6 Tdo 185/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2003 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 9 To 574/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 15/98, a rozhodl podle § 265k odst. 1, § 265l odst. 1 tr. ř.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 9 To 574/2002, se
z r u š u j e .
Krajskému soudu v Plzni se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 4 T 15/98, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž jeho výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. ČR, O. p. P.-m., odkázána se svým celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech bčanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. S. odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 9 To 574/2002, byl k odvolání obviněného podle § 257 písm. c) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 4 T 15/98, a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného P. S. zastaveno pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 7. 1997 v 17.15 hod. v P. při jízdě jako řidič vozidla Škoda Favorit 135, po vozovce K. t. v levém jízdním pruhu ve směru od křižovatky s ulicí A. S. do centra města nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci před přechodem pro chodce na křižovatce ulic K. a B. N., kde bezprostředně za uvedeným přechodem pravou přední částí vozidla narazil do zprava vozovku přecházející chodkyně L. K., která při nehodě utrpěla mnohočetná zranění, kterým téhož dne v 18.50 hod. podlehla, když bezprostřední příčinou smrti bylo pohmoždění mozkového kmene při zlomenině spodiny lební, čímž měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.
Důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu byl závěr o porušení práva obviněného P. S., aby jeho trestní věc byla projednána v přiměřené lhůtě, jež vyplývá z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která je součástí právního řádu České republiky.
Odvolací soud popsal genezi celé věci a dosavadní průběh trestního stíhání, které bylo zahájeno dne 30. 10. 1997. Obžaloba byla podána státním zástupcem u Okresního soudu Plzeň-město dne 28. 1. 1998. Teprve v září 2001 byly opatřeny zprávy týkající se osobních poměrů obviněného a v dubnu 2002 bylo nařízeno první hlavní líčení na den 3. 6. 2002. Nakonec Okresní soud Plzeň-město dne 29. 7. 2002 rozhodl shora citovaným rozsudkem. Odvolací soud uvedl, že projednávaná věc není po skutkové stránce obzvlášť složitá a obviněný k popsaným průtahům, kdy řízení probíhá po dobu více než pěti let, nezavdal jakoukoli příčinu. Průtahy byly zřejmě způsobeny nedostatečným personálním obsazením soudu prvního stupně, což ovšem nemůže být přičítáno k tíži obviněného. Odvolací soud zdůraznil, že trestní řád sice neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by bylo důsledkem porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, což ovšem neznamená, že Úmluvu nelze aplikovat, zvláště když je bezprostředně závazná a má podle článku 10 Ústavy České republiky přednost před zákonem. Pokud dochází k takto hrubému porušení práva stíhané osoby, jež je mezinárodní smlouvou garantováno, zájem na jeho ochraně a zachovávání převáží nad zájmem a právem státu na trestní stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. Odvolací soud rovněž uvedl, že v předmětné věci by ani nemohl meritorně rozhodnout, jelikož znalecký posudek z oboru silniční dopravy dostatečně nezodpověděl některé otázky podstatné pro rozhodnutí a v důsledku úmrtí znalce by bylo třeba rozhodnout o přibrání znalce nového.
Proti všem výrokům tohoto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného P. S. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání, které bylo Okresnímu soudu Plzeň-město doručeno dne 27. 1. 2003. Podle jejího názoru odvolací soud rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V mimořádném opravném prostředku dovolatelka konstatuje, že s postupem odvolacího soudu nelze souhlasit. Zdůrazňuje, že neúměrná délka trestního stíhání, byť i zapříčiněná nečinností orgánů činných v trestním řízení, nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy. Podle tohoto ustanovení trestního řádu je nepřípustnost trestního stíhání dána tehdy, jestliže příslušná mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, obsahuje jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání, což však Úmluva nestanoví. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) ve své judikatuře nevyvodil povinnost zastavit řízení v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Připomíná, že porušení tohoto práva bývá zpravidla sankcionováno tak, že Soud vysloví porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. Podle dovolatelky jsou nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání závažným a nežádoucím jevem, jak z hlediska práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, tak i z hlediska dosažení účelu trestního řízení. Porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě však není samo o sobě důvodem nepřípustnosti trestního stíhání.
Dovolatelka dále uvádí, že zákon pamatuje na případy naprosté nečinnosti orgánů činných v trestním řízení v konkrétní věci zakotvením institutu promlčení trestního stíhání (§ 67 tr. zák.). Taková situace však v předmětné věci nenastala, přičemž v úvahu nepřicházelo ani zastavení trestního stíhání podle jiných ustanovení trestního řádu. Podle jejího názoru měl odvolací soud učinit některé z rozhodnutí naznačených v ustanoveních § 256, § 258 nebo § 259 tr. ř.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 9 To 574/2002. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, přičemž aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě, že by Nejvyšší soud rozhodl jinak, vyjádřila dovolatelka souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný P. S. Uvádí, že se s argumentací dovolatelky neztotožňuje. Zdůrazňuje, že Úmluva je normou vyšší právní síly. Je součástí právního systému České republiky, přičemž obviněný v podrobnostech poukazuje na její znění zejména článků 5, 6 odst. 1, 17 a 18. Ratifikací Úmluvy byla rovněž uznána pravomoc Soudu, a proto je pro soudy České republiky jeho judikatura závazná. Obviněný konstatuje, že touto judikaturou byl pojem „přiměřená lhůta soudního procesu“ uvedený v článku 6 odst. 1 Úmluvy vyložen tím způsobem, že nepřiměřená lhůta nastává v takovém procesu, který trvá neúměrně dlouho ve vztahu ke skutečným potřebám státu řádně objasnit podstatu projednávané věci. Takový proces je podle Úmluvy nepřípustný. Pokud se orgán činný v trestním řízení dozví, že je vedeno stíhání, které je podle Úmluvy nepřípustné, je povinen postupovat podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a zahájené trestní stíhání zastavit. Podle obviněného není zapotřebí, aby mezinárodní smlouva obsahovala pojmy a výrazové prostředky českého trestního práva, ale postačí, že tato smlouva a jurisdikce, pod kterou Česká republika smluvně náleží, takové trestní stíhání nepřipouští. Z těchto ve vyjádření blíže popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, eventuálně je podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Dále uvedl, že ponechává na úvaze dovolacího soudu, zda provede veřejné či neveřejné zasedání s tím, že k soudem zvolenému postupu dává výslovný souhlas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§ 265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit /§ 265e odst. 1 tr. ř./.
Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je důvodem dovolání mimo jiné, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Protože dovolatelka tyto nedostatky namítá, je zmíněný dovolací důvod dán.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného usnesení, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně podle § 223 odst. 1, 2 tr. ř. Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř.
V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a jsou průlomem do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy tomu tak není, jak bude níže uvedeno.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle nyní účinného znění článku 10 Ústavy (od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v § 2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces se podle článku 6 Úmluvy rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil postup, který by odpovídal závěru přijatému v napadeném usnesení, přičemž možnost takového postupu ani nenaznačil.
Odlišné stanovisko k této otázce však zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání připustil s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy. Současně však upozornil, že k takovému postupu by mělo dojít jen v takových případech, kdy se právo státu na trestní stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze absolutně vyloučit, ale na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, zevrubně a především přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným, který je prost neodůvodněných průtahů a vede ke spravedlivému rozhodnutí.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu po konstatování průtahů v trestním řízení trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality z níž vyplývá, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení. Zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.
Při přijetí závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. § 11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se zjištěním Krajského soudu v Plzni, že v předmětné věci došlo u Okresního soudu Plzeň-město k podstatným průtahům v řízení (např. po dobu více než tři a půl roku soud prakticky neprovedl žádný úkon, první hlavní líčení bylo konáno téměř čtyři a půl roku od podání obžaloby a v průběhu odvolacího řízení překročilo trestní stíhání obviněného dobu pěti let), přičemž obviněný P. S. k nim nezavdal jakoukoli příčinu. Zmíněný postup orgánů činných v trestním řízení je v rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Tato skutečnost však z výše uvedených důvodů sama o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jak ve věci rozhodl soud druhého stupně.
Krajský soud v Plzni při zastavení trestního stíhání použil ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. přímo, aniž použil analogie. Podle názoru Nejvyššího soudu je uplatněný postup rovněž nesprávný. Vzhledem k tomu, že Úmluva výslovně nestanoví možnost zastavení trestního stíhání, bylo by možno připustit (ve zcela výjimečných až extrémních případech) zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná. Formálním nedostatkem je i okolnost, že ve výroku usnesení mělo být uvedeno ustanovení § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. /nikoli ust. § 257 písm. c) tr. ř. platné do 31. 12. 2001/, neboť trestní řád se vždy aplikuje ve znění právě účinném.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 257 písm. c) tr. ř. a pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nebyly v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 9 To 574/2002, splněny. Proto v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. uvedené rozhodnutí zrušil. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem odvolacího soudu bude, aby po vrácení spisového materiálu a při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu vyvinul maximální snahu směřující k urychlenému a hospodárnému naplnění účelu trestního řízení, jímž v daném případě je rozhodnutí o podaném odvolání.
Rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák