6 Tdo 637/2025-962
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podali obviněný D. S. a obviněný R. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 5 To 313/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 177/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. S. a R. J. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 T 177/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění D. S. a R. J. (dále jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že:
v měsíci lednu 2021 v Ostravě – XY na ulici XY XY, v provozu Válcovny trub, v rámci výkonu svého zaměstnání porušili pracovní povinnosti v rozsahu pracovních míst, která zastávají tím, že D. S. jako vedoucí provozu Válcovny trub Ostrava-XY, výrobní provoz T. ž. a.s., rozhodl o převozu a umístění do provozu 13 mobilních skladovacích boxů bez průvodní dokumentace výrobce do jím řízeného provozu, R. J. jako zástupce vedoucího provozu Válcovny trub Ostrava-XY, výrobní provoz T. ž. a.s., zajistil instalaci těchto mobilních skladovacích boxů bez průvodní dokumentace výrobce do jím řízeného provozu a R.
H. jako vedoucí střediska expedice provozu Válcovny trub Ostrava-XY, výrobní provoz T. ž. a.s., rozhodl o instalaci a konstrukční úpravě mobilního skladovacího boxu bez průvodní dokumentace výrobce do jím řízeného provozu, přičemž jim v takovém případě pracovní povinnosti ukládají zajistit prevenci rizik prostřednictvím osoby odborně způsobilé při zavedení nové technologie a změně výrobních a pracovních prostředků, změny technologických anebo pracovních postupů, byli tedy povinni zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce, a to v rozsahu pracovních míst, která zastávají, jak stanoví § 101 odst. 1, odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) a jsou povinni v rozsahu svých pracovních míst zajistit prostřednictvím osoby odborně způsobilé prevenci rizik, jak stanoví § 9 odst. 1 až 4 zákona č. 309/2006 Sb. (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), při přijímání opatření při instalaci 13 mobilních hřebenových regálů a při konstrukční úpravě jednoho z nich, v rozsahu požadovaném po zaměstnavateli ustanoveními § 102 odst. 1, odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., dále byli povinni prostřednictvím osoby odborně způsobilé zajistit pokyny a informace při změně pracovního postupu s mobilním hřebenovým regálem oproti dosavadním pevně zabudovaným hřebenovým regálům, jak stanoví § 103 odst. 1 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb. a vést o tom dokumentaci, jak stanoví § 103 odst. 1 poslední dvě věty zákona č. 262/2006 Sb., zajistit při zavedení nové technologie a změně výrobních a pracovních prostředků, nebo změny technologických anebo pracovních postupů (nový způsob skladování mobilním hřebenovým regálem) školení svým podřízeným zaměstnancům při nástupu do práce, jak stanoví § 103 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., instalovat, popřípadě konstrukčně upravit mobilní hřebenový regál v souladu s průvodní dokumentací tak, aby byly skladovanými rourami zatěžovány části regálu k tomu určené tak, aby byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné k práci, při které budou používány, jak stanoví § 4 odst. 1 zákona č.
309/2006 Sb., instalovat, popřípadě konstrukčně upravit mobilní hřebenový regál v souladu s průvodní dokumentací tak, aby byly skladovanými rourami zatěžovány části regálu k tomu určené a tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a zaměstnanci nebyli ohroženi padajícími nebo vymrštěnými předměty, jak stanoví § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., dále pak byli povinni před uvedením mobilních hřebenových regálů do provozu provést kontrolu podle průvodní dokumentace výrobce obsahující návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize zařízení, jakož i pokyny pro případnou výměnu nebo změnu částí zařízení, a pokud není výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici je stanoven rozsah kontroly zařízení zaměstnavatel místním provozním bezpečnostním předpisem (prostřednictvím osoby odborně způsobilé k zajištění prevence rizik), jak stanoví § 4 odst. 1 nařízení vlády 378/2001 Sb., taktéž byli povinni před uvedením mobilních hřebenových regálů do provozu trvale označit nově instalované štítky s uvedením největší nosnosti buňky, jak stanoví bod 10.2 přílohy k § 4 odst. 1 nařízení vlády 101/2005 Sb., obvinění žádnou z těchto pracovních povinností nerespektovali a nejednali tak v souladu se svými pracovními povinnostmi a porušením těchto uvedených pracovních povinností tak způsobili, že dne 20.
1. 2021 v 11:58 hod došlo k destrukci závitových tyčí mobilního skladovacího boxu, následkem čehož se strana s hroty skladovacího boxu převrátila na v tu dobu na místě své pracovní povinnosti vykonávajícího poškozeného S. M., nar. XY, kterému jeden z hrotů přimáčkl nohu k zemi a trubky v mobilním skladovacím boxu uložené se následně sesunuly na tělo poškozeného, který zůstal ležet na zemi, čímž obvinění způsobili S. M. zranění neslučitelná se životem, přičemž na místo přivolaný lékař MUDr. Lubomír Hasák již konstatoval smrt poškozeného.
2. Za to byli oba obvinění shodně odsouzeni podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců.
3. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. H.
4. Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění (včetně R. H.) a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 5 To 313/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného R. J. soudy nižších stupňů nesprávně popsaly jeho úlohu v předmětné trestní věci jako zajištění instalace mobilních skladovacích boxů. Osobně pouze realizoval přesun těchto stojanů z třinecké provozovny. Zbývající úkony pak delegoval dále. Neřešil tedy umístění a ani způsob zaskladňování. K tomu dále podotkl, že odvolací soud nesprávně vyložil způsob rozhodování ve společnosti T.
ž. Byť třeba vedoucí zaměstnanci přijali rozhodnutí o umístění mobilních stojanů, nejde o konečné rozhodnutí. Ba právě naopak v závislosti na konkrétních skutečnostech jej mohou další zaměstnanci změnit. Soudy ani nezohlednily, že po obviněných nebylo vyžadováno technické vzdělání, ačkoliv tímto argumentovali v případě jeřábníků a vazačů. Obviněný tak nebyl schopen technicky posoudit úplnost dokumentace, kterou získal z třineckého provozu a nadto nebyl nikým ani vyzván, aby vyžádal další informace.
Obecné soudy se ani dostatečně nevypořádaly se skutečností, že společnost Enviform, a.s., byla také zapojena do procesů posuzování rizik a jiných povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“). Uvedená společnost měla podle Pracovního postupu PPo TŽ-BOZ-33/07 zajišťovat aktuální stav hodnocení rizik jakož i metodické vedení pověřených zaměstnanců včetně obviněného R. J. Vnitřní předpisy tedy delegovaly povinnosti týkající se BOZP na společnost Enviform, a.s., na jejíž odbornost obviněný spoléhal.
Jestliže pak z její strany obviněný neobdržel žádné informace o nutnosti dalších kroků z hlediska BOZP, jedná se o zásadní zjištění mající vliv na vinu obviněného, které však soudy v rozporu s provedenými důkazy nezahrnuly do svého posouzení skutkových okolností. Obviněný také nesouhlasil se závěrem, že důvodem havárie bylo chybné umístění mobilního stojanu. Samotné umístění stojanu by bylo irelevantní za předpokladu, že by nedošlo k uvedení stojanu do provozu v rozporu s místním řádem skladu. O konkrétním zprovoznění stojanu do provozu nikdo z obviněných nerozhodl, neboť s ohledem na delegaci povinností a s tím související odpovědnosti tak mohl učinit pouze mistr směny J.
S. Bylo tedy jeho povinností informovat své nadřízené o absenci průvodní dokumentace, což musel vědět, neboť místní řád skladu sám vypracoval. Obdobné se pak vztahuje i na zaměstnance, kteří umísťovali stojany na Halu 5. V neposlední řadě obviněný R. J. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 436/2014, podle kterého se má zkoumat hierarchie řízení, vztahy nadřízenosti a podřízenosti, stejně jako vnitřní předpisy. Byla-li pak odpovědnost za BOZP delegována na „nižší stupeň řízení“, přechází tím na konkrétního pracovníka i s tím související odpovědnost.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný R. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části, níž byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti“. Takto formulovaný petit je zjevně vadný, jak dokládá dosavadní průběh řízení popsaný výše. Z kontextu procesního postavení obviněného (a s notnou dávkou benevolence) je však zřejmé, že se domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu i tomu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně v částech týkajících se jeho viny, a (zřejmě) aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Obviněný D. S. ve svém dovolání namítl, že soudy nižších stupňů jej shledaly vinným pouze pro rozhodnutí o možném budoucím využití mobilních skladovacích boxů ve výrobním provozu Válcovny trub Ostrava – XY. Převozem a instalací pověřil spoluobviněného R. J. a s tím související úkoly pak byly zajištěny dalšími zaměstnanci. Z jeho strany se tak nejednalo o závazný příkaz se všemi podrobnostmi, neboť jeho realizace byla svěřena jiným, kteří byli odpovědní za jeho provedení. Není ani pravdou, že by měl k dispozici kompletní dostupnou dokumentaci.
Ta směřovala k rukám obviněného R. J., který ji následně postoupil svým podřízeným, a byla tak zcela mimo jakoukoliv dispoziční sféru obviněného D. S. Bylo také jednoznačně prokázáno, že rozhodnutí o umístění mobilních stojanů v Hale 2 bylo učiněno v nepřítomnosti dotyčného obviněného, neboť ten byl v té době v pracovní neschopnosti. Dále namítl, obdobně jako obviněný R. J., že nelze po vedoucích zaměstnancích požadovat odborné technické vzdělání. Nebylo tak v jeho schopnostech vyhodnotit technickou dokumentaci, kterou proto předal ke komplexnímu vyřízení jiným.
Nadto rovněž nebyl nikdy konfrontován s požadavky na doplnění informací. Obviněný taktéž nemohl vědět, že mobilní skladovací boxy jsou novou technologií, vyžadující zpracování nového posouzení rizik. Ostatně z provedeného dokazování vyplynulo, že ani odborně erudované osoby neměly jednotnou definici „nové technologie“. Soudy nižších stupňů nebylo ani odůvodněno, proč obviněný D. S. nemohl delegovat odpovědnost na úseku BOZP na obviněného R. J. a nižší stupně řízení. Podle zákoníku práce je povinnost zaměstnavatele přenesena na vedoucí zaměstnance, ale v rozsahu míst, která zastávají.
Odvolací soud se ani nevypořádal s rozhodnutím Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 436/2014, podle kterého nelze od vedoucího zaměstnance očekávat, že bude předpokládat porušení povinností jeho podřízenými. V této souvislosti nebyla odvolacím soudem ani zohledněna role společnosti Enviform, a.s., která byla smluvně zavázána vyhledávat a posuzovat rizika. Nebyly tak zohledněny pracovní postupy stanovující pravidla BOZP, která jednoznačně delegují povinnost a pravomoc v dané oblasti na konkrétní zaměstnance.
Nebylo ani prokázáno, že možné porušení pravidel BOZP vedlo ke škodlivému následku. Nebezpečí vzniklo až jednáním mistra denní směny, který stojan uvedl do provozu, ačkoliv bylo jeho povinností předtím provést kontrolu. Pokud by tato povinnost byla řádně splněna, nemuselo k úmrtí vůbec dojít. Odvolací soud se ani nevypořádal se stanoviskem Vlastimila Kadlece, podle kterého „kořenovými příčinami smrtelného úrazového děje v daném případě byl chybný postup vazače a jeřábníka“. Toto zjištění nemohlo být vyvráceno závěrem odvolacího soudu, že primární příčina tkví v nezajištění příslušné dokumentace.
Obviněný D. S. nerozhodl o umístění mobilních boxů do provozu bez potřebné dokumentace. Bylo jeho legitimním očekáváním, že pokud jeho podřízení zjistí nedostatky, tak celý proces zastaví. S tím se pak pojí, že dotyčný obviněný nemohl a ani nemusel vědět o konkrétních pochybeních dalších osob.
Bylo by excesivní dovozovat naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu z jednání jiných osob, o nichž obviněný neměl důvod se domnívat, že porušují své povinností.
8. Pro tyto důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i tomu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu uložil o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovoláním prvně konstatoval, že jsou v podstatě doslovným opakováním obhajoby obviněných z předchozích fází trestního řízení. S tou se pak soudy nižších stupňů beze zbytku a přiléhavě vypořádaly. Proto i nyní vznesené výhrady k učiněným skutkovým zjištěním jsou založeny na záměrné desinterpretaci provedeného dokazování. Obvinění předkládají pro sebe příznivější verzi průběhu skutkového děje, přičemž zcela přehlíží zásadní důkazy, např. znalecké posudky Ing. Petra Osičky a Vysoké školy báňské v Ostravě, výpovědi svědků atd. Soudy se rovněž již vypořádaly i s námitkami o delegaci odpovědnosti na jiné osoby. V tomto ohledu odvolací soud správně podotkl, že trestní odpovědnost obviněným vznikla rozhodnutím o umístění mobilních stojanů do výrobních prostor bez řádné dokumentace. Právě toto opomenutí z jejich strany bylo příčinou smrti poškozeného. Jelikož se s těmito i dalšími námitkami obecné soudy vypořádaly více než dostatečně, státní zástupce dále toliko odkázal na jejich odůvodnění.
10. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný D. S. repliku, podle níž jeho dovolání není opakováním již uplatněné obhajoby, přičemž je si vědom specifik dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Má za to, že jednoznačně vymezil, v čem spatřuje tzv. zjevný rozpor. Závěry o vině a naplnění subjektivní stránky byly učiněny v rozporu se zákonnou úpravou a povahou hierarchických pracovních vztahů. Dále obviněný setrval na jím vznesených námitkách, přičemž s odkazem na zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo doplnil, že soudy nižších stupňů účelově vycházely z pro něj nepříznivých důkazů. Jeho vina však nebyla prokázána bez jakýchkoli pochybností, tudíž nelze rozhodnout v neprospěch obviněného.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 5 To 313/2024, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
17. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Část zbývajících námitek týkajících se naplnění obligatorních znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pro který byli obvinění shledáni vinnými, lze fakticky podřadit pod formálně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky však nelze vyhodnotit tak, že by mohly odůvodnit obviněnými požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Zbývající argumentaci dovolatelů, především pak polemizující se skutkovými zjištěními, nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.
18. Z obsahu dovolání je patrné, že oba obvinění brojí primárně proti popisu skutku, který údajně z provedeného dokazování nevyplývá. Konkrétně namítají, že v souladu se zákonem a interními pravidly delegovali povinnost a odpovědnost za instalaci mobilních skladovacích boxů na jiné subjekty. Obvinění ostatně nebyli schopni po technické stránce posoudit předanou dokumentaci k mobilním stojanům, a spoléhali proto na své podřízené, kteří je ovšem o nedostatcích neinformovali. Za nastalou situaci jsou tak odpovědní ti, kteří činili bezprostřední kroky k instalaci mobilních skladovacích boxů, příp. s nimi v inkriminovaný den manipulovali, potažmo i zaměstnanci externí společnosti Enviform, a.s., dohlížející na dodržování pravidel BOZP. Obvinění v tomto ohledu odkázali i na judikaturu Nejvyššího soudu. Nad rámec těchto společných námitek obviněný D. S. dále doplnil, že kvůli pracovní neschopnosti se nikterak nepodílel na rozhodnutí přemístit mobilní stojan do Haly 2. Rovněž podotkl, že k smrtelnému úrazu by nedošlo, pokud by mistr směny postupoval v souladu s pravidly. Naopak případné nedostatky na úseku BOZP ze strany obviněného byly dány i nejasnou terminologií, neboť nemohl vědět, že jde o novu technologii vyžadující nové posouzení rizik.
19. Nejvyšší soud předesílá ve shodě s vyjádřením státního zástupce, že třebaže obvinění všechny své námitky podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část z nich však (byť na základě argumentace
skutkovými okolnostmi) ve svém důsledku napadá hmotněprávní posouzení věci. Nejvyšší soud však nemá za to, že toto formální pochybení by mělo mít za následek vyloučení dotčených námitek z dovolacího přezkumu. Proto jednotlivé uplatněné námitky přiřadil k obsahově navazujícím dovolacím důvodům (bylo-li to možné) nehledě na formální strukturu podaného dovolání a ty pak vypořádal následujícím způsobem (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, tedy relevantní dovolací námitku podřadil podle jejího obsahu pod správný, neuplatněný, dovolací důvod a v tomto rozsahu připustil meritorní přezkum).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa první
20. Namítají-li obvinění, že učiněné skutkové závěry obecných soudů o jejich povinnosti opatřit úplnou technickou dokumentaci k jim pořízeným mobilním stojanům odporují provedenému dokazování, zjevně tyto své výhrady spojují s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
21. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
22. Nutno dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je vyžadováno podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (viz tedy též druhá a třetí alternativa řešeného dovolacího důvodu).
23. Zmíněná polemika je však hlavní náplní námitek obviněných, jež primárně brojili proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů týkajících se jejich povinností na úseku BOZP. Podle jejich mínění mistr směny, svědek J. S., který zodpovídal za uvedení mobilních boxů v Hale 2 do provozu, měl provést řádnou kontrolu. O jakýchkoliv nedostatcích v průvodní dokumentaci či o nesprávné manipulaci s předmětnými stojany tak měl obviněné (své nadřízené) informovat. Pokud tak dotyčný, příp. externí společnost Enviform, a.s., pověřená kontrolou bezpečnosti provozu, neučinili, obvinění neměli důvod se blíže zajímat o průběh instalace a následného užívání stojanů.
Vyjma níže akceptovaného však námitky dovolatelů do skutkových zjištění v převážné míře pouze prosazují vlastní (pro ně příznivější) verzi skutkového děje, přičemž však ve své argumentaci opomíjí zcela zásadní důkazy a z nich plynoucí zjištění, na jejichž podkladě soudy obou stupňů logickým, pečlivým a přesvědčivým způsobem jednoznačně odůvodnily své hodnotící úvahy. Proto taková argumentace není způsobilá doložit (osvědčit) zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, zvláště, pokud se s těmito námitkami již více než přiléhavě vypořádaly obecné soudy, jak tomu bylo i v tomto případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). V takovém případě není ani v povinnostech Nejvyššího soudu, aby sám argumentaci dovolatele dotvářel a domýšlel, neboť takový postup by odporoval ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 252/2024, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Za situace, kdy nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzující důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (jmenovitě výpovědi jednotlivých svědků, znalecký posudek z oboru bezpečnosti práce, odvětví bezpečnost práce ve stavebnictví a při pracích ve výškách a nad volnou hloubkou, znalecký posudek Vysoké školy báňské, technické univerzity, fakulty bezpečnostního inženýrství, znalecký posudek Vysoké školy báňské, technické univerzity, fakulty strojního institutu dopravy, a jiné listinné důkazy včetně specifikovaných interních předpisů), které tvoří ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.).
24. Argumentace obviněných postrádá důvodnost i s ohledem na odvolacím soudem zdůrazněné znění skutkové věty. Ten přiléhavě připomenul v bodě 11. svého usnesení, že obviněným je kladeno za vinu rozhodnutí o umístění mobilních stojanů do výrobních prostor bez náležité průvodní dokumentace. Jestliže pak se obvinění zaměřují na průběh událostí v Hale 2, zcela tím pomíjí, že obdobným způsobem bylo manipulováno s mobilními boxy i v Hale 5. Odvolací soud proto zcela správně podotkl, že k stejně škodlivému následku mohlo zcela totožným způsobem dojít i jindy na jednom z uvedených míst.
Bylo pak pouhým dílem náhody, že k úmrtí došlo pouze v Hale 2, kde působil jako mistr směny svědek J. S. Jak ostatně dokládá výpočet provedený Strojírnami a stavbami Třinec a znalecký posudek zpracovaný Vysokou školou báňskou, technickou univerzitou Ostrava, fakultou strojního institutu dopravy, ukládání vyrobených trubek podélně představovalo vyšší zátěž, než pro jakou byly jednotlivé stojany (trny) navrhnuty. Nesprávné ukládání trubek v provozu Válcovna trub Ostrava – XY tak mohlo vyústit v obdobnou nehodu kdykoliv.
Informace o správné manipulaci s mobilními stojany nebylo možné zjistit bez znalosti průvodní dokumentace. Tato dokumentace ovšem nebyla k dispozici po celou dobu užívání mobilních stojanů. Veškeré škodlivé následky se také proto odvíjí od této singulární okolnosti, za kterou zodpovídali právě obvinění, což bude dále rozvedeno v rámci úvah o právním posouzení skutku. Jak k tomu konstatoval i Státní úřad inspekce práce (č. l. 128), v rámci provozu došlo k několika pochybením, kdy jednak skladovací box nebyl viditelně označen nosností pro skladování trubek v podélném směru ani v příčném směru jejich uložení, což je v rozporu s ustanovením § 102 odst. 1 zákoníku práce.
Pro tyto důvody nemohou obstát ani již obecnými soudy vyvrácené námitky, že smrtelnou nehodu měl způsobit svědek J. S. Ten totiž měl k dispozici pouze neúplné indicie, ze kterých nešlo bez dalších informací zjistit, že trubky jsou ukládány nesprávně. V kontextu celé situace, kdy jeho bezprostřední nadřízený (v této fázi trestního řízení již odsouzený) R. H. mu přikázal zkrátit jeden ze stojanů a umístit ho na konkrétní místo v Hale 2, přičemž měl k dispozici pouze několik výkresů a jejich doplnění (č. l.
106 až 114), ve kterých nebylo uvedeno, že směr skladování podél trnů hřebenu je zakázaný. A třebaže dotyčnému svědkovi místní řád skladu (interní norma vedená pod č. PPo TŽ-VT-15/02 na č. l. 515 a násl.) ukládal povinnost kontrolovat stojany před každým uvedením do provozu (čl. 7.2 v kombinaci s čl. 4.1), takováto kontrola mohla stěží odhalit závadné nasměrování mobilních stojanů, neboť podle citovaného ustanovení se svědek měl zaměřit na stabilitu, tuhost spojů a svislost. Nic z toho by tak probírané vady neodhalilo, jelikož ty se mohly projevit až faktickým užíváním stojanů.
Jinak vyjádřeno, z rozhodnutí obviněných byly pořízeny mobilní stojany bez dostatečné technické dokumentace, a bylo pak (podle smyslu úvah dovolatelů) na svědkovi, aby vlastně vizuálně odhalil výše popsané problémy s nosností konstrukce a správného způsobu skladování, na základě toho zjistil nedostatky v předmětné dokumentaci, správně z toho dovodil způsob, jak s těmito stojany manipulovat, uvedené oznámil obviněným a v mezičase vypracoval při absenci relevantní dokumentace místní provozní bezpečnostní předpis, který by zahrnoval právě tyto chybějící údaje (jak shrnul znalecký posudek Vysoké školy báňské, technické univerzity, fakulty bezpečnostního inženýrství).
A to vše při plnění jeho dalších pracovních povinností a bez potřebných informací o skutečném stavu věci, které byly zjištěny až v rámci trestního řízení. Jak přiléhavě a srozumitelně shrnul odvolací soud v bodě 13. svého rozhodnutí (na což Nejvyšší soud i dále odkazuje), dotyčný svědek nebyl v postavení, aby o nedostatcích v oblasti BOZP věděl, nebo mohl vědět. K tomu se vztahující opakovaná tvrzení obviněných zmíněnou argumentaci soudu nevyvrací, pouze obecným způsobem proklamují opak, přičemž se dovolávají zjevně nesrovnatelné situace mezi jejich povinnostmi a povinnostmi svědka.
Zcela nelogicky pomíjejí, že umožnili a nařídili instalaci mobilních stojanů vyznačujících se nesnadně identifikovatelným způsobem užití, a vlastně ex post, když již byly užívány, se obvinění nekriticky dožadují po jiných subjektech, aby plnily své povinnosti BOZP. Nakonec již soud prvního stupně přesvědčivě skutkově uzavřel v bodě 66. až 67. rozsudku k obsahově totožné námitce dovolatelů, že fakticky k žádné delegaci odpovědnosti na odborné pracovníky nižších stupňů nedošlo. Lze proto uzavřít, že skutková zjištění soudů obou stupňů korelují s obsahem provedených důkazů, a to způsobem, který nejeví znaky tendenčního hodnocení, či libovůle, nýbrž jednotlivé poznatky navzájem propojují v souladu s požadavky podle § 125 odst. 1 tr.
ř. Z hlediska formální logiky jim tak není čeho vytknout. Nejvyšší soud se tedy nemohl ztotožnit se vznesenými skutkovými námitkami, neboť soud prvního stupně ve svém rozsudku v plném souladu s uvedeným ustanovením velmi podrobně rozvedl, z kterých důkazů čerpal svá skutková zjištění a závěry o vině obviněných (zejména viz body 43. – 68. rozsudku).
25. Pro úplnost lze ještě dodat, že s jistou dávkou benevolence výhrady dovolatelů k činnosti společnosti Enviform, a.s., lze formálně podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však zcela nedůvodné. Obvinění namítli, že smlouva s dotyčnou společností ji zavazovala k aktivnímu vyhledávání a napravování bezpečnostních rizik, k čemuž však podle jejich názoru soudy nepřihlédly při stanovení skutkového stavu věci. V kontextu celé situace tak v podstatě tvrdí, že pracovníci této externí společnosti odpovídali za všechny úkony na úseku BOZP.
Tomuto ovšem nesvědčí obsah provedených důkazů. Odkazují-li obvinění na znění smlouvy a interních předpisů, činí tak pouze selektivním způsobem. Podle čl. III.1.7. smlouvy o poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví (č. l. 530), byla společnost Enviform, a.s., sice povinna (mimo jiné) vyhledávat rizika, současně však podle čl. III.2 téže smlouvy obviněným vznikla povinnost poskytovat této společnosti veškeré informace a dostupnou dokumentaci nezbytné pro řádné plnění jejích závazků.
Toto se však nestalo, neboť jak výstižně shrnul soud prvního stupně v bodě 48. svého rozsudku, způsob komunikace ze strany obviněných byl velmi neurčitý. Nejvyšší soud rovněž souhlasí i s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v bodě 15. jeho usnesení, že nelze ukládat úkoly tím způsobem, aby zaměstnanci, resp. externí pracovníci, sami bez potřebných podkladů či pokynů tyto úkoly vyhledávali a odstraňovali případná existující rizika bezpečnosti práce. Z provedených důkazů, především pak ze záznamů porad taktéž shrnutých soudem prvního stupně v bodě 28.
odsuzujícího rozsudku, je patrné, že z pohledu obviněných šlo o marginální agendu, které byla věnována minimální pozornost. Tomu ostatně odpovídá i poslední konkrétní sdělení z porady konané dne 25. 11. 2020 (č. l. 667) týkající se projednávané věci, ve které zaznělo, že „5.hala – stojany s čárovými kódy rozmístěny, ukládají se zde vybraní zákazníci – od 1. 12. 2020 bude plně v provozu“. Tedy krom značné strohosti nebyl ani poskytnut dostatečný čas na kontrolu rizik, než došlo k zapojení předmětných stojanů do provozu.
Jak již soudy podotkly, ve věci stěžejních porad vedení se zaměstnanci Enviform, a.s., ani neúčastnili (viz bod 48. rozsudku okresního soudu). Obvinění tedy v rozporu se smluvními závazky neposkytli potřebné podklady (konkrétně průvodní dokumentaci, která, nutno opakovaně zdůraznit, od počátku chyběla), o průběhu instalace nově pořízených boxů informovali obecně a k tomu ještě ex post bez poskytnutí adekvátního času na kontrolu. Vzhledem k takto zjištěnému skutkovému stavu nelze mít tvrzené přenesení veškeré odpovědnosti na společnost Enviform, a.s., za podložené, natož dokládající zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů.
26. Hodnocení soudu prvního stupně (potvrzené odvolacím soudem) odpovídalo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 436/2014, na které sami obvinění odkazují. I v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že při nejednoznačné delegaci příslušných povinností a odpovědnosti na úseku BOZP, existence přímých podřízených vykonávajících pokyny nadřízeného nemůže obviněného v pozici nadřízeného zbavit odpovědnosti za zajištění bezpečnosti práce. Jak bylo obecnými soudy a nyní i Nejvyšší soudem rozvedeno, obdobné se vztahuje i na projednávaný případ. Výklad zmíněného rozhodnutí obviněnými je tedy více než zavádějící a nijak nepodporuje jejich argumentaci.
27. I kdyby bylo odhlédnuto od dosud uvedeného, údajné dovolateli naznačované trestněprávní jednání ze strany externí společnosti, případně svědka J. S., či jiné osoby, nikterak nesnižuje trestní odpovědnost obviněných za prevenci rizik v oblasti BOZP a nemůže být proto předmětem dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud není příslušný k řešení takových podezření, jsa vázán zásadou obžalovací podle § 2 odst. 8 tr. ř. Nebylo proto bezprostředním úkolem Nejvyššího soudu zkoumat, zda ještě někdo další trestně odpovídá za nastalý následek, nýbrž jeho povinností bylo rozhodnout o tom, zda takovou trestní odpovědnost mají nést obvinění.
28. Nad rámec společných námitek Nejvyšší soud ještě separátně konstatuje k samostatným skutkovým výhradám obviněného D. S., že jsou taktéž tvrzeními nenaplňujícími žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Své námitky staví na skutečnosti, že v době rozhodnutí o instalaci mobilních stojanů v Hale 2 byl v pracovní neschopnosti. Jak ovšem již přiléhavě vysvětlil odvolací soud v bodě 16. svého usnesení (s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje), trestněprávně relevantní bylo již rozhodnutí o pořízení mobilních skladovacích boxů bez dostatečné dokumentace o jejich užívání. Tomu ostatně odpovídá i znění skutkové věty. Proto námitky obviněného týkající se jeho absence u následných rozhodnutí o další manipulaci s mobilními boxy nikterak nedopadají na jednání, pro které byl shledán vinným.
29. Jestliže dotyčný obviněný dále odkázal na stanovisko Ing. Vlastimila Kadlece, MBA, podle kterého jsou odpovědnými pouze mistr směny, osoba odpovídající za provoz skladu, vazač a jeřábník, jedná se opět o snahu dosáhnout přehodnocení důkazů - konkrétně vyvinit obviněného a veškerou trestní odpovědnost přesunout na jmenované. I na toto ovšem dopadá výše rozvedené striktní vymezení limitů dovolacího přezkumu, podle kterého prostá polemika není s to naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný. Nejvyšší soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že není povolán k zásahům do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nejedná-li se o jeden z případů upravený v § 265b odst. 1 tr. ř., příp. o porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod. Ani jedna z těchto eventualit však v namítané souvislosti nebyla doložena. Proti těmto závěrům (logicky obviněným preferovaným) v tomto ohledu stojí spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů popsaný výše, svědčící o vině obviněného. Dovolatel tedy pouze prosazoval vlastní verzi skutkového děje, aniž by přitom zohlednil zjevné a obecnými soudy více než přiléhavě odůvodněné skutkové závěry. Nadto je třeba označit za zcela absurdní, aby vina byla shledána výlučně u osob, které pouze následně technicky přistoupily k pracovním krokům využívajícím předmětný mobilní stojan právě na základě vytýkaného předchozího rozhodnutí obviněných při absenci potřebné užívací dokumentace.
30. V této spojitosti pak, byť to obvinění opakovaně rozporují, nezbývá než uzavřít, že řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje jejich vinu a vyvrací jejich obhajobu. Odůvodnění soudů, proč shledaly jejich postup protiprávním, vycházela z konzistentnosti výpovědí vyslechnutých svědků a zmíněného souladu s dalšími důkazy, mimo jiné znaleckými posudky Vysoké školy báňské a z oboru bezpečnosti práce. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr než ten, že obvinění (ač rozhodli o instalaci mobilních skladovacích boxů nebo tuto zajistili) si nevyžádali technickou dokumentaci, bez které instalace a manipulace s mobilními skladovacími boxy proběhly v rozporu s pravidly o bezpečnosti práce, což nakonec vyústilo i v úmrtí poškozeného.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Obvinění též opakovaně brojili proti závěru, že mohli vědět o nedostatcích v technické dokumentaci a jejich jednání mělo vést k úmrtí poškozeného (tedy popřeli příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a smrtelným následkem). Pochybení soudů spatřují v tom, že nesprávně posoudily naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Takto formulované námitky nelze pojmout jinak než jako výhrady nesprávného hmotněprávního posouzení obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty. Nejvyšší soud proto tyto námitky vzhledem k jejich obsahu podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho prvé alternativě, byť (jak výše uvedeno) formálně obvinění tento důvod dovolání neuplatnili.
32. V daných souvislostech je zapotřebí nejprve připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost.
Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle § 146, 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů).
Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Pro úplné a správné posouzení otázky kauzálního nexu a tím i pro správné hmotněprávní posouzení skutku, jenž je předmětem trestního řízení, je proto povinností soudů se pečlivě vypořádat se všemi významnými skutečnostmi tento skutek charakterizujícími.
33. Z hlediska subjektivní stránky se u stíhaného trestného činu vyžaduje nedbalost ve smyslu § 16 tr. zákoníku. Z nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě.
Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu).
34. Vztažením těchto obecných východisek na projednávaný případ je zjevné, že všechny obligatorní znaky trestného činu byly beze zbytku naplněny. Pakliže obvinění namítají, že jejich jednání nemělo mít vliv na vznik škodlivého následku, činí tak pouze ve vztahu k událostem předcházejícím instalaci mobilních stojanů v Hale 2. Jak ovšem bylo odvolacím soudem konstatováno, obvinění porušili důležitou povinnost stanovenou zákonem i vnitřními předpisy už ve svém prvotním rozhodnutí o opatření a instalaci předmětných boxů.
Z úvah soudu prvního stupně vztahujících se k naplnění skutkové podstaty podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je vhodné zdůraznit okruh povinností porušených obviněnými. Ty jsou vyčerpávajícím způsobem popsány nejen ve skutkové větě citované výše, ale i blíže rozvedeny soudem prvního stupně v bodech 50. až 63. odsuzujícího rozsudku, na které proto Nejvyšší soud dále jen odkazuje. Nutno rovněž podotknout, že s tímto se částečně pojí i tvrzení o odpovědnosti svědka J. S. Kromě skutkových nedostatků takovéto argumentace rozvedených výše (bod 25.) je na místě také poukázat, že znění zákona má větší právní sílu nežli interní norma.
Pokud pak obvinění poukazují na povinnosti svědka, činí tak s odkazem na místní řád skladu, přičemž však opomíjí své vlastní povinnosti vyplývající ze zákona. Jak bylo rovněž již zmíněno, mobilní skladovací boxy nebyly navrženy pro podélné ukládání trubek, které v den usmrcení poškozeného byly ve stojanu umístěny. Bez této informace podřízení obviněných neměli důvod se stojany manipulovat jiným způsobem, než na jaký byli zvyklí u obdobných zařízení. Právě díky této nedůslednosti obviněných nebyly nikomu známy rozdíly ve specifikaci, kvůli čemuž byl podán i návrh na přemístění stojanu do Haly 2, a to nakonec vyústilo i v usmrcení poškozeného.
Průběh posuzovaného skutkového děje tak počíná rozhodnutím, resp. opomenutím obviněných, v rozporu s jejich stanovenými povinnostmi. S takovýmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, neboť je považuje za přiléhavé a správné. Z tohoto důvodu také plně odkazuje na odůvodnění obou soudů nižších instancí.
35. Pokud jde o námitku obviněných týkající se zavinění ve formě nedbalosti, ta spočívá v tvrzení, že nemohli vědět o nedostatcích v technické dokumentaci, neboť to vyžadovalo odborné znalosti. Jelikož soud prvního stupně jejich jednání kvalifikoval jako nevědomou nedbalost, vznesené výhrady tedy brojí proti subjektivnímu hledisku vymezenému v bodě 33. tohoto usnesení. Je namístě konstatovat nepřípadnost těchto námitek vzhledem k délce pracovního působení obviněných (a to i ve vedoucích funkcích) v provozu Válcovna trub.
V popisu pracovních míst obviněných na č. l. 377 a násl., je dále explicitně uvedeno, že byla vyžadována 2letá praxe a vysokoškolské vzdělání. Obvinění tedy měli mnohaleté zkušenosti s prací v konkrétním provozu a s tím spojenými povinnostmi vyplývajícími z interních či zákonných norem. I kdyby se snad odhlédlo od jejich pracovní historie, požadavek na zajištění všech informací významných pro bezpečnost práce je předpokládatelný. Námitce, že osoba bez technického vzdělání může považovat několik výkresů na č. l.
106 až 114 za zcela dostačující pro uvedení nového a dosud nevyzkoušeného zařízení do provozu, pak nelze přisvědčit. Shrne-li Nejvyšší soud argumentaci dovolatelů, ti se rozhodli pořídit mobilní stojany od jiného provozu T. ž., aniž by si zjistili, jak byly tyto stojany doposud užívány a se kterými nikdy předtím nepřišli do styku. V rámci předání předmětných boxů obdrželi i několik výkresů, jimž podle svých slov po technické stránce nerozuměli, což podle všeho navzdory předvídatelným následkům považovali za dostatečné k předání svým podřízeným.
A to vše činili v rozporu s povinnostmi naznačenými v předchozím bodě. Namítá-li obviněný D. S. nad rámec dosud uvedeného, že nebylo možné s jistotou určit status dovezených boxů jakožto nové technologie (na čemž se však shodly veškeré znalecké posudky i relevantní svědecké výpovědi, např. i v hierarchii o poznání níže postaveného svědka M. V.), rozporuje tím své ostatní dovolací námitky. Na jednu stranu totiž tvrdí, že dodaným výkresům nerozuměl, na stranu druhou neměl mít za to, že jde o novou technologii.
Není tak jasné, jak mohl cokoliv usoudit o podstatě dodaných stojanů, když nerozuměl přiloženým dokumentům. Je vhodné rovněž poukázat na definici průvodní dokumentace podle § 2 písm. e) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Podle tohoto ustanovení se průvodní dokumentací rozumí „soubor dokumentů obsahujících návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize zařízení, jakož i pokyny pro případnou výměnu nebo změnu částí zařízení“.
Označil-li proto obviněný R. J. obdržené (toliko technické!) výkresy jako dokumentaci (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně), pak tyto evidentní rozdíly dále umocňují závěr o ledabylém přístupu obviněných ke svým povinnostem. S ohledem na uvedené je namístě uzavřít, že obvinění jednali přinejmenším v nevědomé nedbalosti, a proto tyto námitky Nejvyšší soud shledal rovněž zjevně neopodstatněnými.
36. Rozvedené okolnosti, jež soudy (jak již zmíněno) podrobně v rámci právní kvalifikace vypořádaly, tedy ve svém souhrnu svědčí o zcela zásadním významu nedbalostního jednání obviněných pro vzniklý následek právě z hlediska kauzálního nexu a tím i pro právní posouzení daného skutku. Nejvyšší soud tak neshledal, že by bylo postupováno v rozporu s trestním zákoníkem, když skutek popsaný ve výroku o vině byl posouzeny jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zcela odpovídající právní úvahy byly blíže rozvedeny a zakomponovány do odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
V. Způsob rozhodnutí
37. Obvinění D. S. a R. J. svá dovolání zdůvodnili výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), popř. h) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu