6 Tdo 102/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. února 2010 o dovolání
obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2009,
č. j. 6 To 224/2009-188, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 5 T 146/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2009, č. j. 6 To 224/2009-188,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného D. K. proti rozsudku
Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 12. 2008, č. j. 5 T 146/2007-170. Tímto
rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové
látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle § 201
odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58
odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále mu byl podle §
53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za použití § 54 odst. 1 tr. zák. uložen
peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl
peněžitý trest vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a
podle § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let a šesti
měsíců.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě obviněný podal
dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Domnívá se, že vymezení skutku po objektivní stránce nenaplňuje skutkovou
podstatu trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru k
naplnění objektivní stránky nepostačuje v popisu skutku napsat, že se měl
nacházet ve středním stupni opilosti a měl být ovlivněn alkoholem v takové
míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo. Má za to, že ve skutkové větě je
zapotřebí uvést, že se měl nacházet ve stavu vylučujícím způsobilost řídit
motorové vozidlo. Takový skutkový závěr však soud nečiní. Odkaz na hodnotu 2,13
promile alkoholu v dechu považuje za irelevantní, neboť pro posouzení toho, zda
se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo je
rozhodná výlučně hodnota alkoholu v krvi. Vzhledem k tomu, že skutek tak, jak
je popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem
návykové látky, je přesvědčen, že po právní stránce nemůže obstát rozhodnutí
odvolacího soudu ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2009, sp.
zn. 6 To 224/2009, jakož i rozsudek Okresního sudu v Karviné ze dne 9. 12.
2008, č. j. 5 T 146/2007-170, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřila. Uvedla, že na stav vylučující způsobilost
(řízení motorového vozidla) sice lze usuzovat především z množství alkoholu v
krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je na místě stav vylučující
způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních zjištěných okolností (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 202/99, 3 Tdo 1215/2007, 3 Tdo 80/2009).
Neexistence výsledku krevní zkoušky na množství alkoholu v krvi, jak tomu v
daném případě z důvodu na straně obviněného podle opatřených skutkových
zjištění bylo, zásadně nebrání tomu, aby mohl být jinými důkazy zjištěn stav
nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla, přičemž není možné bez dalšího
odmítnout důkazní význam výsledku dechové zkoušky na alkohol. Při posuzování
úrovně vypovídací hodnoty takového důkazu, potvrzené navíc závěry znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo přihlíženo
ještě k jiným důkazům, ze kterých byla nezpůsobilost obviněného bezpečně
ovládat motorové vozidla zřejmá. Přitom v daném případě bylo v tomto směru
možno nadevší pochybnost vycházet z výslechů policistů, lékařky protialkoholní
záchytné stanice, dále ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví toxikologie, jakož i ze závěrů odborného lékařského vyjádření znalce z
téhož oboru. Státní zástupkyně uzavřela, že skutková zjištění odpovídají všem
znakům skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 201 odst. 1 tr. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj.
v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i
druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy
reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408,
podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Podstatu dovolání obviněný spatřuje v tom, že k naplnění objektivní stránky
trestného činu opilství podle § 201 odst. 1 tr. zák. nepostačuje popis skutku,
v němž je vyjádřeno, že se měl nacházet ve středním stupni opilosti a měl být
ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo.
Nejvyšší soud však tento názor obviněného nesdílí.
Podkladem pro závěr o vině trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 201 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívají v tom, že
obviněný „dne 22. 6. 2007 kolem 19.15 hodin v K.,okres K., bez vážného důvodu
po ulici O. z K. –D., přestože se nacházel ve středním stupni opilosti a byl
ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo, kdy měl v
dechu nejméně 2,13 promile alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo tovární
značky Volkswagen Polo RZ, přičemž byl kontrolován policejní hlídkou Policie
ČR“.
Nejvyšší soud je toho názoru, že popis skutku slovy „nacházel ve středním
stupni opilosti a byl ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně
ovládat vozidlo“ a též uvedení toho, že „měl v dechu nejméně 2,13 promile
alkoholu“ vystihuje skutkové okolnosti umožňující učinit spolehlivý závěr, že
obviněný se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo.
Nadto ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí o správnosti použité právní
kvalifikace nemá Nejvyšší soud žádných pochybností (srov. 36/2004 Sb. rozh.
tr.). Je třeba zdůraznit, že ve skutkové větě nelze uvádět závěry vztahující se
k právnímu hodnocení, ale jen okolnosti, na jejichž podkladě soud k právní
kvalifikaci dospívá. Není žádoucí vkládat právní věty do popisu skutku (jak
požaduje obviněný) a soudy tedy správně objektivní stránku trestného činu „kdo
vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové
látky, zaměstnání nebo činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví
lidí“ vyjádřily ve skutkové větě, přičemž závěr o právní kvalifikaci vyplývá z
tzv. věty právní výroku o vině.
Podle ustálené soudní judikatury se za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové
látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. považuje jednání řidiče motorového vozidla v
takovém stupni opojení alkoholem v době jízdy, kdy jde zpravidla nejméně o
jedno promile alkoholu v jeho krvi (srov. 12/1985 Sb. rozh. tr.). Podle
poznatků lékařské vědy není žádný, ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového
vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu
v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Důkazem o míře ovlivnění obviněného
alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké
výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření,
jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, o způsobu jeho jízdy (srov.
36/1984-II.). V praxi to znamená, že trestní stíhání obviněného řidiče
motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
201 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo
objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v
krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní
odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné
činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo
způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze usuzovat především z
množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici,
je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních
okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z
druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy
k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po
ní apod. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může
být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav
vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 odst. 1 tr.
zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena
přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek
dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na
kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek
odpovídá ostatním důkazům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, publikovaný v Právních rozhledech/C. H.
BECK, 5/2000, str. 221, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn.
3 Tdo 1215/2007).
Ve světle shora uvedeného je zřejmé, že nemůže obstát argumentace obviněného,
totiž že by pro posouzení způsobilosti řídit motorové vozidlo byla rozhodná
pouze a výlučně hodnota alkoholu v krvi. Soudy zcela nezpochybnitelný závěr o
stavu vylučujícím způsobilost obviněného řídit motorové vozidlo učinily nejen
na základě výsledků dechové zkoušky a hodnot naměřených přístrojem zn. Dräger
(2,13 g/kg), ale v kontextu dalších ve věci provedených důkazů. Výpovědi
policistů R. D., M. K. a MUDr. M. W. popisují stav obviněného, když vypovídají
o jeho potížích s motorikou (zejména o vrávoravé chůzi), s koordinací pohybů, s
artikulací, zápachu alkoholu z jeho úst atd. Policisté se také zmiňují o
způsobu jeho jízdy, při níž obviněný přejížděl z jednoho pruhu do druhého, aniž
by zapnul směrovky, předjížděl tak jejich služební vozidlo přes dvojitou
čáru. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie RNDr. P. K., CSc., a
RNDr. M. S., PhD., hladinu v krvi podle provedené dechové zkoušky stanovili
okolo 2 g/kg. Konstatují, že takto naměřené hodnoty mohou svědčit o středním
stupni (příp. až o dolní hranici těžkého stupně) opilosti, jež se projevuje
výrazným postižením psychických, senzorických i motorických funkcí, kterou jsou
běžně rozpoznatelné. V podrobnostech je třeba odkázat na vyčerpávající
odůvodnění soudu prvního stupně (str. 7 - 11). Pokud soud prvního stupně dospěl
k závěru, že obviněný řídil motorové vozidlo ve středním stupni opilosti,
Nejvyšší soud nemá nic, co by mohl tomuto závěru vytknout. Lze tudíž
konstatovat, že všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. byly naplněny a právní
kvalifikace skutku je správná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dovolání obviněného
podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel
dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud
jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §
265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann