6 Tdo 293/2024-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 8 To 205/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 16 T 125/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 16 T 125/2021, uznal obviněného R. K. vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého dne 30. 4. 2021 v době okolo 14.30 hodin v obci XY, soudní obvod Plzeň-jih, před oploceným pozemkem u rodinného domu č. p. XY v XY ulici vyhrožoval F. R., narozenému XY, se kterým v minulosti prohrál soudní spor, slovy „že mu dává dva týdny času na to, aby mu vrátil 250 000 Kč, jinak se vrátí devadesátá léta, což znamená, že přijedou Ukrajinci a zlámou mu nejprve ruce a potom nohy“. Za to jej podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb ve výši 350 Kč, tj. v celkové výši 21 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a devíti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 1 T 30/2023, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 7 To 126/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 8 To 205/2023, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Zbyňka Holého dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
4. Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že ve věci došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, z čehož vyplývají i nesprávné právní závěry soudů. Poukázal na to, že prakticky jedinými a nejpodstatnějšími usvědčujícími důkazy jsou výpovědi poškozeného a jeho matky. Ty podle jeho názoru vykazují takové nepřesnosti snižující jejich věrohodnost, že ohledně skutkového stavu nadále panují velmi výrazné pochyby.
Zdůraznil, že s žádnými Ukrajinci nespolupracoval ani k žádným nemá blízko. Své spolupracovníky z bývalých sovětských republik nikdy neoznačoval jako Ukrajince. Takto o nich hovořil pouze poškozený. Celá konstrukce skutku tedy vychází z nepravdivého sdělení poškozeného. Věrohodnost poškozeného výrazně snižuje i to, že při své výpovědi u hlavního líčení zamlčel, že na něj obviněný podal v roce 2019 trestní oznámení. Motivem trestního oznámení poškozeného v rámci tohoto trestního řízení tak mohly být vzájemné neurovnané vztahy z minulosti.
O nepravdivosti výpovědí poškozeného a jeho matky svědčí i označení barvy vozidla, kterým měl obviněný na místo činu přijet. Nikdy žádným vozidlem hnědozlaté barvy či metalízy dozlatova nejezdil a žádné takové neužíval ani nevlastnil. Nesrovnalost panuje i v částce 250 000 Kč, o které poškozený a jeho matka tvrdí, že jí chtěl obviněný po poškozeném vrátit. Poškozený zde odkazoval na částku, kterou obdržel od obviněného z titulu původního občanskoprávního řízení. Z dokladů o platbách na základě rozhodnutí civilního soudu je však zřejmé, že jejich souhrn se částce uváděné poškozeným ani nepřibližuje.
Poškozený měl tedy o určitých záležitostech svoji představu, kterou poté vtělil do nepravdivého trestního oznámení. Obviněný poukázal i na další podstatné rozpory ve výpovědích poškozeného a jeho matky. Hovořili například o tom, že v bydlišti poškozeného bylo vidět otevřenými dveřmi z haly na vrátka u hradby. Objektivně to však možné nebylo, což poté uznala i matka poškozeného a změnila svoji výpověď. Matka poškozeného také nemohla vidět vozidlo obviněného. Její výpověď se od poškozeného lišila i v otázce doby, po kterou se měli obviněný s poškozeným bavit.
Rozpor je též v tom, zda měl obviněný cvrnknout poškozenému cigaretu do obličeje. V této souvislosti soudy nesprávně zamítly jako nadbytečný jeho návrh na provedení prověrky na místě, kterou mohly být akustické a výhledové poměry na místě samém objasněny a který mohl soudu pomoci dokreslit otázky věrohodnosti matky poškozeného. Rovněž časový údaj o době spáchání činu vychází pouze z výpovědi poškozeného. Je však v rozporu s výpověďmi manželů L. a také svědka K. Z nich vyplývá, že kolem 14:30 hodin se na místě činu nacházet nemohl.
Odvolací soud také nesprávně interpretoval obsah jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání tak, že měl ještě v době kolem 18:45 hodin pracovat na opravě domu. Ve skutečnosti v této době již trávil čas se svými sousedy.
5. Své výhrady obviněný shrnul tak, že soudy nesprávně zhodnotily ve věci provedené důkazy a neaplikovaly důsledně zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Tímto způsobem nebylo prokázáno, že by se stal skutek, který je zachycen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného se skutek nestal, a nemůže být tedy trestným činem.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23.11.2023, č. j. 8 To 205/2023-348, v celém jeho rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že není opodstatněné. Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí však podle státního zástupce vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zdůraznil, že výpovědi poškozeného a jeho matky nestojí osamoceně. Naopak korespondují navzájem a současně odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Soudy právem označily obhajobu obviněného za vyvrácenou a jeho verzi průběhu skutkového děje za nevěrohodnou. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil státní zástupce za podstatné, že mezi obsahem usvědčujících důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními není zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění mají podle něj v provedených důkazech podklad, a proto dovolací důvod v alternativě „zjevných rozporů“ naplněn nebyl.
9. Státní zástupce neshledal ani vadu odpovídající opomenutému důkazu. Ve věci činné soudy podle jeho názoru reagovaly dostatečně na obviněným uplatněný důkazní návrh. Označily jej za nadbytečný a vysvětlily, proč tak učinily. Jejich přístup nelze označit za projev libovůle ani nevykazuje znaky opomenutých důkazů ve smyslu ustálené judikatury.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný prakticky nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Tvrzení o vadném právním posouzení věci vybudoval výhradně na základě své vlastní představy o skutkovém ději, podle které se trestněprávně relevantní skutek vůbec nestal.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
12. Obviněný R. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
13. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocný odsuzující rozsudek odvolacího soudu, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a obviněnému byl za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložen trest.
14. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukazoval obviněný jednak na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jednak na existenci opomenutých důkazů. Konkrétní argumentace obviněného však těmto alternativám uplatněného důvodu dovolání odpovídala jen s vyšší mírou tolerance.
18. Obviněný ve skutečnosti za extrémně nesouladná s provedenými důkazy označil v podstatě všechna rozhodná skutková zjištění uvedená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. A to na základě alternativního způsobu hodnocení důkazů, založeného na jeho vlastní verzi skutkového děje, podle které jej poškozený ze spáchání činu křivě obvinil. Jeho výhrady však nepřesahovaly prostou polemiku s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a k jakým skutkovým zjištěním dospěly. Jak ovšem vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, soudy při zjišťování skutkového stavu věci nepochybily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Navíc je třeba zdůraznit, že veškeré dovolací námitky jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované v předcházejících stádiích trestního řízení. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Soud prvního stupně se s nimi podrobně a veskrze přiléhavě vypořádal. Pouze v dílčích otázkách jeho pohled na důkazní situaci korigoval s důkladným odůvodněním odvolací soud. Výsledkem je skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nic na tom nemění ani skutečnost, že skutkový stav byl ustálen až na potřetí, kdy dva předchozí odsuzující rozsudky musel odvolací soud zrušit. Důsledný přístup odvolacího soudu svědčí o tom, že skutkovým otázkám i obhajobě obviněného byla věnována náležitá pozornost. K jednotlivým dovolacím námitkám lze tudíž obviněného v podrobnostech odkázat na přiléhavou a přesvědčivou argumentaci soudů.
20. Pouze nad rámec přezkumné povinnosti dovolací soud uvádí, že soudy vzaly za základ skutkových zjištění důvodně především výpověď poškozeného, kterou označily za věrohodnou. Byla podepřena nejen výpovědí jeho matky, ale zapadala i do kontextu ostatních skutkových zjištění. Poškozený logicky vysvětlil, že si byl jist jak konkrétním datem činu, neboť měl den předtím narozeniny, tak i časem, protože hned po činu volal své právní zástupkyni, která se ho ptala, kdy k události došlo. Obhajoba obviněného, že v době činu prováděl opravy na svém domě byla jednoznačně vyvrácena svědeckou výpovědí H. K. a listinami vztahujícími se k pojistné události související s poškozením fasády domu obviněného. Údaje o čase spáchání činu sdělené poškozeným nemohly zpochybnit ani výpovědi manželů P. a K. L. a svědka F. K. Zejména odvolací soud v návaznosti na úvahy soudu prvního stupně podrobně vysvětlil (odst. 38 až 41 jeho rozsudku), proč výpovědi těchto svědků nevyvracejí přítomnost obviněného na místě činu. Z výpovědí manželů L. soudy nevyšly proto, že se vzájemně neshodovaly a byly nepřesné a nespolehlivé vzhledem k delšímu časovému odstupu od událostí. Ani svědek F. K. jednoznačně neuvedl, kdy přijel k domu obviněného. Nejprve hovořil o tom, že přijel kolem třetí hodiny, později upřesnil, že přijel asi v půl čtvrté. Nebyl si ani jist tím, zda přijel z blízkého aquaparku. Na podkladě těchto svědeckých výpovědí tedy nebyla prokázána přítomnost obviněného v místě bydliště podstatně dříve než okolo 15,30 hodin. Tudíž nebyla ani vyvrácena výpověď poškozeného, že obviněný byl kolem 14,30 hodin na místě činu v XY, tj. na místě, z něhož trvá cesta autem do bydliště obviněného podle plánovačů tras na internetových stránkách přibližně padesát minut.
21. Potenciál zpochybnit výpověď poškozeného nemělo ani tvrzení obviněného, že by nikdy poškozenému nevyhrožoval angažováním Ukrajinců, neboť žádné nezná a tento pojem nepoužívá. Ani jeho poukaz na to, že částka 250 000 Kč neodpovídá výši jím uhrazených plateb na základě soudního rozhodnutí v předcházejícím civilním sporu. Okolnost, zda výhrůžka nacházela svůj odraz v realitě a zda ji pronesl po racionální úvaze, totiž nijak nesouvisí se zjištěním, zda ji obviněný skutečně pronesl. Obviněný mohl nepochybně pronést i výhrůžku iracionální a založenou jen na tom, že poškozený s jistotou neví, zda ji dokáže či nedokáže uskutečnit. Navíc formulace výhrůžky do značné míry odpovídá tomu, že obviněný skutečně s osobami z bývalého Sovětského svazu spolupracoval a poškozený to věděl. Rovněž výše obviněným požadované částky se zásadně nevymyká souhrnu plnění, která musel obviněný uhradit v souvislosti s prohraným civilním sporem s poškozeným.
22. Věrohodnost výpovědí poškozeného i obviněného soudy zvažovaly i z hlediska motivu. Nalezly jej na straně obviněného a souvisel s jistou frustraci z prohraného civilního sporu s poškozeným. Naopak odmítly myšlenku prosazovanou obviněným, že se mu poškozený křivým obviněným mstil za předchozí trestní oznámení. Nelze přehlédnout, že v souvislosti s původním trestním oznámením poškozený pouze jednou podával vysvětlení a věc byla policií bez dalšího odložena. Předmětem trestního oznámení byl navíc spor, který následně vyústil v civilní soudní řízení, v němž měl poškozený plný úspěch, a to včetně řízení dovolacího iniciovaného obviněným. Za této situace nedává smysl, aby se poškozený obviněnému mstil, navíc prostřednictvím křivého obvinění pro zcela smyšlenou událost. Obviněný totiž nepopírá jen obsah jejich rozhovoru dne 30. 4. 2021, ale samotnou přítomnost na místě činu. Pokud by však mělo jít o křivé obvinění, bylo by třeba si navíc klást otázku, jak mohl poškozený vědět, do jakého časového rámce má údajně smyšlenou návštěvu obviněného zasadit. Stěží by mohl tušit, na kterou dobu nemá obviněný alibi. Soudy proto logicky dovodily, že poškozený neměl důvod si jeho skutkovou verzi vymyslet.
23. Obviněný soudům dále vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o prověrku na místě činu, kterou mohly být objasněny akustické a výhledové poměry na místě samém a která mohla soudu pomoci dokreslit otázky věrohodnosti matky poškozeného. V obecné rovině lze nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, také vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. V nyní projednávané věci nemohly být výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování úspěšné. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se soudy důkazním návrhem na prověrku výpovědi matky poškozeného zabývaly a jeho zamítnutí pro nadbytečnost věcně adekvátně odůvodnily. Prostorové uspořádání vstupní části domu poškozeného i její situování vůči okolí skutečně dostatečně zřetelně vyplývá z fotodokumentace založené v trestním spise. Soudy důvodně uzavřely, že matka poškozeného mohla setkání obviněného s poškozeným vidět a jejich komunikaci také slyšet. Z prověrky na místě činu by se tak nedalo zjistit nic podstatného. Obecné úvahy obviněného, že matka poškozeného s ohledem na svůj věk slyší hůře, nejsou ničím podložené. Soudy logicky dovodily, že i kdyby tomu tak bylo, mohla taková změna její schopnosti slyšet nastat až po 30. 4. 2021, a tedy provedení prověrky na místě by nebylo způsobilé tehdejší stav blíže ověřit. Ze strany obviněného tak šlo o pouhou polemiku s tím, co svědkyně popsala jako vlastní sluchový vjem.
25. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soudy zjištěný skutkový stav věci není zatížen ani existencí zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ani vadou opomenutými důkazů. Výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto byly shledány zjevně neopodstatněnými.
26. Obviněný v dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Své výhrady proti právnímu posouzení skutku jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ovšem založil výlučně na tvrzení, že se skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nestal. Nesprávnost právního posouzení skutku tedy vázal k vlastní verzi skutkového děje, a nikoliv ke skutku, jak jej zjistily soudy. Tento způsob argumentace tedy nesměřoval vůči právním úvahám soudů ohledně přiléhavé právní kvalifikace činu, nýbrž opětovně napadal skutkový podklad napadených rozhodnutí. Tyto námitky obviněného se proto s deklarovaným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjely a nezaložily ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu k otázce právního posouzení skutku. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, resp. ji doplňoval. Zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání zřetelně vymezeny (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
V. Způsob rozhodnutí
27. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu