6 Tdo 415/2025

6 Tdo 415/2025-1105

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání, které podala obviněná I. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 5 To 255/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 T 33/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. V. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 61 T 33/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná I. V. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou pod bodem 1. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a pod bodem 2. zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že:

1. dne 12. 12. 2016 po zjištění skutečnosti, že její druh P. K., nar. XY, zemřel, a s vědomím, že jedinou do úvahy přicházející dědičkou jeho pozůstalosti je dcera zesnulého poškozená N. Ch., nar. XY, samostatným a úmyslným jednáním neoprávněně disponovala s majetkem zesnulého K., a to tak, že v místě tehdejšího bydliště na adrese XY č.p. XY, prostřednictvím elektronického bankovnictví, kdy přístupové heslo jí poskytl již dříve její druh, převedla z jeho bankovního účtu č. XY, vedeného u Československá obchodní banka, a. s., peněžní prostředky ve výši 100.000 Kč na svůj účet č. XY, vedený u téže banky, a následně stejným způsobem na svůj účet dne 14. 12. 2016 opětovně převedla dalších 300.000 Kč, čímž poškozené N. Ch., nar. XY, která byla následně v rámci dědického řízení usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2018, č. j. 46 D/2017-166, jenž nabyl právní moci dne 21. 8. 2018, určena jedinou dědičkou pozůstalosti po P. K., způsobila škodu odcizením ve výši 400.000 Kč, 2. ve dnech 30. 6. 2017 a 30. 8. 2017, na blíže nezjištěném místě, po zjištění skutečnosti, že její druh P. K., nar. XY, zemřel dne XY, a s vědomím, že jedinou do úvahy přicházející dědičkou jeho pozůstalosti je dcera zesnulého poškozená N. Ch., nar. XY, samostatným a úmyslným jednáním neoprávněně disponovala s majetkem zesnulého K., a to tak, že jakožto osoba za života zesnulého P. K. zplnomocněná disponovat jeho účty, vedenými u Ostsächsische Sparkasse Dresden, pod číslem XY a pod číslem XY, předmětné účty po jeho smrti v uvedených dnech zrušila, načež jí byla dne 30. 6. 2017 z účtu XY vyplacena částka ve výši 142.559 Euro, tedy 3.734.333 Kč dle kurzu ČNB ke dni 30. 6. 2017 a dne 30. 8. 2017 jí byla z účtu XY vyplacena částka 1.700 Euro, tedy 44.276,50 Kč dle kurzu ČNB ke dni 30. 8. 2017, čímž poškozené N. Ch., nar. XY, trvale bytem XY č.p. XY, která byla následně v rámci dědického řízení usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2018, č. j. 46 D/2017-166, jenž nabyl právní moci dne 21. 8. 2018, určena jedinou dědičkou pozůstalosti po P. K., způsobila škodu odcizením ve výši 3.778.609,50 Kč.

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.

3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené N. Ch. škodu ve výši 4 178 609,50 Kč.

4. Proti shora citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 5 To 255/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že napadená rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť jejich odůvodnění nezahrnují celý rozsah provedeného dokazování, čímž porušily ustanovení § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně se v podstatě zaobíral pouze skutečnostmi svědčícími výlučně v neprospěch obviněné a činil tak i v rozporu s provedenými důkazy. V návaznosti na to odvolací soud nesplnil svou povinnost, když se takto konkretizovanými námitkami obviněné vůbec nezabýval a pouze opakoval závěry soudu prvního stupně, včetně zjevně nelogických či provedenému dokazování odporujících tvrzení.

Své námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně vztáhla k dílčímu skutku pod bodem 2. výroku o vině. Nedostatky v dokazování byly dány zamítnutím návrhů na doplnění dokazování. Obviněná v tomto směru vytkla, že minimálně část prostředků, s nimiž měla disponovat po smrti P. K. (dále jen „zesnulý“ nebo „zůstavitel“) byla její, což mělo dokládat jí navrhovaný přehled pohybu na jejím účtu u Ostsächsische Sparkasse Dresden (dále jen „německá banka“). Jelikož soud prvního stupně nevyhověl provedení tohoto důkazu, zůstalo nezodpovězeno, jak velká škoda měla vlastně vzniknout.

Obviněná namítla, že na účtu vedeného zůstavitelem, měla i ona své vlastní finanční prostředky a bylo povinností obžaloby prokázat opak. Soudy se však spokojily se závěrem, že ze strany obviněné jde pouze o účelové tvrzení poprvé vyjádřené až v trestním řízení, místo aby jej uplatnila v řízení dědickém. Tato úvaha se však rozchází s výpovědí svědkyně H. B., kterou obviněná měla o tomto informovat neprodleně po úmrtí zůstavitele. Ve výsledku tak soud dovodil, že obviněná neměla zdroje na vlastnění jakýchkoliv prostředků.

A to bez toho, aby si ověřil pohyb na předmětných účtech nebo si blíže zjistil výdělkové možnosti zesnulého, který měl poměrně vysoké závazky k třetím osobám. K tomu obviněná dodala, že prodej nemovitosti v roce 2012 neznamená, že ty samé prostředky budou na účtu i v roce 2016. Uzavřela proto, že v této otázce soud prvního stupně velmi kriticky hodnotil její schopnost uspořit jakékoliv finanční prostředky, na straně druhé velmi benevolentně hodnotil schopnost zůstavitele zajistit si všechny prostředky na předmětných účtech, přičemž nebyl zjištěn pohyb na těchto účtech v delším časovém horizontu.

Ostatně je s tímto v rozporu i výpověď svědka J. H. Nad tento rámec obviněná dále uvedla, že z listiny provedené k důkazu v hlavním líčení vyplývá, že před dispozicemi na účtech v německé bance nakládala s finančními prostředky v rozsahu přes 2,5 milionů korun, k čemuž však soud nepřihlédl, a je proto nutno uvedené považovat za opominutý důkaz. Toto je významné z hlediska závěru soudu, že obviněná měla odcizit úspory na účtech ve výši 3 778 609,50 Kč. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. dále namítla, že absentuje jakákoliv úvaha týkající se samotného práva disponovat s předmětnými finančními prostředky.

Obviněná měla být v souladu s německým právem zmocněna disponovat s peněžními prostředky po smrti nominálního majitele účtu. Soud prvního stupně však vůbec nezohlednil, že k tomuto jednání došlo na území cizího státu a v bankovním ústavu řídícího se německým právním řádem. K tomu pouze argumentoval, že „trestnost jednání se odvíjí od trestnosti jednání na území České republiky“, přestože není zřejmé, jaká část tohoto jednání byla na území České republiky spáchána, nebo jestli zde vůbec došlo k dokonání činu.

Naopak bylo učiněno nesporným, že obviněná mohla podle německého práva disponovat s penězi na účtu zemřelého. Vůle zesnulého, aby obviněná disponovala s předmětnými prostředky byla ostatně doložena i svědkyní H. B. Jednání obviněné proto bylo v souladu se zmocněním uděleným v souladu s pravidly německé banky a legislativou země, kde byl účet veden. Nadto obviněná disponovala s prostředky, které považovala za své vlastnictví. U předmětného jednání (pod druhým bodem výroku o vině) nebylo ani prokázáno úmyslné zavinění, neboť tomu z logiky věci odporuje skutečnost, že obviněná informovala poškozenou N.

Ch. o existenci účtů a rovněž jí z těchto účtů zaslala finanční prostředky.

6. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná podřadila své výhrady vůči dílčímu jednání vymezeném v bodě 1. výroku o vině. Namítla, že minimálně částku ve výši 395 398 Kč nepoužila k vlastnímu obohacení, ale na zaplacení opravy septiku, sjednané zesnulým před jeho smrtí. Obviněná si již v inkriminované době uvědomovala, že předmětnou nemovitost nabude poškozená N. Ch. Jednala proto tak, aby zajistila opravu vzniklého havarijního stavu. Šlo tak z její strany o investici do majetku patřícího někomu jinému, čímž tímto zabránila vzniku další škody. Tento postup tak odpovídá správě cizího majetku, a nikoliv jednání vlastníka. Za této situace ovšem nemohla být naplněna skutková podstata krádeže. Nezbytnou podmínkou je způsobení škody, která však v projednávaném případě nenastala, naopak došlo k ochraně majetku zůstavitele, resp. jeho dědice. Za škodu nelze považovat změnu formy majetku, neboť nedošlo ke zmenšení hodnoty jmění poškozené. Nelze ani dovodit, že obviněná jednala v úmyslu si finanční prostředky přisvojit. Případné porušení občanskoprávních norem automaticky nezakládá úmysl spáchat trestný čin. Ostatně realizací předmětné opravy došlo v podstatě ke splynutí obou hodnot ve prospěch vlastníka, tedy poškozené. Obviněná má tak za to, že nebyl naplněn znak přisvojení cizí věci a s tím spojené posouzení objektivní stránky.

7. Z výše uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že výtky obviněné jsou neopodstatněné. Jelikož skutková zjištění soudů mají obsahový podklad v provedených důkazech, nelze v projednávaném případě shledat existenci tzv. zjevného rozporu, který by jinak naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti odkázal na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů. Dále zdůraznil, že povinnost důkazní břemeno ležící na orgánech činných v trestní řízení není možné vykládat, že by obviněná nemohla sama předkládat důkazy a navrhovat jejich provedení. Jestliže byly skutkové závěry logické a vnitřně si neodporují, tak současně nelze za tzv. opomenutý důkaz považovat nevyžádání si bankovních výpisů k německým bankovním účtům. Jelikož nebylo pochyb o průběhu skutkového děje, soudy vyhodnotily předmětný návrh na doplnění dokazování jako nadbytečný. Pokud jde o hmotněprávní argumentaci podřazenou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, tak i ta z větší části rozporuje učiněná skutková zjištění. Navíc se jedná o zcela totožné námitky, které obviněná uplatňovala již v rámci řízení před soudy obou stupňů. Jestliže obviněná namítá, že smyslem jejího jednání bylo navázat na kroky zesnulého, jde zjevně o účelové tvrzení, jak jej označily i soudy nižších stupňů. Stran proklamované opravy septiku nešlo o situaci vyžadující okamžitý zásah. Rovněž byla obviněná informována svědkyní H. B., že byť může disponovat s finančními prostředky uloženými na německých účtech, do věci se nejspíš bude promítat dědické řízení. Bezpředmětnými jsou pak námitky, že jednala podle německého práva a že nebyly zjištěny její majetkové příjmy a jejich vklady na předmětné německé účty. K poslednímu zmíněnému bodu podle státního zástupce obviněná nedoložila nic, co by podporovalo její verzi. Není ani na místě uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Vzhledem k uvedenému je zvolená právní kvalifikace přiléhavá.

9. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 5 To 255/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

15. V kontextu výše uvedeného lze uzavřít, že podstatu námitek směřujících proti výroku o vině je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tyto námitky však nelze hodnotit jako opodstatněné, odůvodňující požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněná v obecné rovině brojila proti závěru, že se měla protiprávně zmocnit finančních prostředků na účtech zesnulého. V případě prvého dílčího skutku argumentovala, že svým jednáním předešla dalším škodám na nemovitosti, což však soudy vůbec nezohlednily. Popis druhého jednání má pak být v rozporu s provedenými důkazy, především v otázce zmocnění obviněné a rozsahu způsobené škody. K tomu se váže i zamítnutí návrhu na zjištění pohybu finančních prostředků na účtech u německé banky soudem prvního stupně. Podle obviněné část prostředků vybraných z německých účtů zesnulého náleželo jí, a tedy i kdyby jí nesvědčilo zmocnění k dispozici s těmito účty, stále byla oprávněna do určité míry považovat vybrané peníze za své. S tímto se odvolací soud nevypořádal a pro tyto důvody nelze mít za naplněné znaky subjektivní a objektivní stránky trestného činu krádeže ve smyslu § 205 tr. zákoníku.

17. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).

18. S odkazem na uvedené je tak nezbytné uvést, že část vznesených námitek je zjevně (formálně) spojována s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se především o ty námitky, které sice argumentují skutkovými okolnostmi, ale ve své podstatě napadají aplikaci hmotněprávních norem na zjištěný skutkový stav věci. Dovolatelka tedy obsahem svých námitek [byť formálně podřazených pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nijak nebrojila proti zjištěnému skutkovému stavu, pouze na jeho základě odmítla aplikovanou právní kvalifikaci skutku. Pohledem předmětného dovolacího důvodu pak takto zaměřené výhrady nemohou naplnit ani jednu z možných variant. Nejvyšší soud však nemá za to, že toto formální pochybení by mělo mít za následek vyloučení dotčených námitek z dovolacího přezkumu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). Proto jednotlivé uplatněné námitky přiřadil k obsahově navazujícím dovolacím důvodům (bylo-li to možné), nehledě na formální strukturu podaného dovolaní, a ty pak vypořádal níže uvedeným způsobem. Každopádně bylo možno uzavřít, že obviněná fakticky neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé alternativě, tedy ve svém dovolání nevymezila, že by rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na důkazech procesně nepoužitelných.

K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa třetí

19. S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud konstatuje, že pouze námitka stran nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů formálně vzato odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho třetí alternativě. Platí, že vad v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, event. o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).

20. Podstata vznesené námitky spočívá v tvrzení obviněné, že na německý účet, případně účty zesnulého (obviněná v dovolání ba ani v původním návrhu na doplnění dokazování na č. l. 964 nespecifikovala konkrétní účet, o který se mělo jednat) zaslala blíže neurčenou částku a z tohoto důvodu má za to, že byla oprávněna vybrat z německých účtů zůstavitele uvedených v bodě 2. skutkové věty finanční prostředky ve výši 3 778 609,50 Kč. K prokázání uvedeného proto navrhla provést přehled pohybu na jejím účtu vedeném u německé banky od jeho založení do 31. 12. 2016. Dovolatelka pak dále odkázala na „potvrzení spořitelního družstva“ provedené k důkazu v hlavním líčení, které má dokazovat, že v inkriminovaném období disponovala částkou okolo 2,5 milionů korun, k čemuž však soudy neměly přihlédnout.

21. K posledně uvedenému dlužno nejprve konstatovat, že „potvrzení spořitelního družstva“ je v případě, kde vystupuje několik bankovních institucí, velmi obecná formulace. Přezkum dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku vedeného kasační zásadou je v souladu § 265i odst. 3 tr. ř. vázán dovolatelem zvoleným rozsahem a uvedenými důvody. „Není-li proto z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry, zvláště pokud námitka obviněného postrádá nezbytné upřesnění. Vzhledem k absenci specifik lze pak pouze spekulovat, na který důkaz obviněná odkazuje, přičemž nejpravděpodobnějším se jeví soupis obratu na č. l. 970 poskytnutý německou bankou (Ostsächsische Sparkasse Dresden, tedy v překladu Východosaská spořitelna Drážďany). Je rovněž nutné podotknout, že v tomto soupisu ke dni 15. 12. 2016 u účtu vedeného na jméno obviněné je skutečně uvedena částka přesahující 2,5 milionů korun. Rovněž však není jasné, jaký má tato informace vztah k projednávané věci. Předmětem trestního řízení není a nikdy nebylo určení konkrétní výše majetku obviněné, ale posouzení, zda došlo k protiprávní dispozici s majetkem zůstavitele (viz níže rozvedená argumentace k právní kvalifikaci). Z tohoto důvodu nelze v uvedeném spatřovat opomenutí tím, že by soud nezohlednil ve svých skutkových závěrech provedený důkaz, neboť namítané skutečnosti nemohly sloužit k objasnění posuzovaného skutku, resp. skutků.

22. Z hlediska třetí alternativy dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze také souhlasit, že napadení zamítavého stanoviska soudu prvního stupně je formálně pod tento důvod podřaditelné. Soud prvního stupně, a především pak odvolací soud, přitom řádně, byť stručněji, svůj postoj odůvodnily (viz bod 18. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. usnesení soudu odvolacího) zdůrazněním nadbytečnosti navrženého s ohledem na rozsah provedeného dokazování i proběhlé dědické řízení, které se s otázkou vlastnictví části uložených finančních prostředků obviněnou již vypořádalo.

23. Za této situace je nutno prvně uvést, že při existenci soudního rozhodnutí ve věci dědického řízení, ve kterém obviněná vlastnictví 2 177 169 Kč na německých účtech zesnulého namítla poprvé (viz č. l. 41), dopadá na posuzované úprava předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně, je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení přistoupí k posouzení předběžných otázek, pouze pokud již nebyly pravomocně rozhodnuty příslušnými orgány. Výjimku tvoří posouzení viny, což je možno provést pouze v rámci trestního řízení. I v tomto případě však má soud povinnost zdůvodnit, proč se odchyluje od případných závěrů občanskoprávního řízení a vypořádat se se všemi relevantními důkazy, jež byly podkladem civilního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019). Tedy, byť je dáno k diskreci soudu, zda se odchýlí od již pravomocných závěrů civilních soudů, je tak možno učinit pouze z relevantních důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1111/2009).

24. Vezme-li se uvedené v úvahu, především pak závěr vyjádřený Nejvyšším soudem v citovaném usnesení pod sp. zn. 5 Tdo 490/2019, že „Soud rozhodující v trestním řízení tedy nemůže dospět k opačnému závěru založenému jen na argumentu, že je oprávněn samostatně posoudit tuto otázku jako předběžnou odlišně od soudu v občanskoprávním řízení“, není důvod nepřisvědčit zamítavému stanovisku soudu prvního stupně. Byla-li otázka vlastnictví části finančních prostředků již uzavřena v neprospěch obviněné jedním soudem a sama obviněná ve svém návrhu na doplnění dokazování nekonkretizovala, proč by se toto její tvrzení mělo v trestním řízení posoudit jinak, soudy neměly důvod odchylovat se od předchozího rozhodnutí. Jak totiž plyne z pravomocného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 46 D 4/2017 (č. l. 22–26), pozůstalá dcera N. Ch. nabyla celou pozůstalost po P. K. včetně práv a povinností spojených s předmětnými účty, a to navzdory tomu, že obviněná se do pasiv pozůstalosti přihlásila s pohledávkou 2 177 769 Kč z titulu investování do nemovitostí zůstavitele. Nijak však nedoložila, že by mu své prostředky poskytovala.

25. I kdyby se odhlédlo od proběhnuvšího dědického řízení, je namístě poukázat, že se soud prvního stupně podrobně zaobíral finančními poměry obviněné. Učiněná skutková zjištění zahrnovala posouzení obviněnou deklarovaných příjmů a výdajů, která byla kontradiktorní. V této spojitosti není ani bez významu, že podle výpovědi J. H. si měla obviněná půjčit 2 000 000 Kč v období mezi lety 2007 a 2008, tedy cca 10 let před skutky projednávanými v této trestní věci. Současně je třeba také upozornit, že obviněná měla obdobně jako zesnulý několik účtů, včetně účtu u předmětné německé banky, jak dokládá již citovaný soupis obratu.

Již tímto se stává argumentace obviněné nesrozumitelnou až nepřehlednou. Obviněná vybrala ve dnech 30. 6. 2017 a 30. 8. 2017 finanční prostředky zůstavitele, byť měla mít ke dni 15. 12. 2016 na svém účtu u německé banky více než 2,5 milionů korun. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněná opakovaně zdůrazňuje s odkazem na půjčku od svědka J. H., že jí náležela částka okolo 2 milionů korun a současně z výše zmíněného soupisu obratu vyplývá, že ještě větší částku měla na svém německém účtu, pak tím spíše se jeví její skutková verze nepravděpodobnou.

Zvláště, jak přiléhavě poukázal soud prvního stupně v bodě 19. svého rozhodnutí, finanční machinace obviněné se jeví iracionálními vzhledem k tvrzeným neustálým převodům na účty zesnulého, který měl stejně podle její výpovědi pomáhat splácet její dluhy. Celá situace je pak komplikována i skutečností, že na německé účty zesnulý pravidelně ukládal značné částky, ze kterých pak financoval stavbu vlastního domu, což i sama obviněná potvrzuje. Vychází-li se z obsahu zmíněných důkazů, tak přestože obviněná nejspíš oplývala nějakým kapitálem v minulosti, není důvod předpokládat, že tyto finanční prostředky zůstaly beze změny zachovány.

Zvláště, pokud měly být podle obviněné uloženy na účtu, ve kterém se mísily s financemi zesnulého. Právě toto sloučení, kdy oba dotyční (zesnulý a obviněná) společnými penězi z jednoho účtu platili stavbu domu, by pak jakékoliv sledování pohybu peněz na účtu obviněné činilo irrelevantním, resp. neprůkazným, protože by nebylo možno rozlišit, zda případné zaslané finanční prostředky obviněnou na účet zesnulého byly již užity, nebo naopak zůstaly nedotčeny. Tedy nejen, že navržený důkaz by z podstaty věci a s ohledem na nastalou situaci nemohl podpořit tvrzení obviněné, současně by se ani nevztahoval k jednání, které je obviněné kladeno za vinu.

Je totiž nutno zdůraznit, že protiprávnost jednání je dána samotným aktem převedení finančních prostředků zesnulého, k nimž neměla obviněná od okamžiku jeho úmrtí právo faktické dispozice ve smyslu utrácení na nejrůznější účely. Jak Nejvyšší soud implikoval výše a bude i dále rozebráno, pro dovozenou právní kvalifikaci jsou podstatnými ta skutková zjištění, která dokládají protiprávní manipulaci obviněné s financemi zesnulého i přes obeznámenost s výhradním dědickým nárokem poškozené.

26. Na tomto podkladě pak rozhodnutí soudu prvního stupně neprovést navrhovaný důkaz obstojí. Soud řádně v zákonných mezích přihlédl k obsahu provedených důkazů a jejich potenci, stejně tak i k v obžalobě navrhované právní kvalifikaci. Jestliže z uvedeného dovodil, že otázka vlastnictví peněžních prostředků uložených na účtu zesnulého byla jednak již vypořádána v dědickém řízení, jednak vychází ze skutečností irrelevantních ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a rovněž osvětlení této otázky nemohlo reálně vést k závěru, který by byl pro obviněnou příznivější (vzhledem k zmíněnému smíšení s finančními prostředky zesnulého), nelze zamítnutí předmětného důkazního návrhu ničeho vytknout, protože nabízí logické odůvodnění.

Nad nezbytný rámec je pak vhodné dále dodat, že navrhovaný důkaz ani nevysvětluje, na který účet zesnulého měla ukládat tvrzené finanční prostředky a proč vybrala peníze ze dvou jí přístupných účtů u německé banky. Stejně tak není ani jasné, proč tak obviněná učinila půl roku po smrti zůstavitele, nebo proč vybrala 3 778 609,50 Kč, pokud tvrdí, že jí náležela pouze částka okolo 2 000 000 Kč, tedy sama připouští, že se pohybovala dalece za rámcem jí tvrzeného objemu prostředků, které považovala za své (ač ani k tomu nebyla oprávněna).

Takto shrnuto, námitky obviněné překračují hranici nesrozumitelnosti, protože není jasné, jakou konkrétní částku si vůbec nárokuje. Vše dosud uvedené pak činí skutkovou verzi obviněné nedůvěryhodnou, což jen dále odůvodňuje zamítavý postoj soudu prvního stupně. Nejvyšší soud k tomu opětovně připomíná, že pokud dotyčný soud ve svém rozsudku řádně (byť stručně) odůvodnil, že měl ke svému rozhodnutí dostatečný skutkový podklad ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a z jeho skutkových zjištění nevyplývají zjevné rozpory, pak Nejvyššímu soudu nepřísluší provádět detailní přezkum veškerých skutkových zjištění, příp. jejich kompletnosti pro rozhodnutí o vině a trestu.

Je v pravomoci soudů prvního a druhého stupně, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence a je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 971/2014). Pokud tedy soud považoval další dokazování v určitém směru za nadbytečné, a tuto nadbytečnost ve svém rozhodnutí zdůvodnil uvedeným způsobem, pak i s ohledem na § 203 odst. 2 tr.

ř. a zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení lze jeho postup akceptovat.

27. V této spojitosti pak nezbývá než uzavřít, že řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje vinu obviněné a vyvrací její námitky. Odůvodnění soudů vycházela z konzistentnosti výpovědí vyslechnutých svědků a souladu s dalšími důkazy, což mimo jiné zahrnovalo především rozporuplnou polemiku obviněné v kontrastu s konzistentními a na sebe navzájem navazujícími skutkovými zjištěními. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr než ten, že obviněná vědoma si dědického nároku poškozené (kteréžto vědomí sama připustila) disponovala s finančními prostředky zemřelého protiprávním způsobem.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Nejvyšší soud předesílá, že pod v dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná podřadila především námitku nesprávného právního posouzení objektivní stránky u jednání popsaném v prvním dílčím skutku a rovněž nedodržení zásady subsidiarity trestní represe. Tímto však nejsou výhrady hmotněprávní povahy vyčerpány. Obdobnou výhradu proti nesprávnému právnímu posouzení objektivní a subjektivní stránky obviněná uplatnila i u skutku 2., byť v tomto případě námitku nesprávně charakterizovala jako skutkovou. Dovolací argumentace taktéž brojí (byť okrajově) proti aplikaci českých trestněprávních norem v případě druhého dílčího skutku, který se měl v očích obviněné stát celý v Německu. Třebaže tak výslovně nečiní a ani ji neuplatňuje ve vztahu k zmíněnému dovolacímu důvodu, takto vznesenou námitkou se obviněná vymezuje proti místní působnosti trestního zákoníku. Bylo by pak projevem formalismu se těmito námitkami nezabývat pro nesprávné navázání na adekvátní dovolací důvod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08).

Alternativa první

29. První alternativě ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka o „nezpůsobení škody“ jednáním popsaném v bodě 1. výroku o vině a tvrzení o oprávnění disponovat s finančními prostředky na německých účtech uvedenými pod bodem 2. tamtéž i po smrti zůstavitele. Jinak vyjádřeno, zatímco v případě prvního dílčího jednání obviněná v podstatě brojí proti vzniku škodlivého následku, stran druhého dílčího jednání namítá, že „nejednala protiprávně“, neboť měla dispoziční oprávnění k účtu a nadto důvod se domnívat, že jde o její prostředky na účtu. Těmto námitkám zaměřeným toliko do dílčích zákonných znaků použité právní kvalifikace (v širším rozsahu s ohledem na obsah dovolacích námitek nebyl Nejvyšší soud k přezkumu právní kvalifikace činu povolán) ovšem nelze přisvědčit z následujících důvodů.

30. Ve vztahu k předmětné otázce Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že dovolatelkou popírané „přisvojení“ si prostředků na účtu, od něhož dovozuje „nezpůsobení škody“, je právním pojmem, používaným trestním zákoníkem u majetkových trestných činů (např. krádeže podle § 205 a zpronevěry podle § 206). Tímto přisvojením pachatel získá možnost neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh.

tr.). Dokonání trestného činu tedy nastává již okamžikem, kdy naložil s věcí způsobem vylučujícím faktickou moc vlastníka nad věcí. Není přitom rozhodné, jakým konkrétním způsobem pachatel poté, co se věci zmocní v úmyslu si ji přisvojit (tj. po dokonání trestného činu), s věcí naloží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 842/2015). Může ji tedy bezprostředně po spáchání činu zničit, darovat, předat jiné osobě atd. Rovněž ji může vrátit poškozenému, a to jak z vlastní vůle, tak například z důvodu zadržení po činu apod. Vrácením věci po dokonání trestného činu však může dojít toliko k následné náhradě způsobené škody, nikoli k ovlivnění právního závěru o dokonání trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 963/2014). Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je vhodné dále připomenout, že pachatel ani nemusí mít úmysl se obohatit. Ani skutečný či domnělý majetkový nárok vůči poškozenému nevylučuje trestní odpovědnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 804/2023).

31. Obecně ve vztahu k oběma dílčím skutkům a k tvrzené absenci protiprávnosti postupu obviněné nutno uzavřít, že její argumentaci není možné přisvědčit. Nutno úvodem poukázat na § 1677 o. z., podle kterého nepovolal-li zůstavitel žádného správce, spravuje pozůstalost dědic. Že dědička (tedy poškozená) spravuje pozůstalost, ostatně potvrdila i soudní komisařka v rámci dědického řízení dne 12. 7. 2017. Pokud vznikne pochybnost o tom, kdo má pozůstalost spravovat, podle § 156 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), má v takových případech rozhodnout soud. Dále je třeba upozornit, že ve smyslu § 160 ZŘS osoba spravující pozůstalost je povinna toliko zachovat spravovaný majetek, nikoliv se zasloužit o jeho zhodnocení [pro srov. VLÁČIL, David. § 160 (Některé povinnosti při správě pozůstalosti). In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 340, marg. č. 1.]. Nadto je správce limitován potřebou souhlasu soudního komisaře k určitým úkonům a dále mu jsou – s ohledem na dosažení účelu výkonu správy a zajištění majetkové podstaty pozůstalosti – uloženy další povinnosti (viz § 1678 odst. 2 o. z.). Z uvedeného je tak zřejmé, že obviněná neměla žádný právní titul k dispozici s prostředky na účtech po úmrtí zůstavitele, o kterém prokazatelně věděla, jakož i o tom, že jedinou dědičkou zůstavitele bude jeho dcera.

32. Na tomto základě pak nelze ani přisvědčit obviněné, že by nebyl naplněn znak úmyslného zavinění. Obviněná podle vlastních slov věděla, že předmětné finanční prostředky náleží do dědictví poškozené, přesto s nimi nakládala bez souhlasu, resp. přes odpor poškozené. Jakékoliv následující jednání, třeba i ve prospěch poškozené, pak s ohledem na výše citované není relevantní z hlediska dokonání protiprávního konání kvalifikovaného jako trestný čin. Z hlediska subjektivní stránky je významné již prvotní úmyslné omezení právoplatného majitele v jeho vlastnických právech, neboť již tím mu vzniká škoda. Proto ani nezáleží, jak je dále s protiprávně přisvojeným majetkem naloženo. Lze tedy shrnout, že svévolné nakládání s majetkem zůstavitele jako s vlastním ještě před skončením dědického řízení nemůže obstát, a zvláště ne za situace, kdy obviněná věděla o výhradním dědickém nároku poškozené.

33. Posledně uvedené taktéž artikuloval už odvolací soud v bodě 14. svého rozhodnutí. Závěr, že obviněná nebyla oprávněna nakládat s finančními prostředky uloženými mj. i na německých účtech, nepomíjí existenci zplnomocnění k nakládání s těmito účty. Soudy náležitě vzaly na vědomí ničím nezpochybněnou možnost dovolatelky s účty zemřelého disponovat, toliko tuto dílčí okolnost ve svém právním hodnocení zasadily do širšího kontextu, který obviněná naopak opomíjí. Tvrzení obviněné, jímž vysvětluje své jednání, tak nemůže mít žádný vliv na posouzení objektivní či subjektivní stránky předmětného skutku.

Podstatným je totiž spolehlivě zjištěný fakt, že obviněná v inkriminované době disponovala s peněžními prostředky zesnulého, byť věděla (nejen o jeho úmrtí, ale i), že jedinou dědičkou je, resp. bude, poškozená N. Ch. O dopadu dědického řízení na výkon jejích práv k předmětným německým účtům byla obviněná ostatně informována, jak dokládá výpověď svědkyně H. B., jež byla podpořena i listinnými důkazy (email ze dne 10. 2. 2017 na č. l. 942, email na č. l. 84 a i informace od dotyčné německé banky na č. l.

983 až 984). Za takové situace nelze mít pochyb, že právní posouzení skutku je v souladu se zákonem. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že před úmrtím zůstavitele (a čistě formálně i poté) měla obviněná dispoziční právo k německému účtu. To však nemůže být realizováno způsobem jdoucím ve svém důsledku majetkově k tíži dědičky zůstavitele po jeho úmrtí.

34. Při aplikaci citovaných zákonných a teoretických východisek na projednávaný případ je patrné, že vznesené námitky nemohou zvrátit právní kvalifikaci soudů nižších stupňů ani v případě prvního dílčího skutku. K tomu se vztahující hmotněprávní námitka obviněné spočívá primárně v tvrzení, že poškozená nemohla pocítit škodu, neboť vybrané peníze z českého účtu zesnulého byly použity na zaplacení opravy septiku v domě, který měl stejně připadnout poškozené. Slovy obviněné tak mělo jít o správu cizího majetku. V reakci na to je třeba (krom výše uvedeného pod bodem 31.) konstatovat, že obviněná se vlastně vymezuje vůči vzniku škodlivého následku, což je jeden z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu. Trestněprávně relevantním následkem je zásah do zájmu chráněného trestním zákoníkem. Škodlivost jednání obviněné tedy zakládá již výběr peněz z českého účtu zůstavitele, protože dotyčná postupovala v rozporu se zákonným omezením pro nakládání s pozůstalostí (viz bod 32. výše). Veškeré právní úvahy soudů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje a dále i na ně odkazuje, se váží právě k tomuto momentu. Podstatná část dovolací argumentace obviněné se opírá o okolnosti, které nastaly nezávisle na tomto jejím konkrétním jednání. Tím však zcela pomíjí, jak bylo rozvedeno v předchozích bodech, že podstata jí za vinu kladeného jednání spočívá v tom, že disponovala s finančními prostředky zesnulého způsobem, který z jejich užívání vyloučil právoplatného vlastníka. Přitom bylo bezpečně vyvráceno, že by existoval jakýkoliv zákonný důvod, pro který by obviněná snad mohla disponovat s předmětnými peněžními prostředky.

35. Obviněná tedy založila své výhrady pouze na desinterpretaci některých jednotlivých zákonných znaků projednávané skutkové podstaty, což však nemohlo obstát. Z dosud uvedeného je patrné, že rozsah vznesených námitek v žádném bodě nepřekročil rámec právní kvalifikace, jak ji stanovily soudy nižších stupňů. Nutno přitom zdůraznit, na co už Nejvyšší soud poukázal v bodě 17. tohoto usnesení, že od obsahu podaného dovolání se odvíjí možné rozhodnutí, které lze na jeho podkladě učinit. Vymezila-li se proto obviněná pouze proti jednotlivým znakům stíhaného trestného činu, dovolací soud byl tímto ve své přezkumné činnosti vázán. Lze přitom shrnout, že obviněná žádnou ze svých dovolacích námitek neosvědčila vadu v právním posouzení obecných soudů.

36. První alternativě předmětného dovolacího důvodu odpovídá i (při notné dávce tolerance obsahově interpretovatelná) námitka stran subsidiarity trestní represe u skutku pod bodem 1., pokud obviněná odmítla skutek kvalifikovat podle trestního práva, došlo-li event. k porušení norem práva občanského. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.

zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost.

Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat, pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

37. Jednání obviněné popsané v bodě 1. výroku o vině představuje zcela běžný způsob naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže ve smyslu § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Škodlivost jednání ospravedlňující aplikaci norem trestního práva v projednávaném případě lze spatřovat v celkovém přístupu obviněné, která ač věděla o výhradním dědickém nároku poškozené, disponovala s finančními prostředky zůstavitele podle vlastní libosti. Nelze přitom odhlédnout, že škoda v rámci posuzovaného vícečinného souběhu činila celkově 4 178 609,50 Kč. Již toto samo o sobě ospravedlňuje aplikaci norem trestního práva. Škodlivost jednání pak dále umocňuje i skutečnost, že v případě předmětného dílčího jednání obviněná vybrala finanční prostředky do 2 dnů od smrti zůstavitele, aby se podle své vlastní výpovědi vyhnula blokování účtu notářem, teda fakticky mařila řádný průběh dědického řízení, jen aby následně bez jakéhokoliv bližšího ověření zaplatila za již realizovanou opravu septiku. Tedy nelze ani hovořit o snaze předejít vzniku další škody, protože té už bylo zabráněno. Zbývala toliko pohledávka, která se správně měla vypořádat v dědickém řízení. Nemůže tak obstát ani tvrzení obviněné, že jednala v nejlepším zájmu poškozené. Kdyby tomu tak bylo, pak by také věděla dříve než až v hlavním líčení, že dílo nebylo realizováno ve sjednaném rozsahu. Tím spíše lze pochybovat o jejích motivech, jak správně poukázal odvolací soud v bodě 14. svého odůvodnění. Ač lze „ocenit“, že dovolatelka tímto dílčím skutkem fakticky neobohatila přímo sebe, žádná z popsaných skutečností neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost jejího jednání vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě směl rezignovat na prostředky ochrany majetku (resp. vlastnického práva) spočívající v trestním postihu obviněné. V kontextu uvedeného je tak zjevné, že občanskoprávní řízení sice mohlo v tomto případě zjednat nápravu v otázce náhrady škody, ale vzhledem ke skutečnostem charakterizujícím jednání obviněné tím rozhodně nemohly být a nebyly vyváženy veškeré trestněprávní aspekty posuzované věci.

Alternativa druhá

38. K té části dovolání, v níž obviněná namítla, že posuzovaný skutek se nachází mimo místní působnost trestního zákoníku, je třeba uvést, že se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedené spadá do oblasti problematiky (jiného) hmotněprávního posouzení, jelikož uplatněná námitka se netýká posouzení skutku jako takového.

39. Zásada teritoriality je zakotvena v § 4 tr. zákoníku a vyjadřuje základ místní působnosti českého trestního práva. Podle § 4 odst. 1 se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Podle § 4 odst. 2 se za trestný čin spáchaný na území České republiky považuje a) dopustil-li se tu pachatel zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Podle § 4 odst. 3 tr. zákoníku je účastenství spácháno na území České republiky, a) je-li tu spáchán čin pachatele, kdy místo spáchání takového činu se posuzuje obdobně podle odstavce 2, nebo b) jednal-li tu zčásti účastník činu spáchaného v cizině. Z citovaných zákonných ustanovení lze dovodit, že trestný čin nemusí být na území naší republiky spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když následek (zpravidla půjde i o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. Postačí i část spáchaného jednání nebo i část následku (účinku) v České republice, přičemž na rozsahu takové části jednání nebo následku, ani na tom, zda je čin trestný i v cizině, nezáleží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 8 Tdo 222/2024).

40. Z formulace „měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat“ vtělené do § 4 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je zřejmé, že zákonodárce počítal i s následky (účinky), které měly na našem území nastat, resp. pachatel či pachatelé měli v úmyslu zmíněných následků (účinků) v České republice docílit. V této trestní věci bylo doloženo, že obviněná disponovala s majetkem, který po právu náležel poškozené. Obviněná sama zmínila, že byla na problematiku disponování s účty zesnulého bez souhlasu a vědomí dědice upozorněna (viz bod 34. tohoto usnesení). Za této situace, zohlední-li se i zmiňovaná zásada teritoriality a její obeznámenost s výlučným dědickým nárokem poškozené, měla tím spíše povinnost si dopředu a zejména hodnověrně ověřit, jakým způsobem jsou podmínky nakládání s majetkem zesnulého upraveny v České republice. Především pak, jestliže dědička i zůstavitel byli českými občany. V souladu s citovanou zákonnou úpravou tak nelze mít pochyb, že trestněprávní následek (přisvojení cizí věci, tedy majetku náležejícího poškozené) se projevil, resp. nastal, na území České republiky, i když tomu předcházející jednání obviněné (samotný akt zmocnění, tedy výběr peněz ze zahraničního účtu) proběhlo v cizině. Již pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že český trestní zákoník by na jednání obviněné dopadal i na základě zásady personality, kdy se v intencích § 6 tr. zákoníku podle zákona České republiky posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt.

K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody

41. Ohledně výhrad týkajících se nevypořádání námitek uplatněných v rámci odvolacího řízení je na místě shrnout, že neodpovídají žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Je však vhodné pro úplnost odkázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že nároky na kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, tak jak odpovídají obsahu práva na spravedlivý proces, nemohou být chápány tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na kteroukoli odvolací námitku, a proto se pro případ zamítnutí odvolání může odvolací soud do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. K uvedené argumentaci např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96 (§ 26 a tam citovaná prejudikatura), usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016. Z nastíněného pohledu jak rozsudek soudu prvního stupně, tak usnesení odvolacího soudu dostojí požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Zejména kritizované rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje rekapitulaci námitek z odvolání obviněné, jakož i jejich řádné, třebaže stručné, vypořádání. Nelze se tak ztotožnit s dovolatelkou, že by snad její stěžejní argumenty v odvolacím řízení nebyly vypořádány.

V. Způsob rozhodnutí

42. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly opodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 7. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu