6 Tdo 502/2024

6 Tdo 502/2024-5662

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný Štefan Kajla, státní příslušník Slovenské republiky, trvale bytem Haniska 236, okres Košice – okolie, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 To 105/2023-5613, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 5/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Štefana Kajly odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, č. j. 46 T 5/2022-5579, byl obviněný Štefan Kajla (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil (zkráceně vyjádřeno) tím, že

jako jediný jednatel společnosti Health & Prosperity Czech republic s.r.o., IČO 039 07 261, se sídlem Roháčova 188/37, 130 00 Praha 3 – Žižkov (dále též jen spol. „Health & Prosperity“) v rozporu s ust. § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, v úmyslu zkrátit daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty nepodal za zdaňovací období prosinec 2015 až únor 2016 přiznání k dani z přidané hodnoty, ačkoliv společnost v uvedeném období prokazatelně uskutečňovala ekonomickou činnost, a to nejméně v rozsahu plnění poskytnutých společnosti Etonan Prague s.r.o., IČO 499 03 403, se sídlem Revoluční 1403/28, 110 00 Praha 1 – Nové Město (dále též jen spol. „Etonan Prague“), dle faktur (specifikovaných pod body 1. až 23.), čímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty, a tím ke způsobení škody České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 3, v celkové výši nejméně 18.161.115 Kč.

2. Obviněný byl odsouzen za shora popsaný skutek podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, a dále ve výkonu funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu trvání pěti let.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 To 105/2023-5613 (dále i „napadené usnesení“), kterým podle § 256 tr. ř. je zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petera Teniaka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a j) tr. ř.

5. Podle dovolatele v řízení nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na obchodech s elektronickým zbožím popsaných ve skutkové větě či se jich účastnil. Dokazování prokázalo pravý opak. Je invalidním důchodcem, nevlastnícím ani počítač. Samotná zřízení bankovních účtů společnosti Health & Prosperity Czech Republic s.r.o. (dále i „společnost“) nemají nic společného se zjištěnými obchodními transakcemi, o kterých nic nevěděl. Nemohl tak ani vědět o své povinnosti podávat daňová přiznání. Obviněný tvrdí, že společnost koupil za účelem podnikání ve stavebnictví. Se společností ale prokazatelně sám nijak nepodnikal, nečinil žádná právní jednání, neudělil žádné osobě plnou moc, aby za společnost činila jakákoliv právní jednání ve vztahu k třetím osobám. Nevěděl, a vědět nemohl, že nějaké zdanitelné plnění v období od prosince 2015 do února 2016 jménem a na účet společnosti kdosi organizuje. Obviněný opakuje, že on za společnost prokazatelně nijak obchodně nejednal, neuzavíral žádné obchodní smlouvy o dodávkách zboží či služeb, nepodepisoval žádné objednávky, a to jak v písemné podobě, případně telefonicky nebo emailem, nezadával příkazy k úhradám cen zboží apod. Nebyla tedy prokázaná jakákoliv jeho informovanost o „obchodech s elektronickým zbožím“.

6. Obviněný namítá, že podpisy na daňových přiznáních, které kdosi za firmu podával, nejsou jeho podpisy. Soudy obou stupňů odmítly navrhované znalecké zkoumání těchto podpisů na daňových přiznáních. Subjektivně je tedy vyloučeno, že by o měl povědomí o jakémkoliv probíhajícím zdanitelném plnění, podléhajícím dani z přidané hodnoty. Soud bez dalšího odmítl provést „další důkazy navržené obhajobou“.

7. Podle dovolatele se k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, a to ve formě přímého úmyslu (tzn. pachatel věděl a chtěl daň nepřiznat a nezaplatit). Pokud ani nevěděl o uskutečňování zdanitelného plnění, nemohl mít přímý úmysl nepřiznat daň (nepodat daňové přiznání) případně daň v zákonné lhůtě neuhradit. Za těchto podmínek nemohl plnit ani roli tzv. „bílého koně“, ať již v jakékoliv judikované formě, jak dovozuje odvolací soud, neboť v jeho případě se jednalo zcela zřejmě o zneužití jeho osobních údajů a podvodné jednání ze strany třetí osoby. To, že orgány činné v trestním řízení tyto osoby (zřejmě pobývající ve Velké Británii nebo v Bulharsku) nedokázaly vypátrat, identifikovat a obvinit, není jeho vinou.

8. Obviněný cituje judikaturu Nejvyššího soudu popisující, jaké jednání či opomenutí naplňuje pojem „zkrácení daně“ (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 29/2012 a sp. zn. 8 Tdo 790/2005), případně jak je konstruováno „zavinění“ (sp. zn. 8 Tdo 767/2018). Zdůrazňuje, že Česká republika jako poškozený nevyužila svého práva a nepřipojila se s nárokem na náhradu škody a „tudíž zde absentuje faktor škody jako předpokladu trestní odpovědnosti jakékoli osoby obecně“. Soudy k jeho odsouzení používají pouze dva fakty, a to skutečnost, že byl zapsán jako jednatel společnosti v inkriminovaném období, a skutečnost, že byl zakladatelem, resp. formálním disponentem účtů společnosti. V řízení však nebyly prokázány jakékoliv jeho dispozice s předmětnými účty.

9. Obviněný rovněž namítá, že se z neúčasti na veřejném zasedání o odvolání konaném dne 6. 2. 2024 řádně ze zdravotních důvodů omluvil, což doložil lékařskou zprávou. Odvolací soud toto podle něj „zcela odignoroval“, byť on trval na své osobní přítomnosti při projednávání odvolání proti rozsudku.

10. K výroku o trestu obviněný namítá, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že všechny důkazy provedené v průběhu trestního řízení kromě 2 (jednatelství a bankovní účty) byly v jeho prospěch. Uložený trest má za drakonický, nepřiměřený a z pohledu výsledků dokazování zcela nedůvodný. Zdůrazňuje, že v České republice nebyl nikdy soudně trestán, ani řešen v přestupkovém řízení a vede život obyčejného invalidního důchodce na Slovensku.

11. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož nastíněné výtky nejsou opodstatněné.

13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že tento dovolací důvod spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání a je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného na hlavním líčení, popř. na veřejném zasedání (týká se výslovně vznesené námitky obviněného). Zmíněný dovolací důvod tedy nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Argumentace obviněného nenaplňuje podmínky vymezené v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle státního zástupce skutečnosti jím v dovolání uváděné neodpovídají skutečnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž rozhodně nevyplývá, že by odvolací soud při projednání věci ve veřejném zasedání zcela ignoroval žádost obviněného o odročení veřejného zasedání a předloženou lékařskou zprávu. Naopak tuto učinil součástí svého posouzení a vyhodnotil ji tak, že se nejedná ani o řádnou a ani o včasnou žádost o odročení veřejného zasedání.

14. V napadeném usnesení je srozumitelně a zcela správně deklarováno, že obviněný svou omluvu z účasti na veřejném zasedání o odvolání neučinil ani řádně a ani včas. Vrchní soud v Praze přistoupil ke konání veřejného zasedání i přes nepřítomnost obviněného za situace, kdy o konání veřejného zasedání obviněného toliko vyrozumíval, přičemž toto vyrozumění bylo obviněnému i jeho obhájci doručeno s dostatečným předstihem. Žádné konkrétní ustanovení trestního řádu pak nebránilo odvolacímu soudu veřejné zasedání provést v nepřítomnosti obviněného. Postup vrchního soudu neporušil ani ústavně garantované právo obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolání lze tudíž, co se týče námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., považovat podle dostupných podkladů za zjevně neopodstatněné.

15. Podstatnou část svého dovolání obviněný věnuje argumentaci, již zřejmě hodlal podřadit pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud vychází z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že by se podílel či účastnil na obchodech s elektronickým zbožím s tím, že soudy měly vyjít toliko ze dvou zjištěných skutečností, a to z toho, že byl v rozhodné době jediným jednatelem společnosti Health & Prosperity Czech Republic s.r.o., a byl i zakladatelem a formálním disponentem účtů této firmy. Namítl rovněž, že on za společnost nejednal a o uskutečňování zdanitelného plnění nevěděl a vědět nemohl.

16. Podle státního zástupce jde o námitky, které jsou v podstatě opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatnil již před soudem prvoinstančním i v odvolacím řízení před soudem druhého stupně. Z rozhodnutí obou soudů je patrné, že se touto obhajobou soudy vážně zabývaly, ovšem na podkladě provedených důkazů jí nepřisvědčily. Soudy nevycházely ve svých závěrech o vině toliko z holé skutečnosti, že obviněný byl jen jednatelem společnosti Health & Prosperity Czech Republic s.r.o. a založil bankovní účty této společnosti.

Úvahy soudů o skutkových zjištěních pochopitelně vycházely z více zjištěných skutečností a zejména z posouzení jejich vzájemných souvislostí, přičemž byly mnohem komplexnější, než se snaží obviněný vylíčit ve svém dovolání. Odvolací soud zcela správně nepřisvědčil ani jeho hmotněprávní argumentaci založené na tom, že daňový trestný čin podle § 240 tr. zákoníku lze spáchat, co se týče subjektivní stránky trestného činu, pouze ve formě přímého úmyslu. Podle platné právní úpravy pochopitelně lze trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v jeho základní skutkové podstatě podle § 240 odst. 1 tr.

zákoníku spáchat i v nepřímém úmyslu. V souvislosti s hodnocením jednání tzv. bílého koně, tj. osoby, jež obsah funkce statutárního orgánu plní pouze formálně, byl přijat názor, že i za situace, kdy je výkon této funkce omezen v podstatě jen na podepisování důležitých listin, je možné dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu vyplývajícího z tzv. nepravé lhostejnosti. Soudy u obviněného v posuzované věci správně shledaly úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

17. Obviněný se konečně pod hlavičkou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. domáhá rovněž revize výroku o trestu. I v tomto směru státní zástupce dovolací argumentaci označil za obecnou a nenaplňující předpoklady žádného z dovolacích důvodů. Dovolatel patrně zamýšlel uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Státní zástupce konstatoval, že jak trest odnětí svobody, tak trest zákazu činnosti jsou v případě právního posouzení podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tresty trestním zákoníkem předvídanými. Trest zákazu činnosti mohl prvoinstanční soud obviněnému uložit na jeden rok až deset let. Pokud tedy výměru tohoto trestu stanovil na dobu trvání pět let, nejedná se o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (§ 73 odst. 1 tr. zákoníku). Trest odnětí svobody stanovený v trvání čtyř let byl uložen mimo zákonnou trestní sazbu pět až deset let, jaká je stanovena v § 240 odst. 3 tr. zákoníku, soud však uplatnil § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil tak mírnější trest, než s nímž počítá citované ustanovení. Podle státního zástupce však zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly dány. Tuto vadu nicméně již nebylo možno v odvolacím řízení napravit z důvodu absence odvolání podaného v neprospěch obviněného, přičemž tak nelze činit ani v řízení dovolacím. Pokud lze nějaký ze dvou obviněnému uložených trestů označit za nepřiměřený, tak trest odnětí svobody v trvání čtyř let, ovšem ve smyslu nepřiměřené mírnosti tohoto trestu.

18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

22. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a j) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.

23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.].

24. Z věcného vymezení dovolání však vyplývá, že obviněný nechtěl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (jak formálně učinil), ale spíše dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

25. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.

26. Úvodem je třeba předeslat, že obviněný v jednom odstavci konstatuje uplatněné dovolací důvody, avšak v dalším textu již nerozlišuje, které jeho námitky mají odpovídat dotyčnému dovolacímu důvodu. Toto formální pochybení však nezabránilo dovolacímu soudu v posouzení důvodnosti podaného dovolání. Nejvyšší soud totiž zkoumal, zda jednotlivé námitky naplňují některý z uplatněných (či jiných) dovolacích důvodů a následně, zda jsou tyto námitky důvodné do té míry, že by odůvodňovaly kasaci napadeného rozhodnutí (napadených rozhodnutí).

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

27. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného spočívající v tvrzeních, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání dne 6. 2. 2024 v jeho nepřítomnosti v situaci, kdy pro to nebyly splněny zákonné podmínky, a že se z účasti u veřejného zasedání řádně omluvil a trval na projednání věci za své přítomnosti.

28. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v jeho nepřítomnosti hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést jeho v nepřítomnosti jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání.

29. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně § 234 tr. ř. tak, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na § 263 odst. 4 tr. ř. podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

30. V posuzovaném případě obviněný v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, proto případná aplikace § 263 odst. 4 tr. ř. v úvahu nepřichází. Z obsahu spisu je zřejmé, že byl odvolacím soudem o veřejném zasedání vyrozuměn, nikoli k němu předvolán. Z toho lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou, takže uvažoval i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Potud tedy zákon upravující přítomnost obviněného u veřejného zasedání porušen nebyl, neboť žádnou zákonnou povinnost vést veřejné zasedání pouze v přítomnosti obviněného trestní řád pro danou situaci neupravuje.

31. Potřeba projednat věc ve veřejném zasedání pouze v přítomnosti obviněného (nikoli v jeho nepřítomnosti) může vyplývat pouze ze situace, kdy obviněný se své přítomnosti u veřejného zasedání domáhá (chce, aby měl možnost se k věci osobně vyjádřit, navrhovat důkazy, ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu svým osobním projevem, apod.) a zároveň mu nějaká závažná okolnost v účasti u veřejného zasedání v konkrétní den brání. O takové okolnosti se pak soud může dozvědět mimo jiné ze včasné a řádné omluvy obviněného. Jestliže se k veřejnému zasedání obviněný nedostaví a svou neúčast řádně a včas neomluví, nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, případně že bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, které je součástí širšího konceptu ústavního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

32. Z protokolu o veřejném zasedání a omluvy obviněného Nejvyšší soud zjistil, že veřejné zasedání bylo nařízeno na 6. 2. 2024 a písemná omluva obviněného z účasti u tohoto veřejného zasedání byla datována 5. 2. 204 a soudu doručena ráno před veřejným zasedáním. V této žádosti obviněný požaduje odročení veřejného zasedání „z důvodu nemoci“, což dokládá lékařskou zprávou ze dne 5. 2. 2024, podle níž navštívil lékaře den před veřejným zasedáním a lékaři uvedl, že „se cítí nemocný, od soboty má teplotu 38 °C, bolesti hlavy, kašle, slabost, bolesti svalů“. Ze zprávy nevyplývá žádné objektivní zjištění lékaře. Zároveň výsledkem je doporučení „klid na lůžku, dostatek tekutin“. Jméno, razítko a podpis lékaře jsou nečitelné.

33. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že se odvolací soud touto žádostí (a touto lékařskou zprávou) zabýval a vyhodnotil omluvu obviněného jako nikoliv včasnou a nikoliv řádnou. Dokonce se této skutečnosti podrobně věnuje v bodě 5. napadeného usnesení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud nepochybil, pokud podání obviněného vyhodnotil shora uvedeným způsobem. Uvedené podání totiž nedokládá, že by tento nebyl (ze zdravotních důvodů) schopen účasti u veřejného zasedání. Takový závěr je pak umocněn rovněž skutečností, že obviněný ani zpětně žádným způsobem nedoložil, že by mu nějaká překážka (např. zdravotní stav) skutečně bránila uvedeného dne dostavit se k soudu a uplatňovat osobně své procesní práva. To vše v situaci, kdy žádné zákonné ustanovení nečiní účast obviněného nezbytnou podmínkou konání veřejného zasedání a sám odvolací soud vyjádřil své přesvědčení, že věc je možno projednat a rozhodnout bez přítomnosti obviněného tím, že jej o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměl, nikoliv předvolal.

34. Konání veřejného zasedání před odvolacím soudem bez účasti obviněného, k čemuž došlo po vyhlášení příslušného usnesení odvolacím soudem, rozhodně nebylo za uvedených okolností zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Postup odvolacího soudu je plně akceptovatelný, neboť k němu došlo teprve poté, co obviněný se k veřejnému zasedání, ač byl o něm řádně a včas vyrozuměn, nedostavil a svou neúčast u něho řádně a včas neomluvil. Takovým přístupem k trestnímu řízení sám zapříčinil, že práva zúčastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem nakonec nevyužil.

35. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka, kterou mělo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

36. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

37. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

38. Námitky obviněného stran skutkových zjištění, ani podle tvrzení uvedených v dovolání, neidentifikují, jaká rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s (konkrétními) provedenými důkazy. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že „nebylo prokázáno, že by měl něco společného s obchodními transakcemi popsanými ve skutkové větě (obchody s elektronikou), případně, že jménem obchodní společnosti Health & Prosperity Czech Republic s.r.o. nepodnikal, nečinil právní jednání, neudělil plnou moc, apod.“, pak tyto skutečnosti nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Soudy netvrdí (ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), že by obviněný popsané obchody (transakce) učinil, že by za společnost jednal, apod. Soudy nedospěly k závěru, že by o uvedené ekonomické činnosti společnosti věděl. Ve vazbě na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, pak tedy nejde o „rozhodná skutková zjištění“ (už proto tato tvrzení neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, resp. jeho první variantě). Z objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vzaly soudy za prokázané, že obviněný byl jednatelem předmětné obchodní společnosti, že nepodal za zdaňovací období prosinec 2015 až únor 2016 za společnost přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž deklarovaná ekonomická činnost společnosti tuto daňovou povinnost založila a z nezaplacené daně vznikla České republice škoda přesahující 10 000 000 Kč, tedy škoda velkého rozsahu. Je tedy zřejmé, že obviněný cílí především na naplnění/nenaplnění subjektivní stránky předmětného

zločinu, o které bude pojednáno níže, neboť jde o právní posouzení jeho jednání. Okolnosti, které obviněný považuje za neprokázané či „pochybné“ (faktická vědomost či dokonce osobní účast na ve skutkové větě označených obchodech zakládajících daňovou povinnost), nejsou tedy pro naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu podstatné a nejsou tedy rozhodným skutkovým zjištěním.

39. Zároveň je zřejmé, že jde o opakování již uplatněné obhajoby, ať již z řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Přičemž opakování námitek, s nimiž se soudy v předchozím řízení zabývaly a logicky vypořádaly, nemůže naplňovat deklarovaný dovolací důvod. Soud prvního stupně (a následně soud odvolací) se zabýval námitkami obhajoby, přičemž svou argumentaci vystavěl nejen na faktu, že obviněný byl po určité (rozhodné) období jednatelem (a společníkem) předmětné obchodní společnosti a založil bankovní účty této společnosti, ale pracoval rovněž s jeho verzí, že se stal jednatelem předmětné obchodní společnosti proto, aby podnikal v blíže neupřesněné oblasti (kterou považoval za vyvrácenou) a v průběhu několika dnů či týdnů si to „rozmyslel“ a chtěl společnost prodat. Soud poukazoval rovněž na deklarovanou (neúspěšnou) snahu prodat společnost cizímu státnímu příslušníkovi J. I. D. a následný prodej rovněž cizinci H. S., jakož i na fakt, že obviněný byl jediným disponentem „eurového“ účtu společnosti v době, v níž byly z tohoto účtu v prosinci 2015 zasílány platby na účet společnosti Netro, s.r.o. a v lednu 2016 na účet společnosti Tia Chalsea Trading Ltd. Odvolací soud pak doplnil argumentaci o poukaz na rozpor mezi vzděláním a praxí obviněného a jeho deklarovanou snahou „zakoupit společnost za účelem podnikání“. Týž soud pak detailně rozebral definici tzv. „bílého koně“ a trestněprávní souvislosti takového postavení, přičemž akcentoval okolnosti pořízení předmětné společnosti obviněným i následného prodeje.

40. Uvedené skutečnosti vedou k závěru, že soudy nižších stupňů dostály své povinnosti zjistit všechny skutečnosti podstatné pro své rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a že v procesu zjišťování rozhodnutých skutečností nebyl identifikován zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.

41. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) a že ani žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.

42. Náznakem možné námitky naplňující třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) je konstatování (na str. 4 dovolání), že „další důkazy navržené obhajobou soud bez dalšího odmítl provést“. Takto formulovanou výhradu však nelze označit za vyhovující této alternativě. Z obsahu dovolání není zřejmé, o jaké důkazy (podstatné opomenuté důkazy) by mělo jít a co jimi mělo být prokázáno. Za tohoto stavu pak nelze ani posoudit, zda byla nižšími soudy správně posouzena důvodnost či nedůvodnost provedení takových důkazů a zda měly směřovat k rozhodným skutkovým zjištěním. Zcela nekonkrétní a obecná námitka obviněného tuto alternativu dovolacího důvodu zjevně nenaplňuje.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

43. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit námitky obviněného ohledně naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

44. Subjektivní stránka trestného činu (zavinění) odpovídá vnitřnímu psychickému vztahu pachatele k jeho jednání a trestněprávně relevantnímu následku. Soud prvního stupně dospěl k závěru o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy tím, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu touto formou úmyslu následně potvrdil odvolací soud napadeným usnesením.

45. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).

46. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.

47. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně (jenž mu je nepříjemný), přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

48. Dovolatel se předně mýlí (na str. 4 dovolání), pokud kategoricky konstatuje, že v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je zapotřebí zavinění ve formě přímého úmyslu. Z žádného ustanovení tr. zákoníku takovýto požadavek nevyplývá, naopak podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku platí, že k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění (v jakékoliv formě), nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Rovněž z charakteru či konstrukce uvedené skutkové podstaty v tr. zákoníku nelze dovodit, že v tomto případě je třeba zavinění ve formě pouze přímého úmyslu. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (včetně jeho kvalifikovaných skutkových podstat – samozřejmě s přihlédnutím k § 17 tr. zákoníku) je tedy možné spáchat jak ve formě úmyslu přímého, tak nepřímého.

49. Tímto lze mít za zjevně neopodstatněné veškeré námitky obviněného směřující k závěru, že věděl, že je třeba daň zaplatit (jakou daň, v jaké výši, apod.) a vědomě ji nezaplatil. Obviněný nebyl uznán vinným a odsouzen pro to, že věděl o uskutečnění konkrétních zdanitelných plnění nebo při znalosti obchodních partnerů předmětné obchodní společnosti. Z těchto skutkových okolností tedy není rovněž možno konstruovat závěr o neexistenci zavinění obviněného. Soudy konstruují svůj závěr o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu na skutkových závěrech popsaných v bodě 40. tohoto usnesení.

50. Odvolací soud důvodně poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 427/2020, podle něhož u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takový závěr lze učinit zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal.

V takovém případě jde o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významnému následku (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, Svazek 51/2009, T 1147). Užívaný pojem bílý kůň pak výstižně shrnuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013, podle kterého jde o nastrčený subjekt, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, jež sleduje výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů.

Relevantní je v této souvislosti i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011, ve kterém Nejvyšší soud dovodil zavinění ve formě nepřímého úmyslu z postavení tehdy obviněného, který ve společnosti, jež v rozporu se skutečností deklarovala příjem zboží, zastával funkci jednatele, za což přijímal finanční odměnu, aniž by však fakticky odváděl jakoukoli činnost a plnil některou z povinností jednatele společnosti s ručením omezeným, čímž podle Nejvyššího soudu demonstroval svůj vztah lhostejnosti k možnému následku, neboť nepočítal s žádnou okolností, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit, a s jeho vznikem tak byl srozuměn.

51. Pokud tyto judikaturní závěry soudy aplikovaly na skutkový stav prokázaný v tomto řízení, tak je zřejmé, že obviněný naplňuje znaky tzv. nepravé lhostejnosti ve vztahu k událostem, ke kterým docházelo po dobu jeho jednatelství v předmětné obchodní společnosti. Soudy tento stav důvodně dovodily z okolností vstupu obviněného (ať již jako jednatele, tak společníka) do předmětné obchodní společnosti, tak z jeho (téměř okamžité) snahy se účasti na podnikání této společnosti zbavit. Jestliže obviněný vstupoval do této společnosti, tak alespoň v obecných obrysech musel vědět (a věděl), že v případě podnikatelské činnosti této společnosti může vzniknout daňová povinnost (povinnost podat daňové přiznání) a pokud se zcela zbavil možnosti aktivně jednat za společnost, případně se vůbec nestaral, co se ve společnosti za dobu jeho formálního jednatelství děje, byl srozuměn s tím, že dojde k neplnění daňové povinnosti této společnosti, resp. nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která takovému následku zabrání. Slovy shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 427/2020 „záměrně setrvával v postavení jednatele, aniž působnost statutárního orgánu reálně vykonával a o další průběh podnikání společnosti se nezajímal a jde tedy o takový typ lhostejnosti, který je výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku“. V těchto směrech tedy obviněný naplnil jak složku vědění, tak složku vůle splňující znaky nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

52. Pokud obviněný namítal, že „Česká republika neuplatnila nárok na náhradu … škody, a tudíž zde absentuje faktor škody jako předpokladu trestní odpovědnosti jakékoliv osoby obecně“, tak k tomu lze dodat jen tolik, že uplatnění práva poškozeného vyplývajícího z § 43 odst. 3 tr. ř. připojit se se svým nárokem na náhradu škody (vrácení bezdůvodného obohacení či náhradu nemajetkové újmy) k trestnímu řízení rozhodně není předpokladem závěru o způsobení škody trestným činem, pokud je tato skutečnost znakem skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Skutečnost, že jednáním (opomenutím) obviněného byla způsobena České republice škoda ve výši 18 161 115 Kč, byla v řízení dostatečně prokázána a soudy odůvodněna. Zjištění, že poškozený neuplatnil své právo v adhezním řízení, na tom nic nemění.

53. Nelze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) obviněný neoznačil a žádná z jeho námitek ani věcně této variantě neodpovídá. Tato zjištění ústí do závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn.

IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

54. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný zjevně chtěl uplatnit přesto, že formálně vznesl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neodpovídá námitka, podle níž „je uložený trest více než drakonický, nepřiměřený a z pohledu výsledků dokazování zcela nedůvodný“.

55. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán (jak již zmíněno výše v bodě 24.) tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud již v minulosti jasně vymezil, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (pozn. nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

56. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Zásah Nejvyššího soudu by tak přicházel v úvahu v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.

57. Obviněný však takto svou námitku neuplatnil, resp. neodůvodnil, proč by trest, který mu byl uložen pod spodní hranicí trestní sazby, měl být trestem více než drakonickým. Za daného stavu dostačuje konstatování, že trest dovolateli uložený nelze považovat za rozporný se zmíněným ústavním principem a že tudíž ani z nastíněného hlediska není dán důvod k jeho zrušení.

IV./5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

58. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který ani neuplatnil.

V. Způsob rozhodnutí

59. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvoleným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek