6 Tdo 1064/2023

6 Tdo 1064/2023-4985

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný Zdeněk Mezera, zemř. XY, naposledy trvale bytem Písek, Otakara Jeremiáše č. p. 2239, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 To 1/2023-4605, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání zemřelého obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 10. 11. 2022, č. j. 4 T 16/2022-2944, byl obviněný Zdeněk Mezera (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

jako jednatel a minoritní společník společnosti MASNA Příbram, spol. s r.o.,

IČO: 61675393, se sídlem Jinecká č. p. 315, 261 01 Příbram, který byl z titulu funkce jednatele oprávněn disponovat s finančními prostředky na bankovních účtech společnosti, v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor společnosti MASNA Příbram, spol. s r.o., neoprávněně a bez předchozího rozhodnutí valné hromady společnosti, vydal v době od září 2010 do 8. 4. 2011 opakovaně příkaz příslušným pracovníkům poškozené společnosti, aby mu na jeho soukromé účty z prostředků poškozené společnosti vyplatili vedle běžně vyplácené odměny jednatele i mimořádné odměny jednatele v celkové výši 22 514 030 Kč brutto a na základě těchto příkazů obžalovaného příslušní pracovníci poškozené společnosti, po provedení zákonných srážek, převedli celkem v devíti případech finanční prostředky v celkové výši 18 994 564 Kč z bankovních účtů společnosti MASNA Příbram, spol.

s r.o., na soukromé bankovní účty obžalovaného, když 1) dne 8. 10. 2010 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o., částku 1 700 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY vedený u téže banky s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 8. 10. 2010,

2) dne 6. 12. 2010 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o. částku 2 200 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY vedený u téže banky s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 6. 12. 2010,

3) dne 6. 12. 2010 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o., částku 1 200 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY vedený u ČSOB, a. s., s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 7. 12. 2010,

4) dne 20. 12. 2010 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o., částku 3 400 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY vedený u ČSOB, a. s., s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 21. 12. 2010,

5) dne 5. 1. 2011 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o.´, částku 8 500 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY vedený u téže banky s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 5. 1. 2011,

6) dne 13. 1. 2011 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o., částku 935 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY vedený u téže banky s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 13. 1. 2011,

7) dne 14. 1. 2011 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o., částku 425 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY vedený u téže banky s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 14. 1. 2011,

8) dne 4. 3. 2011 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s. na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o., částku 134 564 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY, vedený u téže banky s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 4. 3. 2011,

9) dne 8. 4. 2011 převedli z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank a.s.

na majitele – společnost MASNA Příbram, spol. s r.o., částku 500 000 Kč na účet majitele Zdeňka Mezery č. XY s datem zaúčtování na účtu příjemce dne 8. 4. 2011, čímž si obžalovaný tyto finanční prostředky přisvojil a způsobil tak poškozené společnosti MASNA Příbram, spol. s r.o., škodu v celkové výši 18 994 564 Kč.

2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb po 4 000 Kč, tedy celkem 1 600 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti MASNA Příbram, spol. s r.o. v konkursu, IČO: 61675393 (dále MASNA Příbram), škodu ve výši 18 994 564 Kč.

3. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 To 1/2023-4605 (ve znění opravného usnesení ve smyslu § 131 odst. 1 tr. ř. ze dne 23. 8. 2023, č. j. 12 To 1/2023-4741), jímž ho podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně zrušil ve výrocích o uložených trestech. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody obviněného odsoudil podle § 206 (pozn. správně § 206 odst. 5) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb po 4 000 Kč, celkem tedy 1 600 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. Obviněný namítá, že podle čl. IV. odst. 1) smlouvy o pověření výkonu funkce jednatele společnosti MASNA Příbram mu mohla být vyplácena i vyšší než ujednaná odměna, která činila 50 000 Kč měsíčně. Tato smlouva byla schválena valnou hromadou dne 27. 6. 2002 a poté, kdy Jiří Jedlička a Ing. Tomáš Houda přestali být společníky a namísto nich nastoupila spol. Příbramská uzenina a. s. (dále „Příbramská uzenina“), jejímž jediným akcionářem je dovolatel, byla tato smlouva znovu schválena valnou hromadou dne 1.

6. 2007 a dne 30. 6. 2008. Dodatky, kterými byla ze smlouvy vypuštěna možnost vyplácení vyšších odměn obviněnému ze dnů 1. 3. 2007 a 1. 8. 2007, nebyly schváleny valnou hromadou, a tudíž nebyly účinné. Mimořádné odměny činěné finančními prostředky, jež měl obviněný zpronevěřit, byly schváleny valnými hromadami ve dnech 15. 6. 2011 a 23. 7. 2012. a před jejich výplatou společníci poškozené vždy písemně vyslovili souhlas vyplacením mimořádné odměny. Na tyto souhlasy je podle § 130 obch. zák. třeba nahlížet jako na rozhodnutí společníků společnosti s ručením omezeným učiněná mimo valnou hromadu.

6. Soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s uvedenými skutečnostmi, zvláště pak odvolací soud, jenž toliko pouze nekriticky přejal hodnocení důkazů soudem prvního stupně, které neslo znaky zjevné jednostrannosti. Tento vadný postup soud prvního stupně demonstroval tím, že se spokojil s konstatováním, že dodatky ze dnů 1. 3. 2007 a 1. 8. 2007 byly patrně schváleny, což mělo vyplývat z vyplácení odměny ve výši stanovené těmito dodatky pro blíže nespecifikovanou dobu. Nadto předmětný soud uvedl, že jediným důsledkem v případě, kdy tyto dodatky schváleny nebyly, by bylo konstatování nezákonnosti vyplacené odměny.

K těmto úvahám ovšem nebylo v rozporu se zásadou obžalovací provedeno žádné dokazování. Úvahy o odlišném průběhu valných hromad ve dnech 15. 6. 2011 a 23. 7. 2012 rovněž postrádají oporu a přesvědčivost, což ostatně soud prvního stupně sám připustil stejně jako v případě pochybností o autenticitě podpisů na předmětných zápisech, jež byly bezezbytku vyvráceny znaleckým posudkem. Obviněný dále podotkl, že nebylo povinností společnosti MASNA Příbram zakládat tyto zápisy do Sbírky listin obchodního rejstříku, jelikož schválené účetní závěrky založeny byly.

To bylo ostatně i primárním účelem uvedených valných hromad, nikoliv vzbudit zdání legality výplaty předmětných částek, které byly v rámci jednání také dodatečně schváleny, včetně mimořádných odměn pro obviněného, jak nepodloženě presumoval soud prvního stupně. Co se týče souhlasů společníků s výplatou mimořádných odměn ve výši 3,4 mil. Kč a 8,5 mil. Kč, soudy se nevypořádaly se skutečností, že se jednalo o rozhodnutí společníků přijatá mimo valnou hromadu ve smyslu ustanovení § 130 obch. zák. Minimálně o tyto částky by musela být snížena škoda, což by mělo vliv i na právní kvalifikaci skutku.

Soud prvního stupně pouze dovodil, že se tím prokazuje snaha obviněného za pomoci Václava Mezery vyvést peněžní prostředky. Jeho závěr o nevěrohodnosti tohoto svědka taktéž postrádá oporu, neboť předpokládá, že měl být dotyčný pověřen hlasováním na valné hromadě společnosti MASNA Příbram, což ovšem nevyplývá z protokolace jeho výpovědi. Soud nadto ve svém závěru o nepřesnostech v jeho výpovědi nepřihlédl ke skutečnosti, že projednávaným událostem došlo před více než 10 lety, což výrazně zmenšilo svědkovy vybavovací schopnosti.

Nehledě na to, že ty skutečnosti, ke kterým se svědek nebyl schopen přesně vyjádřit, neměly souvislost s jeho věrohodností, neboť byly ověřitelné z veřejných listin, na které svědek i odkázal. Uvedený svědek nikdy neuvedl, že by byl pověřen představenstvem spol. Příbramská uzenina k rozhodování na valné hromadě poškozené, jak vyplývá z protokolace jeho výpovědi. Neexistuje zákonná či smluvní povinnost pověřit tohoto svědka k takovémuto rozhodování za spol. Příbramská uzenina. Ovšem vzhledem k tomu, že ostatní členové představenstva jmenované společnosti se aktivně podíleli na výplatě zmíněných odměn, nepochybně k takovému pověření svědka Václava Mezery došlo.

Aktivní účast zbylých členů představenstva dále zpochybnila závěr soudu o porušení péče řádného hospodáře svědkem Mezerou.

Ani případné jednání daného svědka, které by bylo v rozporu s péči řádného hospodáře by nic nezměnilo na tom, že dovolateli byly mimořádné odměny vyplaceny oprávněně, jelikož k popsaným právním jednáním (schválení těchto odměn) došlo a nastaly z nich právní účinky. Obviněný dodává, že odvolací soud nedostál své povinnosti přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně a nevypořádal se se všemi argumenty obsaženými v podaném odvolání.

7. V rámci svých hmotněprávních námitek obviněný uvedl, že popis skutku, jenž mu je kladen za vinu, nenaplňuje skutkovou podstatu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Popřel, že by mu byly svěřeny peněžní prostředky, s nimiž by nakládal v rozporu s účelem jejich svěření, neboť sloužily k vyplacení odměny statutárnímu orgánu, což vyplývá i z dokazování. V návaznosti na to také platí, že nárok na výplatu mimořádných odměn vznikl již na základě původní smlouvy o výkonu funkce jednatele. Soudy nerozlišovaly mezi platností a účinností tohoto nároku. Nepřísluší jim ani posouzení přiměřenosti mimořádných odměn, zvláště s ohledem na uplynutí času od posuzovaného skutku. V neposlední řadě se odvolací soud nevyjádřil ani k námitce nedodržení zásady ultima ratio, byť ze zjištěného sledu událostí a zohlednění postavení obviněného vyplývá, že výplata mimořádných odměn proběhla na základě platných a účinných jednání společníků, a tedy v posuzované věci přichází v úvahu užití soukromého práva.

8. Obviněný v zákonné lhůtě doplnil dovolání jedním podáním učiněným skrze jeho obhájce, ve kterém zrekapituloval svou argumentaci k písemným souhlasům obou společníků společnosti MASNA Příbram a nutnosti výkladu uvedeného ve smyslu ustanovení § 130 obch. zák. jako účinného jednání postaveného na roveň rozhodnutí valné hromady, což doplnil o námitku, že s ohledem na uvedené je třeba snížit výši způsobené škody ze škody velkého rozsahu na značnou škodu, což se promítá i do právní kvalifikace skutku.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 12 To 1/2023, ve výrocích I. a II. v celém jejich rozsahu a učinil tak též v rozsahu celého výroku o vině a celého výroku o povinnosti nahradit škodu trestným činem způsobenou, které oba zůstaly rozsudkem odvolacího soudu nedotčeny, a tudíž zrušil i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 4 T 16/2022, a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo sám obviněného zprostil obžaloby. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon uložených trestů a povinnosti k náhradě škody.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení a obsah podaného dovolání. Konstatoval, že skutkové námitky obviněného neodpovídají žádné z alternativ uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pouze zpochybňují hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů a vycházejí z jeho verze skutkového děje. V posuzované věci soudy opřely své závěry o logické argumenty mající oporu v provedeném dokazování, a proto ani nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. Hmotněprávní argumentace obviněného taktéž postrádá opodstatnění. S ohledem na rozhodná skutková zjištění nelze přisvědčit jeho námitce, že nenaplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

11. V důsledku oddělení majetku společníka a právnické osoby, příkaz obviněného k vyplacení mimořádných odměn na své soukromé bankovní účty vedl k poškození majetkových zájmů společnosti MASNA Příbram. Toto vyvedení peněžních prostředků odporuje stanoveným povinnostem, zvláště za nepříznivé hospodářské situace společnosti. Nutno dodat, že namítaná právní kvalifikace skutkového děje jako porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku neobstojí pro její subsidiární postavení k trestnému činu zpronevěry, jež zahrnuje nejen způsobení škody, ale právě i aspekt obohacení samotného obviněného, nebo jiného. Soud prvního stupně taktéž přesvědčivě vysvětlil, že bez souhlasu valné hromady nelze akceptovat námitky obviněného ohledně jeho nároku na vyplacení mimořádných odměn vyplývající ze smlouvy o výkonu funkce jednatele, která předpokládá právě dohodu mezi jednatelem a obchodní společností. Jelikož představenstvo společnosti Příbramská uzenina (majoritní společník poškozené), nejednalo o výplatách mimořádných odměn, nemohlo pověřit svědka Václava Mezeru (bez ohledu, zda s vyplacením odměn svědek souhlasil), aby je schválil na valné hromadě poškozené. Pro nedodržení postupu podle § 66 odst. 3 obch. zák. pak nelze ani přisvědčit námitce obviněného o možnosti zpětného schválení odměny jednatele, kterou opřel o judikaturu Nejvyššího soudu.

12. Státní zástupce také v uvedeném ohledu zdůraznil špatnou hospodářskou situaci společnosti poškozené, která neumožňovala vyplacení mimořádných odměn v řádu několika milionů korun bez toho, aby nebyla porušena povinnost nezbytné loajality jednatele, která dopadala na obviněného. Dále namítané souhlasy společníků s výplatou mimořádných odměn také nemohou obstát, neboť nebylo prokázáno splnění procesních náležitostí ve smyslu § 130 obch. zák., a tedy nejsou důkazem o rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu. Za této situace, i přes poněkud nepřesný závěr soudu prvního stupně, že mimořádné odměny musely být schváleny předem, pak nejsou důvodné ani výtky obviněného vůči soudům obou stupňů, že nerozlišovaly mezi platností a účinností poskytnutých mimořádných odměn.

13. V neposlední řadě, pokud jde o otázku subsidiarity trestní represe, a priori není vyloučeno vést trestní řízení i v případech, u kterých přichází v úvahu i mimotrestní prostředky. Nadto vzhledem ke způsobené škodě a dalším rozhodným skutečnostem se v posuzovaném případě nejedná o situaci, která by nenaplňovala standardní znaky společensky závadného jednání.

14. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i v případě předpokládaném v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

15. Obviněný zaslal repliku k vyjádření státního zástupce. Podstatnou část své repliky věnoval rekapitulaci svých námitek uplatněných v dovolání. Nad tento rámec pak brojil proti zjištění soudu, že byl jediným jednatelem společnosti MASNA Příbram, spol. s r.o., a jedinou osobou oprávněnou nakládat s peněžními prostředky na bankovních účtech. Za situace, kdy mu i zbývající jednatelé nejen odsouhlasili výplatu odměn, ale také sami pravidelně mimořádné odměny obdrželi, je otázkou, proč není vedeno trestní řízení i v jejich případě. Nesouhlasil ani s tvrzením, že by jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, což ani nebylo předmětem dokazování. Ba právě naopak, odměny odpovídaly jeho odvedené práci ve prospěch poškozené společnosti. Dále zopakoval své výhrady k fungování oddělených účtů, jež od počátku sloužily k výplatě odměn, přičemž doplnil, že samotná poškozená společnost nebyla v nepříznivé hospodářské situaci bránící vyplacení mimořádných odměn, které ostatně podle jejího prohlášení ani nezpůsobily tvrzenou škodu velkého rozsahu. K otázce právního posouzení uvedl, že policejní orgány účelově kvalifikovaly skutek jako zpronevěru, aby na něj dopadala delší promlčecí lhůta. Ani znak vlastního obohacení skutkové podstaty zpronevěry nebyl naplněn, jestliže mimořádné odměny obviněný neprodleně zapůjčil poškozené společnosti. Tento krok byl ostatně důkazem ekonomické provázanosti poškozené a Příbramská uzenina, ze které vyplývá zřejmá informovanost všech dotčených osob o jednotlivých krocích. Závěrem poukázal na to, že již je v důchodu a nepodmíněný trest odnětí svobody je proto nepřiměřeně přísný.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

17. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným uplatněných variant dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

19. Již úvodem je nutno zmínit, že obsahem dovolání obviněného je do značné míry opakování argumentace, kterou uplatnil v předcházejícím řízení a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Námitky obviněného spadající pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívají primárně v setrvání na stanovisku, že vyplacení mimořádných odměn v jeho prospěch nebylo neoprávněné, případně, že nebylo neoprávněné alespoň v části (což by mělo vést k příznivější právní kvalifikaci skutku). V tomto směru vznáší řadu dílčích námitek, jimiž rozporuje skutková zjištění soudu, a na jejichž podkladě se snaží zpochybnit závěr o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry spočívajícího v (neoprávněném) přisvojení si cizí věci, případně naplnění znaku škody velkého

rozsahu. Jeho dílčí výhrady k hodnocení důkazů lze shrnout do několika argumentačních rovin, a to že: a) vyplacení mimořádných odměn pro jednatele umožňovala smlouva o výkonu funkce ze dne 1. 7. 2002, kdy dodatky k ní ze dnů 1. 3. 2007 a 1. 8. 2008 nebyly schváleny valnou hromadou poškozené, b) mimořádné odměny byly po jejich vyplacení dodatečně schváleny valnou hromadou poškozené ve dnech 15. 6. 2011 a 23. 7. 2012, c) soudy se nezabývaly skutečností, že minimálně ohledně odměn ve výši 8 mil. Kč a 3,4 mil. Kč došlo k jejich schválení společníky poškozené ve dnech 20. 12. 2010 a 5. 1. 2011 představující rozhodnutí společníků učiněná mimo valnou hromadu podle § 130 odst. 1 obch. zák.

21. Pokud obviněný dovozuje svůj nárok na mimořádné odměny již ze smlouvy o výkonu funkce ze dne 1. 7. 2002, a to ve spojení s ustanovením § 66 odst. 3 obch. zák., nelze jeho argumentaci přisvědčit. Podle § 66 odst. 3 obch. zák. „[j]akékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce“. Z uvedeného pro věc dovolatele vyplývá, že aby daná odměna nepodléhala schválení valnou hromadou, musela by být přímo určena ve smlouvě o výkonu funkce. Smlouva ze dne 1. 7. 2002, na kterou obviněný odkazuje, ovšem v čl. IV odst. 1 pouze stanoví obecnou možnost vyplacení mimořádné odměny po dohodě s poškozenou společností. Z dané smlouvy tak přímo nevyplývá nárok na vyplacení nějaké konkrétní částky (č. l. 48).

22. Není tak ani podstatné, zda byla předmětná smlouva o výkonu funkce platná v jejím znění ze dne 1. 7. 2002 (resp. 1. 6. 2007, kdy měla být znovu schválena valnou hromadou), jak uvádí obviněný, nebo ve znění jejích dodatků ze dnů 1. 3. 2007 a 1. 8. 2007, k čemuž se přikláněl soud prvního stupně. Ve všech případech by totiž bylo nutné schválení odměny v konkrétní výši valnou hromadou, neboť smlouva ve znění zmíněných dodatků vůbec neobsahovala ustanovení o možnosti vyplacení mimořádných odměn a původní smlouva, jak bylo řečeno výše, pouze stanovila obecnou možnost přiznání mimořádné odměny. To dále vyplývá ze skutečnosti, že podle čl. VIII. společenské smlouvy poškozené, ve spojení s § 125 odst. 1 písm. o) obch. zák., patřilo rozhodování o odměňování jednatele do působnosti valné hromady. Ve smlouvě o výkonu funkce jednatele ze dne 1. 7. 2002 obsažený pojem dohody mezi jednatelem a poškozenou společností, po které mohly být obviněnému vyplaceny mimořádné odměny, tak je třeba vykládat jako dohodu učiněnou mezi poškozenou rozhodující valnou hromadou a dovolatelem jako jejím jednatelem. Jak vyplývá z rozsudků soudů obou stupňů, v trestním řízení nebylo zjištěno žádné rozhodnutí valné hromady, na jehož podkladě by dovolateli vznikl nárok na výplatu předmětných mimořádných odměn. Ve vztahu k bodu a) argumentace dovolatele, kdy polemizuje nad tím, v jakém obsahu byla smlouva o výkonu jeho funkce platná a účinná, lze uvést, že tato rovina jeho námitek je irelevantní. Uvedené skutečnosti obdobně hodnotil i soud prvního stupně na str. 17 odst. 2. a str. 20 odst. 2 jeho rozsudku.

23. Pokud jde o část námitek dovolatele, podle kterých měly jeho mimořádné odměny být dodatečně schváleny valnými hromadami konanými ve dnech 15. 6. 2011 a 23. 7 2012, nelze této argumentaci přisvědčit. Ve shodě s posouzením věci státním zástupcem, musí Nejvyšší soud konstatovat, že v situaci, kdy společníky poškozené byli dovolatel a společnost Příbramská uzenina, nebylo možné, aby spol. Příbramská uzenina na valných hromadách při schvalování mimořádných odměn zastupoval sám předseda či místopředseda představenstva této akciové společnosti (Václav Mezera), a to ani, kdyby jej představenstvo k tomuto zmocnilo, jak uvedl soud prvního stupně. V rámci valné hromady společnosti s ručením omezeným mělo totiž zastupovat společníka, kterým byla akciová společnost (Příbramská uzenina), její představenstvo, a to jako kolektivní orgán, nikoliv jediný jeho člen, předseda či místopředseda, byť mohl být oprávněn zastupovat společnost navenek. Je tomu tak proto, že podle tehdy účinné právní úpravy a relevantní judikatury nebylo rozhodování v působnosti valné hromady jednáním společnosti ve vztahu ke třetím osobám (právním úkonem), a proto ho nemohly činit osoby oprávněné (samostatně) jednat jménem společnosti, ale musel je přijmout orgán k tomu oprávněný, tedy kolektivně představenstvo akciové společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007, či jeho usnesení ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002). Z uvedeného vyplývá, že zpětné schválení mimořádných odměn, ač v obecnosti teoreticky právně přípustné, nebylo v tomto případě provedeno přijatelným způsobem, tedy k tomu oprávněným orgánem spol. Příbramská uzenina, která byla majoritním společníkem poškozené. Nelze tudíž hovořit o tom, že by k takovému zpětnému schválení mimořádných odměn ze strany poškozené vůbec došlo.

24. Závěr, že dovolatel se instruováním svědka Václava Mezery pouze snažil vzbudit dojem legality vyplácených odměn, je doložen nejen tím, že využil, jak vyplývá z výše uvedeného, postup, kterým obešel orgán spol. Příbramská uzenina oprávněný rozhodovat za tuto společnost na valné hromadě poškozené, nýbrž i dalšími zjištěními soudu. Konkrétněji řečeno poznatkem, že představenstvo spol. Příbramská uzenina o vyplacení mimořádných odměn dovolateli vůbec nejednalo a měl to být obviněný, kdo vždy rozhodl o výši odměn a jejich výplatě, případně si nechal tyto odměny formálně „posvětit“ svědkem Václavem Mezerou jako místopředsedou (ve vztahu k valné hromadě konané dne 15. 6. 2011), či předsedou (ve vztahu k valné hromadě konané dne 23. 7. 2012) představenstva Příbramská uzenina (viz výpovědi svědků P., V. a P. či emailová komunikace mezi obviněným a svědkem V. – str. 9, 11, 12 a 17 rozsudku soudu). Zcela zásadní je v tomto ohledu i výpověď samotného dovolatele, který opakovaně uvedl, že o vyplacení odměny si rozhodoval sám jako jediný akcionář spol. Příbramská uzenina a minoritní společník poškozené (str. 5–7 rozsudku soudu).

25. Nejvyšší soud se dále neztotožnil ani s třetí shora popsanou linií argumentace dovolatele, který tvrdí, že minimálně odměny ve výši 3,4 mil. Kč a 8,5 mil. Kč byly předem schváleny společníky poškozené ve dnech 20. 12. 2010 a 5. 1. 2011, na což je třeba nahlížet, jako na jejich rozhodnutí mimo valnou hromadu. Je nutné uvést, že z důkazního řízení nevyplynulo, že by výše odkazované souhlasy společníků naplňovaly náležitosti nutné k aplikaci § 130 obch. zák. Konkrétně tedy to, že by dovolatelem (či jinou osobou oprávněnou svolat valnou hromadu) došlo k předložení návrhu usnesení společníkům k vyjádření, a to s oznámením lhůty, ve které tak mají písemně učinit. Je navíc třeba zopakovat, že to byl obviněný, kdo ve své výpovědi uvedl, že o vyplacení mimořádných odměn si rozhodl sám a ostatním osobám činným v poškozené společnosti či spol. Příbramská uzenina, v podstatě jen dával pokyny, co mají dělat. Stejně tak je třeba zdůraznit, že i předmětné souhlasy s vyplacením mimořádných odměn byly za spol. Příbramskou uzeninu podepsány svědkem Václavem Mezerou, aniž by z nich vyplývalo, že o nich za tuto společnost rozhodovalo její představenstvo.

26. Ať už se jedná o rovinu námitek zmíněnou výše pod body b) nebo c), je s podivem, že obviněný nyní argumentuje tím, že o vyplacení jeho mimořádných odměn vlastně rozhodovaly relevantní orgány poškozené a spol. Příbramská uzenina, tedy osoby odlišné od dovolatele působící v těchto společnostech, ačkoliv, jak je zmiňováno výše, z jeho výpovědi vyplynul opak. Tohoto rozporu si všiml i soud prvního stupně, který na str. 17 jeho rozsudku uvedl, že výpověď svědka Václava Mezery, o tom, že o odměnách pro obviněného na valné hromadě poškozené rozhodovalo představenstvo spol. Příbramská uzenina, je nekonzistentní s výpovědí dovolatele (resp. shora zmíněných svědků P., P., V.). Soud dále pokračoval, že výpověď jmenovaného svědka o průběhu schvalování mimořádných odměn pro obviněného, vyhodnotil jako „… motivovanou snahou … pomoci obžalovanému Zdeňku Mezerovi, který je jeho strýcem a konečně i snahou svědka Václava Mezery vyhnout se své vlastní trestní odpovědnosti za pomoc obžalovanému při vyvedení předmětných finančních prostředků a následných krocích, které měly vzbudit zdání legality jednání obžalovaného, kterého se dopustil jako předseda představenstva společnosti Příbramská uzenina. Nelze totiž přehlédnout podpisy Václava Mezery jak na zápisech o předmětných valných hromadách společnosti poškozené ze dne 15.6.2011 a ze dne 23.7.2012 a konečně i na souhlasech společníků s výplatou odměn“.

27. Ohledně zjištění soudu, že záměrem dovolatele bylo pouze odčerpat volné finanční prostředky poškozené a výše řešené formální posvěcení, které k tomu volil bylo čistě účelové, je vhodné dodat, že není založeno pouze na tom, že nebyly splněny právní požadavky pro rozhodování o výplatě mimořádných odměn, ale na řadě jeho dalších úvah vyplývajících z provedeného dokazování. Zejména odkázal hrubý nepoměr odměn vyplacených dovolateli a jiným jednatelům poškozené, kdy odměny ostatních jednatelů se odvíjely od ekonomického ukazatele EBITDA (str. 22 odst. 5 rozsudku soudu). Soud dále vycházel z toho, že tak výrazné odčerpání finančních prostředků poškozené mělo negativní dopad na ekonomickou situaci poškozené (str. 21 odst. 3, str. 23 odst. 3, 4) i z časových souvislostí odčerpávání jednotlivých částek (str. 23 odst. 2, 3).

28. Z výše provedeného výkladu soudem ve věci učiněných zjištění tudíž plyne, že není možné shledávat žádný natožpak extrémní rozpor stran závěru, že obviněný fakticky nepostupoval podle § 66 odst. 3 obch. zák., pouze se snažil vzbudit zdání, že tomu tak je, skrze instruování svědka Václava Mezery, a v důsledku tohoto jednání protiprávně vyvedl z poškozené mnohamilionové částky, čímž ji poškodil.

29. Dovolatel namítá porušení zásady obžalovací, protože soud prvního stupně uvedl, že i kdyby dodatky k původní smlouvě o výkonu funkce jednatele schváleny nebyly, znamenalo by to pouze, že obviněnému byly vypláceny vyšší měsíční odměny. Podle obviněného ovšem v tomto směru nebylo vedeno dokazování. Nejvyšší soud musí v první řadě uvést, že kdyby soud založil výrok o vině na skutkových zjištění bez opory v provedeném dokazování, nejednalo by se o porušení zásady obžalovací, ale o porušení zásad volného hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, v důsledku čehož by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ani k tomu však v projednávané věci nedošlo. Uvedená zmínka soudu o výši měsíčních odměn obviněného nebyla zahrnuta do vyjádření skutku, pro který byl odsouzen, a nebyla ani zahrnuta v úvahách podstatných pro závěr o vině dovolatele. Nadto dokazování k tomu, v jaké výši se pohybovaly měsíční odměny obviněného, vedeno bylo. Skutečnost, že jeho odměny byly podstatně vyšší, než ty sjednané ve smlouvě o výkonu funkce jednatele poškozené ze dne 1. 7. 2002, vyplynula z výpovědí svědků V., P., nepřímo i z výpovědi svědka Václava Mezery a ze mzdových listů dovolatele, které byly provedeny v rámci hlavního líčení dne 5. 9. 2022 (viz též str. 16 odst. 7 rozsudku soudu).

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

30. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě je podřaditelná námitka obviněného, že v případě posouzení jeho činu jako trestného, měl tento být právně kvalifikován jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Důvodem pro to podle dovolatele je, že peněžní prostředky mu vyplacené byly u poškozené společnosti účelově určeny k odměňování statutárního orgánu. Nemohlo tudíž dojít k tomu, že by s nimi nakládal v rozporu s účelem jejich svěření, a tedy ani k přisvojení si věci cizí.

Rovněž s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. Znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v přisvojení si cizí věci je, obecně řečeno (a jak podotýká dovolatel), naplněn, když pachatel s cizí věcí, jež mu byla svěřena, naloží v rozporu s účelem takového svěření se snahou trvale vyloučit svěřitele z možnosti dispozice s ní. V kontextu nyní posuzované trestní věci není podstatné, zda peněžní prostředky na daném bankovním účtu poškozené byly obecně určeny k výplatám odměn statutárnímu orgánu, jelikož to neznamená, že byly obviněnému svěřeny konkrétně proto, aby si je vyplatil na svůj soukromý účet v konkrétních částkách zcela podle vlastního uvážení.

I v takovém případě by totiž muselo k přiznání odměny a jejímu vyplacení dojít skrze k tomu příslušné postupy, tedy na základě rozhodnutí valné hromady poškozené, resp. v ní rozhodujících osob, nikoliv jednostranným rozhodnutím dovolatele. Jinak vyjádřeno, vyhrazení peněžních prostředků v rámci společnosti pro obecně formulovaný účel, není totožné s jejich využitím v konkrétním případě. Postup vedoucí k jejich specifické alokaci podléhá internímu rozhodnutí právnické osoby, které obviněný, jak vlastně sám ve svojí výpovědi přiznal, obešel.

31. Pokud jde o obecnější srovnání skutkových podstat trestných činů zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, pak je třeba připomenout, že skutková podstata podle § 220 tr. zákoníku je subsidiární k té podle § 206 tr. zákoníku. Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku se vztahuje na jednání osob, jimž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, ale jejichž jednáním nedošlo k přisvojení si cizí věci a k obohacení sebe nebo jiného a současně byla způsobena škoda na opatrovaném či spravovaném cizím majetku. Jestliže si tedy pachatel přisvojí věc z cizího majetku, která mu byla svěřena, a za tím účelem ji byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoli trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (srov. R 48/1951 a 17/2016) [ŠÁMAL, Pavel. § 206 (Zpronevěra). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2598, marg. č. 19.]. Z provedeného výkladu vyplývá, že námitka dovolatele, kterou se domáhá změny právní kvalifikace jeho činu je zjevně neopodstatněná. Z vyjádření skutku je totiž zřejmé, že jednáním dovolatele došlo k naplnění znaku přisvojení si cizí věci a jeho obohacení. Konkrétně to vyplývá z té části skutkové věty, podle které obviněný „… neoprávněně a bez předchozího rozhodnutí valné hromady společnosti, vydal … opakovaně příkaz … pracovníkům poškozené společnosti, aby mu na jeho soukromé účty z prostředků poškozené společnosti vyplatili vedle běžně vyplácené odměny jednatele i mimořádné odměny jednatele … a na základě těchto příkazů obžalovaného příslušní pracovníci poškozené společnosti, po provedení zákonných srážek, převedli celkem v devíti případech finanční prostředky v celkové výši 18.994.564,- Kč z bankovních účtů společnosti MASNA Příbram, spol. s.r.o. na soukromé bankovní účty obžalovaného …“.

32. Obviněný ve svém dovolání mimo jiné podotkl, že jeho věc měla být řešena prostředky soukromého práva, nikoliv skrze trestní řízení. I v tomto směru opakuje, že mimořádné odměny mu byly vyplaceny na základě platných a účinných jednání poškozené. Ve vztahu k této námitce zmiňuje, že uplatnění trestní odpovědnosti je možné až jako ultima ratio. Danou námitku nijak dále nerozvádí, je z ní ovšem zřejmé, že podle jeho názoru došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

33. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Dále lze připomenout, že sama existence jiné právní normy, či obecněji postupů podle jiného odvětví práva než toho trestního, umožňující nápravu závadného stavu, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví.

34. V této věci je třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Svým činem tedy naplnil nejen základní skutkovou podstatu, ale i její kvalifikovanou formu, když poškozené způsobil škodu velkého rozsahu, jejíž zákonnou hranici [nejméně 10 000 000 Kč podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] značně přesáhl, když způsobil škodu ve výši 18 994 564 Kč. Dovolatel dosáhl odčerpání finančních prostředků poškozené tím, že zneužil svého rozhodujícího vlivu v ní a autoritativně se rozhodl na její úkor obohatit (viz výpověď svědkyně P. o tom, že kdyby nesplnili závazné pokyny obviněného, byli by propuštěni – str. 11 odst. 2 rozsudku soudu), aniž by bral ohled na to, jaký to bude mít vliv na ekonomický stav poškozené. Okolnosti tohoto případu tedy nelze hodnotit jako neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům uvedené skutkové podstaty, a to ani ve spojení s vágním poukazem dovolatele na možnosti alternativního využití soukromoprávních institutů. Nelze tudíž ani nalézt podklad odůvodňující aplikaci korektivu, vyplývajícího z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného

35. Pokud obviněný namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to zejména ze strany odvolacího soudu, neboť tento měl nedostatečně reagovat na jeho námitky a jen převzít hodnocení soudu prvního stupně, je třeba uvést následující. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto kontextu, lze stran otázky kompletnosti toho, jak se odvolací soud vypořádal s výhradami obviněného, připomenout, že není vyžadováno, aby se obviněnému dostalo detailní odpovědi na každou jeho námitku. V uvedeném směru lze odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně např. na jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, v němž poukázal na to, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Ve smyslu argumentu a minori ad maius je uvedené tím spíše aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, a to při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

V. Způsob rozhodnutí

36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., byly shledány neopodstatněnými. Zároveň nebylo shledáno ani porušení jeho základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 2. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu