USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2023 o dovoláních, která podali obviněný V. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, a obviněná P. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 5 To 297/2022-589, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 15/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 62 T 15/2019, byli obvinění V. P. a P. P. uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
v nejméně od července 2017 do 23. 12. 2017 v bytě na adrese XY, XY, společně úmyslně zle nakládali s nezletilým AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterého opakovaně nepřiměřeně trestali, zejména bolestivým bitím rukou a proutkem do oblasti obličeje, hlavy i jiných částí těla, neprojevovali mu potřebnou citovou náklonnost, svým necitlivým přístupem mu neumožnili vytvořit si nezbytný pocit bezpečí a jistoty, nechválili ho, ponižovali ho, požadovali po něm vykonávání domácích prací neúměrně k jeho věku a schopnostem a neustále v něm utvářeli úzkostné stavy, vyvolávali v něm pocity strachu a viny, kdy dále ho opakovaně nutili pobývat ve vaně napuštěné studenou vodou, sprchovali ho ledovou vodou, obžalovaný mu strčil hlavu do WC mísy a následně spláchnul, v jednom případě ho obžalovaná chytla zezadu za triko, za které ho intenzivně tahala způsobem, který nezletilý vnímal jako škrcení a způsobila mu tím pohmožděniny v oblasti krku, přičemž situace se dne 23. 12. 2017 vyhrotila tím, že poškozený nezl. AAAAA utekl z domova do centra města, kde byl nalezen na toaletě obchodního domu XY a byl hospitalizován v Masarykově nemocnici v XY, přičemž u něj byly shledány známky poranění a to bolestivé pohmožděniny v oblasti krku, hlavy, pravého stehna a exkoriace na tvářích, hlavě, kořeni, přičemž poškozený byl následně umístěn do dětského domova a poté do pěstounské péče,
2. Obviněný byl odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, obviněná podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž oba byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 5 To 297/2022-589, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu ohledně obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že obviněné odsoudil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, přičemž je pro výkon těchto trestů podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců (JUDr. Rostislava Sochora v případě obviněného a Mgr. MUDr. Jaroslava Maršíka v případě obviněné) dovolání, které opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. (obviněný), resp. podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (obviněná).
5. Obvinění v podstatě shodně namítají především to, že výrok o jejich vině je vybudován na jediném důkazu, a to na výpovědi poškozeného. Ten byl vyslechnut jen jednou, a to před zahájením trestního stíhání a bez možnosti účasti obhájce. Obvinění popírají, že by se trestné činnosti dopustili. Jediný důkaz v podobě výpovědi poškozeného není dostačující k závěru o jejich vině bez důvodných pochybností. Soudy navíc v rámci hodnocení tohoto usvědčujícího důkazu pochybily, protože ho posuzovaly tendenčně, nekriticky a bez přihlédnutí k osobě poškozeného, který není pravdomluvný a manipuluje svým okolím. Jeho výpověď je podle nich nevěrohodná, současně naznačují pochybnosti o její procesní použitelnosti. Soudy pochybily i v tom směru, že se nevypořádaly s námitkami vůči správnosti znaleckých posudků, které se týkaly osobnosti poškozeného. Nedostatky týkající se výpovědi poškozeného a zkoumání jeho osobnosti jsou o to závažnější, že žádné další důkazy svědectví poškozeného nepotvrzují. S ohledem na přetrvávající nedostatky a rozpory soudy pochybily též v tom směru, že neprovedly obviněnými navržené důkazy. Výhrady mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění pak obvinění blíže specifikují. Nad rámec toho obviněný Provazník namítá též porušení zásady subsidiarity trestní represe a konstatuje, že uložený trest „je natolik přísný, že je třeba jej hodnotit jako odporující zákonu“.
6. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dovolací argumentace obou obviněných zaujal názor, že podstatou dovolacích námitek je · nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, což se týká zejména výpovědi poškozeného, kterou nepovažují za věrohodnou a snad ani za zákonnou · poukaz na z jejich pohledu závažné rozpory a další nedostatky v dokazování a · nesouhlas se závěrem soudů, že na základě provedených důkazů je jejich trestná činnost bezpečně prokázaná.
7. V návaznosti na vyložení toho, za jakých podmínek by byl možný zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění soudů, státní zástupce uvedl, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a že jejich odůvodnění splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou i plně přezkoumatelná. Učiněná skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech, především ve výpovědi poškozeného, která je podpořena výpověďmi osob působících ve zdravotnickém zařízení, kde byl poškozený hospitalizován, či svědeckými výpověďmi pedagogů, jakož i znaleckými posudky či výslechy znalců, lékařskými zprávami i některými dalšími listinnými důkazy. Zjevný rozpor ve vyloženém smyslu neexistuje a není proto prostor k tomu, aby dovolací soud do oblasti dokazování a skutkových zjištění zasahoval. Ze skutkového stavu ustáleného dříve ve věci činnými soudy je nutno vycházet.
8. Podle státního zástupce napadená rozhodnutí nezatěžuje ani vada opomenutých důkazů, protože z jejich obsahu vyplývá, že soudy na důkazní návrhy reagovaly dostatečně, nepřehlédly je a ani je svévolně neignorovaly (srov. bod 56. rozsudku okresního soudu). Klíčový usvědčující důkaz v podobě výpovědi poškozeného nelze pokládat za nezákonný, a to z důvodů vyložených v rozsudku odvolacího soudu (bod 11. a násl.). Výpověď poškozeného byla realizována v souladu s požadavkem zákona.
9. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pod něj lze podřadit výhradu obviněného P. týkající se porušení principu subsidiarity trestní represe. Nejedná se však podle něj o námitku důvodnou. Soudy učiněná skutková zjištění totiž nevykazují žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že počínání obviněného nedosáhlo ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tudíž namístě.
10. K námitce obviněného týkající se nepřiměřené přísnosti trestu státní zástupce sdělil (s poukazem rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014), že ji nelze přiřadit k uplatněnému, ale ani jinému dovolacímu důvodu. Zásah dovolacího soudu je možný v podstatě jen tehdy, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Takovým však není obviněnému, v rámci trestní sazby dvou až osmi let, uložený trest odnětí svobody v délce tři roků a šesti měsíců.
11. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vztáhl i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zatímco obviněný tak učinil pouze v alternativě první a třetí, obviněná označila všechny tři alternativy (resp. citovala zákonné znění dovolacího důvodu), tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Oba dovolatelé uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž obviněný dále označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), m) tr. ř. Ani jeden z dovolatelů nepřiřadil své námitky k uplatněným důvodům či jejich alternativám.
K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. K námitkám obviněných, podle všeho podřazených pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud předně upozornit na související judikaturu Ústavního soudu, podle níž „[n]ení- li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání […] Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy …“ (viz usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
15. Ani jeden z dovolatelů totiž ve svém opravném prostředku nevymezuje, v čem spatřuje zjevný rozpor, ani neoznačuje konkrétní rozhodné skutkové zjištění, kterého by se měl týkat, přičemž podstatná část jejich dovolání se zaměřuje toliko na zpochybnění věrohodnosti poškozeného. Obviněná dokonce bez jakéhokoli podkladu poškozeného označuje za sociopata či psychopata, což je pro Nejvyšší soud nejen od osoby vystupující k poškozenému v postavení matky, ale jakékoli dospělé osoby vůči dítěti, naprosto zarážející, ale nadto vyloučeno s ohledem na jeho znalecké zkoumání odborníky z oboru psychiatrie. Pokud obviněná uvádí, že výpověď a chování poškozeného od počátku vyvolávají pochybnosti o jeho pravdomluvnosti, pak vychází pouze z vlastního hodnocení důkazů. Bez ohledu na drobné nuance, na něž se snaží v jednotlivých posudcích dovolatelé poukázat, PhDr. Karel Humhal, znalec z odvětví klinické psychologie, uzavřel, že poškozený nejeví známky lhaní a konfabulace. Nalézací soud vzal uvedené v úvahu a dospěl k jednoznačnému závěru o věrohodnosti poškozeného (body 61. a 62. rozsudku).
16. Dovolatelka dále namítá, že žádná svědecká výpověď nepotvrzuje, co poškozený uvedl o násilí, které mu mělo být doma působeno. Trestné činy týrání svěřené osoby či týrání osoby žijící ve společném obydlí jsou činy odehrávající se tzv. za zavřenými dveřmi, a málokdy jsou jim proto přítomni další svědci. V takovém případě se musí orgány činné v trestním řízení spoléhat na výpověď poškozeného (resp. poškozených) a podpůrné důkazy, tedy takové důkazy, které ji svým obsahem podporují. V projednávaném případě jsou takové důkazy dostupné nejen ve formě svědků, kteří popsali zoufalé chování poškozeného po sdělení, že se má vrátit domů z nemocnice, nebo jeho neurotické traumatické vzezření po přijetí do péče ústavu atd., ale také ve formě listinných důkazů, jako jsou zprávy z nemocnice. Přestože tyto důkazy nepodporují přímo ty části výpovědi poškozeného týkající se samotných útoků, resp. jejich konkrétního průběhu, kolaborují jiné části jeho výpovědi, čímž poskytují věrohodnost jeho výpovědi jako celku. Na základě toho ji pak zhodnotil nalézací soud. Z uvedeného vyplývá také nesprávnost námitky, podle níž je výpověď poškozeného v řízení osamoceným důkazem.
17. Obviněná namítla, že soudy přikládaly nemístný význam jednání obviněného vůči poškozenému v nemocnici. Upozornila, že se jednalo o reakci na obvinění poškozeného, na něž neuměl obviněný reagovat. Nelze než uvést, že obviněná jedné větě v rozsudku nalézacího soudu přikládá příliš velký význam. Nalézací soud uvedl: „Ani ve chvíli, kdy byl umístěn v nemocnici, k němu kladný vztah otec nevyjádřil.“ Bohužel nemůže dovolací soud na uvedené větě nalézt žádnou nesprávnost, neboť z výpovědi svědkyně M. R. vyplynulo, že se obviněný poškozeného za její přítomnosti ani nezeptal na jeho zdravotní stav.
18. Pokud jde o zranění na rukou poškozeného, svědkyně L. Č. uvedla (bod 29. rozsudku nalézacího soudu), že poškozený měl pořezané obě ruce, a to na hřbetech i na předloktích. Obvinění shodně tvrdí (body 9. a 16. rozsudku nalézacího soudu), že se poškozený pořezal o sklenici ve dřezu, kterou rozbil jeho bratr BBBBB (pseudonym). Ten však v hlavním líčení uvedl, že u rozbití sklenice nebyl, a razantně popřel, že by sklenici rozbil. Krom toho se zdá nelogické, že by se mohl poškozený pořezat na hřbetu a předloktí ruky o rozbitou sklenici ve dřezu. Dovolatel taktéž uvedl, že ke zraněním poškozeného dne 23. 12. 2017 mohlo dojít jiným způsobem, přičemž on i BBBBB nabídli logické vysvětlení. Pokud dovolatel za takové logické vysvětlení podlitiny na krku poškozeného považuje svoji výpověď, že „[poškozený] odešel s odpadky, pytel si dal za šňůru na krk, s tím, že se mu to takto lépe nosí“ (bod 2. rozsudku nalézacího soudu), pak má obviněný odlišné pojetí logiky než Nejvyšší soud. Krom toho, jeho vysvětlení neobjasňuje ostatní zjištěná zranění poškozeného. Za stejně nepravděpodobné lze označit i vysvětlení poskytnuté BBBBB, který uvedl, že mu poškozený měl sdělit, že ho po odchodu z domu přepadli. Na místě je totiž připomenout, že na těle poškozeného byly zjištěny i hematomy staršího data (viz bod 55. rozsudku nalézacího soudu).
19. Oba dovolatelé ve svých dovoláních poukázali na vývoj v situaci poškozeného, který před rozhodnutím odvolacího soudu odešel z pěstounské rodiny. Dovolatelé v situaci shledávají paralelu s útěkem poškozeného z jeho biologické rodiny. Uvádí, že se opakovalo jeho chování, kdy se navenek projevoval jako hodné dítě, doma však byl neukázněný a po odchodu z domova rodinu obvinil z týrání. Považují to za důkaz jeho manipulací, které se měly projevovat už v době, kdy byl u své biologické rodiny, a které vyústily v probíhající trestní řízení. Shledávají zde patrně rozpor mezi závěry soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, byť to tak ani jeden z nich neoznačil.
20. Protože k uvedenému vývoji došlo až po vynesení rozsudku nalézacího soudu, nemohly být tyto skutečnosti předmětem jeho úvah. Odvolacímu soudu však byly související dokumenty předloženy spolu s odvoláními obviněných. Měl tedy k dispozici protokol odboru sociálních věcí Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2022, návrh na nařízení předběžného opatření téhož orgánu ze dne 2. 11. 2022 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 23 Nc 2808/2022, o nařízení předběžného opatření. Odvolací soud proto v bodě 20. svého rozsudku vyložil, proč nepovažuje tvrzení obviněného o opakování chování poškozeného za opodstatněná. Citované usnesení o nařízení předběžného opatření provedl jako důkaz ve veřejném zasedání, přičemž jeho obsahem bylo mj. vyjádření pěstounů, sociální pracovnice a gymnázia, které poškozený navštěvuje. Vzhledem k tomu, že v usnesení bylo obsaženo vyjádření pěstounů, přičemž z něj, ani z jiných zpráv dostupných sociální pracovnici, není zřejmý další vývoj v situaci poškozeného, bylo rozhodnutí odvolacího soudu neprovádět doplnění dokazování výslechem pěstounů odůvodněné. Není totiž pravděpodobné, že by v rámci výslechu následujícího v krátkém časovém sledu po jejich podání informací pro sociální pracovnici sdělili něco nového.
21. Logický a řádně odůvodněný je také závěr odvolacího soudu, že chování poškozeného u pěstounů, které vyústilo v jeho odchod z pěstounské rodiny a návrat do ústavní péče nepředstavuje opakování situace v jeho biologické rodině. Správně odvolací soud poukázal, že poškozený pěstouny neosočil z žádného protiprávního či trestného jednání. Z obsahu citovaného usnesení o nařízení předběžného opatření je zřejmé, že poškozený toliko uvedl, že pěstounka na něj křičí a za trest mu vzala fotoaparát a jinou elektroniku. Popsal, že se cítí pod tlakem a ve stresu. Nepopisoval tedy psychické týrání, jak uvádí obviněná. Pěstouni sdělili, že s poškozeným jsou velké výchovné problémy, začal kouřit, je drzý a v domácnosti se ztratily peníze. Pěstouni uvedli, že pokud se nechce přizpůsobit pravidlům, může odejít. Škola poškozeného hodnotí jako bezproblémového žáka (vše viz usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 23 Nc 2808/2022). Na základě uvedeného je zřejmé, že přestože pěstouni popisovali výchovné problémy s poškozeným, neužívali vůči němu nepřiměřené tresty a ani poškozený užití takových trestů neuváděl. Pokud poškozený uváděl, že na něj pěstounka křičela a on se cítil ve stresu a pod tlakem, přičemž naopak pěstouni uváděli výchovné problémy, nelze zapomenout, že poškozený je psychicky zranitelným a traumatizovaným dítětem, který zřejmě hledá hranice, jak se v rodině správně chovat. Skutečnosti uvedené v usnesení okresního soudu o nařízení předběžného opatření nejsou tudíž takové povahy, aby vyvolaly pochybnosti o správnosti závěrů nalézacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo tudíž správné.
22. S ohledem na zprávy předložené sociální pracovnicí a vyjádření pěstounů je zřejmé, že v kombinaci se zjištěnou nadprůměrnou inteligencí poškozeného, jež byla zjištěna také při jeho znaleckém zkoumání, může výchova dítěte psychicky zranitelného a vyrovnávajícího se s traumatem, jako je poškozený, představovat skutečnou výzvu. I pokud by však s poškozeným skutečně byly kázeňské problémy, projevující se lhaním či schováváním jídla popisované jeho rodiči či bratrem, za žádných okolností není důvod řešit je nepřiměřenými tresty, ať už fyzickými, či dokonce vystavováním poškozeného psychickému strádání. Z vyjádření pěstounů, stejně jako reakce poškozeného, je zřejmé, že jeho pěstounská rodina k takovým trestům nebyla nucena zakročit, a přestože poškozený přísný výchovný režim nakonec opustil, protože tlak nechtěl či nemohl snášet, původní vyjádření pěstounů znělo, že u nich může zůstat, pokud se jejich pravidlům podvolí. Z uvedeného vyplývá, že se obvinění zcela nevhodně pasují do role obětí, které byly ke svému jednání vůči poškozenému vlastně donuceny v důsledku jeho výchovných problémů a manipulací, které nebylo možné řešit jiným způsobem.
23. Obvinění dále vyjádřili nesouhlas s tím, že nalézací soud nevzal v úvahu výpověď svědka BBBBB, bratra poškozeného, neboť tento vypovídal v rozporu s poškozeným. S tímto však nelze souhlasit, neboť nalézací soud výpověď tohoto svědka pečlivě zhodnotil, jak vyplývá z bodu 64. rozsudku a považoval ji pouze za částečně nevěrohodnou, přičemž z některých částí jeho výpovědi očividně vycházel. Nadto je třeba upozornit, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu, že nalézací soud dostatečně odůvodnil, jakým způsobem s danou výpovědí svědka naložil, přičemž nelze shledat žádný zjevný exces a ani jeden z obviněných žádnou konkrétní námitku v tomto směru nevznesl, nemá Nejvyšší soud důvod k zásahu do hodnocení důkazů nalézacím soudem.
24. Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že žádnou z obviněnými vznesených námitek nebyla osvědčena existence zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Nebyla tudíž naplněna první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Obviněná namítá, že poškozený byl vyslechnut pouze jednou v přípravném řízení, a to bez přítomnosti jejího obhájce, čímž bylo porušeno její právo na obhajobu. K uvedené námitce obviněné se však již dostatečně a velmi podrobně vyjádřil již odvolací soud v bodech 11. – 14. svého rozsudku. Upozornil zde, že poškozený byl vyslechnut v souladu s podmínkami stanovenými v § 102 odst. 1 tr. ř. za přítomnosti orgánu sociálněprávní ochrany dětí a soudce okresního soudu. V souladu s § 102 odst. 2 tr. ř. může být poškozený v dalším řízení znovu vyslechnut jen v nutných případech. S ohledem na to se odvolací soud pečlivě věnoval poměřování práva obviněných na spravedlivý proces (zahrnujícího právo na obhajobu) oproti právu poškozeného na ochranu s ohledem na jeho věk a postavení oběti. Jeho argumentace, podložená taktéž judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, poskytuje dostatečné důvody pro správnost závěru nalézacího soudu o neopakování výslechu nezletilého poškozeného. Pokud svoji žádost obvinění opírají o pochybnosti stran jeho věrohodnosti, či rozpory, které vnímají na základě nových informací o pěstounské péči poškozeného, tyto byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako nedostatečné pro opakování výslechu poškozeného. S ohledem na výklad Nejvyššího soudu v předcházejících bodech se s jeho závěrem ztotožňuje. Na místě je proto uzavřít, že výslech poškozeného a jeho následné provedení podle § 102 odst. 2 tr. ř. byly v souladu se zákonem. Nejde tedy o procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) alternativy druhé tr. ř.
K třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Pokud jde o neprovedení dovolateli navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud nejprve v obecnosti uvádí následující. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle této ustálené judikatury Ústavního soudu lze neakceptování důkazního návrhu obviněného založit toliko třemi důvody: 1) tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) navržený důkaz nedisponuje potřebnou vypovídací potencí a 3) nadbytečnost důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18.
12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05). Podle ustálené judikatury tohoto soudu však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01).
27. Opakovaný výslech poškozeného odmítl již nalézací soud (viz bod 61. rozsudku), podrobně se pak k důvodům jeho neopakování vyjádřil soud odvolací, přičemž Nejvyšší soud se již k uvedenému vyjádřil výše (viz bod 25.). Obdobná argumentace podle odvolacího soudu platí také pro svědkyni K. J., nevlastní sestru poškozeného, která v přípravném řízení odmítla vypovídat, avšak následně obhajoba požadovala její výslech s tím, že vypovídat bude. Odvolací soud poukázal na nízký věk svědkyně a dlouhou dobu, která od činu uplynula, přičemž s ohledem na důkazní situaci neočekával, že by její výslech přinesl nové skutečnosti (viz bod 14. rozsudku). Takový závěr nelze ze strany odvolacího soudu považovat za spekulaci, jak tvrdí obviněná, ale za projev zásady volného hodnocení důkazů, jejímž projevem je jeho výhradní rozhodnutí o rozsahu dokazování. Za nadbytečné považovaly soudy obou stupňů vypracování doplňku či zcela nového znaleckého posudku na poškozeného, neboť znalci zodpověděli všechny otázky (viz bod 56. rozsudku nalézacího soudu a bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Na uvedeném závěru ničeho nemění ani značně obecné námitky obviněné vůči znaleckým posudkům. Znalci MUDr. Karel Stibral a PhDr. Karel Humhal v rámci svého výslechu v hlavním líčení podrobně zodpověděli všechny dotazy kladené jim ze strany obhájce i obviněné. Odpovědi znalců byly obsáhlé a jednoznačné. Jakékoli přetrvávající pochybnosti na straně obhajoby vyplývají pouze z její vlastní interpretace znaleckých závěrů, která však nepředstavuje důvod pro doplňování dokazování za situace, kdy je obecné soudy, kterým je takové doplnění navrženo, považují za nadbytečné. Pro nadbytečnost nalézací soud zamítl návrh obhajoby na výslech lékařů poškozeného, neboť byly vypracovány znalecké posudky. Výslech manželů H. navrhoval obviněný pouze před soudem prvního stupně, který tento návrh vyhodnotil jako nadbytečný (viz bod 56. rozsudku nalézacího soudu). K otázce vývoje situace u pěstounů se odvolací soud vyjádřil v bodě 20. svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se danou námitkou již zabýval výše (viz bod 20.).
28. Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů se důkazními návrhy obviněných zabývaly a příslušným způsobem na ně reagovaly. Pokud soudy vyhodnotily obviněnými navrhované důkazy jako nadbytečné a zamítly je, nelze to považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Dle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Není procesní povinností obecných sudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09). Nebyla tudíž naplněna alternativa třetí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Obviněný namítá nesprávné posouzení zásady subsidiarity trestní represe s odkazem na „velmi složitou a emocionálně zatěžující situaci při svém výchovném působení na AAAAA“. K uvedené problematice se Nejvyšší soud obsáhle vyjádřil ve svém stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Vyplynulo z něj mimo jiné, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávaném případě je vyloučené uplatnění odpovědnosti podle jiného trestního předpisu s ohledem na výsledky znaleckých zkoumání, z nichž vyplynulo, že následky jednání obviněných si poškozený ponese po zbytek života. Vyjádření svědkyně L. V., sociální pracovnice zaměřující se na pěstounskou péči, která s poškozeným pracuje dlouhodobě, poskytlo náhled na nepříznivý vývoj poškozeného. Stejné závěry vyplynuly i z usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 23 Nc 2808/2022. Projednávaný případ se z hlediska míry společenské škodlivosti nijak nevymyká z běžně se vyskytujících činů stejné kvalifikace, přičemž obviněným přitěžuje také skutečnost, že se činu dopustili v kvalifikované skutkové podstatě, tedy po delší dobu. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Dovolatel uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl „ublížit vlastnímu dítěti“. Nejvyšší soud pro stručnost odkáže na popis skutku obsahující jednání obou obviněných, k němuž na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud. Popsané jednání lze nepochybně považovat za fyzické a psychické týrání. S ohledem na své inteligenční schopnosti (prokázané též znaleckým zkoumáním) si obviněný musel být vědom toho, že tímto porušuje chráněný zájem, tj. ochranu poškozeného, který je v jeho péči. Přesto v takovém jednání pokračoval po delší dobu. O naplněnosti vědomostní i volní složky jeho zavinění tak s ohledem na skutková zjištění soudu pochybnosti nevznikají. Závěr nalézacího soudu o úmyslném zavinění obviněného [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] je tedy správný.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
31. Dovolatelé namítají porušení zásady individualizace trestu s ohledem na paušalizované přisouzení viny oběma stejnými dílem a z toho vyplývající uložení trestu ve stejné výměře. Obviněný krom toho namítl, že s ohledem na odstup více než čtyř let od spáchání skutku a srovnání s jinými obdobnými případy, mu měl být uložen toliko trest s podmíněným odkladem výkonu odnětí svobody.
32. Předně je třeba upozornit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť oběma dovolatelům byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem
je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
33. Konkrétně co se týče námitky podílu viny obviněných, tito v rámci svých dovolání vznášejí argumenty, jimiž svůj podíl viny zmenšují na úkor toho druhého. Obviněný tak ve svém dovolání poukazuje, že byl hlavním živitelem velké rodiny, který po většinu dne pracoval a po návratu domů byl odkázán na informace od obviněné, na výchově se tak podílel velmi málo, přičemž byl handicapován svými malými zkušenostmi s výchovou. Obviněná své jednání bagatelizuje na několik jednání vůči pedagogickým pracovníkům a jedno zatahání za tričko, přičemž popírá jakékoli fyzické týrání poškozeného, o němž nevěděla, nebyla mu přítomna, ani ho nepodporovala, a kdyby se s ním setkala, okamžitě by mu zabránila.
34. Krajský soud správně v bodě 25. svého rozsudku uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá, a to ze znaleckého zkoumání, ani z výpovědi samotného poškozeného, že by podíl obviněné na stíhaném jednání byl vyšší (a nebyl naopak vyšší ani podíl obviněného). Oba obvinění ve svých dovoláních rozsah svého zapojení do trestné činnosti značně bagatelizují, a to obviněný, když svoji přítomnost v domácnosti omezuje v zásadě pouze na vydělávání peněz a plnění úkolů obviněné. Z výpovědi poškozeného však vyplývá, že to byl především obviněný, kdo vůči poškozenému uplatňoval fyzické tresty (č. l. 48–51 spisu). Pozadu však nezůstala ani obviněná, která ve svém dovolání uvedla, že o útocích nevěděla (a kdyby ano, zakročila by), tímto však zcela odporuje výpovědi poškozeného, který uvedl jednak, že ho bratr BBBBB na její příkaz bil proutkem (č. l. 49), dále že jej sama poškozená fyzicky trestala (č. l. 52, 57) a také, nejenže věděla o trestání studenou sprchou, ale sama se ho účastnila (č. l. 56). Námitky obviněných, prostřednictvím nichž se snaží umenšit podíl své viny na přisouzeném jednání, tudíž odporují provedeným důkazům a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Pro argumenty obviněných tudíž nelze nalézt podklad.
35. Odvolací soud v bodech 25. a 27. svého rozsudku uvedl polehčující a přitěžující okolnosti na straně obou obviněných a vyložil důvody, jež ho vedly k uložení trestu oběma obviněným. Reagoval zde také na námitku obviněného stran času, jež uplynul od spáchání skutku a promítl tuto okolnost do ukládání trestu. Naopak nemohl uložit trest s podmíněným odkladem, neboť v ukládané výměře již byl vyžadován nepodmíněný výkon trestu. Všechny argumenty vyložené odvolacím soudem jsou řádně podloženy a logicky odůvodněny. Oba obvinění byli ohroženi trestem v trestní sazbě dvou až osmi let (§ 198 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněným sice polehčuje jejich dosavadní bezúhonnost a je třeba brát v úvahu dobu, jež uplynula od spáchání trestného činu, přitěžují jim však především trvalé doživotní následky, s nimiž se bude poškozený potýkat. Uložený trest tří a půl let s nepodmíněným výkonem, tedy pod polovinou této trestní sazby, proto nelze považovat za nepřiměřeně přísný natolik, aby byl považován za exemplární, a tedy porušující právo na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných k jim uloženému trestu neodpovídaly žádnému z jimi zvolených dovolacích důvodů, nebylo shledáno ani porušení jejich práva na spravedlivý proces.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
36. Dovolatel ve svém opravném prostředku uvedl také dovolací důvod podle písm. m), aniž by uvedl, kterou z jeho alternativ uplatňuje. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud řádné opravné prostředky obviněných věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť dovolací námitky obou obviněných byly shledány neopodstatněnými.
37. Obviněná namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami. Dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21).
V. Způsob rozhodnutí
38. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že ty z jimi uplatněných námitek, jež bylo možné považovat za odpovídající jimi zvolenému dovolacímu důvodu, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o obou jejich dovoláních rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 4. 2023
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu