6 Tdo 286/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný F. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 3 To 159/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 71/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. J. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2024 č. j. 91 T 71/2024-182 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný F. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

ačkoli byl trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2013 pod sp. zn. 3 T 198/2012, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2013, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a dále byl trestním příkazem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 1. 2020 pod sp. zn. 1 T 1/2020, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2020, odsouzen ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přesto: dne 10. 12. 2023, v době kolem 02:30 hodin, v Brně, na ulici XY XY, v klubu XY, kde pracoval jako šatnář, napadl poškozeného O. L., který držel kliku otevřených dveří u dámské toalety, tak, že poškozeného silně udeřil pěstí do oblasti levého oka, následkem čehož poškozený krátce ztratil vědomí a upadnul na zem, čímž poškozenému O. L., nar. XY, způsobil otřes mozku, zhmoždění oka a krajiny očnice vlevo, krevní výron a otok obou očních víček vlevo, krevní výron ve spojivkovém vaku vlevo, ochrnutí zornice vlevo, hydraulickou zlomeninu očnice vlevo, úchylku dolního přímého nervu vlevo, dvojité vidění a zmenšení levého oka, zranění hodnocená jako minimálně středně těžká, pro která byl poškozený nejprve ošetřen a hospitalizován ve Fakultní nemocnici Brno od 10. 12. 2023 do 12. 12. 2023, a následně znovu hospitalizován od 18. 12. 2023 do 22. 12. 2023, přičemž dne 19. 12. 2023 po vyhodnocení zranění a po vstřebání otoku podstoupil operační zákrok v celkové anestezii spojený s napravením postavení a rekonstrukcí base levé očnice a instalací titanové ploténky s mikrošrouby, přičemž poškozený byl po dobu hospitalizace zcela vyřazen z běžného způsobu života s následnou délkou léčby uvedených zranění v délce nejméně 6 týdnů, kdy u poškozeného přetrvávalo dvojité vidění, což bylo i důvodem trvající pracovní neschopnosti po dobu nejméně 3 měsíců; současně si obžalovaný byl vědom toho, že vzhledem k charakteru jím vedeného fyzického útoku úderem pěstí, a to vysokou intenzitou na hlavu poškozeného, konkrétně do oblasti oka, tomuto může způsobit zranění i podstatně závažnější spočívající např. v trvalém poškození až ztrátě oka při prasknutí sklivce, k jejichž vzniku však nedošlo pouze vlivem okolností, jež nesouvisely s jeho volním jednáním.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, IČ: 471 14 975, majetkovou škodu ve výši 47 431 Kč a poškozenému O. L., nar. XY, trvale bytem XY XY, Brno, nemajetkovou újmu ve výši 84 741,30 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený O. L. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 3 To 159/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Martina Rybnikáře dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V odůvodnění dovolání uvedl, že skutek, jak je popsán ve skutkové větě, byl odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikován, neboť nevykazuje znaky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Popsaný skutek nenaplňuje zejména subjektivní stránku pokusu tohoto trestného činu.

Muselo by být spolehlivě a jednoznačně zjištěno, že obviněný měl v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Soudy prvního a druhého stupně naplnění subjektivní stránky pokusu tohoto trestného činu dovozovaly z toho, že obviněný udeřil poškozeného jedním úderem pěstí do obličeje, přičemž podle názoru odvolacího soudu obviněný musel být srozuměn s tím, že toto jeho jednání je způsobilé k těžkému ublížení na zdraví. K podobnému závěru pak dospěl i soud prvního stupně. Oba soudy subjektivní stránku dovozovaly pouze z toho, jaké zranění mohl obviněný poškozenému způsobit.

Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu totiž není až tak podstatné, co všechno se teoreticky mohlo v důsledku jednání obviněného stát, ale je podstatné pouze, jaká byla ve vztahu ke způsobení zranění poškozeného na straně obviněného tzv. složka vědění a složka vůle. Aby se ho obviněný mohl dopustit, musel by vědět, že jednáním, kterého se dopouští, může způsobit poškozené osobě těžké ublížení na zdraví a současně by takové zranění musel chtít způsobit, anebo by musel být srozuměn s tím, že takové zranění poškozenému způsobí.

Jednající osoba může být srozuměna i s tím, že její jednání je způsobilé poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví i v případě tzv. nedbalosti vědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to v případě, že bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové zranění poškozenému nezpůsobí. Závěr odvolacího soudu, že jednání obviněného je způsobilé k těžkému ublížení na zdraví, lze vyložit i tak, že u obviněného mohlo jít o nedbalost vědomou. Tuto otázku nesprávně posoudil i soud prvního stupně, který se vůbec nezabýval tím, co bylo údajným cílem obviněného při předmětném incidentu.

Soudy prvního a druhého stupně odvozovaly naplnění znaků skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku z toho, jaká zranění poškozený teoreticky mohl utrpět, aniž by se zabývaly tím, za jakých okolností se událost odehrála, jaký byl charakter a intenzita jednání obviněného a jaké nebezpečí z takového jednání obvyklé hrozí. Podle skutkové věty obviněný udeřil poškozeného pěstí do obličeje pouze jednou. Nejednalo se tedy o déletrvající opakované či přehnaně intenzivní násilí.

Po této ráně pěstí u poškozeného k těžkému ublížení na zdraví nedošlo. Pokud výše zmiňovaným úderem pěstí nebyla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví, lze obviněnému jen těžko klást za vinu, že musel být srozuměn s tím, že takovýmto úderem poškozenému těžkou újmu na zdraví způsobí.

Obviněný byl v minulosti již jednou odsouzen za to, že měl jinou osobu udeřit pěstí do obličeje. Ve zmiňovaném případě však oné poškozené osobě žádné závažnější zranění nezpůsobil. Stávající judikatura dovolacího soudu jednání spočívající v úderech pěstí do obličeje většinou neposuzuje jako jednání, které by podle úmyslu pachatele mělo směřovat k těžkému ublížení na zdraví, což doložil judikáty obsaženými v příloze.

6. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 521/2014, v němž bylo rozhodováno o skutku, který je co do základu obdobný jako skutek projednávaný v tomto řízení. Nejvyšší soud v tomto judikátu nespatřoval v jednání stíhané osoby, tedy v úderu pěstí do obličeje, ani trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku s odůvodněním, že úder pěstí do obličeje byl malé intenzity a na pádu poškozeného na zem se mohla podílet rovněž opilost, únava, či jiná fyzická indispozice. V tomto judikátu Nejvyšší soud uzavírá, že aby se v případě jednání pachatele jednalo o úmysl nepřímý ve vztahu ke způsobení zranění poškozeného, musel by být pachatel srozuměn s tím, že s největší pravděpodobností v důsledku jeho jednání dojde ke zranění poškozeného, když v této souvislosti nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto zranění zabránit. Jednání, kterého se měl obviněný dopustit, bezesporu nelze považovat za jednání, u kterého by se dalo očekávat, že v jeho důsledku dojde ke zranění vykazující intenzitu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Už vůbec nelze považovat za samozřejmé, že obviněný v průběhu konfliktu musel počítat s tím, že způsobení zranění v důsledku jeho jednání je nevyhnutelné.

7. Obviněný se neztotožnil ani s kvalifikací skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ze stávající judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ne každé fyzické napadení jiné osoby, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. V tomto poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněná pod sp. zn. 5 Tdo 159/2012 a 11 Tdo 239/2002. Dospěl k závěru, že jednání obviněného rozhodně nemělo výtržnický charakter a nebylo vedeno snahou narušit veřejný pořádek, ani způsobit veřejné pohoršení.

8. Dále obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy prvního a druhého stupně dospěly k závěru, že obviněný měl poškozeného silně udeřit pěstí do oblasti levého oka, avšak žádný ze slyšených svědků úder pěstí do obličeje nezaznamenal. Rozebral svědecké výpovědi svědků O. L., R. H. a P. S. a uzavřel, že skutkový závěr soudů nevyplýval z obsahu žádného z těchto provedených důkazů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i proto, že z obsahu provedených důkazů jednoznačně vyplývalo, že obviněný odvracel probíhající či přinejmenším bezprostředně hrozící útok ze strany poškozeného. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. V doplnění dovolání zpracovaném stejným obhájcem obviněný doplnil své tvrzení o tom, že jednal v nutné obraně, neboť podle něj z obsahu provedených důkazů vyplynulo, že v době, kdy se odehrávala událost popsaná ve skutkové větě, čelil útoku ze strany poškozeného, případně i ze strany jeho kamarádů, anebo tento útok bezprostředně hrozil. Kromě výpovědi samotného obviněného poukázal na výpověď svědka D. H. jako nestranného a nezaujatého svědka, jemuž však soud prvního stupně bez bližšího vysvětlení neuvěřil. Obviněný shrnul, jaké závěry podle něj z provedeného dokazování vyplývají a vytkl soudu prvního a druhého stupně, že měly přinejmenším prověřit otázku, zda se v případě jeho jednání nemohlo jednat o nutnou obranu.

10. Ve druhém doplnění dovolání obviněný namítl, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což se projevilo zejména tím, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, jakož i tím, jakým způsobem byly protokolovány jednotlivé výpovědi slyšených osob. Nepřesná protokolace se týká výpovědí poškozeného O. L. a svědka P. S. V příloze předložil pasáže z protokolů o hlavních líčeních, které byly podle něj zapsány nesprávně. V tomto podání pak setrval na dříve uvedeném závěrečném návrhu.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřil tak, že uplatněnou dovolací argumentaci lze přiřadit pod užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze s výhradou. Obviněný vyslovuje názor, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná či nedostatečná, neboť z nich nevyplývá, že by poškozeného silně udeřil do oblasti levého oka. Především tak prosazuje svůj vlastní způsob hodnocení důkazů. Soudy učiněná skutková zjištění však mají spolehlivou oporu především v závěrech znaleckého zkoumání a v lékařských zprávách, se kterými v základu korespondují i výpovědi soudy označených svědků.

K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný částečně vychází jen ze své vlastní představy o skutkovém ději. To platí zejména pro námitku nutné obrany, kdy skutková zjištění soudů nevykazují žádné znaky trestněprávně relevantního útoku, kterému by snad obviněný měl čelit. Není přiléhavé tvrzení obviněného, že jeho jednání nepřekročilo meze soukromé záležitosti a nepřerostlo v narušení veřejného pořádku. Ze soudy učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, neboť o výtržnost se jedná s ohledem na intenzitu napadení, jeho následky a zlostný motiv obviněného, kdy mu prakticky šlo o ztrestání poškozeného. K namítanému nedostatku zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že v obecné rovině jeden úder do oblasti hlavy ještě nemusí znamenat naplnění subjektivní stránky inkriminovaného deliktu. V řešeném případě minimálně nepřímý úmysl vyplývá z provedeného dokazování. Lze ho dovodit z intenzity úderu, jeho lokalizace, kdy obviněný mířil na oko, z fyzických dispozic a zkušeností obviněného, který v minulosti pracoval jako tzv. ochranka, a zákeřnosti, resp. nečekanosti úderu.

Stran právní kvalifikace lze vytknout závěr soudů, že jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu, neboť skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje znaky dokonaného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v podobě delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Závěrem navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

12. V reakci na vyjádření státního zástupce obviněný setrval na tom, že popis skutku nevyjadřuje subjektivní stránku ani jednoho z trestných činů. Obviněný netvoří vlastní skutkové závěry a popsal závažné vady zakládající extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Ani znalec z oboru zdravotnictví neuvedl, že by zranění poškozeného bylo způsobeno ránou pěstí do obličeje, pouze na základě sugestivní a návodné otázky se vyjádřil k jedinému modelovanému průběhu události podle svědeckých výpovědí, že úder pěstí je ke vzniku zranění poškozeného způsobilý (a jde tedy pouze o jednu z možných variant vzniku). Obviněný dále tvrdil, že převážná část dovolacích námitek se neopírá o argumentaci, že jednal v nutné obraně, avšak varianta skutkového děje, že jednal v nutné obraně, je jedna z možných verzí, jak se skutek mohl odehrát. Ani intenzita úderu nebyla žádným způsobem zjištěna, totéž tvrdil obviněný i ve vztahu k tvrzené zamýšlené lokalizaci úderu, k soudy uvedené fyzické dispozici obviněného, zkušenostem s fyzickými konflikty, zákeřnosti a nečekanosti útoku, když i předchozí odsouzení svědků R. H. a O. L. svědčí o zkušenosti s násilnou trestnou činností. Soudy uvedeným svědkům i P. S. bezvýhradně uvěřily, ačkoli byli všichni v minulosti soudně trestáni.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 3 To 159/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou je tudíž vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, která spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný však pod tento dovolací důvod podřazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vyzdvihuje obhajovací verzi, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, což podle výše uvedeného dovolací důvod naplnit nemůže. V dané věci nebylo možno dospět k závěru o existenci výše zmíněného zjevného rozporu.

Soud prvního stupně se hodnocení provedených důkazů věnoval v pasáži pod bodem 16. odůvodnění svého rozsudku, přičemž Krajský soud v Brně jako odvolací soud tyto úvahy shledal správnými a doplnil je dále v bodech 6. až 8. odůvodnění svého usnesení. Oba rozhodující soudy svá skutková zjištění vybudovaly zejména na základě zhodnocení svědeckých výpovědí poškozeného O. L. a svědka P. S., jakož i závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Tyto důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich souvislostech ve smyslu § 2 odst. 6 tr.

ř. a nepochybily, pokud dospěly k závěru o tom, že to byl obviněný F. J., který jedním silným úderem pěstí do oblasti levého oka nečekaně udeřil poškozeného O. L., který po tomto úderu upadl na zem, byl chvilkově v bezvědomí a poté byl z klubu XY vyveden ven. Krajský soud se v dovoláním napadeném usnesení zabýval i výpovědí svědka D. H. a správně zejména uzavřel, že tento nebyl bezprostředně přítomen skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, neboť svědek sám vypovídal, že je na místě akvárium (viz fotografie na č. l.

19 až 20), které mu bránilo ve výhledu na místo činu. Ve své výpovědi pak dovozoval, jak pravděpodobně obviněný s muži, mezi nimiž byl i poškozený O. L., komunikoval, přičemž k utrpěnému zranění poškozeného se nebyl schopen vyjádřit vůbec. Není tedy na místě jakkoli favorizovat výpověď tohoto svědka, jak činí obviněný. Oproti tomu svědek P. S. útok obviněného přímo viděl (poškozený sám jej pouze zaznamenal, útočníka neviděl) a spolehlivě s naprostou jistotou popsal, že právě on udeřil poškozeného.

Ač původně spontánní vyjádření o útoku razantním úderem pěstí v následné větě poněkud relativizoval („byla to zřejmě pěst, facka, prostě úder …“), nemění to ničeho na zjištění, že to byl právě obviněný, kdo zaútočil na poškozeného a způsobil mu specifikovaná poranění. S tím korespondují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, podle nichž i jeden razantně vedený úder pěstí (evidentně nikoli otevřenou dlaní) je způsobilý ke vzniku poranění daného rozsahu a charakteru.

Nutno podotknout, že obviněný v rámci své obhajoby zcela popřel, že by vůbec jakkoli poškozeného udeřil, pouze mu údajně tzv. nasadil páku a vyváděl jej nahoru po schodišti k ochrance. Zábradlí schodiště je přitom jediná možnost, jak poškozený ke zranění oka mohl přijít. Takový nástin průběhu skutkového děje (který i sám dovolatel prezentoval jako hypotetický) však zůstal zcela osamocen a nebyl podpořen žádným dalším důkazem.

19. Obviněný sice formálně deklaroval, že dovolání podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, ovšem v prvním doplnění dovolání (č. l. 250 až 251) sám z provedených důkazů uzavřel, že obviněný odvracel probíhající či bezprostředně hrozící útok přinejmenším ze strany poškozeného a bezpochyby se u něj proto jednalo o nutnou obranu. Takové vlastní hodnocení provedených důkazů však stojí zcela mimo uplatněný dovolací důvod. Jakýkoli hypotetický, natož reálný závěr, že obviněný se ocitl pod útokem poškozeného či další osoby, popř. že takový útok bezprostředně hrozil, nebylo možno z žádného z provedených důkazů činit (vyjma obhajovací výpovědi samotného obviněného). Ve své podstatě jde o námitku hmotněprávní, neboť jde o okolnost vylučující protiprávnost činu (Hlava III § 29 tr. zákoníku), k níž bude ještě pojednáno níže v rámci jiného dovolacího důvodu.

20. Ve druhém doplnění dovolání (č. l. 253 až 254) obviněný namítal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřoval v tom, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a jakým způsobem byly protokolovány jednotlivé výpovědi slyšených osob.

21. Problematiku protokolace v trestním řízení upravuje ustanovení § 55 a násl. tr. ř., přičemž jak o hlavních líčeních u Městského soudu v Brně, tak i o veřejném zasedání u Krajského soudu v Brně, byl pořizován zvukový záznam, na jehož podkladě příslušná protokolující úřednice vyhotovila jednotlivé protokoly o hlavním líčení a o veřejném zasedání. V řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím obviněný nenamítal nesprávnost protokolů sepsaných o hlavním líčení a postupem podle § 57 odst. 1 tr. ř. se nedomáhal opravy nebo doplnění protokolů. Lze proto uvést, že obsah sepsaných protokolů o hlavním líčení nebyl nijak zpochybněn a odvolací soud z nich při svém rozhodování správně vycházel. Návrh na opravu či doplnění protokolů o hlavním líčení nevznesl obviněný ani v dovolacím řízení, pouze uvedl, že podle jeho názoru nejsou v protokole zachyceny některé výroky slyšených osob. Toto rovněž konkretizoval v přepise na č. l.

304. Protokol o hlavním líčení a stejně tak protokol o veřejném zasedání nejsou doslovným přepisem toho, co v nich jednotlivé osoby řekly, ale protokol obsahuje ve smyslu § 55 odst. 1 písm. d) a § 55b odst. 3 tr. ř. podstatný obsah provedených výpovědí. Porovnáním výpovědí osob zachycených v jednotlivých protokolech o hlavním líčení s doslovným přepisem zvukového záznamu, jak ho předložil obviněný nebyl mezi těmito shledán žádný zásadní a podstatný rozpor, který by pozměňoval smysl vyjádření vyslechnutých svědků.

Naopak z přepisu zvukového záznamu poskytnutého obviněným je naprosto zřejmé, že svědek P. S. jednoznačně uvedl (jak již bylo uvedeno), že obžalovaný poškozeného udeřil pěstí do obličeje a až na další konkrétní dotazy uváděl, že se jednalo „zřejmě o pěst, facku, prostě úder“. Z takové výpovědi je zjevné, že to byl výlučně obviněný, kdo útočil, přičemž s přihlédnutím ke znaleckému závěru z oboru zdravotnictví, soudní lékařství, je zároveň zřejmé, že jiný způsob vzniku poranění poškozeného, mělo-li se jednat o úder jediný, než jaký je uveden v popisu skutku, nepřipadá v úvahu.

Hodnocení důkazů obviněným, které fragmentarizuje části výpovědi svědků a znaleckých závěrů, zjevně není činěno v souvislostech s obsahem všech provedených důkazů, jak naopak činily správně soudy nižších stupňů. Ke zpochybňovaným výpovědím svědků, kteří jsou z minulosti zatíženi odsouzením i pro závažnou násilnou trestnou činnost, lze dodat, že ani tato skutečnost a priori nemůže být důvodem pro závěr o jejich nevěrohodnosti, tím spíše, pokud výpovědi spolu korespondují a odpovídají i závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví.

Nakonec stejnou výhradu by bylo možno vznést i ve vztahu k obviněnému, který má rovněž zkušenosti s fyzickým napadáním osob v nočních klubech a gastronomických provozech, pro něž byl opakovaně odsouzen.

22. Samotným postupem hodnocení důkazů, které provedl soud prvního stupně, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv obviněného, neboť soud prvního stupně se nedopustil žádné deformace obsahu provedených důkazů, tyto hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a při jejich hodnocení neporušil pravidla formální logiky. Obviněný sice tvrdil zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními relevantními pro použitou právní kvalifikaci, fakticky však opakovaně prezentoval vlastní verzi hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, s čímž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí plně v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Nemohlo tak dojít k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Ostatně právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Nemůže se pak jednat o dovolací argumentaci podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, která by umožnila kasaci napadeného rozhodnutí. I podle názoru Ústavního soudu samotná polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nemůže být podkladem pro procesní postup dovolacího soudu spočívající v jejich zrušení (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25: „Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu.“).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

23. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Sám obviněný uvedl, že se skutkovými závěry soudu obou stupňů uvedenými ve skutkové větě nesouhlasí (ač následně rozporně s tím konstatuje, že odlišná skutková zjištění nečiní), ovšem v rámci platné právní úpravy může namítat pouze vady hmotněprávní a musí vycházet ze skutkové věty. Uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů [aniž by byla zjištěna pochybení odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], naplňuje znaky jiného trestného činu nežli toho, jakým byl obviněný uznán vinným, případně že nenaplňuje znaky žádného trestného činu. V tomto ohledu lze s jistou dávkou tolerance pod uvedený důvod dovolání podřadit zpochybnění subjektivní stránky trestného činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku – úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. To dovolatel činil srovnáním toho, co úderem pěstí „mohl“ způsobit podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a údajně neprokázaným srozuměním s tím, jaký následek reálně poškozenému způsobí. Opíral se přitom o některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a stanovisko, že z jeho jednání nebylo očekávatelné zranění intenzity těžké újmy na zdraví.

24. Právní kvalifikací prokázaného trestněprávního jednání obviněného se rozsudek soudu prvního stupně zabývá pod bodem 17. odůvodnění a usnesení krajského soudu pak pod bodem 9. odůvodnění. Oba soudy vyšly z prokázané skutečnosti, že obviněný nečekaně, aniž by poškozený na napadení mohl jakkoliv reagovat, udeřil poškozeného silně pěstí do oblasti levého oka, což vedlo ke krátkému bezvědomí poškozeného a jeho pádu na zem, jakož i k následným podrobně popsaným následkům na zdraví poškozeného. Nelze se proto ztotožnit s formulacemi užitými v dovolání, které napadení poškozeného obviněným nazývá incidentem, případně konfliktem, ale je třeba zdůraznit, že obviněný jednou silnou ránou pěstí vedenou do oblasti levého oka poškozeného napadl způsobem naprosto neodpovídajícím vzniklé situaci, kdy poškozený omylem otevřel dveře u dámské toalety, aniž by vůbec vešel dovnitř nebo jevil snahu vejít dovnitř, a lze tak uzavřít, že obviněný zcela překvapivě a bezohledně jednal vůči poškozenému.

Skutkově se tak jedná o zcela jinou situaci nežli popisovanou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, v níž i sám poškozený nepopíral, že byl nejprve opakovaně upozorněn službou security, aby v baru nespal, přičemž poté, co byl nenásilně vyveden z baru ven, se do něj opět snažil dostat a dovolatel přitom zasáhl poškozeného úderem do obličeje silou malé intenzity, při které nevznikla závažnější poranění, například (jak tomu bylo v projednávaném případě) zlomeniny obličejového skeletu s nutností operačního zákroku spočívajícího v napravení a rekonstrukci očnice a instalaci titanové ploténky s mikrošrouby.

25. Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, ať již přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku musí směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Při hodnocení toho, zda pachatel ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví jednal úmyslně (ať již formou úmyslu přímého nebo úmyslu nepřímého), je pak třeba hodnotit to, jaké následky na zdraví poškozeného mělo jednání obviněného, za jakých okolností toto zranění vzniklo, jakou formou, případně jakým nástrojem bylo na zdraví poškozeného útočeno a jaké následky pro zdraví poškozeného konkrétně vedeným útokem reálně hrozily.

Prakticky všechny tyto okolnosti hodnotil soud prvního stupně pod bodem 17. odůvodnění svého rozsudku a stručně se jimi zabýval v bodě 9. odůvodnění svého usnesení i odvolací soud. V dané věci je potřebné zdůraznit, že podle správných skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených i soudem odvolacím obviněný F. J. neočekávaně jedním úderem pěstí, násilím minimálně střední, spíše větší dopadové intenzity (viz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví), udeřil poškozeného O. L. do oblasti levého oka a těsně pod ně.

Tento jediný úder poškozenému způsobil hydraulickou zlomeninu očnice vlevo, což si vyžádalo operační řešení spočívající v napravení postavení a rekonstrukce báse levé očnice, kam byla poškozenému voperována titanová ploténka s mikrošrouby a dále pak konkrétní zranění oka popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jako je zhmoždění oka, krevní výron ve spojivkovém vaku levého oka, ochrnutí levé zornice, dvojité vidění a zmenšení levého oka. Utrpěné zranění poškozeného vyřadilo na 8 dnů zcela z běžného způsobu života.

Po propuštění z nemocnice byl v ambulantní péči, kdy měl dodržovat klidový režim a byl zcela adekvátně v pracovní neschopnosti. Podle znalce se v případě řešení zlomenin obličejového skeletu délka léčby pohybuje okolo šesti týdnů. Sám poškozený nebyl výslovně dotázán na to, jak dlouho a jakým způsobem ho utrpěné zranění citelně omezovalo v obvyklém způsobu života, pouze uvedl, že poprvé se okem mohl dívat asi po dvou týdnech až měsíci od operace a k profesi řidiče se vrátil v březnu, spíš v dubnu, 90 dní byl doma.

Uvedené odpovídá i vyjádření znalce, že u poškozeného přetrvávalo dvojité vidění, což bylo důvodem delší pracovní neschopnosti. Podle znalce mohlo v případě úderu pěstí vedenému do obličeje dojít k trvalému poškození až ztrátě oka při prasknutí sklivce. Z výše uvedeného vyplývá, že jednání obviněného mohlo mít reálně za následek ztrátu nebo podstatné oslabení funkce levého oka poškozeného, což je vážná porucha zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Soud prvního stupně i soud odvolací se však zabývaly maximálně pouze tím, zda citelné omezení v běžném způsobu života poškozeného přesáhlo hranici šesti týdnů, judikaturně uznávanou jako delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr.

zákoníku, a dospěly k závěru o pachatelství obviněného zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. jsou tak nadále bezpředmětné úvahy o tom, zda jednání obviněného naplnilo všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v dokonaném stadiu, nebo zda jeho jednání zůstalo pouze ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

26. Každopádně soudy nižších stupňů bylo věcně správně a adekvátně vyhodnoceno ze způsobu vedení útoku obviněným, že tento musel být nejméně srozuměn nejen s následkem, který fakticky způsobil, ale též se znalcem uvažovanými následky, které reálně hrozily, byť nenastaly nezávisle na vůli obviněného. Lze pouze stručně zopakovat, že takový závěr byl adekvátně učiněn na základě zjištěného sice jediného úderu pěstí, leč vyšší dopadové intenzity (důvodně tak lze hovořit o silném úderu pěstí), a to do oblasti levého oka, což způsobilo defekt obličejového skeletu s nutností operativní rekonstrukce za užití titanového implantátu a nezanedbatelné poškození oka (zmenšení) s déledobějším poškozením funkce tohoto důležitého smyslového orgánu (dvojité vidění). Při takovém útoku je pak (i z pohledu pachatele) plně představitelné i trvalé poškození oka při prasknutí sklivce, což představuje závažnější alternativu následku činu, která naštěstí nenastala. Za daných okolností nelze, jak již bylo výše uvedeno, akceptovat odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, ani poukaz na předchozí jeho odsouzení (ve věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 1/2020), jímž nebyl shledán vinným ublížením na zdraví ani podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, byť šlo rovněž o pouhý jeden úder pěstí. Je totiž nesporné, že jde o případy podstatně méně intenzivního úderu, které nemohou pro projednávanou věc představovat relevantní zpochybnění subjektivní stránky trestného činu, resp. zavinění obviněného v případě pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť se specifikovaným možným následkem musel být nejméně srozuměn.

27. Obviněný dále brojil proti tomu, že jeho jednání bylo posouzeno rovněž jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně klidného občanského soužití před útoky závažnější povahy, které narušují veřejný klid a pořádek. Útoky výtržníků však mohou ohrožovat i další zájmy, zejména zdraví lidí, čest a důstojnost lidí, majetek. Předmětem chráněným ustanovením § 358 tr. zákoníku nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod., a má-li být tedy nějaké jednání pokládáno za výtržnost musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Proto skutečně ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu § 358 tr. zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002). O takový případ se však v dané věci nejednalo.

28. Zejména soud prvního stupně jednání obviněného posoudil jako nenadálý fyzický útok vůči poškozenému v prostředí nočního klubu, kde byly přítomny kromě obviněného a poškozeného i další osoby, minimálně dva kamarádi poškozeného (R. H. a P. S.) a dvě ženy, které se nacházely v prostoru dámských toalet, rovněž tak nedaleko byl přítomen i spolupracovník obviněného D. H. Je proto správný závěr, že napadení poškozeného obviněným mělo výtržnický charakter, stalo se tak na místě, které je přístupné širokému okruhu osob (např. vyjma nezletilých s ohledem na charakter nočního klubu a pokročilou hodinu), jde tedy o místo veřejnosti přístupné. Rovněž tak k napadení poškozeného obviněným došlo veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku, kdy kromě nich zde bylo přítomno nejméně dalších pět osob (ač tato alternativa použité právní kvalifikace nebyla soudem prvního stupně užita). Projednávaná událost ani s ohledem na absenci bližšího vztahu poškozeného a obviněného nemohla vykazovat znaky nevýznamného a spíše osobního konfliktu, nezpůsobilého narušit veřejný pořádek a způsobit veřejné pohoršení. Naopak i podle názoru Nejvyššího soudu se jedná o skutek z kategorie typických pro posouzení podle § 358 tr. zákoníku se zachováním všech zákonných znaků takto kvalifikovaného přečinu, v případě dovolatele podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

29. Nelze akceptovat ani námitky spočívající v tom, že by skutková věta dostatečně nevyjadřovala subjektivní stránku obou kvalifikovaných trestných činů. Z podání dovolatele plyne, že lpěl na představě o jakémsi bližším, explicitnějším vyjádření subjektivní stránky, a prezentoval pochybnosti, zda formulace skutkové věty právní závěry soudů nižších stupňů umožňuje. V tomto směru však Nejvyšší soud neshledal pochybení. Formulace zahrnující skutková zjištění, že obviněný (vzdor předchozím dvěma odsouzením pro výtržnictví) v nočním klubu fyzicky napadl poškozeného silným úderem pěstí do oblasti levého oka, čímž mu způsobil specifikovaná poranění a omezení v obvyklém způsobu života, ačkoli si byl vědom, že může způsobit rovněž specifikovaná poranění závažnější, je plně dostatečná a vystihující též úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 145 odst. 1 i § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

30. Lze opakovat, že dovolatel uplatnil též výhradu jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Obecně platí, že taková námitka je formálně podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozporuje trestnost činu na základě okolnosti vylučující protiprávnost činu. Takovou námitku však nelze akceptovat a pod uvedený dovolací důvod ji podřadit, je-li vystavěna na odlišném způsobu vyhodnocení důkazů a tomu uzpůsobené konstrukci skutkového děje, než jak učinily soudy nižších stupňů, které se zároveň nedopustily pochybení odpovídajícího důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Z výše uvedeného tak vyplývá, že soudy prvního i druhého stupně prokázané jednání obviněného F. J. správně právně kvalifikovaly jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak naplněn nebyl.

V. Závěrečné shrnutí a způsob rozhodnutí

32. Obviněný F. J. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu