6 Tdo 523/2024

6 Tdo 523/2024-300

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovolání, které podala obviněná E. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 1. 2024, č. j. 31 To 381/2023-266, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 30/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. L. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 9. 2023, č. j. 8 T 30/2023-249, byla obviněná E. L. (dále „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že

v Liberci, ul. XY, dne 18. 6. 2021 kolem 16:20 hod., jako uchazečka o práci, spočívající v péči o M. H., nar. XY, upoutaného na invalidní vozík, přestože byla poučena, že při jízdě ze svahu nesmí přestat držet vozík s ním, v rozporu s ustanoveními § 2900 a § 2901 občanského zákoníku si nepočínala náležitě opatrně, pustila vozík s poškozeným, který se tak samovolně rozjel po dráze 27,2 m a narazil do odstaveného automobilu tov. zn. Škoda Fabia, r. zn. XY; M. H. přitom utrpěl tříštivou zlomeninu horního konce pravé holenní kosti a tržnou ránu dolního rtu, s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu jednoho měsíce.

2. Obviněná byla odsouzena za shora popsaný skutek podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 179 148 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky od 8. 6. 2023 do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. H. na náhradě nemajetkové újmy – bolestném částku ve výši 74 783,10 Kč a na náhradě další nemajetkové újmy částku ve výši 20 000 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 31 To 381/2023-266 (dále i „napadený rozsudek“) tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. H. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že je podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněná povinna zaplatit poškozenému M. H. na náhradě nemajetkové újmy – bolestném částku ve výši 37 391,55 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy – bolestné a další nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněná primárně poukazuje na procesně vadný postup odvolacího soudu spočívající v tom, že ve veřejném zasedání neprovedl žádný důkaz (ani žádný důkaz neopakoval), avšak i tak rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, učinil nové skutkové zjištění a sám rozhodl rozsudkem. Odvolací soud hodnotil důkazy a na tomto základě dospěl k napadenému rozsudku. Obviněná odmítá závěr o věrohodnosti poškozeného, jehož výpověď se v čase měnila. Dovolatelka se soustředila na podrobný popis závěru, že ji ani poškozený ani jeho matka neproškolili v používání přídavného pohonu vozíku SmartDrive a citovala podrobné pasáže z návodu na použití. Zdůraznila, že to byl právě poškozený, který byl prokazatelně proškolen v užívání tohoto pohonu. Obviněná tedy nebyla poškozeným poučena a proškolena, jak správně ovládat invalidní vozík poškozeného. Podle obviněné se jedná o stav extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.

6. Podle obviněné v popisu tzv. skutkové věty nejsou vyjádřeny skutkové okolnosti naplňující všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, a to především pro naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“. Soudy totiž nevymezily žádnou konkrétní povinnost, která měla být obviněné uložena podle zákona a kterou by obviněná svým jednáním porušila. Podle dovolatelky porušením důležité povinnosti není každé porušení subsidiárních, všeobecných občanskoprávních povinností. Obecná prevenční povinnost podle § 2900 o. z. patří mezi tzv. abstraktní normy, které nejsou bez dalšího považovány za „důležité“ ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná poukazuje na judikovaný závěr, že „za porušení důležité povinnosti … nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoliv předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví“. Další námitkou obviněné bylo nezachování totožnosti skutku, který byl jinak popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a jinak v odsuzujícím rozsudku.

7. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, pokud nebude moci sám ve smyslu § 265m tr. ř. ve věci rozhodnout.

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož nastíněné výtky nejsou opodstatněné.

9. Obviněná v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Současně je zřejmé, že námitky primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněné, podle kterého skutková zjištění trpí extrémními rozpory, a to též z důvodu procesního pochybení krajského soudu při utváření skutkových zjištění, jakož i z důvodu nevěrohodnosti poškozeného a osamocenosti jeho výpovědi. Kromě toho obviněná tvrdí vadu právního posouzení věci v podobě absence znaku důležité povinnosti a porušení totožnosti skutku. Odvolací soud dospěl k odůvodněnému závěru, že obviněná naplnila svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně zpochybněného znaku „důležité povinnosti“; současně nedošlo k zásahu do totožnosti skutku. Soudy dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněné a bylo precizně vysvětleno, proč lze považovat poškozeného za věrohodného, jakož i to, že jeho výpověď není izolovaná, nýbrž koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy. Vypořádána byla též otázka pohonu SmartDrive.

10. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí podle státního zástupce nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zcela správně označily soudy obhajobu za vyvrácenou, a to zejména výpovědí poškozeného, o jejíž věrohodnosti netřeba pochybovat, protože odpovídá nejen dalším provedeným důkazům, ale též běžné lidské zkušenosti. Zároveň bylo adekvátně konstatováno, že odkazy obviněné na pohon SmartDrive jsou z hlediska její trestní odpovědnosti bezpředmětné, neboť od toho se rozhodná skutková zjištění neodvíjejí a nejsou tím nijak podmíněna. Obviněné nelze přitakat ani v tom, že by krajský soud v pozici odvolacího soudu bez dokazování „sám učinil rozhodné skutkové zjištění, na základě kterého rozsudek soudu I. stupně zrušil a sám rovnou i rozsudkem rozhodl“. To neodpovídá realitě, protože krajský soud nikterak nezasahoval do výroku o vině, který zůstal v rozsudku okresního soudu nezměněn. Tudíž je zřejmé, že ani rozhodná skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu krajský soud nemodifikoval. Pokud nelze shledat vadu zjevných rozporů, je nutno z hlediska ověření správnosti právní kvalifikace zaujaté soudy vyjít ze skutkových zjištění učiněných soudy. Tato rozhodná skutková zjištění přitom jednoznačně vykazují znak důležité povinnosti. Současně je evidentní, že nemohlo dojít k zásahu do totožnosti skutku, neboť byla plně zachována totožnost následku a v podstatě i totožnost jednání.

11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatelky takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

15. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jí vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé

16. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

18. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněná ve svém dovolání nevymezila, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

19. Pod tento dovolací důvod dovolatelka formálně podřazuje námitku spočívající v tom, že odvolací soud porušil § 263 odst. 7 tr. ř., neboť ve veřejném zasedání neprovedl žádné důkazy, a přesto napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem.

20. Tato námitka (tedy tvrzené vybočení odvolacího soudu z mezí § 263 odst. 7 tr. ř.) je ryze procesní povahy a formálně ji pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 či 2 tr. ř. podřadit nelze. Ústavní soud však opakovaně judikoval, že dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Dané ustanovení proto, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. s čl. 36 a násl. Listiny, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn. Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je tedy při respektu k podmínkám a rozsahu své přezkumné povinnosti vždy povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a již zmíněné stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

21. S ohledem na výše nastíněné závěry se tedy dovolací soud věcně zabýval i touto procesní námitkou obviněné, tedy zda skutečně došlo k porušení § 263 odst. 7 tr. ř., který stanoví, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

22. Faktem je, že odvolací soud žádné důkazy ve veřejném zasedání neprováděl. Z napadeného rozsudku je však patrné, že důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně nebylo jiné hodnocení důkazů (a jiné skutkové závěry), které by se týkalo výroku o vině obviněné (nebo výroku o uloženém trestu), rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. H. a jen o tomto nároku bylo odvolacím soudem nově rozhodnuto. Důvodem pro tento postup pak nebylo „nové“ hodnocení důkazů odvolacím soudem, ale pouze použití konkrétního (odlišného) způsobu určení počtu „bodů“, prostřednictvím nichž byla určena náhrada nemajetkové újmy poškozeného spočívající v bolestném (zda podle nařízení vlády č. 275/2015 Sb. nebo podle metodiky Nejvyššího soudu) a způsob určení náhrady tzv. další nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy. Jde tedy o odlišný právní názor na rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, nikoliv o přehodnocování skutkových závěrů soudu prvního stupně.

23. Již bylo uvedeno, že odvolací soud zrušil a změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy tak, že fakticky rozhodl o povinnosti obviněné nahradit nemajetkovou újmu v nižší částce, než jak rozhodl soud prvního stupně (podle zrušeného rozsudku měla obviněná povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy částku v souhrnné výši 94 783,10 Kč, podle rozhodnutí odvolacího soudu částku ve výši 37 391,55 Kč a ve zbytku byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních). Za této situace nelze dospět k závěru, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces (v její neprospěch).

24. Dovolatelka má zjevně za to, že první alternativě dovolacího důvodu odpovídají její námitky ohledně vyhodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného, když uvádí, že „odmítá závěr soudu o tom, že považuje výpověď poškozeného za věrohodnou, byť … jeho výpověď stojí zcela osamoceně a soud nikterak nevysvětlil její rozpor s dalšími provedenými důkazy“. Dovolatelka však nikterak neidentifikuje, jaké tvrzení poškozeného (které lze považovat za soudy přejaté rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu) je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Obviněná naopak uvádí, že poškozený (stejně jako jeho matka) vypověděli, že „obviněnou neproškolili v souladu s návodem k použití přídavného pohonu SmartDrive“. S tím však skutková zjištění soudů nikterak nepolemizují. Pokud následně obviněná podrobně popisuje obsah předmětného návodu (k použití přídavného pohonu SmartDrive) a z toho vyvěrající povinnosti uživatele, tedy především poškozeného, pak není zřejmé, jak by jednotlivá ustanovení tohoto návodu měla mít vliv na trestní odpovědnost dovolatelky. Obviněné není kladeno za vinu, že porušila povinnosti vyplývající z tohoto návodu, odkaz na tento návod není součástí skutkové věty, a i odvolací soud výslovně zdůraznil (v bodě 15. napadeného rozsudku), že „skutečnost, zda obviněná byla či nebyla proškolena a seznámena s tímto zařízením (pohonem SmartDrive) a jeho obsluhou a funkčností a nečetla manuál k obsluze motoru, není se zjištěným skutkovým dějem nijak spojena“. Odvolací soud dokonce uvádí, že „nejen otázka seznámení obviněné s přídavným pohonem vozíku, zařízením SmartDrive, ale i dokonce motor samotný, nehrály v rámci skutkového stavu a nehodového děje žádnou roli“.

25. Totožného názoru je i dovolací soud, když z popisu skutku nevyplývá, že by přídavný pohon SmartDrive (nebo seznámení s jeho funkčností) byl jakkoliv zainteresován na příčinách nehodového děje, když obviněné je kladeno za vinu její jednání (puštění vozíku), následek ve formě ublížení na zdraví poškozeného, dovozená příčinná souvislost mezi těmito elementy a porušení důležité povinnosti, kterou je obecná prevenční povinnost obviněné podle § 2900 o. z. Porušení této povinnosti pak spatřují soudy v porušení nutné obezřetnosti a opatrnosti, kterou by bylo možno v uvedené situaci požadovat po jakémkoliv člověku, slovy odvolacího soudu „prakticky i po jakémkoliv laikovi“. Skutečnost seznámení se s návodem na používání přídavného pohonu SmartDrive tak není rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu. Navíc skutkový závěr soudů (že proškolena podle tohoto návodu nebyla) je souladný s tvrzením obviněné a není zde tedy zjevný rozpor mezi tímto skutkovým zjištěním a provedenými důkazy (to ostatně obviněná ani netvrdí). Tato námitka tedy zjevně nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) v jeho první variantě.

26. Pro úplnost možno uvést, že dovolatelka neoznačila druhou ani třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), ani žádná z jejích námitek pod ně není podřaditelná. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. První alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze podřadit námitky obviněné ohledně naplnění znaku skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 tr. zákoníku v pojmu „porušení důležité povinnosti“. Obviněná tvrdí, že její jednání nenaplňuje tento znak, s tím, že ne každé porušení subsidiárních, všeobecných občanských povinností je možno považovat za porušení důležité povinnosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

28. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

29. Obecná prevenční povinnost vyplývá z § 2900 o. z., podle něhož vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, a z § 2901 o. z., podle něhož vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

30. Povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat. Ustálená judikatura zejména Nejvyššího soudu na otázku, zda porušení tohoto ustanovení (dříve § 415 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku) může představovat zároveň porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku (a také § 143 odst. 2 a § 147 odst. 2 tr. zákoníku) odpovídá kladně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, usnesení ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016, usnesení ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1342/2017, usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1299/2018, usnesení ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 709/18) za situace, kdy toto porušení zpravidla může mít trestním zákonem předpokládaný následek na životě či zdraví, zejména usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1372/2018, které rovněž odkazuje na rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.) – viz usnesení Nejvyššího soudu pod ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 676/2019. Dále lze konkrétně pro případ ublížení na zdraví z nedbalosti odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 621/2011.

31. Za všech shora popsaných premis, aplikováno na předmětný případ, lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit, že k porušení prevenční povinnosti obviněnou došlo a v daném případě šlo o povinnost důležitou. V souladu s konstatováním odvolacího soudu tak lze dovodit ne z toho, že by se obviněná nechovala v souladu s nějakou konkrétní instruktáží ze strany poškozeného nebo jeho matky, ale porušila zcela laicky pochopitelnou povinnost k opatrnosti a obezřetnosti v situaci, kdy zjevně na ní záležela bezpečnost a zdraví poškozeného, jedoucího v invalidním vozíku na nakloněné ploše. Je pravdou (jak uvádí dovolatelka), že porušením důležité povinnosti není každé porušení subsidiárních, všeobecných občanskoprávních povinností. Obecná prevenční povinnost podle § 2900 o. z. patří mezi tzv. abstraktní normy, které nejsou bez dalšího považovány za „důležité“ ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku. V této situaci však šlo o prevenční povinnost (povinnost chovat se tak, aby nedošlo k újmě jiného), jejíž porušení, s ohledem na okolnosti případu a osoby na ní zúčastněné, zcela jistě mohlo vést (a v daném případě i vedlo) k újmě na zdraví poškozeného. Nejde tedy o „jakoukoliv obecnou občanskoprávní povinnost“, ale právě o povinnost, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že v podstatě dílem náhody nedošlo k újmě větší, to za situace, kdy by vozík s obviněným vjel na frekventovanou silnici níže. Každopádně šlo svých charakterem právě o situaci, kdy prevenční povinnost (podle § 2900 a § 2901 o. z.) je onou „důležitou povinností“ ve smyslu § 148 tr. zákoníku.

32. Pro úplnost možno dodat, že obviněná druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) neoznačila a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.

33. Pod tento dovolací důvod dovolatelka však podřadila rovněž námitky spočívající v tvrzení, že odsuzující rozsudek byl vydán v situaci, kdy nebyla zachována tzv. totožnost skutku. Podle tvrzení obviněné bylo trestní stíhání (podle usnesení o zahájení trestního stíhání) zahájeno pro jiný skutek, než pro který byla rozsudkem odsouzena. Taková námitka však nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Zmíněný pojem „totožnost skutku“ je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněná výslovně namítala, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřovala její námitka do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Její relevance by z hlediska dovolacího přezkumu přicházela v úvahu za situace, kdy by obviněnou vytýkané vady byly způsobilé zasáhnout do jejího práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces (shodně viz bod 22. výše). Žádné pochybení soudů v naznačeném smyslu však dovolací soud neshledal.

33. Ve spojitosti se vznesenou námitkou nutno upozornit, že § 220 odst. 1 tr. ř. zakotvuje povinnost soudu rozhodovat o skutku, který je uveden v žalobním návrhu státního zástupce, nikoli v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Přesto Nejvyšší soud v rámci přezkumu zachování práva na obhajobu a spravedlivý proces, k němuž je judikaturou Ústavního soudu povolán i nad rámec zákonem vymezených dovolacích důvodů, přistoupil k vyjasnění, zda skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání odpovídá skutku popsanému v rozsudku soudu prvního stupně do té míry, aby bylo možno hovořit o zachování totožnosti skutku.

34. Pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v trestním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro trestněprávně relevantní následek, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 587 a násl.; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí pod č. 6/1962, č. 64/1973, č. 13/1991, č. 17/1993, č. 1/1996, č. 40/2001 a č. 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku.

35. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, s. 469 Sb. n. a u., nebo nález Ústavního soudu ze dne 21.

2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006, s. 331 Sb. n. a u.). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem.

V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí publikovaným pod č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit.

Trestní stíhání se vede pro skutek, nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (popř. z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.

36. Skutek obviněné byl v usnesení o zahájení trestního stíhání vymezen takto: [Obviněná] v postavení osobní pečovatelky starající se v tu dobu o poškozeného M. H., nar. XY, který je upoután na invalidní vozík a ačkoliv byla matkou poškozeného H. Č. řádně poučena a instruována o tom, jak se starat a ošetřovat poškozeného, zejména pak ovládat jeho invalidní vozík, a to zejména z kopce i do kopce, přejezdy chodníků na komunikaci apod., tak dne 18. 6. 2021 v čase od 16:20 hodin do 16:30 hodin v ulici XY, nedaleko budovy s čp./čo. XY v Liberci, přestože byla přímo poškozeným upozorněna, že se jedná o prudký kopec, tak projížděla prudkým kopcem a zde došlo k nekontrolovatelnému rozjetí invalidního vozíku s poškozeným M. H. z kopce, po ujetí přibližně 15 metrů narazil do zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Škoda Fabia, registrační značky XY; čímž došlo k poškození předmětného vozidla, dále došlo ke zranění poškozeného M. H., který utrpěl zlomeninu horního konce pravé holenní kosti – tříštivá zlomenina bez posunu, tržnou ránu dolního rtu – se zhmožděním brady, s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu jednoho měsíce.

37. Pokud dovolací soud porovnal takovéto vymezení skutku s vymezením skutku v obžalobě (č. l. 163, jejíž skutkové vymezení však obviněný v návaznosti na rozsudkem soudu prvního stupně formulovaný skutek v rámci své argumentace vůbec neporovnával) i v rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 1. tohoto usnesení) pak dospěl k závěru, že totožnost skutku (pod zorným úhlem shora popsaných teoretických premis) byla zcela zachována. Po celou dobu trestního řízení je zřejmé, pro jaké konkrétní jednání obviněné se trestní řízení vede, k jaké skutkové situaci se trestní řízení vztahuje a jaký následek byl jednáním (opomenutím) obviněné způsoben na zdraví poškozeného. V popisu skutku zůstává zachována jak totožnost jednání obviněné, tak (a to beze zbytku) totožnost následku, který je s jednáním obviněné kauzálně spojen. Na tom nic nemění drobné změny v označení postavení obviněné, způsobu jejího poučení, upřesnění časového určení události, drobné změny vymezení dráhy, kterou vozík ujel, případně doplnění vymezení povinnosti, kterou obviněná svým jednáním porušila (odkaz na § 2900 a § 2901 o. z.). Do práv obviněné tedy nebylo zasaženo porušením zásady obžalovací, resp. způsobem vymezení skutku v rozsudku soudu prvního stupně.

V. Způsob rozhodnutí

38. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že její námitky, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, či jinak pro dovolací řízení relevantní, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 6. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek