USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. N. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 7 To 52/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 8/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 98 T 8/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jednak pod bodem 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1. dne 20. 10. 2021 v době mezi 5:35 hodin a 6:10 hodin v lesním úseku km 1,402 silniční komunikace III. třídy č. XY v katastru obce XY mezi obcemi XY a XY v osobním motorovém vozidle tovární značky Kia Picanto, registrační značky XY, svou manželku L. N., narozenou XY, ochromil paralyzérem, jenž si za tímto účelem dne 13. 10. 2021 koupil, a ochromenou ji nechal sedět na místě řidiče v tomto vozidle, které následně nechal sjet ze silniční komunikace do přilehlého lesního porostu tak, aby ve vzdálenosti 40 metrů od silniční komunikace narazilo do vzrostlého smrku, a poté ho na několika místech zvenčí i zevnitř polil předem přichystaným benzínem a zapálil, následkem čehož poškozená L. N. uhořela, přičemž v průběhu požáru vozidla byla i přes ochromení paralyzérem schopna vnímat a uvědomovat si okolní dění, avšak v důsledku neschopnosti pohybu se nemohla sama vyprostit z hořícího vozidla, a tak si musela být vědoma neodvratitelnosti své smrti,
2. ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 6. 2021, č. j. 33 T 137/2019-507, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 9. 2021, č. j. 31 To 329/2021-529, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let: - v přesně nezjištěné době dne 13. 10. 2021 z místa svého bydliště na adrese XY u XY č. p. XY řídil k A. R. na adresu XY u XY č. p. XY po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, registrační značky XY, stříbrné metalické barvy, za účelem jeho opravy, načež v přesně nezjištěné době o několik dnů později si uvedené vozidlo u A. R. po jeho opravě vyzvedl a jako řidič ho odvezl zpět do místa svého bydliště, - nejméně dne 18. 10. 2021 v době od cca 12:10 do 12:30 hodin v obci XY u XY a v jejím blízkém okolí ve směru k obci XY řídil po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo tovární značky Kia Picanto, registrační značky XY, oranžové barvy, VIN XY, - v přesně nezjištěné době koncem měsíce října 2021 či začátkem listopadu 2021 v ranních či dopoledních hodinách v obcích XY u XY a XY a v jejich blízkém okolí řídil po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, registrační značky XY, stříbrné metalické barvy, nejméně z místa svého bydliště na adrese XY u XY č. p. XY na adresu XY, XY č. p. XY a zpět.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 27 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozeným: · F. N. nemajetkovou újmu ve výši 1 936 660 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku soudu prvního stupně do zaplacení, · Z. N. nemajetkovou újmu ve výši 550 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku soudu prvního stupně do zaplacení, · V. N. škodu ve výši 20 427 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku soudu prvního stupně do zaplacení a 750 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku soudu prvního stupně do zaplacení, · H. N. nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku soudu prvního stupně do zaplacení, · Z. N. nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku soudu prvního stupně do zaplacení, · České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 4 064 Kč, · České republice – Ministerstvo spravedlnosti ČR nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození F. N. a NN Životní pojišťovna N.V. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl na totéž řízení odkázán poškozený F. N. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy.
5. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, poškozený F. N. a poškozená Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 7 To 52/2023, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 2 tr. zákoníku k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
6. Z podnětu odvolání jmenovaných poškozených podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně těchto poškozených. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému F. N. nemajetkovou újmu ve výši 1 936 660 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně počínaje od 7. 1. 2023 do zaplacení a poškozené České republice – Ministerstvo spravedlnosti škodu ve výši 400 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného F. N. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy a na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
8. Prvně uvedl, že soudy nižšího stupně v jeho trestní věci nepostupovaly tak, aby zjistily skutkový stav projednávané věci v takovém rozsahu a kvalitě, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, a tedy rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a rovněž má za to, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále namítl, že provedené důkazy jsou pouze nepřímé netvořící ucelený důkazní řetězec, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
Skutkový stav věci tak nebyl prokázán bez důvodných pochybností. Soudy vycházely z jeho první procesně použitelné výpovědi, ovšem nevypořádaly se řádně se skutečností, že tato byla učiněna pod nátlakem skutečného pachatele, který jej vydíral a vyhrožoval mu a jeho synovi. Popis skutku ani nenabízí vysvětlení zastavení vozidla oběti v obci XY, přičemž se soudy spokojily s pouhou domněnkou, jak mohl děj proběhnout, bez opory v provedených důkazech. Nebylo ani uspokojivě vysvětleno, proč by měl obviněný útok vést až v uvedeném místě, před svědky.
Z výpovědi svědkyně S. také vyplývá, že měla slyšet ženský křik, avšak podle zjištění soudu se měl obviněný dopustit útoku na oběť uvnitř vozidla, které se od svědkyně nacházelo cca 200 m, nehledě na skutečnost, že k tomu měl použít elektrický paralyzér, a oběť by tedy nebyla křiku vůbec schopna. Stejně tak se měl obviněný s vozidlem vrátit zpět domů, což potvrzují kamerové záznamy, čímž by nejen zbytečně riskoval, ale rovněž to odporuje závěru soudu, že pro spáchání skutku byl předem nachystán.
Žádný důkaz, vyjma výpovědi obviněného z hlavního líčení a z července roku 2022, tak nezodpověděl, co se dělo s osobou oběti v době přesunu vozidla z místa nárazu do dopravní značky k domu oběti a následně na místo činu. Znaleckým zkoumáním také nebylo zodpovězeno, zda vozidlo bylo nastartováno nebo to, zda sedadlo bylo v pozici svědčící o tom, že vozidlo před nárazem řídila osoba oběti či třetí osoba. Nebyla ani určena osoba, která měla vozidlo podpálit, neboť vyjma první procesně použitelné vypovědi odsouzeného a nepřímého a nepřesného důkazu v podobě zjištěného pohybu telefonu, zde není nic, co by jej s požárem anebo místem činu přímo spojovalo.
Nebyla tak vyvrácena obhajoba obviněného o přítomnosti třetí osoby. Dále namítl bezdůvodnost zamítnutí jeho důkazních návrhů. K tomu dodal, že byť odvolací soud vyslechl K. K., jehož obviněný identifikoval jako vyděrače a vraha oběti, učinil tak v nedostatečném rozsahu. S ohledem na skutečnost, že znalec z oboru soudního lékařství pouze konstatoval, že oběť před svou smrtí neztratila vědomí v důsledku úderu do oblasti hlavy, a tedy nevyloučil ale ani nepotvrdil, že oběť byla při požáru při vědomí, kvůli čemuž nemá právní kvalifikace skutku podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr.
zákoníku oporu v provedených důkazech. V souvislosti s nesprávným právním posouzením pak zákon nedovoloval uložení výjimečného trestu, což souvisí i se skutečností, že ani nebyla doložena vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu, jak ukládá § 54 odst. 2 tr. zákoníku.
Soud při výměře trestu vycházel také z pohnutky obviněného a dopadu smrti poškozené na psychiku jejích příbuzných, avšak ani jedno nemělo oporu v provedeném dokazování. Při výměře trestu tak bylo porušeno právo na spravedlivý? proces, neboť v obdobných případech nebyl uložen výjimečný trest, čímž byla narušena zásada ustálenosti a předvídatelnosti soudního rozhodování.
9. Na základě těchto skutečností obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, se kterými se již oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Byť výhrady obviněného jsou s jistou benevolencí formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., postrádají opodstatněnost, neboť soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování. Skutkový stav byl pak spolehlivě a v míře naprosto vyčerpávající prokázán, přičemž neprovedení důkazních návrhů obviněného s ohledem na jejich nadbytečnost bylo soudy nižšího stupně adekvátně zdůvodněno. Namítaný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je neopodstatněný, protože tento nedostatek je možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, přičemž takovouto vadou odsuzující rozhodnutí nejsou zatížena. Vzhledem k postupným a nepřesvědčivým změnám ve výpovědi obviněného soudy důvodně vycházely z jeho první procesně použitelné výpovědi z listopadu 2021, v jejímž rámci potvrdil průběh skutkového děje tak, jak je uveden ve skutkové větě, přičemž jediná podstatná korekce ze strany soudu prvního stupně byla, že nejednal na žádost manželky, což bylo vyvráceno provedenými důkazy. Snaha obviněného svést vinu na osobu K. K., jehož přítomnost na místě činu začal obviněný tvrdit až po medializaci jeho osoby v jiné trestní věci, neměla jakoukoliv oporu v provedeném dokazování, což jen dále podkopalo věrohodnost obviněného. Státní zástupce proto shrnul, že na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů bylo nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci. K námitkám uplatněným ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále doplnil, že obviněný je zakládá pouze na vlastních představách o skutkovém ději. Závěr, že se jednalo o vraždu spáchanou zvlášť trýznivým způsobem, je podložen nejen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i prvotní procesně použitelnou výpovědí dovolatele. Výhrada, že nebyly splněny podmínky k uložení výjimečného trestu odnětí svobody, taktéž nemá opodstatnění, neboť ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku je závažnost posuzovaného jednání velmi vysoká, jak správně odůvodnily soudy nižšího stupně.
11. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 7 To 52/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
15. Podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
17. V kontextu výše uvedeného lze uzavřít, že převážnou část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část výhrad, a to výhrady vůči uložení výjimečného trestu odnětí svobody, pak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Oproti tomu, námitky vytýkající nesprávné posouzení skutku svým zaměřením neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojí primárně proti učiněným skutkovým zjištěním, která shledal jako rozporná s obsahem provedených důkazů. Zjištěný skutkový stav podle jeho mínění není odpovídající, neboť na rozdíl od jeho výpovědí z hlavního líčení a z července 2022, poskytuje nedostatečný popis průběhu událostí. Zejména osobu vyděrače, jenž je podle obviněného skutečným viníkem, soudy neměly zahrnout do svých úvah a v případě odvolacího soudu provést nedostatečný výslech této, obviněným označené, osoby. K provedenému znaleckému zkoumání namítl, že nebylo ověřeno, zda se v autě nenacházela i třetí osoba, čemuž mělo odpovídat nastavení sedadel. Rovněž podle něho nebylo vyloučeno, že oběť byla před svou smrtí již v bezvědomí. Soudy měly taktéž pochybit nedůvodným neprovedením důkazů jím navrhovaných. S ohledem na tyto nedostatky ve skutkových zjištěních má být učiněná právní kvalifikace nesprávná, a to především pokud jde o otázku, zda se jednalo o trýznivý způsob usmrcení ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. ř., jestliže nebyla na jisto zjištěna schopnost oběti vnímat své okolí. V důsledku uvedeného pak měl být uložen i nepřiměřený trest, který nemá oporu v rozhodných skutkových zjištěních, ale také i v ustálené rozhodovací praxi.
19. Stran námitek, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, lze formálně dovodit naplnění první alternativy dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
21. K námitkám vytýkajícím vadná skutková zjištění pak je namístě dále uvést, že soudy obou stupňů vyhodnotily provedené dokazování způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se přitom ani excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení, které by vyústilo v takovou vadnost skutkových zjištění, pro niž by napadená rozhodnutí nemohla obstát. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, které se zřetelem k zásadám ústnosti a bezprostřednosti provádí a hodnotí důkazy tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku především v podobě odvolání včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není zásadně oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje charakter dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
22. Nelze odhlédnout (jak ostatně uvedly oba soudy nižšího stupně, ale i státní zástupce), že výpověď obviněného se výrazně měnila v průběhu trestního řízení a to způsobem, který zakládá více než důvodné pochybnosti o její věrohodnosti. Namítá-li obviněný, že skutečným pachatelem je blíže nespecifikovaná třetí osoba, na kterou upozornil až se značnou časovou prodlevou a v rozporu se svou předchozí výpovědí, důvěryhodnost (a uvěřitelnost) takovýchto tvrzení notně klesá. Jak zcela v souladu s principy elementární logiky upozornil soud prvního stupně, této verzi událostí nesvědčí jediný důkaz, ale ani chování obviněného, který podle vlastních tvrzení (s výjimkou první procesně použitelné výpovědi z listopadu 2021) měl být donucen se stát přímým svědkem brutální smrti své manželky, což mu ale nebránilo po tomto zážitku vzápětí usnout, vyhodit manželčino oblečení a mobilní telefon nebo bezprostředně po smrti manželky svému synovi navrhnout výlet s jeho kolegyní a její dcerou. Uvedené dále podtrhuje i výsledek znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie, podle kterého u obviněného absentovala jakákoli známka truchlení. Nutno také podotknout, že zjištěná přítomnost obviněného na místě činu týden před událostmi popsanými ve skutkové větě skrze vyhodnocení pohybu jeho mobilního telefonu (resp. odečtu buněk mobilních operátorů zahrnující všechny vysílače BTS mající dosah do bydliště obviněného), pak dále vyvrací namítané nedostatky v rozhodných skutkových zjištění. Oproti tomu jeho výpověď z listopadu 2021, která s výjimkou tvrzené asistence sebevraždy, navazuje a stvrzuje zbylé provedené důkazy (jmenovitě výpovědi svědků, zjištěná poloha jeho mobilního telefonu, zakoupení paralyzéru, závěry znaleckého zkoumání atd.), vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), jak přiléhavě konstatoval i soud prvního stupně. V návaznosti na uvedené je vhodné dodat, že brojí-li obviněný proti vysledování jeho polohy prostřednictvím jeho mobilního telefonu, jelikož se má jednat pouze o nepřímý důkaz, jedná se o výhradu zcela bezdůvodnou, jednak neodpovídající žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů a jednak brojící proti korektně uskutečněnému volnému hodnocení důkazů.
23. Pro úplnost nutno podotknout, že tvrzená vina svědka K. K. z posuzovaného jednání je pak pouze dalším v řadě nepodložených a tendenčních vyjádření, pro které nebylo v trestním řízení zjištěno jediného důkazu nebo indicie. Nelze pak shledat jako nesprávný závěr odvolacího soudu, že obhajoba obviněného byla v tomto bodě zcela vyvrácena, jestliže zmíněný svědek odmítl nařčení obviněného, přičemž jeho věrohodnost nebyla ničím zpochybněna, ba právě naopak je zaštítěna výpisem telekomunikačního provozu, podle kterého se v inkriminované době svědek nenacházel poblíž místa činu.
24. Argumentuje-li dále obviněný, že nebylo dostatečně prokázáno, že v důsledku jeho jednání oběť zemřela zvlášť trýznivým způsobem, nelze tomuto závěru přisvědčit. Nepřijal-li soud prvního stupně tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudoval své skutkové závěry na korektně provedeném hodnocení provedených důkazů, postupoval v souladu se zákonnými východisky. Je pak třeba zdůraznit, že prostá polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí nenaplňující jednu z alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu, bez ohledu na to, pod jakým dovolacím důvodem obviněný své námitky uplatní. V tomto ohledu je možno odkázat na pečlivé zdůvodnění soudu prvního stupně v bodě 111. a násl., ve kterých tento soud detailně vyložil své hodnotící úvahy a závěry, že obviněný (jak sám vypověděl ve své první procesně použitelné výpovědi) použil na oběť paralyzér značky Scorpy 200, který předtím zakoupil, a jenž podle doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (viz č. l. 640 procesního spisu) mohl oběť toliko znehybnit, avšak ta byla při vědomí a uvědomovala si skutečnosti kolem sebe. Za této situace, pak není dán důvod pochybovat (jak ostatně stvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, na č. l. 605 procesního spisu) o tom, že byla-li oběť při vědomí, způsob její smrti naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.
25. Z hlediska dovolacího řízení není přitom od věci ještě poznamenat, že v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný opřel své navazující námitky o nesprávném právním hodnocení uvedeného kvalifikačního znaku skutkové podstaty o svou vlastní skutkovou verzi (zpochybňující vnímání bolesti a neodvratnosti smrti poškozenou), čímž tak opomněl skutkové zjištění, že „byla i přes ochromení paralyzérem schopna vnímat a uvědomovat si okolní dění“. Tyto námitky tak nelze vzhledem k uvedenému pod uvedený dovolací důvod podřadit. Současně je třeba konstatovat, že uvedené výhrady jsou bezpředmětné, neboť jejich podstata vycházela z pouhé polemiky se závěry soudů nižších stupňů, které své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily, přičemž ani v tomto směru nelze dovodit jakýkoliv, natož potom zjevný, rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními podstatnými pro právní kvalifikaci a provedenými důkazy.
26. Dlužno také podotknout, že obviněný uplatnil skutkové námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
27. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
28. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat (ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že patřičně odůvodnily své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obviněným navržených svědků. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 107. až 110.) konstatoval (a obdobně pak i odvolací soud v bodě 18. svého rozhodnutí), že učiněné důkazní návrhy jsou nadbytečné, neboť je nepovažoval za podstatné pro rozhodnutí ve věci. Jak vyplývá z odůvodnění soudu prvního stupně (viz bod 108. a 109.), znalecký posudek vyhotovený Mgr. Dokulilovou se již dostatečným způsobem vypořádal s otázkami, pro jejichž zodpovězení obviněný učinil navrhované doplnění dokazování o výslech psycholožky Kravcivové a vězeňského psychologa Hliničky. Obdobně návrh na doplnění znaleckého posudku týkající se možného samovznícení vozidla byl taktéž bezpředmětný, neboť tuto eventualitu znalec Ing. Strakoš přesvědčivě vyloučil ve svém původním znaleckém posudku. Takové odůvodnění považuje dovolací soud za dostatečné a adekvátní vzhledem k důkazní situaci v posuzované věci.
29. S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněná polemika je podstatou dovolání obviněného, jenž staví svou argumentaci na vlastní verzi skutkového děje. Nelze ani akceptovat výhrady obviněného, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný po předchozím uvážení usmrtil svou manželku tak, že interiér a kapotu v přední části vozidla, v němž se nacházela na místě řidiče, polil benzínem a zapálil, následkem čehož poškozená uhořela. Nejvyšší soud pak s uvedenými závěry obou podřízených soudů souhlasí a dodává, že vznesené námitky neměly potenciál zvrátit učiněná skutková a právní zjištění. Pokud se tedy obviněný dovolává skutečnosti, že nesprávné skutkové závěry vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, lze shrnout, že provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.
30. K výhradám směřujícím proti výroku o trestu, je nutno prvně (v souladu s vyjádřením státního zástupce) poznamenat, že svojí podstatou odpovídají s jistou mírou tolerance (z části se totiž váží na tvrzenou nesprávnou právní kvalifikaci skutku, de facto ovšem na tvrzené vadné skutkové zjištění, k tomu viz výše) dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 986/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 695/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 901/2023). Samotný výrok o trestu totiž lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze bez dalšího v dovolání podřazovat pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr.
ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
31. Nejvyšší soud nicméně neshledal nic, co by uložení výjimečného trestu odnětí svobody v daném případě bránilo, ba právě naopak. Zákonné podmínky ustanovení § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku při zohlednění výsledků provedeného dokazování splněny byly. Kromě základní, splněné podmínky, že uložení výjimečného trestu za zvlášť závažný zločin musí trestní zákon dovolovat (§ 54 odst. 1 v kombinaci s § 140 odst. 3 tr. zákoníku), lze podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Je zřejmé, že v projednávaném případě byl uložen výjimečný trest z důvodu prvé alternativy pro velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu. S takovým závěrem soudů nižších stupňů, plně odůvodněným (viz zejména rozsudek soudu prvního stupně v bodech 116. a 117. a rovněž v rozsudku soudu druhého stupně v bodech 27. a 28.), se i dovolací soud zcela ztotožnil. S ohledem na strohost argumentace obviněného, která se omezuje na prosté vyjádření nesouhlasu se závěry soudů nižších stupňů s obecným tvrzením, že jeho čin svým údajným motivem ani následky zvlášť nevybočuje z případů obdobné trestné činnosti, v nichž nebyl ukládán výjimečný trest, a faktu, že jeho námitkami vůči trestu se v potřebném rozsahu zabýval a s nimi se řádně vypořádal i odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za zcela postačující odkázat na podrobné hodnotící úvahy a závěry soudů nižších stupňů vyjádřené ve výše odkazovaných pasážích. K tomu dodává, že problematikou nutností reakce (odpovědí) na opakující se otázky (argumentaci) obviněného se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V. Způsob rozhodnutí
32. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu