29 Cdo 1759/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Ing. arch. F. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se
sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, PSČ 150 00, proti žalovanému Broker Trust,
a. s., se sídlem v Praze 4, Hanusova 1411/18, PSČ 140 00, identifikační číslo
osoby 26439719, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení 3.000.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 92/2012,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
prosince 2014, č. j. 95 Co 326/2014-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 95 Co
326/2014-165, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 14. září 2012 se žalobce domáhá zaplacení 3.000.000 Kč s
příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené O. Š. (dále též jen „O. Š.“), vázaným zástupcem žalovaného, za niž žalovaný jakožto investiční
zprostředkovatel podle přesvědčení žalobce odpovídá podle § 32a odst. 5 zákona
č. 265/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 31. prosince 2010 (dále též jen „zákon“). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 11 C 92/2012-94,
ve znění usnesení ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 11 C 92/2012-105, žalobu
zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1) Žalovaný (Broker Trust, a. s.) je investičním zprostředkovatelem obchodníka
s cennými papíry ATLANTIK finanční trhy a. s. podle § 29 a násl. zákona. 2) O. Š. je vázaným zástupcem žalovaného podle § 32a a násl. zákona. 3) Z. H. (dále též jen „Z. H.“) vykonával na základě smlouvy o zprostředkování
ze dne 1. listopadu 2009, uzavřené s O. Š., činnost finančního poradce. Přílohou uzavřené smlouvy byla plná moc, podle které měl Z. H. vyvíjet jménem
O. Š. činnost směřující k vyhledávání vhodných kandidátů a zájemců o uzavření
(blíže specifikovaných) pojistných smluv, smluv o hypotéčních a jiných úvěrech,
smluv o penzijním připojištění a o stavebním spoření (do cílové částky
1.000.000 Kč), jakož i smluv o překlenovacím úvěru a o úvěru ze stavebního
spoření. Z. H. nebyl zaměstnancem O. Š. 4) O. Š. spolupracoval obdobně jako se Z. H. (tedy na základě smluv o
zprostředkování) i s dalšími osobami, jejichž úkolem bylo zprostředkovat
kontakty na klienty, kteří by měli zájem o uzavření smluv o finančních
produktech. 5) Z. H. uzavíral jménem O. Š. v období od srpna do října 2010 s různými
osobami (zákazníky) smlouvy o obstarání nákupu a prodeje investičních nástrojů. K formulářům těchto smluv se dostal v kanceláři O. Š. Na některých z těchto
formulářů byl již podpis O. Š. 6) Dne 24. září 2010 žalobce (jako zákazník) podepsal na jednání se Z. H. uskutečněném v kavárně smlouvu o zajištěném investičním programu Target Click
Fund č. 13670306, jíž dal pokyn k jednorázové investici - koupi investičního
nástroje TCF2011 (ISIN LU0111802996) za 3.000.000 Kč. Druhou smluvní stranou je
společnost ATLANTIK finanční trhy a. s. jako obchodník s cennými papíry. Do
formuláře je ručně vepsán účet číslo 5091590001/5500. Žalovaný je ve formuláři
označen jako investiční zprostředkovatel, za oprávněnou osobu je uveden Z. H.,
u podpisu oprávněné osoby je datum 24. září 2010. U podpisu žalobce je datum
30. září 2010. 7) Žalobce současně (téhož dne na témže místě) podepsal komisionářskou smlouvu,
jejíž druhou smluvní stranou je taktéž ATLANTIK finanční trhy a. s. jako
obchodník s cennými papíry a jíž dal pokyn k jednorázové investici - koupi
investičního nástroje Zajištěný IP Target Click Fund, ISIN LU0111802053 za
3.000.000 Kč. Žalovaný je ve formuláři smlouvy označen jako investiční
zprostředkovatel, za oprávněnou osobu je uveden O. Š., u oprávněné osoby jsou
dva podpisy, z nichž jeden náleží O. Š., a datum 24. září 2010.
U podpisu
žalobce je datum 30. září 2010. 8) Dne 29. září 2010 žalobce poukázal na účet číslo 5091590001/5500 částku
3.000.000 Kč. 9) Smlouvy uzavřené žalobcem nebyly předány společnosti ATLANTIK finanční trhy
a. s. Účet číslo 5091590001/5500 patřil Z. H., který si poukázané finanční
prostředky ponechal pro svoji potřebu. V únoru 2011 spáchal Z. H. sebevraždu. 10) Z. H. obdobným způsobem uzavřel smlouvy se svědkem Š.(dne 9. srpna 2010 na
investici ve výši 250.000 Kč), se svědkyní D. (dne 26. srpna 2010 na investici
ve výši 100.000 Kč) a se svědkem S. (dne 14. října 2010 na investici ve výši
1.200.000 Kč). I v těchto smlouvách byl ručně vepsán účet číslo
5091590001/5500. Smlouvy uzavřené se svědky Š. a D. společnost ATLANTIK
finanční trhy a. s. „neeviduje“, v případě svědka S. společnost ATLANTIK
finanční trhy a. s. potvrdila, že „peníze došly na účet“. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – cituje § 29 odst. 1, § 30
odst. 1 a § 32a odst. 4 a 5 zákona, a dále § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – uzavřel, že protiprávní
jednání Z. H., který jednal toliko ve svém výlučném osobním zájmu, nelze
podřadit pod § 420 odst. 2 obč. zák.; toto jednání představuje exces, a za
škodu jím způsobenou O. Š. (a tudíž ani žalovaný) neodpovídá. Jakkoliv zákon porušil i O. Š., když jako vázaný zástupce „zvolil formu
spolupráce s panem Z. H., která nebyla v souladu se zákonem o podnikání na
kapitálovém trhu, tedy neopravňovala pana Z. H. k uzavírání smluv“, toto
porušení zákona podle soudu prvního stupně není příčinou vzniklé škody. Pokud
by totiž Z. H. nebyl „veden snahou získat finanční prostředky zcela pro svoji
osobní potřebu (…), nedošlo by nikdy i za takové praxe k tomu, že by klientům,
jež tyto smlouvy s panem Z. H. uzavřeli, byla způsobena škoda“. Příčinná
souvislost je „zde přerušena chováním pana“ Z. H. Závěrem soud prvního stupně poznamenal, že jednání žalobce, který takto vysokou
částku odeslal bez dalšího na účet vepsaný do formuláře smlouvy rukou, aniž by
si ověřil, proč bylo číslo účtu takto uvedeno, je „přinejmenším neopatrné“; s
ohledem na své právní závěry však již neposuzoval případnou aplikaci § 441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného. Ve výroku označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku
3.000.000 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud, poukazuje na § 32a odst. 4 zákona, uzavřel, že činnost
vykonávanou Z. H. pro O. Š., byť v rozporu se zákonem nikoliv v pracovním
poměru, je nutné považovat za činnost vázaného zástupce (tedy O. Š.). V řízení
bylo prokázáno, že Z. H. uzavíral smlouvy o obstarání a prodeji investičních
nástrojů za „investičního zprostředkovatele, potažmo za vázaného zástupce O. Š., v období od srpna do října 2010 s více osobami; nešlo tedy o ojedinělý
případ. V případě svědka S. společnost ATLANTIK finanční trhy a. s. potvrdila
„účinnost uzavřené smlouvy, kterou za vázaného zástupce sjednával Z. H.“.
Formuláře těchto smluv pak Z. H. získal od O. Š; zda s jeho vědomím či jen
opomenutím, je bez právního významu. Vzhledem k § 32a odst. 5 zákona pak žalovaný jakožto investiční
zprostředkovatel podle odvolacího soudu nese odpovědnost za škodu, způsobenou
jeho vázaným zástupcem (O. Š.) při výkonu jeho činnosti. Proto odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek,
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to:
1) otázky výkladu § 9 o. s. ř.,
2) otázky odpovědnosti investičního zprostředkovatele podle § 32a odst. 5
zákona za exces osoby spolupracující s vázaným zástupcem,
3) otázky spoluzavinění poškozeného a aplikace § 441 obč. zák. v případě
odpovědnosti za škodu podle § 32a odst. 5 zákona, a
4) otázky výkladu a aplikace § 120 a § 132 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel má za to, že odvolací soud nerespektoval výklad § 9 o. s. ř. přijatý
Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo
4156/2007 v rozsudku ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1955/2013, či v
rozsudku ze dne 12. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 3457/2009, neboť projednávaný
spor se týká investičních nástrojů a věcně příslušné k jeho projednání jsou
podle § 9 odst. 3 písm. p) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013,
krajské soudy. Tím zatížil řízení vadou, neboť ve věci rozhodoval věcně
nepříslušný soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1400/2009). Otázku aplikace § 420 odst. 2 obč. zák. na odpovědnost podle § 32a odst. 5
zákona pak dovolatel považuje za dosud Nejvyšším soudem neřešenou. Má za to, že
jednání Z. H. představuje exces, který nelze přičítat vázanému zástupci O. Š. a
za jehož důsledky (v podobě škody vzniklé žalobci) tudíž neodpovídá ani
dovolatel podle § 32a odst. 5 zákona. V této souvislosti dovolatel cituje
judikaturu Nejvyššího soudu přijatou při výkladu § 420 odst. 2 obč. zák. (zejména rozsudek ze dne 14. ledna 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, rozsudek ze
dne 24. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, usnesení ze dne 31. srpna 2005,
sp. zn. 25 Cdo 482/2005, rozsudek ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo
2777/2004, a usnesení ze dne 17. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 418/2011) a
dovozuje, že její závěry se uplatní i při posuzování odpovědnosti podle § 32a
odst. 5 zákona. Jde-li o spoluzavinění žalobce za jemu vzniklou škodu, dovolatel odvolacímu
soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou aplikace § 441 obč. zák. V této
souvislosti pak dovolatel poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. října 2006, sp. zn. 33 Odo 519/2006, jakož i dalších rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a uzavírá, že jednání žalobce při uzavírání smlouvy a odesílání peněz
neodpovídá obvyklé míře pečlivosti a opatrnosti, kterou lze očekávat od
každého, kdo činí investici ve výši 3.000.000 Kč. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s § 120 a § 132 odst. 1
o. s. ř. pominul skutečnosti významné pro rozhodnutí věci, které plynuly z
provedených důkazů, zejména jde-li o obsah smluvního vztahu mezi Z. H. a O. Š. a o obsah plné moci udělené Z. H. vázaným zástupcem O. Š.
Smlouva ani plná moc
neopravňovaly Z. H. k žádné činnosti související s obstaráním investičních
nástrojů, a tudíž ji ani nelze „subsumovat“ pod § 32a odst. 5 zákona o
podnikání na kapitálovém trhu. Stejně tak odvolací soud pominul skutečnosti
svědčící o „odpovědnosti samotného žalobce“ za jemu vzniklou škodu. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a věc postoupil věcně příslušnému krajskému soudu (Městskému soudu v Praze). Žalobce považuje dovolání za nepřípustné (maje za to, že odvolací soud rozhodl
v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu), popř. za nedůvodné
(přitakávaje závěrům odvolacího soudu); proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř. Otázka výkladu § 9 o. s. ř. nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím
vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Prostřednictvím této „otázky“ dovolatel
(který v průběhu řízení nevznesl námitku nedostatku věcné příslušnosti)
odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod
číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); uplatňuje tak
nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nehledě k tomu řízení namítanou vadou netrpí. V projednávané věci žalobce
(jakožto zákazník obchodníka s cennými papíry) uplatňuje vůči žalovanému
(jakožto investičnímu zprostředkovateli) nárok na náhradu škody, způsobené
vázaným zástupcem žalovaného tím, že Z. H. (jakožto spolupracovník vázaného
zástupce) si ponechal peněžní prostředky poukázané žalobcem na jeho účet pro
svoji potřebu; nejde tudíž o spor týkající se směnek, šeků a jiných cenných
papírů, derivátů a jiných hodnot, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu
ve smyslu § 9 odst. 3 písm. p) o. s. ř., ve znění účinném ke dni zahájení
řízení (tj. ke dni 14. září 2012). Dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost, že
peněžní prostředky poukázané žalobcem na účet Z. H. měly být použity ke koupi
investičního nástroje ve smyslu § 3 zákona, není v poměrech projednávané věci
významná pro určení věcné příslušnosti soudů. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro vyřešení druhé a třetí
otázky otevřené v dovolání, neboť jde o otázky hmotného práva, na jejichž
posouzení napadené rozhodnutí závisí a které dosud nebyly v obdobných
souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny. Čtvrtá otázka předkládaná dovolatelem – výklad § 120 a § 132 odst. 1 o. s. ř. –
pak dovolání nečiní přípustným již proto, že na jejím řešení napadené
rozhodnutí nezávisí. Ostatně dovolatel touto otázkou ve skutečnosti odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení vztahu mezi Z. H. a O. Š., resp. přičitatelnost jednání Z. H. vázanému zástupci O. Š. a tedy i žalovanému, a
dále to, že odvolací soud nezvážil aplikaci § 441 obč. zák., tedy nesprávné
právní posouzení druhé a třetí otázky otevřené v dovolání. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení
rozhodný zákon o podnikání na kapitálovém trhu ve znění účinném do 31. prosince
2010, a dále zákon č 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník ( dále též jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku]. Ustanovení § 32a zákona určovalo:
Vázaný zástupce je fyzická nebo právnická osoba, která je oprávněna na základě
písemné smlouvy se zastoupeným jeho jménem a) zařídit, a popřípadě i uzavřít,
obchody týkající se hlavní investiční služby uvedené v § 4 odst. 2 písm. a)
nebo h), pokud je zastoupený k jejich poskytování oprávněn, b) poskytovat
investiční službu uvedenou v § 4 odst. 2 písm. e), c) propagovat investiční
služby, které je zastoupený oprávněn poskytovat (odstavec první). Zastoupeným se v tomto zákoně rozumí a) obchodník s cennými papíry, b) osoba,
která má povolení orgánu dohledu jiného členského státu Evropské unie k
poskytování investičních služeb, pokud poskytuje investiční služby v České
republice, c) zahraniční osoba, která má sídlo ve státě, který není členským
státem Evropské unie, a která poskytuje investiční služby v České republice
prostřednictvím organizační složky, d) investiční zprostředkovatel (odstavec
druhý). Vázaný zástupce nesmí přijímat peněžní prostředky nebo investiční nástroje
zákazníků (odstavec třetí). Vázaný zástupce, který je fyzickou osobou, může vykonávat činnost podle
odstavce 1 pouze osobně nebo pomocí zaměstnanců. Vázaný zástupce, který je
právnickou osobou, může vykonávat činnost podle odstavce 1 pouze statutárním
orgánem, členem statutárního orgánu nebo pomocí zaměstnanců (odstavec čtvrtý). Za výkon činností uvedených v odstavci 1 vázaným zástupcem odpovídá zastoupený. Za škodu způsobenou vázaným zástupcem při výkonu jeho činnosti odpovídá
zastoupený. Zastoupený má za škodu způsobenou vázaným zástupcem postih
(odstavec pátý). Vázaný zástupce je povinen při výkonu činností uvedených v odstavci 1 sdělit
zákazníkovi nebo potenciálnímu zákazníkovi údaje o osobě zastoupeného, jehož
jménem jedná, a informaci o činnostech uvedených v § 32a odst. 1, které je
oprávněn vykonávat a ve vztahu ke kterým investičním nástrojům (odstavec šestý). Vázaný zástupce je povinen vykonávat činnost, k níž je zavázán, s vynaložením
odborné péče. Ve vztazích s vázaným zástupcem je zastoupený povinen jednat
poctivě a v dobré víře (odstavec sedmý). Podle § 194 odst. 4 zákona odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti
podle tohoto zákona, nařízení o ratingových agenturách nebo jiného přímo
použitelného předpisu Evropského společenství v oblasti činností na finančních
trzích se řídí úpravou náhrady škody podle obchodního zákoníku. Podle § 375 obch. zák.
bylo-li porušení povinnosti ze závazkového vztahu
způsobeno třetí osobou, které povinná strana svěřila plnění své povinnosti, je
u povinné strany vyloučena odpovědnost jen v případě, kdy je u ní vyloučena
odpovědnost podle § 374 a třetí osoba by rovněž podle tohoto ustanovení nebyla
odpovědnou, kdyby oprávněné straně byla přímo zavázána místo povinné strany. 1) K odpovědnosti investičního zprostředkovatele za škodu způsobenou zákazníku
osobou spolupracující s vázaným zástupcem investičního zprostředkovatele při
výkonu činnosti vázaného zástupce podle § 32a odst. 1 zákona. Institut vázaného zástupce byl do českého právního řádu zaveden s účinností od
1. července 2008 zákonem číslo 230/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004
Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, jímž byla (mimo jiné) implementována směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních
nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS, ve znění
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/31/ES (dále jen „směrnice MiFID“). Podle článku 4 odst. 1 bod 25 směrnice MiFID je „smluvním zástupcem“ fyzická
nebo právnická osoba, která na plnou a bezpodmínečnou odpovědnost pouze jednoho
investičního podniku, na jehož účet jedná, propaguje investice nebo doplňkové
služby u klientů nebo potenciálních klientů, přijímá a předává pokyny nebo
příkazy klientů v souvislosti s investičními službami nebo finančními nástroji,
umísťuje finanční nástroje nebo poskytuje poradenství klientům nebo
potenciálním klientům ohledně těchto finančních nástrojů nebo služeb;
Podle článku 23 směrnice MiFID členské státy vyžadují, aby v případě, že se
investiční podnik rozhodne využít smluvního zástupce, byl tento podnik nadále
plně a bezpodmínečně odpovědný za jakékoli jednání či opomenutí smluvního
zástupce, pokud zástupce jedná na účet podniku. Členské státy dále vyžadují,
aby investiční podnik zajistil, že smluvní zástupce ve styku s jakýmkoli
klientem nebo potenciálním klientem nebo před obchodováním s ním sdělí, v jaké
funkci jedná a který podnik zastupuje (odstavec druhý, pododstavec první). Členské státy zajistí, aby smluvní zástupci byli do veřejného rejstříku zapsáni
pouze tehdy, pokud je zjištěno, že mají dostatečně dobrou pověst a vhodné
všeobecné, obchodní a odborné znalosti k tomu, aby mohli klientovi nebo
potenciálnímu klientovi přesně sdělovat veškeré potřebné informace týkající se
navrhované služby (odstavec třetí, pododstavec třetí). Zákon označuje smluvního zástupce podle článku 4 odst. 1 bod 25 směrnice MiFID
jako „vázaného zástupce“ (srov. např. termín „tied agent“ užitý v anglické
jazykové verzi směrnice). Jedním z cílů směrnice MiFID je ochrana investorů (zákazníků) [srov. bod 31
úvodních ustanovení směrnice]. Investiční zprostředkovatel (jakožto zastoupený) odpovídá za škodu způsobenou
jeho vázaným zástupcem zákazníku při výkonu činností podle § 32a odst. 1 zákona
(§ 32a odst.
5 zákona), a to bez ohledu na to, zda škoda vznikla v důsledku
jednání samotného vázaného zástupce, který je fyzickou osobou, anebo v důsledku
jednání osob, jejichž pomocí vázaný zástupce vykonává činnost podle § 32a odst. 1 zákona (§ 194 odst. 4 zákona, § 375 obch. zák.). Z obecné právní zásady nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nesmí
těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání), jež představuje přímo
aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů (srov. například nálezy Ústavního
soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, či ze dne 22. února 2011,
sp. zn. I. ÚS 2849/07, anebo v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016, a v
něm uvedenou judikaturu), vyplývá, že vázaný zástupce ani investiční
zprostředkovatel (jenž je – slovy směrnice – „plně a bezpodmínečně odpovědný za
jakékoli jednání či opomenutí“ vázaného zástupce) nemohou těžit ze skutečnosti,
že vázaný zástupce (jenž je fyzickou osobou) porušil zákonný příkaz, podle
něhož může vykonávat činnost podle § 32a odst. 1 zákona pouze osobně nebo
pomocí zaměstnanců (§ 32a odst. 4 zákona). Investiční zprostředkovatel tudíž
odpovídá (jak ostatně přiléhavě uzavřel odvolací soud) i za škodu způsobenou
osobou, která nebyla zaměstnancem vázaného zástupce a pomocí které vázaný
zástupce vykonával činnost podle § 32a odst. 1 zákona. Odpovědnost investičního zprostředkovatele podle § 32a odst. 5 zákona o
podnikání na kapitálovém trhu je odpovědností objektivní (§ 194 odst. 4 zákona,
§ 373 obch. zák.); nezáleží tudíž na tom, zda vznik škody investiční
zprostředkovatel či vázaný zástupce zavinili. Současně platí, že jakýkoliv výklad shora citovaných ustanovení musí sledovat
jeden z cílů směrnice MiFID, jímž je ochrana investorů (zákazníků). Řečené však neznamená, že investiční zprostředkovatel odpovídá za důsledky
jakékoliv jednání (svého) vázaného zástupce, resp. osob, jejichž pomocí vázaný
zástupce vykonává činnosti podle § 32a odst. 1 zákona; k naplnění hypotézy
právní normy obsažené v § 32a odst. 5 zákona a § 375 obch. zák. je nezbytné,
aby šlo o jednání věcně (vnitřně, účelově) související s činností vázaného
zástupce podle § 32a odst. 1 zákona, nikoliv o jednání činěné toliko ve
vlastním zájmu jednající osoby, sledující toliko uspokojování jejích potřeb či
zájmů (tzv. exces). Jakkoliv je nutné onu vnitřní souvislost s činností podle §
32a odst. 1 zákona vykládat široce (tak, aby byl naplněn jeden z účelů
sledovaný právní úpravou, tj. ochrana zákazníků), nelze investičního
zprostředkovatele činit odpovědným za jednání osoby, jejíž pomocí vázaný
zástupce vykonává činnosti dle § 32a odst. 1 zákona, věcně zcela nesouvisející
s činnostmi podle § 32a odst. 1 zákona. Není pochyb o tom, že investiční
zprostředkovatel nebude odpovídat např. za škodu způsobenou takovou osobou tím,
že tato osoba zákazníkovi odcizí peněženku či mobilní telefon, anebo mu v
afektu ublíží na zdraví. Obdobně srov. při výkladu § 420 odst. 2 obč. zák. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn.
28 Cdo 2231/2010, a
judikaturu v něm citovanou. Jinak řečeno, investiční zprostředkovatel neodpovídá podle § 32a odst. 5 zákona
za jednání osoby, jejíž pomocí (jeho) vázaný zástupce vykonává činnosti podle §
32a odst. 1 zákona, jestliže jednání této osoby nemá – s přihlédnutím ke všem
okolnostem konkrétní věci – věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnostem podle §
32a odst. 1 zákona, a jednající osoba jím sleduje toliko uspokojování vlastních
potřeb či zájmů. Promítnuto do poměrů projednávané věci je tudíž třeba zkoumat, zda jednání Z. H., jehož pomocí O. Š. (vázaný zástupce dovolatele) vykonával činnosti dle §
32a odst. 1 zákona, spočívající v tom, že do formulářů smluv o obstarání nákupu
a prodeje investičních nástrojů vepsal číslo svého účtu (na místo čísla účtu
obchodníka s cennými papíry) a peněžní prostředky poukázané zákazníkem na tento
účet následně zneužil pro své potřeby, je jednáním věcně (vnitřně, účelově)
souvisejícím s činností vázaného zástupce podle § 32a odst. 1 zákona, a nikoliv
jednáním činěným toliko ve vlastním zájmu Z. H., sledující uspokojování jeho
potřeb či zájmů. Jakkoliv není pochyb o tom, že Z. H. svým nezákonným jednáním sledoval vlastní
prospěch, nelze přehlížet, že se jej dopustil v přímé souvislosti se
sjednáváním a uzavíráním smluv o poskytnutí investiční služby, tedy s činností
podle § 32a odst. 1 zákona, vykonávanou vázaným zástupcem. Jinak řečeno, oproti
shora uváděným příkladům excesu jednající osoby mělo jednání Z. H. věcný
(vnitřní, účelový) vztah k činnostem podle § 32a odst. 1 zákona, a nelze je
proto považovat za exces, za který by investiční zprostředkovatel neodpovídal
podle § 32a odst. 5 zákona. Sama skutečnost, že jednání Z. H. bylo zjevně
nezákonné, na řečeném ničeho nemění. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné podotknout, že bez
dalšího nelze přisvědčit ani názoru soudu prvního stupně (který popsané jednání
Z. H. posoudil jako exces), podle něhož „chování O. Š., byť v rozporu se
zákonem o podnikání na kapitálovém trhu, ještě nebylo příčinou vzniku škody na
straně žalobce“, neboť „příčinná souvislost je zde přerušena chováním“ Z. H.,
„které již bylo vykročením z rámce činnosti“ dovolatele. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že O. Š. vykonával
činnosti podle § 32a odst. 1 zákona pomocí osob, které nebyly jeho zaměstnanci,
tedy v rozporu s požadavkem § 32a odst. 4 zákona. V rozporu se zákonem pak
těmto osobám (včetně Z. H.) zpřístupnil formuláře smluv, z nichž některé
dokonce byly jím „blanketně“ podepsány. Není pochyb o tom, že nebýt tohoto
porušení zákona vázaným zástupcem, nemohl by Z. H. (který nebyl zaměstnancem O. Š.) tyto formuláře zneužít a žalobci by nevznikla škoda, jejíž náhrady se
domáhá. Jinými slovy, porušení zákona vázaným zástupcem bylo nutnou podmínkou
(„conditio sine qua non“), bez níž by žalobci nevznikla škoda. O přerušení
příčinné souvislosti nelze hovořit. Důvodem, pro který zákon omezuje vázaného zástupce, který je fyzickou osobou,
při plnění činností podle § 32a odst. 1 zákona tak, že je smí vykonávat pouze
osobně, popř.
pouze prostřednictvím svých zaměstnanců, je zejména naplnění
požadavku na zajištění odborné péče vázaného zástupce (§ 32a odst. 7 věta první
zákona), resp. požadavku, aby vázaným zástupcem byly pouze osoby „s dostatečně
dobrou pověstí“, mající „vhodné všeobecné, obchodní a odborné znalosti k tomu,
aby mohly klientovi nebo potenciálnímu klientovi přesně sdělovat veškeré
potřebné informace týkající se navrhované služby“ (článek 23 odst. 3
pododstavec 3 směrnice MiFID). Zákonodárce zde zjevně vychází z předpokladu, že
vázaný zástupce bude své zaměstnance (jejichž pomocí hodlá vykonávat činnosti
podle § 32a odst. 1 zákona) vybírat a kontrolovat pečlivěji, než by tomu bylo v
případě jiných osob, a že v případě výkonu činností podle § 32a odst. 1 zákona
pomocí jiných osob než zaměstnanců zde hrozí zvýšené riziko, že nebude
požadavkům odborné péče vyhověno (jinak by vázaného zástupce takto neomezoval). Jinými slovy, účelem právní normy obsažené v § 32a odst. 4 zákona je (mimo
jiné) zabezpečit co nejkvalitnější poskytování služeb zákazníkům, a tím i
jejich maximální ochranu. Vzhledem k tomu, že jednání Z. H. nepředstavuje exces, za který by dovolatel
neodpovídal, však již není nutné pro nadbytečnost zkoumat, zda lze toto
porušení zákona považovat v poměrech projednávané věci za podstatnou příčinu
škody způsobené žalobci (v podrobnostech viz např. důvody nálezu Ústavního
soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). 2) K aplikaci § 441 obč. zák. v případě odpovědnosti za škodu podle § 32a odst. 5 zákona. Podle § 441 obč. zák. byla- li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně. Byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Obchodní zákoník, jímž se řídí odpovědnost za škodu podle zákona o podnikání na
kapitálovém trhu (§ 194 odst. 5 zákona), pravidlo obsažené v § 441 obč. zák. (v
jeho plné šíři) neobsahuje. Obchodní zákoník řeší toliko situace, kdy porušení
povinnosti povinnou stranou bylo způsobeno jednáním poškozeného či nedostatkem
jeho součinnosti (§ 376 obch. zák.), resp. kdy škoda či její část byla
způsobena nesplněním povinnosti poškozeného, stanovené právními předpisy
vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu (§ 382
obch. zák.). Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že § 441 obč. zák. je na
místě aplikovat i v případě tzv. objektivní odpovědnosti za škodu (srov. v
literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv
Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1278, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1229/2013). Neupravuje-li důsledky případného spoluzavinění poškozeného obchodní zákoník,
je na místě postupovat podle § 441 obč. zák. (§ 1 odst. 2 věta druhá obch. zák.). Z řečeného se podává, že i škodu způsobenou zákazníkovi vázaným zástupcem
investičního zprostředkovatele při výkonu činností podle § 32a odst. 1 zákona
(resp. osobou, jejíž pomocí vázaný zástupce tyto činnosti vykonává), nese
poměrně poškozený zákazník, jestliže škoda vznikla také jeho zaviněním (§ 441
obč. zák.).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že žalobce jednal se Z. H. o
poskytování investičních služeb obchodníkem s cennými papíry, podepsal dvě
smlouvy o obstarání nákupu a prodeje investičních nástrojů předložené mu Z. H. (každou z nich na investici ve výši 3.000.000 Kč), ačkoliv z plné moci, kterou
mu měl Z. H. předložit, neplynulo oprávnění Z. H. činit jakékoliv úkony
týkající se poskytování investičních služeb a ačkoliv hodlal investovat toliko
3.000.000 Kč, a následně odeslal částku 3.000.000 Kč na účet vepsaný do smlouvy
(na místo účtu obchodníka s cennými papíry) ručně, aniž učinil jakékoliv kroky
směřující k ověření, zda skutečně jde o účet obchodníka s cennými papíry. Jestliže odvolací soud tyto okolnosti neposuzoval z pohledu možného
spoluzavinění žalobce za jemu vzniklou škodu (§ 441 obč. zák.), je jeho právní
posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu