6 Tdo 274/2023

6 Tdo 274/2023-1419

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. A. L., nar. XY, Polská republika, občan Polské republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2022, č. j. 1 To 68/2022-1197, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 2/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2022, č. j. 48 T 2/2022-1013, byl obviněný R. A. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), písm. d) tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu ve výši 55 916 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a nemajetkovou újmu ve výši 189 783 Kč D. W. L. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. W. L. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. K odvolání obviněného, státního zástupce a poškozené D. W. L. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, č. j. 1 To 68/2022-1197, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

od podzimních měsíců roku 2017 do svého zadržení policií 16. 1. 2021 v XY bytech na ulici XY a XY a od 1. května 2020 v bytě na ubytovně H. na ul. XY, a to i v době jejího těhotenství a od 23. 3. 2018 i v přítomnosti jejich dcery AAAAA (pseudonym) z důvodu své žárlivosti, často pod vlivem alkoholu, s gradující četností a intenzitou až na několik případů týdně psychicky i fyzicky zle nakládal se svou manželkou D. W. L., narozenou XY, které zasahoval do všech sfér života, kdy jí určoval, jaké oblečení smí nosit, přičemž pokud oděv nevyhovoval jeho představám, vyhodil jí ho do odpadkového koše, projevoval vůči ní výhrady, že chodí do zaměstnání, zamykal ji v bytě, v případě, že se zpozdila s příchodem domů či po vzájemných neshodách ji nepustil do bytu a musela jej prosit za odpuštění, neumožňoval jí v dostatečné a pravidelné míře přístup k penězům včetně její vlastní mzdy, kontroloval jí obsah mobilního telefonu, kdy po zjištění, že není schopen překonat jeho uzamčení heslem, jí dva mobilní telefony rozbil, obviňoval ji, že je mu nevěrná, zakazoval jí stýkat se s kamarádkami, vyčítal jí, že je vše její chyba a za vše může ona, napadal ji násilnými úchopy za paže a třesením, údery otevřenou dlaní a pěstmi do hlavy a různých částí těla, kopáním, taháním za vlasy s vytrháváním jejich chomáčů, přinejmenším v jednom případě ji popálil zapalovačem na levém stehně, přičemž jí současně zakazoval a zamezoval nechat si jím způsobená zranění lékařsky ošetřit, čímž jí způsoboval jejich nadměrnou a prodlouženou bolestivost a vyhrožoval jí, že pokud od něj odejde, tak ji zabije nebo ji připraví o dceru AAAAA a již nikdy ji neuvidí, kdy kupříkladu dne 12.

8. 2020 ji kolenem kopl do obličeje, v důsledku čehož se jí spustila krev z nosu, čímž jí způsobil lékařsky nezjištěná poranění, dne 24. 9. 2020 ji v opilosti několikrát udeřil otevřenou dlaní do hlavy a odstrčil ji od sebe oběma rukama tak, že vypadla z předsíně bytu na schodiště v chodbě, dne 14. 12.

2020 v ranních hodinách ji odmítl pustit do práce, kdy v důsledku svého předchozího dlouhodobého fyzicky i psychicky negativního jednání za současné obavy ze ztráty zaměstnání a pravidelného příjmu pro rodinu vytvořil natolik emočně vypjatou atmosféru obav a bezvýchodnosti, ve které vyskočila z okna přízemního bytu, což by bez negativního jednání obviněného neučinila a při dopadu utrpěla otok měkkých tkání pravého kolene, podvrtnutí pravého kolenního kloubu a krevní podlitinu v oblasti zevního kotníku pravé nohy s nalomením zadní hrany pravé holenní kosti v dolní části zevně s posunem úlomků a s poškozením předního hlezno-lýtkového vazu s nutností naložení sádrové dlahy a následně ortézy s nutností odlehčovat při chůzi končetinu berlemi s průměrnou dobou léčení 6-8 týdnů s možností zatěžování končetiny za 3 týdny, kterážto poranění si téhož dne nechala ošetřit ve Slezské nemocnici v XY s odůvodněním, že spadla ze schodů, v přesně nezjištěný den na konci prosince roku 2020 ji chytil za paže a s vysokou razancí s ní praštil o zeď, čímž jí způsobil zlomeninu levé lopatky bez posunu úlomků ve střední části zevní hrany lopatky délky 25 až 30 mm s otokem okolních měkkých tkání s průměrnou dobou léčení v délce 2 až 4 týdnů, kteréžto poranění bylo lékařsky ošetřeno až 17.

1. 2021, dne 10. 1. 2021 ji opět z důvodu své žárlivosti a obviňování z nevěry nechtěl pustit na odpolední pracovní směnu, srozuměn s tím, že jí může způsobit závažná zranění v oblasti hlavy, bil ji rukama, kopal ji do nezhojené zlomeniny holenní kosti, razantně po ní z bezprostřední blízkosti proti hlavě opakovaně hodil nejméně střední intenzitou síly plnou PET lahev o objemu 1,5 litru, jejímž dnem ji zasáhnul do obličeje, čímž jí způsobil zlomeninu dolní čelisti vpravo za úhlem dolní čelisti s posunem úlomků cca 1 cm a s krevní podlitinou v rozsahu okolních měkkých tkání s průměrnou dobou léčení v délce 5 až 6 týdnů s nutností provedení operativního zákroku a naložení mezičelistní fixace a nutností nejméně do 15.

2. 2021 požívat pouze kašovitou stravu, přičemž vzhledem k intenzitě působícího násilí pouze souhrou šťastných náhod nezávislých na jeho vůli nedošlo k zasažení do oblasti spánkových kostí, které mohlo vést ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění spočívajících ve vzniku jejich tříštivých zlomenin a v jejich důsledku k nitrolebnímu krvácení mezi mozkové obaly charakteru subdurálního nebo epidurálního krevního výronu a zhmoždění mozku jakožto důležitého orgánu, tedy k poraněním ohrožující poškozenou na životě, přičemž jeho násilné chování vyvrcholilo dne 16.

1.

2021, kdy ji opětovně kopal do nezhojené zlomeniny holenní kosti, čímž jí opětovně působil intenzivní bolest a zároveň nechuť již dále žít, kdy navíc nejméně od počátku roku 2018 v průběhu jejich soužití v XY v bytech na ulici XY a XY za využití své mohutné fyzické konstituce, fyzické převahy a výrazného fyzického a váhového nepoměru jejich postav přesto, že s tím vyjadřovala zcela zřejmý a srozumitelný slovní nesouhlas, odstrkovala jej od sebe a jeho ruce sundávala ze svého těla, na ní s odůvodněním, že je jeho ženou a že musí jeho jednání strpět, několikrát týdně proti její vůli a po překonání jejího odporu vykonal soulož, čemuž se po marném odporu z důvodu bezvýchodnosti své situace, z obav z dalšího fyzického napadení, zhoršení již tak konfliktního soužití a z obavy, že by ji mohl připravit o dceru, podvolila, přičemž naposledy se tak stalo dne 16.

1. 2021, kdy se D. W. L. z přetrvávajícího zoufalství odhodlala k volání o pomoc z okna bytu, jež vedlo náhodně kolemjdoucí osobu k přivolání Policie České republiky a k jeho zadržení, přičemž svým agresivním jednáním D. W. L. – krom poranění pravé dolní končetiny po vyskočení z okna bytu – jen v době od konce prosince 2020 do 16. 1. 2021 způsobil dále krevní podlitiny a oděrky kůže v rozsahu víček pravého oka, krevní podlitiny pravé tváře a přední části krku, krevní podlitiny v podbřišku vlevo s otokem v okolí a oděrku kůže na pravé holeni a celým komplexem svého zlého nakládání, zejména pak fyzickým násilím a psychickým útlakem posttraumatickou stresovou poruchu, která se u ní rozvinula krátce po její hospitalizaci v lednu 2021, přes poskytovanou psychoterapeutickou péči přetrvávala nejméně do 17.

10. 2021 a projevila se především výrazným omezením v běžném způsobu jejího života, a to epizodickým, neodbytným znovu vybavováním a prožíváním traumatizujících prožitků strachu o život, způsobených zranění a strachu o dítě, jež bylo doprovázeno masivní úzkostnou reakcí, v důsledku čehož se vyhýbala situacím, které traumatickou událost připomínaly, což vedlo k omezení jejích obvyklých a zájmových aktivit, k neschopnosti zařadit se do běžného pracovního procesu, věnovat se dceři na veřejných prostranstvích jako jsou hřiště, parky a prostory, které nespadají do výlučného pole jejího působení, dále pak ztrátou emoční rovnováhy, znejistěním, poruchami spánku, zvýšenou dráždivostí, zvýšenou úzkostností, zvýšenou úlekovou reaktivitou, ztrátou základního pocitu bezpečí, ztrátou obvyklého pocitu spokojenosti a radosti, ztrátou spolehlivosti a důvěryhodnosti mezilidských vztahů, zvýšenými obavami a opatrností, navýšenou vnitřní tísní, pocity smutku, plačtivostí, zvýšenou sebekritičností, menší rozhodností, obavami o svou budoucnost, úbytkem energie, snadnější unavitelností, potížemi v soustředění, narušením intimity a sexuální sféry či vegetativní labilitou, s možností trvalých následků v podobě změny osobnosti po traumatické události.

3. Uvedené jednání odvolací soud kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), písm. d) tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za což obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu ve výši 55 916 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a nemajetkovou újmu ve výši 189 783 Kč D. W. L. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. W. L. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného a poškozené D. W. L. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst.1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho prvé a třetí alternativě, a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný rozporoval zjištění uvedená ve znaleckém posudku k osobě poškozené z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Namítl, že je třeba vnímat celý uvedený komplex toho, o co byla poškozená zkrácena, případně jí bylo znemožněno v důsledku posttraumatické stresové poruchy. Vyjádřil přesvědčení, že soudy neměly relevantní podklady a dokumentaci onoho předchozího stavu poškozené, od kterého by se pak mohla odvíjet změna nastalá vlivem konstatované posttraumatické stresové poruchy. Závěr o omezení obvyklých aktivit a v neposlední řadě sexuálního života poškozené proto dovolatel pokládal za nedostatečně podložený.

6. Dále namítl, že soudy i znalci vyšli z jediného zdroje informací o údajném znásilnění, a to výpovědi poškozené, která v průběhu trestního řízení několikrát prokazatelně lhala, což zakládá významné pochybnosti o její věrohodnosti. Nesouhlasil s vysvětlením absence bližších informací o okolnostech pohlavních styků poškozené znalkyní, neboť poškozená pláč, údajný obranný mechanismus, používala jako nástroj manipulace, jak zmínili i její prarodiče, jejichž svědectví ale soud hodnotil jako nevýznamná. Nebylo zjištěno, jakým způsobem poškozená projevovala svůj nesouhlas s pohlavním stykem, a dovolatel si její pasivitu nedokázal vyložit jako odpor a nesouhlas se souloží. Z tvrzení poškozené, že se dovolateli raději podvolila, než aby došlo k něčemu horšímu, mohlo pramenit i přesvědčení dovolatele, že poškozená s ním pohlavní styk chtěla, zvláště pokud nedokázala popsat, jak vyjevila, že sex nechce. Důvody, které nutily poškozenou lhát, měly být objasněny znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, který by vyhodnotil sexuální stránku osobnosti poškozené. Obviněný považoval za nepřípustné, aby soudy bez dalšího upřednostnily výpověď poškozené, na které založily závěry o jeho vině, aby důkazy hodnotily tendenčně v jeho neprospěch, místo aby postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Námitkám obviněného se věnovaly jen letmo a povrchně a právě tato nedůslednost soudů je v rozporu se zákonnou povinností vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).

7. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal v absenci subjektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by souložil se svou manželkou (poškozenou) proti její vůli, a zároveň by o skutečnosti, že se mělo jednat o nedobrovolný pohlavní styk, měl mít povědomí. Zdůraznil, že o tom, že manželka s ním údajně pohlavní styk nechtěla, vůbec nevěděl, neboť mu to nedala žádným způsobem najevo.

8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (§ 265k odst. 1 tr. ř.) a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněného uvedla, že obviněný prostřednictvím valné většiny svých dovolacích námitek pouze opakuje svoji obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se soudy vypořádaly zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem, a v té souvislost odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Nad rámec k již uplatněné námitce obviněného o nedostatečnosti informací k posouzení stavu poškozené před vznikem posttraumatické stresové poruchy poukázala na reakci znalkyně MUDr. Skřontové, která vyloučila vliv této skutečnosti na uvedené znalecké závěry. Zajištění konkrétních podkladů pro srovnání stavu poškozené před vznikem posttraumatické stresové poruchy a po jejím vzniku pak není obligatorní náležitostí znaleckého posudku a nikterak nesnižuje věrohodnost závěrů v něm uvedených. Takovéto podklady v drtivé většině obdobných případů nemohou být s ohledem na speciální povahu interních prožitků člověka dostupné, a nelze je tedy stran veškerých vlivů posttraumatické stresové poruchy na psychiku postiženého člověka získat.

10. K námitkám vůči hodnověrnosti poškozené odkázala státní zástupkyně na bod 24. odůvodnění odvolacího soudu, když tvrzení poškozené jsou současně podložena znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Ačkoli obviněný nesouhlasí s hodnocením soudů, které se při rozhodování přiklonily k závěrům znalkyň, namísto k výpovědím jeho matky a prarodičů poškozené, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo. K nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru sexuologie poukázala na bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Připomněla, že obecně v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, přičemž současně posuzuje důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Odmítne-li provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit tak, jak vrchní soud učinil.

11. Argumentaci obviněného, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces nevypořádáním se ze strany soudů se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, státní zástupkyně odmítla jako nedůvodnou i s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Námitky obviněného vůči hodnocení důkazů jsou založeny na vlastní, od soudu odlišné, interpretaci výsledků dokazování, ačkoli hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem splňuje veškeré zákonné požadavky. Ze samotné skutečnosti, že se soudy nepřiklonily k verzi událostí popsané obviněným, nelze dovodit porušení jeho ústavních práv.

12. Stran výtky obviněného o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, konkrétně tedy zavinění ve formě úmyslu, poukázala na nutnost hledět na argumentaci obviněného v kontextu celého partnerského soužití obviněného s poškozenou, která s ním žila několik let v atmosféře permanentního strachu, během nichž byla pravidelně obětí psychického a fyzického násilí, což ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání nepopírá. Pokud obviněný aktivně udržoval v rámci partnerského soužití atmosféru teroru a prakticky úplné kontroly nad životem poškozené, je nutno přistoupit k závěru, že na poškozenou byl touto formou vyvíjen úmyslný nátlak k souhlasu s veškerými přáními obviněného, tedy i k uskutečnění pohlavního styku. Naplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění lze proto v tomto kontextu dovodit již ze samotného vytvoření takové atmosféry, ve které poškozená cítila, že jakýkoli důraznější odpor by byl marný a pouze by s sebou nesl důsledky ve formě dalšího teroru.

13. Závěrem státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a učinit tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné z hlediska podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě a na místě určeném (§ 265d odst. 2 a § 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., bylo nutné posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tedy současné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně umožňuje, aby za určitých podmínek byl dovoláním napadán skutkový základ soudních rozhodnutí.

Ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé z tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených – zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy a tzv. opomenuté důkazy.

17. Je třeba zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu (zákonem č. 220/2021 Sb.), která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod, se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“, což se projevuje mimo jiné i tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodu výslovně uvedeného v § 265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu obsahově odpovídají. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v judikatuře Ústavního soudu a v citovaném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že skutek, pro který je obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdy byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání z výše označeného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

IV. Důvodnost dovolání

19. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že obviněný uplatněnými námitkami, v nichž rozporuje zjištění uvedená ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k osobě poškozené, dále pak jeho výtky vůči věrohodnosti její výpovědi, neprovedení znaleckého posudku z odvětví sexuologie a jím namítané porušení práva na zákonný proces a zásady in dubio pro reo, je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky stran nenaplnění znaků trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku z důvodu absence subjektivní stránky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Předně lze ve shodě se státní zástupkyní odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v podstatě své námitky, které uplatnil před nalézacím soudem i v rámci svého odvolání a s nimiž se soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ostatně obviněný ve svém dovolání pod bodem 3) sám zmiňuje, že jeho argumentace je, až na drobné odchylky, shodná s argumentací již uplatněnou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

21. Pokud se týká námitek dovolatele v prvé a třetí alternativě namítaného dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že v projednávané věci Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr.

ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Námitky obviněného, že obecné soudy i znalci vyšli v případě údajného znásilnění a jeho následcích na integritě poškozené pouze z jediného důkazu, tj. výpovědi poškozené, která v průběhu trestního řízení několikrát prokazatelně lhala, což vzbuzuje pochybnosti o její věrohodnosti, nejsou důvodnými.

Soud prvního stupně se k věrohodnosti poškozené, kterou pečlivě posuzoval, jasně vyjádřil (bod 49. – 53. odůvodnění jeho rozsudku) a vysvětlil svůj úsudek přes některá nepravdivá tvrzení poškozené. Tento závěr stvrdil i odvolací soud v bodu 24. odůvodnění jeho rozsudku a sdílí jej i soud dovolací. Při hodnocení věrohodnosti poškozené bylo vycházeno důsledně ze závěrů znaleckého posudku psychiatrického a psychologického k osobě poškozené. Je třeba zdůraznit vyjádření znalkyň v hlavním líčení, že ani dílčí nepravdivá informace poškozené o mimomanželském vztahu nediskvalifikuje znalecké závěry.

Současně nebyl shledán žádný důvod ke zpochybnění znaleckých závěrů, a to ani stran rozvinutí posttraumatické stresové poruchy následkem jednání obviněného. Nelze akceptovat námitku absence relevantních podkladů předchozího stavu poškozené pro srovnání jejího stavu před vznikem posttraumatické stresové poruchy a po jejím vzniku. Takové podklady nejsou obligatorní náležitostí znaleckého posudku, navíc z povahy věci, kdy jde o niterné prožitky, nejsou k dispozici. Jakákoli indicie v anamnéze poškozené indikující, že by poškozená vypovídala tendenčně či fabulovala, záměrně či nevědomě vypovídala nepravdu, a to včetně sexuálního chování obviněného vůči ní, absentuje.

U poškozené se skutečně prožité události, mající původ v jednání obviněného, následně projevily v její psychické sféře v podobě posttraumatické stresové poruchy. Je zřejmé, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, jelikož ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). V posuzované věci je ovšem znalecký závěr o příčině u poškozené zjištěné posttraumatické poruchy, kterou mělo být právě jednání obviněného, dokladován nejen výpovědí poškozené, ale i dalšími důkazy, zejména však časovým hlediskem. Proto dokumentace předchozího stavu poškozené nebyla nezbytnou podmínku znaleckého zkoumání, jak se ostatně vyjádřila i sama znalkyně. Pokud totiž ze skutkových zjištění plyne, že poškozená neměla v době seznámení s obviněným v roce 2016 žádné psychické potíže ani známky destabilizace psychického stavu, což nijak nezpochybňoval ani sám obviněný, za situace byl-li po cca čtyřletém manželství u poškozené zjištěn celý komplex potíží (epizodická, neodbytná znovu vybavování a prožívání traumatizujících prožitků strachu o život, způsobených zranění a strachu o dítě, doprovázená masivní úzkostnou reakcí, v důsledku toho vyhýbání se situacím toto připomínajícím, což vedlo k omezení obvyklých a zájmových aktivit, k neschopnosti zařadit se do běžného pracovního procesu, věnovat se dceři na veřejných prostranstvích, ztrátě emoční rovnováhy, znejistění, poruchám spánku, zvýšené úzkostnosti, zvýšené úlekové reaktivitě, ztrátě základního pocitu bezpečí atd.), které se rozvinuly až po ukončení posuzovaného skutku v lednu 2021, je nutné závěr o vyústění jednání obviněného v posttraumatickou stresovou poruchu považovat za dostatečně podložený.

22. Další znalecký posudek z odvětví sexuologie by byl zjevně nadbytečný, navíc by ani nemohl, jak se obviněný domáhal, zodpovědět důvody, které nutily poškozenou o mimomanželském styku lhát. Zamítnutí důkazního návrhu obecné soudy přitom dostatečně vysvětlily (bod 64. – 67. odůvodnění soudu prvého stupně a bod 25. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Napadené rozhodnutí tudíž vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí. V obecné rovině lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět všem důkazním návrhům (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96), ale jsou povinny provést důkazy, které objasní skutkový stav bez důvodných pochybností, a o neprovedených důkazech rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů jim nebylo vyhověno, což soudy učinily.

23. Přestože obviněný zdůrazňoval založení výroku o vině zločinem znásilnění na jediném důkazu, a akcentoval proto zásadu in dubio pro reo, neboť mají přetrvávat důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, o naznačenou situaci se nejedná. Jakkoli je usvědčující výpověď poškozené důkazem stěžejním, není současně důkazem jediným, neboť, jak je uvedeno výše, je podporována vedle dalších důkazů závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. V něm znalkyně jednak stvrdily schopnost poškozené vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události a jednak vyloučily známky patologické lhavosti či záměrného účelového blokování skutečností. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo, pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení citované zásady uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.

24. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, je třeba upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, tudíž Nejvyšší soud neshledal.

25. Za námitku naplňující uplatněný dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze označit tu, jíž dovolatel namítá absenci úmyslného zavinění u zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Nutno zdůraznit, že obviněný ve vztahu k poškozené doznal toliko zlé nakládání a ubližování, což bylo dále prokázáno řadou důkazů, vedle výpovědi poškozené rovněž výpověďmi dalších svědků, jimž se poškozená s dílčím jednáním obviněného svěřila nebo jej registrovali (K.

O., V. H., I. S., k událostem z 16. 1. 2021 S. K., R. V.), přestupkovým spisem, lékařskými zprávami, fotografiemi zranění a závěry znaleckých posudků o způsobených psychických a i fyzických poraněních závažného charakteru (zlomená lopatka, popálenina, zlomená dolní čelist). Ostatně viditelná poranění ve formě oděrek a krevních podlitin na obličeji a těle poškozené stěží mohl obviněný popřít. S ohledem na tuto skutečnost zaměřil obviněný svoji obhajobu na popření znásilnění. Ve vztahu k obviněným uplatněným námitkám však nutno zdůraznit, že toto jeho protiprávní jednání nemělo typický průběh, jelikož obviněný primárně využíval dlouhodobého strachu poškozené pramenícího z jeho tyranského chování, ať již z jeho fyzické agrese, utlačování práv a svobody poškozené či pohrůžek zabitím nebo připravením o nezletilou dceru.

Jednání obviněného je nutné nazírat souhrnně v kontextu celého soužití, kdy zcela cíleně a soustavně vystavoval poškozenou skutečnému domácímu teroru. Díky tomuto dlouhodobému chování obviněného byla poškozená ochromena permanentní atmosférou strachu a obviněný tímto jednáním vyvíjel úmyslný nátlak na splnění svých požadavků, včetně požadavků sexuálních. Z tvrzení obviněné je zřejmé, že obviněný její nesouhlas s uskutečněním pohlavního styku spočívající v slovním projevu či odstrkování zřetelně vnímal (ač to popírá), opakovaně rovněž došlo k pohlavnímu styku v době, kdy tvrdě spala.

V té souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na ustálenou judikaturu, podle které není nezbytné, aby poškozená kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014). Pakliže bylo jednání obviněného odvolacím soudem kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, odpovídá zvolená právní kvalifikace podle Nejvyššího soudu učiněným skutkovým zjištěním.

V napadeném rozhodnutí v bodu 33. – 36. navíc bylo důkladně odvolacím soudem rozebráno, proč bylo aplikováno právě shora uvedené zákonné ustanovení. Lze se tak plně ztotožnit i se závěrem o tom, že byla naplněna subjektivní stránka uvedeného zločinu v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. ř., pokud obviněný věděl, že poškozená pohlavní styky absolvuje přes explicitně vyjádřený nesouhlas, popř. poté po rezignaci na jakékoli náznaky dalšího odporu, a přesto jednal způsobem podrobně popsaným ve výrokové části (skutkové větě) napadeného rozsudku odvolacího soudu.

26. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále lze zmínit v souvislosti s naznačenou představou obviněného o povinnosti Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jeho námitky také na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

V. Způsob rozhodnutí

27. Z výše popsaných důvodů je zřejmé, že uplatněné námitky dovolatele, podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2023

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Vypracovala: Mgr. Zuzana Ursová