6 Tdo 262/2024-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný S. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 8 To 288/2023-181, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 24/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. J. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále též „soud prvního stupně“), ze dne 25. 7. 2023, č. j. 1 T 24/2023-153, byl obviněný S. J. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Obviněný se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tohoto trestného činu dopustil tím, že
dne 17. 7. 2022 kolem 02:55 hodin v k. ú. obce XY, okres XY, na hrázi XY přehrady před klubem XY a za přítomnosti mnoha přihlížejících, po požití alkoholu a bez zjevné příčiny napadl nejdříve poškozeného D. M., nar. XY, a to tak, že jej bez varování 3x udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený M. spadl na zem,
načež se jej zastali kolemstojící muži, včetně poškozeného D. S., nar. XY, v důsledku čehož vznikla krátká šarvátka několika osob, jež se vzápětí uklidnila, avšak obviněný si najednou sundal mikinu a rychle přišel k poškozenému S., jehož udeřil pěstí do obličeje, načež se poškozený S. snažil bránit, ale obviněný jej ještě 2x udeřil pěstí do hlavy, načež se oba navzájem se držící dostali až k hraně hráze, kde obviněný poškozeného S. udeřil pěstí do hlavy, v důsledku čehož poškozený S. spadl na zem na hranu hráze, načež jej stále ležícího obviněný 2x kopl do hlavy takovým způsobem, že poškozený upadl do bezvědomí, a navíc se v onom bezvědomí začal nekontrolovatelně kutálet směrem k vodní hladině XY přehrady, načež těsně před vodní hladinou se jeho bezvládné tělo náhodně zastavilo o v zemi zapuštěnou značku pro lodě, načež obviněný napadání poškozeného zanechal, aniž by mu však poskytl nebo alespoň přivolal pomoc, takže pro zdravotní pomoc do nedaleké sanitky došel náhodný kolemjdoucí, načež poškozený se po chvíli v sanitce probral z krátkého bezvědomí a byl transportován do znojemské nemocnice, kde jej vyšetřili, zašili mu roztržené obočí a krátkodobě jej hospitalizovali, avšak ještě odpoledne téhož dne jej propustili po podepsání reverzu, a rovněž poškozený M. musel vyhledat lékařské ošetření,
a tak obviněný způsobil poškozenému D. M. naražení čelisti a uražení kusu stoličky, poškozenému D. S. způsobil otřes mozku, který byl spojený s krátkým bezvědomím, natržené obočí a zhmožděninu ramene, v důsledku čehož byl poškozený S. 14 hodin hospitalizován, až do 26. 7. 2022 byl v pracovní neschopnosti a téměř měsíc trpěl bolestmi hlavy, dále obviněný poškozenému S. poničil mobil, a způsobil tak na něm škodu ve výši 1.000 Kč, a navíc mu i zavinil ztrátu mikiny v hodnotě 2.500 Kč, vyvoláním povinnosti hradit náklady léčení navíc obviněný způsobil Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 8.705 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 880 Kč.
3. Obviněný byl za shora popsané trestné činy a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 2. 2023, č. j. 18 T 12/2023-46, odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 2. 2023, č. j. 18 T 12/2023-46, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. 8 To 288/2023-181, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Juračky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Podle dovolatele je třeba, aby dovolací soud posoudil při nezměněné důkazní situaci, zda skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Obviněný popírá, že by naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu a přečinů, jak je mu kladeno za vinu. Úvodem dovolání popsal svou verzi skutkového děje tak, že poškozeného D. M. sice uhodil, ale dal mu dvě rány v rámci toho, jak se otáčel. Incident s poškozeným D. S. si pak vůbec nepamatuje a ani si nepamatuje, že by se poškozený D. S. skutálel k vodě. Dovolatel následně rekapituloval části výpovědí slyšených svědků a hodnotil použitý kamerový záznam. Následně konstatuje, že z provedených důkazů tedy nelze jednoznačně dovodit vinu obviněného, vinu obviněného lze dovodit snad pouze ve vztahu k napadení poškozeného D. M., i když v tomto případě byl obviněný v situaci, kdy se bránil útoku poškozeného D. M. Podle obviněného jeho vinu spočívající v napadení poškozeného D. S. nelze prokázat. I v případě, že by závěry soudu o vině obviněného byly správné, poukazuje dovolatel na skutečnost, že z incidentu nevzešlo závažné zranění, poškozený D. M. utrpěl naražení čelisti a uražení kusu stoličky. Poškozený D. S. utrpěl otřes mozku, natržené obočí a zhmoždění ramene a byl hospitalizován v nemocnici pouze po krátkou dobu.
7. Podle dovolatele mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a tuto přísnost obviněný spatřuje především v druhu trestu – nepodmíněné variantě trestu odnětí svobody. Obviněný tuto skutečnost namítá, ačkoliv konstatuje, že v daném případě není dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
8. Podle dovolatele se soudy obou stupňů dopustily pochybení, pokud dovodily vinu v rozsahu obžaloby a nevypořádaly se s obhajobou obviněného, který se brání tím, že byl sám napaden poškozeným D. M., dále se obviněný brání tím, že obviněný D. S. nenapadnul. Soudům obou stupňů obviněný vytýká, že nekriticky převzaly tvrzení uvedená v obžalobě a uznaly obviněného vinným téměř v celém rozsahu podané obžaloby, i když neměly dostatečných důkazů pro takovéto závěry.
9. Obviněný tedy uzavírá, že skutková zjištění soudů obou stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, pro které byl odsouzen, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, čímž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Dovolatel tedy navrhl, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 8 To 288/2023-181 zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný „vzhledem k závažnosti věci“ navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodoval ve veřejném zasedání. Zároveň obviněný navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, který je na obviněném aktuálně vykonáván.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že dovolatel ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu – od části III. až do konce druhého odstavce části VII. dovolání se jedná o doslovně shodný text převzatý sem bez podstatných úprav ze zmíněného odvolání – jeho odůvodnění datovaného dnem 7. 9. 2023. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 10-12 (skutková zjištění) a 14 a 15 (uložený trest) odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 10-14 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.
12. Dovolatel předně brojí proti skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč jako útočníka určily právě dovolatele. Stalo se tak na základě kamerového záznamu doplněného méně podstatnými výpověďmi svědků. O vině dovolatele neměl nalézací soud žádné pochybnosti.
13. Celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Státní zástupce připomněl, že Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, shledal, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení „pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“. Taková námitka nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť nový dovolací důvod podle citovaného ustanovení „úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení“ a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzívním výkladem.
14. Státní zástupce uzavřel, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat.
15. Pokud dovolatel poukazuje na pouhé neprokázání svého skutku, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
16. Dovolatel dále brojí proti výroku o trestu. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dnes § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku.
17. Státní zástupce považoval za nutné zmínit konkrétní závažnou okolnost, která se nutně musela v uloženém trestu promítnout, když se již nijak nepromítla do výroku o vině. Ve skutkové větě popsaná část skutku vůči poškozenému D. S. podle státního zástupce evokuje pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody od deseti do osmnácti let. K takové právní kvalifikaci chybělo pouze zodpovězení otázky, zda byl takový následek kryt srozuměním dovolatele alespoň v podobě jeho smíření se smrtí poškozeného. Podle státního zástupce byl postup orgánů činných v trestním řízení vůči dovolateli spíše benevolentní, pokud za daného skutkového stavu tímto směrem dokazování nezaměřily a o takovou přísnější kvalifikaci neusilovaly. Uvedená mimořádně závažná okolnost (reálně hrozící smrt poškozeného) tím však nezanikla a pokud se neprojevila ve výroku o vině, nutně se musela projevit ve výroku o trestu jako okolnost přitěžující. Takto s ní také nakonec naložil nalézací soud, který shora citovaný text o možném utonutí druhého z poškozených přiřadil právě do bodu zabývajícího se druhem a výší trestu. Z uvedených důvodů považoval státní zástupce uložený trest za velmi mírný oproti jinak hrozícímu trestu desetiletému.
18. Podle státního zástupce námitky uvedené dovolatelem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. K naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dojde tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným (či jiným) důvodům dovolání.
24. Dovolatel sice v souladu se zákonným požadavkem označil dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, avšak v textu nekonkretizoval, které vady napadeného rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo vady řízení, které jim předcházelo, tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, resp. by měly odpovídat.
25. Dovolatel v odůvodnění svého dovolání nenamítl žádný podstatný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními (natož rozhodnými). Nezbývá proto než poukázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. […] Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“ (viz usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
26. Dovolatel však v rámci svého dovolání pouze doslovně opakuje své námitky stran skutkových závěrů soudu prvního stupně, které uplatnil v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy obou stupňů důsledně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Tento závěr je zřejmý mimo jiné z toho, že podstatná část písemného vyhotovení dovolání obviněného je doslovným přepisem argumentace obviněného z podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. I proto argumenty, kterými obviněný polemizuje s hodnocením důkazů soudem prvního stupně nebo s jeho postupem v řízení, lze jen obtížně dovozovat naplnění některého dovolacího důvodu. Opakování již uplatněné obhajoby spočívající v tvrzeném chybném závěru o skutkovém stavu samo o sobě (pokud nejde o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, skutková zjištění nejsou založena na nepoužitelných důkazech či nejsou podstatné navrhované důkazy opomenuty) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod).
27. Proces hodnocení důkazů je doménou soudu, jež je provedl. I odvolací soud může do hodnocení soudu prvního stupně zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak se zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) zpravidla žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů v posuzované věci zjevně nedošlo. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily své skutkové závěry a dovolací soud nehledává žádný (natož podstatný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě tedy ani argumentace dovolatele neobsahuje, ani není dán.
28. Druhou a třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nezákonné či opomenuté důkazy) sice dovolatel v úvodu dovolání formálně zmiňuje, ale jeho argumentace těmto variantám vůbec neodpovídá. Dovolatel totiž žádný z důkazů neoznačuje za nezákonný (nezákonně získaný či nezákonně provedený), ani neoznačuje žádný z důkazů za navržený a nedůvodně neprovedený. Lze tedy uzavřít, že dovolatelova argumentace neodpovídá žádné variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Námitky dovolatele spíše směřují k tomu, že vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu neuplatnění pravidla in dubio pro reo. Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že „dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud tyto pochybnosti nemá“ (usnesení ze dne 11.
10. 2023, sp. zn. II. ÚS 2502/23). Obdobně pak hovoří Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, podle něhož „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obviněného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům.
Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obviněného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilé vyvrátit, není pro aplikaci zásady in dubio pro reo místa.“
30. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se soudy řídily i uvedenou zásadou a skutkový stav popsaly (a odůvodnily) tak, že o vině obviněného (na základě provedeného dokazování) nemají žádné (důvodné) pochybnosti. Zároveň lze připomenout, že Nejvyšší soud podle ustálené judikatury zásadně nepřipouští zkoumání zásady in dubio pro reo v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (viz například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016). K tomu však v předmětné věci nedošlo a tvrzení dovolatele o potřebě „přezkoumání“ hodnocení důkazů dovolacím soudem, založené pouze na nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudu prvního stupně (aprobovanými soudem odvolacím), žádný dovolací důvod nenaplňuje.
31. Pokud jde o námitky dovolatele k uloženému trestu, lze připomenout, že samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Ani případná úvaha o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody pod tento dovolací důvod nespadá. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je
„jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tvrzení dovolatele ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu tedy nelze podřadit pod žádný dovolací důvod.
32. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) – l) však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl, resp. dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněné námitky ani žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který nadto obviněný ani neuplatnil.
V. Způsob rozhodnutí
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které neodpovídaly jím zvolenému dovolacímu důvodu. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení práva na spravedlivý proces vyžadujícího kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
34. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
35. Pokud obviněný ve svém dovolání a v jeho doplnění požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně odložil (pravděpodobně měl na mysli přerušil, neboť obviněný v současnosti již vykonává trest odnětí svobody ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno) výkon trestu, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek