6 Tdo 684/2025-2198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný I. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 9 To 330/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 30/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 T 30/2024, uznal obviněného I. D. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 22., 27., 28.), přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (body 22., 27., 28.) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod 27.), které spáchal společně se spoluobviněným J. P. tím, že (zestručněně) 22. dne 29. 11. 2022 kolem 1:00 hodin v XY, na XY XY, v prodejně oděvů Juwelier s.r.o. nezjištěným způsobem poškodili uzamčené vchodové dveře, které tímto překonali, a následně vnikli do prostoru prodejny, odkud odcizili finanční hotovost z nezajištěné pokladny ve výši 2 700 Kč, 35 opasků, 17 riflí, 5 dámských kabelek a 5 peněženek, čímž způsobili poškozené TEDOS Mikulov s.r.o. škodu poškozením ve výši 25 000 Kč a poškozené Juwelier s.r.o. škodu odcizením ve výši 59 184 Kč, 27. dne 8. 12. 2022 kolem 23:30 hodin v XY na ulici XY XY vnikli po vypáčení vchodových dveří do rodinného domu, který prohledali a odcizili z něj příruční trezor s finanční hotovostí 2 000 000 Kč, 100 Eur a 20 Švýcarských Franků, dvěma cestovními doklady a dalšími dokumenty a dále odcizili čtecí kameru pro slabozraké s nabíjecím systémem a brýlemi pro osazení v hodnotě 120 000 Kč, 5 kapesních hodinek a náhradní klíče od vozidla VW Taigo, čímž poškozeným L. L. a M. V. L. způsobili škodu odcizením ve výši 2 133 525,50 Kč a poškozením ve výši 4 600 Kč, 28. dne 9. 12. 2022 kolem 1:30 hodin ve XY XY se pokusili vniknout do prodejny potravin, což se jim nepodařilo, přičemž poškodili dřevěné dvoukřídlé dveře, čímž způsobili poškozenému T. B. V. škodu ve výši 4 800 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 11. 2022, sp. zn. 2 T 89/2022, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
2. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 6. 2024, č. j. 3 T 24/2024-479, který nabyl právní moci téhož dne, a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 6. 2024, č. j. 21 T 3/2024-323, který nabyl právní moci téhož dne, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z obou uvedených rozsudků, jakož i rozhodnutí obsahově navazující. Bylo také rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o jeho povinnosti nahradit poškozeným manželům L. společně a nerozdílně s J. P. škodu ve výši 2 043 413 Kč.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 9 To 330/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů porušila zásady spravedlivého procesu. Byl uznán vinným, aniž by jeho vina byla prokázána bez důvodných pochybností, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Soudy podle něj založily svá rozhodnutí výhradně na nepřímých důkazech, které netvoří uzavřený a logicky provázaný řetězec, jenž by spolehlivě usvědčoval obviněného ze spáchání trestného činu. Soudy vycházely z domněnky, že musel vědět o trestné činnosti spoluobviněného, a tuto domněnku opřely o okolnosti, jako čas a způsob jízdy, vztah ke spoluobviněnému apod. Takový přístup však nahrazuje důkaz domněnkou či pravděpodobností. Obviněný od počátku tvrdil, že byl najat jako řidič a o trestné činnosti nevěděl. Toto tvrzení nebylo vyvráceno žádným přímým důkazem (na místech činů nebyly zajištěny žádné daktyloskopické či pachové stopy, obviněný nebyl přistižen při činu jinak než jako čekající řidič, nebyla zajištěna žádná komunikace spoluobviněných, kdy by se na trestné činnosti domlouvali), přesto bylo soudy označeno za nevěrohodné.
5. Podle obviněného soudy nesprávně přihlédly i k jeho trestní minulosti, neboť argumentovaly, že jako zkušený recidivista musel být srozuměn s tím, co se děje. Takový přístup je podle něj nepřípustně předsudečný a porušuje právo na spravedlivý proces.
6. Obviněný dále namítá, že soudy neprokázaly jeho úmysl podílet se na trestné činnosti. Přítomnost na místě činu jako řidič bez přímých důkazů o vědomé účasti podle něj nestačí k závěru o vině. Soudy ignorovaly alternativní výklad skutkového děje, který odpovídá jeho obhajobě – že si přivydělával jako řidič, aniž by znal skutečný účel jízd. Tento výklad podpořil i spoluobviněný J. P., jehož výpověď však byla soudy odmítnuta jen proto, že šlo o spoluobviněného. Odvolací soud rezignoval na vlastní přezkum skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně a pouze je převzal, aniž by se sám zabýval otázkou, zda vina byla prokázána nad rozumnou pochybnost.
7. Kromě toho obviněný poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť soudy nevzaly v úvahu jeho vážný zdravotní stav. Tvrdí, že trpí závažnými onemocněními, která vyžadují specializovanou léčbu, jež mu ve výkonu trestu není dostupná. Soudy se podle něj touto námitkou nezabývaly dostatečně a nevysvětlily, jak bude zajištěna potřebná péče. Obviněný má za to, že uložený trest je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nepřiměřeně přísný a mohl by vést k porušení jeho práva na život a zdraví či porušit zákaz krutého zacházení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v části, která se jej týká, a zprostil jej obžaloby, případně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný pouze zpochybnil skutkové závěry soudů, aniž by vyjádřil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, aniž by doložil, že by soudy vycházely z důkazů procesně nepoužitelných nebo že by opomněly provést podstatné důkazy. Skutkové závěry soudů byly podle státního zástupce podloženy konkrétními důkazními prostředky, zejména výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Pokud jde o námitku porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, soudy nižších stupňů své závěry opřely o logické a důkazně podložené úvahy, a nelze tedy hovořit o porušení těchto zásad.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce obviněný neuvedl žádné konkrétní námitky, které by směřovaly proti právnímu posouzení skutku. Pouhé konstatování, že nebyly prokázány všechny znaky trestného činu, zejména úmysl, není dostatečné. Nejvyšší soud není povinen domýšlet, jaké konkrétní právní vady měl obviněný na mysli. I kdyby obviněný pouze vozil spoluobviněného na místa činu, mohlo by být jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Výsledky dokazování svědčí o tom, že obviněný věděl o okolnostech spáchání činu a jeho jednání bylo součástí společného záměru.
10. K námitkám proti výměře trestu státní zástupce uvedl, že přiměřenost trestu nelze napadat žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., ledaže by byl uložený trest v rozporu s principem proporcionality trestní represe. V tomto případě však soud prvního stupně stanovil trest v zákonných mezích a zohlednil všechny relevantní okolnosti. Nepříznivý zdravotní stav obviněného sám o sobě neodůvodňuje uložení mírnějšího trestu.
11. Naplněn podle státního zástupce nebyl ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
12. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
17. Konkrétní námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
19. K citovanému dovolacímu důvodu obviněný vztáhl převážnou část textu svého dovolání, přesto však nevyjádřil konkrétní rozpor mezi obsahem provedeného důkazu a vyvozeným skutkovým zjištěním podstatným pro závěr o naplnění znaků skutkových podstat přisouzených trestných činů a nezmínil ani žádný opomenutý či procesně nepoužitelný důkaz. Jeho obecné námitky toliko proklamativním způsobem vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, přičemž jsou založeny na vytržení z kontextu pouze některých argumentů prezentovaných v odůvodnění obou soudních rozhodnutí, které následně obviněný prezentuje jako důkazně nepodložené úvahy soudů. Ve své podstatě tak obviněný pouze opakovaně popírá trestnou činnost, resp. vědomí o jeho spolupachatelství, a rozporuje dostatek relevantních důkazů o jeho vině, aniž by však konkrétně specifikoval ve smyslu výše citovaného vymezení dovolacího důvodu.
20. I podle Ústavního soudu „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Takovému požadavku však dovolatel v této konkrétní věci nedostál.
21. V daném případě tak lze pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. a § 134 odst. 2 tr. ř vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Obviněný se ve svém dovolání soustředí na argumentaci soudů jeho trestní minulostí, kterou však soudy hodnotily nikoli z hlediska jakési pravděpodobnosti, že trestnou činnost spáchal, kterou by si snad vypomáhaly v nastalé důkazní nouzi, jak se obviněný snaží prezentovat, ale zmínily ji pouze v té souvislosti, že obviněný nebyl žádnou naivní osobou a s ohledem na jeho zkušenosti mu již z okolností muselo být zřejmé, jaký je účel podniknutých cest (pakliže se se spoluobviněným na trestné činnosti výslovně nedomluvil).
Takové argumentaci nelze nic vytknout. Obviněný ale především opomíjí důkazy kamerovými záznamy, z nichž soud prvního stupně zjistil, že obviněný nejen přivážel spoluobviněného na místa činů a opět ho z nich odvážel, ale že se se spoluobviněným pohyboval buď v okolí nebo přímo na místech činů, a to za situace, kdy z počínání spoluobviněného bylo zřejmé, že vyhledává vhodné místo vloupání. V případě skutku pod č. 28 se pak obviněný se spoluobviněným dokonce schovávali před projíždějícím vozidlem.
Že se jednalo o obviněného a nikoli jinou osobu je přitom zřejmé buď přímo z kamerového záznamu, popřípadě to lze dovodit z výpovědi spoluobviněného, který sice vypověděl, že mu obviněný dělal pouze řidiče a o trestné činnosti nevěděl, nicméně tímto potvrdil, že to byl obviněný, kdo jej doprovázel, a o žádné další osobě v této souvislosti nehovořil. Na druhé straně mohly soudy bez pochybností vyloučit nelogickou obhajobu obviněného spočívající v tom, že si pouze přivydělával jako řidič, aniž by cokoli tušil o činnosti spoluobviněného, současně však uváděl, že jej vozil pouze za cenu pohonných hmot, tedy ve skutečnosti zdarma.
Na základě těchto zjištění mohly soudy bez pochybností učinit veškeré skutkové závěry podstatné pro naplnění znaků přisouzených skutkových podstat trestných činů, včetně závěru, který je podkladem pro právní posouzení subjektivní stránky, tedy že obviněnému bylo zřejmé, jaký je účel podniknutých cest. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo tak v posuzovaném případě nebyl prostor.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný (jak uzavřel i státní zástupce) nevztáhl žádnou argumentaci a není vlastně ani jisté, že jej chtěl skutečně uplatnit, neboť v závěru svého dovolání zmiňuje pouze naplnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Pouze nad rámec uplatněných námitek tak lze konstatovat, že právní posouzení je přiléhavé učiněným skutkovým závěrům, a to i z hlediska závěru o subjektivní stránce.
25. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), subsumované pod tvrzené porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.
26. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná.
27. Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku ve výměře, kterou toto ustanovení připouští. O trest porušující ústavní zásadu proporcionality trestních sankcí se zjevně nejedná. Pokud jde o hledisko zdravotního stavu obviněného, tím se Nejvyšší soud nemohl zabývat už proto, že obviněný v dovolání ani nespecifikoval, v čem má jeho nepříznivý zdravotní stav spočívat, natož aby své tvrzení (zejména již v předchozích stadiích řízení) jakkoli doložil. S podobnou námitkou se nicméně vypořádaly soudy nižších stupňů. Je tak možné pouze doplnit, že „Dovolává-li se obviněný poskytnutí potřebné lékařské péče, bude mu nepochybně zaručena i v rámci výkonu trestu odnětí svobody [viz § 16 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, jakož i § 23 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů atd.]. Zdravotní stav obviněného může být řešen rovněž v rámci vykonávacího řízení (viz § 322, § 325 tr. ř. o odkladu či přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů).“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018, odst. 76). Shrnuto, tvrzené porušení spravedlivého procesu obviněný odůvodnil skutečnostmi, které jednak ze spisového materiálu nijak nevyplývají, jednak jde o skutečnosti nenaplňující žádný z dovolacích důvodů, které jsou potenciálně řešitelné jinými instituty trestního řádu než mimořádným opravným prostředkem.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
29. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, aniž k tomu byly splněny „zákonné podmínky“. Z tohoto vyjádření není zřejmé, ve které alternativě hodlal citovaný dovolací důvod uplatnit. První z nich nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově ani nenaplnil namítané dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
30. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu