6 Tdo 430/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 To 436/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 151/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 3 T 151/2022, byl obviněný F. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„poté, co se dozvěděl o tom, že je dražební vyhláškou č. j. 171 EXE 03012/16-256 nařízeno soudní exekutorkou Mgr. Simonou Kiselovou na den 28. 3. 2019 dražební jednání týkající se dražby bytové jednotky č. XY v budově č.p. XY, č.p. XY stojící na parcele č. XY v katastrálním území XY v části obce XY, podílu na společných částech domu - budovy v části obce XY, č.p. XY, č.p. XY, stojící na parcele č. XY v katastrálním území XY, o velikosti 702/20396 a podílu na parcele č. XY v katastrálním území XY, o velikosti 702/20396 ve vlastnictví poškozené K.

Z. (roz. V.), nar. XY, dne 27. 3. 2019 na pobočce České pošty na adrese XY na Praze 1 zneužil, za účelem získání této nemovitosti a s vědomím toho, že je připraven vyplatit za poškozenou toliko její exekuce, nikoli již žádnou další finanční hotovost, kterou jí přislíbil, její nepříznivé ekonomické situace a důvěřivosti, a aniž by zamýšlel dostát svému závazku, uzavřel s poškozenou kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitosti za částku 2 000 000 Kč, přičemž část této kupní ceny ve výši 200 000 Kč měla být dle kupní smlouvy poškozené uhrazena v hotovosti před podpisem kupní smlouvy a zbytek nejpozději do 31.

12 .2019, a dále jí dle kupní smlouvy přislíbil umoření pohledávek v exekučních řízeních vedených proti její osobě pod sp. zn. 171 EX 03012/2016, 171 EX 00753/2018 a 139 EX 29661/2018, a následně obžalovaný s poškozenou K. Z. (roz. V.) již však pouze ústní formou uzavřeli dodatek k této kupní smlouvě, ve kterém se obžalovaný zavázal, že poškozená K. Z. (roz. V.) může v předmětné bytové jednotce, jejíž vlastnictví přešlo na obžalovaného, setrvat v pozici nájemkyně, přičemž nájemné ve výši 15 000 Kč měsíčně mělo být strháváno z doposud nevyplacené kupní ceny bytu, přičemž však obžalovaný vyplatil dne 28.

3. 2019 toliko exekuce poškozené v celkové výši 228 000 Kč, čímž odvrátil dražbu předmětné nemovitosti, kdy obžalovaný kupní smlouvu a zejména její dodatek učiněný pouze ústní formou uzavřel s vědomím, že této dohodě nedostojí, a nemovitost, jejímž vlastníkem byl obžalovaný v období od 10. 4. 2019 do 4. 11. 2019, prodá M. R., nar. XY, přičemž zbylou část kupní ceny ve smluveném termínu, případně sníženou o zápočtem uhrazené nájemné, obžalovaný poškozené nikdy neuhradil a nemovitost ještě před uplynutím lhůty k jejímu splacení prodal M.

R., nar. XY, na základě kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitým věcem ze dne 31. 10. 2019 za kupní cenu ve výši 2 215 000 Kč, kdy od 4. 11. 2019 se vlastníkem nemovitosti stal M. R., nar. XY, čímž poškozené K. Z. (roz. V.), nar. XY, způsobil škodu ve výši 1 595 500 Kč“.

2. Podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. l tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené K. Z. částku ve výši 1 595 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla táž poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Obviněný byl dále podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 1 ZT 214/2021, pro jednání uvedená pod bodem 2) a 3) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly tyto skutky, pro které byl stíhán. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené I. M. a V. J. odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný, státní zástupce, poškozené K. Z., I. M. a V. J., rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 To 436/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody poškozené K. Z. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené K. Z. škodu ve výši 1 595 500 Kč s 15 % úrokem z prodlení ode dne 29. 3. 2023 do zaplacení, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody tuto poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání obviněného a státního zástupce zamítl. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl též odvolání poškozených I. M. a V. J.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.

6. Dovolatel uvedl, že veškerá skutková zjištění obou soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně zcela nepoužitelných důkazech, přičemž odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto je dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro extrémní rozpor skutkových zjištění soudu s obsahem provedených důkazů.

7. Obviněný připomenul, že původní řízení proti jeho osobě bylo vedeno pro tři činy, kterých se měl dopustit vůči třem poškozeným, přičemž vůči dvěma poškozeným byl obžaloby zproštěn. Pro skutek údajně spáchaný ke škodě poškozené K. Z. mu bylo obvinění sděleno usnesením policie ČR ze dne 25. 11. 2021, č. j. KRPA-121602-185/TČ-2020.

8. Následně namítl, že právní věta u popisu skutku „zcela chybí“, což je zásadní nedostatek „rozsudku“. Usnesení o zahájení trestního stíhání musí mít veškeré náležitosti, tedy také co se týče subjektu a subjektivní stránky, objektu a objektivní stránky trestného činu. Musí z něj být patrné zavinění pachatele. Pokud toto chybí, znamená to podstatnou vadu řízení neodstranitelnou postupem soudu. Po podání obžaloby je to důvodem k vrácení věci soudem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., resp. v pozdější fázi řízení důvodem k postupu odvolacího soudu podle § 260 tr. ř. Pokud totiž v popisu skutku nejsou uvedeny žádné zákonem a judikaturou požadované skutkové okolnosti, pak nelze považovat zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. za zákonné. Podle něj v předmětném usnesení o zahájení trestního stíhání chybí popis jakéhokoli jeho jednání, v němž by mohl být spatřován podvod z jeho strany vůči poškozené. Chybí tak podstatná náležitost daného usnesení, když pouhý fakt nedoplacení určité částky kupní ceny v žádném případě nelze považovat za žádnou trestnou činnost.

9. Dále vytkl, že z usnesení o sdělení obvinění nejsou ani patrny částky, které po dohodě s poškozenou exekutorům uhradil. Důvod, proč kupní cenu nedoplatil, by jedině mohl být vyjádřením subjektivní stránky podvodu. To ale z důkazního stavu nevyplývá. Není tak jasné, v čem měl podvod z jeho strany v okamžiku uzavření smlouvy spočívat. Soud po podání obžaloby na tuto vadu nereagoval, nýbrž popis skutku sám oproti usnesení o sdělení obvinění i oproti obžalobě o podstatnou chybějící náležitost doplnil, neboť rozšířil popis skutku o jednání, v němž je podvod spatřován. Postup orgánů činných v trestním řízení, který následoval po vydání vadného usnesení o sdělení obvinění je nezákonný, pokud se chybějící zavinění snažily doplnit vlastním textem.

10. Z obžaloby nevyplývá, jak měl zneužít nepříznivé finanční situace poškozené, když ta byla pochopitelně předem známa. Následně soud popis jeho jednání doplněný o vágní obrat „zneužil“ z obžaloby převzal a rozšířil o další jednání, v němž teprve spatřuje naplnění skutkové podstaty podvodu. Nahrazení chybějícího popisu subjektivní stránky v usnesení o sdělení obvinění vlastním textem a dedukcemi v obžalobě a rozsudku je porušením procesních předpisů, tedy i totožnosti skutku. Veškeré důkazy opatřené v trestním řízení po vydání vadného usnesení o zahájení trestního stíhání jsou procesně nepoužitelné.

11. Dovolatel dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Jeho údajná vina nevyplývá ze závěrečné řeči státního zástupce ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Úvahy o vině ignorují fakt, že nemohl vědět, že poškozená je alkoholička, která lže a neplatí faktury. Státní zástupce si odporuje, když tvrdí, že vše bylo spolu s advokáty dopředu promyšlené, aby jednání obviněného bylo v souladu s trestními a občanskoprávními normami. K tomu dovolatel dodal, že situace, kdy neexistují přímé důkazy, není hodnocena v jeho prospěch.

12. Soudům obviněný vytkl, že podle jejich rozhodnutí prodej nemovitosti poškozené K. Z. neproběhl standardním způsobem, ačkoli není jasné, z čeho orgány činné v trestním řízení při této úvaze vycházely. Byla uzavřena kupní smlouva, ve které bylo obsaženo ujednání o úhradě kupní ceny, které bylo z jeho strany splněno. Měl totiž zaplatit pouze ty exekuce, na jejichž základě došlo k vypsání dražby bytu, nikoli další. Nepochybně z tohoto důvodu zažádala poškozená o platbu v hotovosti. Proto není možné usoudit na podvodný úmysl z toho, že nesložil kupní cenu do notářské úschovy. Nesouhlasí s tím, že právě platba 3x v hotovosti do rukou poškozené, je nepřímým důkazem o jeho vině. Pokud jde o obcházení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, tak směnka vystavená na částku 310 000 Kč zákonný limit překročila, z čehož vyplývá, že úvahy státního zástupce a soudu o jeho vině nemohou svědčit. Nezměněný životní styl poškozené také nemůže být důkazem o jeho vině, protože poškozená potřebovala příjem peněz před okolím utajit. Na věrohodnost výpovědi poškozené se v žádném případě odvolávat nelze. Ze všech dalších objektivních důkazů (výpovědi svědků – manžela a vedoucího bytového družstva) lze dovodit, že poškozená je nespolehlivá lhářka. Jelikož poškozená měla kvůli dalším exekucím obstavené účty, tak i platby byly zasílány z účtu její matky. Jestliže orgány činné v trestním řízení dovozovaly, že způsob nakládání s prostředky poškozenou se nezměnil, ignorují nebo nepostřehly, že hovoří o účtu její matky. Proto na základě výpisu z tohoto účtu nelze činit žádné závěry o způsobu chování poškozené po obdržení hotovosti ze strany dovolatele.

13. Dále dovolatel namítl změny v popisu žalovaného skutku. Důvod, proč byly učiněny, je ten, že musely být provedeny, neboť k žádnému podvodu, tak jak ho popisuje usnesení o sdělení obvinění, dojít nemohlo. K podvodu z důvodu, že nebyla doplacena část kupní ceny, dojít nemohlo, když exekuční řízení po zaplacení dluhů bylo zastaveno. Poškozená byt dovolateli nepředala a dovolatel proto neměl důvod doplatit kupní cenu. Skutek byl modifikován tak, že podvodem bylo až další jednání dovolatele (v usnesení o sdělení obvinění ani obžalobě nezmíněné) a sice pozdější po uzavření kupní smlouvy pouze ústně uzavřená ústní dohoda, že poškozená může v bytě zůstat. Pokud opravdu existovala, tak jí dovolatel dostál, protože nechal poškozenou bydlet v bytě řadu měsíců. Fakt, že se dovolatel v době uzavírání kupní smlouvy nemohl dopustit žádného podvodu, vyplývá již z toho, že taková dohoda v písemné formě neexistuje. Z hlediska eventuálního naplnění subjektivní stránky podvodu v okamžiku uzavírání kupní smlouvy je důležitý její obsah, v němž o možnosti setrvat v bytě, tudíž ani o době setrvání není ani zmínka. Jediné, co nedodržel, je to že nezaslal peníze na účet, jehož číslo dodnes nezná. V kupní smlouvě není ani slovo o tom, že se dovolatel zavazuje předmětný byt do určitého data neprodat.

14. Obviněný nesouhlasí s tím, že bylo pod rozlišovací schopností poškozené pochopit obsah nájemní smlouvy, kterou dobrovolně podepsala a kterou jí pronajal byt nikoliv on, nýbrž M. R. Je přece spíše naprosto zřejmé, že se už 27. 3. 2019 nedomnívala, že byt kupuje advokát, na jehož hlavičkovém papíře je kupní smlouva uzavírána. Pokud by si opravdu změny majitele bytu nevšimla, svědčilo by to pouze o tom, že ji zajímalo pouze jediné, a to udržet si bydlení na stejné adrese, aby před rodinou prodej bytu zatajila. Proto nemohla přiznat, že už část kupní ceny obdržela. Všechny úvahy obsažené v rozsudku soudu prvního stupně jsou podle dovolatele čiré spekulace, nepodložené jediným důkazem.

15. Zbývá jediná konstrukce, že podvod má spočívat v ústním slibu dovolatele, že poškozená bude moci po prodeji bytu v něm setrvat. I tato dohoda, pokud by existovala, tak byla z jeho strany dodržena, protože poškozená nakonec v bytě setrvala až do 1. 4. 2021, tj. téměř 2 roky. Zásadní je, že žádná dohoda uzavřená ex post po podpisu kupní smlouvy nemůže suplovat subjektivní stránku dovolatele v okamžiku uzavření smlouvy. Nalézací soud upravil skutek do podoby, stručně řečeno, že podvodu se dopustil tím, že poté, co se dozvěděl o dražbě bytu poškozené, zneužil za účelem získání nemovitosti její důvěřivosti a její nepříznivé finanční situace, ale v té jsou všechny osoby, kterým je exekuovaná nemovitost. Poškozená ale kupní smlouvu uzavřela nikoli pod nátlakem. Pokud jde o nedodržení obsahu kupní smlouvy, tak její ujednání nedodržela především poškozená, která měla poskytnout číslo svého účtu, což neučinila a nejpozději do data 31. 12. 2019 nepředala dovolateli byt. Dohoda o zaplacení dluhů dodržena byla a stejně tak i dohoda že po určitou dobu, bude moci poškozená s rodinou dál v bytě bydlet, pokud bude platit služby spojené s užíváním bytu. Pokud jde o výši částek, které dovolatel z kupní ceny fakticky zaplatil, tak zaplacení či nezaplacení tří směnek je posouzením in dubio pro reo. Věrohodnost poškozené je podlamována výpovědí jejího manžela o tom, že mu soustavně lhala, a že mu prodej bytu tajila.

16. Na jeho vinu nelze usuzovat ani z pohledu jeho údajné ochoty zaplatit dlužnou částku kupní ceny přes údajného prostředníka. Dovolatel popírá, že by kdy podobnou nabídku učinil a existence a totožnost daného muže nebyla nikdy zjištěna, a navíc se o něm zmiňuje pouze přítel poškozené, jehož výpověď nelze považovat za věrohodnou.

17. Pokud jde o jakési zneužití poškozené, pro kterou podepisování listin bylo pod její rozlišovací schopnost, zdůraznil dovolatel požadavky kladené při uzavírání právních úkonů na gramotnou poměrně zdravou a mladou osobu vyplývající z logiky věci i judikatury ohledně požadavků kladených na obezřetnost jednání těchto osob. Pokud tedy jediným znakem skutkové podstaty daného podvodu má být nedoplacení kupní ceny, za situace, kdy dovolatel přislíbenou kupní cenou disponoval, jde o otázku ryze občanskoprávní, nikoli o rovinu trestní.

18. Dovolatel shrnul, že skutková zjištění a právní závěry učiněné soudem prvního stupně a potvrzené soudem druhého stupně z existujících důkazů jmenovaných v bodu 302. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jsou s danými důkazy v extrémním rozporu. Pokud jediným důkazem, který neguje význam těchto ostatních důkazů, má být pouze výpověď poškozené, tak takový postup ignoruje zásadu in dubio pro reo.

19. Obviněný se neztotožnil s hodnocením důkazů způsobem, jakým postupoval státní zástupce a po něm soud. Soud mu dokonce vytkl, že všechny smlouvy a podpisy poškozené na rozhodujících listinách jsou pravé. Dokladují podle něj sofistikovanost podvodu, který je prokázán jediným důkazem, a sice výpovědí poškozené, kterou soud hodnotí jako věrohodnou. Vzdor tomu, že přímá svědectví a podepsané dokumenty i její výpověď, proč v bytě setrvávala, hovoří o její naprosté nevěrohodnosti a ve prospěch dovolatele.

20. Důsledkem jeho odsouzení bylo to, že dne 20. 3. 2024 byl nucen nastoupit zbytek trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. Nad rámec trestu uloženého mu napadeným rozsudkem v délce 42 měsíců, je nucen vykonat další trest odnětí svobody v délce 913 dnů.

21. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil s tím, aby dovolací soud věc projednal a rozhodl o ní v neveřejném zasedání.

22. Ve věci se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který zdůraznil, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu, že oba soudy na totožné výhrady dovolatele v průběhu řízení přiléhavě reagovaly, považoval státní zástupce za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty, s jejichž nosnými body se ztotožňuje.

23. Navázal, že pod žádný dovolací důvod nelze podřadit námitku, že „právní věta u popisu skutku zcela chybí. To je ovšem zásadní nedostatek rozsudku“. Státnímu zástupci nebylo jasné, k čemu se tato námitka vztahuje. Obviněný ji zařadil bezprostředně za citaci textu usnesení o zahájení trestního stíhání, na což navázal poukazem na údajný nedostatek rozsudku spočívající v absenci právní věty. Státní zástupce k tomu jen krátce uvedl, že rozsudek nalézacího soudu právní větu rozhodně obsahuje. Pokud snad dovolatel tuto námitku směřoval proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 11. 2021, tak toto všechny zákonné náležitosti splňuje a z toho důvodu žádné pochybnosti o důvodnosti zahájení trestního stíhání nejsou.

24. Státní zástupce pokračoval, že obviněný dále vyjádřil výhrady k popisu subjektivní stránky v usnesení o zahájení trestního stíhání, která podle jeho názoru nebyla dostatečně vyjádřena, na což navázal námitkou porušení totožnosti skutku, což mělo být způsobeno odlišným vymezením jednání v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku. Námitku nedostatečného popisu subjektivní stránky podle jeho názoru pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) potažmo m) tr. ř. podřadit nelze. Navíc jde o námitku, která odporuje realitě, protože byla již v usnesení o zahájení trestního stíhání vyjádřena dostatečně. Námitka porušení totožnosti skutku dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje a nelze ji logicky podřadit pod druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod.

25. Dále popsal, že podle judikatury je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku. Podstatné přitom je, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis. Totožnost skutku je přitom zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. V dané věci i přes modifikaci popisu jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, byla totožnost skutku zachována.

26. Za zjevně neopodstatněnou považoval státní zástupce námitku, v jejímž rámci v návaznosti na údajnou absenci vyjádření subjektivní stránky v usnesení o zahájení trestního stíhání a nerespektování zásady totožnosti skutku obviněný vytkl vadu užití procesně nepoužitelných důkazů. Žádným z těchto nedostatků však trestní řízení zatíženo nebylo.

27. Další penzum výhrad podle státního zástupce obviněný vznesl ke skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, která označil za extrémně nesouladná s provedenými důkazy. Vyjádřil názor, že obviněným přednesenou výhradu sice s tolerancí pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařadit lze, je však zjevně neopodstatněná. Akcentoval, že nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o rozsah, ale rovněž co do formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud. Nedostatek ve smyslu zjevného rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů by bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není.

28. Státní zástupce zopakoval, že za základ skutkových zjištění byla důvodně vzata výpověď poškozené K. Z., přičemž ve vztahu k ní nevyšlo najevo nic, co by svědčilo pro podezření, že by rozhodná skutková zjištění zkreslovala. Její výpověď na rozdíl od postoje dovolatele vyzněla zcela logicky a byla souladná se skutečnostmi doloženými dalšími provedenými důkazy. Soudy důvodně dovodily, že záměrem obviněného od počátku bylo získat daný byt bez toho, že by za něj uhradil sjednanou kupní cenu, resp. že by uhradil cokoliv nad rámec vyrovnání dluhů poškozené, pro které byla nařízena exekuční dražba. Poškozená přitom o daný byt fakticky přišla, aniž by za něj obdržela sjednanou protihodnotu. Soudy bylo po právu dovozeno, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Na okraj uvedl, že pod žádný dovolací důvod nelze podřadit závěrečné nářky dovolatele nad tím, že aktuální odsuzující rozhodnutí založilo důvod pro přeměnu původně vykonávaného trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl v minulosti podmíněně propuštěn.

29. Dodal, že není-li odsuzující rozsudek nalézacího soudu zatížen některou z vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být vadný ani rozsudek odvolacího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

30. Uzavřel, že část dovolacích námitek obviněného pod žádné dovolací důvody podřadit nelze a zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

31. Ve věci učinila prostřednictvím svého právního zástupce vyjádření rovněž poškozená, která dovolání obviněného vyhodnotila jako nedůvodné. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

33. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 To 436/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

34. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.

35. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

36. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

37. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV. Důvodnost dovolání

38. Obviněný ve svém dovolání uplatnil mnoho námitek, jak je patrno z obsahu rekapitulace jeho podání. Jeho argumentaci je možno rozčlenit na námitky: a) opírající se o tvrzení, že usnesení o zahájení trestního řízení v jeho věci je vadné, v důsledku čehož jsou následně ve věci pořízené důkazy nepoužitelné, b) popisující jeho přesvědčení, že skutková zjištění, která učinil v průběhu řízení soud prvního stupně, se mají nacházet ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

39. Tomu by podle něj měl odpovídat: a) ve vztahu k soudu prvního stupně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantách, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, b) ve vztahu k soudu druhého stupně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho variantě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

40. V obecné rovině je možno tyto výše uvedené výtky dovolatele formálně podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, nicméně dovolací soud předesílá, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

41. Uplatněné námitky nejsou převážně námitkami ve věci nově uplatněnými, a tudíž dosud neřešenými, nýbrž výhradami, které poukazují na problematiku, která již byla soudy nižších stupňů podrobně řešena v předchozích fázích trestního řízení. Jsou jimi rozebrány v odůvodněních jejich rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s uvedenými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, přičemž dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, je nadbytečné, aby opětovně ve všech podrobnostech vykresloval, co již bylo soudy nižších stupňů popsáno. Postačuje tak většinou poukázat na jejich rozhodnutí a připomenout vybrané argumenty. Dovolací soud přitom již na tomto místě konstatuje, že soud prvního stupně postupoval důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o čemž svědčí mimo jiné i to, že obviněného zprostil obžaloby ze dvou skutků, které mu byly obžalobou také kladeny za vinu.

IV./1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K alternativě první

42. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se ve smyslu této alternativy jedná tehdy: a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

43. Dovolatel musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

44. Obviněný svou námitkou, že rozhodná skutková zjištění jsou údajně ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, primárně zpochybňoval naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Odhlíží ovšem od toho, že v odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně namítaným skutečnostem věnoval a v dostatečném rozsahu své závěry vyložil. Hodnocení provedených důkazů neshledává dovolací soud libovolným, z důkazů dovozená skutková zjištění jsou přiléhavá a správná. Nelze je tudíž označit za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů.

45. S poukazem na to, co Nejvyšší soud připomenul v bodě 42. tohoto usnesení, napadené rozhodnutí (resp. rozsudek soudu prvního stupně) takovou vadou zatíženo není, neboť všechna skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů z provedených důkazů bez pochyb vyplývají.

46. Je nadbytečné, aby dovolací soud zde znovu rozebíral a reprodukoval důkazy a jejich hodnocení provedené v předchozích fázích trestního řízení. Z hlediska smyslu námitek dovolatele je namístě reagovat na celkový jím tvrzený obraz jeho jednání, tak jak se jej snažil dovolacímu soudu ve svém podání prezentovat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že verze prezentovaná obviněným ve světle provedeného dokazování neobstojí a že zjištění učiněná soudy nižších stupňů tomuto dokazování odpovídají.

47. Soudy nižších stupňů vzaly za základ skutkových zjištění výpověď poškozené K. Z., o níž dospěly k závěru, že je pravdivá, a naopak u výpovědi dovolatele dospěly k závěru opačnému, tedy že neodpovídá skutečnosti. Zde je vhodné upozornit mimo jiné na bod 304. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kde patřičně vyložil, proč považoval poškozenou za důvěryhodnou a oproti tomu, proč v případě obviněného seznal, že uváděl nepravdivé informace. Vyzdvihl zde exekutorský zápis, z něhož plyne, že na exekutorský úřad volala z telefonního čísla obviněného osoba, která se představila jako bratr poškozené. Soud prvního stupně důvodně uvedl, že není zřejmé, z jakého důvodu by měla na exekutorský úřad volat právě z telefonního čísla obviněného osoba, která se vydávala za bratra poškozené (k tomu obviněný vyloučil, že by se za bratra poškozené vydával), a kdy se zdá vysoce nepravděpodobné, že by za tímto účelem někdo využil, ať už to provedl jakkoliv, telefonního čísla obviněného.

48. Je logické, že dovolatel se snažil ve svém dovolání, stejně jako v předchozích fázích řízení zpochybnit výpověď poškozené, nicméně dovolací soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení provedených důkazů správně a výsledek dokazování netrpí vadou zjevného rozporu. V těchto souvislostech pak zde vyzdvihuje toliko výňatky z provedeného dokazování a hodnocení důkazů, které považuje za signifikantní, přičemž poukazuje na to, že si daných okolností povšiml již soud prvního stupně a správně je akcentoval.

49. V konkrétnosti tak dovolací soud připomíná zejména tyto okolnosti. Poškozená se nacházela v situaci, kdy měla více dluhů a byla bez prostředků k jejich zaplacení. V rámci probíhající exekuce jí hrozilo, že pozbude byt, v němž bydlela, přičemž neměla jinou možnost bydlení. Zároveň její vztahy s manželem byly špatné, obávala se jej. Jejím zásadním cílem bylo zajistit, aby mohla nadále bydlet v bytě, který obývala se svým manželem a který byl předmětem nastávající dražby, přičemž se snažila nastalou situaci před ním tajit.

50. Obviněný pochopitelně věděl, že předmětný byt má být v brzké době předmětem exekuční dražby z důvodu neuhrazených dluhů poškozené. Poškozené bezprostředně hrozilo, že o daný byt v dražbě přijde. Tomu obviněný přizpůsobil své jednání. Využil toho, že poškozená nechtěla přijít o bydlení ve svém dosavadním bytě a byla tak ochotna uzavřít kupní smlouvu s podmínkami, které jí předestřel.

51. Okolnost, že poškozená chtěla zůstat bydlet v daném bytě, se v posuzované věci ukázala jako klíčová. Poškozená tomuto cíli podřídila své jednání. Uzavřela tak s obviněným kupní smlouvu, jejíž podmínky sestavil obviněný. Podepsala tedy to, co jí předložil. Jestliže poškozená vypověděla, že s obviněným zároveň uzavřela ústní dohodu o tom, že může setrvat v předmětném bytu se svou rodinou, přičemž nájemné jí bude strháváno z částky kupní ceny a že nepřevzala žádné peníze v hotovosti, ačkoli obviněnému o tom podepsala několik stvrzenek, koresponduje to s dalšími zjištěními ve věci. Odpovídá to tomu, že následně po obviněném nijak nevymáhala zbytek kupní ceny a byt nadále užívala. Oproti tomu dovolatel sám uvedl, že jeho činností bylo obchodování s nemovitostmi, a přitom nechal bydlet ve svém bytě mnoho měsíců poškozenou bez jakékoli písemné nájemní smlouvy a nepředložil v rámci trestního řízení žádné logické vysvětlení, proč vlastně toleroval setrvávání poškozené a její rodiny v bytě, který od ní koupil. Logické je také vysvětlení poškozené, že obviněnému podepsala několik stvrzenek, v nichž nepravdivě potvrdila, že od něj převzala statisícové finanční částky v hotovosti, když uvedla, že je podepsala pod nátlakem z jeho strany, neboť jí vyložil, že v případě odmítnutí podpisu ji může z bytu vystěhovat. Její výpověď podporují další provedené důkazy, z nichž plynoucí informace korespondují s průběhem skutkového děje, jak jej popsala poškozená. Lze zmínit výpověď jejího manžela D. Z., který mimo jiné potvrdil, že o prodeji bytu nevěděl, až když se byt prodal, tak se dozvěděl z upomínek, že se dluh týkal bytu. Průběh děje podporuje rovněž výpověď svědka T. M., předsedy výboru SVJ XY. Jednotlivé právní úkony týkající se dotčeného bytu, jak je popsala poškozená, jsou zdokumentovány mimo jiné převodními smlouvami, listinami z exekučního řízení a katastrálních řízení.

52. Z celého průběhu skutkového děje, tak jak byl ustálen v procesu dokazování, vyplynul úmysl obviněného hned od počátku získat od poškozené předmětný byt a neuhradit za něj řádně kupní cenu, resp. uhradit jen to, co bylo nezbytně nutné pro odvrácení dražebního jednání.

53. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

54. Dovolací soud se tedy ztotožnil se zjištěním soudů nižších stupňů, že obviněný od počátku předstíral připravenost uhradit poškozené kupní cenu, ačkoliv to nikdy neměl v úmyslu. Ve skutečnosti jeho záměrem bylo získat byt s minimálními náklady obnášejícími zejména výdaje na zastavení dražebního jednání, porušit svoje závazky vůči poškozené a obohatit se o částku nevyplacenou poškozené. To se navíc snažil zastřít nepravdivými stvrzenkami o úhradě statisícových částek v hotovosti, přičemž přiměl poškozenou, aby mu je podepsala a nepravdivě tak potvrdila, že přijala část kupní ceny v hotovosti. Součástí jeho podvodného jednání směřujícího k uvedenému cíli byl i příslib daný poškozené, že bude moci nadále obývat daný byt.

55. Z uvedeného plyne, že vadou odpovídající první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně netrpí. K alternativě druhé

56. Jako procesně nepoužitelný je označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 20/2018).

57. Obviněný vytýká ve svém podání podstatné vady řízení a na to navazující procesní nepoužitelnost důkazů. Tuto svou námitku opírá o argumentaci mířící proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 11. 2021, č. j. KRPA-121602-185/TČ-2020-001378, jež je obsaženo na č. l. 20 a násl. spisu. Poukazem na údajné vady zatěžující toto usnesení dospívá k závěru, že nedošlo k řádnému zahájení jeho trestního stíhání, z čehož dovozuje, že veškeré důkazy orgány činnými v trestním řízení provedené jsou procesně nepoužitelné. Tvrzením o existenci jím uváděných procesních vad dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, tj. rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.

58. S jeho konstrukcí se není možné ztotožnit, neboť předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání a navazující řízení žádnou z vad jím tvrzených netrpí. Nejsou tak dány žádné pochybnosti o jeho správnosti a o důvodnosti zahájení trestního stíhání vůči obviněnému. V konkrétnosti dovolací soud uvádí následující.

59. Usnesení o zahájení trestního stíhání má podle trestního řádu splňovat náležitosti § 160 odst. 1 a § 134 odst. 1 tr. ř. Nahlédnutím na jeho text je nutno konstatovat, že dané usnesení o zahájení trestního stíhání zákonem požadované náležitosti splňuje. V jeho znění je v úvodní části popsáno, že „[p]odle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. se zahajuje trestní stíhání osoby F. T. jako obviněného ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku“, jehož se měl dopustit skutkem dále popsaným.

60. V popisu skutku je uvedeno, že obviněný „… za účelem vylákání nemovitého majetku od K. Z. ... uzavřel jako kupující kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitým věcem ...“ a následně je vyjádřeno, že svým závazkům nedostál („… zbytek kupní ceny se … zavázal uhradit nejpozději do 31. 10. 2019, částku neuhradil a nemovitosti ještě před uplynutím této lhůty prodal …“). Přestože si lze představit výstižnější popis skutku, který by precizněji vyjádřil jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu, pro který bylo tímto usnesením zahájeno (resp. rozšířeno) trestní stíhání obviněného, nelze se ztotožnit s jeho námitkami, že k řádnému zahájení jeho trestního stíhání nedošlo. Subjektivní stránku podvodného jednání obviněného vyjadřuje termín „za účelem vylákání“, který je třeba vyložit ve smyslu zlovolného úmyslu, jímž dochází k odlišení trestněprávní povahy jednání obviněného od jednání s právem, alespoň v počáteční fázi souladného (tj. samotného faktu uzavření kupní smlouvy) spojeného s následným, pozdějšími okolnostmi odůvodněným neuhrazením kupní ceny, kterýžto popis by bylo nutno (na rozdíl od policejním orgánem zvoleného popisu) vnímat jako nevyjadřující trestněprávní povahu daného jednání, a tudíž nezpůsobilý odůvodnit zahájení trestního stíhání obviněného. Jak již bylo zmíněno, popis skutku není ideální, současně však není tak nedostatečný, aby nemohl plnit tu funkci, která se od něj očekává, tj. vymezení povahy trestněprávního jednání způsobem umožňujícím adekvátní obhajobu obviněným. V dané souvislosti nelze zapomínat na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání je aktem aplikace práva, který vydává orgán činný v trestním řízení v počáteční fázi trestního řízení na podkladě výsledků prověřování (po úkonech činěných podle hlavy deváté trestního řádu) a že tudíž na něj (z hlediska popisu skutku) nelze klást stejné požadavky jako např. na rozsudek, který je vydáván po komplexně provedeném dokazování. Ostatně obdobného sdělení („usnesení o zahájení trestního stíhání má pouze iniciační charakter …) se obviněnému dostalo i v usnesení státní zástupkyně (č. l. 32–34), jímž byla zamítnuta jeho stížnost podaná vůči jím zpochybňovanému usnesení o zahájení trestního stíhání.

61. Nelze-li se ztotožnit s tvrzením dovolatele, že k zahájení jeho trestního stíhání nedošlo zákonem předvídaným způsobem, nemůže platit jeho závěr, že důkazy, které byly posléze provedeny, jsou procesně neúčinnými důkazy ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

IV./2. K námitkám nepodřaditelným pod dovolací důvody

62. Na výhrady o procesní neúčinnosti důkazů obviněný navázal tvrzením o porušení totožnosti skutku. Také zde se nelze s jeho tvrzením ztotožnit. S odkazem na body 319. a 320. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dovolací soud k totožnosti skutku připomíná ze svých rozhodnutí následující.

63. V souladu s vyjádřením státního zástupce dovolací soud připomíná, že podle ustálené literatury je třeba odlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Podstatné přitom je, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je přitom zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutky postupně uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a odsuzujícím rozsudku musí být naprostá shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo jen při částečném zachování totožnosti jednání a následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je dále zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).

64. V návaznosti na uvedené pak je s ohledem na popis jednání obviněného zřejmé, že i přes modifikaci popisu skutku, o níž ostatně hovoří sám soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, byla totožnost skutku, jak je vyloženo odkazovanými soudními rozhodnutími, zachována. Hovořit lze jak o minimálně částečné totožnosti jednání obviněného (na úkony vedoucí ke změně vlastnictví nemovitosti poškozené K. Z.), tak minimálně částečné totožnosti následku (projevující se ve vzniku škody, resp. majetkové újmě, kterou v důsledku jednání obviněného utrpěla). Nutno zdůraznit, že v tomto směru se však jednalo o skutečnosti podstatné, které plně totožnost skutku (v jeho reálné podobě) udržují, a to i z hlediska jeho namítaného rozdílného popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, v podané obžalobě i odsuzujícím rozsudku. K porušení zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) nedošlo.

65. Tato procesní námitka je tudíž neopodstatněná a nemůže odůvodnit vydání rozhodnutí, kterého se obviněný domáhá.

66. Stejně tak nemůže kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí odůvodnit ani další, pod dovolací důvody nepodřaditelná námitka, v níž obviněný poukazuje na fakt, že v důsledku odsouzení dovoláním napadenými rozhodnutími bude muset nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn. Na tuto námitku, kterou nelze pokládat ani za vyjadřující porušení práva obviněného na spravedlivý proces, není třeba ze strany dovolacího soudu reagovat.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

67. Dovolací soud neopomněl, že dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k tomu, že shledal, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně není zatížen některou z vad naplňujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poté rozsudek odvolacího soudu není vadný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí

68. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu