6 Tdo 60/2025-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. G. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 6 To 114/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 162/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 T 162/2023, uznal obviněného R. G. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) dne 1. 3. 2023 v době od 16:40 hodin do 17:10 hodin v XY, na ul. XY u garáže číslo XY, nejprve vulgárně slovně napadl nezletilé AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), kteří v tu dobu chodili po střechách garáží, přičemž v ruce držel větev o průměru 5 cm a délce asi 50 cm, poté co nezletilí slezli ze střechy a ptali se ho, proč je sprostě napadá, jim odvětil: „mám si snad kleknout a vyhulit ti čůráka?“ Poté chytil nezl. AAAAA za bundu, ten strčil do obviněného, který na to reagoval tím, že udeřil nezletilého klackem do hlavy, na toto nezletilý reagoval tak, že dal obviněnému pěstí do obličeje. Poté došlo k několika vzájemným úderům, a když nezl. CCCCC viděl, že nezl. AAAAA se nestačí bránit, strkal do obviněného zezadu a dal mu dvě rány do zad. Ten ale pokračoval v útoku a snažil se shodit nezl. AAAAA, ze stráně. To se mu však nepodařilo, jelikož se nezl. stačil zachytit, a tímto napadení skončilo. Obviněný způsobil nezl. AAAAA tržnou ránu nad levým uchem ve vlasové části hlavy na rozhraní temenní a spánkové krajiny hlavy se subarachnoideálním krvácením, otřes mozku a oděrku nad vodorovným ramenem dolní čelisti vlevo. Zranění si vyžádalo lékařské ošetření, poškozený byl dne 4. 3. 2023 propuštěn do domácího léčení.
2. Za to byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 250 Kč. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo uloženo zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 69 918 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z uvedené částky a poškozenému AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 86 866,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z uvedené částky. Se zbytkem nároku byl druhý jmenovaný poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 6 To 114/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, kterými chtěl prokázat rozsah poškození na svém těle, a to výslech policisty, který jej po incidentu fotografoval. Obviněný nemůže za to, že policejní orgán vyhotovil nekvalitní fotografie. Nebyl také zajištěn klacek, o který je obžaloba opírána, přestože byl policii poskytnut. Ohledání místa bylo provedeno na jiné garáži s jinou krytinou střechy. I na fotografiích ve spise jsou zachyceny jiné garáže, aby nebylo vidět, že je objekt střežen kamerovým systémem. Pokud by byly zjištěny četné pohmožděniny na trupu obviněného, stěží si lze představit, že se událost odehrála tak, jak ji popsali svědci. Obviněný netrval na výslechu policisty, který provedl ohledání místa, nikoli (zřejmě myšleno nýbrž) ohledání obviněného. Díky postupu orgánů činných v trestním řízení již nebyl k dispozici kamerový záznam z místa činu. Soudy nesprávně hodnotily posudek podaný znalcem při výslechu. Výslech znalce má vyšší důkazní sílu než písemný posudek. Znalec podle obviněného korigoval své závěry ve světle dalších podkladů a otázek obviněného. Dospěl při tom k závěru, že úraz poškozeného nejspíš nevznikl tak, jak popisovali svědci. Poukaz odvolacího soudu na vyšetření obviněného na ORL a u očního specialisty je nelogický. Obviněného trápily především obavy z poškození hlavy. Tito specialisté se logicky nezabývali pohmožděninami na trupu. V tuto chvíli nebyl obviněný z ničeho obviněn a nebyl povinen zajišťovat důkazy ve svůj prospěch. O zdravotních omezeních obviněného nemohli sice vědět poškození, věděl o nich však obviněný, proto by nenapadl poškozeného, který byl se svými kamarády v přesile. Pokud si naopak měli být svědci vědomi mohutné postavy obviněného a namísto neprodleného opuštění místa obviněného provokovali a vyčkávali, až obejde celý blok garáží, z jejichž střechy seskočil poškozený těsně před obviněného, byli zjevně iniciátory útoku na obviněného. Podle obviněného soudy také nesprávně hodnotily důkazy o pověsti svědků, na jejichž výpovědi stojí odsouzení obviněného. Věrohodnost svědků je narušena už tím, že se sami dopustili deliktu, „špatnou pověstí zatím jen dvou z nich“ a rozpory ohledně detailů, na nichž se zjevně nedomluvili. Poškozený měl trpět částečnou „anamnézou“ (myšleno zřejmě amnézií), přesto byl před odvolacím soudem schopen přesvědčivě popsat, jak měl být obviněným napaden.
5. Skutková podstata trestného činu výtržnictví chrání klidné občanské soužití a veřejný pořádek. Soudy však poskytly ochranu soužití obviněného se svědky, kteří mu demolovali majetek. Nedostatečně tak zohlednily protiprávní jednání svědků. Na místě nebyl nikdo jiný, kdo by mohl být jednáním obviněného pohoršen. Obviněný má za to, že jednal v souladu s právem, neboť chránil svůj majetek. Pokud při tom použil hrubších výrazů, nejde o nic nepřiměřeného. „Další fyzický kontakt byl jen obranou osobnosti“ obviněného.
6. Soudy podle obviněného také nesprávně posoudily civilní odpovědnost za újmu, resp. regres pojišťovny. Na ten má pojišťovna právo, jen je-li dovozena příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem. Podle obviněného znalec vyloučil u poškozeného otřes mozku, pro který byl letecky přepraven do 100 km vzdáleného zdravotnického zařízení. Pokud by poškozený nepředstíral potíže, pro které bylo diagnostikováno vážné poranění hlavy, nebyl by převoz nařízen. Pokud jde o odškodnění poškozeného, nalézací soud se vůbec nezabýval jeho spoluzaviněním. Poškozený vnikl na cizí stavbu, provokoval obviněného, vyvolal fyzickou konfrontaci tím, že seskočil těsně před něj a napadl jej. Nárok na odškodnění nebyl tedy vůbec dán a pokud ano, tak jen v poměrné výši odpovídající podílu obviněného na vzniku újmy. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se spoluzavinění cyklisty, který si nenasadil helmu (25 Cdo 2258/2008, 25 Cdo 2974/2011, a další). Nakonec obviněný namítl také nesprávné použití Metodiky Nejvyššího soudu. Tu totiž Nejvyšší soud neschválil jako své stanovisko, ani nebyla částí jeho rozhodnutí. Přesto ji soudy použily jako závazný rámec pro odškodnění bez potřebného odborného posouzení individuálního případu.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a zprostil jej obžaloby podle § 226 tr. ř. nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný opakuje svou dosavadní obhajobu a směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní. Setrvale prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž jednal svépomocí, ve snaze chránit svůj majetek a osobnost před protiprávním jednáním poškozeného a svědků. Zároveň se však snaží předestřít, že jeho jednání popsané ve skutkové větě neodpovídá provedenému dokazování a podle státní zástupkyně fakticky namítá nenaplnění objektivní ani subjektivní stránky přečinu. Dovolací argumentaci státní zástupkyně hodnotí jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec tohoto závěru státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Jedná se naopak o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V další části vyjádření tyto podstatné skutkové závěry v návaznosti na odůvodnění soudů nižších stupňů podrobněji zhodnotila.
9. K případnému namítanému opomenutí důkazů, které obviněný deklaroval již v rámci svého odvolání, státní zástupkyně nejprve připomněla judikaturu Ústavního soudu. Námitky včasného nezajištění či nesprávného provedení důkazů orgány činnými v trestním řízení ve fázi přípravné (kamerové záznamy absentují, ohledání místa činu bylo provedeno na jiné garáži, pořízení nekvalitních fotografií dovolatelova zranění apod.) nejsou podle státní zástupkyně schopny naplnit obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jim oba soudy věnovaly a shledaly je zcela lichými. Obviněný fakticky napadá zákonný a řádný postup obou soudů, které dostály své povinnosti nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Námitka týkající se neprovedení důkazu výslechem policisty, který obviněného po incidentu fotografoval, se jeví státní zástupkyni zcela absurdní ve světle obsahu bodu 14. rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že obviněný v hlavním líčení na tomto důkazním návrhu netrval.
10. Státní zástupkyně dále vysvětlila podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedla, že konkrétní námitky obviněného (nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku) směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provedeným důkazům a jejich hodnocení, a to ve snaze prosadit pro sebe příznivější skutková zjištění. Pakliže obviněný uvádí, že „na místě nikdo jiný nebyl, nemohl tak být ani nikdo jiný jednáním obviněného pohoršen, čímž je eliminována protiprávnost skutku posuzovaná v jeho neprospěch“, je možno podle státní zástupkyně dovodit, že namítá absenci naplnění zákonného znaku „na místě veřejnosti přístupném“. Dále proto vysvětlila znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a konstatovala, že útok obviněného, verbální i fyzický, tak jak je zachycen v rozsudku nalézacího soudu, nesměřoval výlučně pouze proti poškozenému, ale ohrožoval minimálně další osoby (svědky), ve kterých zcela oprávněně vyvolal důvodné obavy, a to vše na veřejně přístupné cestě u garáží. Obviněný dále zpochybnil protiprávnost svého jednání s argumentem, že jednal „svépomocí“. K tomu státní zástupkyně poukázala na bod 23. usnesení odvolacího soudu, který uzavřel, že jednání obviněného nelze posoudit jako právem chráněné, neboť pro takový závěr nebyly splněny podmínky. Obviněný svým jednáním překročil meze zákona a zároveň se ochrany svého majetku domáhal zjevně v době, kdy možný protiprávní stav již netrval, neboť poškozený a svědci se již nacházeli mimo střechu garáží.
11. Podle státní zástupkyně pak není nezbytné vyjadřovat se k námitkám obviněného týkajícím se adhezních výroků rozsudku nalézacího soudu, neboť jejich podstatou je zpochybnění protiprávnosti jednání dovolatele (včetně popření trestné činnosti). Pakliže je plně akceptován jako správný závěr soudů o vině obviněného, jsou námitky ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy mimo meze uplatněného dovolacího důvodu. K námitce týkající se použití Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) bez potřebného odborného posouzení individuálního případu státní zástupkyně uvedla, že metodika byla vydaná Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí jako doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k aplikaci § 2958 o. z. a uveřejněná pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč. Je vystavěna na základech, principech a metodách, které byly od listopadu 2012 do března 2014 diskutovány širší právnickou veřejností, a jejím odborným podkladem je komplexní medicínsky pojatá systematika zdravotních újem, vystihující vzájemné proporce v rámci náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Její praktická realizace vyžaduje dostatečně široké skutkové zjištění ohledně stavu pacienta doplněné o jeho odborné lékařské hodnocení tak, aby pro rozhodnutí soudu byl zajištěn dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný podklad, umožňující dosáhnout přiměřených proporcí mezi jednotlivými typy újem při současném zachování prostoru pro zohlednění individuálních okolností na straně poškozeného. Metodika nemá a nemůže mít závazný charakter, je však pomůckou k naplnění zásady slušnosti ve smyslu § 2958 o. z., přestože byla vypracována českou justicí právě za účelem objektivizace a medicínské klasifikace vytrpěných újem na zdraví. Závěry o výši částky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví může činit toliko soud, který posuzuje a hodnotí všechny rozhodné okolnosti, a sám u jednotlivých kategorií bodového ohodnocení výši částky stanovuje. V daném případě si soud pro své závěry o imateriální újmě, kterou poškozený utrpěl, opatřil dostatek podkladů. Nejedná se o skutkově složitou věc. K výši bolestného bylo možno dospět pouze na základě metodiky, tak jak správně podle státní zástupkyně postupoval nalézací soud.
12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. K dovolání se vyjádřila i poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, podle níž bylo ve věci na základě zhodnocení veškerých důkazů řádně rozhodnuto o nároku na úhradu vynaložených nákladů léčení poškozeného. Proto navrhla dovolání odmítnout a současně sdělila, že částka 69 918 Kč včetně úroků z prodlení byla dne 1. 10. 2024 uhrazena.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
14. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
19. Vzhledem k formulaci dovolacích námitek je třeba na úvod připomenout, že dovolací argumentaci není možné za obviněného v žádném ohledu domýšlet. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce, ze zákonem vymezených důvodů a Nejvyšší soud se proto může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.). K určitému dotváření dovolací argumentace přistoupila ve svém vyjádření státní zástupkyně, proto je na tomto místě vhodné poznamenat, že některé argumenty, vůči nimž se vymezila, nelze v jí prezentované podobě z dovolání bez dalšího vyčíst. Nejvyšší soud se v dalším textu přidrží pouze námitek, které prezentoval obviněný prostřednictvím své obhájkyně. Je však třeba souhlasit s tím, že text dovolání směšuje a systematicky nerozlišuje námitky stran skutkových zjištění a námitky hmotněprávní, velmi často jde o námitky ne zcela konkrétní, tedy jistá míra jejich „interpretace“ byla nezbytná.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Úvodem je vhodné nejprve podrobněji vysvětlit podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
21. V řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku se neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“ Přesně tímto způsobem však dovolatel v projednávané věci své námitky nevymezil.
22. Námitky, které obviněný patrně zamýšlel citovanému dovolacímu důvodu podřadit, neboť je prezentoval v první části svého dovolání, než přešel k části věnované právnímu posouzení, ve většině tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. S jistou dávkou tolerance lze třetí alternativě citovaného dovolacího důvodu podřadit pouze námitku týkající se neprovedení výslechu policisty, který obviněného po incidentu fotografoval.
23. Opomenutými důkazy ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jsou však pouze důkazy „podstatné“, důkazy „navrhované“ (tzn. jejich provedení muselo být v předchozím řízení navrženo) a současně důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, což je třeba v rámci dovolací argumentace odůvodnit. Jak uvedl odvolací soud v bodě 14. svého rozhodnutí a jak Nejvyšší soud ověřil ve spise, u hlavního líčení (č. l. 255 verte) obviněný netrval na svém důkazním návrhu, který byl soudu zaslán před hlavním líčením. Tímto návrhem je pak bezesporu přípis založený na č. l. 244 spisu, v němž obviněný mimo jiné navrhuje doplnit dokazování výslechem příslušníka policie, který prováděl fotodokumentaci jeho těla. Obviněný tak ve svém dovolání nepravdivě označuje důkaz jako „navrhovaný“. Návrhy na doplnění dokazování nebyly obhajobou vzneseny ani u veřejného zasedání před odvolacím soudem (viz č. l. 303). Již z tohoto důvodu je námitka zjevně neopodstatněná. Krom toho byly k důkazu provedeny předmětné fotografie, které nelze označit jako natolik nekvalitní, že by neměly vypovídací hodnotu. Vzhledem k tomu, jak byl zjištěn skutek popsaný ve výroku, je zřejmé, že obviněný nějaké rány do trupu při incidentu utržil a je tedy logické, že tomu mohly odpovídat i určité stopy na jeho těle, byť nejsou na fotografiích pořízených bezprostředně po incidentu příliš zřetelné (oproti tomu na fotografiích obličeje a rukou v podobné kvalitě jsou modřiny a červené skvrny lépe patrné). To však žádným způsobem nenarušuje průběh skutkového děje, jak jej zjistil soud prvního stupně v rámci provedeného dokazování. Správně v této souvislosti odvolací soud poukázal i na skutečnost, že s těmito poraněními nevyhledal obviněný lékařské ošetření. Nejde o to, že by na něj byla přenášena povinnost opatřovat si důkazy, jak se domnívá, ale o závěr, že se spíše nemohlo jednat o poranění takové závažnosti, aby nasvědčovala jeho verzi popisu události spočívající v tom, že byl sražen na zem a kopán. V konečném důsledku tak krom jeho nenavržení nejde ani o důkaz ve věci „podstatný“.
24. V odstavci věnovaném neprovedeným důkazním návrhům si obviněný dále stěžuje na postup orgánu činného v přípravném řízení, který nezajistil větev, jíž způsobil poškozenému zranění, nesprávně provedl ohledání místa činu, fotografoval jinou garáž, nezajistil kamerový záznam. V daném případě se o důkazní návrhy zjevně nejedná. Zčásti proto, že důkazy, které nebyly v přípravném řízení zajištěny a tedy neexistují, logicky nemohly být v hlavním líčení provedeny a ani navrhovány. Zčásti se pak může jednat o námitky vznesené proti důkazům provedeným. Obviněný ovšem nezmiňuje žádné skutkové závěry, které případně soudy z těchto podle něj nesprávně zajištěných důkazů vyvodily. Jeho argumentace je tedy neúplná a lze ji vnímat pouze jako stížnost na postup policie pro „neopatření“ dalších důkazů. Žádnému dovolacímu důvodu však neodpovídá.
25. Následující námitky příslušné pasáže dovolání spočívají ve zkreslování a dezinterpretaci obsahu důkazů a skutkových zjištění, které z nich vyplynuly. V dovolací argumentaci se obviněný odchýlil dokonce i od své vlastní výpovědi v hlavním líčení, v rámci které např. neuváděl, že poškozený seskočil ze střechy těsně před něj a napadl ho, ale že dva svědci seskočili ze střechy, poté obviněný obešel garáž a poté byl jeden z nich „najednou u obviněného tak blízko, že jej musel odstrčit“. K těmto námitkám, které dovolacím důvodům neodpovídají, lze pouze ve stručnosti uvést, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Soud prvního stupně logicky zhodnotil i výpovědi svědků, které nijak nenasvědčovaly tomu, že by se snažili událost „přibarvovat“ ve svůj prospěch či prospěch poškozeného. Přiznali, že chodili po střechách garáží, vypovídali mimo jiné i o úderech, které obviněnému uštědřil poškozený a jeden ze svědků. Událost přitom popisovali v podstatných bodech stejně, přičemž odlišnosti v detailech odpovídaly normálním paměťovým procesům a vnímání situačního konfliktu. Jejich výpovědi byly v souladu s lékařskými zprávami a z nich vyplývajícími zjištěními o dezorientovanosti poškozeného. Z provedeného dokazování vyplynulo mimo jiné i to, že nedošlo k žádnému poškození garáže, což také koresponduje s výpověďmi poškozených. Nad těmito závěry v žádném případě nemůže převážit hodnocení (ne ve všem dobré) pověsti svědků (včetně poškozeného), které se obviněný snaží dehonestovat za účelem jejich znevěrohodnění. Věrohodnost svědků není v daném případě narušena ani tím, že „se sami dopustili deliktu“, jak kategoricky tvrdí obviněný. Neuvádí přitom, jakého deliktu se podle něj dopustili, a lze se domnívat, že zde opět oproti soudy učiněným skutkovým zjištěním naráží na své tvrzení, že svědci poškozovali jeho majetek a že ho jako první napadli, což bylo vyvráceno provedeným dokazováním. Chození po střechách garáží umístěných samostatně (nepřiléhajících k obytnému domu) samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, přestupku apod., byť takové chování nelze považovat za slušné, neboť má nepochybně potenciál např. i vyvolat obavu z protiprávního jednání. Na druhou stranu to, že děti pubertálního věku vylezly na střechy takových stavení, není ničím ojedinělým a ničím, co by mělo aktivovat natolik razantní, arogantní a agresivní reakci obviněného.
27. Nalézací soud se přesvědčivě vypořádal i se změnou názoru znalce MUDr. Luďka Pittera, který, ačkoli úvodem výslechu uvedl, že se na znalecký posudek plně odvolává a nemá důvod na něm cokoli měnit, následně za pravděpodobnější mechanismus vzniku zranění poškozeného označil pád, který mu podle něj lépe odpovídá v obecné rovině, byť k tomu nenašel dostatečný podklad ve svědeckých výpovědích. Z jeho výpovědi však rozhodně nevyplývá, že by jako mechanismus vzniku zranění úder klackem vyloučil, jak se snaží tvrdit obviněný. Soud prvního stupně proto hodnotil znalecký posudek v kontextu ostatních důkazů a dospěl ke zcela logickým skutkovým závěrům, jak už bylo výše uvedeno.
28. Výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje vzdor tomu, že dovolací námitky proti skutkovým zjištěním soudů i optikou Ústavního soudu nebyly konkrétní a odpovídající vymezení dovolacího důvodu. Obviněný totiž neoznačil, která „rozhodná“ skutková zjištění pro použitou právní kvalifikaci mají být ve „zjevném“ rozporu s obsahem kterých důkazů a proč skutkové závěry nemohou obstát při konkrétním velmi logickém hodnocení důkazů, které soudy provedly. Při maximální míře tolerance bylo akceptováno tvrzení tzv. opomenutých důkazů, které bylo možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak tyto námitky nemohly být shledány důvodnými.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. V další části dovolání označil obviněný své námitky jako týkající se právního posouzení, proto je vhodné zopakovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Již z tohoto vymezení je zřejmé, že valná většina námitek obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Jsou totiž založeny na zcela odlišných skutkových tvrzeních, než k jakým dospěl soud prvního stupně. Tato skutková tvrzení přitom nelze považovat ani za námitky spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se k nim převážně již vyjádřil výše. Jde např. o tvrzení, že se svědci dopustili protiprávního jednání (myšleno buď tvrzené poškození garáže nebo napadení obviněného), týká se to však i většiny námitek směřovaných do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Poškozený totiž nebyl přepraven do vzdáleného zdravotnického zařízení na základě nějakých svých subjektivních stesků nebo příznaků, které by snad mohl předstírat. Šlo o standardní závěry lékařského vyšetření (mimo jiné CT), z něhož vyplynulo podezření na závažnější poranění hlavy, než finálně diagnostikovaný otřes mozku, které se následně nepotvrdilo, nicméně v danou chvíli bylo nutné poškozeného dále vyšetřit. Příčinná souvislost vzniklé škody (vynaložením prostředků zdravotní pojišťovny na léčebné úkony, včetně přepravy na specializované zdravotnické pracoviště a diagnostiky tam provedené) s jednáním obviněného je zde tedy dána. Znalec z oboru zdravotnictví - soudní lékařství pak také nijak nezpochybnil, že poškozený utrpěl otřes mozku, jak se obviněný snažil tvrdit. Poškozený pochopitelně ani nebyl letecky přepraven do jiné nemocnice pro otřes mozku, jak obviněný dále poněkud zmatečně uvádí.
31. Také námitka týkající se spoluzavinění poškozeného je založena na zcela jiném skutkovém ději, než jaký byl v řízení zjištěn. Obviněný opět (dokonce v rozporu s vlastní výpovědí v hlavním líčení) tvrdil, že poškozený seskočil ze střechy přímo před něj a napadl jej. Soudy v daném případě neměly žádný důvod uvažovat o jakémkoli spoluzavinění poškozeného. To pochopitelně nelze shledat v pouhé skutečnosti, že se pohyboval po střeše garáže. Tvrzení obviněného, že jej provokoval, nebylo rovněž prokázáno, obviněný navíc ani neuvádí, čím konkrétně se tak mělo dít (mimo opakovaně tvrzeného seskočení ze střechy přímo před něj). Ostatně i z výpovědi samotného obviněného naopak vyplynulo, že to byl on, kdo se ozbrojil klackem a vydal se za svědky, kteří slezli ze střechy (jak po nich ostatně předtím požadoval). Připravenost vyvolat fyzický konflikt tak zjevně byla na jeho straně a jeho iniciace konfliktu je nesporná.
32. Citovanému dovolacímu důvodu lze s jistou dávkou tolerance (neboť není zcela jasně vyjádřena) podřadit námitku, podle které „Soudy poskytly ochranu soužití obviněného se svědky, kteří mu demolovali majetek. (…) Na místě totiž nikdo jiný nebyl, a tudíž nemohl být jednáním obviněného pohoršen.“ Obviněný námitku rámuje údajným protiprávním jednáním poškozeného a svědků, k němuž nedošlo (viz výše). Toto tvrzené protiprávní jednání má pak dle něj eliminovat protiprávnost jím spáchaného skutku. Dále k tomu uvedl, že jednal v souladu s právem, neboť „svémocí“ bránil svůj majetek (a následně i svou osobnost).
Z tohoto hlediska námitka neodpovídá skutkovým zjištěním, není proto namístě zabývat se hlouběji např. výkladem svépomoci ve smyslu § 14 odst. 1 o. z. (svépomocí se rozumí situace, ve které ten, jehož právo je dotčeno, své právo chrání sám bez zásahu veřejné moci; svépomoc lze užít pouze za splnění zákonem stanovených podmínek; pokud naplněny nejsou, jedná se o svémoc, která je nezákonná). Nakonec dostatečně se již s touto námitkou vypořádal odvolací soud pod bodem 23. odůvodnění jeho usnesení. Formulaci dovolacích námitek je možné nicméně z určitého úhlu pohledu chápat i jako polemiku s naplněním znaku „veřejně“ skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku (spíše než znaku „na místě veřejnosti přístupném“, jak uvedla státní zástupkyně), neboť obviněný de facto poukazuje na to, že na místě nikdo jiný nebyl, osobami, které byly jeho jednáním pohoršeny, tak mohli být pouze poškozený a svědci (na to pak navazuje námitkou, že se proti němu dopustili protiprávního jednání a tedy by zřejmě neměli být chráněni ustanovením § 358 tr. zákoníku). K tomu je však třeba připomenout, že soud prvního stupně shledal v daném případě právní kvalifikaci činu podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku v alternativě dopustil se „na místě veřejnosti přístupném“ výtržnosti tím, že napadl jiného, nikoli v alternativě spáchání činu „veřejně“. O místo veřejnosti přístupné se v daném případě jistě jednalo, neboť se nachází přímo v obytné zástavbě uprostřed města XY.
33. Citovanému dovolacímu důvodu lze pak ještě podřadit námitku týkající se aplikace Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (č. 63/2014 Sb. rozh. obč. - Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo dne 12. 3. 2014 doporučení k aplikaci § 2958 o. z.). Jak správně konstatoval odvolací soud v bodě 26. svého rozhodnutí, v daném případě se jednalo o skutkově jednoduchou věc, kterou bylo možno i bez znaleckého posudku za pomoci uvedené metodiky bez problémů posoudit. Samotný tento dokument měl původně skutečně pouze doporučující charakter. Soudy byl široce akceptován díky své přesvědčivosti a odborným základům, na nichž spočíval. Následně ovšem, díky tomu, že byl aplikován mimo jiné i v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020, nebo ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017), se stal součástí ustálené judikatury. Soudům tak nelze v žádném případě použití metodiky jako pomůcky při stanovení výše náhrady škody vytknout. Nutno dodat, že k samotné výši škody a jejímu konkrétnímu výpočtu obviněný nenamítl nic. Nakonec odvolací soud v uvedeném bodě 26. jeho usnesení velmi jednoduše a transparentně učinil výčet zohlednitelných a prokázaných poranění a zdravotních újem poškozeného, kdy bylo možno i bez znalecké ingerence jednoduchým propočtem bodového ohodnocení při znalosti hodnoty bodu stanovit výši nároku poškozeného (včetně příslušenství).
34. I z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tak dovolání zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil obviněný v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nezjistil u napadených rozhodnutí žádné vady, které by zakládaly existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
36. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu