6 Tdo 1091/2025

Judikát 6 Tdo 1091/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:6 Tdo 1091/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1091.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Podvod

Subjektivní stránka

Subsidiarita trestní represe

Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:E

6 Tdo 1091/2025-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 5 To 226/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 139/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2024, č. j. 73 T 139/2023-474 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2018, č. j. 72 T 201/2007-1092, který nabyl právní moci dne 9. 5. 2018, uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, tedy do 9. 5. 2023, přesto

1. v období od 16. 12. 2020 do 28. 3. 2021 na různých místech v rámci České republiky, se záměrem neoprávněně se obohatit, po navázání úzkého osobního vztahu pod legendou společného soužití v Rakousku, vylákal od A. G., nyní J., celkem v devíti případech finanční prostředky v celkové výši 775 000 Kč s tím, že veškeré částky měly být půjčkou, avšak žádný doklad o předání jednotlivých částek sepsán nebyl, načež následně obviněný uhradil k rukám jmenované ve splátkách částku v celkové výši 144 383 Kč jako část celé půjčky a dne 10. 8. 2021 podepsal dohodu o uznání dluhu v celkové výši 909 715 Kč s měsíčními splátkami ve výši 30 300 Kč měsíčně splatné vždy k 10. dni v měsíci ode dne 10. 8. 2021 na bankovní účet č. XY, kdy poté v období od srpna 2021 do května 2022 uhradil v několika splátkách částku 100 900 Kč, čímž poškozené A. G., roz. Ch., nyní J., nar. XY, způsobil celkovou škodu ve výši 775 000 Kč,

2. v období od 25. 6. 2021 do 11. 10. 2021 na různých místech v rámci České republiky, se záměrem neoprávněně se obohatit, po navázání úzkého osobního vztahu pod legendou společného soužití v Rakousku, vylákal od M. N., celkem ve dvanácti případech finanční prostředky v celkové výši 260 000 Kč s tím, že veškeré zapůjčené částky měly být půjčkou, avšak žádný doklad o předání jednotlivých částek sepsán nebyl, načež následně obviněný podepsal dne 20. 12. 2021 uznání dluhu a dohodu o splátkách na částku v celkové výši 260 000 Kč s tím, že měsíční splátky ve výši 15 000 Kč budou hrazeny na bankovní účet č. XY ode dne 10. 1. 2022, a poté v období od ledna 2022 do května 2023 uhradil v několika splátkách částku 167 976 Kč, čímž poškozené M.

N., nar. XY, způsobil celkovou škodu ve výši 260 000 Kč,

3. v období od 20. 9. 2021 do blíže nezjištěného data v měsíci říjnu 2021 na různých místech v rámci České republiky, se záměrem neoprávněně se obohatit, po navázání kontaktu s otcem M. N., pod legendou obstarání zaměstnání a bydlení v Rakousku a dalších záležitostí, vylákal od M. N., celkem v pěti případech finanční prostředky v celkové výši 49 650 Kč s tím, že veškeré zapůjčené částky měly být půjčkou, avšak žádný doklad o předání jednotlivých částek sepsán nebyl, načež následně obviněný podepsal dne 20. 12. 2021 uznání dluhu a dohodu o splátkách na částku v celkové výši 49 650 Kč s tím, že měsíční splátky ve výši 5 000 Kč budou hrazeny na bankovní účet č. XY jeho dcery M. N. ode dne 10. 1. 2022, kdy obviněný za období od ledna 2022 do dubna 2023 uhradil celou dlužnou částku, čímž poškozenému M. N., nar. XY, způsobil celkovou škodu ve výši 49 650 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené A. J. náhradu škody ve výši 529 717 Kč, a poškozené M. N. náhradu škody ve výši 92 024 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená A. J. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 5 To 226/2024 (dále také jen „napadené usnesení“), podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Jiřího Jokla dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Namítl, že nejednal podvodně vůči poškozeným, čemuž odpovídají i provedené důkazy. Nebylo prokázáno, že by obviněný podával poškozeným nepravdivé a zkreslující informace, jelikož „oběma“ poškozeným přiznal svou finanční situaci. Je nesporné, že s poškozenými uzavřel soukromoprávní závazek o zápůjčce finančních prostředků za účelem zařízení bydlení v Rakousku a věcí s tím souvisejících.

Soudy obou stupňů však neověřily existenci těchto plánů a místo toho vycházely pouze z výpovědí poškozených, „které evidentně chovaly k obviněnému city, a to jak ve smyslu pozitivním, tak ve smyslu negativním“. A to i přes to, že „svědek N.“ obviněného v jeho novém bytě v Rakousku navštívil. Proto i minimálně v případě poškozené M. N., potažmo jejího otce, nemohlo jít o záminku k vyvolání pocitu důvěry, jak uzavřely obecné soudy. Nebylo ani vzato v potaz, že „poškozené“ nedbaly ani v minimální míře ochrany svých majetkových zájmů, neboť si neověřily, zda proti obviněnému není vedena exekuce, či zda skutečně zařizuje společné bydlení.

I kdyby šlo ze strany obviněného o nekorektní jednání, případné spory z rizikového obchodu je třeba řešit nástroji soukromého práva, nikoliv je nahrazovat trestním postihem obviněného.

Soudy ostatně měly za prokázané, že obviněný pracuje a pobývá na území Rakouska a není proto jasné, jak došly k závěru, že si tamní život vymyslel. Dovolatel rovněž uznal svůj dluh vůči poškozeným a vyvíjel snahy o jeho zaplacení, což se mu částečně i podařilo. Nemohlo jít tedy z jeho strany o uvedení v omyl, jak jej definuje judikatura. Samotná skutečnost, že jsou na jeho osobu vedeny exekuce, neosvědčuje, že měl v úmyslu finanční prostředky nevrátit. Jeho jednání lze tak kvalifikovat nanejvýš jako nedbalost, přičemž bylo čistě rozhodnutím poškozených mu poskytnout půjčku. Pro tyto nedostatky má obviněný za to, že soud prvního stupně dospěl k nejasným a neúplným skutkovým zjištěním. Postup obou soudů nižších stupňů proto vykazuje prvky libovůle.

6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a buďto sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby ve smyslu § 226 tr. ř., nebo odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesené námitky neodpovídají. Obviněný toliko projevil nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, aniž by konkrétně uvedl, proč je obsah důkazů v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. S jistou dávkou benevolence ta část dovolací argumentace, ve které brojil proti právnímu posouzení subjektivní stránky, formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. Tato výhrada je ovšem neopodstatněná, protože obviněný výměnou za poskytnutí půjčky sliboval společné soužití v Rakousku a možnost zaměstnání v tomto státě, což neměl v úmyslu splnit. Pokud by poškození věděli, že účel zápůjček je smyšlený, žádné finanční prostředky by mu neposkytli. Tvrzení, že si poškození mohli ověřit pravdivost slibů obviněného, neobstojí pro absenci jiného dostupného zdroje, ze kterého by mohli čerpat. Nelze jim proto vytýkat, že by nedodrželi alespoň základní míru opatrnosti.

V této souvislosti rovněž platí, že poškození nemají uloženou povinnost provádět zmíněné ověření, zvláště pak pokud jsou ovlivněni nepravdivými informacemi od obviněného. Pro tyto důvody se státní zástupce ztotožnil s odůvodněním odvolacího soudu, že šlo o úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého. K tomu dodal, že nahrazení části způsobené škody po dokonání činu nemá vliv na posouzení subjektivní stránky. S námitkami o vhodnosti uplatnit jinou než trestní odpovědnost se rovněž odvolací soud náležitě vypořádal.

Vzhledem k procesní situaci pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu v jeho druhé alternativě. Ten však není dán, protože nebyly osvědčeny vady zakládající některý z důvodů dovolání v rozhodnutích obecných soudů.

8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.

Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 5 To 226/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

14. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., jakož i pod další, obviněným neuplatněný, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

Ty výhrady, které polemizují se skutkovými zjištěními soudů, pak vzhledem k výše uvedenému nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.

15. Z obsahu dovolání je patrné, že podle mínění obviněného obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. Obviněný půjčené finanční prostředky použil na zřízení bydlení v Rakousku, což potvrdil i poškozený M. N., a měl vždy v úmyslu je vrátit, jak dokládají podepsaná uznání dluhu. To ve spojitosti s tvrzením, že byl vůči poškozeným upřímný ohledně své finanční situace, představuje podklad jeho dalších výhrad týkajících se naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Podle jeho mínění mu rovněž nelze klást k tíži, že poškození byli neopatrní v dispozici se svým majetkem, přičemž případné náhrady se měli domoci prostřednictvím institutů soukromého práva, nikoliv v rámci trestního řízení.

16. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou kompenzovány povinným zastoupením advokátem. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc.

Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).

17. S odkazem na uvedené je tak nezbytné uvést, že obviněný pod svou dovolací argumentaci podřadil i výhrady, které zjevně směřují proti hmotněprávnímu posouzení obecných soudů. Pohledem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by taková argumentace nemohla obstát. Nejvyšší soud však nemá za to, že toto formální pochybení by mělo mít za následek vyloučení dotčených námitek z dovolacího přezkumu. Jak ostatně vyplyne dále v textu, jednotlivé uplatněné námitky přiřadil k obsahově navazujícím dovolacím důvodům (bylo-li to možné) nehledě na formální strukturu podaného dovolání a ty pak vypořádal následujícím způsobem. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř., alternativa první

18. Namítá-li obviněný, že učiněný skutkový závěr obecných soudů o nepravdivosti informací, které sdělil poškozeným v rozhodné době, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť se rozchází s jeho skutkovými tvrzeními, zjevně tyto své výhrady spojuje s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

19. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.

Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění vyhlášených rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.

20. Není rovněž úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022). Existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tak nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

21. Zmíněná polemika je přitom hlavní náplní skutkových námitek obviněného, jenž primárně brojil proti popisu průběhu skutkového děje. Jestliže se vyjde ze slov obviněného, že „finanční prostředky užil na zřízení bydlení v Rakousku“, je evidentní, že svá skutková tvrzení směřuje zcela mimo rámec protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu. Rozhodným skutkovým zjištěním ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. není, zda obviněný plánoval začít nový život v Rakousku či jaké kroky pro to učinil, ale jak tyto své plány prezentoval poškozeným, neboť těmto tvrdil a slíbil něco, co zjevně ani nechtěl splnit, a to proto, aby od nich získal peníze.

V tomto ohledu lze odkázat na pečlivé odůvodnění odvolacího soudu, který v bodě 16. odůvodnění napadeného usnesení výstižně shrnul, že obviněný klamal poškozené nejen ohledně svého zaměstnání a finanční situace, ale také o možnosti začít společný život v Rakousku zahrnující společné bydlení a pracovní příležitosti. Právě v důsledku manipulace o tom, kdo je, a že plánuje sdílet budoucnost s poškozenými, dokázal přesvědčit poškozené k poskytnutí finančních prostředků ve svůj prospěch. Proto i námitka, že ho měl poškozený M.

N. navštívit v Rakousku postrádá významu, neboť poskytnuté finance byly zapůjčeny s vidinou společného života (a obstarání zaměstnání), nikoliv pro zajištění rakouské domácnosti obviněného.

22. Je současně na místě poukázat, že ačkoliv dovolání napadá celý výrok o vině, je z jeho obsahu patrné, že se zaměřuje pouze na první a druhý dílčí útok, neboť opakovaně odkazuje na poškozené výhradně v ženském rodě (jak bylo i znázorněno ve shrnutí dovolání v bodě 5. tohoto usnesení). Osamocená zmínka o M. N. jako otci poškozené M. N. uvedená v bodě 24. odůvodnění dovolání bez dalšího konkrétního vymezení vzbuzuje pochybnosti o tom, zda obviněný vznesené námitky vůbec vztahuje i k třetímu poškozenému M. N., který je v dovolání označován jako svědek. Obviněný tedy zřejmě nenapadá skutkové závěry vztahující se ke třetímu dílčímu útoku, které ovšem taktéž dokládají klam z jeho strany. Jeví se proto rozporuplným opírat svou polemiku se zjištěným skutkovým stavem o výpověď poškozeného, který rovněž potvrdil, že byl stejně jako jeho dcera obviněným uveden v omyl.

23. Tato polemika, kterou se obviněný domáhá přehodnocení důkazů ve svůj prospěch, je ve vztahu k podstatě skutku nedůvodná, postačí proto pouze v obecnosti akcentovat následující. Samotná skutečnost, že proti sobě stojí tvrzení obviněného a poškozených neodůvodňuje obviněným požadované upřednostnění jeho skutkové verze. Soudy nižších stupňů se neocitly v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování zásad in dubio pro reo a presumpce neviny.

Soudy posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a jestliže po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. V této spojitosti pak nutno dodat, že řetězec provedených důkazů spolehlivě prokazuje vinu obviněného a vyvrací jeho obhajobu. Jak poukázal soud prvního stupně v bodech 24. až 26. odůvodnění svého rozsudku, obhajoba obviněného stála na smyšlených, místy až nesmyslných, tvrzeních. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než ten, že obviněný oklamal poškozené vidinou společného života v Rakousku a tamních pracovních příležitostí, a to za účelem získat od nich finanční prostředky. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

24. Je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný nevznesl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho výhrady k uplatnění trestního postihu i přes soukromoprávní povahu projednávaného případu a naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Bylo by pak projevem formalismu se těmito námitkami nezabývat pro nesprávné podřazení vznesených námitek pod adekvátní dovolací důvod.

25. Prvně je nutno odmítnout předpoklad obviněného o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Staví-li proto část své hmotněprávní argumentace na skutkové polemice, že poškozené informoval o své finanční situaci, fakticky nenamítá nesprávnost hmotněprávního posouzení (nenaplnění subjektivní stránky ve smyslu § 15 tr. zákoníku a neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe), nýbrž své námitky vůči právnímu posouzení bezprostředně navázal na svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Takovéto námitky se tedy s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí.

26. S přihlédnutím k uvedenému lze dále dodat, že trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tím na cizím majetku škodu. Z konstantní judikatury vyplývá, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikovaný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).

27. Na základě těchto východisek Nejvyšší soud dále odkazuje na přiléhavé závěry soudu prvního stupně v bodech 24. až 27.

odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nemůže být pochyb o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku, vzhledem k těmto zjištěním, která prokazují klam ze strany obviněného, jenž sledoval vlastní obohacení na úkor poškozených. Je vyloučeno, aby si obviněný nebyl vědom svého podvodného jednání a neusiloval o něj. Nejen, že lhal o své finanční situaci a způsobu obživy (nemluvě v případě prvního dílčího útoku i o existenci pracovního poměru v Rakousku), ale rovněž o plánu zahájit společný život s poškozenými A.

J. a M. N. Za takto zjištěného skutkového stavu pak nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný jednal zaviněně ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uznání dluhu a částečné splacení předmětného dluhu nemůže toto právní posouzení zvrátit, protože, jak správně podotkly oba soudy nižších stupňů, pro naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu je podstatné právě prokázání subjektivní stránky v okamžiku majetkové dispozice učiněné poškozenými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Výhrady k naplnění subjektivní stránky jsou proto neopodstatněné.

28. Tvrdí-li dále obviněný, že jeho jednání nenabylo trestněprávních rozměrů, neboť šlo o zápůjčku, z níž vzniklé spory měly být řešeny prostřednictvím soukromého práva, dovolává se tím aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Této námitce pak rovněž odpovídá neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

29. K výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba zvažovat ji v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

30. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky.

Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. § 43 a násl., § 228 a § 229 tr. ř.). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26.

7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

31. V projednávané věci naplnilo jednání obviněného všechny obligatorní znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Již tato skutečnost nasvědčuje závěru, že v posuzované věci uplatnění subsidiarity (či ultima ratio) s důsledkem nevyvození trestní odpovědnosti nemá místo. I podle shora citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku s trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody jistě není méně závažným trestným činem.

Samotný způsob provedení činu a jeho sofistikovanost, výše způsobené škody i úmyslná forma zavinění zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Skutečnost, že obviněný rámuje jednání poškozených jako rizikové a neodpovědné, jen dále ilustruje škodlivost jeho jednání, neboť na ně přenáší odpovědnost za vzniklou škodu, ačkoliv příčinou škodlivého následku bylo jeho klamavé jednání.

Jak ostatně konstatoval i státní zástupce, s jehož vyjádřením se Nejvyšší soud ztotožňuje, o podvodné jednání jde i v případech, kdy měl poškozený objektivně možnost ověřit si skutečný stav věcí, což však ale neučinil, jelikož byl pod vlivem nepravdivých nebo zamlčených informací obviněného (pro srovnání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). A jestliže obviněný lhal ve všech významných okolnostech včetně toho, že oplývá finančními prostředky z prodeje lukrativního pozemku v Praze a pracuje pro rakouskou banku, není překvapivé, že pro poškozené bylo obtížné jednotlivé informace nezávisle ověřit, neboť jedna lež podporovala a navazovala na druhou.

Dovození mimotrestní odpovědnosti by bylo v rozporu s funkcemi trestního práva, především pak s ohledem na skutečnost, že předmětného jednání se dopustil ještě ve zkušební době podmíněného odsouzení za jiný trestný čin podvodu (bod 21. rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace bylo zcela na místě z hledisek individuální i generální prevence, stejně jako nezbytné represe, přistoupit k trestnímu postihu. Obviněnému tak nesvědčila žádná okolnost, která by snižovala stupeň společenské škodlivosti uvedeného jednání, naopak jeho trestní minulost byla určující pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 2 tr.

zákoníku. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

32. Z dosud uvedeného je také zřejmé, že Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, pokud odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

V. Způsob rozhodnutí

33. Obviněný J. V. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., materiálně jej nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. se s jeho obsahovým vymezením rozešly. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.

ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

34. Obviněný v dovolání učinil rovněž podnět na odklad výkonu rozhodnutí. O tomto podnětu nebylo třeba učinit formální rozhodnutí, neboť návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně a ten tak neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, neboť z podaného dovolání ani z obsahu spisu nevyplynuly takové konkrétní okolnosti, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o daném podnětu k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu Vypracoval: Mgr. Daniel Plšek