6 Tdo 349/2024-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 6. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 67 To 357/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 83/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 1 T 83/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným (zvlášť závažným) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
dne 7. 2. 2022 ve večerních hodinách v Praze 6, vedle železniční tratě č. XY mezi městy Praha – XY, blízko kilometrovníku XY, v přilehlém lesním porostu uvnitř turistického stanu, po předchozí společné konzumaci alkoholu s poškozenou E. S., nar. XY, po vzájemné hádce, kdy poškozené vyhrožoval slovy, "že jí dá loket, že jí rozbije držku," nadával jí do „kurev“, strkal a bodal do poškozené loktem za situace, kdy poškozená vleže začala zvracet, ji začal v úmyslu vykonat pohlavní styk, ohmatávat, svlékat, poškozená plakala a bránila se odstrkováním jeho rukou, škrábala ho, i přes její aktivní obranu a zjevný odpor ji stáhl legíny, znehybnil ji úchopem za ruku a v poloze zezadu a na boku na poškozené vykonal nechráněnou vaginální soulož.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. S. (dále jen „poškozená“) odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 67 To 357/2023, jímž podle 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odsoudil obviněného při nezměněném výroku o vině podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jež podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ač měly být dány důvodné pochybnosti o skutku z hlediska subjektivní stránky, soud v rozporu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo rozhodl v neprospěch obviněného, což odvolací soud nepodrobil vlastnímu hodnocení a pouze zrekapituloval argumentaci soudu prvního stupně. Soudy pak pochybily, jelikož se přiklonily k verzi obžaloby, ačkoliv přicházely v úvahu jiné varianty skutkového děje, přičemž ani jedna nebyla jednoznačně vyloučena provedeným dokazováním. Obviněný jednak potvrdil, že měl v posuzované době pohlavní styk s poškozenou, jednak i rámcově okolnosti, které tomu předcházely. Má však za to, že ze znaleckého posudku vyplývají důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti poškozené, což koreluje s jejími lživými vyjádřeními (o délce a podstatě vztahu s obviněným, o důsledcích projednávaného skutku včetně vzniku lysiny na její hlavě a vzniklých duševních útrap, o kamarádském vztahu s R. Z.). Jelikož jediným usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozené, učiněné skutkové závěry soudu prvního stupně nemohou obstát. Oproti tomu nebyly zjištěny žádné okolnosti snižující jeho důvěryhodnost a jediným důvodem, proč soud prvního stupně rozhodl o jeho vině, a to až po kasačním zásahu odvolacího soudu, je jeho doznání o nerespektování zákazu styku s poškozenou, což však podle něj není právně relevantní. Pokud by se incident odehrál podle poškozené a této způsobil duševní útrapy, musela by se podle znalců projevit posttraumatická stresová porucha, k tomu však nedošlo. Nadto zdůraznil, že hádky a následné usmiřování byly běžné pro jeho intimní vztah s poškozenou, a proto, byť se třeba poškozená mohla subjektivně cítit znásilněna, nebylo prokázáno, že o tom mohl vědět. Dále doplnil, že poškozená negativně reagovala až po samotném pohlavním styku. S uvedeným spojil i své hmotněprávní námitky, podle kterých se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky, neboť nebylo najisto zjištěno, že věděl o nesouhlasu poškozené s pohlavním stykem nebo o jejím stavu bezbrannosti. Ostatně ani z nepřímých důkazů v podobě zachycených stop a nahrávek toto jednoznačně nevyplývá. Bez významu není ani skutečnost, že oba partneři byli v podnapilém stavu. S ohledem na ustálený výklad zásady presumpce neviny má pak za to, že nelze na základě provedeného dokazování dospět k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění.
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a sám podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že obviněný své dovolací námitky podložil vlastním hodnocením důkazů, což k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nepostačuje. K výhradě osamoceně stojící výpovědi poškozené dále uvedl, že tím obviněný pomíjí další provedené důkazy, které uvedenou výpověď podporují. Zcela mylná je pak námitka absence posttraumatické stresové poruchy, neboť ta nepodmiňuje trestní odpovědnost v případě trestného činu znásilnění. Obdobně je neopodstatněná i námitka o nedostatečném přezkumu odsuzujícího rozsudku ze strany odvolacího soudu, který konformně se zákonem neshledal důvod pro odchýlení se od skutkových zjištění a právního posouzení soudu prvního stupně. Uplatnil-li obviněný hmotněprávní dovolací důvod, vycházel z jiného skutkového děje. Přitom soudy uzavřely, že poškozená zvracela, byla zdravotně indisponována, projevovala důrazně nesouhlas s pohlavním stykem a fyzicky se bránila. Pak nelze přisvědčit, že obviněný nemohl vědět o vážně míněném odporu proti nedobrovolnému pohlavnímu styku. Nesouhlas s hodnocením důkazů, o který obviněný opřel i své hmotněprávní námitky, taktéž nepostačuje k naplnění uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Obviněný zaslal prostřednictvím obhájce k vyjádření státního zástupce repliku, v rámci níž rekapituloval své dovolací námitky, přičemž zdůraznil, že státní zástupce přistoupil k podanému dovolání pouze formalisticky a nezohlednil, že soudy nevyvrátily a ani nemohly vyvrátit skutkovou verzi obhajoby, když verze skutku, na základě níž byl obviněný odsouzen, nebyla prokázána „nade vši rozumnou pochybnost“ (tedy byla opakovaně akcentována presumpce neviny a zásada in dubio pro reo). Pokud byl podle soudů spáchán trestný čin, aniž byly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, pak skutek nebyl správně právně posouzen. U obviněné se nerozvinula posttraumatická stresová porucha (což plyne ze znaleckého posudku), tedy si svou verzi mstivě vykonstruovala, k čemuž má sklony. Vnímání samotné poškozené je nutno oddělit od toho, co skutečně bylo projeveno a zda takový projev byl prokázán.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 67 To 357/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
15. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, které nemají mít oporu v provedeném dokazování. Své skutkové námitky primárně vztáhl na hodnocení výpovědi poškozené, která je podle jeho mínění lživá, nekonzistentní a stojící jako osamocený důkaz. Za této důkazní situace pak ve smyslu zásad in dubio pro reo a presumpce nevinny nemohla být vyvrácena skutková verze obviněného, s čímž se má pojit i následné nesprávné hmotněprávní posouzení.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Argumentuje-li obviněný, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, s jistou dávkou benevolence formálně naplňuje první alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
18. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Určení rozhodných skutkových zjištění je projevem aplikace zásad ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci na již odkázanou zásadu volného hodnocení důkazů, prostřednictvím nichž soudy nižší instance provádějící dokazování ve věci posuzují (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu. V posuzovaném případě soud prvního stupně adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotil právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustil se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Nepřijal-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudoval své skutkové závěry především na výpovědi poškozené, což zdůvodnil logickou návazností na ostatní provedené důkazy (především zvukové záznamy pořízené poškozenou na její mobilní telefon bezprostředně po skutku, obsah komunikace poškozené s matkou přes aplikaci WhatsApp, vyhodnocení biologických stop zpod nehtů poškozené, fotodokumentace z ohledání těla poškozené i obviněného), postupoval v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Nelze proto přisvědčit námitce, že výpověď poškozené je osamoceným důkazem, ba právě naopak (jak uzavřel též státní zástupce) provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.
20. Podstata skutkových námitek obviněného spočívá ve tvrzení, že jeho verze skutkového děje je stejně pravděpodobná, resp. důvěryhodná, jako popis obsažený ve skutkové větě opírající se o výpověď poškozené. V daných souvislostech Nejvyšší soud uvádí (jak ostatně poukázal i obviněný), že pokud lze rozumně dospět k vícero verzím skutkového děje, přičemž není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Předpokladem pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) a s tím související zásady presumpce nevinny je tedy existence takové pochybnosti, která by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů bránila jednoznačnému vyloučení odlišných, avšak uvěřitelných a racionálně podložených variant skutkového děje.
21. Při aplikaci výše zmíněného na předmětnou věc je třeba uvést, že na rozdíl od výpovědi poškozené tvrzení obviněného nevysvětlují či pomíjí skutková zjištění mající oporu v provedeném dokazování. Argumentuje-li obviněný, že pohlavní styk s poškozenou měl být smířlivým gestem po předchozí rozepři, nikterak tím nevysvětluje vznik zdokumentovaných poranění na těle obviněného a poškozené, obsah zvukových záznamů pořízených poškozenou, či následnou komunikaci mezi poškozenou a její matkou přes aplikaci WhatsApp.
Pakliže skutková verze obviněného vychází z vlastních představ o průběhu skutkového děje – což samo o sobě konstituuje prostou polemiku se zjištěným skutkovým stavem, která (jak výše uvedeno) nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – a rovněž opomíjí klíčové okolnosti, nelze ji stavět na roveň výpovědi poškozené (resp. považovat ji za obdobně uvěřitelnou a racionálně podloženou variantu skutkového děje), která představuje ucelený popis událostí plně korelující se zmíněnými skutkovými okolnostmi.
Jak shrnul soud prvního stupně v bodě 27. svého odůvodnění, skutkové verzi poškozené o násilném překonání jejího odporu odpovídá pořízená fotodokumentace zachycující hematomy na jejím těle a četné škrábance na těle obviněného (včetně těch poblíž jeho přirození), což ve spojitosti se zjištěním biologického materiálu obviněného za nehty poškozené (jak plyne z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika) vypovídá o snaze poškozené se aktivně bránit. Je třeba dále uvést, že bezprostředně po styku samotném zachycená vyjádření poškozené (zvukové záznamy ze dne 7.
a 8. 2. 2022, kde mj. požaduje po obviněném velmi krátce po události doznání ke znásilnění, zatímco zvracela, a obrazové záznamy zpráv její matce, v nichž si již v 1:40 hod. dne 8. 2. 2022 stěžuje na znásilnění obviněným a popisuje některé způsoby fyzického napadení) taktéž nasvědčují jejímu projevenému nesouhlasu s pohlavním stykem realizovaným ze strany obviněného. Proto námitky obviněného, že obecné soudy vyšly pouze z jediného důkazu, tj. výpovědi poškozené, neshledal dovolací soud důvodnými.
22. S uvedeným se dále pojí i posouzení věrohodnosti poškozené, proti kterému obviněný taktéž brojí. Soudy nižších stupňů náležitě odůvodnily a věcně správně uzavřely, že poškozená podala opakovaně konzistentní a tím věrohodnou výpověď podpořenou jednak potvrzením obviněného o vykonání pohlavního styku v inkriminované době (který však měl být podle něj dobrovolný, popř. nemohl vnímat eventuální projevy nesouhlasu poškozené), jednak ostatními provedenými důkazy. Se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie o sklonu poškozené k fabulacím a účelovému jednání (v důsledku mj. degradace její osobnosti pod vlivem zneužívání alkoholu, psychotropních látek, jejímu pokřivenému hodnotovému žebříčku, promiskuitě i podstatnému ovlivnění alkoholem v předmětné době atd.), se již řádně a přesvědčivě vypořádaly soudy obou stupňů.
Předně je namístě zopakovat, že hodnocení důkazů přináleží zásadně soudu, který důkazy provádí. Totéž platí i pro důkaz znaleckým posudkem. Přestože se znalecký posudek týká odborných otázek, soud jeho závěry nemůže nekriticky převzít a také ten se musí stát předmětem jeho úvah v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, podle které soud hodnotí důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu. Jak plyne z provedeného dokazování, obviněný a poškozená se ve svých tvrzeních v podstatě rozcházejí pouze v otázce dobrovolnosti pohlavního styku ze strany poškozené, přičemž (jak bylo výše uvedeno) výpověď poškozené dokreslují a potvrzují další fyzické důkazy, jejichž podstata vylučuje, že by se jednalo o smyšlenky poškozené.
V této spojitosti pak, byť to obviněný opakovaně rozporuje, nezbývá než uzavřít, že řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje jeho vinu a vyvrací jeho obhajobu.
Odůvodnění soudů, proč shledaly výpověď poškozené věrohodnou, vycházela z konzistentnosti této výpovědi a zmíněného souladu s dalšími provedenými důkazy, mimo jiné s vyhodnocením biologických stop zpod nehtů poškozené a fotodokumentací z ohledání těla poškozené i obviněného, které zcela podpořily tezi o fyzickém odporu poškozené během soulože. V takovém případě pak nelze vyčítat nesprávný závěr, že i poškozená s problematickou osobností podala ve věci pravdivou a věrohodnou výpověď. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než ten, že si obviněný i přes zjevný nesouhlas poškozené provázený i fyzickým odporem pohlavní styk vynutil.
23. Neobstojí proto ani námitka o lživých tvrzeních poškozené. V prvé řadě je nutno odmítnout úvahu obviněného, že nebyla-li u poškozené zjištěna posttraumatická stresová porucha, její vyjádření je třeba považovat za nepravdivé a celou její výpověď za nevěrohodnou. Hovoří-li poškozená o způsobeném „psychickém zranění“, nelze jej zaměňovat s rozvinutím posttraumatické stresové poruchy ve smyslu medicínské diagnózy. Taková prezentace subjektivního dojmu z jednání obviněného nečiní vyjádření poškozené lživým a nevylučuje možnost posoudit skutek jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr.
zákoníku, neboť uvedený následek není zákonným znakem tohoto trestného činu. Posttraumatická stresová porucha logicky může, avšak nemusí být následkem trestného činu znásilnění, což závisí na mnoha různých okolnostech, způsobu provedení činu, odolnosti osoby poškozené atd. Spatřuje-li dále obviněný tendenčnost výpovědi poškozené také v tom, že měla nesprávně určit délku jejich společného soužití, či podstatu vztahu s osobou R. Z., nutno podotknout, že tyto akcentované okolnosti jsou pouze margináliemi nemajícími vztah k popisu ve skutkové větě a postrádají tak potenciál pro zvrácení učiněných rozhodných skutkových zjištění ve smyslu § 2 odst. 5 tr.
ř. soudů nižších stupňů a na to navazující právní kvalifikace. Tím spíše, pokud soudy nižších stupňů vycházely z jiných důkazů, jejichž věrohodnost a relevantnost k projednávané věci nebyla ničím zpochybněna, nebyl dán důvod k přehodnocení skutkových závěrů.
24. Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy neporušily zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Podařilo-li se pochybnosti odstranit tím, že důkazy byly hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by poškozená přistoupila k pohlavnímu styku dobrovolně.
Soudy nižších stupňů se rozhodně neocitly v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování zásad in dubio pro reo a presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval.
Soudy posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozené, přičemž pouze skutková verze poškozené měla oporu v ostatních skutkových zjištěních učiněných na základě pečlivého hodnocení provedeného dokazování.
25. Ve vztahu k námitkám obviněného stran tvrzených nedostatků v odůvodnění odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává porušení práva na spravedlivý proces, či jiné zásadní vady spadající pod smysl a účel dovolacího řízení. Nehledě, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř., je možno uvést následující skutečnosti. Obviněný brojí proti částem odůvodnění odvolacího soudu, která se podle jeho mínění nedostatečně věnovala jeho odvolacím námitkám. K tomu je možno uvést, že výhradě obviněného vůči závěru odvolacího soudu uvedeném v bodě 16.
jeho rozhodnutí o nemožnosti vlastní hodnotící úvahy soudu odvolacího lze do jisté míry přisvědčit [vzhledem k § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a apelačnímu principu vyplývajícím z ustanovení § 259 odst. 1, 3 tr. ř.], je však nutno rovněž přihlédnout ke konstatování odvolacího soudu v témže bodě, že jeho odůvodnění mělo toliko podpůrný charakter k již komplexně rozvedeným úvahám prezentovaným soudem prvního stupně. Pokud soudy postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, není nezbytná podrobná oponentura (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek (viz nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku (tím spíše to platí ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku), taktéž připouští stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však, jak již bylo shora poukázáno, být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (např. rozsudek ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96 ve věci García Ruiz proti Španělsku). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jejím odvolání, zvláště pokud jsou pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se zcela logicky a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně v zevrubném odůvodnění svého rozhodnutí.
S oporou o judikaturní praxi reprezentovanou např. usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015, je možno konstatovat, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu.
26. Je pak třeba shrnout, že uplatněné skutkové námitky nemohly relevantně zpochybnit závěry soudu prvního stupně vybudované na patřičném hodnocení celé řady provedených důkazů.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. Své navazující hmotněprávní námitky obviněný založil na zpochybnění naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění. Zde je v první řadě nutno odmítnout jeho úvahu, podle níž nesprávné skutkové závěry vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení subjektivní stránky. Jak výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Přitom odvolací soud srozumitelně odůvodnil, že obviněný se dopustil posuzovaného jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si vynutil pohlavní styk v podobě soulože s poškozenou, byť si musel být vědom jejího nesouhlasu vzhledem ke stavu, ve kterém se poškozená nacházela, jakož i vzhledem k jejímu vážně míněnému odporu. Spatřuje-li obviněný důkaz vyvracející jeho úmysl v tom, že v době před nebo během pohlavního styku poškozená neprojevovala svůj nesouhlas, zcela tím pomíjí učiněná skutková zjištění, jež Nejvyšší soud shrnul výše, přičemž hmotněprávní výhrady lze vznášet toliko ke stabilizovaným skutkovým zjištěním, nikoli je konstruovat na základě vlastní verze skutkového děje.
28. Není přitom od věci ještě poznamenat, že pro naplnění skutkové podstaty znásilnění není potřeba fyzického odporu oběti, nýbrž projev vážně míněného nesouhlasu, který je nutno vykládat extenzivně jak ostatně dovozuje i Evropský soud pro lidská práva (věc M. C. proti Bulharsku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 3. 2004, č. stížnosti 39272/98) či pozdější navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011. Forma onoho nesouhlasu musí být srozumitelná, ale zároveň je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem, za kterých nesouhlas byl projeven. Popsaná judikaturní východiska týkající se nezbytnosti extenzivního výkladu nesouhlasu pak v projednávaném případě nutno doplnit o skutečnost, že v inkriminované době podle prognózy znaleckého posudku z oboru toxikologie měla poškozená přinejmenším 2,4 promile alkoholu v krvi, což mělo nezanedbatelný vliv na její schopnost srozumitelného projevu, čehož si obviněný musel být vědom. Uvedené ve spojitosti s prokázaným fyzickým odporem poškozené během soulože pak vyvrací námitky obviněného, podle nichž se poškozená pouze „subjektivně cítila znásilněná“ až po souloži, a tedy nemohl vědět o vážně míněném nesouhlasu poškozené s pohlavním stykem. S tímto spojené výhrady jsou proto bezpředmětné, neboť jejich podstata vycházela z pouhého přehodnocení důkazů, přičemž soudy nižšího stupně své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.
29. Právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je tedy v souladu se zákonem. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nespočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
30. Obviněný P. B. své dovolání zdůvodnil výhradami, které materiálně nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu