6 Tdo 339/2024-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 7 To 88/2023-513, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 4/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 15. 8. 2023, č. j. 74 T 4/2023-455, byl obviněný J. F. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 14. 1. 2023 v době kolem 12:20 hodin, v Praze 9, v soupravě metra, během jízdy mezi stanicemi XY a XY, ve vagónu, v němž bylo přítomno více jak 10 osob, poté, co se vůči němu v návaznosti na jeho předchozí chování verbálně ohradil poškozený M. P., nar. XY, který byl pod vlivem alkoholu, avšak nebyl nijak ozbrojen a fyzicky obžalovaného neatakoval, poškozeného verbálně a fyzicky napadl, začal se s ním přetahovat a následně vytáhl proti poškozenému z kapsy bundy svůj nůž s bočním vystřelováním, s hnědou dřevěnou střenkou, o délce 10,3 cm, s čepelí o délce 10,5 cm, který držel v pravé ruce, a kterým poškozeného, který se díky své opilosti nedokázal účinně bránit, vědomě bodl za levý ušní boltec, čímž mu způsobil ránu o délce asi 1 cm pronikající do podkoží, do zadní plochy levé paže, čímž mu způsobil ránu délky asi 1 cm pronikající do podkoží, do levé horní části hrudníku nad klíční kost, čímž mu způsobil ránu délky asi 1 cm pronikající do podkoží, dvakrát do přední levé části hrudníku v čáře střední kličkové, čímž mu způsobil rány délky asi 1 cm pronikající do podkoží, dále jej bodl do levého nadbřišku, čímž mu způsobil ránu délky asi 1 cm nepronikající do břišní dutiny, a dále jej bodl do levého podbřišku, čímž mu způsobil ránu délky asi 1 cm pronikající do břišní dutiny s poraněním cév závěsu tlustého střeva s rozsáhlým krvácením do břišní dutiny a s následným urgentním operačním zákrokem v celkové anestezii, poškozenému tedy způsobil zranění, které jej bezprostředně ohrožovalo na životě a v případě, že by mu nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc spočívající v chirurgickém zákroku v celkové narkóze spočívající v podvázání přeťatých cév a odstranění velkého krevního výronu, došlo by v důsledku zakrvácení břišní dutiny k rozvoji šoku z nadměrných krevních ztrát a následně ke smrti, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozeného s ohledem na charakter útočného nástroje a intenzitu útoku, množství bodných ran směřujících i do hlavy, hrudníku a zejm. také do oblasti břicha, tedy do místa, kde se nacházejí životně důležité orgány, si musel být vědom toho, že poškozenému může tímto způsobem způsobit smrt a přesto uvedeným způsobem jednal.
3. Za to byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to nože s bočním vystřelováním s hnědou dřevěnou střenkou o délce 10,3 cm s čepelí o délce 10,5 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 61 467 Kč. Poškozený M. P. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 12. 2023, č. j. 7 To 88/2023-513, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Josefa Šikuly dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Za pochybení soudů obou stupňů činných dříve v předmětné trestní věci považuje obviněný skutečnost, že na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně přičítají obžalobou tvrzené jednání bez dalšího právě jemu. Je totiž usvědčován především výpovědí poškozeného M. P., přičemž účelovost takové výpovědi je podle názoru obviněného zcela zřejmá. Dovolatel pak upozorňuje na skutečnost, že sám M. P. v přípravném řízení i v průběhu výpovědi před soudem prvního stupně připustil, že to byl on, kdo potyčku vyvolal.
7. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, věc nesprávně posoudil, když z provedeného dokazování vyvodil, že znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu naplnil. Podle jeho mínění soudy při hodnocení důkazů vybočily z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť je nehodnotily ve vzájemné souvislosti, nýbrž izolovaně, přičemž nevzaly v úvahu jeho argumenty podporující jeho obhajobu. Obviněný proto považuje závěry odvolacího soudu, respektive zdůvodnění jeho rozhodnutí, za velmi strohé, neobsahující úvahy, z nichž by bylo patrné, z jakých důvodů shledává rozhodnutí soudu prvního stupně správným a úplným. I nadále tak panují pochybnosti ohledně zjištěného skutkového stavu, jelikož se oba soudy nedostatečně vypořádaly s předkládaným tvrzením, jakým způsobem mělo dojít k údajnému pokusu vraždy M. P. Obviněný i nadále setrvává na svém názoru, že vyšetřování trestné činnosti, jež byla předmětem dovoláním napadeného soudního řízení, obsahuje celou řadu nejasností a pochybností, když i potom, co byla věc řešena u soudů obou stupňů, nedošlo ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
8. Dovolatel namítá, že na něj bylo od počátku pohlíženo jako na vinného i přes povinnost obecných soudů ctít zásadu presumpce neviny. Podle obviněného byl soud prvního stupně v důkazní nouzi ohledně počátku konfliktu, svůj závěr postavil zejména na výpovědích několika náhodných svědků, kteří však předmětný incident byli schopni popsat pouze kuse, s mnohými rozpory, a především bez schopnosti vyjádřit se k jeho počátku. Jejich výpovědi interpretoval spíše v neprospěch obviněného. Soudy obou stupňů se podle dovolatele nezabývaly ani jeho případným vražedným motivem, když se dostal do konfliktu s v té době již sedmkrát soudně trestaným a silně podnapilým M. P., jenž sám připustil, že konflikt vyvolal.
9. Dovolatel tedy navrhl, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 7 To 88/2023-513, zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť patrně chtěl usnesení odvolacího soudu napadnout spíše z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
11. Podle státního zástupce dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Činí tak ovšem způsobem velmi střídmým – převážně jen za pomoci dosti obecných náznaků, aniž by své konkrétnější námitky z odvolání zopakoval nebo nově formuloval. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Státní zástupce připomněl, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť dovolací důvod podle tohoto ustanovení vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
12. Pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, státní zástupce připomíná, že k uplatnění této zásady je důvod, pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obviněného. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pokud dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly. Dovolatel navíc ani ohledně zásady in dubio pro reo své námitky blíže nekonkretizoval.
13. Podle státního zástupce námitky uvedené dovolatelem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, aniž by označil konkrétní námitky odpovídající některému z dovolacích důvodů – zejména ani konkrétní rozpor nebo konkrétní důkazní návrh ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. K naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dojde tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Posouzení dovolání
18. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému (či jinému) důvodu dovolání.
19. Dovolatel sice v souladu se zákonným požadavkem označil dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], o něž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, avšak v textu nekonkretizoval, které vady napadeného rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo vady řízení, které jim předcházelo, tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, resp. by měly odpovídat.
20. Dovolatel v odůvodnění svého dovolání nenamítl žádný podstatný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními (natož rozhodnými). Nezbývá proto než poukázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. […] Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“ (viz usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
21. Dovolatel však v rámci svého dovolání pouze doslovně opakuje své námitky stran skutkových závěrů soudu prvního stupně, které uplatnil v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy obou stupňů důsledně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Tento závěr je zřejmý mimo jiné z toho, že sám obviněný uvádí, že „i nadále uplatňuje stejnou obhajobu, kdy si konzistentně stojí za svým tvrzením, že se pouze bránil útoku podnapilého poškozeného“. Obviněný tedy toliko prosazuje vlastní skutkovou verzi (omezuje se na vlastní skutková tvrzení), aniž by ovšem v duchu výše zmíněné judikatury Ústavního soudu konkretizoval, resp. osvědčil „zjevný rozpor“ mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Opakování již uplatněné obhajoby spočívající v tvrzeném chybném závěru o skutkovém stavu samo o sobě (pokud nejde o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, skutková zjištění nejsou založena na nepoužitelných důkazech či nejsou podstatné navrhované důkazy opomenuty) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod).
22. Vzhledem k tomu, že argumentace obviněného nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, nebylo třeba přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že proces hodnocení důkazů je doménou soudu, jež je provedl, tedy soudu prvního stupně. I odvolací soud může do hodnocení soudu prvního stupně zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) zpravidla žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů v posuzované věci zjevně nedošlo. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily své skutkové závěry a dovolací soud nehledává žádný (natož podstatný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě tedy ani argumentace dovolatele neobsahuje, ani není dán.
23. Druhou a třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nezákonné či opomenuté důkazy) sice dovolatel v úvodu dovolání formálně zmiňuje, ale jeho argumentace ani těmto variantám vůbec neodpovídá. Dovolatel totiž žádný z důkazů neoznačuje za nezákonný (nezákonně získaný či nezákonně provedený), ani neoznačuje žádný z důkazů za navržený a nedůvodně neprovedený. Lze tedy uzavřít, že dovolatelova argumentace neodpovídá žádné variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Námitky dovolatele spíše směřují k tomu, že vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu neuplatnění zásady in dubio pro reo. Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že „dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud tyto pochybnosti nemá“ (usnesení ze dne 11.
10. 2023, sp. zn. II. ÚS 2502/23). Obdobně pak hovoří Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, podle něhož „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obviněného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům.
Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obviněného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilé vyvrátit, není pro aplikaci zásady in dubio pro reo místa.“.
25. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se soudy řídily i uvedenou zásadou a skutkový stav popsaly (a odůvodnily) tak, že o vině obviněného (na základě provedeného dokazování) nemají žádné (důvodné) pochybnosti. Zároveň lze připomenout, že Nejvyšší soud podle ustálené judikatury zásadně nepřipouští zkoumání zásady in dubio pro reo v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (viz například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Základem ovšem i nadále je, že dovolatel musí osvědčit takovýto zjevný rozpor (extrémní nesoulad) a nemůže se omezit pouze na obecné tvrzení, že soudy nerespektovaly tuto zásadu. Tvrzení dovolatele o potřebě „přezkoumání“ hodnocení důkazů dovolacím soudem, založené pouze na nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudu prvního stupně (přezkoumanými soudem odvolacím), žádný dovolací důvod nenaplňuje. Zároveň dovolací soud neidentifikoval, že by se soudy „nevypořádaly s provedenými důkazy“, že by byly důkazy „hodnoceny jednostranně v neprospěch obviněného“ či by soudy „pohlížely na obviněného od počátku jako na vinného“. Ani tato zcela obecná tvrzení nenaplňují žádný z dovolacích důvodů.
26. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje a jeho námitky ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně žádný z dovolacích důvodů nenaplňují.
V. Způsob rozhodnutí
27. Z výše uvedeného hodnocení plyne, že obviněný ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které neodpovídaly jím zvolenému dovolacímu důvodu. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení práva na spravedlivý proces vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah jeho odůvodnění, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 5. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek