6 Tdo 194/2020-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání,
které podal obviněný R. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY (sídlo Magistrátu
města XY), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 7
To 370/2019-113, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 51/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2019, č. j. 67 T
51/2019-95, byl obviněný R. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod
člověka podle § 404 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění
dopustil tím, že
dne 25. dubna 2019 v době kolem 18:45 hod. v Praze 1, na XY náměstí, ve vozovce
v prostoru před domem čp. XY, jako jeden z účastníků shromáždění svolaného
hnutím Svoboda a přímá demokracie (SPD) s názvem „Za svobodnou Evropu bez
diktátu EU a nelegální migrace“, za přítomnosti několika stovek příznivců i
odpůrců hnutí SPD, v průběhu koncertu zde vystupující hudební skupiny „O.“, ve
vzpřímeném postoji zvedl propnutou pravou ruku ve výši šikmo nad hrudníkem s
prsty dlaně u sebe v gestu nacistického neverbálního pozdravu „Sieg Heil“, tzv.
hajlování, kteréžto gesto, jehož význam je mu znám, je v současné době užíváno
v rámci neonacistického hnutí navazujícího na hnutí německého nacionálního
socialismu a jeho ideologii.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 404 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvou let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve
výměře 30.000 Kč, a to ve 100 denních sazbách po 300 Kč podle § 68 odst. 1, 2
tr. zákoníku. Zároveň byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl
ve stanovené lhůtě vykonán.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v
Praze usnesením ze dne 17. 10. 2019, č. j. 7 To 370/2019-113, jímž je podle §
256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Korbaře dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jelikož má za to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávné právní kvalifikaci zjištěného skutku jako
trestného činu, neboť se o trestný čin nejedná. Nalézací i odvolací soud
vyhodnotily skutek, kterého se dopustil, chybně jako trestný čin, ač nevykazuje
znaky požadované trestním zákoníkem (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), a to z důvodu
nezohlednění rozhodujících skutečností při dokazování.
5. Obviněný soudům vytýká, že zcela rezignovaly na zkoumání jakéhokoliv
jeho přímého úmyslu“, ač toto považuje za stěžejní pro odlišení trestného činu
od jednání trestně právně irelevantního. Následně zmiňuje komentářový výklad k
§ 404 tr. zákoníku a ve vztahu k hajlování, jakožto jednomu z projevů sympatií
ke hnutí a směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, označuje dané gesto
za „vyčnívající, jelikož jako jediné představuje pouze nonverbální projev
spočívající ve specifické poloze těla“, u něhož je nutné zvlášť pečlivě zkoumat
úmysl hajlující osoby. Důvodem pro potřebu zvýšené pečlivosti zkoumání úmyslu
je nonverbální charakter gesta spočívající ve specifické poloze těla, která
může být jednoduše zaměněna za posunek, jehož účelem v žádném případě neměla
být politická manifestace. Podle dovolatele je zřejmé, že v životě nastávají
situace, kdy se jedinec nachází v póze se zdviženou paží, aniž by čemukoliv
projevoval sympatie. V kontrastu k tomuto je u dalších komentářem uváděných
příkladů úmysl jednající osoby nezpochybnitelný (např. vytetovaný hákový kříž,
složená píseň oslavující nacismus). Na podporu tohoto tvrzení uvádí obviněný
judikaturu dovolacího soudu týkající se projevů nálepky nacistických symbolů na
autě (sp. zn. 4 Tdo 758/2016) nebo fotografie s vlajkou nacistického režimu
(sp. zn. 3 Tdo 1469/2011).
6. V návaznosti na uvedený výklad obviněný taktéž namítá, že od počátku
trestního řízení uvádí za účel své zdvižené paže snahu o uklidnění osob, které
svými projevy narušovaly poklidný průběh shromáždění na XY náměstí (jehož
součástí bylo i hudební vystoupení). Soudy obou stupňů podle obviněného
nevěnovaly pozornost faktickému zjišťování jeho úmyslu a spokojily se čistě s
formálním hlediskem, tedy vizuální stránkou věci, která je značně zavádějící,
jelikož nezachycuje celý incident, a je vytržená z kontextu. K argumentaci
odvolacího soudu o tom, že nebyl důvod, aby obviněný někoho uklidňoval, když
celé shromáždění probíhalo poklidně, dodává, že i toto je nesprávným
hodnocením, které pramení ze spokojení se soudu s provedením pouze krátkého
videozáznamu, který nezachycoval všechny okolnosti daného incidentu.
7. Obviněný dále poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu,
podle kterého při gestu posouzeném jako hajlování neměl napnuté všechny prsty,
a ve zbylých prstech držel cigaretu. Jedná se podle něj přitom o notorietu, že
hajlování není představováno pouhou zvednutou paží, ale i napnutými prsty.
Běžně známou věcí zároveň je, že např. zdvižená pravá paže, s prsty zaťatými v
pěst, žádným hajlováním není. Stejně tak např. zdvižená pravá paže se
zdviženými dvěma prsty ve tvaru „V“ (kdy ostatní prsty jsou zaťaty v pěst)
rovněž nepředstavuje hajlování, ale jedná se o poměrně časté a rozšířené gesto.
Obviněný dále opakuje svůj výklad stran zvlášť pečlivého zjišťování úmyslu a
znovu vytýká soudu již zmíněné promítnutí pouze krátkého videozáznamu v rámci
dokazování.
8. Podle obviněného nelze v napnutí jeho prstů držících cigaretu shledat
jakýsi údaj o vině, nýbrž pouze nutnost k tomu, aby při onom gestu mohl i
nadále držet cigaretu, přičemž soud tuto cigaretu zcela ignoroval. Ve vztahu k
poslednímu zmíněnému obviněný dodává, že pokud by někdo chtěl vzdát hold
čemukoli, dá si na případném gestu záležet a že z historických záznamů vyplývá,
že při hajlování (nacistickém pozdravu) nemůže mít dotyčná osoba v rukou nic.
9. Následně se obviněný vyjadřuje i ke znaleckému posudku podanému
soudním znalcem v oboru extremismu, který uvedl, že držení cigarety při
hajlování není obvyklé, což ovšem nemá vadit, jelikož se ani nemělo jednat o
oficiální slavnost (tím myšleno shromáždění na XY náměstí). Uvedené vyjádření
znalce obviněný označuje za přinejmenším pochybné, jelikož by vedlo k jakési
stratifikaci hajlování podle toho, zda je konáno při oficiální či neoficiální
příležitosti. Takový výklad je v očích obviněného pouze snahou znalce, aby byl
uznán vinným přečinem podle § 404 tr. zákoníku, neboť zmíněné dělení nenachází
v ničem oporu, zejména pak ne v historických pramenech. Konkrétně pak obviněný
ještě poukazuje na odkaz znalce, podle kterého se i Adolf Hitler při hajlování
držel levou rukou za opasek. Tato zmínka je však irelevantní, jelikož pozice
levé ruky nemá na hajlování žádný vliv. Řešené gesto je charakterizováno
polohou ruky pravé, což je podle obviněného rovněž důkaz o tom, že se
nedopustil jemu za vinu kladeného přečinu, neboť nehajloval.
10. Obviněný uzavírá, že jeho jednání bylo nalézacím i odvolacím soudem
nesprávně posouzeno, a to jednak v důsledku ignorování rozhodných skutečností a
dále pak rezignací na důsledné zkoumání ve vztahu k jeho úmyslu, který byl v
jeho případě pouze presumován. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr.
ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 7 To
370/2019-113, a zprostil ho obžaloby.
11. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství,
který po teoretickém úvodu ve vztahu k možnosti naplnění dovolacího důvodu
podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že se výhrady obviněného
vyplývající z jeho dovolání ohledně skutkových zjištění soudů, že na
shromáždění hnutí SPD hajloval, zakládají na jeho nesouhlasu s hodnocením
důkazů, které nalézací soud provedl. Následně státní zástupce uvádí, že
nalézací soud provedl podrobné dokazování, ze kterého vyplynul jasný závěr o
gestu obviněného jako hajlování, přičemž obhajobu obviněného založenou na jeho
údajné snaze uklidnit zvednutou pravicí protestující na daném shromáždění
označil za účelové a lživé. Z tohoto směru tedy podle státní zástupce nemůže
jít o námitky relevantní k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
12. Státní zástupce se však domnívá, že pod obviněným uplatněný dovolací
důvod snad lze podřadit námitku, v jejímž rámci soudům vytýká, že se podrobně
nezabývaly prokázáním subjektivní stránky stíhaného přečinu. Tato výhrada je
však podle něj zjevně neopodstatněná. V předcházejícím řízení bylo totiž
zjištěno, že obviněný je osobou dobře obeznámenou s problematikou neonacismu,
což vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i z informací a fotografií
prezentovaných na jeho facebookovém profilu. Na tomto základě a ve spojení s
kontextem shromáždění hnutí SPD pod název „Za svobodnou Evropu bez diktátu EU a
nelegální migrace“ při hudebním vystoupení skupiny O., nelze než ve shodě se
soudy obou stupňů uzavřít, že obviněný hajlováním úmyslně vyjadřoval sympatie k
hnutí uvedeném v § 403 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce shrnuje, že obecné soudy
učinily správná skutková zjištění a důvodně pak shledaly neplněnými všechny
znaky skutkové podstaty vymezené v § 404 tr. zákoníku. S přihlédnutím k
uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.)
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
21. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno konstatovat, že většina z nich není sto
naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp.
procesní povahy, přičemž dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat dříve
zjištěný skutkový stav, jímž je – s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu,
jehož existenci obviněný ani explicitně nenamítá – vázán.
22. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívá ve snaze přesvědčit
dovolací soud o nesprávnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť ty
podle něj věc v důsledku nedostatečného dokazování (v důsledku nevyhovění jeho
důkaznímu návrhu) nesprávně právně posoudily, když pozici, kterou zaujal,
nevyhodnotily způsobem, který se snaží prosadit. V uvedeném směru však nelze
než připomenout, že obhajoba obviněného, že svým gestem směřoval ke zklidnění
situace, je základní součástí jeho obhajoby, byla uplatněna v řízení před oběma
soudy a byla jimi i spolehlivě vyvrácena. Obviněný nicméně tuto skutečnost
nemíní akceptovat a nadále se snaží na podkladě jiného skutkového základu
přesvědčit dovolací soud o nesprávnosti právního posouzení zjištěného skutku,
který podle něj – avšak toliko na podkladě jím předkládané skutkové verze –
není soudy označeným přečinem.
23. Přestože obviněný tvrdí, že skutek není trestným činem, neboť není
splněn základní předpoklad definovaný v § 13 tr. zákoníku, podle něhož
[t]restným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a
který vykazuje znaky uvedení v takovém zákoně (odst. 1), přičemž současně
platí, že „[k] trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění,
nestanoví-li trestní zákoník výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (odst.
2), ve svém dovolání naplněnost znaků objektivní stránky přečinu projevů
sympatií k hnutí směřujícímu k potlačená práv a svobod člověka podle § 404 tr.
zákoníku, resp. těch, které nalézací soud vyjádřil v tzv. právní větě výroku o
vině, nevznáší. Snaží se o zpochybnění právního závěru, který vyjádřil soud
prvního stupně (bod 15. rozsudku) a s nímž se ztotožnil soud odvolací, tj. že
se svého činu dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.
24. Ve shodě s nazíráním státního zástupce lze konstatovat, že s vyšší
mírou tolerance by obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu mohla odpovídat jeho
námitka stran nedostatečného zkoumání subjektivní stránky ve vztahu ke skutkové
podstatě obsažené v § 404 tr. zákoníku, avšak jen z hlediska, které zmínil
státní zástupce ve svém vyjádření. Je totiž třeba zopakovat, že tvrdí-li
obviněný, že se údajně nemohl dopustit trestného činu, když v jeho případě
chyběl úmysl nutný k naplnění zákonem vyžadovaných znaků, činí tak prvotně
předkládáním jiné skutkové verze a tudíž i jiné motivace (reakce na dění v jeho
okolí) k zaujetí pozice, která je dokumentována na kamerovém záznamu a
pořízených fotografiích. Tato skutková verze však byla provedeným dokazováním a
jeho zhodnocením ze strany soudů nižších stupňů spolehlivě vyvrácena. Obviněný
se nemůže domoci změny právní kvalifikace skutku, tj. dosáhnout právního
závěru, že skutek není trestným činem, na podkladě jiného zhodnocení důkazů
dovolacím soudem. Ten k tomu není – s výjimkou případu, že by hodnocení
provedené soudy v napadených rozhodnutích bylo svévolné a porušují právo
obviněného na spravedlivý proces – oprávněn. Ve věci posuzované k zásahu do
skutkových zjištění soudů není důvod. Jejich hodnocení důkazů totiž nelze
označit za odporující požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř., jejich skutková zjištění
je proto třeba pokládat za vyhovující požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. (viz též
dále).
25. Jak již uvedeno, soud prvního stupně dovodil u obviněného přímý
úmysl, když uzavřel, že ten „je patrný z chování obžalovaného, který hajluje a
nepochybně svým jednání vyjadřuje sympatie k hnutí fašismu, který prokazatelně
směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou,
náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“. Při dovození
tohoto závěru se opřel o poznatky plynoucí z videozáznamu zachycujícího jeho
hajlování a zhodnocení znalcem, že se zcela nepochybně jedná o hajlování tedy
klasický pozdrav nacistického Německa (viz bod 6, 13 rozsudku nalézacího
soudu). Na jiném místě krom toho nalézací soud uzavřel, že obviněný je dobře
obeznámen s problematikou neonacismu. (viz bod 14. rozsudku nalézacího soudu),
tudíž velmi dobře věděl, co dané gesto znamená. V uvedeném směru se tedy již
soud prvního stupně vyjádřil k tomu, co v reakci na obsahové posouzení námitky
obviněného zmínil pod bodem 9. svého vyjádření státní zástupce. Zájmům
obviněného je korespondující, že se snaží odborné závěry znalce zpochybnit. K
tomu však ve skutečnosti není důvod. Navíc je třeba zohlednit, že soudy vyšly
při svém právním závěru o trestní odpovědnosti nejen ze zhodnocení vlastního
projevu obviněného dne 25. 4. 2010, nýbrž i z poznatků, které k osobě
obviněného nabyly z jeho facebookového profilu. Za dané situace tvrzení
obviněného, že nesprávně vyložily jeho gesto a úmysl vyžadovaný skutkovou
podstatou přečinu podle § 404 tr. zákoníku toliko presumovaly, nelze jako
oprávněnému přisvědčit.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud již v počátcích svého rozhodování o tomto mimořádném opravném
prostředku judikoval, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Namítá-li
proto dovolatel, že již od počátku trestního řízení uváděl, že se svým gestem
pouze snažil o uklidnění osob protestujících shromáždění, na kterém se daný
incident odehrál, poukazuje-li opětovně, že soudy nesprávně zhodnotily pozice
jeho prstů a to, že při řešeném gestu držel mezi dvěma prsty cigaretu, což
podle něj samo o sobě vylučuje, že by v jeho případě mohlo jít o hajlování, a
brojí-li proti správnosti zpracovaného znaleckého posudku, tj. zakládá-li
podstatu svého mimořádného opravného prostředku na skutečnostech, s nimiž se
již přesvědčivě vypořádal soud odvolací, pak je zřejmé, že výše citovaný obecný
závěr je třeba vztáhnout i na posouzení jeho dovolání.
27. Zbývá dodat, že ohledně tvrzení obviněného, že soudy odmítly
provést důkaz promítnutím celého videozáznamu ze shromáždění, na kterém se daný
incident odehrál, je možné konstatovat, že se nejedná o opomenutý důkaz (to
ostatně ani dovolatel netvrdí). Soudy se totiž s tímto důkazním návrhem
vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a nevyhověly mu, když ho posoudily
jako důkaz nadbytečný. S tímto hodnocením se ztotožnil i Nejvyšší soud, který
zároveň odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01, podle kterého je možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným dána
mj. při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci kdy určité tvrzení, k jehož ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V případě
obviněného se jedná o stejnou situaci. Soudy již měly skutkový stav za zjištěný
bez důvodných pochybností, a tudíž se rozhodly neprovést důkaz promítnutím
celého zmíněného videozáznamu, přičemž toto zmínily i ve svých rozhodnutích
(viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu a bod 6. usnesení odvolacího soudu).
Současně je třeba uvést, že přístup soudů není možno označit ani za
jednostranný, který by obviněného očividně znevýhodňoval, neboť nelze pominout,
že odvolací soud vyhověl důkaznímu návrhu obhajoby a vyslechl (č. l. 109-110)
jako svědka J. K., přičemž provedl důkaz i přehráním videozáznamu, a to v
rozsahu, vůči němuž obhajoba nic nenamítala.
28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že tento ve svém
dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně
právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k
tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem
uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání
odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 3. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu