USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání,
které podal obviněný M. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 11 To 71/2022-1574, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné hoře pod sp.
zn. 2 T 149/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 11. 2021, č. j. 2 T
149/2019-1527, byl obviněný M. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, (ad 1, 3, 5) a neoprávněného zásahu
do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad 2, 4, 6), jichž se
podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, v květnu roku
2014 zareagoval obžalovaný M. J. na inzerát K. K. (dříve U.) nabízející
pronájem rodinného domu na adrese XY, dne 26. 5. 2014 v obci XY, uzavřeli s K. K. ústní dohodu o pronájmu tohoto rodinného domu, téhož dne uzavřel obžalovaný
T. J. s K. K. smlouvu o nájmu na dobu určitou od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2015, ve
které se T. J. zavázal hradit nájemné ve výši 20 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba
obžalovaní věděli, že jsou ve špatné finanční situaci, kdy proti M. J. jsou
vedeny exekuce ve výši nejméně 639.042 Kč, T. J. má závazky u společnosti
Vodafone Czech Republic a. s. ve výši 3.249 Kč a u Všeobecné zdravotní
pojišťovny České republiky nejméně ve výši 5.740 Kč, které není schopen plnit,
a nebudou tedy schopni nájemné po celou dobu trvání smlouvy hradit, obžalovaný
M. J. uhradil při podpisu smlouvy vratnou kauci ve výši 20.000 Kč, nájemné pak
hradili nepravidelně, přes urgence zaplatili v době od července 2014 do 3. 11. 2014 částku 80.000 Kč, další nájemné za období listopad 2014 až květen 2015
neuhradili vůbec, čímž K. K., narozené XY, způsobili škodu ve výši 140.000 Kč,
2) ač věděli, že si rodinný dům čp. XY v obci XY pronajali pouze do 31. 5. 2015, přičemž sjednané nájemné nehradili, po skončení nájemní smlouvy, přes
ústní výzvy K. K. dům nevyklidili a bez jakéhokoliv právního důvodu jej v době
od 1. 6. 2015 do 4. 2. 2016, kdy dům vydražila společnost M&M investiční s. r. o., protiprávně užívali, čímž K. K., narozené XY, způsobili škodu ve výši
nejméně 160.000 Kč,
3) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, dne 5. 2. 2016
uzavřeli se společností M&M investiční s. r. o. ústní dohodu o pronájmu
rodinného domu na adrese XY, a dne 5. 3. 2016 v XY uzavřel obžalovaný M. J. nájemní smlouvu se společností M&M investiční s. r. o. na dobu od 5. 2. 2016 do
5. 4. 2016, kdy se zavázal hradit nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně, ačkoliv
oba obžalovaní věděli, že z důvodu své finanční situace nájemné hradit nebudou,
žádné nájemné ani přes urgence neuhradili, čímž společnosti M&M investiční s. r. o., se sídlem Nádražní 535, Ostrava, způsobili škodu ve výši 40.000 Kč,
4) ač věděli, že si rodinný dům čp. XY v obci XY pronajali pouze do 5. 4. 2016,
přičemž sjednané nájemné nehradili, po skončení nájemní smlouvy dům nevyklidili
a bez jakéhokoliv právního důvodu jej užívali až do 4. 11. 2016, čímž
společnosti M&M investiční s. r. o., se sídlem Nádražní 535, Ostrava,
způsobili škodu ve výši nejméně 140.000 Kč,
5) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, dne 30. 10. 2016
uzavřeli se Z. N. v obci XY ústní dohodu o pronájmu rodinného domu na adrese
XY, část XY, XY, a dne 3. 11. 2016 v Kutné Hoře uzavřel obžalovaný T. J. se Z. N. nájemní smlouvu, prostřednictvím realitního makléře M. F., na dobu od 4. 11. 2016 do 30. 10. 2017, kdy se obžalovaný T. J. zavázal hradit měsíční nájemné ve
výši 29.000 Kč na účet Z. N. č. XY, a dále se zavázal uhradit M. F. částku
29.000 Kč za zprostředkování nájemní smlouvy do 4. 12.
2016, ačkoliv oba
obžalovaní věděli, že z důvodu své finanční situace nájemné hradit nebudou a
neuhradí ani provizi za zprostředkování, kdy dne 3. 11. 2016 v Kutné Hoře
uhradil obžalovaný T. J. Z. N. pouze částku 29.000 Kč předem jako kauci a
obžalovaný M. J. uhradil M. F. pouze částku 10.000 Kč, žádný nájem ani zbytek
provize již neuhradili, čímž Z. N., narozenému XY, způsobili škodu ve výši
319.000 Kč a M. F., IČO: XY, škodu ve výši 19.000 Kč,
a obžalovaný M. J. se uvedeného jednání dopustil, přestože byl trestním
příkazem Okresního soudu v Písku sp. zn. 8 T 107/2015 ze dne 13. 1. 2016, který
nabyl právní moci dne 23. 3. 2016, odsouzen mimo jiné pro přečin podvodu podle
§ 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4,5 roku,
6) ačkoliv věděli, že si rodinný dům čp. XY v obci XY, část XY, XY, pronajali
pouze do 30. 10. 2017, přičemž sjednané nájemné nehradili, po skončení nájemní
smlouvy dům nevyklidili a bez jakéhokoliv právního důvodu jej užívali až do 10. 3. 2019, čímž Z. N., nar. XY, způsobili škodu ve výši nejméně 473.354,83 Kč.
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena
povinnost nahradit způsobenou škodu poškozeným spolu se spoluobviněným T. J.,
který byl pro totožné jednání uznán vinným přečiny podvodu podle § 209 odst. 1,
3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za které byl odsouzen
podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
3. O odvolání obviněného M. J. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2022, č. j. 11 To 71/2022-1574, jímž ho
podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný T. J. odvolání nepodal.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Hobla dovolání, jež opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí a
rozhodnutí jemu předcházející spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména na nesprávné právní
kvalifikaci jednání.
5. V případě přečinu podle § 209 tr. zákoníku upozornil, že je
vyžadováno úmyslné zavinění, které v jeho případě nebylo prokázáno. Nájemné ve
skutcích 1 a 3 hrazeno bylo, v případě poškozeného Z. N. nikoli, neboť se
dohodli jinak. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 771/2010
odvolacím soudem byl nepřípadný, neboť byť měl dluhy, nebylo to nad běžnou
míru. Syn podnikal a zároveň v bytě bydlela také manželka a dcera. Pro
prokázání úmyslu nestačí, že byl zadlužený. Nadto v bodech 1 a 5 nebyl smluvní
stranou, a byť ze smlouvy čerpal výhody, neznačí to nic o jeho úmyslu.
Poškození měli vyvinout potřebnou míru opatrnosti a prověřit si ho ve veřejných
registrech. V souvislosti s možností ochrany práv v občanskoprávním řízení
obviněný poukázal též na zásadu subsidiarity trestní represe. Za zjištění v
extrémním nesouladu považuje opomenutí uhrazeného nájemného ve výši 37 000 Kč,
které bylo zmíněno v rozsudku nalézacího soudu ze dne 26. 5. 2020, avšak nebylo
nijak zohledněno při hodnocení skutkových okolností.
6. Na nutnost využití zásady subsidiarity trestní represe poukázal též v
souvislosti se skutky pod body 2, 4 a 6, jež byly podle jeho mínění nesprávně
kvalifikovány. V případě trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu nebo k nebytovému prostoru musí být prokázána doba, po kterou je
protiprávní stav udržován proti vůli poškozeného, jakož i fakt, že stav
způsobil právě on. Soudy obou stupňů dále neprovedly navržené důkazy, a to
dotaz u společnosti U., jakých výdělků dovolatel, resp. společnost B. g.
dosahoval. Jeho výpověď neodporuje dalším provedeným důkazům, které však soudy
chybně interpretovaly. Ve stručnosti proto svou skutkovou verzi v dovolání
znovu rekapituloval.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 11 To
71/2022-1574, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost
skutkových zjištění. Dovolání bylo sepsáno téměř půl roku po účinnosti
novelizace a jestliže dovolatel přesto neopřel svoje skutkové námitky o
adekvátní dovolací důvod, není důvod k tomu, aby tato skutečnost byla
„napravována“ extenzivním výkladem § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Nelze
proto přihlížet k té části dovolání, ve které dovolatel jakkoli zpochybňuje
skutková zjištění učiněná v původním řízení.
9. Námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu lze pod
dovolací důvod podřadit pouze s dosti značnou dávkou tolerance, když obviněný
tyto námitky spojuje s vlastními skutkovými tvrzeními. Ze skutkových zjištění
vyplývá, že dovolatel měl již před uzavřením první nájemní smlouvy dluhy, které
dlouhodobě nebyl schopen splácet, nebyl výdělečně činný a neměl žádný majetek.
Pokud za této situace sám nebo prostřednictvím svého syna opakovaně uzavíral
nájemní smlouvy, ve kterých se zavázal k placení relativně vysokého měsíčního
nájemného, pak musel být přinejmenším srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku] s tím, že nájemné nebude schopen splácet.
10. Naopak lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, podle
kterých v případech uvedených v bodech 1) a 5) výroku o vině nebyl účastníkem
nájemní smlouvy dovolatel, ale spoluobviněný T. J. Tuto námitku však nepovažuje
za důvodnou, když dovolatel směšuje podmínky občanskoprávní a trestní
odpovědnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti není rozhodující, zda byl
dovolatel formálně účastníkem nájemní smlouvy; podstatné je, zda se dopustil
jednání vykazujícího znaky přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Obviněný
M. J. se účastnil jednání s poškozenými, při kterém měl „hlavní slovo“ a
předmětné nemovitostí následně užíval. Dovolatel se tedy podílel jak na uvádění
poškozených v omyl, tak i na obohacení spočívajícím ve fakticky bezplatném
bydlení a naplňoval tak znaky skutkové podstaty přečinu podvodu.
11. Bezpředmětný je odkaz dovolatele na nedostatek obezřetnosti na
straně poškozených. O podvodné jednání jde i tehdy, jestliže podvedený je
schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je
ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo předestřením nepravdivých
skutečností, v důsledku nichž tak neučiní. Tvrzení obviněného o možnosti
poškozených prověřit jeho solventnost ve veřejně přístupných databázích jej
proto nemůže zbavit trestní odpovědnosti. Využití snížené obezřetnosti či
přehnané důvěřivosti poškozených pachatelem trestného činu podvodu dokonce může
zvyšovat společenskou škodlivost jeho jednání.
12. Poněkud nejasná je argumentace dovolatele ve vztahu ke znakům
přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel v obecné rovině správně uvádí, že
musí být zjištěna doba, po kterou byl udržován protiprávní stav, jakož i fakt,
že toto udržování způsobil. V jednotlivých skutkových větách v bodech 2), 4) a
6) výroku o vině je však přesně uvedeno, od kdy do kdy neoprávněné užívání
jednotlivých nemovitostí trvalo. Vzhledem tomu, že předmětné domy užívali právě
oba obvinění, jsou nejasné též úvahy dovolatele o tom, kdo přivodil udržování
protiprávního stavu.
13. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, kterými se
dovolatel domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky
však dovolatel uplatňuje značně rozporně. O použití uvedené zásady totiž lze
uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu
byly beze zbytku naplněny. Dovolatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, pro
které by skutky popsané ve výroku o vině nedosahovaly společenské škodlivosti
ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů přečinu podvodu spáchaného v
kvalifikované skutkové podstatě podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208
odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že ke spáchání činů došlo v souvislosti s
nájemním, tj. občanskoprávním vztahem, a že k ochraně práv poškozených mohlo
být použito též prostředků práva civilního, sama o sobě není okolností výrazně
snižující společenskou škodlivost činu. Zásadu trestní represe jako ultima
ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce,
aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k
ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.) Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není
vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu
ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků k odstranění
protiprávního stavu. Ani námitky týkající se zásady subsidiarity trestní
represe tedy nejsou důvodné.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání
zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném
dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí v případě tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového
stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Obviněný výslovně deklaroval toliko dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Učinil tak v mimořádném opravném prostředku datovaném
dnem 6. 6. 2022, tedy téměř půl roku od účinnosti zákona 220/2021 Sb., jímž
došlo k úpravě důvodů dovolání. Účinností uvedeného zákona (tedy od 1. 1. 2022)
byl v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený
důvod dovolání, reflektující již dříve uplatňovanou praxi, vycházející z
judikatury Ústavního soudu, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na
procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Před účinností uvedeného zákona byly
takto obsahově koncipované námitky podřazovány pod v té době zakotvený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), ve svém tehdejším zákonném znění
odpovídající současnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vynětím skutkových námitek pod samostatný dovolací důvod nelze takové námitky
nadále podřazovat pod dovolací důvod hmotně právní, který byl obviněným
uplatněn v této věci. Pokud tedy obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal neprovedení některých navrhovaných důkazů
a extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů
(když v tomto kontextu opakoval část své výpovědi), nenaplňují takové námitky
deklarovaný dovolací důvod. Vzhledem k tomu že však obsahově naplňují jiný
existující důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud se k nim stručně
vyjádří.
19. Pokud jde o navrhovaný důkaz dotazem na společnost U. ohledně příjmů
dosažených obviněným, případně společností B. g. je nutno poznamenat, že ani
podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému vznesenému
důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96,
usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout
důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen
o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Uvedený důkazní návrh byl vznesen u
hlavního líčení dne 24. 11. 2022, kdy byl také soudem prvního stupně zamítnut
jako nadbytečný. V odvolacím řízení provedení tohoto důkazu navrženo nebylo,
byla však vznesena odvolací námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu v
důsledku jeho neprovedení soudem prvního stupně. Odvolací soud pak v odůvodnění
svého usnesení uvedl, že dokazování je v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.
ř., z čehož je patrné, že jeho rozsah považoval za dostatečný pro rozhodnutí ve
věci. Nejvyšší soud k uvedenému důkaznímu návrhu konstatuje, že byl vznesen na
podporu obhajoby, že měl obviněný dostatek prostředků k hrazení nájemného,
neboť disponoval příjmy od společnosti U. Závěr soudů, že je tento důkaz
nadbytečným, odpovídá jejich skutkovým zjištěním, na základě kterých dospěly k
závěru, že obvinění uváděli pronajímatele při sjednávání nájemních smluv v
omyl, přičemž nedostatečná solventnost byla jen jedním z podstatných zjištění.
Ani tvrzené příjmy od společnosti U. by totiž nemohly zvrátit zjištěné dluhy
obviněného, které nebyly dlouhodobě spláceny, ani hodnocení jeho předchozí
trestné činnosti podvodného charakteru, či obdobný průběh hrazení nájemného
vůči třem subjektům v této věci, navíc po dobu několika let. Dovolací soud tedy
v této souvislosti žádné pochybení soudů neshledal.
20. Pokud pak jde o namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů
s obsahem provedených důkazů, je nutno předeslat, že existence takových
zjevných rozporů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní
hodnocení důkazů a dovozuje z nich jiné skutkové a právní závěry, než jaké
učinily soudy (viz např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich
obsahem, nedopustily se žádné jejich deformace ani jinak nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů, a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
Lze plně odkázat na rozsáhlou pasáž na stranách 8–17 rozsudku nalézacího soudu
a odstavce 9. – 12. usnesení soudu odvolacího, z nichž je patrné, že si oba
soudy byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy,
jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr.
ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Nelze tedy
tvrdit, že by skutková zjištění nižších soudů postrádala obsahovou spojitost s
důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na
jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z
mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Žádný, tím méně pak zjevný rozpor mezi skutkovými závěry soudů a obsahem
provedených důkazů tak nebyl shledán.
21. Námitkou obsahově v zásadě podřaditelnou pod deklarovaný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tvrzená absence subjektivní
stránky. Obviněný však uvedenou námitku opírá v zásadě o odlišné skutkové
hodnocení provedeného dokazování, když v rozporu se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů tvrdí, že u skutků 1 a 3 bylo nájemné hrazeno a u skutku 5
hrazeno nebylo proto, že byla uzavřena dohoda s majitelem nemovitosti, podle
níž se měl podílet na podnikatelské činnosti syna obviněného. Navíc ve dvou z
těchto skutků vůbec nebyl smluvní stranou nájemní smlouvy. Jeho trestní
minulost ani zadlužení přitom bez dalšího jeho subjektivní stránku odůvodňovat
nemohou.
22. Soud prvního stupně se s otázkou subjektivní stránky vypořádal na
stranách 17 a 18 svého rozsudku, kdy úmysl obviněného dovozoval jednak z jeho
zadlužení (přesahujícího 1.200.000 Kč), ale také z okolností pronájmů vozidel
pro jeho podnikání (spolu se spoluobviněným synem), kdy byla uhrazena pouze
první splátka nájemného a další splátky už nikoli. Stejný přístup k plnění
závazků se projevil i při pronájmu nemovitostí, kdy při jednání obvinění
vzbudili dojem, že hodlají nájemné platit, avšak po krátké době nájemné, (ani
další závazek v podobě provize realitnímu makléři) placeno nebylo. Nalézací
soud také správně vyhodnotil roli obviněného M. J., který se podle výpovědí
svědků i spoluobviněného T. J. sjednávání smluv aktivně účastnil, a měl při něm
hlavní slovo. Dále soud prvního stupně přiléhavě vyhodnotil, že insolventnost
obviněného měla svůj základ v jeho předchozí trestné činnosti. S ohledem na
jeho finanční situaci i záznamy v rejstříku trestů pak nesjednával smlouvy svým
jménem, ale jménem syna, který se ovšem všech jednání také účastnil a s
finanční situací byl seznámen. Prakticky shodné závěry pak v napadeném usnesení
zopakoval i soud odvolací v bodech 9. – 12. svého usnesení. Je tedy zřejmé, že
soudy se otázkou subjektivní stránky obviněného zabývaly a své závěry učinily
na základě hodnocení důkazů důsledně v souladu s požadavky ustanovení § 2 odst.
6 tr. ř. Subjektivní stránku přitom nedovozovaly pouze z trestní minulosti
obviněného a jeho zadlužení, jak namítal, ale vycházely ze všech relevantních
okolností jednání obviněného, mezi které zcela správně zahrnuly i uvedené,
dovolatelem namítané, skutečnosti.
23. Významným pro posouzení subjektivní stránky není ani zjištění, že
obviněný uhradil dne 7. 6. 2016 společnosti M&M Reality částku 37.000 Kč. Z
příjmového pokladního dokladu se podává, že se jednalo o nájemné za měsíce
duben a květen 2016, přičemž podle skutkových zjištění soudů byla nájemní
smlouva s uvedenou společností uzavřena na období 5. 2. - 5. 4. 2016 (skutek
3). Je tedy zřejmé, že vyplacená částka není nájemným za uvedené období (snad s
výjimkou prvních pěti dnů měsíce dubna, což ovšem nebylo předmětem dokazování,
stejně jako důvod snížení částky nájemného o 3000 Kč ve srovnání s nájemným za
2 měsíce ve výši odpovídající nájemní smlouvě). Její uhrazení tedy nemá vliv na
trestnost skutku pod bodem 3.
24. Obviněný dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní
represe s tím, že postačilo celou věc řešit v rámci občanského práva. Nejvyšší
soud v této souvislosti konstatuje, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je
trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní
odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů
korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a
řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je
třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména
významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a
jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou
jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
25. V tomto případě byl obviněný uznán vinným přečiny podvodu podle §
209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, které páchal po
dobu téměř pěti let a způsobil škodu ve výši téměř 1.300.000 Kč. Jeho jednání
tedy nelze hodnotit jako „méně závažný trestný čin“, což je podle výše
citovaného stanoviska jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady
subsidiarity trestní represe. Významná v této souvislosti není ani námitka
nedostatečné opatrnosti poškozených při uzavírání nájemních smluv. Obviněný při
jednání s nimi působil značně přesvědčivě (jak to vyslechnutí svědci popsali),
k jednání chodil se svým synem, který vystupoval jako smluvní partner
poškozených, přičemž jeho osoba nebyla zatížena ani dřívější trestní minulostí,
ani podstatným zadlužením, což zvyšovalo důvěryhodnost obou obviněných. Ačkoli
měli poškození objektivně možnost ověřit solventnost obviněného ve veřejných
databázích, skutečnost, že tak pod vlivem dojmu, který z jednání s ním o jeho
úmyslu plnit závazky z uzavřené smlouvy nabyli, jej trestní odpovědnosti za
uvedení poškozených v omyl a následné způsobení škody nezbavuje (viz také např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle
něhož o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit
nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením
pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných
informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo
tak neučiní včas).
26. Ve vztahu ke skutkům kvalifikovaným jako přečin neoprávněného zásahu
k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku nelze
přehlédnout, že k žádnému jednání s poškozenými nedocházelo. Jejich podstata
spočívá ve svémocném setrvání v obývané nemovitosti bez právního důvodu. Není
přitom pochyb, že to byl obviněný, kdo (spolu s dalšími osobami) tyto
nemovitosti obýval, stejně jako není pochyb, že si byl vědom, že další pobyt v
nich nemá právní podklad, když se osobně účastnil všech jednání s majiteli
uvedených nemovitostí a sjednávání nájemních smluv. Doba, po kterou byl uvedený
protiprávní stav udržován, přitom byla soudy jednoznačně zjištěna a popsána ve
skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzenému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají pouze z části, a to pouze
formálně, přičemž zčásti formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodů shora rozvedených však Nejvyšší soud shledal,
že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku
v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje
se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab