6 Tdo 1234/2017-55
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2017 o
dovolání, které podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. P.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To
41/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 50 T 11/2016, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, v té části, kterou byl ve
vztahu k obviněnému V. P. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušen
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T 11/2016, a
kterou bylo následně nově rozhodnuto o vině a trestu ve vztahu k tomuto
obviněnému a o ochranném opatření, z r u š u j e .
Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k
a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. P.
o d m í t á .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T
11/2016, byli obvinění J. P. a V. P. (dále jen „obviněný“) společně uznáni
vinnými zločinem zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tento zločin a dále za přečin porušování domovní svobody podle §
178 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno
– venkov ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 12 T 28/2016, byl obviněný V. P. odsouzen
podle § 170 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst.
2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uloženém jmenovanému obviněnému
rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 12 T
28/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Spoluobviněný J. P. byl odsouzen podle § 170 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to ocelového řetězu
o délce cca 330 cm a dvou visacích zámků uložených ve skladu Policie ČR.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a
obvinění V. P. a J. P., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017. Z podnětu všech podaných odvolání byl
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém
rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný V.
P. byl uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že
"dne 31. 10. 2015 ve večerních hodinách pod záminkou opatření práce vylákal D.
Š., na parkoviště na ul. V. v B. před prodejnu Bauhaus, kde poškozený kolem
20:30 hod. nastoupil do osobního vozidla nezjištěné registrační značky, přičemž
v mezidobí další osoba v prodejně Bauhaus zakoupila ocelový řetěz o délce cca
330 cm a dva visací zámky, a obžalovaný s D. Š. a další touto osobou odjeli
uvedeným vozidlem, řízeným obžalovaným V. P., za obec O., kde před obcí K.
odbočili z hlavní silnice na polní cestu, po ujetí asi 700 m vozidlo zastavil a
D. Š. přivedli do vojenského bunkru umístěného v poli asi 85 m od polní cesty,
kde ho v době mezi 21:30 hod - 22:00 hod. přes jeho fyzický odpor připevnili za
tímto účelem opatřeným řetězem a visacím zámkem k traverze umístěné ve zdi
uprostřed bunkru, kdy druhý konec D. Š. připevnili pomocí visacího zámku nad
kotníkem pravé nohy, a se záměrem ponechat ho zde po blíže neurčenou dobu z
místa odjeli, přičemž D. Š. byl na základě opakovaného a intenzivního volání o
pomoc kolem 22:30 hod. pouze v důsledku náhodných okolností hledán a následně
nalezen občany obce V., vzdálené od bunkru vzdušnou čarou cca 2 km, kteří mu
poskytli termoizolační folii, aby ho tak chránili proti chladu do příjezdu jimi
přivolané policie".
5. Za tento přečin, a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního
soudu Brno - venkov ze dne 16. 5. 2016, č. j. 12 T 28/2016-103, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 8 To 313/2016,
byl jmenovanému obviněnému uložen podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18
měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne
16. 5. 2016, č. j. 12 T 28/2016-103, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Brně ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 8 To 313/2016, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
bylo rozhodnuto o zabrání věci, a to ocelového řetězu o délce cca 330 cm a dvou
visacích zámků uložených ve skladu Policie ČR.
6. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části ohledně
obviněného J. P. vrácena soudu prvního stupně.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání
obviněný V. P. a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce, přičemž oba
uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se nelze ztotožnit s rozhodnutím
Vrchního soudu v Olomouci, pokud jde o obviněného V. P., neboť skutková
zjištění podporují závěr, že jednání tohoto obviněného bylo na místě posoudit
jako „jiný způsob zbavení osobní svobody“ blížící se svou povahou uvěznění, a
tedy kvalifikovat je jako zločin zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1
tr. zákoníku. Bez ohledu na krátkou dobu trvání zásahu do osobní svobody
poškozeného D. Š. totiž byla jeho osobní svoboda ve smyslu volného pohybu
dotčena v takové míře a s takovou intenzitou, že úvaha o možnosti posoudit
jednání obviněného pouze jako přečin omezování osobní svobody je nepřiléhavá a
dostatečně nevystihuje povahu celého útoku. Stěžejní část argumentace Vrchního
soudu v Olomouci je podle nejvyššího státního zástupce nepřiléhavá a
neodpovídající ustálené judikatuře.
9. Z judikatury k dané problematice vyplývá, že rozhodujícími hledisky
pro rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1 tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku je
především povaha zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání. Uvedené trestné činy se tedy liší intenzitou zásahu do osobní svobody, jeho
charakterem, příp. délkou trvání. K tomu nejvyšší státní zástupce připomněl
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo
638/2010, usnesení ze dne 27. 10.1999, sp. zn. 4 Tz 149/99 (publikováno pod č. 41/2000 Sb. rozh. tr.), usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 48/2012, a
usnesení ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1476/2011. Poukázal na to, že není
vyloučeno, aby i kratší dobu trvající zásah do osobní svobody byl považován za
zbavení osobní svobody, je-li jeho povaha natolik intenzivní, že též nese rysy
spojované s uvězněním. V návaznosti na to zmínil skutkové okolnosti daného
případu. Dovodil, že obviněný V. P. svým jednáním naplnil zákonné znaky zločinu
zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozeného D. Š. způsobem fakticky se blížícím uvěznění zbavil osobní svobody. Doba, po
kterou stav vyvolaný obviněným a další osobou trval, nebyla fakticky dlouhá a
nelze ji považovat za trvalou či dlouhotrvající. Podstatné však je, že zásah do
osobní svobody poškozeného byl co do povahy, míry a intenzity tak výrazný, že z
tohoto hlediska měl charakter zbavení osobní svobody ve smyslu § 170 odst. 1
tr. zákoníku. Faktická délka trvání zásahu do osobní svobody poškozeného navíc
nebyla závislá na jednání obviněného, ale na okolnostech náhodných, nezávislých
na jeho vůli. Vrchní soud si podle nejvyššího státního zástupce v odůvodnění
svého rozsudku protiřečí. Na jedné straně tvrdí, že poškozený nebyl na osobní
svobodě omezen natolik, aby se nemohl svobodně pohybovat, na straně druhé
vyjadřuje souhlas s tím, že byl přivázán řetězen za nohu ve vojenském bunkru na
odlehlém místě. Takovou „svobodu pohybu“ ovšem podle nejvyššího státního
zástupce lze přiznat každému vězni přikovanému v kobce řetězem ve zdi. Vrchní
soud konstatoval, že poškozený byl omezen na osobní svobodě jen po dobu cca 30
minut, než byl nalezen místními občany, přičemž nález poškozeného byl jen dílem
náhody, avšak tuto náhodu při stanovení právní kvalifikace nezohlednil. Pokud
Vrchní soud nahodilé objevení poškozeného po cca 30 minutách vyhodnotil ve
prospěch obviněného, což se odrazilo v užité mírnější právní kvalifikaci,
učinil tak nedůvodně a v rozporu se zákonem. Jeho postup nebyl správný, neboť
obviněný nemohl důvodně předpokládat, že se poškozený na uvedeném místě a čase
dovolá pomoci a bude poměrně brzy osvobozen. Jak uvedla přítelkyně poškozeného
L. T., poškozený byl z nastalé situace naprosto zoufalý, měl strach, že vlivem
chladu umrzne, proto řadu minut křičel o pomoc a chtěl si „utrhnout nohu“. Vrchní soud se podle nejvyššího státního zástupce nevypořádal s okolnostmi a
intenzitou, za kterých k zásahu do osobní svobody poškozeného došlo.
Rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci je tak stižen vadou v podobě nesprávného posouzení
skutku, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
10. S ohledem na shora uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017,
v té části, kterou byl ve vztahu k obviněnému V. P. podle § 258 odst. 1 písm.
b) , d) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017,
sp. zn. 50 T 11/2016, a kterou byl následně tento obviněný uznán vinným
přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu
uložen trest, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a
rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno
rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,
vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil obviněný, který je označil za
nedůvodné s tím, že stěžejní argumentace tohoto podání spočívá v důrazu na
intenzitu zásahu do osobní svobody poškozeného, aniž by byla náležitě
zohledněna délka trvání takového zásahu. Nejvyšší státní zástupce přitom
pomíjí, že nebylo možno usoudit na úmysl pachatele zasáhnout do osobní svobody
jiného déle, než došlo k nálezu takto na svobodě omezené osoby, a to pro
absenci skutkových okolností ohledně doby trvání takového omezení. Jím užité
připodobnění k vězni v okovech je nepatřičné již jen z toho důvodu, že okovy
skutečně znemožňovaly vězni téměř jakýkoliv pohyb, což není tento případ.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané nejvyšším státním
zástupcem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, případě je podle § 265j
tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
12. Obviněný pak ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v
zásadě musí své námitky směřovat proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu a
soudu odvolacího, neboť se v dané věci nesprávná realizace důkazního řízení
dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Skutková zjištění jsou
vystavěna na spekulativních závěrech soudu prvního stupně, které soud odvolací,
s výhradou délky trvání omezení na svobodě, přijal. Obviněný byl odsouzen na
základě osamoceného nepřímého a nezpůsobilého důkazu, přičemž nelze vůbec
usoudit na řetězec nepřímých důkazů. Jednání popsané ve skutkové větě
neodpovídá ani právní kvalifikaci, jak ji užil odvolací soud, neboť nevyjadřuje
úmysl pachatele "omezit někoho na svobodě". Použitá formulace "se záměrem jej
zde ponechat po blíže neurčenou dobu" a absence konkrétního vyjádření úmyslu
nemohla podle něj naplnit zákonný požadavek existence zavinění. Dovedeno ad
absurdum, se může pod pojmem "blíže neurčená doba" skrývat i několik vteřin.
Absence skutkových zjištění má za následek neúplnost popisu skutku, který není
možné kvalifikovat jako daný trestný čin. Skutkové zjištění, že obviněný měl
záměr poškozeného nechat na daném místě blíže neurčenou dobu, nemůže pro svou
neurčitost obstát, neboť takové jednání nelze nijak kvalifikovat. Aby bylo
možno naplnit danou skutkovou podstatu, nezbytně by popis skutku měl zahrnovat
i okolnosti jednání vedoucí přímo k narušení objektu jako nemožnost
připoutaného se okovů zbavit, ponechat jej na místě konkrétně vymezenou dobu.
13. Dále obviněný namítl, že byla porušena zásada totožnosti skutku.
Strohost popisu skutku je podle něj důsledkem v řízení opakovaně měněné právní
kvalifikace zahalující změnu totožnosti žalovaného skutku, kdy obviněný byl
původně stíhán pro v podstatě totožné jednání, pro něž byl odsouzen, avšak
obžalován byl pro jednání kvalifikované jako zločin vraždy a nalézacím soudem
nepravomocně odsouzen pro zločin zbavení svobody. Podle něj tak obžaloba byla
podána pro jiný skutek, než pro jaký bylo zahájeno trestní stíhání a za jaký
byl uznán vinným. Obžaloba byla podle něj podána pro skutek, resp. jednání,
které mohlo mít svou příčinu až v jednání časově následném, tj. po dokonání
prvně zmíněného trestného činu. Obžaloba tak byla podána fakticky pro dva
skutky, jeden představovaný přivázáním na určitou dobu a druhý opuštěním osoby
na místě v chladném počasí po určitou dobu. Procesní postup policejního
orgánu a státního zástupce v přípravném řízení byl nezákonný, pokud se pokusili
zhojit absenci zahájení trestního stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin
vraždy postupem podle § 160 odst. 6 tr. ř., aniž by postupovaly podle § 160
odst. 1 tr. ř. a zahájily trestní stíhání pro jiný skutek, než bylo původně
zahájeno. Byť se z hlediska časového jedná o úzce navazující a částečně se
překrývající jednání, nejedná se o jednání totožné, zaměnitelné. V případě
kvalifikace podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku je příčinou připoutání poškozeného
k zařízení vojenského bunkru a následkem nemožnost jeho svobody pohybu. V
případě kvalifikace podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je příčinou zanechání
poškozeného na daném místě po chladnou noc a následkem je pravděpodobná smrt
poškozeného. Samotné připoutání podle dovolatele ke smrti vést nemůže.
Dovolatel namítl, že neměl možnost bránit se novému obvinění. Sice docílil
přezkoumání zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin podle
§ 171 odst. 3 tr. zákoníku, ale v následném řízení byl vydán podle § 160 odst.
6 tr. ř. neomezenému uvážení policejního orgánu bez možnosti řádného
procesního instrumentu k nápravě. V uvedeném obviněný spatřuje porušení jeho
práva na spravedlivý proces.
14. Obviněný rovněž tvrdil, že v řízení byl nesprávně zjištěn skutek.
Výrok o jeho vině je založen výlučně na procesně nezachycené výpovědi
poškozeného D. Š., byť jeho tvrzení byla reprodukována svědkyněmi Š. a T.
Jejich sdělení jsou jen sdělení zprostředkovaná od poškozeného, který je osobou
se smíšenou poruchou osobnosti s rysy disociálními, emočně nestabilními a
nezdrženlivými. Neexistuje žádný přímý důkaz o vině obviněného. Z hlediska
procesního nebyly splněny v případě svědkyně Š. podmínky § 211 odst. 4 tr. ř.,
aby mohla být výpověď u hlavního líčení přečtena. Uvedená svědkyně nejprve
vypovídala dne 25. 5. 2016, kdy odepřela vypovídat, a poté dne 7. 6. 2016, kdy
se rozhodla vypovídat. Protokol ze dne 7. 6. 2016 je koncipován jako
pokračování protokolu o výslechu svědka. Pomine-li obviněný, že procesní normě
je forma protokolu označená jako pokračování výslechu svědka neznámá, je
namístě takový důkaz hodnotit jako celek. Za dané situace, odepřela-li daná
svědkyně v rámci jednoho protokolu výpověď a současně vypovídat začala, nelze
mít za to, že se jednalo o jednoznačné vyjádření, že nevyužívá svého práva
nevypovídat, jak má na mysli ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. Současně nelze v
pořadí druhý výslech uvedené svědkyně, jednalo-li by se z hlediska procesního o
samostatný úkon u hlavního líčení, přečíst, neboť postrádá náležitosti
protokolu o výslechu svědka, není řádně zjištěna podle § 101 odst. 1 tr. ř.
jeho totožnost, neboť svědkyně není identifikována podle osobního dokladu. K
formálním vadám tohoto procesního úkonu se přidává porušení § 2 odst. 6 tr. ř.,
nebyla-li výpověď svědkyně hodnocena v souvislosti všech jejích vyjádření. V
případě výslechu svědkyně T. přistoupily soudy nesprávně k aplikaci § 211 odst.
3 tr. ř., neboť dané ustanovení vykládaly tak, že jako relevantní použily
výlučně výpověď svědkyně z přípravného řízení. Jako zásadní se dovolateli
jevila nevěrohodnost obsahu sdělení této svědkyně, neboť osobu jménem V.
popsala před policejním orgánem jako muže světlých vlasů, přičemž vzadu měl
sedět muž tmavých vlasů. Následně při rekognici druhého obviněného (J. P.)
nepoznala. K tomu obviněný dodal, že má tmavé vlasy. Dále dovolatel namítl, že
u analýz pohybu mobilních telefonů nelze u telefonních čísel s jistotou
prohlásit, že se jedná o telefony užívané obviněným.
15. Obviněný také namítl nesprávnou aplikaci § 38 odst. 1 a 2, § 55
odst. 2 a § 42 tr. zákoníku, pokud mu byl ukládán trest odnětí svobody, jehož
horní hranice nepřevyšuje 5 let. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 1221/16. Společenskou škodlivost svého jednání hodnotil jako
hraniční, blížící se svou povahou přestupku.
16. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, a
jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn.
50 T 11/2016, ve vztahu k jeho osobě, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že žádnou z
uplatněných námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Veškeré
výhrady obviněného jsou skutkové a procesní povahy. Takto formulované výhrady
se však s namítaným dovolacím důvodem míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu samy o sobě založit nemohou.
18. Pokud obviněný poukazoval na údajný nesoulad skutkové a právní věty,
opominul tu skutečnost, že soudem dovozený záměr ponechat poškozeného
připoutaného v bunkru po blíže neurčenou dobu obviněný současně v praxi
realizoval. Poškozeného totiž na místě činu připoutal řetězem, odešel odtud a
na místo činu se již nevrátil. Poškozený byl osvobozen až po cca půlhodině jen
díky volání o pomoc a aktivním jednáním jiných lidí. Tvrzení obviněného, že
dovedeno ad absurdum se za označením blíže neurčená doba může skrývat i jen
několik vteřin, tak v posuzované věci nemá žádné opodstatnění. Stejně tak výtku
obviněného spočívající v tom, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku,
pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Zde státní zástupce poukázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015.
Zachování totožnosti skutku nelze zužovat na pouhou vnější podobnost popisu
skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. K námitkám proti
skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů státní zástupce uvedl, že Krajský soud v
Brně veškeré důkazy hodnotil striktně podle zásad § 2 odst. 6 tr. ř., v souladu
s jejich obsahem a bez jakékoliv deformace. K závěrečným výhradám obviněného k
trestu připomněl rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.,
a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v
neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými
osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5.
2017, sp. zn. 5 To 41/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce a obviněný jsou osobami
oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.
Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podali ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
24. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
25. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
26. Protože argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce
je podřaditelná pod obsahové vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu a tuto
nelze pokládat za takovou, o níž by bylo lze rozhodnout způsobem upraveným v §
265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal na
jejím podkladě Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a
dospěl k následujícím zjištěním.
27. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku
zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, jenž jednání obviněného popsané ve
skutkové větě svého rozsudku kvalifikoval jako přečin omezování osobní svobody
podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení prokázaná skutková
zjištění měla odůvodnit posouzení předmětného skutku jako zločinu zbavení
osobní svobody podle § 170 odst.1 tr. zákoníku.
28. K uvedenému je vhodné nejprve připomenout zákonnou úpravu a
judikaturu na danou problematiku se vztahující.
29. Podle § 170 odst.1 tr. zákoníku se dopustí zbavení osobní svobody,
kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody.
30. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda ve smyslu volného
pohybu člověka. Uvěznění je dlouhotrvající omezení osobní svobody, v rámci
kterého jsou omezeny svoboda pohybu i svoboda rozhodování uvězněné osoby o
všech podstatných záležitostech jejího života. Jiný způsob zbavení osobní
svobody znamená trvalé nebo alespoň dlouho trvající omezení osobní svobody,
které se blíží uvěznění. Osvobození je při zbavení osobní svobody velmi ztíženo
a je zvlášť obtížné. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody lze posoudit jako
trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku (In. Šámal P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, 1706 s.).
31. Podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí omezování osobní
svobody, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
32. U tohoto trestného činu je rovněž objektem osobní svoboda ve smyslu
volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní
svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu
zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody
musí být nesnadno překonatelné. Není rozhodná délka doby, pro niž se osobní
svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Jako omezování osobní
svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a
nemají dlouhodobé trvání. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1712 s.)
33. Tato výchozí vymezení dále doplňují a rozvíjí následující rozhodnutí
Nejvyššího soudu.
34. Usnesením ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tz 149/99, tento soud
vyslovil, že zbavením osobní svobody ve smyslu § 232 odst. 1 tr. zákona se
rozumí trvalý nebo alespoň dlouhotrvající zásah do osobní svobody člověka,
který se svou povahou blíží uvěznění i tím, že možnost osvobození toho, jehož
svoboda je omezena, je výrazně ztížena. Méně intenzivní zásahy do osobní
svobody mohou naplnit jen objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu
omezování osobní svobody podle § 232 tr. zákona.
35. V usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 638/2010, uvedl, že
rozhodujícími hledisky pro rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody
podle § 232 odst. 1 tr. zákona a omezování osobní svobody podle § 231 odst.
1 tr. zákona jsou především povaha zásahu do osobní svobody poškozeného a délka
jeho trvání. Za zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zákona, a
nikoliv jen za omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona, lze
tedy pokládat např. situaci, kdy poškozený je vystaven zásahu do své osobní
svobody nuceným pobytem v prostoru, v kterém po dobu jednoho týdne musel
pobývat nejprve v jediné místnosti a poté po dobu dvou týdnů v uzavřeném domě,
v němž byl držen a střežen, neboť za těchto okolností se nacházel již v
postavení srovnatelném s uvězněním. Zásadně platí, že čím je zásah do osobní
svobody poškozeného, co do povahy a intenzity razantnější, silnější a
citelnější, tím kratší doba postačí k tomu, aby byl takový zásah považován za
zbavení osobní svobody, a naopak čím menší je razance, síla a citelnost zásahu
do osobní svobody poškozeného, tím delší doba je nutná k tomu, aby zásah mohl
být posouzen jako zbavení osobní svobody. Např. při spoutání poškozeného, při
jeho přivázání k pevné překážce, nebo při jeho umístění do mimořádně stísněného
prostoru (do sudu, klece, bedny, zavazadlového prostoru automobilu apod.)
postačí k tomu, aby šlo o zbavení osobní svobody, i velmi krátká doba, nejde -
li o dobu zcela zanedbatelnou. Naproti tomu, jestliže poškozený má v rámci
zásahu do své osobní svobody zachovánu určitou možnost volně se pohybovat v
rámci nějakého objektu, v němž je proti své vůli držen, např. v bytě či domě,
pak závěr, že se jedná o zbavení osobní svobody, je podmíněn zjištěním, že
takový zásah byl trvalý či alespoň dlouhotrvající.
36. V usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 48/2012, Nejvyšší soud
konstatoval, že i poněkud kratší doba, po kterou pachatel bránil poškozené
osobě ve volném pohybu, může naplňovat znak "jiného zbaví" ve smyslu trestného
činu zbavení osobní svobody podle § 232 tr. zákona. Předpokladem je zde to, že
zásah do osobní svobody poškozené osoby byl co do povahy, míry a intenzity
velmi výrazný.
37. Dále v usnesení ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1476/2011
Nejvyšší soud vyslovil, že zbavení osobní svobody jiným způsobem ve smyslu §
170 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zejména situace, kdy je poškozená osoba
proti své vůli zbavena volného pohybu (např. svázána, připoutána k pevnému
předmětu, uzavřena v malém prostoru bez možnosti pohybu). K takovému
intenzivnímu zásahu do osobní svobody pak postačí i kratší (nikoli ovšem
zanedbatelná) doba.
38. Na základě těchto východisek je nutno posuzovat jednání obviněného,
které je popsáno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí.
39. Z hlediska posouzení intenzity jednání obviněného jsou významné tyto
okolnosti. Obviněný spolu s další osobou dopravil poškozeného na v zásadě
odlehlé místo v čase, který snižoval možnost náhodného výskytu další osoby
poblíž vojenského bunkru, v němž poškozeného připoutal, a to způsobem, jenž mu
zcela znemožňoval, aby dosáhl svého osvobození vlastními silami. Poškozený byl
připoután k traverze ocelovým řetězem se dvěma visacími zámky ve vojenském
bunkru, nacházejícím se mimo intravilán obce. K takto realizovanému masívnímu
zásahu do jeho osobní svobody došlo na místě, kde bylo obtížné se dovolat
pomoci a navíc v pozdním večerním čase (mezi 21.30 až 22.00 hod). Obviněný tak
s dalším pachatelem učinil v době (31. 10. 2015), kdy noční teplota v místě
byla natolik nízká, že mohlo dojít k podchlazení připoutané osoby. Intenzitu
zásahu významně ovlivnil i tento faktor, neboť poškozený byl prokazatelně
(vzhledem k tepelné nedostatečnosti svého oblečení) vystaven strádání vlivem
nízké teploty v místě panující. Ze zprávy Českého hydrometerologického ústavu
totiž vyplynulo, že v době mezi 20.15 hod a 22.30 hod. se teplota vzduchu
pohybovala mezi 8 a 9 °C a přízemní teplota vzduchu byla mezi 3,5 až 4,5 °C.
Dne 1. 11. 2015 pak bylo naměřeno v 7.00 hodin 3,7 °C (viz č. l. 354 spisu).
Podle další zprávy Českého hydrometerologického ústavu byla teplota vzduchu v
daném místě dne 1. 11. 2015 v 00.00 hodin vypočtena na hodnotu 5,87 °C (viz č.
l. 359 spisu). Zjištěných skutečností – nízké teploty – si obviněný musel být
vědom. Pokud za daného stavu poškozeného v označeném objektu zanechal, nutně
musel počítat i s tímto negativním působením na poškozeného, odhlížeje od faktu
hrozícího podstatně závažnějšího následku spojeného s podchlazením organismu
poškozeného (viz vyjádření soudního znalce, že pokles teploty tělesného jádra
na 26 - 27 °C je kritický pro život jedince).
40. Zanechání poškozeného v bunkru bez potravin, pitných tekutin a
rovněž teplého oblečení (poškozený byl oblečen zcela nepřiměřeně uváděným
teplotním podmínkám) svědčí závěru, že intenzita zásahu do jeho osobní svobody
byla těmito konkrétně se projevujícími negativními faktory značně umocněna a že
jejich působení mělo být – vyjma hlediska časového zásahu do osobní svobody
poškozeného – důsledně zohledněno při posuzování toho, zda takto obviněným
přivozený zásah již neodůvodňuje učinění závěru, že jím došlo ke zbavení osobní
svobody poškozeného jiným způsobem.
41. Ve věci bylo nezbytné správně vyhodnotit i časové hledisko.
Poškozený byl podle zjištění odvolacího soudu v bunkru připoután v době mezi
21.30 hod. a 22.00 hod. Následně obviněný spolu s dalším pachatelem odjeli z
místa činu. Poškozený poté volal o pomoc a pouze náhodou toto volání uslyšela
třetí osoba nacházející se ve vzdálenosti cca 2 km od místa připoutání. Posléze
ho nalezli občané obce V., kteří se vydali hledat volající osobu, a to cca 30
minut po jeho upoutání. Tento časový okamžik však nelze pokládat za
rozhodující, neboť jím nedošlo k ukončení zásahu do práva poškozeného na osobní
svobodu. Jak plyne ze skutkových zjištění, nalezením poškozeného došlo toliko k
prvnímu nezbytnému kroku vedoucímu k jeho osvobození. Ukončení protiprávního
stavu, který svým jednáním obviněný vyvolal, totiž nenastává ani s příjezdem
Policie ČR na místo činu, neboť za takový okamžik je možno pokládat až vlastní
zbavení poškozeného poutacího řetězu.
42. Okamžik, kdy byl rozpojen řetěz, jímž byl obviněný připoután k
traverze, není v rozhodnutí přesně definován. Již vzhledem k nepřesnosti v
časovém určení doby, po kterou nemohl poškozený užívat svobody pohybu, musí
Nejvyšší soud konstatovat, že věc nemohla být odvolacím soudem náležitě
zhodnocena ani ryze skrze hledisko časové. Rozhodné z tohoto úhlu nazírání
totiž je, kdy došlo k odpoutání poškozeného od předmětné traverzy. Pokud byl –
i za přítomnosti dalších osob na místě činu - stále připoután řetězem k
traverze, nedošlo k odstranění protiprávního stavu, neboť se stále nemohl
svobodně pohybovat.
43. Z uvedeného plyne, že soudy nižších stupňů se měly pokusit co
nejpřesněji zjistit, kdy došlo k přerušení řetězu coby pouta mezi traverzou a
tělem poškozeného a kdy tak poškozený získal zpět svobodu pohybu. Řádná
skutková zjištění jsou totiž nezbytným předpokladem následné správné právní
kvalifikace skutku, a to zejména v situaci posuzované, kdy důvodnost soudem
prvního stupně užité (a nejvyšším státním zástupcem požadované) právní
kvalifikace skutku je odůvodněna intenzitou zásahu (připoutání řetězem v délce
znemožňující výraznější pohyb, klimatické podmínky atd.), která však, aby se
jednalo o zločin zbavení osobní svobody podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku,
nemůže být zcela zanedbatelná. V uvedeném směru se tudíž nabízí v úvahu
zpřesnění skutkových zjištění soudu, kdy východiskem může být policejní záznam
o časovém průběhu akce 2015 B 89940/272 – Loupež, V.. Z. (viz č. l. 381 spisu).
44. V souvislosti s posouzením důvodnosti dovolání nejvyššího státního
zástupce je třeba zdůraznit, že intenzita zásahu do osobní svobody poškozeného
byla vzhledem ke konkrétním zjištěním týkajícím se připoutání poškozeného
poměrně značně vysoká. Za pochybení odvolacího soudu je za daného stavu
nezbytné pokládat to, že v situaci, kdy dospěl k závěru, že jím (nedostatečně)
zjišťovaná délka neoprávněného zásahu do osobní svobody poškozeného neumožňuje
vyslovení viny obviněného dokonaným zločinem zbavení osobní svobody podle § 270
odst. 1 tr. zákoníku, nezvažoval důsledně, jaký význam má vcelku náhodné
(aktivitou obviněného nikterak neiniciované) nalezení poškozeného za situace
projeveného nezájmu obviněného o osud poškozeného nejméně po dobu, než došlo k
jeho úplnému osvobození. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud se nikterak
nezabýval otázkou, zda případně není na místě odpovědnost obviněného za uvedený
zločin v některém jeho vývojovém stadiu (např. pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku).
45. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že o
správnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu nevyložení uvedených skutečností
a důsledného právního nezhodnocení všech relevantních skutkových zjištění
vznikají důvodné pochybnosti, které zakládají existenci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolání obviněného
46. Ačkoliv obviněný podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., jeho námitky týkající se výroku o vině vztažené k uplatněnému dovolacímu
důvodu směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům
obou stupňů vytýká v prvé řadě porušení zásady totožnosti skutku, vadnost
důkazního řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková
zjištění. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně)
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Za toliko zdánlivě naplňující uplatněný dovolací důvod
je třeba pokládat námitky obviněného zmíněné výše v bodě 14., které se upínají
ke konkrétním zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku
("se záměrem jej zde ponechat po blíže neurčenou dobu"), neboť ty představují
účelovou interpretaci vztahující se pouze k selektivně vybrané části popisu
skutku, a to bez uvážení širších souvislostí, které z výrokové části a
odůvodnění rozhodnutí plynou. Dovolací soud necítí potřebu opětovně opakovat ty
skutečnosti, které stran podstatných okolností zjištěného skutkového stavu věci
vyjádřil v souvislosti s vyložením důvodnosti dovolání nejvyššího státního
zástupce.
47. V další části se proto omezí na zdůvodnění toho, proč za obsahově
nenaplňující deklarovaný dovolací důvod pokládá zbývající dovolací argumentaci
obviněného.
48. Jak již uvedeno, jednu část výhrad dovolatele představuje vyjádření
jeho nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů přistoupily k hodnocení důkazů.
Obviněný zpochybňoval osobu poškozeného, který podstatné okolnosti případu
sdělil svědkyním K. Š. a L. T., a v návaznosti na to i výpovědi těchto svědkyň,
které označoval za nevěrohodné, neboť osoba poškozeného podle něj byla
nevěrohodná. V rámci toho zpochybňoval i způsob, jakým byly protokolárně
zachyceny výpovědi svědkyně K. Š., čtení výslechu svědkyně L. T. v hlavním
líčení a její hodnocení i postup při analýze pohybu mobilních telefonů se
zájmovými SIM kartami, kterými se snažil modifikovat soudy nižších stupňů
zjištěný skutkový stav, tedy nenamítl rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými
soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v porušení
procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové
námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Současně je
nezbytné zdůraznit, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje takové
vady, jež by svědčily o jejich libovůli, a tím porušení práva dovolatele na
spravedlivý proces. Protože dovolací soud rozhodující o mimořádném opravném
prostředku může zasáhnout do hodnotících postupů těchto soudů právě a jen za
jejich takto zmíněného fatálního selhávání, což není případ posuzovaný,
odkazuje ve své podstatě na to, co uvedené soudy k této otázce v odůvodnění
svých rozhodnutí uvedly.
49. V daných souvislostech lze připomenout, že existence případného
extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy, který odůvodňuje přezkumnou činnost Nejvyššího soudu i ve vztahu ke
skutkovým otázkám, nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V
kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je,
že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potažmo soudu druhého
stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní
nesoulad (rozpor) dán.
50. Protože právo obviněného na spravedlivý proces může být porušeno v
případě nesprávné realizace důkazního řízení, což je jedna z námitek
obviněného, cítí Nejvyšší soud potřebu alespoň stručnější formou reagovat na
jeho tvrzení o existenci uvedené kolize.
51. Dovolatel namítl, že došlo k procesnímu pochybení při výpovědi
svědkyně Š., která vypovídala do protokolu opakovaně, přičemž poprvé odepřela
výpověď a podruhé již výpověď učinila. Podle něj, pomine-li, že procesní normě
je forma protokolu označená jako pokračování výslechu svědka neznámá, je
namístě takový důkaz hodnotit jako celek, přičemž odepřela-li jmenovaná
svědkyně v rámci jednoho protokolu výpověď a současně vypovídat začala, nelze
mít za to, že se jednalo o jednoznačné vyjádření, že nevyužívá svého práva
nevypovídat, jak má na mysli ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. Pokud by se
jednalo o samostatný úkon, pak tento postrádá formální náležitosti protokolu o
výslechu svědka, spočívající v náležitém zjištění totožnosti svědka (§ 101
odst. 1 tr. ř.). Z tohoto důvodu podle něj nelze tuto druhou výpověď přečíst u
hlavního líčení.
52. S uvedenými tvrzeními se není možné ztotožnit. Uvedená výpověď
svědkyně tvoří jeden celek, přičemž z jejího obsahu je zřejmé, že svědkyně
změnila svůj prvotní postoj a rozhodla se následně vypovídat. Nejde o situaci v
trestním řízení zcela výjimečnou. Z protokolu se svědkyní sepsaného navíc
vyplývá, z jakých důvodů se svědkyně rozhodla vypovídat. Nelze se pak ztotožnit
s názorem obviněného o nejednoznačnosti vyjádření svědkyně o využití či
nevyužití práva odepřít výpověď. Její vyjádření v tomto směru (že svého práva
odepření výpovědi nevyužívá a vypovídat chce a bude), jež následovalo po řádném
a úplném poučení, bylo zcela konkrétní a jednoznačné, takže v tomto směru
nevznikly žádné pochybnosti. Pokud dovolatel uvedl, že pokračování protokolu o
výslechu svědka je procesní normě neznámé, pak k tomu postačuje v krátkosti
připomenout, že pochopitelně mohou nastat situace, kdy z rozličných důvodů
nelze procesní úkon učinit jednorázově a je třeba v něm pokračovat. Např.
hlavní líčení ve velkém množství případů neproběhne jednorázově, nýbrž v
pokračujících zasedáních. Jestliže tak protokolující orgán při pokračování ve
výslechu svědkyně ve věci její identifikace navázal na předchozí protokol,
nelze tento postup považovat za vadný, neboť, jak již výše uvedeno, pokračující
výpověď svědkyně tvoří celek s její předchozí výpovědí. Možno ještě podotknout,
že výslechu svědkyně K. Š. byl přítomen obhájce obviněného, který se tohoto
výslechu aktivně účastnil a kladl svědkyni otázky, což by nečinil, pokud by
považoval toto pokračování ve výslechu za procesně vadné. Lze tak uzavřít, že
výpověď, kterou učinila svědkyně poté, co prohlásila, že nevyužívá práva
nevypovídat a vypovídat chce a bude, byla procesně použitelná.
53. Obviněný zpochybnil také procesní postup v případě výslechu svědkyně
L. T., kdy tvrdil, že soudy chybně aplikovaly ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř.,
protože dané ustanovení vykládaly tak, že jako relevantní použily výlučně
výpověď svědkyně z přípravného řízení. Této námitce nelze přisvědčit, neboť
soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, podle níž
soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, které není projevem
libovůle, nýbrž se opírá o celkové a logické zhodnocení důkazů ve všech jejich
souvislostech vzhledem k okolnostem případu. Lze tak shrnout, že v posuzované
věci k namítaným procesním vadám nedošlo.
54. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů a vyvozuje-li právě z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze
zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
55. V daných souvislostech Nejvyšší soud neopomněl, že dovolatel soudům
vytýkal, že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku. Jak již uvedl ve svém
vyjádření státní zástupce, není tato výhrada podřaditelná pod uplatněný, ani
pod jiný dovolací důvod, přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné se k danému v
krátkosti vyjádřit. Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015, v němž uvedl, že otázku zachování totožnosti
skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu
mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Ve fázi sdělení obvinění nemá
příslušný policejní orgán zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření
skutkového stavu věci (čili popisu skutku ve sdělení obvinění). Naopak, jeho
úkolem je tento stav zjišťovat a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je
státní zástupce při formulaci obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat
popis skutku tak, aby odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Na základě
výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a
jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud
projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při
projednávání věci před soudem došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci
podle výsledků dokazování, jež provádí v hlavním líčení (§ 220 odst. 1, 2 tr.
ř.). Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň
totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo
následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná
(srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je z porovnání
popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě i v rozsudcích
zřejmé, že byla zachována jak shoda v jednání, tak i v následku (přinejmenším v
podstatné části). Námitce dovolatele stran nedodržení zásady totožnosti skutku
tedy nelze přisvědčit.
56. Obviněný dále vyjádřil výhrady i vůči uloženému trestu. Ve své
podstatě šlo výhrady ve smyslu jeho nepřiměřenosti.
57. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 38 až § 42 tr.
zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na
němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
58. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní
soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko
pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených
intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl
uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její
horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na
citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze
pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem
o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
59. Lze tak shrnout, že výhrady, které obviněný vznesl k uloženému
trestu, nelze pod jím uplatněný (ani pod jiný) dovolací důvod podřadit.
K rozhodnutí dovolacího soudu
60. Protože dovolání nejvyššího státního zástupce bylo shledáno důvodným,
rozhodl Nejvyšší soud z jeho podnětu tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5
To 41/2017, v té části, kterou byl ve vztahu k obviněnému V. P. podle § 258
odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T 11/2016, a kterou bylo následně nově rozhodnuto
o vině a trestu ve vztahu k tomuto obviněnému a o ochranném opatření, tak
také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby při vázanosti právním
názorem vysloveným v tomto usnesení, znovu rozhodl o odvolání obviněného proti
rozsudku soudu prvního stupně.
61. Dovolání obviněného V. P. bylo vyhodnoceno jako dovolání podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto bylo odmítnuto podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Co se týče zdůvodnění tohoto postupu, odkazuje
Nevyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr, ř., podle něhož v takovém případě
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí.
62. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší
soud o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu