6 Tdo 328/2011 - 33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
března 2011 o dovolání, které podal obviněný J. B ., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 7 To 62/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 146/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 4 T 146/2009, byl
obviněný J.B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy obecného
ohrožení podle § 179 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a nedovoleného ozbrojování podle §
185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu „ačkoliv věděl, že výbuchem nástražného výbušného
systému, který si v dosud neurčené době, nejpozději dne 25. 4. 2006 opatřil,
může dojít k usmrcení či k vážnému ohrožení života a zdraví velkého množství
lidí nebo ke způsobení značných škod na majetku, nástražný výbušný systém
tvořený 6,45 kg trhaviny Danubit I ve formě 5 náloží, do kterých byly vloženy
elektrické průmyslové rozbušky DEP-S, které byly vzájemně propojeny vodivým
kabelem, který byl následně omotán kolem antény mobilního telefonu Motorola
Talkabout 2288, vložil tento nástražně výbušný systém do uzavřeného a kódovým
zámkem zajištěného příručního černého kufříku, který následně uschoval společně
s dalšími věcmi k převlečení a pravděpodobně k maskování, jako pánský plášť,
dvě černá bavlněná trička, světle fialový kabát, několik párů ponožek, černá
paruka s rovnými vlasy, barva na vlasy Palete instant color, tmavé sluneční
brýle, černá kožená kšiltová čepice, modrá košile a s dalšími věcmi jako plochá
baterie 4,5 V s žárovkou a vodiči, šedá lepící páska, toaletní mýdlo, kartáček
na zuby, zubní pasta, gumové chirurgické rukavice, krém indulona, do cestovní
hnědé koženkové tašky uzavřené visacím zámkem, kterou uložil v úschovně
zavazadel na Hlavním vlakovém nádraží ČD v B., na ulici N., kam ji posléze
opakovaně chodil kontrolovat ve dnech 1. 6. 2006, 6. 7. 2006, 12. 8. 2006 a to
tak, že rozepnul zip uvedené cestovní tašky, zkontroloval její obsah a
prodloužil úschovní lhůtu o další měsíc, přičemž tak naposledy učinil dne 12. 8. 2006 a poté se již k dalšímu prodloužení úschovní doby nedostavil a
předmětná taška i s celým obsahem zůstala uložena v uvedené úschovně zavazadel
a to až do 26. 9. 2006, kdy byla spolu s dalšími nevyzvednutými zavazadly
převezena do budovy Magistrátu města B., M. n., B., na Oddělení ztrát a nálezů,
kde byla následně při likvidaci ne vyzvednutých věcí, dne 30. března 2007
otevřena pracovnicemi magistrátu H. H., I.
T., a E.B., a touto shodou okolností
došlo k nálezu výše uvedeného nástražně výbušného systému i s ostatními výše
popsanými věcmi a svého jednání se dopustil, ačkoli věděl, že plastická
trhavina Danubit I, je důlní trhavina používaná k trhacím pracím, která je
velice citlivá na způsob uskladnění pro své chemické složení a navíc do
předmětné traviny vložil rozbušky, které vlivem působení chemických látek v
samotné trhavině výrazně zoxidovaly, došlo k perforaci měděného obalu rozbušek
a došlo k odhalení primární i sekundární náplně rozbušek, která se tak dostala
do přímého kontaktu s výbušninou, přičemž tato náplň rozbušek je tvořena
třaskavinou pentritem, která je velmi citlivá na vnější podněty a již vlivem
samotné manipulace s taškou a kufříkem, ve které byl nástražně výbušný systém
uložen, mohlo dojít k iniciaci rozbušky a následnému výbuchu celého nástražně
výbušného systému a stejně tak mohlo vlivem chemických pochodů dojít bez
dalšího podnětu k samovolné explozi celého nástražně výbušného systému, který
by vzhledem k množství a typu použité výbušniny, způsobil v budovách Hlavního
vlakového nádraží ČD v B. na ulici N. a v budově Magistrátu města B., M., B.,
totální zničení tenkých zděných příček místnosti, v nichž se taška s nástražným
výbušným systémem nacházela a v přilehlých místnostech, dále rozbití oken,
dveří a poškození nosných zdí a v důsledku toho i ohrožení celkové statiky
budov v případě, že by se taška s nástražným výbušným systémem nacházela v
bezprostřední blízkosti meziokenních nebo vnitřních zděných pilířů, přičemž
výbuch by pro osoby nacházející se v místnosti s výbušninou nebo v místnostech
sousedících a oddělených jen tenkými zděnými příčkami, znamenal smrt nebo
velmi závažnou újmu na zdraví v podobě smrtelného zranění a pokud by došlo k
destrukci opěrných pilířů staveb, došlo by k ohrožení života a zdraví i osob,
nacházejících se v jiných patrech budov z důvodu porušení statiky budov,
přičemž z důvodu tlakové vlny vyvolané explozí a následnému rozletu kousků
zdiva, okenních konstrukcí a okenního skla by byly ohroženy i osoby nacházející
se v okolí výbuchem postižených budov, přičemž kousky skla by mohly ohrozit
osoby až do vzdálenosti 100 m od epicentra výbuchu, přičemž v případě
nástražného výbušného systému se jedná o pyrotechnický materiál ve smyslu
zákona č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, který nebyl schválen pro použití v
civilním sektoru a obviněný neměl k držení výše uvedeného pyrotechnického
materiálu náležité povolení.“
Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 179 odst. 1 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území
České republiky na dobu pěti let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 7 To 62/2010,
jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr.
ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k deklarovaným důvodům
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. uvedl, že poté, co vypověděl
plnou moc obhájci, byl soudem vyzván, aby si zvolil obhájce nového s tím, že se
jedná o případ nutné obhajoby a že pokud tak neučiní, bude mu obhájce
ustanoven. Prohlásil, že ačkoliv si obhájce nezvolil, nebylo mu ze strany
Krajského soudu v Brně ustanovení obhájce oznámeno. Proto dne 20. 5. 2010, tj.
pět pracovních dnů před nařízeným termínem veřejného zasedání, o této
skutečnosti soud informoval a požádal ho o sdělení, kdo je jeho novým obhájcem,
aby se s ním mohl zkontaktovat a připravit na jednání. Současně omluvil svou
neúčast u veřejného zasedání nařízeného na den 27. 5. 2010 a požádal o jeho
odročení s tím, že se na něj nemohl řádně připravit s obhájcem, když se jedná o
náročný případ a novému obhájci je zapotřebí celou věc a jeho (obviněného)
pohled na ni vysvětlit. Konstatoval, že mu do dne sepsání dovolání nebylo
ustanovení obhájce soudem oznámeno, resp. že mu bylo doručeno toliko rozhodnutí
o zrušení ustanovení obhájce Mgr. Petra Knappa. Akcentoval, že skutečnost, že
jmenovaný advokát měl být ustanoven jeho obhájcem, se dozvěděl až z jeho
(advokátova) přípisu učiněného po veřejném zasedání dne 27. 5. 2010, resp. že
jej Mgr. Petr Knapp žádným způsobem před konáním veřejného zasedání
nekontaktoval. Podle jeho názoru tak bylo porušeno jeho základní a ústavní
právo na obhajobu a řádný a spravedlivý soudní proces, když svoji nepřítomnost
u veřejného zasedání řádně, včas a ze zákonných důvodů omluvil, a byla porušena
též ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl,
že v inkriminované době nemohl být na místě činu, neboť, jak vypověděl a
dokládal, nacházel se v místě svého pracoviště. K této skutečnosti podle něho
orgány činné v trestním řízení nepřihlédly a neprošetřovaly ji a není ani
obsahem spisu, jenž byl předložen po podání obžaloby soudu. Poznamenal, že
listinné důkazy, prokazující jeho tvrzení, že skutek nemohl spáchat, opětovně
přiložil k odvolání a že jejich součástí je i lékařská zpráva potvrzující, že v
době spáchání skutku byl po zlomenině prstů na noze, a tedy jeho pohyb byl
značně omezený, čehož by si svědkové museli všimnout. Dále upozornil, že dvě
svědkyně, které si jako jediné z osazenstva železniční úschovny měly pamatovat
osobu, jež donesla zavazadlo, byly k soudu dovezeny vrchními vyšetřovateli z
Prezídia PZ ČR. Podotkl, že tito vyšetřovatelé, přítomní jako veřejnost při
jejich výslechu, t. č. neměli s případem nic společného a že se zde nabízí
otázka, v jaké jiné věci přiváželi svědkyně na projednávání. Připomněl také, že
svědkyně Ž. při rekognici v přípravném řízení poznala úplně jinou osobu, resp.
že svědkyně F. osobu, která měla donést zavazadlo do úschovny, ztotožnila s
osobou, jež měla pracovat na železniční stanici v B. jako posluhovač v letech
2005 až 2006. Tyto svědecké výpovědi zhodnotil jako absolutně nedůvěryhodné i s
ohledem na časový odstup a charakter vybavovaných skutečností, přičemž
jmenovitě zpochybnil paměťové schopnosti svědkyně Ž.
Dále se ohradil proti obsazení odvolacího senátu a vyjádřil vážné
pochybnosti o jeho nezaujatosti a nestrannosti. Konstatoval, že předseda senátu
Městského soudu v Brně JUDr. Vrtek odešel po vydání odsuzujícího rozsudku na
stáž na Krajský soud v Brně, kde byl dne 27. 5. 2010 od rána členem senátu,
jemuž byla přidělena i předmětná trestní věc. Těsně před začátkem jednání senát
opustil a nahradil ho jiný člen senátu. Takto obsazený senát pak odmítl všechny
návrhy na doplnění dokazování a za dvacet minut ve věci rozhodl. Asi týden po
vynesení rozhodnutí Krajským soudem v Brně se JUDr. Vrtek vrátil zpátky na
Městský soud v Brně.
Obviněný rovněž argumentoval, že došlo k pochybení při vedení
vyšetřování, neboť ze soudního spisu není možné zjistit, jakým způsobem se
vyšetřovatelé dostali k jeho osobě, když uvedli, že prověřovali více než 70.000
lidí. Ze spisu podle něho není možné zjistit, jaké vyšetřovací verze byly
použity, když vůbec nebyly prověřovány důkazy svědčící v jeho prospěch.
Součástí policejního spisu měly být též výpisy hovorů, které se v soudním spise
nenacházejí. Zmínil také, že byl ze strany orgánů činných v trestním řízení
dotazován na osobu pana B. zaměstnaného v báňské společnosti a že nemá
povědomí o tom, že by byly prověřovány nějaké skutečnosti týkající se této
vyšetřovací verze, resp. že by o nich v soudním spise byla nějaká zmínka.
Rovněž nebyla prověřena verze, kdy jedna ze svědkyň ztotožnila pachatele s
posluhovačem železniční stanice B. z let 2005 až 2006.
V neposlední řadě obviněný vyjádřil výhrady proti způsobu a formě vykonání
psychologického posudku. Uvedl, že byl znalcem vyšetřován v kanceláři vrchního
vyšetřovatele na policii ČR a že tento v průběhu vyšetření chodil do kanceláře
a vyšetření přerušoval. Poznamenal, že přístup znalce mu byl nepříjemný, že ho
několikrát nabádal, aby se vyjádřil k osobě vyšetřovatele, zda ho nenávidí a
nemá chuť ho napadnout apod. Dodal, že tento divný přístup vyvrcholil ve
vyjádření znalce v závěru posudku, kde se zaobírá motivem a spekuluje o
skutečnostech, které mu jako znalci nepříslušejí. Podle něho tak závěry znalce
nemají žádnou vypovídací hodnotu. Uzavřel, že v B. byl (kromě návštěvy
krasobruslařské soutěže se známými v říjnu roku 2006) naposledy na výletě s
rodiči jako malý chlapec.
Těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil do
přípravného řízení, kde se vykonají všechny důkazy řádně i v jeho prospěch, kde
se prokáže, že s tímto případem nemohl mít nic společného a trestní stíhání
proti jeho osobě se zastaví. S odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř.
rovněž navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Shora uvedené posléze dalším podáním doplnil v tom smyslu, že při jednání byla
čtena zpráva z nemocnice, z níž se podávalo, že dne 10. 5. 2006 nebyl ve FNsP
N. ošetřován. Tím bylo jeho alibi absolutně zpochybnělo a ve značné míře byla
poškozena důvěryhodnost jeho osoby vůči soudu. Zdůraznil, že k jeho opětovné
žádosti o určení konkrétního dne ošetření došlo na příslušném oddělení k
hloubkové kontrole a s oznámením, že došlo k chybě, mu nemocnice zaslala
opravené vyjádření potvrzující, že zde byl dne 10. 5. 2006 ošetřen se
zlomeninou třech prstů na levé noze s fixací nohy, což znamená, že měl značně
ztížený pohyb. Tyto skutečnosti podle něho potvrzují jeho alibi, které od
počátku uváděl a které mělo být řádně prošetřeno ještě v přípravném řízení
minimálně výslechem zdravotních pracovníků, případně znalců k tomu, zda se
vůbec v uvedený den s takovýmto zraněním mohl bez toho, aby to na něm bylo
poznat, pohybovat a spáchat trestný čin tak, jak je uvedeno. Přílohou doložil
zprávu FNsP N. v původním znění a v opraveném znění i s kopií ambulantní knihy
záznamů o ošetření ze dne 10. 5. 2006.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podle
§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Poznamenal, že v dané věci
byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř.,
nicméně podle něho z ničeho nevyplývá, že by toto právo obviněného bylo jakkoli
porušeno. Pokud obviněný v průběhu odvolacího řízení vypověděl plnou moc
zvolenému obhájci, tak mu následně byl ustanoven soudem obhájce nový, který se
měl možnost s věcí řádně seznámit a byl přítomen u veřejného zasedání u
odvolacího soudu. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně,
opatření o ustanovení obhájce bylo obviněnému řádně zasláno, ten si však toto v
úložní době na doručovací poště nevyzvedl. Z výše uvedeného tedy nelze dovodit,
že by obviněný neměl v průběhu řízení obhájce, a tato námitka se jeví jako
zcela neopodstatněná, a to stejně jako další námitka uplatněná obviněným pod
dovolacím důvodem podle § 265 odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento dovolací důvod lze
uplatnit tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Konstatoval, že veřejné zasedání u
Krajského soudu v Brně, ve kterém bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, se
konalo dne 27. 5. 2010 za účasti obhájce obviněného, přičemž obviněný, který se
jednání osobně nezúčastnil, byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn.
Upozornil, že v trestním řádu není, až na výjimky (§ 263 odstavec 4 tr. ř.),
výslovně upravena přítomnost obviněného u veřejného zasedání v odvolacím
řízení. Podle platné judikatury v rámci ústavního práva obviněného zakotveného
v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v
případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se
veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně
omluví takovými důvody, které lze akceptovat, a které obviněnému objektivně
brání zúčastnit se veřejného zasedání. Státní zástupce dospěl k závěru, že
skutečnost, že se obviněný měl z účasti u veřejného zasedání omluvit z důvodu
nemožnosti řádné přípravy na jednání, a přesto bylo toto konáno, nelze ve
světle shora uvedeného, považovat za porušení ústavního práva obviněného na
obhajobu.
Dále připomněl, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto podaným dovoláním lze
vytýkat jednak výlučně vady právní, tedy vady, které se týkají právního
posouzení skutku a jednak vady v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu (ani
jiného) se nelze domáhat změn či nesprávnosti skutkových zjištění učiněných
soudy v předchozím řízení, stejně tak jako namítat neúplnost provedeného
dokazování. Státní zástupce seznal, že převážná část námitek obviněného
označených jako dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje
právě proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů městským a
krajským soudem a obviněný se tak domáhá změn skutkových zjištění, které by pro
něj byly příznivější. Zpochybňuje proces hodnocení důkazů s tím, že podle jeho
názoru nevedou k jednoznačným závěrům o jeho vině, jak k nim dospěly soudy. Ani
ostatní obviněným uplatněné námitky, tento dovolací důvod nenaplňují, když
případná podjatost odvolacího soudu při rozhodování by mohla odůvodňovat toliko
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nicméně z argumentů
uvedených obviněným ohledně průběhu veřejného zasedání v žádném případě nelze
dovodit, že by ve věci rozhodl vyloučený orgán, tak jak předpokládá posledně
citované ustanovení trestního řádu. Námitka obviněného, že mu není zřejmé, z
jakých podkladů bylo vyvozeno podezření, že to byl právě on, kdo se měl
dopustit trestné činnosti, se pak zcela vymyká možnostem přezkumu v rámci
dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je
zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro
jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 7 To
62/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Na tomto místě je nutno konstatovat, že dovolací argumentaci obviněného
vztaženou k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. lze
ryze formálně pod tyto důvody dovolání podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že
jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v
tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující
případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu
totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak
mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy
(čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za
závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258
odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných
ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je
užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu].
Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona
měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v
trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující
k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003
Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo
143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c)
tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Podle § 36 odst. 3 tr. ř. koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon
stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít
obviněný obhájce už v přípravném řízení. O takový případ přitom šlo v
posuzované trestní věci.
Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný dne 15. 4. 2010
Krajskému soudu v Brně oznámil, že odvolal plnou moc udělenou obhájci JUDr. et
PhDr. Jaroslavu Padrnosovi, CSc., přičemž současně soud požádal o odročení
veřejného zasedání nařízeného na den 22. 4. 2010 a o poskytnutí přiměřené lhůty
k zabezpečení a přípravě jeho obhajoby (viz podání obviněného na č. l. 841 a
842 spisu). Přípisem ze dne 16. 4. 2010 (založen na č. l. 855 spisu) pak
obviněný soud informoval, že od 16. 4. 2010 je v pracovní neschopnosti s tím,
že se nemůže po dobu uvedenou v dokladu o pracovní neschopnosti účastnit
žádných úkonů v jeho trestní věci. V reakci na tyto přípisy soud druhé instance
obviněnému sdělil, že veřejné zasedání nařízené na den 25. 3. 2010 a následně
přeložené na den 22. 4. 2010 se z důvodu jeho pracovní neschopnosti a
vypovězení plné moci překládá na nový termín dne 27. 5. 2010, přičemž
obviněnému mj. uložil, aby si ve lhůtě pěti pracovních dní od doručení výzvy na
plnou moc zvolil nového obhájce, jeho jméno, adresu a telefonní kontakt obratem
oznámil Krajskému soudu v Brně s tím, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní,
bude mu obhájce ustanoven soudem (viz referát na č. l. 857 spisu a přípis
odvolacího soudu datovaný dnem 19. 4. 2010 na č. l. 858 spisu). Nutno dodat, že
z trestního spisu se podává, že zmíněný přípis soudu druhého stupně byl
obviněnému doručen dne 22. 4. 2010 (viz dodejka na č. l. 857 spisu) a že si
tento v rámci lhůty jemu stanovené obhájce na plnou moc nezvolil. Na č. l. 865
spisu je pak založeno opatření ze dne 6. 5. 2010, jímž byl obviněnému podle §
39 tr. ř. a § 36 odst. 3 tr. ř. ustanoven obhájce Mgr. Petr Knapp. Ve spise
následuje (na č. l. 867) přípis obviněného ze dne 20. 5. 2010 (Krajskému soudu
v Brně byl doručen dne 24. 5. 2010), v němž tento konstatoval, že dodnes nebyl
obeznámen s tím, zda mu byl ustanoven obhájce, resp. požadoval, aby mu byl
podle trestního řádu ustanoven obhájce, který ho bude ve věci zastupovat, neboť
si obhájce doposud nezvolil. Současně obviněný v předmětném podání žádal soud o
poskytnutí přiměřené lhůty na poradu a přípravu zastupování v jednání (proto,
aby celý případ se svým obhájcem řádně prostudoval, vysvětlil mu svůj pohled na
věc a společně se připravili na jednání u krajského soudu) a o odročení jednání
nařízeného na den 27. 5. 2010 (neboť jej není možné ze shora uvedených důvodů
konat) se stanovením nového termínu jednání. Z protokolu o veřejném zasedání
konaném dne 27. 5. 2010 (založen na č. l. 868 a 869 spisu) je potom zřejmé, že
obviněný se k tomuto veřejnému zasedání nedostavil, že soud přečetl žádost
obviněného o ustanovení obhájce, jakož i o odklad veřejného zasedání, přičemž
konstatoval, že obviněnému byl dne 6. 5. 2010 ustanoven obhájce Mgr. Petr
Knapp, jenž byl veřejnému zasedání přítomen. Po krátké poradě senátu bylo
vyhlášeno usnesení v tom smyslu, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného a
později též usnesení, kterým soud podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného
zamítl. Na č. l.
882 spisu se nachází obálka, v níž bylo obviněnému na jeho
adresu Slovenská republika, včas doručováno výše zmíněné ustanovení Mgr. Petra
Knappa obhájcem, s přiloženou dodejkou. Z údajů na obálce je přitom zřejmé, že
zásilka byla dne 12. 5. 2010 uložena a posléze jako nevyzvednutá dne 2. 6. 2010
vrácena Krajskému soudu v Brně.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené shledal, že v trestní věci obviněného
nemohl být důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn. Je
totiž zřejmé, že za situace, kdy obviněný soudu druhého stupně sdělil, že JUDr.
et PhDr. Jaroslav Padrnos, CSc. již není jeho obhájcem, a nového obhájce si ve
lhůtě tímto soudem stanovené nezvolil, mu odvolací soud řádně a včas podle § 39
tr. ř. obhájce, konkrétně Mgr. Petra Knappa, ustanovil, tohoto obhájce také
řádně a včas vyrozuměl o konání veřejného zasedání a ten se, jak již výše
uvedeno, veřejného zasedání, v němž bylo po projednání o řádném opravném
prostředku obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto,
zúčastnil.
Současně je na místě konstatovat, že soud druhé instance učinil potřebné kroky,
které na něm bylo lze spravedlivě požadovat k tomu, aby se obviněný o
ustanovení obhájce Mgr. Petra Knappa před projednáním podaného odvolání ve
veřejném zasedání dozvěděl. Odvolací soud stejnopis opatření o ustanovení
jmenovaného obhájce neprodleně zaslal obviněnému na adresu, kterou tento v
průběhu trestního řízení udal pro účely doručování jeho osobě. Obviněný však,
ačkoliv v inkriminované době dobře věděl, že pokud si obhájce ve lhůtě
stanovené soudem nezvolí na plnou moc, bude mu ustanoven, přičemž znal i termín
nařízeného veřejného zasedání, nebyl na uvedené adrese doručujícím orgánem
zastižen a v úložní době si u něho předmětnou zásilku nevyzvedl (není přitom od
věci zmínit, že jiné zásilky adresované mu soudy přebíral). V této souvislosti
je možné upozornit, že opatření o ustanovení obhájce Mgr. Petra Knappa bylo
obviněnému podle § 64 odst. 2 tr. ř. doručeno fikcí, a to ještě před konáním
veřejného zasedání dne 27. 5. 2010.
Stran výtky obviněného v tom smyslu, že se s ním obhájce Mgr. Petr Knapp před
konáním veřejného zasedání dne 27. 5. 2010 nespojil, potom Nejvyšší soud jen
stručně poznamenává, že obecné soudy nejsou, vyjma případů výslovně stanovených
zákonem, oprávněny zasahovat do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem, zejména
nejsou oprávněny rozhodovat o způsobu výkonu obhajoby obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v
rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,
čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z
ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl.
38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat
tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení
rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se
rozhodne.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.,
který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve
veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §
263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu,
které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti
obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného
dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl
předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně
najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s
ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě,
kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání
v jeho nepřítomnosti, a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a
řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému
objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazek 26/2004).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze
provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.),
případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro
konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti
obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu
ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně
najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který
je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání
odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se
účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,
jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto
ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a
není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o
veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě
nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v
jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný
nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve
vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného
jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou
podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se
použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.
Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání
osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí
státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání
podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby
nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě
zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění
připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho
osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy
odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu
provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho
odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních
případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu
nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako
osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba,
která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9.
2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §
233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze
vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a
se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4
tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr.
ř.).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při
veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky § 254 tr. ř.
přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání
veřejného zasedání toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném
zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j.
20/2004–Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro
použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát na č. l. 831
spisu).
Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak,
aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která
může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i
státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od
vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je
možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob,
které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba
zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že vyrozumění o veřejném
zasedání nařízeném na den 27. 5. 2010 obviněný převzal dne 22. 4. 2010, tedy s
dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k
přípravě ve smyslu citovaného ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. (viz dodejka na
č. l. 857 spisu).
Jak již bylo výše zdůrazněno, s poukazem na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny
je nezbytné umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání také tehdy, když na
tom trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti a svoji neúčast u nařízeného veřejného zasedání včas a řádně
omluví důvody, jenž lze akceptovat a které mu objektivně v účasti u veřejného
zasedání brání. V předmětné trestní věci není pochyb o tom, že podání
obviněného ze dne 20. 5. 2010 (založeno na č. l. 867 spisu) obsahovalo jeho
projev vůle ve smyslu nesouhlasu s konáním veřejného zasedání o odvolání bez
jeho osobní přítomnosti, když tento z důvodů v podání rozvedených (viz shora)
soud druhého stupně požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 27.
5. 2010. Podle názoru Nejvyšší soudu ovšem nelze, s poukazem na výše učiněné
závěry Nejvyššího soudu stran uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř., přípis obviněného ze dne 20. 5. 2010 považovat za řádně
odůvodněnou a podloženou omluvu ve smyslu shora uvedeném.
Nelze tedy učinit závěr, že by v důsledku postupu odvolacího soudu nebyly
obviněnému vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl v odvolacím
řízení zúčastnit projednání předmětné trestní věci a aby se zde mohl hájit
osobně i prostřednictvím kvalifikované osoby – advokáta. Z těchto důvodů a se
zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti
obviněného, odvolacímu soudu nelze vytýkat, že veřejné zasedání konal v
nepřítomnosti obviněného.
Za tohoto stavu není možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o
přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný
opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by byl
obviněný zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaruje
naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně
právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním
řízení vytýká pouze pochybení při provádění vyšetřování, důkazního řízení,
neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a
dále de facto namítá podjatost senátu odvolacího soudu, přitom současně
prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a
od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu
věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z
uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení
důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení
soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní
argumenty.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 30 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený
dovolací důvod podřadit nelze a nelze je s výjimkou námitky podjatosti (k tomu
viz níže) podřadit ani pod jiný důvod dovolání.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného
pochybení při provádění vyšetřování, důkazního řízení, neúplného důkazního
řízení, nesprávného hodnocení důkazů, vadných skutkových zjištění a namítané
podjatosti senátu odvolacího soudu pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již výše konstatováno, argumentaci obviněného de facto vytýkající podjatost
senátu odvolacího soudu nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit. Tuto argumentaci je však možno označit za formálně relevantní
z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou
podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla
dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím
před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený
orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj.
samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů
uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr.
ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve
věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu
odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní
orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo
poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla
poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu
vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil
rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u
nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí
učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např.
v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká
byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této
činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká
pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na
výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.
ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním
názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané
věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor
týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním
řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám
zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak
nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na
stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o
možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti
rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo
které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní
rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení,
který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců
nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký
osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh.
tr.).
Z těchto hledisek je třeba uzavřít, že pokud obviněný dovozuje důvody
podjatosti senátu odvolacího soudu toliko ze skutečnosti, že předseda senátu
nalézacího soudu JUDr. Michael Vrtek odešel po vydání rozsudku soudu první
instance na stáž na soud druhého stupně, kde byl přidělen k senátu, jenž
rozhodoval o odvolaní obviněného (nutno dodat, že veřejného zasedání o
předmětném řádném opravném prostředku se jmenovaný soudce neúčastnil a že o
odvolání obviněného rozhodoval senát ve složení JUDr. Marie Večeřová, JUDr.
Jiří Šoukal a Mgr. Petr Hlavina), pak takováto skutečnost není způsobilá
vytvořit základ pro konstatování, že by v posuzované trestní věci byla naplněna
některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala resultát o
podjatosti senátu odvolacího soudu. Nutno dodat, že ani z předloženého
spisového materiálu se nepodává, že by ve věci rozhodl vyloučený orgán tak, jak
předpokládá citované ustanovení trestního řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími
námitkami obviněného materiálně naplněn.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl s odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř.
odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je nutno uvést, že se jednalo o podnět,
nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na
odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu
prvního stupně, který tak neučinil). Za situace, kdy nebyly shledány důvody pro
rozhodnutí o odkladu (či přerušení) výkonu rozhodnutí, nebylo zapotřebí o
podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním)
výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2011