USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2024, č. j. 11 To 153/2024-1002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 33/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 5. 4. 2024, č. j. 3 T 33/2021-951, byl obviněný M. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 2016 v XY, na XY XY, v místě bydliště V. V., narozeného XY, od tohoto po vzájemné domluvě z důvodu zabezpečení převzal do úschovy na dobu neurčitou s tím, že si ho V. V. vyzvedne v době, až ho bude ve stáří potřebovat, neprůhledně zabalený balík, o kterém mu V. V. sdělil, že obsahuje zlaté slitky, kdy tento balík obsahoval investiční zlaté slitky o celkové hmotnosti 1 117,6 gramů a o ryzosti 999.9, a to 16 kusů, každý o hmotnosti 1 OZ (trojská unce o hmotnosti 31 103 gramů) označených identifikačními čísly XY – XY, XY – XY a XY, 2 kusy po 100 gramech označené identifikačními čísly XY a XY, 8 kusů po 50 gramech označených identifikačními čísly XY – XY, XY, XY a XY a 1 kus o hmotnosti 20 gramů označený identifikačním číslem XY, které náležely do společného jmění manželů V. V., narozeného XY, a M. V., narozené XY, přičemž poté, co byl dne 3. 6. 2019 v advokátní kanceláři JUDr. Jiřího Pavlíka v Chlumci nad Cidlinou vyzván, aby mu zlaté slitky vrátil zpět, tak do současné doby neučinil, naložil s nimi blíže nezjištěným způsobem, a odmítá o tom jakkoliv komunikovat, čímž V. V., narozenému XY, způsobil škodu ve výši 731 524,67 Kč a A. N., narozené XY, škodu ve výši 182 881,17 Kč, odpovídající jejich podílům z hodnoty zlatých slitků, připadajícím na ně podle vypořádání společného jmění manželů V. a vypořádání dědictví po M. V., která zemřela dne XY.
2. Obviněný byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným ve zkušební době podmíněného odsouzení způsobenou škodu. Zároveň bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit poškozeným škodu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. 11 To 153/2024-1002, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Kamila Podroužka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m), l) tr. ř. Nad rámec tohoto ustanovení uplatnil též čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Začátkem svého dovolání poskytl obsáhlý teoretický úvod a shrnutí dosavadního řízení včetně argumentace soudů obou stupňů.
5. Následně namítl absenci subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty. Argumentoval, že z žádných důkazů (vyjma tvrzení poškozeného stojícího proti jeho tvrzení) nevyplývá jejich vzájemná domluva a že předmětem důkazního řízení nebyla jeho vědomost o obsahu údajně předaného neprůhledně zabaleného balíku. V odůvodnění není uvedeno, jakým způsobem se zlatem naložil, jaký měl motiv ke spáchání skutku a kdy a zda vůbec pojal úmysl si věc přisvojit, tedy subjektivní stránka. Zároveň není naplněna ani objektivní stránka, tedy přisvojení si, neboť ze skutkové věty ani odůvodnění není zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění k tomuto závěru soud dospěl. Žádný důkaz neprokazuje, že bylo zlato uvedené ve výrokové části předáno. Zjištění, že poškozený zlato zakoupil, nelze zaměňovat s domněnkou, že právě toto zlato bylo obsahem údajně předaného balíčku. Nadto když mu poškozený podle svých slov nesdělil, co je jeho obsahem.
6. Za podstatnou vadu též považuje část popisu skutku uvádějící, že s věcmi naložil blíže nezjištěným způsobem. Způsob naložení s cizí věcí je přitom podstatnou skutečností, která musí být pro závěr o vině pachatele trestným činem zpronevěry zjištěna. Rozsudek proto nenaplňuje zákonné a judikaturní požadavky na popis skutku. Dodal, že podstatný je nejen úmysl svěřenou cizí věc si přisvojit, ale rovněž úmysl způsobit takovým jednáním minimálně nikoli nepatrnou škodu. Přisvojení si cizí věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku je zároveň podstatným diferenciačním znakem oproti trestnému činu (úmyslného) porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Pokud tedy není prokázáno, že pachatel způsobil na cizím majetku, jehož opatrování nebo správa mu byla svěřena, úmyslně škodu tím, že si jej přisvojil, přichází v úvahu posouzení jeho jednání podle tohoto ustanovení.
7. Dále obviněný namítl, že soudy nehodnotily důkazy (za důkazní situace tvrzení proti tvrzení) v souladu s § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. a postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny a došlo k extrémním rozporům závěrů soudů a skutkových zjištění vyplývajících z důkazů. Soudy dále opomenuly časovou souslednost, pohnutku, motiv a postup poškozeného při podání trestního oznámení. Z podnětu jeho manželky došlo ke znovuotevření dědického řízení a v přímé návaznosti a úzké časové souslednosti na to došlo k podání trestního oznámení. Poškozený nikdy neučinil výzvu k vydání údajně předaného zlata z úschovy a nevyužil civilněprávních prostředků (vindikační žaloby). Trestní řízení proto není na místě s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Považuje za nepřijatelné vynesení odsuzujícího rozsudku za důkazní situace, která by v civilním řízení nebyla dostačující. Poukázal také na to, že navzdory vysoké hodnotě předaného zlata a jejich podnikatelským zkušenostem spolu s poškozeným nevyhotovili žádné písemné potvrzení o předání, resp. převzetí do úschovy. Dodal, že svědci byli před podáním svých výpovědí seznámeni s výpověďmi ostatních svědků a poškozený svědky před jejich výslechy kontaktoval a sděloval jim podstatné informace o řízení. Upozornil též na nutnost aplikace zásady in dubio pro reo.
8. Obviněný dále namítl, že soud prvního stupně hodnotil důkazy pouze parciálně a účelově k odůvodnění viny. Naopak rozpory jednotlivých výpovědí opomenul a nikterak se s nimi nevypořádává. Dopustil se též deformace důkazů, např. výpovědi svědka JUDr. Jiřího. Pavlíka. Soudem uvedená fráze, že se obviněný odmítl o zlatu bavit, totiž v jeho výpovědi vůbec nezazněla. Soudy při výkladu obsahu důkazů jak v jeho prospěch, tak v neprospěch vždy bez dalšího odůvodnění inklinovaly k výkladu v jeho neprospěch. Důkazy svědčící v jeho prospěch soudy buď opomenuly nebo relativizovaly. Například nijak nehodnotily protokoly o namátkových kontrolách PČR a nebyl proveden důkaz domovní prohlídkou.
9. Následně předložil rozbor zásadních vývodů z jednotlivých výpovědí, s nimiž se soudy nevypořádaly. Soustředily se totiž na tu část věnující se informacím z doslechu a pominuly autentické pasáže. Navázal citací rozporů ve výpovědi poškozeného a poškozené. Namítl, že soud prvního stupně pouze vyjmenoval provedené listinné důkazy, aniž by uvedl, jaké z nich učinil závěry. S odkazem na obsah výpovědí svědků a zjištění finanční analýzy zpochybnil závěry znaleckého posudku k poškozené.
10. Výhrady formuloval též proti výroku o náhradě škody. Její vznik, výše ani existence nebyly prokázány a soudy své rozhodnutí neodůvodnily. Nadto dědické řízení nebylo dosud skončeno. Výše přiznané náhrady škody neodpovídá podílům dědiců. Následně odkázal na argumentaci obsaženou v jeho dalších podáních.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2024, č. j. 11 To 153/2024-1002, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2024, č. j. 3 T 33/2021-951, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci vydal rozsudek, kterým ho ve smyslu § 226 odst. 1 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby. Eventuálně, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Připojil též návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí.
12. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že obviněný ve svém dovolání zcela opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení. Obsah jeho stěžejní části odvolání je totožný. Dodala, že dovolatel uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, kdy velmi často směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní.
13. Obviněný po celou dobu trestního řízení staví obhajobu na své nevině, resp. na tom, že nikdy žádné zlato do úschovy nepřevzal. Přestože formálně odkázal na zjevný rozpor příslušných skutkových zjištění soudů k této otázce s provedeným dokazováním, nepřipojil jakoukoliv kvalifikovanou argumentaci. Jedná se o čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
14. Obviněný je usvědčován celou řadou přímých i nepřímých důkazů. Jedná se o důkazy, které spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností prokazují jeho vinu. Nalézací soud se rovněž dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného. Státní zástupkyně nepovažuje za vhodné a rozumné se k tomu vyjadřovat, neboť by se jednalo o opakování již řečeného. Svým povinnostem dostál i Krajský soud v Hradci Králové, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho (v té době uplatněnými) námitkami se vypořádal.
15. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Tato námitka v prvé řadě směřuje do oblasti skutkových zjištění (nikoliv právního hodnocení). Nejsou-li tedy shledány zásadní vady důkazního řízení [na něž pamatuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pak Nejvyšší soud zásadně nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady v dovolacím řízení zkoumáno.
16. Pokud obviněný ve svém dovolání kritizoval nedostatečné odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně, pak musí státní zástupkyně konstatovat, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání nelze podat jen proti odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nelze chápat tak, že soudy musí podrobně reagovat na každou námitku obviněného. V této trestní věci považuje státní zástupkyně odůvodnění obou rozhodnutí za zcela dostatečné a přesvědčivé.
17. Námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z podstatné části směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provedeným důkazům a jejich hodnocení, a to ve snaze prosadit pro obviněného příznivější skutková zjištění. S ohledem na to je lze podřadit pod uvedený dovolací důvod jen s určitou mírou tolerance, neboť pod něj spadají pouze svým formálním označením. Konkrétně obviněný zpochybňuje, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a
18. Obviněný namítl, že nebyl naplněn zákonný znak „přisvojení si cizí věci“. Poukázal přitom na vadný popis skutku, podle něhož „naložil s nimi blíže nezjištěným způsobem“. K danému je vhodné odkázat na závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 3 Tdo 374/2023, že „... pro učinění závěru o přisvojení si svěřené věci podle § 206 tr. zákoníku není podstatný konkrétní způsob naložení se zpronevěřenou věcí (poté, což již bylo zjištěno, že pachatel se svěřenou věcí naložil v rozporu s účelem jejího svěření), tj. není podstatné zjištění, zda si pachatel ponechá zpronevěřenou věc pro sebe nebo komu konkrétně a za jakou cenu ji prodá ...“. V projednávané věci bylo prokázáno, že obviněný převzal od poškozeného balík se zlatem s vědomím, co se v něm nachází a jaké je hodnoty, a to výhradně za účelem jeho úschovy – zabezpečení. To, že obviněný se svěřenou věcí naložil v rozporu s účelem jejího svěření, tedy jako s věcí vlastní, vyplývá již ze samotných okolností případu, neboť svěřenou věc na opakované výzvy poškozeného nevrátil, aniž by zároveň jakkoliv osvětlil důvod svého jednání (pomineme-li fakt, že zároveň popřel, že by svěřenou věc vůbec kdy převzal).
19. Ze stejných důvodů nelze ani přisvědčit, že by nebylo prokázáno a ve skutkové větě dostatečně popsáno naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu (postačuje alespoň úmysl nepřímý). Motiv pachatele není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a námitka jeho nezkoumání soudy proto nemá žádnou právní relevanci. Pokud obviněný spekuluje o možnosti posouzení svého jednání jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, pak je třeba konstatovat, že tento návrh opět vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn provedeným dokazováním, a proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit nemůže.
20. Státní zástupkyně shledala lichou i námitku obviněného týkající se možné (ne)aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Pokud přejdeme skutečnost, že obviněný trestnou činnost popírá, lze k této námitce uvést, že k aplikaci dané zásady a z ní vyplývajícího principu ultima ratio lze přistoupit pouze v případech, kdy se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. To není případ nyní projednávané věci, která svojí závažností odpovídá běžně se vyskytujícím případům dané právní kvalifikace. Obviněný způsobil škodu ve výši 914 405,84 Kč, která podstatně převyšuje hranici škody větší stanovené v § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle komentářové literatury je pro trestný čin zpronevěry typický soukromoprávní základ věci, který však sám o sobě nemůže být důvodem aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani tehdy, když uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí (netrestní) odpovědnosti. Nevyžaduje se ani paralelní uplatňování jiného druhu právní odpovědnosti poškozeným. Pro posouzení trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 206 tr. zákoníku je podstatné pouze to, zda pachatel svým protiprávním jednáním naplnil všechny znaky tohoto trestného činu, pročež nelze přihlížet k osobním motivům pachatele ani k jiným okolnostem doprovázejícím jeho jednání, které nijak nesouvisejí s podmínkami trestnosti vymezenými zákonodárcem ve znacích skutkové podstaty.
21. Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o náhradě škody, je vyloučeno vytýkat s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však lze dovolání podat i proti adheznímu výroku, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu jeho druhé alternativy. Typicky se může jednat o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení.
22. Obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody poškozeným ve výši odpovídající jejich podílům z hodnoty zlatých slitků. Soudy mohly otázce náhrady škody věnovat větší pozornost. Při ustanovení osob, kterým byla jednáním obviněného způsobena škoda, a vyčíslení výše této škody, bylo nutno nejprve jako předběžnou otázku vyřešit, komu svědčilo vlastnické právo k investičním zlatým slitkům ke dni úmrtí M. V. Řízení o pozůstalosti bylo prvotně vedeno u notáře Mgr. Milana Gančára, přičemž zlaté slitky jeho předmětem v té době nebyly. Soud rozhodl, že dědické právo svědčí pozůstalému manželovi, poškozenému V. V., a pozůstalým dcerám poškozené. V současné době je nadále vedeno dodatečné řízení o pozůstalosti, jehož předmětem by měly být mimo jiné i předmětné zlaté slitky.
23. Při stanovení velikosti podílů připadajících na uvedené osoby je nutno v prvé řadě uvést, že investiční zlaté slitky náležely do společného jmění manželů. Je na místě předpokládat, že po jeho vypořádání (§ 162 z. ř. s. a § 742 odst. 1 o. z.) by jedna polovina patřila výlučně poškozenému V. V., druhá polovina by patřila do pozůstalosti. K té byli podle § 1635 odst. 1 o. z. povoláni rovným dílem pozůstalý manžel a dvě pozůstalé dcery. Ustanovení § 1660 odst. 2 a § 1662 o. z., která se týkají započtení na povinný díl, resp. dědický podíl, se v daném případě neuplatní. Pro stanovení velikosti dědických podílů na zlatých slitcích je rovněž bez významu, zda do dědictví či společného jmění manželů náležel jakýkoliv další majetek, neboť dědické podíly jsou zde zákonem stanoveny jako rovné a nemění se s rozsahem vypořádávaného majetku. Po vypořádání majetku ve společném jmění manželů a vypořádání majetku patřícího do pozůstalosti by tedy na poškozeného V. V. připadl podíl ve výši 2/3 a na poškozené dcery by připadly shodně podíly ve výši 1/6 předmětných zlatých slitků. Dané slitky by podle těchto podílů nabyli do výlučného vlastnictví ke dni úmrtí zůstavitelky, a k datu spáchání předmětného činu by jim svědčilo vlastnické právo ve výši uvedených podílů.
24. Z dostupného listinného materiálu bylo rovněž zjištěno, že znalec Ing. Dvořák stanovil ke dni 3. 6. 2019 hodnotu zlatých slitků specifikovaných ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu na částku 1 097 278 Kč. Z výše popsaného je možno učinit závěr, že nalézací soud zákonným způsobem posoudil předběžnou otázku stanovení výše škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil, a to poškozenému V. V. částkou 731 524,67 Kč a poškozené A. N. částkou 182 881,17 Kč, odpovídající jejich případným dědickým podílům z hodnoty zlatých slitků.
25. Po zvážení všech skutečností státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného z části uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, z části je pak zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
26. Vzhledem k tomu, že byly shledány důvody pro odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, považuje státní zástupkyně za bezpředmětnou žádost obviněného o odložení výkonu rozhodnutí o povinnosti nahradit poškozeným škodu.
27. K vyjádření státní zástupkyně zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku. Předně uvedl, že vyjádření je koncipováno velice obecně. Má za to, že neměnnost a kontinuita jeho tvrzení nemohou být předmětem kritiky státní zástupkyně, avšak naopak důvodem k zamyšlení nad podstatou a pravdivostí těchto tvrzení. Nesouhlasí, že by v dovolání směřoval k prosazování vlastních představ o skutkovém ději. Poskytuje sice skutečně podrobný rozbor skutkových zjištění, tyto pasáže jsou však účelné a pro dovolání nezbytné, aby námitky zasadil do kontextu konkrétního řízení, a především konkrétního pochybení. Připojil svůj návrh na obnovu řízení a důkazy, které s tímto návrhem předložil. Následně zopakoval obsah svého dovolání, jakož i návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
29. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
30. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
31. Před samotným posouzením obsahu dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující. Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech je tak argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem a není možné je objektivně akcentovat a na základě nich napadená rozhodnutí přezkoumávat. Stejně je na místě přistupovat též k dovolatelem předloženému návrhu na povolení obnovy řízení, neboť jeho obsahem, jakož i připojenými důkazy, se bude zabývat soud prvního stupně jako soud příslušný podle § 281 odst. 2 tr. ř.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1…), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
33. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Uvedené alternativě především nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů. Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).
34. Za námitky způsobilé pro přezkum podle uvedeného dovolacího důvodu tudíž není možno považovat ty, jejich prostřednictvím obviněný namítá, že některé skutečnosti nebyly dostatečně prokázány či zkoumány. Mezi ně patří poukaz na pohnutky poškozeného k podání trestního oznámení a časovou souvislost se znovuotevřením dědictví po manželce poškozeného, jakož i otázka, proč nebylo při předání svěřené věci sepsáno potvrzení. Zákonnému vymezení taktéž neodpovídají námitky obviněného stran domnělých rozporů ve výpovědích poškozeného a poškozené, neboť soud prvního stupně jasně odůvodnil, proč jejich výpovědi považuje za věrohodné a správně připomenul, že drobné rozpory ve výpovědích nejsou známkou jejich nevěrohodnosti, ale lze je předpokládat i s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu. Stejně tak pokud namítá, že svědci byli předem seznámeni s některými výpověďmi či byli kontaktováni poškozeným a o věci s ním hovořili, není to důvod pro vyloučení jejich výpovědi. Soud si této skutečnosti byl vědom a vzal to při hodnocení jejich věrohodnosti v úvahu. Nadto obviněný neuvedl žádnou argumentaci, jejímž prostřednictvím by tvrzené rozpory spojil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně. Obviněný tak neoznačil žádné skutkové zjištění, jež by nemělo z provedených důkazů vyplývat či s nimi mělo být v rozporu.
35. Přestože obviněný soudům nižších stupňů vyčítá selektivní hodnocení důkazů v jeho neprospěch, je to právě on, kdo ve svém podání vytrhává části svědeckých výpovědí z kontextu a podává je způsobem hovořícím v jeho prospěch, resp. existenci namítaných rozporů. Taktéž namítá-li, že předmětem hodnocení soudem prvního stupně nebyly důkazy svědčící v jeho prospěch, činí tak v kontextu skutkových zjištění, k nimž měl podle jeho mínění soud dospět. Soudem nebyly pominuty ani důkazy o kontrolách provedených v prostoru podnikání obviněného, ani výpověď svědka P. K. Přestože by soud podle představ obviněného na základě těchto důkazů měl dospět k závěru, že balíček se zlatem nikdy nebyl v jeho držení, skutečností je, že z těchto důkazů pouze vyplývá, že balíček nebyl v trezorové místnosti v prodejně. Ostatně z výpovědi jmenovaného svědka vyplynulo, že má na starosti právě trezory umístěné v prodejně a v těch se nenacházejí osobní věci obviněného. Svědek nevěděl, kam si obviněný osobní věci ukládá, či zda má nějaký trezor u sebe doma.
36. Dovolatel též namítl, že se soud prvního stupně dopustil deformace důkazů. Jako příklad uvedl výpověď svědka JUDr. Jiřího Pavlíka. Podle obviněného „[f]ráze, že se o tom Obžalovaný nebude bavit vůbec nezazněla“. Ze spisového materiálu však vyplývá následující. Při svém výslechu v přípravném řízení (dne 4. 12. 2020, č. l. 334–336) svědek k prvnímu setkání uvedl: „buď ona nebo pan H. mi řekli, že o zlatě se bavit nebudou, že prioritní je dědictví“ a k druhé schůzce dodal: „… bylo ze strany pan V. hovořeno o tom, zda mu H. vydají zlato a znovu bylo odpovězeno, že toto není předmětem jednání, že se musí nejprve vypořádat dědictví“. Při své výpovědi v hlavním líčení konaném dne 1. 9. 2021 (č. l. 524) sdělil „... bylo mi řečeno, že předmětem jednání není to zlato, ale dědictví po zemřelé mamince“, přičemž k druhé schůzce uvedl, že před příchodem poškozeného mu bylo „řečeno, že o zlatě se jednat nebude ...“. Je tedy zřejmé, že ani deformace důkazů se soud prvního stupně nedopustil.
37. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného zřejmě směřované k první alternativě uvedeného dovolacího důvodu se s jeho vymezením minuly. Soud prvního stupně provedl pečlivé dokazování a následné hodnocení důkazů a podrobně vysvětlil, které skutečnosti má za prokázané a z jakých důvodů považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou. Skutečnost, že uvedený soud z důkazů nevyvodil skutková zjištění podle představ obviněného, není důvodem pro shledání rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
38. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) nejsou podřaditelné žádné z dovolatelových námitek.
39. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že navrhoval provedení domovní podmínky. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že během řízení před soudy obhajoba opakovaně vznášela návrhy na provedení různých důkazů, a to jak během hlavních líčení, tak v samostatných podáních mezi jednáními soudu a konečně i v odvoláních, avšak ani v jednom z těchto návrhů se nevyskytoval ten na provedení domovní prohlídky. Námitka proto neodpovídá zvolené alternativě, neboť se nejednalo o navrhovaný důkaz.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
40. Přestože obviněný ve svém dovolání nepodřadil své výhrady k jednotlivým dovolacím důvodům, na základě jejich povahy by bylo na místě pod dovolací důvod podle písm. h) podřadit ty, jejichž prostřednictvím namítá nenaplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, porušení zásady subsidiarity trestní represe a nesprávné vyčíslení náhrady škody. Zároveň je však nezbytné připomenout, že uvedený dovolací důvod se vztahuje k vadám hmotněprávního posouzení zjištěného skutkového stavu. Neodpovídají mu tudíž námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání. Předmětem přezkumu vad namítaných pod uvedeným dovolacím důvodem je tudíž právní posouzení skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.
41. Námitky obviněného ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu spočívají v nesouhlasu se závěrem o existenci domluvy mezi ním a poškozeným na uschování zlata a jeho vědomosti, co je obsahem předaného balíčku. Podle jeho mínění tyto závěry nemají podklad v provedených důkazech, resp. nebyly vůbec předmětem dokazování. Dovolatel však zpochybňuje skutkový základ věci, čímž se míjí s označeným dovolacím důvodem. Soud prvního stupně ve svých skutkových zjištěních, na nichž založil svůj závěr o vině obviněného, vycházel především z výpovědí obou poškozených podpořených dalšími ve věci provedenými důkazy. Poškozený V. V. uvedl, že se na úschově s obviněným domluvil a k předání došlo na společném setkání, jemuž byli přítomni obviněný s manželkou, poškozená A. N. a manželka poškozeného. Před tímto setkáním zlato s pomocí poškozené zabalil, přičemž oba shodně popsali, jak předaný balíček vypadal. Poškozený jednoznačně potvrdil, že obviněný věděl, co je obsahem předávaného balíčku. Ostatně, stěží by obviněný převzal do úschovy balíček, jehož obsah by neznal. Nadto s ohledem na množství dalších svědků, kteří věděli o tom, že poškozený k obviněnému zlato uschoval, by stěží byl obviněný jediný, kdo by o povaze uschované věci nevěděl.
42. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně tudíž vyplývá, že obviněný věděl, že mu poškozený balíček se zlatem svěřuje do úschovy do doby, než požádá o jeho vrácení. Přesto na výzvu poškozeného zlato nevydal, ač si byl vědom, že tím zasáhne do vlastnického práva poškozeného. Dokonce i kdyby obviněný nevěděl o konkrétní hodnotě předávaného zlata, pro závěr o vině přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku postačuje závěr o úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobení škody nikoli nepatrné, zatímco k těžšímu následku ve formě větší škody postačuje jeho zavinění z nedbalosti. S ohledem na rozměr balíčku (podle obou poškozených zabalený v papírových deskách) musel obviněný vědět, že hodnota zabaleného zlata přesahuje hranici výše škody nikoli nepatrné, tedy 10 000 Kč podle § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň možno dodat, že není nutné, aby pachatel pojal úmysl věc si přisvojit již při jejím svěření [ten zpravidla vznikne až později – viz Šámal, Pavel. § 206 (Zpronevěra). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2594, marg. č. 8.]. Obviněný se tudíž jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a naplnil tak subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným.
43. Obviněný namítl, že ve vztahu ke znaku přisvojení si svěřené cizí věci musí být zjištěn způsob naložení s věcí a nepostačuje závěr, že s věcí naložil „blíže nezjištěným způsobem“.
44. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Pro učinění závěru o přisvojení věci není rozhodný způsob, jak pachatel se zpronevěřenou věcí, kterou si již přisvojil, konkrétně naložil, tedy není podstatné, zda si ji ponechá nebo ji prodá či jinak převede na jinou osobu apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 924/2016), avšak tento způsob konkrétního naložení s věcí může být relevantní pro samotné posouzení, zda došlo k jejímu přisvojení [viz ŠÁMAL, Pavel. § 206 (Zpronevěra). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2589, marg. č. 6.].
45. Na podporu své argumentace obviněný citoval několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak tato nejsou na uvedený případ aplikovatelná a nevyznívají způsobem jím předkládaným. Předně obviněný citoval usnesení ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010, posuzující situaci, kdy obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a „použil je k blíže nezjištěnému účelu“ a nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak s nimi dále naložil, nicméně mu nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že je použil k zajištění chodu společnosti. Obdobně v případě rozsudku ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010, nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že věci využil (zjednodušeně řečeno) pro plnění jiných pracovních úkolů, a nadto vyvstaly s ohledem na specifický charakter svěřených věcí pochybnosti o tom, zda s nimi obviněný vůbec mohl naložit způsobem předpokládaným § 206 tr. zákoníku. V usnesení ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1048/2016, pak Nejvyšší soud vytkl, že napadená rozhodnutí ve svých skutkových zjištěních vůbec nevyjadřovala naplnění znaku přisvojení si cizí věci a soudy v nich vycházely toliko ze zjištění úbytku (manka), aniž by vyložily, jakým způsobem tento vznikl.
46. Z uvedeného komentáře k dovolatelem odkazovaným rozhodnutím je zřejmé, že se týkala případů, kdy nebyla učiněna dostatečná skutková zjištění pro učinění závěru, že obviněný se svěřenou věcí naložil v rozporu s účelem, za nímž mu byla svěřena. V prvních dvou případech nebyla vyvrácena obhajoba obviněných, že s věcí naložili v souladu s tímto účelem, a v třetí věci soudy vycházely z pouhého zjištění o způsobené škodě. Naproti tomu v projednávané věci podle skutkových zjištění soudu prvního stupně poškozený svěřil obviněnému balíček obsahující zlaté slitky z důvodu jejich zabezpečení, a přestože byl vyzván k jejich vrácení, neučinil tak. Vzhledem k tomu, že účelem svěření věci byla její úschova, než bude vyzván k jejímu vrácení, jednal obviněný v rozporu s tímto účelem, pokud ji na vyzvání poškozenému nevydal. V souladu s výše citovanými teoretickými východisky pak není podstatné, jak konkrétně se svěřenou věcí naložil, tedy zda ji prodal, převedl atd. Zároveň ze strany obviněného nezazněla žádná obhajoba vzbuzující pochybnosti o naplnění znaku přisvojení, jako tomu bylo v citovaných rozhodnutích.
47. Ze stejných důvodů nelze použití formulace, že s věcí naložil „blíže nezjištěným způsobem“ považovat za vadu popisu skutku. Přisvojení si svěřené cizí věci vyžadované § 206 tr. zákoníku totiž jednoznačně vyjadřuje ta část, podle níž obviněný „převzal do úschovy na dobu neurčitou s tím, že si ho V. V. vyzvedne v době, až ho bude ve stáří potřebovat, neprůhledně zabalený balík … přičemž poté, co byl ... vyzván, aby mu zlaté slitky vrátil zpět, tak do současné doby neučinil“. Jak již bylo vyloženo výše, v projednávané věci obviněný naložil s věcí v rozporu s účelem jejího svěření již tím, že ji na výzvu poškozeného nevrátil.
48. Na základě uvedeného je tudíž zřejmé, že námitka obviněného není opodstatněná. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou odpovídající a dostatečná pro jeho závěr o naplnění znaku „přisvojení si“ objektivní stránky trestného činu podle § 206 tr. zákoníku. Zároveň je tento znak, jakož i zbývající znaky dané skutkové podstaty vhodně vyjádřeny v popisu skutku. Zjevně neopodstatněná je tudíž i námitka obviněného, že jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku.
49. Obviněný dále namítl absenci odůvodnění jeho motivu ke spáchání skutku. Jak již upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření, motiv či pohnutka nejsou znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.
50. Obviněný vznesl též několik námitek proti výroku o povinnosti nahradit poškozeným způsobenou škodu. Žádná z jeho námitek však neodpovídá obsahovému vymezení uvedeného dovolacího důvodu. Následující reakce je tudíž pouze nad rámec povinnosti Nejvyššího soudu, aby bylo postaveno na jisto, že k dovolatelem namítaným vadám nedošlo. Především je pro rozhodování soudu prvního stupně o náhradě škody zcela bezpředmětné, na jaké hodnotě zlatých slitků se shodli účastníci dědického řízení, neboť soud vycházel z odborného vyjádření vypracovaného Ing. Jiřím Dvořákem, jímž byla jejich hodnota stanovena na 1 097 287 Kč (č. l. 78–81). Pochopitelně pak odpadá argumentace obviněného o nevyrovnaných podílech jednotlivých dědiců. Překážkou není ani skutečnost, že znovuotevřené dědické řízení dosud nebylo skončeno, neboť okruh dědiců je již znám a soud prvního stupně proto mohl vycházet již z prvního rozhodnutí o dědictví. Postup při stanovení velikosti těchto podílů podrobně vysvětlila státní zástupkyně ve svém vyjádření, na něž tímto Nejvyšší soud odkazuje, neboť není účelné toto opakovat.
51. Obviněný též namítl, že poškozený měl učinit předžalobní výzvu a využít civilněprávních prostředků. Mělo tudíž být postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Předně Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
52. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávaném případě je nutno vzít v úvahu mimo jiné, že hodnota svěřené věci – balíčku se zlatými slitky – přesahovala 1 000 000 Kč a obviněný byl shledán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Krom toho obviněný ve svém podání pomíjí, že poškozený učinil výzvu k vrácení prostřednictvím advokáta, pana JUDr. Jiřího Pavlíka. Skutečnost, že se nejednalo o písemnou předžalobní výzvu nemá pro účely trestního řízení relevanci. Rovněž vzhledem k tomu, že ani po výzvě prostřednictvím advokáta obviněný věc nevrátil a naopak tvrdil, že se o ní nebude bavit, je využití prostředků trestního práva zcela na místě.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
53. Přestože obviněný úvodem svého dovolání označil dovolací důvod podle písm. l) a doplnil i teoretická východiska jeho uplatnění, opomenul připojit odpovídající argumentaci. Žádnou z jím vznesených námitek nelze ani zdaleka interpretovat jako vztahující se k chybějícímu výroku či části výroku. Nezbývá proto než uzavřít, že obviněný nevznesl žádnou námitku, která by obsahovala tomuto jím označenému důvodu. Jeho naplnění proto nepřipadá v úvahu.
IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
54. Obviněný v dovolání nevymezil, která varianta tohoto dovolacího důvodu měla být rozhodnutím odvolacího soudu naplněna. Ve své replice specifikoval, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by řádně přezkoumal postup soudu prvního stupně. Ze samotného výroku, jakož i odůvodnění usnesení odvolacího soudu je však zřejmé, že krajský soud na podkladě odvolání obviněného napadený rozsudek obvodního soudu přezkoumal a o jeho řádném opravném prostředku rozhodl způsobem upraveným v § 256 tr. ř. Nemohla proto být naplněna první varianta dovolacího důvodu [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí].
55. Druhá varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy rozsudek obvodního soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV./5. K otázce porušení základních práv obviněného
56. Obviněný úvodem svého dovolání jmenoval hned několik základních práv garantovaných Listinou. Průběžně namítl též porušení několika základních zásad trestního řízení. Ani v jednom případě však neposkytl odpovídající konkrétní argumentaci. Stejně obecně tudíž řečeno, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
57. K námitce porušení pravidla in dubio pro reo, jakož i existenci situace „tvrzení proti tvrzení“ možno dodat, že „v našem trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. [...] Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud pochybnosti nemá“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV.ÚS 154/02).
V. Způsob rozhodnutí
58. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že podstatná část dovolacích námitek se nejen s uplatněnými, ale i dalšími dovolacími důvody věcně rozešla. Ty z dovolacích námitek, které bylo možno považovat za podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) t. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými. Zároveň nebylo shledáno porušení žádného z jeho základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
59. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu