6 Ads 225/2020- 26 - text
6 Ads 225/2020 - 29
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: V. Š., zastoupený JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 5. 2019, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2020, č. j. 17 Ad 42/2019 - 47,
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
1. zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
2. procentní míry poklesu pracovní schopnosti,
3. stupně invalidity,
4. dne vzniku invalidity, dne změny stupně invalidity nebo dne zániku invalidity,
5. schopnosti využití zachované pracovní schopnosti podle § 5 u pojištěnce, jehož míra poklesu pracovní schopnosti činí nejméně 35 % a nejvíce 69 %,
6. zda je pojištěnec v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek,
6. zda je pojištěnec v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek,
7. doby platnosti posudku pro účely prokázání, že fyzická osoba, která byla uznána invalidní, je osobou se zdravotním postižením podle zákona o zaměstnanosti, pokud tato osoba není poživatelem invalidního důchodu,
g) odůvodnění výsledku posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti.
[21] Z citovaného ustanovení vyhlášky vyplývá, že pracovní doporučení představuje povinnou náležitost posudků o invaliditě tehdy, činí-li míra poklesu pracovní schopnosti nejméně 35 % a nejvíce 69 %, což odpovídá I. a II. stupni invalidity. Takovéto úrovně poklesu stěžovatel dosáhl. Posudková komise MPSV tudíž musela do vypracovaného posudku zahrnout i pracovní doporučení, což také učinila. V posudku v této souvislosti konstatovala, že stěžovatel „není schopen práce vyžadující úchop obouruč, zvedání a přenášení břemen obouruč, s nároky na přesnou jemnou motoriku, neboť je přecvičený na levou ruku. Není schopen práce s přetěžováním páteře, s nutností dlouhé chůze a chůze po nerovném terénu, v nepříznivých klimatických podmínkách“. Takto provedené pracovní doporučení považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné. Smyslem této náležitosti není přesné určení a vyjmenování konkrétních pracovních pozic a povolání, jež posuzovaný (ne)může vykonávat, ale spíše dostatečně určitý popis možností a případných omezení posuzovaného, od kterých se bude odvíjet náplň pracovní činnosti, kterou bude či nebude schopen v rámci konkrétního povolání vykonávat.
[22] Dle Nejvyššího správního soudu tak napadený rozsudek namítanou nepřezkoumatelností netrpí a za dostatečné a srozumitelné Nejvyšší správní soud považuje také vypořádání námitky neúplnosti posudku lékařky ČSSZ ze dne 24. 4. 2019. Z obsahu tohoto posudku je zřejmé, že lékařka výslovně hodnotila i opakovanou bolest krční páteře stěžovatele (viz str. 3 první odstavec posudku), přičemž ani tyto zdravotní obtíže stěžovatele neovlivnily posudkový závěr určující jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele stav po úrazu pravé dominantní ruky (a amputační ztrátu prstů pravé ruky se ztrátou úchopové funkce ruky). Tomu odpovídá také odůvodnění krajského soudu, který v bodě 11 rozsudku konstatoval, že „posudek posudkové lékařky zohlednil všechna žalobcova onemocnění, byť k nim posudkový závěr již výslovnou úvahu neobsahuje“.
[23] K stěžovatelem uplatněné námitce opomenutých důkazů v podobě v rozsudku výslovně nevypořádaných návrhů na provedení důkazů jednak účastnickým výslechem stěžovatele, jednak návrhem léčebně rehabilitační péče, Nejvyšší správní soud poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01), z níž vyplývá, že povinností soudu je odůvodnit, proč neprovedl navržený důkaz, a své stanovisko v odůvodnění rozhodnutí přiměřeně vyložit. Tomu odpovídá také judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS), dle které soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.), to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (viz též nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Opomenutí uvedené povinnosti soudem však nemusí mít nutně za následek nezákonnost rozsudku, je-li zřejmé, že se jednalo o důkazy zjevně nadbytečné. O takovou situaci se bude jednat např. tehdy, bude-li možno prokazované skutečnosti bez dalšího zjistit z listin založených ve správním spisu. K obdobnému závěru dospěla judikatura i v situaci, kdy žalobce vznese důkazní návrh na provedení účastnického výslechu, aniž by uvedl, co má být takovým důkazem prokázáno (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 5 As 62/2010 - 126, či usnesení ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 Azs 120/2017 - 34).
[24] V nyní projednávané věci byl při ústním jednání soudu navržen důkaz účastnickým výslechem stěžovatele, jehož provedení krajský soud zamítl, avšak v odůvodnění napadeného rozsudku na tento důkazní návrh nijak nereagoval a jeho zamítnutí neodůvodnil. Uvedeným postupem tak krajský soud zatížil řízení (stejně jako následně vydaný rozsudek) vadou a Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda toto procesní pochybení představuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku.
[25] V této souvislosti (na základě § 64 s. ř. s.) poukazuje na § 131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého důkaz výslechem účastníků řízení může soud nařídit, jen jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. V nálezu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, Ústavní soud k § 131 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že „důkaz výslechem účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, (…) ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží právě přednesy účastníka a jeho procesní úkony“. Účastník se tak ke skutkovým a právním otázkám věci vyjadřuje primárně svými stanovisky uplatňovanými v průběhu řízení. Na výše poukazovaný rozdíl mezi skutkovými tvrzeními a výpovědí účastníka řízení shodně upozorňuje také komentářová literatura (DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 907).
[26] Z hlediska nyní posuzovaného případu je podstatné, že krajský soud zdravotní stav stěžovatele zjišťoval především z lékařských zpráv a vypracovaných posudků; a že stěžovatel v řízení neuplatnil žádná tvrzení, která by nebylo možné prokázat jiným způsobem než právě a jedině jeho účastnickým výslechem. Z vyjádření zástupce stěžovatele při ústním jednání nadto nevyplývá, jaký význam (přesahující rámec tvrzení uplatnitelných v běžných písemných procesních podáních) by provedení navrženého důkazu mělo mít.
[27] K návrhu na provedení důkazu listinou - návrhem léčebně rehabilitační péče ze dne 10. 3. 2010, Nejvyšší správní soud uvádí, že z protokolu o jednání, které se ve věci konalo dne 27. 5. 2020, není zřejmé, zda byl tento důkaz soudem proveden či nikoli. V protokolu je na straně jedné uvedeno, že „k důkazu se sděluje návrh na léčebně-rehabilitační péči z 10. 3. 2020“, na straně druhé je v něm zaznamenáno vyhlášení usnesení, kterým krajský soud stěžovatelem vznesené návrhy na provedení důkazů zamítl. Také v tomto případě krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na vznesený důkazní návrh nijak nereagoval, čímž řízení, resp. napadený rozsudek, zatížil vadou.
[28] Nejvyšší správní soud však - stejně jako v případě návrhu na provedení důkazu účastnickým výslechem stěžovatele - dospěl k závěru, že toto pochybení nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu, pro kterou by bylo nutno přistoupit k jeho zrušení. Návrh léčebně rehabilitační péče ze dne 10. 3. 2020 měl osvědčit existenci zdravotních potíží stěžovatele, konkrétně kořenového dráždění v oblasti bederní páteře. Provedení tohoto důkazu však bylo v daném případě zjevně nadbytečné, neboť jak sám stěžovatel upozorňoval v kasační stížnosti, rozhodným časovým úsekem, v němž byl hodnocen zdravotní stav stěžovatele, bylo období let 2013 až 2017, nikoli aktuální zdravotní potíže. Posudková komise navíc zohlednila další zdravotní postižení stěžovatele a míru poklesu jeho pracovní schopnosti navýšila o maximální hodnotu 10 %.
[29] V návaznosti na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu navzdory shledaným procesním pochybením, jichž se krajský soud do budoucna vyvaruje, obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Z důvodů uvedených výše tak Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[31] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, nemá však právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu