USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 6 To 213/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 36/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 66 T 36/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
dne 8. 3. 2024 v době nejméně od 21:15 hod. do 21:35 hod., v XY, po ulicích XY, XY, XY a dále po silnici č. XY ve směru na obec XY – XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, reg. zn. XY, a činil tak vědomě navzdory skutečnosti, že před jízdou požil alkohol, což bylo zjištěno opakovanými dechovými zkouškami provedenými přístrojem Dräger v čase 21:39 hod. s výsledkem 2,68 g/kg alkoholu v dechu, v čase 21:48 hod. s výsledkem 2,38 g/kg alkoholu v dechu a v čase 21:54 s výsledkem 2,48 g/kg alkoholu v dechu, což vyloučilo jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo, a v důsledku tohoto ovlivnění alkoholem nezvládl řízení a s vozidlem sjel do protisměru a následně levého silničního příkopu bez toho, aby na vozidle způsobil škodu, a odtud se pokoušel neúspěšně vyjet.
2. Za to byl obviněnému uložen podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 75 denních sazeb s výší denní sazby 400 Kč, tedy celkem ve výměře 30 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku soud prvního stupně určil, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výměře 3 000 Kč, splatných vždy každého 15. dne v měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 2 roků.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 6 To 213/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání pro
„nesprávné právní posouzení skutku a nesprávnou kvalifikaci skutku“, tedy opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu uvedl, že se cítí nevinen a nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Třebaže si celou situaci dostatečně nepamatuje, nebylo možné, aby dopravní nehodu zapříčinil, protože se nacházel na místě spolujezdce. Tomu ostatně svědčí i záznam z osobní kamery zasahujících policistů. Pokud na tomto záznamu učinil obviněný nějaká prohlášení, tak se „jedná o absolutně nepoužitelný důkaz, neboť se jedná o záznam, který nemůže být vydáván za výpověď kohokoliv“.
Nebyla provedena ani „celá řada činností“, kterou policisté měli učinit. Navíc kamery policisté zapnuli, až když obviněného testovali na alkohol v krvi a nebylo tak zjištěno, jestli postupovali podle platných zákonů „a kdo vlastně seděl ve vozidle a na jaké sedačce“. Zasahující policisté ostatně neviděli, kdo řídil havarované vozidlo, takže nebylo vyloučeno, že mohla řídit jiná osoba. Vycházely-li v tomto ohledu soudy z výpovědi svědka M. H., ten rovněž neviděl, kdo měl nehodu způsobit. Nebyl ani schopen určit, zda obviněný byl muž, se kterým v rozhodné době mluvil.
Učiněná skutková zjištění tak vychází pouze z nejasného časového sledu událostí, kdy zmíněný svědek viděl auto v silničním příkopě, jak se snaží popojíždět, po krátké rozmluvě s blíže neidentifikovaným řidičem zavolal policii, ta dorazila na místo nehody bez toho, aby potkala svědka M. H., a našla obviněného na místě spolujezdce. Vágnost časových údajů obviněný spatřoval i ve skutečnost, že nebylo přesně určeno, kdy k nehodě došlo a že je pouze přibližně určeno, kdy měli policisté zaregistrovat vozidlo v příkopě, zvláště, když měli už v 21:39 hod.
dělat s obviněným dechovou zkoušku. Zpochybnil, že by policisté byli schopni během 4 minut (21:35 – 21:39 hod.) učinit řadu úkonů, o nichž vypověděli. Závěry soudů jsou tak pouhou spekulací o průběhu skutkového děje, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. S odkazem na řadu citovaných rozhodnutí Ústavního soudu se dovolatel věnoval obecným úvahám uvedené zásady a opakovaně nesouhlasil, že důkazy ve věci tvoří nepřerušený a ucelený řetězec, z něhož lze dovodit jeho vinu. Zejména není zřejmé, kdy přesně došlo k dopravní nehodě a kdo vůbec v jejím průběhu řídil.
Toto nemohou spolehlivě uvést ani svědek M. H. ani policisté přítomní na místě. Obviněný na podkladě zásady presumpce neviny zdůraznil, že obžaloba, na níž má spočívat důkazní břemeno, nepředložila žádný relevantní důkaz, přičemž pokud soud doplňuje dokazování podle § 2 odst. 5 tr. ř. a zasahuje do procesních aktivit stran, jde o projev systémové dysfunkce fungování soudnictví, projev inkvizičního procesu, popření principu právního státu a práva na spravedlivý proces.
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V návrhu petitu uvedl též, že „dovolání se přiznává odkladný účinek“.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že obviněný z podstatné části zopakoval obhajobu obsaženou již v jeho odvolání a namítl nesprávné právní posouzení skutku, ovšem opírající se o vlastní verzi skutkového děje. Žádnou hmotněprávní argumentaci neuvedl. Tvrzení porušení zásady in dubio pro reo (která je zásadou procesní) nenaplňuje samo o sobě ani jeden z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce na četných rozhodnutích Nejvyššího soudu demonstroval, že porušení uvedené zásady se v rámci dovolacího přezkumu nepřipouští. Pouze v případech závažného porušení základních práv obviněného by se mohlo jednat o naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo. Obviněný místo toho jen vznesl pochybnosti o skutkových závěrech soudů nižších stupňů. Ty přitom zcela logicky a nezpochybnitelně odůvodnily, proč pochyby o vině obviněného neměly. Obviněný svou argumentaci ani nevymezil způsobem, který předvídá usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Pokud dovolatel na základě judikatury a odborné literatury dovodil vadnost české právní úpravy zásady in dubio pro reo a systémovou dysfunkci českého soudnictví, nic to nemění na tom, že soudy pochybnost o vině neměly, a na tom, že nejde o důvod dovolání. Není ani zřejmé, čeho se dovolatel domáhal požadavkem odkladného účinku dovolání.
7. Jelikož uplatněné námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 6 To 213/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
12. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají.
13. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný se vymezuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak činí tak čistě na základě vlastní úvaze o průběhu skutkového děje. Hlavní námitka spočívá v tvrzení, že obviněný vozidlo pod vlivem alkoholu neřídil (ačkoli svou vlastní vzpomínku nemá) a nehodu nezpůsobil. Tím, nikoli však explicitně, naznačuje, že skutečným řidičem havarovaného vozidla mohla být/byla osoba jiná. Takové námitky výše konkretizované by mohly odpovídat důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však ani formálně obviněný neuplatnil. Podle prvých dvou alternativ uvedeného dovolacího důvodu je tento dán, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Ani tomuto dovolacímu důvodu však námitky obviněného podřadit nelze.
14. Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které mají být – v případě obviněného jako dovolatele – garantovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).
15. Nutno dále konstatovat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání sice odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., prostřednictvím kterého ovšem brojil výlučně proti skutkovým zjištěním. Ačkoliv v tomto ohledu obviněný vznesl vícero námitek, učinil tak pouze obecně a proklamativním způsobem, aniž by přesně vymezil či jinak konkretizoval své jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), jak ostatně vyplyne v dalším textu u jednotlivých námitek.
16. V návaznosti na shrnutí dovolacích námitek obviněného lze dále konstatovat, že je poměrně obtížné se k nim řádně vyjádřit, když sám obviněný
námitky proti napadenému rozhodnutí směšuje s neodpovídajícím dovolacím důvodem. Z dosud uvedeného je také patrné, že Nejvyššímu soudu nebylo předloženo podání, kterému by se mohl blíže věnovat bez toho, aby se neuchýlil k vyplnění mezer v dovolací argumentaci. Na tomto nic nemění, ani pokud by byly uplatněné námitky posuzovány z hledisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I v takovém případě by bylo ze strany dovolacího soudu vyžadováno aktivistické prověřování dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkových závěrů nad rámec dovolací argumentace.
Takový postup by byl ovšem v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska vlastního obsahu dovolání vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 252/2024).
17. V rozporu s uvedenými teoretickými východisky dovolatel napadá závěr, že se měl dopustit řízení motorového vozidla a dopravní nehody v opilosti. Této argumentaci má svědčit, že svědek M. H. ho neidentifikoval a že přítomní policisté jej zachytili služební kamerou na místě spolujezdce. Na tomto základě zřejmě skutečným řidičem měla být blíže neznámá třetí osoba. Tím však zcela opomíjí logické odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 13. odsuzujícího rozsudku, že policisté dorazili k vozidlu bezprostředně poté, co svědek M.
H. celou událost oznámil. K tomu soud prvního stupně opět zcela správně poukázal, že vzhledem k pozici vozidla (v příkopu zaklíněného levou stranou o stráň vedoucí do lesa) mohl případný řidič vystoupit pouze pravou stranou vozidla, tedy z místa spolujezdce, kde však zjevně v době kontroly seděl obviněný. Ten dále zcela pominul, že jak svědek M. H., tak oba policisté v nepatrném časovém rozmezí shodně viděli obviněného přímo na místě řidiče. Ač svědek H. by už nebyl schopen obviněného ztotožnit, zaznamenal, jak se řidič zoufale pokouší vyjet z příkopu, stopy o tom zachytili oba policisté (i fotodokumentace), kteří nadto jednoznačně identifikovali a legitimovali obviněného, který se logicky jinudy, než dveřmi spolujezdce, nemohl podrobit úkonům policejní hlídky ani vozidlo opustit (zejména viz fotodokumentace na č. l.
46 – 50). Sám se policistům spontánně vyjádřil, že je opilý, vozidlo řídil a havaroval, když vyhýbal vozidlu protijedoucímu. Žádný ze tří svědků nezaznamenal ani náznak přítomnosti jiné osoby na místě nehody – na opuštěném místě v lesním úseku, několik kilometrů od nejbližších obcí. Stěží pak lze vznesené námitky označit jinak než jako prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, neboť vyjádření dovolatele nereagují na obsah provedených důkazů a přímo je ignorují. Obviněný se dovolává alternativní verze skutkového děje, která však stojí výhradně na bezobsažné negaci učiněných skutkových zjištění, ze které a priori nevyplývá žádný rozpor, zvláště ne rozpor zjevný ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
18. Neméně nepřesvědčivým (a pod dovolací důvody nepodřaditelným) shledal Nejvyšší soud i zbytek vznesených námitek. Tvrdil-li obviněný ve vztahu k provedenému záznamu z kamer zasahujících policistů, že se „jedná o absolutně nepoužitelný důkaz, neboť se jedná o záznam, který nemůže být vydáván za výpověď kohokoliv“ a že nebyla provedena ani „celá řada činností“, lze pouze spekulovat, čeho se obviněný domáhal. Žádným způsobem neoznačil důvod procesní nepoužitelnosti důkazu, ač si je sám vědom, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Žádný ze soudů pak nepovažoval slovní projev obviněného na záznamu policejní kamery za jeho „výpověď“, pouze za autentickou a spontánní reakci v okamžiku řešení situace policejní hlídkou. Obdobně zmatečnými jsou i námitky vůči nepořízení záznamu na služební kameru hned od prvního okamžiku příjezdu policistů a časovým údajům, které měly být podle obviněného určeny na minutu přesně. Takové údaje jsou pro projednávaný případ zcela nadbytečné a zjevně nespadající pod přezkum Nejvyššího soudu. Současně není ani zřejmé, čeho se tím chtěl obviněný domoci, když penzum opatřených a provedených důkazů je pro objasnění skutku a jeho pachatele zcela dostačující.
19. Lze shrnout, že dovolací argumentace představovala námitky neumožňující bližší dovolací přezkum. Nebylo totiž buďto specifikováno, čeho se obviněný domáhá, příp. šlo o nepodložená tvrzení, se kterými se soudy nižších stupňů již přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Je vhodné doplnit, že souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že řidičem byla jiná osoba. Dovolání pak toliko s takovým závěrem nesouhlasí. Pakliže dovolatel rozšířil svou argumentaci o rozsáhlejší rozbor a úvahy na téma vadného zakotvení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny v českém právním řádu, kdy i trestní řízení považuje za „inkviziční“ a odporující právnímu státu a spravedlivému procesu v důsledku samotné právní úpravy trestního řádu, nejde o argumentaci jakkoli podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Takovými úvahami nepřísluší dovolacímu soudu se zabývat, mj. i proto, že absentuje jakýkoli jejich vztah k projednávané věci.
V. Způsob rozhodnutí
20. Je tedy možno uzavřít, že dovolací argumentace obviněného se minula s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného R. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V souladu s vyjádřením státního zástupce třeba konstatovat, že není zřejmé, čeho se dovolatel domáhal „přiznáním odkladného účinku dovolání“.
Obecně odkladný (suspenzivní) účinek znamená, že včas podaným řádným opravným prostředkem se odkládá právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. V daném případě je však rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocné a vykonatelné již dnem rozhodnutí odvolacího soudu (23. 8. 2024). Dovolání jako opravný prostředek mimořádný, směřující do pravomocného rozhodnutí, tedy z povahy věci mít obviněným požadovaný účinek nemůže. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 2. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu