6 Tdo 1148/2023-6026
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2023, č. j. 1 To 6/2022-5827, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 68 T 6/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), ze dne 9. 9. 2021, č. j. 68 T 6/2019-5347, byl obviněný T. R. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Tohoto zločinu se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku jím vydaného rozsudku.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 100 denních sazbách, kdy jedna sazba činí 1 000 Kč, tj. ve výměře 100 000 Kč.
3. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. M., J. J., R. K. (nyní N.), Petra Brunclíka a Jana Jurčíka.
4. O odvolání všech obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 1 To 6/2022-5827, jímž ho podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl následovně.
5. Obviněného T. R. uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020. Dopustil se ho tím, že (ad 2.)
obžalovaní T. R., R. K., Petr Brunclík a Jan Jurčík, v období nejpozději od srpna do prosince roku 2014 vytvořili z obchodních společností SCARMENOR s.r.o., IČO: 246 98 202, se sídlem Praha, Na výsluní 201/13, ATJ Trading s.r.o., IČO: 269 36 640, se sídlem Otrokovice, Napajedelská 100, a OSTRA steel s.r.o., se sídlem Ostrava, Hradní 27/37, účelový obchodní řetězec, v rámci kterého předstírali nákupy a prodeje strojního zařízení s cílem zastřít jejich skutečné dodavatele a minimalizovat daňové povinnosti společnosti OSTRA steel s.r.o., a to následujícím postupem: a) obžalovaný Jan Jurčík jako jednatel společnosti SCARMENOR s.r.o., vystavil nebo nechal vystavit daňové doklady specifikované ve výroku rozsudku na základě nichž deklaroval prodej tohoto zboží v celkové hodnotě 22 450 639,10 Kč společnosti ATJ Trading s.r.o., přestože si byl vědom, že společnost SCARMENOR s.r.o., zboží nikdy neměla k dispozici, a tedy že je nemohla dodat společnosti ATJ Trading s.r.o., vystavením těchto nepravdivých dokladů umožnil neoprávněné nárokování odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 4 714 634,21 Kč, b) obžalovaný Petr Brunclík jako jednatel společnosti ATJ Trading s.r.o., vystavil nebo nechal vystavit daňové doklady specifikované ve výroku rozsudku na základě kterých deklaroval prodej tohoto zboží v celkové hodnotě 22 669 340 Kč společnosti OSTRA steel s.r.o., přestože si byl vědom, že společnost ATJ Trading s.r.o., zboží nikdy neměla k dispozici, a tedy že je nemohla dodat společnosti OSTRA steel s.r.o., vystavením těchto nepravdivých dokladů umožnil neoprávněné nárokování odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 4 760 561,40 Kč, c) obžalovaní T. R. a R. K., kteří fakticky ovládali společnost OSTRA steel s.r.o., a znali skutečné dodavatele předmětného zboží, i skutečnost, že v podstatné míře toto zboží nemohlo být dodáno, neboť nebylo ještě vyrobeno, následně dne 8. 12. 2014 podali či nechali podat u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště v Ostravě I, přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období října roku 2014, ve kterém v rozporu s § 72 odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uplatnili za společnost nárok na odpočet daně ze zdanitelných plnění přijatých od společnosti ATJ Trading s.r.o., ve výši 4 760 561,40 Kč, k nimž ve skutečnosti vůbec nedošlo, čímž České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm ve Zlíně, způsobili škodu v uvedeném rozsahu.
6. Obviněného T. R. za toto jednání odvolací soud odsoudil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v rozsahu 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 100 000 Kč.
7. Zároveň odvolací soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněných M. M., J. J., R. K. (nyní N.), Petra Brunclíka a Jana Jurčíka.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Salajky, LL.M., dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí alternativě.
9. Obviněný namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s kasačním
principem. Podle mínění dovolatele měl odvolací soud napadený rozsudek shledat nepřezkoumatelným. Namísto toho suploval činnost soudu prvního stupně. Tím byl zkrácen na svých obhajovacích právech a v důsledku toho bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nemohl reagovat na novou formulaci odvolacího soudu.
10. Dovolatel tvrdí, že ve věci neexistuje relevantní důkaz pro závěr, že byl v kritické době osobou fakticky ovládající společnost OSTRA steel s.r.o. Tento závěr je pouze jednou z možných verzí. Soudy tudíž měly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Ve skutečnosti předložil velké množství důkazů o opaku. Petr Škumát, o jehož svědectví soudy opřely svůj závěr, je nevěrohodný. Prakticky byl tím, kdo společnost vytuneloval. Závěry odvolacího soudu proto odporují logice.
11. Klíčovým důkazem je Pověření pro jednání s finančním úřadem. Soud bez dostatečného odůvodnění odmítl navrhované doplnění dokazování provedením znaleckého zkoumání jeho podpisu na této listině. Postup odvolacího soudu, který odůvodnil, proč soud prvního stupně doplnění neprovedl, považuje obviněný za chybný a za snahu obejít judikaturu stran opomenutých důkazů. Na základě citované judikatury má za to, že pochybení nalézacího soudu nemůže odvolací soud „dohnat“. Považuje za zarážející, že je k dispozici pouze kopie listiny. Nesouhlasí s tím, že na základě kopie nelze ověřit pravost podpisu. Sám takový znalecký posudek připojil k dovolání. Ze závěru posudku sice vyplývá, že nelze určit, zda je podpis pravý či nikoli, to však nevylučuje, že on mluví pravdu.
12. Jeho obhajoba je věcná a konzistentní. Soud pochybil, když se jí odmítl důsledně zabývat a bagatelizoval ji. Odvolací soud pak jeho činnost suploval, postupoval však vůči němu selektivně až zaujatě. V podstatě přebudoval kompletně skutkové závěry se zjevnou snahou abstrahovat od jeho tvrzení. V průběhu řízení došlo k porušení procesněprávních a hmotněprávních předpisů. Namítá proto jeho nesprávnost.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2023, č. j. 1 To 6/2022-5827, jakož i související rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 9. 9. 2021, č. j. 68 T 6/2019-5347, zrušil, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. Připojil taktéž návrh na postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k námitce tzv. opomenutého důkazu uvedla, že dovolatel nepostupoval v souladu s ustáleným výkladem. Vyjádřil pouze svůj nesouhlas s odůvodněním, které soud pro zamítnutí návrhu poskytl.
15. Odvolací soud vyhodnotil chybějící praktický význam písmoznaleckého zkoumání jednotlivých podpisů (nejen) na předmětné listině v kontextu svých přezkumných závěrů. Ty se vztahovaly jak ke způsobu, jímž se vypořádal s obhajovacími argumenty dovolatele i spoluobviněné R. R., tak ke skutečné roli svědka Petra Škumáta v postavení jednatele společnosti OSTRA steel s.r.o., jakož i k otázce věrohodnosti jeho výpovědi k okolnostem, za kterých byl do tohoto statutárního postavení formálně nainstalován. Okolnost existence dovolatelova řádného zplnomocnění k jednání za společnost před finančním úřadem nebyla způsobilá zvrátit vypovídací hodnotu důkazních podkladů o tom, jak probíhala obchodní činnost společnosti a kdo v tomto směru, a tedy nejen v rámci jednání před finančním úřadem, zastával určující postavení.
16. Pakliže se dovolatel s přezkumnými závěry soudu odvolacího (potažmo s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně pod bodem 175. – 180. odůvodnění rozsudku) neztotožnil a považoval je za vadné ve smyslu prvé varianty uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak dovolací námitku neodůvodnil kvalifikovaným způsobem. Ve smyslu judikaturního výkladu by totiž musel námitku aplikovat na konkrétní důkazní situaci v posuzovaném případě a na jejím podkladě spolehlivě vyložit, že jsou oběma soudy přijaté skutkové závěry z hlediska pravidel § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. předepsaných pro jeho utváření nepřezkoumatelné a tedy neobhajitelné.
17. Způsobilý podnět k dovolacímu přezkumu rozhodných skutkových zjištění totiž dovolatel nezavdal, pokud pouze setrval na svém dosavadním procesním postoji, založeném na vyjádření svého názoru, že ve věci neexistuje žádný relevantní důkaz pro závěr, že byl osobou, která v kritické době ovládala společnost OSTRA steel s.r.o. Bez jakékoliv návaznosti na hodnotící/přezkumné závěry obou soudů namítl, že mělo být použito pravidlo in dubio pro reo, aniž by ve smyslu jeho výkladu doložil, že důkazní stav věci zakládá důvodné pochybnosti o jeho vině a že je tak na místě při respektu k zásadě presumpce neviny přikročit k aplikaci uvedeného pravidla.
18. Argumenty, že soudům poskytl velké množství důkazů o tom, že takovou osobou nebyl a že Petr Škumát, na jehož tvrzení soudy postavily svůj závěr o opaku, je nevěrohodný, vypovídají pouze o způsobu jeho obhajoby. Nikoliv o tom, že se soudy ve věci činné s otázkou její důvodnosti nevypořádaly a že tak postupovaly bez odpovídajícího důkazního podkladu svévolným způsobem, na kterém nemůže být postaven skutkový podklad výroku o jeho vině. Relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí by jen stěží mohly dokládat, že rezignovaly na důsledné posouzení otázky věrohodnosti svědka, jehož výpověď je stěžejním důkazem prokázání viny či neviny. A to právě za stavu, že zjištěná neměnnost a hodnověrnost vypovídací hodnoty jeho výpovědi plně konvenovala s obsahem dalších důkazů, ať již svědeckých výpovědí či listin.
19. Na hodnotící závěr soudu, kterým odmítl důvodnost dovolatelovy obhajoby, tak rozhodně nelze nahlížet ve smyslu jejího přezírání a jednostranného přístupu k projednávání předmětné trestní věci, orientovaného pouze na zjištění, potvrzující „obžalobní tvrzení“, jak dovolatel namítá. A to, aniž by nad rámec svého nesouhlasného postoje připojil argumentaci, ze které by vyplynulo, že jím vytýkané vady dokazování a navazujícího způsobu jeho hodnocení jsou podřaditelné pod situace popsané v jím poukazovaných judikaturních rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, včetně namítaného deficitu kvality odůvodnění jím napadených soudních rozhodnutí.
20. Státní zástupkyně se neztotožnila s výtkou, podle níž odvolací soud ve snaze překlenout nedostatky rozsudku soudu prvního stupně v podstatě suploval jeho činnost. Odvolací soud v rámci svého procesního postavení přezkumné instance nečinil žádné úkony, které by jinak byly důvodem ke kasačnímu způsobu jeho rozhodnutí ve smyslu § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., jak dovolatel de facto namítá, neboť dílčí upřesnění jím akceptovaných skutkových závěrů prvostupňového soudu ve smyslu výsledků jeho doplnění posloužilo pouze k jejich utvrzení. Konkrétně ve smyslu toho logického hodnotícího závěru, že Petr Škumát nemohl mít žádný relevantní zájem na vytvoření falešných zplnomocnění dovolatele k jednání v daňovém řízení a k jejich opakovanému zasílání prostřednictvím – jím nepoužívané – datové schránky na finanční úřad, nota bene v době těsně předcházející období, ve kterém předmětnou společnost s ohledem na vývoj „spolupráce“ s dovolatelem převedl na jiné osoby (v podrobnostech srov. bod 104. rozsudku odvolacího soudu).
21. Dovolatel konečně konstatuje, že odvolací soud podstatně zúžil rozsah vytýkaného skutku, ale v otázce trestu rozhodl bez ohledu na ono zúžení skutku naprosto stejně jako soud prvního stupně. Nepřipojil však konkrétní námitku směřující proti výroku o trestu a zohlednitelnou ve smyslu odpovídajícího, avšak neuplatněného, dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V této souvislosti pak ani nezmiňuje, že jsou nad rámec označeného dovolacího důvodu dány výjimečné důvody k přezkoumání výroku o trestu v řízení o dovolání.
22. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
24. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě.
25. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Úvodem Nejvyšší soud připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
27. Ve vztahu k první alternativě dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Námitky obviněného o nevěrohodnosti svědka Petra Škumáta a jeho související nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů nelze považovat za vyhovující obsahovému vymezení této alternativy.
28. Proces hodnocení důkazů je doménou soudu, jež je provedl. I odvolací soud může do hodnocení soudu prvního stupně zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) zpravidla žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
29. Na místě je tudíž uzavřít, že dovolatel nevznesl námitky odpovídající obsahovému vymezení první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již proto tyto námitky nemohly být úspěšné.
30. K třetí alternativě téhož dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že soudem prvního stupně nebylo vyhověno návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a to bez dostatečného odůvodnění. Odůvodnění odvolacího soudu k této otázce považuje taktéž za nedostatečné a dodává, že odvolací soud nemůže „dohnat“ nedostatek soudu prvního stupně.
31. Nejvyšší soud nejprve v obecnosti uvádí následující. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle jeho ustálené judikatury lze neakceptování důkazního návrhu obviněného založit toliko třemi důvody – 1) tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) navržený důkaz nedisponuje potřebnou vypovídací potencí a 3) nadbytečnost důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou [viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 18.
12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05]. Podle ESLP však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
32. Studiem spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněný popřel pravost svého podpisu na listině v rámci svého výslechu v hlavním líčení konaném dne 21. 10. 2019 (viz č. l. 4784a p. v.). V tomto ani jiném hlavním líčení však nenavrhl vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Své důkazní návrhy (v rámci nichž však vypracování takového znaleckého posudku nenavrhl) předložil v řízení před soudem prvního stupně prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 26. 11. 2019 (č. l. 4893–4898). Ve svém odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku (č. l. 5161–5167) uvedl, že listina založená na č. l. 1554 je falsum a neobsahuje jeho podpis, ani zde však nenavrhl doplnění dokazování. Po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem obhájce obviněného při hlavním líčení konaném dne 14. 6. 2021 (protokol na č. l. 5284– 5286) uvedl, že trvá na důkazních návrzích z předcházejícího řízení. Při hlavním líčení konaném dne 9. 9. 2021 bylo vyhlášeno usnesení, jímž byly důkazní návrhy zamítnuty pro nadbytečnost (č. l. 5331). V rámci svého odvolání ze dne 27. 11. 2021 (č. l. 5446–5453) obviněný ve vztahu k předmětné listině zopakoval svoji předcházející argumentaci a doplnil ji o výtku, že soud prvního stupně nenechal provést znalecké zkoumání, jak obhajoba navrhovala. Během veřejného zasedání o odvolání obviněných konaného dne 29. 6. 2023 (č. l. 5816– 5824) obviněný žádný důkazní návrh nevznesl.
33. Z příslušných rozhodnutí soudů nižších soudů vyplývá následující. Soud prvního stupně v bodě 164. svého rozsudku uzavřel, že s ohledem na rozsah dokazování považuje další důkazní návrhy za nadbytečné. Odvolací soud uvedl, že rozporované listiny (včetně té, jíž se týká námitka obviněného) jsou k dispozici jen v kopii, a proto nelze předpokládat jakékoliv možné znalecké zkoumání charakteru písma jednotlivých podpisů na nich (viz bod 104. rozsudku).
34. Na základě uvedeného je nutno předně uvést, že nebylo možné seznat, v jaké fázi soudního řízení měla obhajoba předmětný důkazní návrh vznést. Oproti zbývajícím důkazním návrhům obhajoby včleněným do jejího písemného podání, jež byly doplněny o podrobné odůvodnění, nelze v případě namítaného návrhu uzavřít, že by obhajoba takový návrh explicitně uplatnila a poskytla k významu tohoto důkazu jakoukoli argumentaci. Za této situace nevznikla soudu povinnost vyložit, proč neopatřil a v řízení vůči obviněnému vedeném neprovedl důkaz oním znaleckým posudkem. Odvolací soud přesto v reakci na znění odvolání obviněného vysvětlil, proč považuje opatření znaleckého posudku za nadbytečné. Takové odůvodnění lze považovat za zcela vyhovující. Ostatně, jak upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření, závěr o pravosti podpisu obviněného na předmětné listině by nemohl ničeho změnit na odůvodněném závěru soudů obou stupňů, že to byl obviněný, kdo fakticky ovládal společnost OSTRA steel s.r.o.
35. V souvislosti s uvedeným považuje Nejvyšší soud za vhodné vyvrátit domněnku dovolatele, že odvolací soud nemůže zhojit případnou vadu rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud k tomuto ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3543/22 ze dne 18. 1. 2023 uvedl, že „trestní řízení tvoří z hlediska garancí práva na soudní a jinou ochranu jeden celek, a tedy nelze souhlasit se stěžovatelovou tezí, že pochybení či procesní nedostatek soudu prvého stupně již nelze zhojit v opravných řízeních, neboť tato teze je v naprostém rozporu se samotným účelem opravných řízení. Krajský soud jako soud odvolací tedy nepochybil, ale naopak splnil svoji roli v trestním řízení, pokud sám vadu nedostatečného odůvodnění rozsudku okresního soudu napravil, a to i z pohledu ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.)“.
36. S ohledem na výše zmíněné judikaturní závěry a skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu je na místě uzavřít, že nemohlo dojít k naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť důkazní návrh nebyl obhajobou vůbec vznesen.
IV./2. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
37. Dovolatel namítl nutnost uplatnění pravidla in dubio pro reo. To vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že „dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud tyto pochybnosti nemá“ (usnesení ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. II. ÚS 2502/23).
38. Vzhledem k tomu, že dovolatel zmínil předmětné pravidlo v souvislosti s tím, že „neexistuje žádný relevantní důkaz pro závěr ... že byl osobou v kritické době fakticky ovládající společnost OSTRA steel s. r. o.“, je zřejmé, že zcela opomíjí skutková zjištění soudu, jakož i odůvodnění soudu odvolacího. Podnětem pro uplatnění tohoto pravidla totiž není, pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem o věrohodnosti výpovědi svědka. S ohledem na to, že ze závěrů soudů nižších stupňů vyplývá, že při svém rozhodování neměly jakékoli pochybnosti a dovolatel případné pochybnosti zakládá na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů, je zřejmé, že k aplikaci uvedeného pravidla nenastal důvod.
39. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s kasačním principem. Má za to, že v podstatě suploval činnost nalézacího soudu a nově vytvořenou konstrukcí skutku jej zkrátil na obhajovacích právech, neboť mu nebylo umožněno na ni reagovat. Odvolací soud v bodě 69. svého rozsudku vyložil důvody pro své zrušovací rozhodnutí. Ze zde uvedeného vyplývá, že se shodl s podstatnou částí základních skutkových závěrů soudu prvního stupně a výhrady ve vztahu ke skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, shledal pouze v částečné nesprávnosti výroku o vědomém rozsahu zkrácení daně z příjmu. Dodal, že jím provedené doplnění dokazování a zopakování některých důkazů potvrdilo správnost důvodů, o něž byly opřeny závěry o vině obviněných.
40. Na základě studia předmětných rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že totožnost skutku byla ze strany odvolacího soudu zachována i po změně formulace jeho popisu. Ostatně také z jeho odůvodnění vyplývá, že v té části skutku, jež zůstala zachována, považoval závěry soudu prvního stupně za zcela správné a úplné (srov. především bod 160.). Vzhledem k tomu, že ve vztahu k obviněnému nenastaly změny ve zjištěném skutkovém stavu či výsledné právní kvalifikaci představující takové nové skutečnosti, na něž by byl nucen, avšak neschopen reagovat, aniž by s nimi byl předem seznámen, nedošlo k porušení jeho obhajovacích práv.
41. Pokud jde o námitky dovolatele k uloženému trestu, připomíná Nejvyšší soud následující. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu,
podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
IV./3. K dovolatelem předloženému důkazu
42. Obviněný ke svému dovolání připojil znalecký posudek ze dne 18. 9. 2023. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, byl znalecký posudek vypracován na základě zadání obhajoby až po pravomocném skončení věci. Nejvyšší soud však v rámci dovolacího řízení přezkoumává napadené rozhodnutí ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Nové skutečnosti a důkazy, tzv. nova, proto nejsou v dovolacím řízení přípustná. Mohou být však podnětem k podání návrhu na povolení obnovy řízení vymezené v § 277 a násl. tr. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 492/2013, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016).
43. Pouze nad rámec možno dodat, že závěr předloženého znaleckého posudku, podle něhož nelze objektivně rozhodnout o pravosti sporného podpisu, přičemž znalkyně opakovaně upozornila na to, že je omezena tím, že měla k dispozici pouze kopii zkoumané listiny, dokládá odůvodněnost výše zmíněného závěru odvolacího soudu o nadbytečnosti vypracování takového znaleckého posudku.
IV./4. K otázce porušení základních práv obviněného
44. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20). V. Způsob rozhodnutí
45. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky se s obsahovým vymezením uplatněných důvodů dovolání rozešly. Platí to i ve vztahu k námitce, jež by jinak (pokud by důkazní návrh učiněn byl) byla podřaditelná pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
47. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným rozhodnutím, resp. ani samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 3. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu