6 Tdo 623/2024-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 6 To 44/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 11/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 5 T 11/2023 (dále jen „soud prvního stupně“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době, nejméně od počátku roku 2008 do června roku 2012, ve třech případech ve sprše v koupelně v bytě na adrese XY, kde žil ve společné domácnosti se svou partnerkou a následně manželkou E. R. a s jejími dcerami poškozenou AAAAA (pseudonym) a její sestrou BBBBB (pseudonym), o které se staral a vychovával je, poté co pod záminkou, že jde poškozenou tehdy nezletilou AAAAA umýt, k ní přistoupil nahý do sprchy, kde ji začal mýt a následně intenzivně sahat na přirození, poté po poškozené požadoval, aby mu i ona sahala na přirození a stimulovala mu je tak, že vzal poškozenou za ruku, kterou jí přiložil na svůj penis, který držela a s rukou poškozené pohyboval, dále v přesně nezjištěné době v roce 2012 při cestě kamionem do Německa, na které jej poškozená AAAAA doprovázela, na nezjištěném parkovacím stanovišti, poškozenou AAAAA požádal, aby si lehla k němu do horní části palandy v kamionu, a to ve chvíli, kdy byl oblečen pouze do trička, uchopil ruku poškozené, přiložil ji na své přirození, začal jí s ní hýbat a chtěl po ní, aby jej rukou uspokojovala a dále v přesně nezjištěné době na podzim roku 2012 v bytě v ulici XY, kam se přestěhovali, na půdě, v prostoru u vstupu na půdu, přistoupil zezadu k poškozené XY, jednou rukou ji držel kolem pasu a druhou ruku ji vsunul pod oblečení a osahával ji na přirození, přičemž uvedeného jednání se dopustil na poškozené, které v té době ještě nebylo patnáct let, o čemž věděl a o jejíž výchovu po dohodě s její matkou pečoval a v době její nepřítomnosti nad poškozenou vykonával dozor, přičemž při svém jednání zneužil bezbrannosti poškozené nezletilé, která s ohledem na svůj věk, stupeň psychosexuálního vývoje a svůj vztah k obžalovanému, který byl partnerem její matky a byl pro ni autoritou a vychovával ji, nebyla schopna rozpoznat závadovost jeho jednání ani se mu účinně bránit“.
2. Za to mu byl uložen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 6 To 44/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel uvedl, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Existuje mnoho důkazů, které svědčí jednoznačně ve prospěch jeho obhajoby, avšak soudy jim nevěnovaly žádnou pozornost. Mezi skutkovými zjištěními a důkazy tak je podle něj zjevný rozpor.
6. Z whatsappové a instagramové komunikace poškozené s obviněným vyplývá, že poškozená k němu má velmi pěkný vztah, veškerá komunikace je velmi pozitivně laděna. Tato komunikace nevznikla před údajným znásilněním, ale později. U odvolacího soudu poškozená nedokázala tuto komunikaci vysvětlit. Soudy se nepozastavily ani nad vulgární komunikací poškozené s její matkou. Nevěnovaly pozornost svědeckým výpovědím M. D. a M. D., ačkoli tito svědkové vypovídali o tom, jak se projevoval vztah poškozené a obviněného navenek. Její chování nesvědčilo o žádné nenávisti, kdy ještě nebyl aktuální motiv očernit obviněného.
7. Obhajoba namítla rozpory ve výpovědi poškozené. Ta na policii vypověděla, že k údajnému mytí se sexuálním podtextem docházelo jednou měsíčně po dobu od roku 2008 do roku 2010. Pokud by bylo vycházeno z původní výpovědi poškozené, došlo by k vyčíslení 31 případů velmi nestandardního umývání poškozené v jejím věku od 7 do 11 let. Velké množství případů nestandardního mytí poškozené bylo změněno při hlavním líčení. Podle výpovědi poškozené se nemělo jednat o 31 případů, ale o 3 případy mytí se sexuálním podtextem. Pokud by poškozená prošla dlouhodobým opakovaným zneužíváním ze strany obviněného při koupeli, nemohla by se mýlit tak zásadním způsobem co do množství údajných skutků. Je nelogické, aby se obviněný dopouštěl mytí se sexuálním podtextem.
8. Obviněný také poukázal na výpověď matky poškozené. Podle něj je zcela jasné, že pokud by se matka poškozené dozvěděla o skutečnosti, že její dcera byla partnerem znásilňována v dětství, pak by k partnerovi cítila nepřekonatelný odpor a nenávist. Proto považoval za zcela nemyslitelné, že by s ním matka poškozené měla následně opakované sexuální aktivity, když by skálopevně věřila své dceři skutečnosti ohledně znásilnění jeho osobou.
9. Dále obviněný uvedl, že motivem pro jeho obvinění byla situace v rodině. Poškozená se začala svěřovat v době, kdy dokončovala studium na střední škole krátce před maturitou. S ohledem na její přístup ke studiu mohla důvodně přepokládat, že se složením maturity bude mít velký problém. To se potvrdilo, když neuspěla z angličtiny. Byl to právě obviněný, kdo zajišťoval finanční chod rodiny a poškozené financoval i doučování z angličtiny, aby u maturity uspěla. Poškozená měla připraven plán pro případ, že by u maturity neuspěla, a to že od rodiny konkrétně od obviněného půjde pryč. Měla obavy z následků neúspěchu u maturity a byla připravena opustit rodinu, která ji živila a sama neměla žádné úspory. Motiv očernit obviněného se zde jednoznačně nabízí.
10. Dovolatel připomenul také posudek zpracovaný prof. Petrem Weissem, podle něhož je sexuální orientace obviněného bez jakýchkoliv deviantních tendencí. Nezletilé děti jej nikdy sexuálně nepřitahovaly. Jmenovaný znalec přitom považoval za zcela neobvyklé, že by se dospělý člověk bez pedofilních sklonů spokojený se svým sexuálním partnerem, mohl dopouštět nějakých sexuálních excesů vůči nezletilým dětem.
11. Následně dovolatel poukázal na další skutečnosti zakládající podle jeho slov pochybnosti o skutcích mu připisovaných.
12. Co se týče skutku, který měl spáchat na poškozené v koupelnách jimi obývaných bytů, pak koupání dcer v útlém mládí zajišťovala matka. On byl řidič kamionové dopravy a doma pobýval prakticky jen o víkendech. Pouze někdy, když byl doma, požádala ho matka, aby děti osprchoval. Proti jeho výpovědi stojí výpověď poškozené. Soudy dospěly nelogicky k závěru, že výpověď poškozené byla po celou dobu řízení konstantní, ačkoli poškozená ji změnila co do počtu případů mytí se sexuálním podtextem. Její výpověď nelze tudíž shledávat konzistentní. Sestra poškozené vypověděla, že nebyla přítomna žádným neobvyklým praktikám při mytí a poškozená se jí s takovou zkušeností nesvěřila. Matka poškozené uvedla, že nikdy ničeho podobného neregistrovala.
13. Ohledně skutku, který měl být spáchán v kamionu na cestě do Německa, soudy nekriticky uvěřily poškozené, aniž by se zabývaly skutečnostmi, které činí její výpověď nevěrohodnou. Kamion, kterým obviněný jezdil, měl ve své výbavě 2 lůžka, horní a dolní. Horní lůžko bylo šířky 60 cm, maximální nosnosti 100 kg pro dospělého člověka dosti nepohodlné. Poškozená uvedla, že to byl obviněný, který chtěl, aby k němu přilehla na horní lůžko a následně mělo dojít k údajnému skutku, který je mu připisován. To je zásadní nesrovnalost v porovnání s realitou. On nikdy nelehával na horním lůžku. Tam by ani nebyl dostatečný prostor pro něj a poškozenou, aby se skutek mohl uskutečnit. Poškozená uvedla, že jí slíbil možnost vykouření cigarety. To je vymyšlená věc. Ač on sám je náruživým kuřákem, rozhodně nechtěl, aby dcery ve velmi nízkém věku tomuto zlozvyku navykly.
14. Ke skutku, který měl být spáchán na půdě na podzim roku 2012 dovolatel popsal, že uvedený prostor sloužil k uskladnění pneumatik osobních vozidel. Při výměně pneumatik obviněný vylezl nahoru po žebříku a matka s dcerami pomáhaly vyzvednout pneumatiky do výše. Je vyloučeno, aby v přítomnosti obou dcer a matky v bytě jakkoli objal a osahával poškozenou na intimních partiích. Ta by nepochybně reagovala odporem, případně křikem. Je zde další nesrovnalost. V přípravném řízení uvedla, že měl při dotyku na intimních partiích poškozené i proniknout do vnitřní části genitálu. Při hlavním líčení si tím již jista nebyla. Tak zásadní okolnost, zda došlo k průniku prstu do pochvy, by si podle názoru obhajoby musela obviněná pamatovat. K obejmutí mělo dojít těsně před výstupem z půdy. Jedná se tedy o místo, kde bylo možno obviněného s poškozenou lehce spatřit. Je nelogické, proč by se takového jednání obviněný dopouštěl, když by zde bylo takové vysoké riziko odhalení ostatními členy rodiny.
15. Obviněný shrnul, že jediným důkazem, který ho má usvědčovat, je nepravdivá výpověď poškozené. Dále jsou zde sice výpovědi matky, sestry a kamarádů poškozené. Tyto osoby jsou ovšem v pozici, že neměly o ničem potuchy až do doby, kdy po mnoha letech poškozená začala postupně své okolí informovat o údajných skutcích obviněného. Pokud těmto osobám řekla poškozená lež, tak ony ji dále reprodukují. Co se týče svědeckých výpovědí paní L. M. a paní J. P., tak je nelze považovat z hlediska tohoto trestního řízení za zásadně významné. Paní L. M. osobně cítila určité momenty s eventuálním sexuálním podtextem v době, když s ním žila v domácnosti, avšak vypověděla, že se jednalo o záležitosti, které obviněný nemusel subjektivně vnímat jako pro ni nepříjemné. Pokud by se vůči paní L. M. dopouštěl jakéhokoli jednání se sexuálním podtextem, nepochybně by ji nenavrhl k výslechu před orgány činnými v trestním řízení.
16. V další části svého podání dovolatel namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že není správná kvalifikace u skutku týkajícího se údajného mytí poškozené ve sprše. Nejednalo se o zneužití bezbrannosti dítěte za účelem jeho donucení k pohlavnímu styku. Je nesprávné takové právní hodnocení jen na základě tvrzení, že mytí trvalo poměrně dlouho. Pojem dlouho je velmi vágní a neurčitý. Je toho názoru, že samotné mytí nezletilých dětí na pohlavních partiích při jejich sprchování není zločinem. Položil otázku, jakým způsobem má být mytí pohlavních partií prováděno. I kdyby snad došlo k mytí pohlavního údu obviněného v rámci koupele, ani toto jednání není samo o sobě jednáním, které je možno kvalifikovat jako zločin znásilnění.
17. Co se týče skutku, který se měl odehrát v kamionu, v této době již měla poškozená 11 let. Jedná se o věk, ve kterém již má dítě jistý životní přehled. Pokud by soud uvěřil poškozené, je možno hodnotit jednání, ku kterému údajně mělo dojít za nabídku cigarety jako zločin znásilnění? Jednalo by se o dobrovolné, zištné jednání poškozené ve snaze dostat cigaretu a jít si poté zakouřit. V případě jedenáctileté dcery by nešlo o zneužití bezbrannosti, ani o donucení.
18. V případě skutku, který se měl odehrát na půdě, by byla situace obdobná. Poškozená již byla ve věku blížícím se 12 letům, což je věk, kdy je dítě již schopno aktivního odporu či alespoň nějaké reakce. Poškozená nebyla nikdy bezbranná. Je extrovert a nikdy si s ničím nebrala servítky. Pokud by se obviněný o jakékoli obdobné jednání pokusil, poškozená by si takové jednání nenechala líbit.
19. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení za použití § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Současně požádal dovolací soud, aby postupoval podle § 265o tr. ř. a odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. To odůvodnil tím, že je ve věku 70 let, nikdy nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, a je osobou která se nikdy a nikde neskrývala, má starobní důchod a s orgány činnými v trestním řízení vždy spolupracoval.
20. Ve věci se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve vztahu k dovolací argumentaci mimo jiné uvedl, že nastíněné výtky nejsou opodstatněné. Obviněný nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny důkazy a že soudy považují výpovědi, které ho usvědčují za věrohodné a trestnou činnost za prokázanou.
21. Státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, z něhož vyplývá, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. v řešené kauze v prvé řadě na základě konstatování „zjevného nesouladu“. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a tato odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., resp. 134 odst. 2 tr. ř. Provedené důkazy ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory a umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Usvědčující důkazy bezpečně vyvracejí obhajobu obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl a nedošlo ani k porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
22. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit.
23. Pokračoval, že dovolací argumentace obviněného v zásadě neobsahuje výtky, které by byly pod jmenovaný dovolací důvod podřaditelné. Pokud dovolatel namítl nedostatek naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, zejména prvku bezbrannosti a zneužití tohoto stavu či tvrdil dobrovolnost a zištnost jednání poškozené, činí tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě soudy ustálených skutkových zjištění. Námitky tohoto typu jsou však v dovolacím řízení zásadně bezpředmětné. Navíc platí, že existence bezbrannosti poškozené z provedených důkazů vyplývá včetně toho, že obviněný si musel být bezbrannosti poškozené vědom.
24. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
26. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 6 To 44/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
28. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
30. Obviněný ve svém dovolání uplatnil mnoho námitek, jak je patrno z obsahu rekapitulace jeho podání. Jeho argumentaci je možno rozčlenit na námitky: a) vytýkající soudům nižších stupňů způsob, jakým přistoupily k hodnocení důkazů, a současně akcentující některé skutečnosti či důkazy ústící do závěru, že skutková zjištění, která učinily v průběhu řízení soudy nižších stupňů, jsou nesprávná, b) tvrdící nesprávnost právní kvalifikace všech útoků vůči poškozené.
31. Tomu by podle něj měl odpovídat: a) ve vztahu k první skupině námitek dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) ve vztahu ke druhé skupině námitek dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho variantě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
32. Jeho námitky ovšem mají jeden společný rys. Nejsou námitkami ve věci nově uplatněnými, a tudíž dosud neřešenými, nýbrž výhradami, které poukazují na problematiku, která již byla soudy nižších stupňů podrobně a správně řešena v předchozích fázích trestního řízení. Jsou jimi uvedeny a rozebrány v odůvodněních jejich rozhodnutí, jak bude blíže zmíněno níže. Za dané situace Nejvyšší soud připomíná své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Právě tato situace nastala v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s v odvolání uvedenými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, přičemž dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, není nezbytné, aby opakoval, co již bylo popsáno soudy nižších stupňů. Postačuje tak poukázat na jejich rozhodnutí a připomenout následující skutečnosti.
IV./1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Jak již výše zmíněno, obviněný namítl, že ve věci je dán zjevný rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. O takový rozpor se jedná tehdy: a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
34. Dovolatel ovšem musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.
35. V posuzované věci obviněný v zásadě uplatnil argumentaci, již lze formálně podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť do značné míry postupoval cestou vlastního hodnocení některých důkazů či jejich částí a vyvozování vlastních, od zjištění soudů nižších stupňů odlišných, skutkových závěrů. Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by daná alternativa zmíněného dovolacího důvodu byla věcně naplněna.
36. Obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů (a to konkrétně označených) patřičně doložil. De facto přitom provádí selektivní hodnocení provedených důkazů, přičemž pomíjí důkazy či skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
37. Na tomto místě je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.
Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
38. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soudy nižších stupňů v dané věci provedly poměrně rozsáhlé a zejména úplné dokazování, čímž si vytvořily základ pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Postupovaly přitom s dostatečnou pečlivostí, o čemž mimo jiné svědčí i ta skutečnost, že odvolací soud v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání obviněného doplnil dokazování provedené u soudu prvního stupně, výslechem poškozené a její matky, aby si vytvořil patřičný základ pro hodnocení odvolacích námitek obviněného a rozhodnutí o jeho odvolání. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že dotyčné soudy si byly dobře vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nutno zdůraznit, že postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech a je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Hodnocení provedených důkazů jimi provedené tedy neshledává dovolací soud vadným či dokonce svévolným.
39. Nelze proto činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Skutečnost, že obviněný hodnotí důkazy jinak než soudy, nezakládá zjevný rozpor.
40. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je zjevný nesoulad. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu zjevný nesoulad dán.
41. S poukazem na to, co Nejvyšší soud připomenul výše, napadené rozhodnutí (resp. rozsudek soudu prvního stupně) takovou vadou zatíženo není, neboť všechna skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně aprobovaná odvolacím soudem z provedených důkazů vyplývají.
42. Nad rámec uvedených skutečností považoval Nejvyšší soud za potřebné zmínit následující skutečnosti. Soudy nižších stupňů vzaly za základ skutkových zjištění výpověď poškozené, kterou shledaly věrohodnou na rozdíl od výpovědi dovolatele. Dlužno konstatovat, že svůj závěr patřičně odůvodnily a Nejvyšší soud neshledal důvod tento závěr a úvahy k němu vedoucí zpochybňovat. Je tomu tak mimo jiné proto, že výpověď poškozené je významně podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., z něhož vyplynulo, že u poškozené nebyly zjištěny žádné znaky, které by svědčily pro zvýšenou lhavost, pro manipulaci s informacemi. Výpověď poškozené je doplněna dalšími provedenými důkazy. V konkrétnosti dovolací soud upozorňuje na výpověď svědkyně L. M., ve které popsala, že se k ní obviněný v jejím dětském věku také nevhodně choval se sexuálním podtextem, například si ji tlačil do svého klína a sahal jí na prsa. Toto jednání potvrdila i její matka svědkyně J. P. (obviněného dřívější manželka). Matka poškozené M. K. (další manželka obviněného) mimo jiné popsala, že obviněný sledoval pornografická videa a s mladými herečkami a „bavilo ho odpaňování“ a zmínil se, že se mu poškozená líbí, a líbilo by se mu, kdyby byla s nimi. K tomu lze vyzdvihnout, že znalec prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc., u hlavního líčení mimo jiné uvedl, že nepřítomnost deviace neznamená automaticky, že by se jedinec nemohl dopustit sexuálního deliktu včetně zneužití dítěte, naopak klinická praxe ukazuje, že naprostou většinu trestných činů sexuálního zneužití páchají muži, kteří jsou sexuálně většinoví, u kterých se jedná o jednání náhražkové nebo jednání pod vlivem drog či alkoholu, takže nepřítomnost deviace neznamená nemožnost spáchání obdobného deliktu.
43. Z uvedeného plyne, že vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadená rozhodnutí netrpí.
IV./2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
44. Obviněný dále uplatnil námitky, které směřoval k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť dovolatel v nich nerespektoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a akcentoval vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Je třeba znovu připomenout, že jmenovaný dovolací důvod je založen na tom, že skutek, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů v předchozích fázích řízení, byl nesprávně právně kvalifikován.
45. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné uvést následující skutečnosti. Nejprve obecně připomíná, že trestného činu podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2024 se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let.
46. Za bezbrannost se ve smyslu § 185 považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (Sb. rozh. tr. č. 43/1994-II.). Bezbrannou je také osoba, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku. Znak bezbrannosti poškozené trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2 může být naplněn i v důsledku jejího velmi nízkého věku (např. pět let), vzhledem k němuž nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo (Sb. rozh. tr. č.15/2022). Tímto rozhodnutím byla konkrétněji vyjádřena hranice u dítěte, a to kdy a za jakých okolností ho lze považovat za bezbranné. Je však třeba mít na paměti, že tuto věkovou hranici obecně stanovit je velmi obtížné. V každém konkrétním případě je totiž nutné zkoumat rozumové schopnosti dítěte, jeho fyzickou a duševní vyspělost, a to jak v obecné rovině, tak i k sexuálním otázkám, a je nutné vycházet i z rodinných a výchovných poměrů, v nichž se dítěte nacházelo, a jaké návyky z něj mohlo čerpat. Je nezbytné v každé věci se zabývat jeho vztahem k pachateli. (In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2333, marg. č. 7.)
47. V usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1609/2017, Nejvyšší soud vyslovil, že ve stavu bezbrannosti se nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá mimo jiné u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku apod. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání.
48. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 317/2018, plyne, že o zneužití bezbrannosti ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1 tr. zák. jde i tehdy, když pachatel vykoná pohlavní styk s dítětem, které v důsledku velmi nízkého věku není vzhledem k okolnostem činu schopné projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, respektive již s ohledem na nedostatek své vyspělosti není schopné klást odpor jeho jednání a není ani schopné pochopit jednání pachatele, zhodnotit důvody k odporu proti jeho jednání a svůj případný nesouhlas dát dostatečně zřetelně najevo.
49. V posuzované věci byl znak bezbrannosti poškozené u všech útoků obviněného vůči ní dán. Bylo to podmíněno věkem poškozené, stupněm jejího psychosexuálního vývoje v kontextu jejího vztahu k obviněnému, v důsledku čehož nebyla schopna rozpoznat závadovost jeho jednání, ani se mu účinné bránit, jak přiléhavě vyjádřil soud prvního stupně již ve skutkové větě svého rozsudku. Na okraj lze poznamenat, že na uvedeném závěru ničeho nemění tvrzení obviněného o okolnostech skutku, který se odehrál v kamionu spočívající v souvislosti tohoto skutku v nabídce cigarety poškozené. Toto tvrzení nemá totiž žádný potenciál ke zvrácení zjištění o neschopnosti poškozené rozpoznat závadovost jednání obviněného a účinně se mu bránit.
50. Dovolací soud připomíná, že s danou problematikou se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly a v tomto směru lze odkázat na bod 40. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně.
51. Pouze pro dokreslení a nad rámec uvedeného lze poznamenat, že od 1. 1. 2025 nabyde účinnosti nové ustanovení trestního zákoníku, a to § 119a, v němž je stanoveno, že za bezbranné se z důvodu nízkého věku vždy považuje dítě mladší dvanácti let. Je z něj patrno, že zákonodárce jasně vyslovil stanovisko, že dítě mladší dvanácti let je považováno za bezbranné za všech okolností.
V. Způsob rozhodnutí
52. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
53. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby senát Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak však neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 8. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu