U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 o
dovolání obviněného JUDr. Z. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
22. 11. 2013, č. j. 50 To 280/2013-861, v trestní věci vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 169/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 T
169/2008-786, byl obviněný JUDr. Z. V. uznán vinným trestným činem padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel
podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel podle § 9
odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr.
zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému JUDr. Z. V. uložen též
trest zákazu činnosti – výkonu notáře v ČR v trvání tří roků.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 11.
2013, č. j. 50 To 280/2013-861, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 T
169/2008-786, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněného uznal vinným návodem k trestnému činu padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 176 odst. 1 tr. zák. a
pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchanému ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití §
35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let,
přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání
státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město proti témuž
rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně
spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasí s tím, že jeho
jednání bylo právně kvalifikováno podle § 176 tr. zák., neboť je toho názoru,
že notář není veřejným činitelem a v souvislosti s výkonem pravomoci, která je
mu ze zákona svěřena, se proto nemůže tohoto trestného činu dopustit. Obviněný
má za to, že zákonodárce zjevně opomněl zařadit notáře mezi veřejné činitele,
přesto mu zákonem svěřil pravomoc k výkonu některých činností – například
ověřování podpisů, vytváření ověřovacích doložek, které odpovídají zákonné
definici veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák.: „…pokud se podílí na
plnění úkolů společnosti a státu a požívá přitom pravomoci, která mu byla v
rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena“. K tomuto dodává, že
komentář trestního zákona (Šámal, Púry, Rizman, Trestní zák., komentář – díl
II. 6. vydání, str. 1053) uvádí, že: „…za padělání se nepovažuje potvrzení
nepravdivých skutečností veřejným činitelem, do jehož kompetence vydávání
takových listin patří“ a s tímto názorem koresponduje i soudní judikatura,
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006.
Z uvedeného obviněný dovozuje, že jeho jednání není možné podřadit pod žádné
ustanovení trestního zákona, protože pokud není veřejným činitelem, není jeho
jednání podřaditelné pod ustanovení § 158 tr. zák., i když do jeho kompetence
patří vyhotovování ověřovacích doložek. Za zásadní obviněný považuje posouzení,
zda se trestného činu podle § 176 tr. zák. může dopustit ten, kdo je oprávněn
listinu vydat, jedno, jestli listinu pozměnil nebo padělal. Považuje za
nepřípustné, aby v případě, že jej nelze postihnout za trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele, mohl být postižitelný podle § 176 tr. zák.
Protože jeho jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu podle § 158 tr.
zák., nemůže být podle jeho názoru trestní odpovědnost analogicky rozšiřována
ve snaze podřadit toto jednání pod jinou skutkovou podstatu. Vyjadřuje
přesvědčení, že pokud je mu určitá pravomoc svěřena zákonem, jeho odpovědnost
může být vyvozována jen v souvislosti s vybočením z mezí této pravomoci, které
je podřaditelné pod speciální ustanovení trestního zákona. V souvislosti s
ustanovením § 176 tr. zák. dodal, že pokud bylo v pravomoci obviněného tuto
listinu vyhotovit, ale zákonodárce v souvislosti s touto činností mu nepřiznal
postavení, za jehož zneužití by ho mohl trestat, nemohl být pro trestný čin
podle § 176 tr. zák. odsouzen. Tyto skutečnosti jsou podle názoru obviněného
důvodem k tomu, aby Nejvyšší soud rozsudek zrušil a obviněného obžaloby
zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého
práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle názoru státního zástupce
obviněný své námitky opakuje a hájí se stejným způsobem od samého počátku
trestního stíhání a opíral o ně i předešlé dovolání, které bylo usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1626/2011 podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. V nynějším dovolání
obviněný vícekrát označuje právní názor vyslovený tímto usnesením dovolacího
soudu za nesprávný, odmítá jej respektovat a ze stejných důvodů znovu brojí
proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí, jež naopak bylo vydáno v souladu se
zákonem a vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že obviněný ve skutečnosti
napadá nejen rozhodnutí soudu druhého stupně, ale útočí tímto dovoláním i proti
předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, což zákon nepřipouští (§
265n tr. ř.). Jak státní zástupce uvedl, sama podstata argumentace obviněného
se jeví jako nepřijatelná, neboť je budována na tautologických tvrzeních,
jejichž podstata je tato: má-li notář pravomoc vydávat veřejné listiny, jde o
výkon pravomoci veřejného činitele, a pokud se při této činnosti dopustí
trestného jednání, měl by být postižen za zneužití pravomoci veřejného
činitele; protože mu však zákon takové postavení nepřiznává, je vlastně
beztrestný, neboť jde-li v notářské činnosti o výkon pravomoci veřejného
činitele, nemůže se současně dopustit trestného činu podle § 176 tr. zák. V
předchozím rozhodnutí však Nejvyšší soud neopomněl uvést, že u trestného činu
podle § 176 tr. zák. zákon nestanoví ve výčtu znaků skutkové podstaty žádný
speciální subjekt, takže tohoto deliktu se může dopustit kdokoli, ať jde o
veřejného činitele nebo ne. Lze ostatně konstatovat, že obviněný opomíjí tu
významnou skutečnost, že nebyl uznán vinným spolupachatelstvím tohoto deliktu,
nýbrž účastenstvím podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., přičemž návodce nemusí
být nositelem vlastností požadovaných u speciálního subjektu páchajícího
předmětný delikt, a nutno rovněž podotknout, že přímým pachatelem byla
pracovnice notářské kanceláře V. B., která ve své funkci výkonného pracovníka
nebyla a nemohla být veřejným činitelem. Naopak bylo spolehlivě zjištěno, že
trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák. se dopustila z popudu obviněného, takže sám obviněný se stal návodcem k
tomuto trestnému činu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. S ohledem na
tyto skutečnosti se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí není
zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání, proto
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný
soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o
trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá
tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje v dané věci za stěžejní vypořádat se s námitkou
obviněného, zda notář, který není v postavení veřejného činitele, se může
dopustit trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr.
zák. Podle názoru obviněného není-li notář v postavení veřejného činitele,
nemůže se dopustit trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §
158 tr. zák., ale ani trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny
podle § 176 tr. zák. S tímto názorem obviněného však nelze souhlasit.
V souvislosti s tím, že notář nemůže naplnit znaky trestného činu padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák., obviněný argumentuje citací
komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, P. Púry, F. Rizman. S. Trestní zákon.
Komentář II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004,
str. 1053), kterou však necituje přesně tak, jak je v komentáři uvedena, tj. ve
svém plném znění a významu: „Za padělání veřejné listiny se nepovažuje
potvrzení nepravdivých skutečností veřejným činitelem, do jehož kompetence
vydávání takových listin patří“, neboť tuto část komentář doplňuje větou:
„Takové jednání by naplňovalo znaky trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 tr. zák.“. Nelze přehlédnout, že komentář se v
citované větě zmiňuje o tom, že padělání a pozměňování veřejných listin se
nemůže dopustit veřejný činitel, protože takový pachatel by byl postižitelný
podle § 158 tr. zák., jednak odůvodňuje skutečnost, že k tomu, aby se pachatel
mohl dopustit trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176
tr. zák. nevyžaduje, aby byl v postavení veřejného činitele. V tomto ohledu je
třeba dospět k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp.
zn. 6 Tdo 1626/2011, je plně v souladu s touto konstantní a ustálenou soudní
judikaturou a praxí. Lze rovněž logickým výkladem dospět k závěru, že uvedená
citace odůvodňuje závěr, že jiné subjekty, než veřejného činitele, lze
postihnout za padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák., což
koresponduje s tím, že zákon nevyžaduje, aby pachatel tohoto trestného činu měl
k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nějakou zvláštní
způsobilost, tedy že by měl být v postavení speciálního subjektu. Jinými slovy
řečeno, uvedená argumentace podporuje již v předchozím rozhodnutí učiněný
závěr Nejvyššího soudu, že notář je podle zákona o notářích oprávněn vydávat
veřejné listiny a pokud pro naplnění skutkové podstaty podle § 176 tr. zák.
není třeba speciálního subjektu, může se tohoto trestného činu notář dopustit
a nést za tuto trestnou činnost plnou trestní odpovědnost, pokud po objektivní
stránce tuto skutkovou podstatu naplní, tedy veřejnou listinu pozmění nebo
padělá.
Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že provedením úkonů vyžadovaných
obviněným budou ze strany zaměstnankyně původní ověřovací doložky na listinách
předložených obžalovaným D. K. pozměněny, přičemž provedený proces směřující k
pozměnění ověřovacích doložek, jak na kupní smlouvě a návrhu na zahájení řízení
o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a současně
přepisem původních záznamů v ověřovací knize lze považovat za specifický způsob
pozměnění veřejné listiny. V dané věci podkladem pro výrok o vině bylo
skutkové zjištění, podle něhož obviněný JUDr. Z. V. „v prostoru kanceláře
nacházející se v P., U Z., v přesně nezjištěné době od 14. 12. 2007 do 31. 12. 2007, dal na žádost obžalovaného D. K. jako zaměstnavatel příkaz své
zaměstnankyni, pracovnici notářské kanceláře – notářské tajemnici V. B., aby
tato na místo smlouvy ověřované tímto notářským úřadem dne 25. 9. 2007 zapsané
v notářské ověřovací knize zapsala a ověřila jinou smlouvu, která údajně dle
tvrzení obžalovaného D. K. byla uzavřena mezi ním a M. N., a to i přes námitky
obžalované V. B., že je to zcela v rozporu se zákonem, a že nesmí bělit v
notářské ověřovací knize původní zápisy, poté V. B. tento příkaz splnila, a to
tak, že opatřila listinu „návrh na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí“ datovanou k 25. 9. 2007 ve věci
účastníků M. N. a D. K. notářskými ověřovacími doložkami, do těchto uvedla jako
běžná čísla ověřovací knihy č. ........ (N.) a ........ (K.), dále na tyto
umístila svůj podpis a otisk razítka s vyobrazením státního znaku a textem
JUDr. Z. V., notář v P., osvědčujícími, že dne 25. 9. 2007 před ní jakožto
notářskou tajemnicí uvedenou listinu vlastnoručně podepsali D. K. a M. N., a
dále opatřila listinu „smlouva kupní“ datovanou k 25. 9. 2007, uzavřenou mezi
M. N. (prodávající) a D. K. (kupující), ve věci prodeje nemovitosti – stavební
parcela č. ......, pozemková parcela č. ....... a budova č. ...... postavená na
stavební parcele č........., vše zapsáno na LV č. ....... vedeném Katastrálním
úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň - město pro obec Plzeň,
notářskými ověřovacími doložkami, do těchto uvedla jako běžná čísla ověřovací
knihy čísla ....... (N.) a ....... (K.), dále, na tyto umístila svůj podpis a
otisk razítka s vyobrazením státního znaku a textem JUDr. Z.V., notář v P.,
osvědčujícími, že dne 25. 9. 2007 před ní jako notářskou tajemnicí uvedenou
listinu vlastnoručně podepsali D. K. a M. N., současně provedla přepis
původního záznamu datovaného k 25. 9. 2007, běžné číslo ověřovací knihy ....,
...... a ...... vztahujícího se k osobě S. M., uvedeného v ověřovací knize
obsahující 300 postupně číslovaných dvoustran, která byla dne 7. 9. 2005 vydána
notáři JUDr. Z. V. se sídlem v P., prezidentem notářské komory JUDr. Josefem
Burdou, následně původní záznam k osobě S. M. překryla korekční páskou a na
původní místo uvedla údaje k osobě M. N.
a současně do prostoru v knize pro
označení listiny uvedla listiny „SML kupní, návrh na KÚ, potvrzení o převzetí
hotovosti“, přičemž dle původních záznamů uvedených v ověřovací knize dne 25. 9. 2007 běžné číslo ověřovací knihy ..... a ...... provedla ověření pravosti
podpisu S. M. na listině nazvané smlouva o převodu členských práv a povinností
a dále využila existujícího zápisu v ověřovací knize ze dne 25. 9. 2007 běžné
číslo ověřovací knihy ...... a ..... vztahujících se k úkonům dříve provedeným
v souvislosti s D. K., které neměly s osobou M. N. původně žádnou souvislost,
když věděl, že provedením požadovaných úkonů ze strany jmenované pracovnice
(legalizace) dojde k pozměnění původních ověřovacích doložek na obžalovaným D. K. předkládaných listinách a současně s vědomím, že M. N. není úkonu
(legalizaci) přítomna a že listinu před notářskou tajemnicí nepodepsala“.
Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněného JUDr. Z. V. nezůstalo jen ve fázi,
kdy byly pozměněny ověřovací doložky na kupní smlouvě předložené D. K., nadto
obviněný dal příkaz své zaměstnankyni, aby provedla také přepis původních
záznamů v ověřovací knize překrytím těchto záznamů korekční páskou a na místo
těchto údajů vložila údaje, které by se týkaly převodu vlastnických práv na
základě kupní smlouvy uzavřené mezi M. N. (jako prodávající) a D. K. (jako
kupujícím) k datu 25. 9. 2007, která ve skutečnosti nikdy uzavřena nebyla a
byla smlouvou fiktivní. Jinými slovy řečeno, aby údaje uvedené na ověřovacích
doložkách k zemřelé M. N. byly uvedeny do souladu se záznamy v ověřovací knize
a dosvědčovaly pravost a důvěryhodnost úkonů provedených před notářem, pro
kompletní zakrytí tohoto podvodného jednání, musely být provedeny záznamy k
datu, kdy bylo zřejmé, že M. N. byla ještě naživu. K tomuto účelu byly použity
záznamy, které byly učiněny dříve ve vztahu k osobě S. M. evidované v ověřovací
knize pod č. ...., ..... a ...... a dále byly využity záznamy k úkonům dříve
provedeným v souvislosti s D. K. a evidovanými pod č. ..... a ......, které
původně neměly s osobou M. N. žádnou souvislost. Není pochyb, že veškeré tyto
změny byly provedeny proto, aby odpovídaly tomu, že M. N. mohla být přítomna
prováděným úkonům a vlastnoručně před notářem kupní smlouvu podepsat. Pokud by
byla dodržena časová posloupnost záznamů uvedených v ověřovací knize, je
zřejmé, že k datu, kdy byl skutek spáchán (v přesně nezjištěné době od 14. 12.
2007 do 31. 12. 2007), nemohla by být těmto úkonům M. N. přítomna, neboť dne
13. 12. 2007 zemřela. Ověřovací doložka na kupní smlouvě a návrhu na vklad
obsahuje čísla uvedená v ověřovací knize a tvoří tak její nedílnou součást.
Znamená to, že pokud číslo na ověřovací doložce nesouhlasí s běžným číslem v
ověřovací knize, lze v případě pochybností o pravosti podpisu uvedený údaj
podle čísla v ověřovací knize zcela jednoduchým postupem ověřit. Tento poměrně
jednoduchý, přehledný a jednoznačný proces při ověřování pravosti podpisů však
byl na základě pokynu obviněného zcela zvrácen. Jedná-li takto notář, není
pochyb, že si musí být vědom skutečnosti, že zasahuje do dispozic s majetkovými
právy klientů, kteří před něj s důvěrou předstupují. A právě v této skutečnosti
je třeba vidět vyšší míru nebezpečnosti jednání obviněného než v případech, kdy
se jedná o „pouhé“ padělání samotné ověřovací doložky (bez pozměnění údajů v
ověřovací knize).
Nad rámec shora uvedeného – podle názoru Nejvyššího soudu v dané věci
nejvýznamnější okolnosti spáchaní trestného činu podle § 176 tr. zák., z
pohledu toho, že tohoto trestného činu se dopustil notář výrazně sofistikovaným
způsobem - je třeba dodat, že již dlouhodobě se právní teorie a praxe
ustálila na názoru, že ověřovací doložka má charakter veřejné listiny. Podle §
6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „notářský řád“) jsou notářské zápisy a jejich stejnopisy,
výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen „notářské listiny“)
veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto
zákonem. Nutno v této souvislosti poukázat na ustanovení § 72 odst. 1 písm. a)
až l) notářského řádu, podle něhož notář osvědčuje na žádost skutečnosti a
prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv
nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. K těmto osvědčením
notářský řád řadí vidimaci a legalizaci, kterou je oprávněn notář provádět ve
smyslu podle § 72 odst. 1 písm. a), b) notářského řádu. K osvědčení skutečností
uvedených v odst. 1 písm. a), b) tohoto ustanovení notář připojí ověřovací
doložku na předložené listině nebo na listině pevně s ní spojené. Pro
ověřování shody opisu nebo kopie s listinou (tzv. vidimaci) platí ustanovení §
73 notářského řádu, pro ověřování pravosti podpisu (tzv. legalizaci) jsou
stanoveny podmínky v § 74 notářského řádu. V souvislosti s jednáním obviněného
vyvstává do popředí odst. 2 citovaného ustanovení § 74, zejména písm. a), kdy
ověřovací doložka musí obsahovat běžné číslo ověřovací knihy. Nelze proto
přehlížet postup notáře, který uvedený postup nedodrží a číslo uvedené na
ověřovací doložce nesouhlasí s běžným číslem v ověřovací knize. Totiž jedině
ověřovací doložka ve spojitosti s běžným číslem uvedeným v ověřovací knize
umožňuje ve smyslu § 74 odst. 2 písm. a) notářského řádu ověřit pravost
ověřovací doložky a osvědčit právně významné skutečnosti nebo prohlášení, které
by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv nebo kterými by
mohly být způsobeny právní následky. Nutno dále dodat, že legalizace se
provede ověřovací doložkou neodkladně poté, kdy před notářem v jeho přítomnosti
byla listina podepsána nebo byl podpis na listině se již nacházející uznán za
vlastní. Pro postup při prokazování totožnosti této osoby se použije v tehdy
platném znění § 64 notářského řádu, podle něhož nezná-li notář účastníky,
svědky úkonů, důvěrníky nebo tlumočníky osobně, musí mu být jejich totožnost
prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti;
nezná-li notář tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána
platným úředním průkazem. Z výpovědi V. B. se podává, že totožnost M. N. nebyla
ověřována zákonem předepsaným způsobem a že číslo občanského průkazu M. N. jí
nadiktoval D. K. Obviněného JUDr. Z. V. na uvedený protiprávní postup znovu
upozornila s tím, že se to nesmí, ale obviněný jí řekl, aby to udělala.
Zcela jednoznačný postoj na charakter a povahu veřejné listiny zaujala ustálená
soudní judikatura a praxe. Kladen je důraz na rozlišení obsahu textu listiny, k
níž je ověřovací doložka připojována, neboť tato listina sama o sobě charakter
veřejné listiny nemá (na rozdíl od ověřovací doložky). Otázka ověřovací doložky
a její definice jako veřejné listiny je již upravena v novém trestním zákoníku,
kde je v § 131 tr. zákoníku veřejná listina specifikována jako listina vydaná
soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu
pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci,
potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu,
který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost.
Veřejnou listinou je listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní
předpis. S ohledem na tuto skutečnost má charakter veřejné listiny i tzv.
ověřovací doložka notáře, která obsahuje údaje o ověření podpisu určité osoby
na listině [§ 6, § 72 odst. 2, § § 73 a § 74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], byť samotná
listina, na níž se nachází tato ověřovací doložka, nemá povahu veřejné listiny.
Proto i padělání nebo pozměnění ověřovací doložky notáře na takové listině
(pokud má ověřovat např. podpisy na kupní smlouvě o prodeji nemovité věci) a
její užití jako pravé (např. v řízení u katastrálního úřadu o vkladu
vlastnického práva k nemovitosti) lze posoudit jako trestný čin padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 473/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011, publikované pod č. 49/2012 Sb. rozh.
tr.).
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že notář je oprávněn vydávat listiny, které
– splňují-li náležitosti stanovené zákonem – se považují za veřejné listiny. S
ohledem na tyto skutečnosti nemůže obstát názor obviněného, že veřejnou listinu
může vydat jen veřejný činitel, neboť zákon přímo svěřuje do pravomoci notáře
vyhotovovat veřejné listiny (ačkoliv není veřejným činitelem).
Objektem trestného činu podle § 176 tr. zák. je zájem na řádném a zákonném
chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin.
Dopustí-li se tohoto trestného činu pachatel, jemuž byla důvěra v pravost a
pravdivost veřejných listin svěřena, není pochyb, že jde o závažnější způsob
spáchání této trestné činnosti než v případě běžně obvyklých, kdy pachatel
například předloží padělaný průkaz u příslušného úřadu (srov. č. 7/1999-I,
14/2003 Sb. rozh. tr.). Je zcela absurdní se domnívat, aby jednání notáře,
jehož podstatnou činností je zachovávat pravost veřejných listin, bylo zcela
beztrestné, jestliže vyhotoví veřejnou listinu v rozporu se skutečností. Není
bez významu dodat, že pokud by zákonodárce notáře zařadil mezi veřejné
činitele, byl by trestní postih pro obviněného méně příznivý.
Lze tedy shrnout, že pokud notář není veřejným činitelem, byť se nemohl
dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr.
zák., mohl naplnit svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák., protože k naplnění této
skutkové podstaty se zvláštní způsobilosti nebo postavení subjektu nevyžaduje.
Obviněný svým jednáním výrazně snížil hodnotu veřejné listiny, která v důsledku
jejího pozměnění nesplňovala požadavek autoritativního ověření. Protože
obviněný po objektivní stránce způsobil tento následek v rámci své činnosti
jako notáře, nese za své jednání trestní odpovědnost podle obecného ustanovení
§ 176 tr. zák. Po subjektivní stránce má charakter jeho zavinění formu přímého
úmyslu podle § 4 písm a) tr. zák., neboť k pozměnění veřejné listiny dal své
zaměstnankyni pokyn. V tomto směru mají skutková zjištění plnou oporu v
provedeném dokazování. Soudy vycházely z výpovědi zaměstnankyně notářské
kanceláře V. B., jejíž výpověď koresponduje s dalšími ve věci provedenými
důkazy (znalecký posudek z oboru ručního písma, fotodokumentace z notářské
knihy, výpověď P. B.). Následek, spočívající v porušení objektu trestného činu
podle § 176 tr. zák., vznikl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného,
proto právní kvalifikace skutku podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k
trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák.
odpovídá popisu skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006, nedopadá na případ obviněného,
neboť v tehdy posuzované věci obviněná byla zproštěna obžaloby pro skutek, jímž
měla spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a) tr. zák. a předmětem tohoto rozhodnutí bylo posouzení, zda se
nacházela jako osoba pověřená na matrice obecního úřadu ověřováním v postavení
veřejného činitele. Obviněná byla obžaloby zproštěna podle § 226 písm. b) tr.
ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem
právě s ohledem na učiněný závěr, že obviněná nebyla veřejným činitelem.
Otázkou, zda se mohla dopustit trestného činu padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 176 tr. zák. se toto rozhodnutí nezabývalo. Situace řešená v
tomto rozhodnutí je obdobná s postavením obviněného v tom ohledu, že pokud
osoba pověřená ověřováním podpisů nemá postavení veřejného činitele, nelze
pachatele postihnout za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 tr. zák. Je tedy zjevné, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006, se nijak ustálené a konstantní
soudní judikatuře nevymyká, ba naopak stávající judikaturu podporuje. S ohledem
na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud neshledal důvod, aby své předchozí
usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1626/2011, přehodnotil, protože
námitky obviněného se od nyní uplatňovaných námitek neliší a vycházejí ze
stejných právních úvah.
Z tohoto pohledu by bylo možno také zopakovat, že pokud námitky obviněného
jsou pouze opakováním jeho obhajoby a soudy nižších stupňů se s obhajobou
obviněného řádně vypořádaly, lze vzhledem k této skutečnosti aplikovat
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3
tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o
odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění,
odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann