USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovoláních, která podali obvinění M. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a K. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2021, č. j. 5 To 274/2021-923, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 159/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. F. a K. R. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2021, č. j. 6 T 159/2017-825, byli obvinění M. F. a K. R. (dále jen „obvinění“ či „dovolatelé“, popř. každý samostatně jako „obviněný” či „dovolatel“) uznáni vinnými, a to obviněný M. F. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a obviněný K. R. návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a návodem k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustili tím, že
dne 29. 10. 2015, poté, co se K. R. v předchozích dnech dověděl, že se policejní orgány Policie ČR pod sp. zn. KRPT-131586/TČ-2015-070381 mimo jiných osob z jeho okolí zajímají také o osobu jeho otce K. R., narozeného XY, požádal na blíže nezjištěném místě v XY ve snaze zjistit bližší podrobnosti o tomto policejním šetření svého známého příslušníka Policie ČR M. F., i přesto, že byl srozuměn s tím, že mu jako neoprávněné osobě nesmí jmenovaný poskytnout údaje z trestního řízení, aby využil svých možností a tyto zájmové informace ohledně uvedeného trestního řízení z policejních evidencí pro něj zjistil, když s ohledem na vlastní ilegální aktivity bylo pro K. R. v té době klíčové zjištění, zda sám není předmětem šetření či prověřování policejních orgánů,
kdy M. F. v té době služebně zařazený jako komisař na Městském ředitelství policie XY, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, tuto pomoc přislíbil, ačkoliv dobře věděl, že K. R. na požadované informace nemá žádný nárok, a musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jej takto bezdůvodně zvýhodní tím, že tomuto zjištění pak bude moci K. R. efektivně přizpůsobit své další nelegální aktivity, případně, že R. tyto informace předá osobám z okruhu svých blízkých a známých, aby tyto mohly tomuto zjištění přizpůsobit své další jednání ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení, přičemž následujícího dne 30. 10. 2015 v době kolem 06.39 hodin M. F. během výkonu služby na svém pracovišti na ul. XY, XY z jemu přiděleného služebního počítače s IP adresou XY pod svým přihlašovacím jménem XY a heslem, vstoupil do systému Evidence trestního řízení (dále jen ETŘ), provozovaného Policií ČR, vědom si toho, že takto jedná v rozporu s právními předpisy upravujícími výkon jeho služby, provedl náhled na trestní věc sp. zn. KRPT-131586/TČ-2015-070381, zjistil, co je zde evidováno jako předmět prověřování, načež se téhož dne kolem 15.15 hodin setkal na blíže nezjištěném místě v XY s K. R., kde mu sdělil informace neoprávněně zjištěné z ETŘ, a sice že se jedná o pokračování v trestní věci s označením spisové značky trestního řízení, v němž bylo řešeno odebrání vozidla V. B., a že tedy K. R. nemusí mít obavy z případného trestního řízení vedeného vůči jeho osobě, aniž by věděl, že policejní orgán Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor XY, oddělení hospodářské kriminality, provádějící v té době skryté prověřování mimo jiných i K. R. ve věci sp. zn. KRPT-131586/TČ-2015-070381, zachytil komunikaci K. R. s dalšími osobami, ze které bylo patrné, že se obžalovaný R. snaží zjistit bližší informace k žádosti o finanční šetření odeslané uvedeným policejním orgánem na Úřad práce v XY, včetně komunikace s obžalovaným F. ze dne 28. 10. 2015, a že policejní orgán urychleně provedl opatření v systému ETŘ tak, aby M. F. nemohl zjistit skutečný předmět tohoto trestního řízení, které následně vyústilo v trestní stíhání mimo jiných i K. R. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 odstavec 1, odstavec 2, odstavec 3 písmeno a) trestního zákoníku,
kdy takto obžalovaný M. F. jako příslušník Policie ČR porušil
- ust. § 45 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, neboť nedodržel služební kázeň, když neplnil řádně a svědomitě služební povinnosti příslušníka vyplývající z právních předpisů a služebních předpisů, kdy jednal v rozporu s čl. 55 závazného pokynu policejního prezidenta č. 66/2014 ze dne 31. 3. 2014,
- ust. § 45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, neboť se měl zdržet jednání, které by vedlo ke střetu zájmu služby se zájmy osobními, a ohrozil důvěru v nestranný výkon služby tím, že zneužil ve prospěch jiného informace nabyté v souvislosti s výkonem služby,
- ust. § 45 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, resp. ust. § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť nezachoval mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděl při výkonu služby.
2. Obviněný M. F. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pracovního a služebního poměru ve všech bezpečnostních sborech České republiky na dobu tří let. Obviněný K. R. byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. O odvoláních obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 10. 2021, č. j. 5 To 274/2021-923, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný M. F. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Fuskové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, když bylo postupováno rozporu se zásadou in dubio pro reo a se zásadou subsidiarity trestní represe, z provedených důkazů byla vyvozena skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, a na základě těchto zjištění byla dovozena vina obviněného, přestože tato nebyla v řízení spolehlivě prokázána. Rozhodnutí dále spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Nalézací soud hodnotil důkazy zcela v rozporu s § 2 odst. 6. tr. ř. a jeho rozhodnutí vykazuje znaky libovůle. Vina dovolatele je dovozována pouze z nepřímých důkazů, a to zejména z pouhého faktu, že nahlížel do systému ETŘ, k němuž měl oficiální přístup, a dále z neurčité komunikace se spoluobviněným R. Podle skutkové věty měl dovolatel přislíbit spoluobviněnému R. pomoc, ačkoliv věděl, že ten nemá nárok na požadované informace. Sám obviněný R. přitom uvádí, že jakmile ukázal dovolateli žádost Policie ČR, dovolatel se s ním odmítal na toto téma bavit. Jejich hovor byl následně veden jen o soukromých záležitostech. Krom výpovědi obviněného R. neexistuje žádný důkaz o obsahu rozhovoru mezi ním a dovolatelem. Soudy se s touto výpovědí vůbec nevypořádaly. Přitom z tvrzeného příslibu pomoci bylo dovozováno i naplnění subjektivní stránky.
6. Ačkoliv je ve skutkové větě obsaženo zjištění, že dovolatel náhledem do ETŘ „zjistil, co je zde evidováno, jako předmět prověřování“, soudy se nevypořádaly s otázkou, co konkrétně mohl tímto náhledem zjistit. Z žádného důkazu nevyplynulo, co přesně bylo ve změněném popisu deliktu v ETŘ uvedeno, a kdy přesně byla tato změna policisty provedena. Soud v bodě 130. svého rozsudku přiznává, že tuto informaci nemá, když uvádí, že „ačkoli neměl žádný pracovní nebo služební důvod k takovémuto úkonu, zjistil, co je v tomto spisu předmětem šetření …“ atd. Odvolací soud v bodě 9. svého usnesení uvádí, že není podstatné, jaké změny byly ve věci provedeny. Podle výpovědí svědků – policistů a podle úředního záznamu, došlo ke změně kvalifikace trestného činu až v 7 hodin ráno, či později dne 30. 10. 2015. Náhled obviněného se však uskutečnil již v 6:39 tohoto dne. Je absurdní, že je obviněný trestán za sdělení informace, kterou soud nezná.
7. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 699/2018 je stran naplnění znaků trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací zásadní zjištění, zda z hlediska povahy informace získané lustrací a následně sdělené osobě mimo Policii ČR, mohla tato přinést obviněnému či jiné osobě prospěch. Pokud nikoliv, tak nemůže být naplněna skutková podstata výše zmíněných trestných činů. Je tedy zřejmé, že znalost informace, kterou měl obviněný zjistit z ETŘ, je značně důležitá, a to i pro otázku naplnění subjektivní stránky a toho, zda byla tato informace způsobilá někomu přivodit prospěch nebo újmu.
8. Obviněný F. navíc opakovaně uvedl, že do ETŘ nahlížel, aby se vyhnul styku s kriminálně závadovými osobami, což mu nebylo soudy vyvráceno. Nejvyšší soud přitom ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 1513/2017 zaujal názor, že policista by se měl zajímat o informace týkající se osob, s nimiž se stýká. V opačném případě by mu totiž mohl být vytýkán nedostatek obezřetnosti při výběru přátel a známých a tím i porušení povinnosti podle § 45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb.
9. Bylo prokázáno, že policisté sdělili 22 hodin před náhledem dovolatele do ETŘ paní V. informaci, že žádost, o kterou se obviněný R. zajímal, se týká kauzy převodů aut a V. B., o němž se obviněný R. podle vlastní výpovědi měl dozvědět od lidí kolem manželů V. či jiných známých. Odmítal však, že by se něco dozvěděl od obviněného F. Do systému ETŘ navíc na dané č. j. nahlíželo minimálně 6 osob z oddělení HK XY.
10. Ve skutkové větě, je popsáno zjištění, že se obviněný F. setkal na blíže nezjištěném místě v XY s obviněným R., kde mu sdělil požadované informace. Oba přitom konzistentně uvádí, že sice měli smluvenou schůzku, ale tato byla zrušena, přičemž soud jim v rozporu se zásadou vyšetřovací vytýká, že nejsou schopni prokázat zrušení této schůzky. Jejich setkání mělo být prokázáno z provozu buněk BTS. Nebyly však brány závěry operátora Vodafone a K. z ÚZČ, kteří uvedli, že se obvinění nacházeli dne 30. 5. 2015 kolem 15:15 hod. v okolí centra XY. Podle operátora Vodafone je však dosah signálu buňky až 35 km, což podporuje i znalecký posudek z oboru kriminalistika – mobilní komunikační technologie, zpracovaný Ing. Jiřím Bernatíkem. Ačkoliv provedení znaleckého posudku obviněný navrhoval, proveden nebyl. Odvolací soud si protiřečí, když v bodě 15. jeho usnesení potvrzuje správnost rozsudku nalézacího soudu v celém rozsahu, ačkoliv v bodě 7. souhlasí s výše zmíněným vyjádřením operátora Vodafone. Tímto rozporuje závěry nalézacího soudu obsažené v bodě 119. jeho rozsudku o tom, že se obvinění setkali, neboť jejich telefony byly přihlášeny na stanicích BTS kolem centra XY.
11. Rovněž není na místě dovozovat vinu dovolatele z jeho hovoru s obviněným R. ze dne 30. 10. 2015 v 11:42 hod. Obsah tohoto hovoru je zcela neurčitý. Soud si však domýšlí, že se týkal informací, které měl dovolatel získat z náhledu do ETŘ. Oba obvinění navíc uvedli, že se tento hovor týkal osobních, rodinných problémů. Dále z telefonického hovoru obviněného R. a svědka Ch. ze dne 30. 10. 2015 v 16:04 hod. nelze dovodit, o kom obviněný R. hovoří a kdy se s tímto člověkem měl setkat, a tedy ani kdy a od koho získal danou informaci. Sám odvolací soud uvádí v bodech 8. a 10. svého usnesení, že dovolatel provedl alespoň 80 náhledů do ETŘ, u nichž se neprokázalo, že by takto získané informace někomu sděloval. Svědek V. uvedl, že vedení Policie ČR nabádalo podřízené, aby se zajímali o práci jiných policistů skrze náhledy do ETŘ.
12. Obviněný F. se tedy domnívá, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, když nebyla prokázána jeho vina nade vši pochybnost a byly disproporčně zohledňovány důkazy svědčící v jeho neprospěch oproti těm ospravedlňujícím. V tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14, ÚS 2445/09, sp. zn. I. ÚS 3622/10, sp. zn. II. ÚS 226/06.
13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2021, č. j. 5 To 274/2021-923, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2021, č. j. 6 T 159/2017-825, a tomuto vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
14. Obviněný K. R. podal proti výše citovanému usnesení Krajského soudu dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Petry Henzelové, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň přitom bylo usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 v písmenech a) až l) tr. ř.
15. Stejně jako obviněný F. se dovolatel domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, spolu se zásadou in dubio pro reo a zásadou subsidiarity trestní represe, přičemž v jeho věci lze sledovat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
16. Jakmile dovolatel ukázal obviněnému F. žádost Policie ČR, již spolu vedli hovor pouze o soukromých záležitostech. K žádnému protiprávnímu jednání však dovolatel obviněného F. nenaváděl a o systému ETŘ ani nevěděl. O vině dovolatele neexistuje žádný přímý důkaz, zejména stran obsahu jejich rozhovoru jsou jedinými důkazy jejich výpovědi, které vyvracejí, že by se bavili o informacích získaných z ETŘ.
17. Dovolatel dále vznáší obsahově v zásadě shodné námitky jako obviněný F., a to ohledně zdroje informací (potenciálně manželů V. – s odkazem na svědectví R. J.) o důvodech finančního šetření z hlediska policisty smyšlené legendy o převodech aut a neobjasnění toho, co přesně měl obviněný F. z ETŘ zjistit. Dodává pak k tomuto, že povaha informací, kterou měl zjistit, je pro posouzení jeho viny důležitá. Z toho, že danými informacemi disponoval je totiž dovozováno, že se obvinění potkali, předali si je, přičemž kde existovala „předávka“ údajů musela existovat i „objednávka“. Je tak dovozováno, že dovolatel byl návodcem k předmětným trestným činům. Dále uvádí, že nebylo zjištěno, kdy mělo k editaci dojít. Svědci si v tomto směru navzájem odporují, nebo si časové údaje nevybavují. Pokud odkazují na úřední záznam ze dne 2. 11. 2015, pak k tomuto dovolatel odkazuje na důvody, pro které je rozporuplný.
18. Stejně jako obviněný F. namítá dovolatel nespolehlivost lokalizace skrze sledování aktivity BTS buněk, přičemž rovněž odkazuje na to, že i odvolací soud v tomto směru přisvědčil obviněným. Dovolatel poukazuje i na ve věci navrhovaný, avšak neprovedený znalecký posudek zpracovaný Ing. Jiřím Bernatíkem. Soud druhého stupně však nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, když vzhledem k této skutečnosti důkazy nehodnotil ve prospěch obviněných, resp. té skutkové verze, že se dne 30. 10. 2015 vůbec nesetkali. Tuto verzi podporuje i výpověď manželky obviněného F., s níž se soudy též nevypořádaly. Soudy přihlížely toliko k důkazům, které podporují závěr o vině dovolatele, nikoliv těm ospravedlňujícím. Pokud v pochybnostech nebylo rozhodnuto ve prospěch dovolatele a tento nebyl zproštěn obžaloby, jedná se o zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Blíže k tomu odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 2445/09, sp. zn. I. ÚS 3622/10, sp. zn. II. ÚS 226/06.
19. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2021, č. j. 5 To 274/2021-923, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2021, č. j. 6 T 159/2017-825, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, přičemž jej zavázal respektovat právní závěry soudu dovolacího.
20. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k námitkám obviněného F. státní zástupce uvádí, že pojem „zjevný rozpor“ užitý § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vykládal shodně s termínem tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který obviněný rovněž namítá [spolu s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Je však zřejmé, že v jeho věci takový nesoulad vysledovat nelze. Dovolatelem uplatněné námitky jsou založeny na jeho vlastním hodnocení důkazů, přičemž se domáhá toho, aby i soudy hodnotily provedené důkazy jemu vyhovujícím způsobem. Z tohoto však nelze dovozovat existenci extrémního nesouladu.
21. Státní zástupce odkazuje na body 116. a násl. rozsudku nalézacího soudu a body 6. a násl. usnesení soudu odvolacího, v nichž je provedeno shrnutí důkazní situace, které se nepříčí pravidlům formální logiky. Dále podotýká, že by bylo absurdní, kdyby samotná skutečnost, že obvinění popírají spáchání trestného činu, měla zakládat existenci tzv. extrémního nesouladu. Na sdělení operátora Vodafone, podle kterého nelze na základě údajů z buněk BTS zaměřit přesnou polohu telefonu, odkázal odvolací soud pouze jako na podklad, kvůli kterému neprováděl důkaz znaleckým posudkem Ing. Bernatíka. Zjištění o poloze mobilních telefonů přitom rozhodně nebyla jediným usvědčujícím důkazem. O inkriminované schůzce obviněných svědčí i samotný obsah jejich telefonické komunikace. Státní zástupce přitom poukazuje na to, že dovolatel formálně nenamítá existenci tzv. opomenutých či procesně nepřípustně získaných důkazů.
22. K námitce nedodržení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce zmiňuje, že tato je vyjádřena nekonkrétně, a nelze k ní tedy přihlížet. Navíc její uplatnění přichází v úvahu až ve chvíli, kdy je postaveno na jisto, že znaky daného trestného činu byly naplněny, což však v předmětné věci obviněný popírá.
23. Výhrada ohledně naplnění znaků trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 699/2018, je rovněž primárně založena na vlastních skutkových zjištěních dovolatele. Tedy toho, že podle něj nebylo zjištěno, co bylo obsahem získané informace, přičemž lustraci provedl proto, aby se vyhnul kontaktu se závadovými osobami. Je třeba dodat, že k naplnění subjektivní stránky trestných činů podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačuje jednání v úmyslu získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tento prospěch však nemusí reálně vzniknout. Uvedené tudíž platí, i když zjištěním nepravdivých údajů ve věci vedené pod sp. zn. KRPT-131586/TČ-2015-070381, nemohl vzniknout obviněnému R. ani jiné osobě prospěch. Dovolatel však o nepravdivosti těchto údajů nevěděl, přičemž musel být srozuměn s tím, že jejich předáním obviněnému R. či osobám v jeho okolí umožní další přizpůsobení jeho nelegálních aktivit. I v případě akceptace podřazení těchto námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
24. Ve vztahu k námitkám vzneseným obviněným R. uvádí státní zástupce, že tyto spadají výlučně do oblasti skutkových zjištění, přičemž obdobně jako se vyjádřil k dovolání obviněného F., je i v tomto případě nutné, aby došlo k závažným vadám důkazního řízení. Dovolatel v tomto směru namítá též tzv. extrémní nesoulad, který však ani u něj nelze vysledovat, neboť se jen snaží akcentovat vlastní hodnocení důkazů, které je odlišné od toho, provedeného soudy.
25. Obdobně jako v případě vyjádření k dovolání obviněného F. uvádí státní zástupce, že skutková zjištění učiněná soudy (viz body 116. a násl. rozsudku nalézacího soudu a body 6. a násl. rozsudku odvolacího soudu), jsou v souladu se zásadami formální logiky, a opakuje své názory shrnuté výše stran vyjádření k dovolání obviněného F. Obsahově shodně s vyjádřením k dovolání obviněného F. státní zástupce zhodnotil i námitku o nedodržení zásady subsidiarity trestní represe. Uzavírá přitom, že ve věci dovolatele rozhodně nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo či jeho práva na spravedlivý proces.
26. Závěrem svých vyjádření státní zástupce navrhuje, aby byla dovolání obviněných F. a R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Současně navrhuje, aby tak bylo učiněno v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
27. V replice na vyjádření státního zástupce obviněný F. prostřednictvím svojí obhájkyně JUDr. Jany Fuskové vyjádřil, že státní zástupce se nezabýval mnoha argumenty týkajícími se rozporů ve zjištěném skutkovém stavu, jež dovolatel prezentoval. Žádný ze soudů se s těmito námitkami argumentačně nevyrovnal, jak by tomu v právním státě mělo být. Novela trestního řádu, jež nabyla účinnosti 1. 1. 2022, má za účel objektivní přezkoumání věci i ze skutkových hledisek, neboť rozpory v nich mohou představovat porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
30. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
32. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci(prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV. Důvodnost dovolání
33. Oba dovolatelé své dovolací námitky po obsahové stránce zaměřili téměř výlučně do skutkových zjištění nižších soudů, jimž vytýkali extrémní nesoulad s obsahem provedených důkazů, jak to formálně odpovídá jedné z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru kriminalistika – mobilní komunikační technologie, zpracovanému znalcem Ing. Jiřím Bernatíkem, který byl navržen k důkazu obviněným M. F. v odvolacím řízení, pak bylo namítnuto jeho neprovedení, což by formálně mohlo naplňovat alternativu nedůvodného neprovedení navrhovaného podstatného důkazu podle uvedeného dovolacího důvodu. Odvolací soud však v odstavci 7. svého usnesení dostatečně popsal důvody, pro které důkaz tímto znaleckým posudkem neprovedl, kdy z důkazů provedených již soudem prvního stupně vyplývá, že mobilní telefony sledovaných osob se pohybovaly v určité době v určitém společném okruhu, avšak jejich polohu nelze přesně zaměřit, což zcela odpovídá závěrům předloženého znaleckého posudku, který je tedy považován za nadbytečný. Právě z tohoto důvodu nelze navrhovaný důkaz hodnotit jako tzv. důkaz opomenutý, jak tento pojem definoval Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další). V konečném důsledku je tak i tato námitka primárně polemikou se skutkovými závěry soudů, které byly učiněny na základě hodnocení provedených důkazů, přičemž forma znaleckého posudku má jen zdůraznit pádnost argumentace dovolatelů.
34. Uplatněná alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je omezena na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a nedopadá tedy na jakýkoli rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – skutkovými a procesními námitkami nebyl uvedený dovolací důvod naplněn, a není zde tak důvodu pro zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
35. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace a je také patrné, jak hodnotily provedené důkazy (soud prvního stupně v bodech 116. - 123. svého rozsudku, odvolací soud v odstavcích 6. – 10. svého usnesení), jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, i k jakým závěrům přitom dospěly. Je zde zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění nižších soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila ani z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Vzhledem k dovolací argumentaci obviněných je vhodné dodat, že zásadu in dubio pro reo nelze vztahovat jednotlivě ke každému prováděnému důkazu. Tato zásada se uplatní jen v případě, že i po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí. Pokud v tomto případě soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro její uplatnění, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolací soud tedy obecně konstatuje, že namítaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů neshledal.
36. Dovolací námitky obou obviněných jsou obsahově převážně shodné. Základní rámec stanoví argumentace, že neexistují žádné přímé důkazy, neboť žádný účastník případné komunikace mezi obviněnými nepopsal její obsah v souladu se skutkovými závěry ustálenými soudy. Vzhledem k tomu, že jedinými účastníky této komunikace byli obvinění, je tak fakticky namítáno, že jejich vina nemůže být zjištěna, absentuje-li jejich doznání. Nejvyšší soud takovou argumentaci odmítá, neboť jakkoli doznání obviněného může významně přispět k objasnění skutkového děje, nemůže být vnímáno jako jakýsi předpoklad uznání viny. V souladu se zásadou zjišťování skutkového děje bez důvodných pochybností totiž ani doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu, z čehož současně vyplývá, že doznání nemá mezi důkazními prostředky nijak výsadní či zvláštní postavení a skutkové závěry soudů tak po hodnocení provedených důkazů mohou být odlišné od verze podané obviněným. V souladu se základními zásadami trestního řízení, zakotvenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. pak soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které ve svém celku shodně a spolehlivě dokazují průběh skutkového děje, přičemž je z nich možno vyvodit jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného.
37. V tomto případě soudy z výše naznačeného rámce ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nevybočily. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry, zvláště v situaci, kdy soudy nižších stupňů se se skutkovou stránkou jednání obviněných podrobně vypořádaly ve svých rozhodnutích.
38. Soud prvního stupně své úvahy zaměřil zejména na otázku uskutečnění schůzky obou obviněných dne 30. 10. 2015, kdy mělo dojít k předání informace zjištěné z ETŘ obviněným F. obviněnému R. V odstavci 117. svého rozsudku přitom popsal průběh událostí ze dne 29. 10. 2015, kdy došlo k jejich první schůzce, a to v reakci na informaci, kterou obviněný R. získal od svědka V., že jsou manželé V. prověřováni Policií ČR, která by tedy mohla mít zájem i o jeho aktivity. V odstavci 119. rozsudku nalézací soud popsal, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah dospěl k závěru, že ke schůzce obviněných dne 30. 10. 2015 došlo, a v následujícím odstavci 120. stejně logicky dovodil, že na této schůzce došlo k předání informací, které obviněný F. zjistil ze systému ETŘ. Odvolací soud pak v odstavci 6. svého usnesení podrobně rekapituloval skutkový děj, jak vyplynul z dokazování provedeného soudem prvního stupně, s jehož hodnocením se plně ztotožnil.
39. Pokud obvinění namítali, že z provedeného dokazování jednoznačně nevyplynul obsah záznamů v ETŘ, do kterých obviněný F. nahlédl, je zřejmé, že tento obsah byl dostatečný k ověření poznatku, který obviněný R. měl již patrně od manželů V., že prověřovanou osobou má být ve skutečnosti V. B. a nikoli on sám (ani manželé V.). Nelze přitom nijak zpochybňovat význam této informace pro obviněného R., pro něhož představovala potvrzení jeho dřívějších informací interním zdrojem PČR (obviněným F.). Podrobný popis skutku, kterého se měla nahlížená věc týkat, přitom není podstatný, neboť význam požadovaného nahlédnutí spočíval právě v ověření, zda je obviněný R. prověřovanou osobou či nikoli. Důvodné pak nejsou námitky ani ve vztahu k časovému vymezení editace záznamů v ETŘ ze strany příslušníků OHK PČR XY. Časové vymezení přesunů dokumentů a zakládání fiktivních zájmových osob (jak bylo popsáno svědky) v ETŘ vyplývá z analýzy nahlížení do tohoto systému, z něhož je zřejmé, že tyto úkony byly dokončeny dne 29. 10. 2015, tedy před nahlédnutím obviněného F. Nepřesnost na úředním záznamu o tomto úkonu přitom obsah záznamů o pohybu v ETŘ nezpochybňuje. Stejně tak je nedůvodná námitka obviněného F., že si chtěl vylustrovat obviněného R. z důvodu soukromých kontaktů, s níž se vypořádal už odvolací soud v odstavci 8. svého usnesení.
40. Důvodnými pak nejsou ani námitky zpochybňující závěry o konání schůzky dne 30. 10. 2015. Obvinění ve své argumentaci zúžili tuto problematiku na hodnocení poznatků získaných z buněk BTS, přičemž zdůrazňovali (mimo jiné poukazem na znalecký posudek), že z nich nelze jednoznačná zjištění činit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že soud prvního stupně tyto poznatky nehodnotil jako stěžejní důkaz, ale interpretoval je jednak jako vyvrácení tvrzení obviněného F., že se v inkriminované době nacházel na hřbitově v obci XY, tedy mimo XY, a jednak jako potvrzení dalších nepřímých důkazů, když ze záznamů buněk BTS je patrný pohyb telefonů obou obviněných do stejné lokality v rámci XY. Žádné přesnější závěry k jejich lokalizaci z tohoto důkazu nečinil, ale vycházel z komplexního hodnocení celého provedeného dokazování. Odvolací soud potom v odstavci 7. svého usnesení pouze konstatoval, že mobilní telefony se pohybovaly v určité době v určitém společném okruhu, přičemž jejich přesnou polohu zaměřit nelze. Fakticky tedy obvinění tomuto jednotlivému důkazu, který nebyl způsobilý podat přesné údaje o jejich lokalizaci, přikládají přílišný význam, a to v rozporu s hodnotícími závěry soudů. Ty dovozovaly svá skutková zjištění z širokého okruhu provedených důkazů, zejména z obsahu telefonické komunikace obviněných a následné reakce obviněného R. na zjištěné informace jak v kontaktu se svědkem Ch., se kterým své nabyté poznatky sdílel, tak i v jeho „podnikatelské“ aktivitě, na níž byla zaměřena pozornost orgánů PČR. Pohyb mobilních telefonů obviněných přitom hodnotily jako nepřímé potvrzení takto činěných závěrů.
41. Dovolací námitky obou obviněných stran skutkových zjištění tak byly shledány nedůvodnými.
42. Obviněný F. dále deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spatřoval v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Podle jeho argumentace totiž nebyl zjištěn přesný obsah informace, kterou mohl obviněnému R. předat, a tedy ani význam této informace pro obviněného R., což podle odkazované judikatury Nejvyššího soudu je nutnou podmínkou pro naplnění znaků skutkových podstat uvedených trestných činů. Ačkoli formálně námitka nesprávné právní kvalifikace dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá, v tomto případě vychází z odlišného hodnocení skutkových okolností, než jak bylo učiněno nižšími soudy. Fakticky se tedy míjí s vymezením uplatněného dovolacího důvodu, jak byl vymezen v odstavci 31. tohoto rozhodnutí.
43. Formálně by tomuto dovolacímu důvodu mohla odpovídat rovněž námitka subsidiarity trestní represe (odpovídající dikci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku), která byla zmíněna v úvodu dovolání obviněného F. [a v obdobném kontextu i obviněného R., který ovšem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil]. Uvedené námitky bylo nicméně užito jen jako argumentu pro extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Vzhledem k tomu, že ani v dalších pasážích dovolací argumentace nebyla tato námitka nijak rozvedena, považuje ji Nejvyšší soud za vypořádanou v části věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
44. Pokud pak byl obviněnými uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ani tento nelze v tomto případě považovat za opodstatněný. Uvedený dovolací důvod v uplatněné alternativě je totiž vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že nebyl-li naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., které byly obviněnými deklarovány, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
45. Námitky uplatněné obviněnými v dovolání tvrzeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. odpovídají pouze formálně, přičemž v části se s nimi míjejí. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Roman Raab