůže být považována za
podklad k posouzení její příčetnosti zejména při zohlednění závěrů znaleckého
zkoumání jejího duševního stavu. Obviněná trpí závažnou duševní poruchou, která
není jen přechodného rázu, není způsobilá nakládat s majetkem v hodnotě vyšší
než 1 000 Kč, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne
22. 6. 2020, jímž byla omezena svéprávnost obviněné. Je proto zřejmé, že
podmínky pro omezení svéprávnosti byly u obviněné naplněny již v době spáchání
stíhaného skutku. Z faktu, že sama obviněná se necítí být stižena psychickou
poruchou či chorobou nelze obecně ničeho dovozovat, neboť trpí mentální
retardací, která takový pocit u postižených v zásadě předpokládá. Stejně tak je
třeba odmítnout i argument krajského soudu o schopnosti obviněné uzavírat
posuzované obchodní smlouvy s prodejci mincí a se zájemci o jejich koupi.
Obviněná byla nezaměstnaná a mohla svůj čas věnovat studiu základních znalostí
numismatiky.
7. Na závěr svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil dovoláním napadený rozsudek krajského soudu a aby
ji sám podle § 265m tr. řádu zprostil obžaloby a odkázal poškozenou s jejím
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (aniž by však
současně navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně).
8. Obviněná J. O. podala dovolání v rozsahu výroku o náhradě škody, jak
byl vysloven v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích. V první řadě obviněná zpochybnila procesní postavení České pošty,
s. p., jako poškozené v trestním řízení, neboť nebylo důsledně zkoumáno, zda na
ni přešla práva poškozených odesílatelů mincí podle § 45 odst. 3 tr. řádu.
Tento podnik byl zřejmě pojištěn pro obdobné případy vzniku škody, mělo tak být
zjišťováno, zda Česká pošta, s. p., uplatnila nárok na pojistné plnění a jaké
bylo stanovisko pojišťovny, případně zda bylo cokoli z důvodu pojištění
vyplaceno. Dále obviněná připomněla, že se žalovaného jednání dopustila v
souvislosti s výkonem svého zaměstnání, odkázala na ustanovení § 2914 a 167
občanského zákoníku s tím, že odpovědnost za způsobenou újmu měl nést
zaměstnavatel, ona pak mohla nanejvýše odpovídat zaměstnavateli za vzniklou
škodu podle ustanovení § 257 zákoníku práce. Obviněná se také domnívala, že
Česká pošta, s. p., se ve smyslu § 2918 občanského zákoníku podílela na vzniku
škody tím, že porušila své vlastní předpisy a nechala doručovat zásilky cenově
přesahující bezpečnostní limity na výdejní místo v obci XY. Pro správné
rozhodnutí o náhradě škody bylo tedy podle obviněné nutné provést další
dokazování, jež však přesáhlo účel trestního řízení, poškozená měla proto být
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajskému soudu obviněná dále vytkla, že ani neuvedl konkrétní zákonné
ustanovení, z něhož dovodil pasivní solidární odpovědnost obou obviněných.
Výrok o náhradě škody představuje pro obviněnou překvapivé rozhodnutí a citelně
ji poškozuje, protože s ohledem na majetkové poměry spoluobviněné J. H. bude
muset celou výši škody uhradit ona sama. Soud navíc vůbec nehodnotil to, že
obviněná se trestnou činností sama neobohatila.
9. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla zrušit napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ve výroku pod
bodem I.
10. Nejvyšší státní zástupce se k podaným dovoláním vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která
postupně zrekapitulovala rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně i dovolací
námitky každé z obviněných. K zásadní námitce z dovolání obviněné J. H. se plně
ztotožnila se soudem druhého stupně v tom, že obviněná J. H. má plnou
způsobilost k právním úkonům, sama v přípravném řízení souvisle vypovídala a
vyloučila jakoukoli psychickou poruchu nebo dřívější léčbu u psychiatra nebo
psychologa. Stejně tak státní zástupkyně podobně jako soudy zmínila schopnosti
obviněné uzavírat obchodní transakce prostřednictvím sítě internet a její
znalosti v oboru numismatiky. Trestní odpovědnosti obviněné nebránilo ani
zjištění znalce o jejích snížených ovládacích a rozpoznávacích schopnostech.
Také dovolání obviněné J. O. nepovažovala státní zástupkyně za opodstatněné.
Krajský soud o nároku poškozené na náhradu škody rozhodl správně, rozhodné
důkazy týkající se adhezního výroku byly založeny v trestním spise a před
soudem také provedeny. Česká pošta, s. p., prokazatelně zaplatila odesílatelům
mincí v rámci reklamačního řízení celkem 1 833 044 Kč. Případné spoluzavinění
poškozené se řídí ustanovením § 2918 občanského zákoníku, taková otázka je tedy
předmětem občanskoprávního řízení (k tomuto tvrzení, zejména jeho smyslu však
státní zástupkyně více neuvedla). Závěrem svého vyjádření proto státní
zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasila s rozhodnutím
o dovoláních v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného
rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Po zjištění, že u obou obviněných byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání a ke konání dovolacího řízení, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek soudu druhého stupně je zatížen
vadami vytýkanými v obou dovoláních, proto nemůže obstát.
12. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o něž obě
obviněné opřely svá dovolání, je určen k nápravě rozhodnutí nebo jeho části,
které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Zásadně jde o případy, v nichž skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí
o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo. Takovému výkladu podstaty tohoto dovolacího důvodu
odpovídala dovolací argumentace každé z obviněných, proto Nejvyšší soud mohl na
podkladě obou dovolání přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích i jemu
předcházející řízení a shledal obě dovolání důvodnými.
b) K dovolání obviněné J. H.
13. Obviněná J. H. byla odsouzena za zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle právní věty výroku o vině dopustila
alternativní formou jednání spočívající v tom, že jiného „uvedla v omyl“ ,
obohatila sebe a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu (podle § 138
odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 nejméně 50 000 Kč). Lze
připomenout, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, na němž
vznikla v důsledku podvodného jednání pachatele škoda nikoli nepatrná (pro
základní skutkovou podstatu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku). Podvodné jednání
(uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné
skutečnosti) může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl
je rozpor mezi představou a skutečností, o omyl půjde i tehdy, když podváděná
osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá
čeho obávat. Může jít o lest, ale také o pouhou nepravdivou informaci,
nevyžaduje se zvláštní rafinovanost. Omyl se zpravidla týká nějaké služby,
zboží či věci, resp. v posuzované věci peněz, které oklamaný očekává nebo má
obdržet, v praxi jsou časté případy uvádění v omyl poškozeného ohledně platební
schopnosti dlužníka. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí,
kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a
obohacením pachatele (popř. jiné osoby) musí být příčinná souvislost. Podvodné
jednání musí směřovat k obohacení pachatele nebo někoho jiného, tedy osoby
odlišné od pachatele. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo
jiné osoby. Na trestném činu podvodu mohou být účastny až čtyři osoby,
pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (srov.
rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Pachatelem podvodu může být kdokoli. Z
hlediska subjektivní stránky je u podvodu třeba úmyslného zavinění, přičemž
závěr o zavinění musí být podložen skutkovým zjištěním soudu na podkladě
dokazování právě tak, jako závěr o objektivních znacích trestného činu, rovněž
je nezbytné, aby závěr o zavinění z výsledku dokazování logicky vyplýval (srov.
č. 7/1954 a č. 19/1971-II. Sb. rozh. tr.).
14. Zásadní námitka obviněné J. H. zpochybňovala její příčetnost, tedy
způsobilost být pachatelkou trestného činu, pokud závisela na jejích duševních
schopnostech. Podle obviněné nebyla v rozhodné době schopna chápat význam
svého činu pro společnost a ovládat své jednání. Obecně platí, že pachatelem
každého trestného činu, jde-li o fyzickou osobu, je trestně odpovědná fyzická
osoba, která bezprostředně spáchala trestný čin. Musí tedy jít o příčetnou
fyzickou osobu, která dovršila patnáctý rok věku [u mladistvého je nutná
rozumová a mravní vyspělost, u některých trestných činů se u pachatele vyžadují
zvláštní vlastnosti či znaky (např. tzv. konkrétní subjekt a tzv. speciální
subjekt ve smyslu § 114 tr. zákoníku)]. Není pochyb o tom, že obviněná J. H. splnila podmínku věku, avšak ve svém dovolání zpochybnila další ze znaků
trestného činu, a to svou příčetnost. Ta je v § 26 tr. zákoníku vymezena
negativně tak, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat
jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně
odpovědný. Podle právní nauky a na ni navazující soudní praxe se nepříčetností
rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je u něho přítomna v době
spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své
jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Samotná
duševní porucha nebo nedostatečná rozumová a mravní vyspělost, aniž by vyvolala
nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem
nepříčetnosti, kterou se rozumí subjektivní způsobilost být z hlediska
duševních schopností pachatelem trestného činu, není ani identická s pojmem
rozumové zralosti, duševního zdraví a normality. Při posuzování otázky
nepříčetnosti je také bezvýznamné, zda u pachatele došlo k omezení svéprávnosti
podle občanskoprávních předpisů (srov. § 55 a násl. zákona č. 89/2012. Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č. 89/2012 Sb.). Příčetnost tak předpokládá jednak způsobilost rozpoznávací
(rozumové kritérium), tj. schopnost pachatele vnímat protiprávnost svého
jednání, a dále způsobilost určovací (volní kritérium), tj. schopnost určit
volní zaměření svého jednání a klást odpor těm pohnutkám vedoucím ho ke
společensky nebezpečným (protiprávním) činům, tedy schopnost ovládat v tomto
smyslu své jednání (ovládací schopnosti). Nepříčetným je ten, u něhož uvedené
schopnosti (obě nebo alespoň jedna z nich) jsou v důsledku duševní poruchy nebo
nedostatečného rozumového a mravního vývoje vymizelé. V případě podstatného
snížení některé z těchto schopností, půjde u pachatele o zmenšenou příčetnost
(§ 27 tr. zákoníku). Nedostatek schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že
osoba, která naplnila znaky činu jinak trestného, není schopna rozpoznat, že
její jednání je protiprávní. Nedostatek schopnosti určovací je spatřován v tom,
že osoba, jejíž nepříčetnost je posuzována, není způsobilá ovládat své jednání.
Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje
protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání v
rámci své duševní vyspělosti regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti
nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout (srov. Jelínek, J. a kol.:
Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, str. 196 až
210, dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 370 až 376). Otázka (ne)příčetnosti je
otázka právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na
základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky
vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru
psychiatrie podle § 105 odst. 1 a § 116 tr. řádu. Znalecký důkaz z odvětví
psychiatrie a psychologie je však jen jedním z podkladů pro vytvoření
soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti
se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními; soud
nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu
k určitému činu (srov. č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
15. Právě posledně vysloveným názorem judikatury se důsledně neřídily
soudy prvního i druhého stupně. Okresní soud, s nímž se krajský ztotožnil,
odborné závěry znalce MUDr. Petra Hromady (srov. č. l. 24 až 31 tr. spisu),
který u obviněné zjistil závažnou duševní poruchu, zmínil pouze paušálně, aniž
by je podrobil jakémukoli procesu hodnocení ve vztahu k ostatním zjištěným
okolnostem spáchání trestné činnosti vyplývajícím z provedeného dokazování
(srov. bod 4. rozsudku okresního soudu). V rámci odůvodnění právního posouzení
posuzovaného skutku obviněné J. H. okresní soud shrnul, že obviněná uváděla v
omyl odesílatele mincí, které neinformovala o své zhoršující se ekonomické
situaci ani o tom, jakým prodělečným způsobem nakupuje a následně za nižší ceny
obratem mince prodává. Dále soud konstatoval, že obviněná si byla vědoma toho,
že mince neprodává se ziskem, zadlužuje se a je ve finanční nouzi, přesto však
pokračovala v objednávání dalších mincí (srov. bod 5. rozsudku okresního
soudu). Součástí tzv. skutkové věty soud učinil závěr, že obviněná nesdělila
prodejcům mincí, že k převzetí obsahu zásilek dochází bez jejich zaplacení, a
to v důsledku porušení povinností pracovnice obecního úřadu spoluobviněné J. O.
Okresní soud připustil, že obviněná J. H. „nejednala v podvodném úmyslu od
samého počátku obchodování s mincemi, ale došlo k tomu až později, kdy se jí
přestalo dařit, a neměla finanční prostředky na úhradu dobírek…“. Ani odvolací
soud nepochyboval o tom, že obviněné „muselo být zřejmé“, že její obchodování
je ztrátové, přesto v něm dále pokračovala (srov. bod 12. rozsudku odvolacího
soudu).
16. Odvolací soud se ke shodným námitkám obhajoby k otázce
(ne)příčetnosti obviněné J. H. vyjádřil rovněž stručně v bodě 13. odůvodnění
svého rozsudku. Zjištění znalce o lehké mentální retardaci obviněné, která
podle odvolací námitky vyloučila její schopnost ovládat protiprávní jednání,
odvolací soud bagatelizoval s tím, že obviněná má plnou způsobilost k právním
úkonům (správně měl soud označit obviněnou za „plně svéprávnou“ ve smyslu § 30
zákona č. 89/2012 Sb.), v přípravném řízení souvisle vypovídala a nikdy se s
psychickou poruchou neléčila. Tyto, byť stručné úvahy odvolacího soudu, nelze
považovat za odpovídající shora uvedeným pravidlům zkoumání příčetnosti
obviněné jako pachatelky, současně však ani nereflektují obsah většiny
opatřených a provedených důkazních prostředků v posuzované trestní věci. Argument (z hlediska trestní odpovědnosti sám o sobě nevýznamný), že obviněné
nebyla v civilním řízení omezena svéprávnost, již neodpovídá současnému stavu. Obviněná J. H. přiložila ke svému dovolání rozsudek Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 0 Nc 809/2020, jímž byla omezena
ve svéprávnosti. Přestože jde o novou skutečnost, která nemohla být v odvolacím
řízení známa, rovněž není důvodem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze
předeslat, že se s ní bude třeba v novém odvolacím řízení vypořádat právě při
řešení sporné právní otázky (ne)příčetnosti obviněné J. H. Jako dostatečný
podklad pro zjištění příčetnosti obviněné nemůže podle Nejvyššího soudu sloužit
ani protokol o výslechu obviněné opatřený v přípravném řízení (viz č. l. 17 a
násl. tr. spisu). Pokud obviněná vyšetřovateli sdělila, že netrpí duševní
poruchou a s žádnou se ani nikdy neléčila, jedná se o tvrzení, které nesvědčí o
kvalitě jejího duševního stavu a v žádném případě nevylučuje, že by se obviněná
reálně nepotřebovala s určitou duševní chorobou nebo poruchou léčit. V praxi si
většina mentálně retardovaných osob takový stav sama ani neuvědomuje,
samozřejmě je třeba odborného názoru na možnost léčbou ovlivnit zjištěnou
duševní poruchu či chorobu a její případnou úspěšnost. Nicméně zásadní je, že
soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve
vztahu k určitému činu. Soudu lze přisvědčit v tom, že zápis protokolu o
výslechu je souvislý, avšak odpovědi obviněné při vyšetření prováděném znalci
byly značně chaotické, což podporuje část námitek obviněné ohledně její
schopnosti chápat smysl vyšetřovaného skutku (srov. např. č. l. 27 a násl. tr. spisu, kdy uvedla, že se vdávala v 8 letech). V praxi je běžné, že strukturu
zápisu o výpovědi vyslýchané osoby a formulace jeho projevu jsou zpravidla
vytvářeny zapisující osobou (vyslýchajícím) a nedávají reálný obraz skutečnému
projevu osoby vyslýchané, pokud nejde o pouhý přepis zvukového záznamu takové
výpovědi. Jestliže dále krajský soud zmiňoval schopnosti obviněné obchodovat
přes internet s mincemi, nutno zdůraznit, že objektivně by takových úkonů bylo
schopno jistě i dítě nižšího školního věku.
Ostatně většina svědků, kteří s
obviněnou obchodovali, nepovažovali její znalosti v oboru numismatiky za nijak
přesvědčivé (blíže viz bod 18. tohoto usnesení), a zejména znalec MUDr. Petr
Hromada pak ve svém znaleckém posudku označil obviněnou za finančně málo
gramotnou, její početní úsudek vázne, je schopna jednoduchého sečítání a
odečítání, ne však přes desítku (srov. č. l. 29 tr. spisu). K hodnocení
znaleckého posudku krajským soudem je možné uvést, že tímto důkazním
prostředkem se soud zabýval zcela povrchně bez pečlivého uvážení všech
okolností případu jednotlivě i ve vztahu k ostatním důkazům a především se
zřetelem k povaze a způsobu spáchání protiprávního jednání, pro které byla
obviněná postavena před soud (srov. č. 40/1969-I. Sb. rozh. tr.).
17. Jak už bylo připomenuto, znalecký posudek je vždy nutné hodnotit
stejně jako každý jiný důkazní prostředek (srov. rozhodnutí č. 40/1969-I. Sb.
rozh. tr.), to znamená nejen podle jeho obsahu, ale též ve vzájemné souvislosti
s výsledky jiných důkazních prostředků provedených v trestním řízení. U
znaleckých posudků týkajících se duševního stavu pachatele má značný význam
zejména povaha a charakter trestné činnosti, o jejíž spáchání jde, dále též
způsob jejího provedení, motiv či pohnutka, jež vyšetřovanou osobu k činu
vedly. Z výsledků znaleckého zkoumání duševního stavu obviněné J. H.
jednoznačně vyplynulo, že obviněná od narození trpí lehkou mentální retardací,
mentálně je na úrovni dítěte mladšího školního věku, je finančně negramotná,
její povědomí o hospodaření je naivní, schází jí schopnost vidět za horizont
aktuální investice, není schopná dohlédnout následky vlastního nevýhodného
obchodování, je schopná sčítat a odečítat do deseti ne přes desítku, její
rozpoznávací i ovládací schopnosti shledal znalec podstatně sníženými, přičemž
nebezpečnost svého jednání pro společnost si obviněná uvědomovala jen okrajově.
Znalec sice v tomto ohledu nepřípustně nahrazoval právní hodnocení soudu, pokud
označil vybírání obsahu zásilek za podstatu trestné činnosti (což je samozřejmě
u trestného činu podvodu nesmyslné tvrzení), to však nesnižuje vypovídací
hodnotu ostatních jeho výše uvedených odborných úsudků o mentální nezralosti až
zaostalosti především ve finančních otázkách. V podstatě totožná zjištění k
osobě obviněné J. H. jsou obsažena ve znaleckém posudku ze dne 18. 4. 2020,
který vypracoval stejný znalec pro účely civilního řízení vedeného u Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 0 Nc 809/2020, v němž došlo rozsudkem ze
dne 22. 6. 2020 k omezení svéprávnosti obviněné J. H. (srov. č. l. 460 a násl.
tr. spisu).
18. Kromě pochybností o správném vyřešení otázky příčetnosti obviněné J.
H., tedy o její způsobilosti být pachatelkou trestného činu v závislosti na
jejích duševních schopnostech, které důvodně uplatnila ve svém dovolání,
Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti shledal rovněž vady v rozhodnutích
soudů obou stupňů týkající se zkoumání zavinění obviněné. Ačkoli bude třeba
nejprve v novém řízení vyřešit otázku příčetnosti obviněné J. H., neboť o
zavinění nelze zásadně uvažovat u nepříčetného pachatele, považuje Nejvyšší
soud za vhodné již v tomto rozhodnutí vyjádřit se k nesprávnému postupu soudů,
jímž dospěly k naplnění znaku úmyslného zavinění obviněné při páchání trestného
činu podvodu, jímž byla uznána vinnou. Jak již bylo uvedeno, trestný čin
podvodu lze spáchat pouze úmyslnou formou zavinění. Rozlišuje se úmysl přímý
podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku. U obou druhů úmyslu zahrnuje jejich intelektuální
(vědomostní) složka představu pachatele o rozhodných skutečnostech alespoň jako
možných, stejně tak je u nich dána i volní složka, a teprve v závislosti na
její míře se rozlišuje mezi přímým a nepřímým úmyslem. Jestliže pachatel věděl,
že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí nebo alespoň může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a chtěl takové porušení
nebo ohrožení způsobit, jde o přímý úmysl. Jestliže pachatel věděl, že svým
jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, jde o nepřímý úmysl.
V § 15 odst. 2 tr. zákoníku je uvedena definice srozumění tak, že se jím rozumí
i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v zákoně může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Právní teorie definuje zavinění jako
vnitřní, psychický vztah pachatele ke skutku, z něhož je obviněn, tedy ke všem
skutečnostem, které jsou znakem skutkové podstaty toho trestného činu, který je
ve skutku spatřován. Složka vědění zahrnuje vnímání pachatele, tedy odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem
na základě znalostí a zkušeností. Složka vůle zahrnuje především chtění nebo
srozumění pachatele, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se
znalostí podstaty věci, jde tedy o aktivní kladný vztah k zamýšleným či
uvažovaným skutečnostem. Pro obě formy úmyslného zavinění – úmysl přímý i úmysl
nepřímý - je tedy společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje
aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Představová složka úmyslu
zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka
zahrnuje vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba
rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou
chtění (srov. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972,
str. 218).
19. Jak bylo již výše konstatováno, zavinění stejně jako každý další ze
znaků skutkové podstaty trestného činu, musí být předmětem dokazování. Závěr o
tom, zda skutek je zaviněný či nikoli a pokud je zaviněný, o jakou formu
zavinění jde, musí být podložen skutkovým zjištěním na podkladě dokazování,
právě tak jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). U trestného činu podvodu tak bylo nezbytné z důkazů
zjistit úmyslné zavinění obviněné mimo jiné ke znaku vlastního obohacení, k
uvedení prodejců mincí v omyl o (ne)schopnosti obviněné uhradit smluvenou cenu
a rovněž ke způsobení škody. V tomto směru však vykazují rozhodnutí soudů obou
stupňů zásadní vady a ani v tomto ohledu je nelze považovat za odpovídající
všem zákonným požadavkům na objasnění trestní odpovědnosti obviněné J. H. Kromě
obecného konstatování o formě zavinění soudy fakticky nehodnotily zjištění
vyplývající z dokazování o vnitřním vztahu obviněné ke skutečnostem
odpovídajícím znaku dosažení vlastního obohacení, ačkoli podle právní věty
výroku o vině považovaly tuto variantu objektivní stránky za naplněnou. Pokud
úmyslné zavinění v tomto ohledu u obviněné předpokládaly, není vůbec jasné, na
podkladě jakých důkazních prostředků k takovému závěru mohly dospět. Ostatně i
ty provedené důkazy, na něž ve svých rozhodnutích soudy odkázaly, neumožňují
ani přijmout nezpochybnitelný závěr o dalším znaku objektivní stránky podvodu,
a to uvádění v omyl osob, od nichž obviněná mince odebírala, nebo o jejím
úmyslu způsobit jim škodu tím, že neuhradí smluvenou kupní cenu. Zjišťování
zavinění u obviněné bylo výrazně ovlivněno jejím zdravotním stavem a znalcem
MUDr. Petrem Hromadou zjištěnou mírou mentální retardace obviněné. Kromě toho
soudy evidentně nezahrnuly do svých hodnotících úvah veškeré důkazní
prostředky, které byly provedeny. Prakticky vůbec se nevypořádaly s obsahem
všech úředních záznamů o podaných vysvětleních osob, které s obviněnou
obchodovaly. S výjimkou svědka P. V. všichni ostatní svědci, s nimiž obviněná
sjednávala obchodní transakce, vypovídaly v tom smyslu, že obviněná se v oboru
numismatiky neorientovala vůbec nebo pouze povrchně (srov. např. č. l. 239,
245, 260 verte, 278 verte nebo 328 verte tr. spisu), její vystupování a způsob
komunikace působil zmatečně (srov. č. l. 197), případně tak, že za ní stojí
osoba „divná a roztržitá“ (srov. č. l. 216), „podprůměrně inteligentní“ (č. l. 245), „neorganizovaná“ (č. l. 244) anebo jeden ze svědků obviněnou označil za
„trdlo“, ale jako podvodnice na něj nepůsobila (č. l. 260 verte). S ohledem na
(pro kupující) výhodné ceny, za něž obviněná mince dál prodávala zájemcům,
vyvolávalo její jednání současně dojem, že si není vědoma jejich reálné hodnoty
na trhu a prodává spěšně ve finanční tísni, popřípadě si nedokáže uvědomit, zda
na obchodu vydělá nebo prodělá (srov. č. l. 328 a 328 verte, 238 verte, 244 a
245 tr. spisu).
Zcela stranou hodnotících úvah soudů zůstala též okolnost, že s
většinou dodavatelů obviněná obchodovala opakovaně a tito potvrdili, že až na
poslední objednávku byly předchozí řádně uhrazeny, byť v některých případech se
zpožděním (srov. č. l. 155, 170, 189 verte, 196, 211, 216 verte, 226 a 227 tr. spisu). Pokud se týká následného prodeje mincí, ty se uskutečnily ve valné
většině případů za nižší ceny, než za něž obviněná mince získala, v některých
případech bylo kupujícími v podstatě zneužito neodbornosti obviněné, případně
evidentní časové tísně, v jaké obchody uzavírala (srov. např. výpověď svědka J. P., č. l. 238 verte, svědka M. H., č. l. 244, svědka J. K., č. l. 325 a násl.,
svědka P. S., č. l. 328 verte tr. spisu apod.).
20. Uvedená zjištění znalce o schopnosti obviněné vnímat výsledné
finanční důsledky nekoordinovaného nákupu a prodeje mincí soudy obou stupňů v
podstatě zcela opomenuly. Naopak jak okresní soud, tak především odvolací soud
akcentovaly jednotlivé úkony, jichž obviněná schopná byla, například uzavírat
obchodní dohody přes internet, což však zvládne i dítě v první třídě, k jehož
intelektovým schopnostem také znalec přirovnal mentální vyspělost obviněné.
Ačkoli k protiprávnímu jednání obviněné došlo v rámci obchodování s mincemi v
hodnotě řádově tisíců až desetitisíců korun, soudy se nijak nepokusily
vypořádat se zjištěním znalce o finanční (ne)gramotnosti obviněné, její
(ne)schopnosti počítat své závazky a výši prodělku, k němuž její obchody
nevyhnutelně směřovaly. Nebylo tak najisto postaveno, že obviněná J. H. si v
rozhodné době skutečně uvědomovala důsledky vlastních finančních potíží a také
možnost vyvolat škodlivý následek u poškozených prodejců mincí. Dosavadní
výsledky dokazování spíše nasvědčují tomu, že obviněná stěží mohla úmyslně
někoho uvádět v omyl o skutečnostech, jež si sama nebyla sto uvědomit, současně
nemohla mít ani reálnou představu o případném vlastním obohacení (s ohledem na
okolnosti prodeje a nákupu navíc nikoli zřejmém), a současně nutného důsledku
svého počínání v podobě způsobené škody prodejcům mincí. Vyhodnocení
subjektivní stránky u obviněné bylo třeba pečlivě provést též s ohledem na
složitější konstrukci skutkové podstaty trestného činu podvodu, jak byla obecně
zmíněna v bodě 13. tohoto usnesení. K jejímu naplnění je u pachatele vyžadována
větší schopnost jak intelektové složky úmyslného zavinění ke všem skutečnostem,
které tvoří jednotlivé znaky této skutkové podstaty z hlediska vnímání a
představ o nich, tak i z hlediska vůle a rozhodnutí obviněné porušit chráněný
zájem způsobem předvídaným v trestním zákoně a vyvolat předpokládaný škodlivý
následek.
21. V rámci nového projednání odvolání obviněné J. H. proto bude nutné
se nejprve pečlivě zabývat vyhodnocením příčetnosti obviněné a její
způsobilosti být pachatelkou trestného činu podvodu skutkem, pro který byla
podána obžaloba. Teprve pokud Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích dospěje ke kladnému závěru a shledá obviněnou příčetnou, bude třeba
náležitě posoudit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu
včetně zavinění, jak bylo podrobněji vyloženo shora. Úkolem soudu bude přijmout
logické úsudky vyplývající ze všech důkazů dosud provedených, případně z
výsledků doplněného dokazování, pokud je uzná za vhodné provést. Teprve po
komplexním vyhodnocení všech zjištěných skutečností souvisejících se spácháním
žalovaného skutku obviněnou J. H. se zřetelem na její zdravotní stav, jak
vyplynul ze znaleckého posudku, případně jak bude doplněn osobním výslechem
znalce MUDr. Petra Hromady, bude možné přijmout nezpochybnitelné závěry ohledně
trestní odpovědnosti obviněné a právního posouzení skutkových zjištění soudů.
c) K dovolání obviněné J. O.
22. Obviněná J. O. podala dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubice, kterým byl z podnětu
odvolání poškozené České pošty, s. p., nejprve zrušen adhezní výrok vyslovený
rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a bylo znovu rozhodnuto o
povinnosti obou obviněných J. H. a J. O. zaplatit společně a nerozdílně na
náhradu škody České poště, s. p., celkovou částku 1 833 044 Kč s
příslušenstvím. Obviněná především poukázala na to, že odvolací soud se
prakticky nevypořádal s výhradami uplatněnými v jejím vyjádření k odvolání
poškozené. Soud zaujal právní názor, podle něhož nemohla nastoupit odpovědnost
zaměstnavatele obviněné J. O. za jí způsobenou škodu, protože obviněná se
zjištěným skutkem dopustila tzv. excesu, tedy jednání, jež vybočovalo z rámce
činnosti zaměstnavatele, nebylo prováděno v jeho zájmu, ale pouze v zájmu
obviněné (srov. bod 17. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud shledal
převážnou část námitek obviněné J. O. důvodnou, úvahy odvolacího soudu o určení
odpovědnosti obviněné za způsobenou škodu jsou v celém rámci adhezního výroku
nedostatečně vysvětleny, Nejvyšší soud je nepovažuje ani za správné.
23. Nejprve je vhodné po skutkové stránce přiblížit pracovněprávní vztah
obviněné J. O., která byla zaměstnancem Obecního úřadu XY. V obci XY byly
poštovní služby od 1. 1. 2017 provozovány tzv. franšízou. Česká pošta, s. p.,
uzavřela s Obcí XY Smlouvu o zajištění služeb pro Českou poštu, s. p., (č. l.
85 a násl. tr. spisu), z níž je zřejmé, že v obci XY byla za účelem provozování
části poštovních služeb zřízena „provozovna Partner“. Výkon činností, jež se
staly předmětem vyjmenovaných poštovních služeb, se obec zavázala zajistit
prostřednictvím osob splňujících stanovené kvalifikační předpoklady, konkrétně
byl výkon takových činností svěřen obviněné J. O. (srov. pracovní smlouva, č.
l. 106 a násl. tr. spisu).
24. Stejně shrnul pracovní zařazení obviněné J. O. okresní soud, podle
jeho zjištění se tato obviněná dopustila trestné činnosti, jež vedla ke
způsobení škodlivého následku, v souvislosti s plněním svých pracovních
povinností. Odpovědnost za způsobení škody a povinnost její náhrady proto bylo
nutné u obviněné J. O. (na rozdíl od druhé obviněné) řešit podle
pracovněprávních předpisů a protože k řádnému zjištění odpovědnosti obviněných
k náhradě škody bylo třeba provádět obsáhlejší dokazování, odkázal okresní soud
poškozenou Českou poštu, s. p., v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr. řádu
s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. S takovým názorem se
však krajský soud neztotožnil, podle jeho přesvědčení nebylo třeba provádět v
souvislosti s řešením náhrady škody další dokazování. Jednání obviněné J. O. se
podle krajského soudu vymykalo z činnosti zaměstnavatele a soud obecně, aniž by
citoval nějaké konkrétní rozhodnutí, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu,
podle níž se v případě tzv. excesu ze strany zaměstnance, což měl být i případ
obviněné, neuplatní odpovědnost zaměstnavatele za jím způsobenou škodu.
Obviněná J. O. tedy měla podle názoru krajského soudu za způsobenou škodu
odpovídat „podle občanského zákoníku“ (viz poslední věta bodu 17. rozsudku).
Avšak podobně jako u judikatury Nejvyššího soudu, o niž opřel svou argumentaci
k excesu, ani ohledně odkazu na občanský zákoník nebyl krajský soud nijak
konkrétní. Je proto zřejmé, že krajský soud nesplnil svou povinnost náležitě
odůvodnit výrok o náhradě škody tak, jakoby rozhodoval soud v občanskoprávním
řízení, zejména pokud jde o to, o který hmotněprávní předpis je uplatněný nárok
České pošty, s. p., opřen, zda tento nárok v době rozhodování soudu trval, zda
jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu § 228 odst. 1 věta za
středníkem tr. řádu (srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
1967, sp. zn. Pls 3/67, uveřejněné ve svazku č. 7 ročníku 1967, s. 225 Sb.
rozh. tr.).
25. Platí, že rozhodnutí soudu v trestním, resp. v adhezním řízení o
nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem musí mít
hmotněprávní podklad v příslušných ustanoveních právních předpisů upravujících
náhradu škody. Soud musí při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit
poškozenému škodu způsobenou trestným činem aplikovat všechny příslušné
hmotněprávní předpisy, které se na projednávaný případ vztahují (srov.
rozhodnutí č. 17/1973, č. 29/1965 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007, uveřejněné pod T 1026 v
sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011,
sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněné pod T 1404 v sešitě 77 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Například v citovaném rozhodnutí T 1026 Nejvyšší soud podrobně vyložil, že
adhezní výrok je vždy podmíněn tím, že si trestní soud náležitě ujasní, kterým
hmotněprávním předpisem se řídí posuzovaný případ odpovědnosti za vznik škody
způsobené trestným činem, jímž obviněného uznal vinným. Těmito právními názory
soudní praxe na pravidla, jimiž je nutné se řídit v rámci adhezního řízení, se
však Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích neřídil. Jeho strohé
argumenty, o něž opřel změnu výroku o náhradě škody u obou obviněných oproti
rozsudku soudu prvního stupně, jsou v podstatě nepřezkoumatelné, jsou
formulovány obecně bez jasného a určitého vymezení právního rámce, z něhož
krajský soud vycházel při plném vyhovění nároku poškozené České pošty, s. p.,
na náhradu škody, jak jej uplatnila v trestním řízení vůči oběma obviněným.
Obecné ustanovení občanského zákoníku (dříve § 420 zákona č. 40/1964 Sb.,
účinného do 31. 12. 2013, v současnosti § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., účinného
od 1. 1. 2014, tj. také již v době spáchání posuzované trestné činnosti) o
odpovědnosti za škodu porušením právní povinnosti lze použít jen tehdy, pokud
se na daný případ nevztahuje nějaký zvláštní hmotněprávní předpis. U obviněné
J. O. připadal v úvahu zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, jehož použití však zjevně krajský soud odmítl proto, že ke
způsobení škody obviněnou nedošlo v souvislosti s plněním pracovní činnosti,
šlo tedy o tzv. exces.
26. Případy takových excesů byly opakovaně soudy vykládány v
uveřejňovaných rozhodnutích, avšak tato judikatura se vztahuje na předcházející
právní úpravu občanského práva hmotného, konkrétně k § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Uvedené ustanovení zakotvilo pravidlo řešící
situaci, kdy je škoda způsobena při činnosti právnické nebo fyzické osoby těmi,
které k této činnosti použila. Odpovědnost za škodu byla přičítána přímo
právnické nebo fyzické osobě využívající ke své činnosti jiného, použité osoby,
mezi které patřily též zaměstnanci, samy za škodu takto způsobenou
neodpovídaly, přičemž jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím
nebyla dotčena. Výklad pojmu „při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním“ obsahuje již zmiňované stanovisko občanskoprávního kolegia
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. civ., v němž
Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že z mezí plnění úkolů organizace
(právnické či fyzické osoby), nevybočuje taková činnost pracovníka
(zaměstnanec), jež nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k
plnění úkolů organizace. Za rozhodující přitom Nejvyšší soud označil poslední
hledisko, tedy věcný (vnitřní, účelový) vztah, jehož podstatu vystihl tak, že
jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval pracovník z
objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. Současně dále
Nejvyšší soud v citovaném stanovisku zdůraznil, že posuzování existence excesu
v uvedeném smyslu závisí vždy na rozboru a zhodnocení okolností konkrétního
případu. V některých případech i ten zaměstnanec, který se svým škodlivým
jednáním dopustí trestného činu, neodpovídá za škodu poškozenému, ale jeho
zaměstnavatel podle pracovněprávních předpisů, protože i tehdy může jít o
jednání, které má místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů zaměstnavatele,
ledaže by zaměstnanec fyzickým napadením poškozeného sledoval své osobní nebo
jiné zájmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo
2777/2004, uveřejněný pod C 4022 v sešitě 4 Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha). V
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015,
uveřejněném pod C 16833 v sešitě 2 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, však Nejvyšší soud judikoval, že
jednání pomocníka musí být věcně (vnitřně, účelově) související s činností
nadřízeného (v citované věci se jednalo o vázaného zástupce). V rozhodnutí
uveřejněném pod č. 29/1969-II. Sb. rozh. tr. bylo předmětem trestního stíhání
jednání poštovní doručovatelky, která zpronevěřila peníze převzaté k doručení. Ačkoli se jednalo zjevně o vědomé protiprávní jednání, převážil podle výkladu
Nejvyššího soudu fakt, že pachatelce byly peníze svěřovány v souladu s její
náplní práce (peněžní poštovní zásilky přejímala běžně). Trestné činnosti se
tedy dopustila v rámci plnění svých pracovních úkolů, nešlo u ní o exces. K
obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 40/2006
Sb. rozh.
27. V posuzované trestní věci spočívala trestná činnost obviněné ve
výdeji poštovních zásilek spoluobviněné J. H., aniž by současně obviněná
převzala od adresáta zásilky (J. H.) příslušnou finanční částku stanovenou
odesílatelem, tzv. dobírku, jak jí ukládaly příslušné doručovací pokyny. Není
pochyb, že tím obviněná J. O. porušila své povinnosti, k jejichž řádnému plnění
se zavázala v pracovní smlouvě, [což je také podstata její zjištěné trestní
odpovědnosti za přečin podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku], nicméně
svůj vlastní zájem jakéhokoli druhu tímto nesledovala, své povinnosti
porušovala na naléhání a ve prospěch spoluobviněné J. H. Ze soudy zjištěných
skutkových okolností je proto zřejmá přímá souvislost mezi pracovní činností
obviněné J. O. a vznikem škody na straně odesílatelů zásilek, protože jejich
vydávání adresátům bylo kromě dalšího náplní její pracovní činnosti související
s již citovanou smlouvou mezi jejím zaměstnavatelem a Českou poštou, s. p.
Obviněná se tak protiprávního jednání dopustila při realizaci závazku
převzatého Obcí XY ve prospěch České pošty, s. p., přičemž tak činila vůči
obyvatelce obce XY, tj. v určeném místě a v určené pracovní době. Nelze proto
pochybovat o věcném, místním a časovém vztahu, který její poškozující jednání
mělo k náplni práce určené jí pracovní smlouvou. Jak již bylo konstatováno,
nikoli každé, a to i úmyslné, porušení pracovních povinností musí být
považováno za exces. O ten se primárně může jednat tehdy, pokud zaměstnanec
nesleduje poškozovací činností plnění pracovních úkolů a odchyluje se jí od
svých jiných pravidelných činností. Z těchto důvodů nepovažuje Nejvyšší soud
názor vyslovený odvolacím soudem o excesu ze strany obviněné J. O. za správný.
Nejednalo-li se ze strany obviněné o exces, bylo třeba uvažovat o její
pracovněprávní odpovědnosti za způsobenou škodu zaměstnavateli. Obecná
odpovědnost zaměstnance nahradit škodu je upravena v § 250 odst. 1 zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tak, že zaměstnanec
odpovídá za škodu, kterou zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (plnění
pracovních úkolů a výkon úkonů v přímé souvislosti s ním jsou definovány v §
273 a § 274 téhož zákona). V zákoně č. 89/2012 Sb., který je s ohledem na dobu
spáchání činu nutné použít v posuzované věci, je obecná povinnost nahradit
škodu způsobenou zaměstnancem nebo jiným pomocníkem vymezena v § 2914 tak, že
kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka,
nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám; zavázal-li se
však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje
se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho
nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody. Pokud
zaměstnanec je pověřen splněním určité povinnosti, kterou mu zaměstnavatel
uložil, a tuto povinnost nesplní, resp. ji splní vadně, přičítají se následky
zásadně zaměstnavateli.
28. Odpovědnost za náhradu škody podle citovaného ustanovení § 2914
zákona č. 89/2012 Sb., tedy přičitatelnosti újmy způsobené pomocníkem, je
postavena na výchozí myšlence, že kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by
nést i riziko jeho selhání. V současné právní úpravě tedy schází právní norma
obsažená v předešlém občanském zákoníku, konkrétně § 420 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., podle níž, škoda je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou,
když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily,
přičemž tyto osoby samy za takto způsobenou škodu podle tohoto zákona
neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není
dotčena. Jinými slovy takovou škodu vždy hradil poškozenému zaměstnavatel a
bylo na něm, zda a v jakém rozsahu bude uplatňovat škodu na zaměstnanci
(regres) za předpokladu, že ji zaměstnanec zavinil nebo spoluzavinil. V novější
soudní praxi i nauce vyvstala diskuze, zda tedy poškození mohou napříště
požadovat náhradu újmy i po osobách použitých při činnosti jiného, což je
kontroverzní zejména ve vztahu k zaměstnancům, o jejichž zvýšenou ochranu
právní řád v mnoha ohledech usiluje (srov. Luboš Borim, článek Přímá
odpovědnost zaměstnanců za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci, publikovaný
v časopise Právní rozhledy č. 22/2019, str. 786 a násl.). Přístupy k dané
otázce se různí, jasný právní názor ohledně jejího vyřešení zatím civilními
soudy nebyl prezentován, resp. ani občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu
dosud nepublikovalo žádné rozhodnutí, v němž by se Nejvyšší soud přiklonil k
jedné z možných variant výkladu.
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému shledal otázku odpovědnosti
k náhradě škody, kterou navíc v trestním řízení uplatnila Česká pošta, s. p.,
ačkoli ta byla smluvně vázána se zaměstnavatelem obviněné J. O. jako se
soukromoprávním subjektem, za poměrně složitou, ale zejména doposud v
předmětném trestním řízení náležitě neobjasněnou. Ke smluvnímu vztahu mezi
oběma subjekty je možné zdůraznit, že v něm platí objektivní odpovědnost za
vznik škody, které se nemůže smluvní strana zprostit poukazem na to, že škoda
nevznikla jako následek jejího zavinění, neboť jde o splnění závazku ze smlouvy
podle § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., nikoli o deliktní odpovědnost ve smyslu §
2909 a 2910 téhož zákona. Z těchto důvodů se jeví jako nejvhodnější řešení to,
jež zvolil okresní soud, pokud poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Veškeré okolnosti relevantní pro
zodpovězení dané otázky tedy bude třeba opětovně v odvolacím řízení zvážit a
následně buďto akceptovat postup okresního soudu a odkázat Českou poštu, s. p.
s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §
229 odst. 1 tr. řádu, nebo (i za případného doplnění dokazování) na podkladě
jasných logických úvah a s nimi korespondujících konkrétních hmotněprávních
ustanovení zákoníku práce nebo občanského zákoníku učinit adhezní výrok podle §
228 tr. řádu. Pro případ, že by byla soudem zjištěna odpovědnost obviněné J. O.
k náhradě způsobené škody podle pracovněprávních předpisů, je vhodné
připomenout judikovaný právní názor o možnostech solidární a dělené
odpovědnosti spolupachatelů (byť v dané věci se nejedná o spolupachatele, ale
uplatnil by se teoreticky i zde, protože krajský soud uložil oběma obviněným
uhradit škodu solidárně). Jestliže jeden ze spolupachatelů odpovídá za škodu
podle zákoníku práce (dříve § 172 odst. 1, nyní § 250 odst. 1) a druhý podle
občanského zákoníku (dříve § 420 odst. 1, nyní § 2914), není jejich odpovědnost
solidární, ale každý z nich odpovídá samostatně podle míry svého zavinění
(srov. č. 56/1986 Sb. rozh. tr.).
30. Zbývá vyjádřit se stručně k té části dovolací argumentace obviněné
J. O., s níž se v podstatě správně vypořádal krajský soud a kterou neshledal
Nejvyšší soud důvodnou. Obviněná tvrdila, že i Česká pošta, s. p., pochybila,
když v rozporu se svými vnitřními předpisy umožnila zasílání cenných zásilek na
pobočku provozovanou v obci XY. Jakékoli takové nebo podobné omezení pro
provozovny České pošty, s. p., typu samostatný partner, jako byla provozovna v
obci XY (srov. např. bod 2.3. Smlouvy o zajištění služeb pro Českou poštu, s.
p., na č. l. 85 verte, text Přílohy č. 2 na č. l. 91 nebo text Přílohy č. 3
Smlouvy o zajištění služeb pro Českou poštu, s. p., na č. l. 93 tr. spisu),
však nebylo zjištěno ani soudy obou stupňů. Nejvyšší soud učinil v dovolacím
řízení doplňující dotaz na Českou poštu, s. p., z jejíž písemné odpovědi
jednoznačně vyplývá, že pro daný typ provozoven smluvních zástupců České pošty,
s. p., není stanoveno žádné omezení pro ukládání zásilek s udanou cenou nebo
dobírkovou částkou, resp. s ohledem na obsah zásilky. V této části dovolání
tedy obviněná mylně poukazovala na chybný postup České pošty, s. p., jež podle
ní přispěla ke způsobení škodlivého následku porušením jejích vlastních
interních předpisů. Nutno dodat, že obviněná se v dovolání odvolávala na
porušení vnitřních předpisů týkajících se bezpečnostních limitů. Ty jsou však
stanoveny (do výše 300 000 Kč) pouze ohledně finanční hotovosti uložené v
pracovní době v uzamčeném trezoru (srov. bod 3.16. Přílohy č. 3 Smlouvy o
zajištění služeb pro Českou poštu, s. p., č. l. 94 verte tr. spisu) a nikoli
ohledně hodnoty doručované zásilky, jak již konstatoval také krajský soud v
bodě 18. odůvodnění svého rozsudku. Další výhrada obviněné proti připuštění
České pošty, s. p., jako poškozeného v posuzovaném trestním řízení sice není
zcela neopodstatněná, nicméně ve stadiu dovolacího řízení je třeba ji považovat
za bezpředmětnou.
IV. Závěrečné shrnutí
31. Nejvyšší soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že soudy nižších stupňů jednak nesprávně posoudily trestní odpovědnost obviněné
J. H. z hlediska naplnění jedné z jejích zákonných podmínek, a to příčetnosti
této obviněné. Nejvyšší soud rovněž shledal za nedostatečně zjištěnou otázku
jejího zavinění, které nebylo důsledně posouzeno ve vztahu k dalším znakům
skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soudy se prakticky vůbec nezabývaly
výsledky dosavadního dokazování v jejich komplexu tak, aby bylo bez jakýchkoli
pochybností možné posoudit subjektivní stránku obviněné J. H. alespoň ve formě
nepřímého úmyslu. Zároveň byly v dovolacím řízení zjištěny vady vytýkané v
dovolání druhé obviněné J. O. proti adheznímu výroku, jak byl vysloven v
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích.
32. Ohledně obviněné J. H. sice nesprávně postupoval již Okresní soud v
Havlíčkově Brodě, nicméně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
se s jeho nesprávnými závěry zcela ztotožnil a ohledně obviněné J. O. sám
nesprávně změnil výrok o náhradě škody, rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil
pouze oběma dovoláními napadený rozsudek krajského soudu a tomuto soudu věc
přikázal znovu projednat a rozhodnout. V novém odvolacím řízení je možné
napravit vytýkané vady ve vztahu k oběma spoluobviněným, Nejvyšší soud
neshledal dosavadní dokazování za neúplné, nicméně pokud vyvstane potřeba, je
možné je doplnit v rámci veřejného zasedání. Závěrem je vhodné připomenout, že
krajský soud je v novém řízení vázán právními názory vysloveným v tomto
usnesení a výsledek odvolacího řízení nemůže být pro obě obviněné přísnější,
neboť bylo rozhodnuto na podkladě jejich dovolání (srov. § 265s odst. 1, 2 tr.
řádu). Nejvyšší soud rozhodl za splnění zákonných podmínek podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu