6 Tdo 707/2023

6 Tdo 707/2023-3645

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný Petr Urban, trvale bytem Třešňová 1991/9, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023 sp. zn. 4 To 49/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 4/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 9 T 4/2021, byl obviněný Petr Urban uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (pod bodem 1.) a zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 2.), jichž se podle skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku dopustil tím, že (zestručněně vyjádřeno)

1. v přesně nezjištěné době od 16. 10. 2016 do 10. 4. 2017 jako jednatel a současně majitel 50% obchodního podílu společnosti th-cann, s. r. o. (dále jen th-cann), společně s Ing. Tomášem Holíkem, taktéž jednatelem a majitelem 50% obchodního podílu této společnosti, se záměrem zkrátit daňovou povinnost společnosti th-cann na dani z příjmů právnických osob za rok 2016, v rozporu s § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za pomoci přinejmenším L. J. V., generálního ředitele společnosti IKR TRADING and CONSULTANCY B.

V. (dále jen „IKR“), jenž po konzultaci s obžalovaným Petrem Urbanem, Tomášem Holíkem navrhl a podle jejich pokynu založil strukturu nizozemských společností sestávající ze dvou manažerských společností Tacbeas B. V., zapsané do nizozemského obchodního rejstříku dne 23. 12. 2016, jejímž jediným společníkem byl Ing. Tomáš Holík, a společnosti VernTrade B. V., zapsané do nizozemského obchodního rejstříku dne 19. 12. 2016, jejímž jediným společníkem byl obviněný a statutárním orgánem označeným jako generální ředitel L.

J. V., a společnosti IKR, kterou k tomuto účelu poskytl její tehdejší jediný společník M. d. W., jenž prodal svůj obchodní podíl společnostem Tacbeas B. V. a VernTrade B. V., přičemž L. J. V. za společnost IKR v posledním týdnu roku 2016 vystavil fiktivní faktury znějící na celkovou částku 623 000 € (podle příslušných platných kurzovních lístků ČNB v přepočtu 16 841 460 Kč) jako údajným dodavatelem plnění spočívajícího v poskytnutí manažerského poplatku za rok 2016, know-how technologie extrakce, výroby, skladování a zpracování průmyslového konopí za období leden 2016 až prosinec 2016, čímž tyto osoby neoprávněně navýšily výdaje ovlivňující základ daně z příjmů společnosti th-cann za zdaňovací období roku 2016 tak, že předstíraly obchodní spolupráci mezi společností th-cann a IKR ve zdaňovacím období roku 2016, a tyto faktury nechali obviněný a Ing.

Tomáš Holík zahrnout do účetnictví společnosti th-cann a následně tato fiktivní plnění jako výdaje společnosti neoprávněně uplatnili v rámci podaného řádného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti th-cann za rok 2016, které po dohodě s obviněným podal Ing. Tomáš Holík dne 10. 4. 2017 s deklarovaným základem daně ve výši 738 030 Kč a daňovou povinností ve výši 138 510 Kč, čímž v rozporu s § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, protiprávně snížili základ daně o částku 16 841 460 Kč a zkrátili tím daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2016 o částku 3 199 980 Kč, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl.

m. Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu – Jižní Město, škodu ve výši nejméně 3 199 980 Kč,

přičemž po výzvě Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územního pracoviště Praha – Jižní Město, ze dne 8. 1. 2018, Ing. Tomáš Holík dne 13. 2. 2018 podal dodatečné daňové přiznání s opraveným základem daně v řádné výši 18 100 000 Kč a daňovou povinností ve výši 3 439 000 Kč, čímž na základě dobrovolného jednání Ing. Tomáše Holíka byla zjednána náprava a nedoplatek na dani z příjmu právnických osob ve výši 3 300 490 Kč byl zcela uhrazen v době před zahájením trestního řízení v této věci,

2. v době od 29. 12. 2017 do 31. 1. 2018 jako jednatel společnosti th-cann se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, bez řádného právního důvodu a bez vědomí a souhlasu společníka Ing. Tomáše Holíka, dne 9. 1. 2018 z účtu společnosti th-cann převedl finanční prostředky této společnosti ve výši 5 870 750 Kč ve prospěch účtu registrovaného na společnost OFP s.r.o., ve které byl v té době jediným jednatelem a společníkem s 50% podílem, a poté odpovídající protihodnotu ve výši 230.000 € téhož dne převedl z účtu společnosti OFP s.r.o. na účet společnosti IKR, a ve stejný den z dalšího účtu společnosti th-cann převedl finanční prostředky této společnosti ve výši 220 000 € na účet společnosti IKR, přičemž tyto bezhotovostní platby realizoval na základě faktury č. 291217 ze dne 29. 12. 2017, kterou za společnost IKR na celkovou částku 450 000 € vystavil po dohodě s ním L. J. V. za fiktivní plnění v podobě manažerského poplatku za rok 2017 v hodnotě 145 000 € a za údajné poskytnutí know-how technologie a extrakce v hodnotě 275 000 € a výroby, skladování a zpracování průmyslového konopí v hodnotě 30 000 €, kterou předtím vyfakturovala společnosti IKR společnost VernTrade B. V., ačkoliv ve skutečnosti společnost VernTrade B. V. společnosti IKR žádné takové plnění nedodala a nedodala jej tedy ani společnost IKR společnosti th-cann, přičemž po zaplacení na účet společnosti IKR byla z takto získaných prostředků L. J. V. odeslána částka celkem 447 500 € na účet společnost VernTrade B.V., jejímž jediným společníkem byl obviněný, a z tohoto účtu v období od 11. 1. 2018 do 3. 4. 2018 byly prostřednictvím 11 transakcí á 10.000 € a dne 19. 7. 2018 prostřednictvím 1 transakce ve výši 241 000 € odeslány finanční prostředky na bankovní účet obviněného, tedy neoprávněně, bez právního titulu a reálného ekonomického důvodu, převedl z majetku společnosti th-cann do své dispozice částku celkem 11 488 450 Kč, čímž společnosti th-cann způsobil škodu ve výši nejméně 11 488 450 Kč.

2. Za to byl podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře pět set denních sazeb ve výši 5 000 Kč, tedy celkem 2 500 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit škodu způsobenou trestným činem společnosti th-cann v částkách 5 870 750 Kč a 220 000 € s příslušenstvím.

3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 4 To 49/2022, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 1. 2023 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h) a m) tr. ř.

5. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud konal dne 5. 1. 2023 veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti přesto, že pro to nebyly splněny formální ani materiální podmínky podle § 263 tr. ř. Obviněnému v účasti u veřejného zasedání bránily závažné objektivní důvody, vyplývající ze skutečnosti, že nejprve byl ve zdravotnickém zařízení v Petrohradu dne 22. 11. 2022 operován se zánětem ledvin a při následném pobytu v Dubaji mu byl odcizen či spíše ztratil cestovní pas, avšak ohledně vydání náhradního cestovního dokladu se na příslušný zastupitelský úřad mohl dostavit až dne 6. 1. 2023. Obviněný se domnívá, že učinil vše pro to, aby se mohl včas vrátit do České republiky a zúčastnit se veřejného zasedání, ale pro objektivní překážku tak učinit nemohl. Svou omluvu sdělil odvolacímu soudu včas a hodnověrně ji doložil lékařskou zprávou a informací o ztrátě pasu. Současně dal soudu jasně najevo, že na své přítomnosti u veřejného zasedání trvá. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, a přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, měl obviněný za to, že odvolací soud konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti zasáhl do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

6. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku poukázal obviněný nejprve na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v rámci dokazování soudy nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., ale jeho jednání bylo separováno od jednání ostatních osob, stejně jako obchodních zvyklostí. Vytýkané jednání nebylo v řízení vůbec prokázáno a byla porušena zásada in dubio pro reo. Došlo rovněž k porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti upravených v § 2 odst. 11 a 12 tr. ř. Obviněný dále poukázal na odlišnosti mezi daňovým a trestním řízením s tím, že v otázce fiktivnosti faktur neměly soudy k dispozici žádné jiné důkazy kromě výpovědi svědka Ing. Tomáše Holíka, a proto nesprávně vycházely ze závěrů daňového řízení. Skutečnost, že se nejednalo o fiktivní plnění, byla naopak podpořena závěry znaleckého posudku společnosti PKF Apogeo Esteem, a. s., podle nichž předmětné know-how bylo penězi ocenitelné a uhrazená cena byla cenou přiměřenou. Obviněný rovněž namítl, že byl porušen zákaz dvojího zdanění upravený směrnicí č. 2003/49/ES o společném zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států, jelikož obdobný příjem byl zdaněn sazbou ve výši 15 %, kterou uhradil.

7. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr.

ř. obviněný soudům vytkl nesprávné právní posouzení skutku, spočívající v nevyužití institutu účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku. V této souvislosti zmínil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s odůvodněním, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv to podle zákona nebylo přípustné. Podle názoru obviněného mělo dobrodiní účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku svědčit i jemu, jelikož svědek Ing. Tomáš Holík použil k zaplacení zkrácené daně z příjmu právnických osob za rok 2016 finanční prostředky společnosti th-cann, nikoliv prostředky vlastní.

Pokud tímto způsobem došlo k nápravě škodlivého následku, měla tato skutečnost prospívat i obviněnému, který byl rovněž jednatelem a 50% společníkem společnosti th-cann. Při aplikaci účinné lítosti navíc soudy nehodnotily motivaci svědka Ing. Tomáše Holíka a jeho aktivity ke společnosti Tacbeas B. V., kdy není vyloučeno, že svědek využil trestní stíhání obviněného ve svůj prospěch. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s tím, že měl čin spáchat nejméně se dvěma osobami ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku. Takový závěr podle obviněného z provedeného dokazování nevyplývá. Soudy se zabývaly pouze jednáním obviněného, z důvodu účinné lítosti nebylo hodnoceno jednání svědka Ing. Tomáše Holíka, jeho případné spolupachatelství, pohnutka ani jeho podíl na jednání. V řízení nebylo zjištěno, kdo byl iniciátorem holandské struktury firem či kdo dával pokyny k jednotlivým platbám. Tyto okolnosti by přitom mohly mít z hlediska intenzity jednání jednotlivých osob vliv na otázku viny a trestu u obviněného.

U svědka L. J. V. nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin, svědek nebyl trestně stíhán v České republice ani v zahraničí. Žádný z důkazů neprokazuje jakoukoliv formu trestní součinnosti tohoto svědka na trestné činnosti spočívající v porušení v České republice platných daňových předpisů. Právní kvalifikace činu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je proto podle obviněného nesprávná.

8. Pokud jde o skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku pod bodem 2., obviněný namítl, že dispozice s majetkem společnosti th-cann nebyla protiprávní, a i kdyby byla, tak pouze v rovině práva civilního, nikoliv práva trestního. Rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů spočívá podle obviněného v závěru soudu o neoprávněnosti plnění, které společnost th-cann fakticky převedla na obviněného a které mělo být plněním bez ekonomického důvodu (takovou podmínku, tedy že by jeho postup měl mít ekonomický důvod, obviněný odmítl). Důvod celé převodní operace spočíval podle obviněného v jeho nároku na plnění vůči společnosti th-cann, plynoucí z užívání skutečně existujícího a ocenitelného know-how. Obviněný dále uvedl, že nesouhlasí s doktrinálním a judikaturním výkladem trestného činu zpronevěry, který podle jeho názoru spočívá na příliš formalistickém oddělování majetku obchodní společnosti od majetku společníka. Zpochybnil, že by se v pravém slova smyslu jednalo v případě majetku, resp. peněz, společnosti o věc cizí. V této souvislosti citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1217/2011, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 381/2015, a ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 5 Tdo 54/2015. Za nesprávný označil názor, že by stoprocentní společník mohl svým jednáním poškodit vlastní společnost. Konstrukce bezvýhradného oddělení vlastnictví obchodní společnosti od vlastnictví společníka je podle něj neudržitelná. Majetek obchodní společnosti je co do své podstaty plně v dispozici společníka a z hlediska civilního práva jde pouze o to, zda toto své dispoziční právo vykonává v souladu se zákonem. Pokud ne, může jít pouze o civilní delikt, a to i když dojde v důsledku takového jednání k zmenšení majetku obchodní společnosti. Obviněnému soudy nevytýkaly, že by svým jednáním poškodil druhého společníka nebo kohokoliv jiného, ale pouze to, že rozdělení finančních prostředků odpovídajících podílu na zisku nebylo formalizováno rozhodnutím valné hromady. Jde tak primárně o problém civilního práva, který by v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe neměl být řešen prostředky trestního práva. Obviněný soudům také vytkl neúplnost dokazování, porušení zásady objektivní pravdy a zásady vyhledávací, a tím i porušení práva na spravedlivý proces. Poukázal na to, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že mezi ním a svědkem Ing. Tomášem Holíkem existovaly značné rozpory a je vedeno více soudních sporů. Sám nalézací soud připustil, že obviněný mohl jednat ve snaze zachránit část majetku společnosti th-cann odpovídající jeho případnému vypořádacímu podílu.

9. Na závěr dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a dále věc vrátil odvolacímu soudu, nebo podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř.

10. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (díle jen „státní zástupkyně“) k dovolacím námitkám vztahujícím se k důvodu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že účast obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, což dala předsedkyně senátu odvolacího soudu jednoznačně najevo tím, že obviněného ve smyslu § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání odvolacího soudu toliko vyrozuměla. Termín veřejného zasedání ze dne 5. 1. 2023 byl již druhým v pořadí, první nařízený termín byl odročen na podkladě dovolatelovy omluvy podložené propouštěcí zprávou ze dne 28. 11. 2022, psané v azbuce a dokládající jeho urgentní hospitalizaci v petrohradském zdravotnickém zařízení. Na podkladě druhé žádosti o odročení ze dne 2. 1. 2023 předsedkyně senátu ověřila, že obviněným tvrzená překážka ztráty cestovního dokladu během jeho pobytu v Dubaji mu nebránila v účasti u veřejného zasedání, neboť se nabízelo dostupné řešení, na jehož podkladě by byl termín veřejného zasedání pro obviněného dosažitelný. Obviněný se tedy veřejného zasedání neúčastnil z vlastního rozhodnutí a bez doložení existence objektivní překážky, která by mu skutečně zabránila v účasti u tohoto procesního úkonu. Postupem odvolacího soudu podle názoru státní zástupkyně nedošlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na projednání jeho věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

11. K uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně odkázala na výstižnost a přesvědčivost hodnotících úvah nalézacího soudu v jeho rozsudku a zcela akceptovatelný přezkumný závěr soudu odvolacího, že vina obviněného byla provedenými důkazy plně prokázána a že se tak stalo na podkladě ničím nenarušené soustavy vzájemně se doplňujících a na sebe vzájemně navazujících důkazů za současného vyloučení možnosti jiného skutkového závěru. K otázce použitelnosti spisového materiálu správce daně v trestním řízení citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 293/2020. Ohledně závěrů znaleckého posudku znalecké kanceláře PKF Apogeo Esteem, a. s., státní zástupkyně zdůraznila, že soudy nezpochybňovaly skutečnou existenci know-how výroby kanabidiolu, finančně ocenitelného, nicméně neexistovalo v přenositelné podobě tak, aby mohlo být na podkladě příslušné licenční smlouvy bez dovolatele jakožto hmotného nosiče informací jej tvořících (prostřednictvím dodavatelské společnosti IKR) poskytnuto společnosti th-cann. V době, ve které mělo dojít k poskytnutí takto specifikované a následně i vyfakturované služby, se tak prokazatelně nestalo a na deklarované snížení daňového základu bylo nutno nahlížet jako na neoprávněné ve smyslu jeho trestněprávní postižitelnosti. Státní zástupkyně měla za to, že nalézací soud přesvědčivě vyložil i problematiku dvojího zdanění.

12. Státní zástupkyně neakceptovala poukaz obviněného na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož vada nepřípustnosti trestního stíhání podle uvedeného dovolacího důvodu je dána tehdy, pokud byl ve věci dán některý z obligatorních důvodů, uvedených v § 11 odst. 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro které nebylo možno trestní stíhání zahájit a pokud již zahájeno bylo, bylo namístě jeho zastavení. S poukazem na rozhodnutí publikované pod č. 11/1980 Sb. rozh. tr. se ztotožnila se závěrem, že podmínky účinné lítosti aplikované u svědka Ing. Tomáše Holíka nemohou prospívat současně obviněnému.

13. K námitce obviněného poukazující na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., podle které se i ve vztahu k němu měl aplikovat institut účinné lítosti ve smyslu § 33 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že zákonné podmínky tohoto institutu se vztahují jen na toho pachatele trestného činu, který se na jejich naplnění osobně přičinil, a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/1980 Sb. rozh. tr. V nyní posuzovaném případě neoprávněného snížení daňového základu daně z příjmu právnických osob bylo jediným možným způsobem odstranění trestného následku společného jednání obou jejích společníků a jednatelů podání dodatečného daňového přiznání a v této návaznosti pak řádné splnění její daňové povinnosti, ke kterému přistoupil pouze Ing. Tomáš Holík. Pokud tak učinil při využití finančních prostředků jím zastupovaného daňového poplatníka, pak jménem povinného daňového subjektu nemohl takto plnit ze svých osobních finančních prostředků, ale pouze z těch, které byly generovány v rámci výkonu poplatníkovy podnikatelské činnosti podléhající zdanění v odpovídajícím daňovém režimu daně z příjmu právnických osob. Dobrodiní účinné lítosti, které bylo využito pouze svědkem Ing. Tomášem Holíkem, proto nemohlo svědčit také obviněnému. Podle názoru státní zástupkyně postupovaly soudy podle ustálené judikatury i v otázce naplnění znaku jednání nejméně se dvěma osobami ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013, či rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 11/1980 Sb. rozh. tr.

14. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státní zástupkyně neodpovídají výhrady obviněného vznesené v souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu, jelikož je odůvodnil pouze vlastním stanoviskem, že jeho vina nebyla prokázána těmi důkazy, o které ji opíraly oba soudy. Státní zástupkyně zdůraznila, že podle soudy zjištěného skutkového stavu došlo k majetkové dispozici s předmětnou finanční částkou na podkladě fiktivní fakturace plnění, jež poškozená společnost th-cann ve skutečnosti vůbec neobdržela. Uvedla, že v právní praxi již delší dobu nevznikají pochybnosti o tom, že majetek obchodní společnosti je odlišný od majetku jejích společníků, a to dokonce i ve společnostech tvořených jediným společníkem. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 182/2016, státní zástupkyně doplnila, že obviněný byl povinen postupovat s péčí řádného hospodáře. Výklad vztahu společníka k majetku jím provozované obchodní společnosti prosazovaný obviněným zcela vybočuje z rámce právního režimu nabytí jejího vlastnického práva (zejm. § 25 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.) a tudíž i oponuje těm podmínkám, se kterými spojují trestněprávní předpisy odpovědnostní vztah, spojený se zásahem do cizího majetku, ke kterému došlo pod bodem 2. výroku o dovolatelově vině.

15. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného Petra Urbana tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

16. V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že s tímto nesouhlasí. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný zopakoval, že veřejné zasedání o odvolání se konalo v jeho nepřítomnosti, přestože trval na tom, že se jej chce osobně zúčastnit, a doložil skutečnosti, které odůvodňovaly, že obviněný v době nařízeného jednání nebyl s to se k němu dostavit z důvodu ztraceného cestovního dokladu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II.

ÚS 2152/08, se proto domnívá, že mu účast na veřejném zasedání měla být umožněna. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní práva obviněného, konkrétně označil zásady upravené v § 2 odst. 4, 5, 6, 11 a 12 tr. ř. Nalézacímu soudu předložil znalecký posudek společnosti PKF Apogeo Esteem, a. s., podle kterého bylo předmětné know-how penězi ocenitelné a cena na uhrazených fakturách byla přiměřená.

Podle obviněného závěry znaleckého posudku vylučují úvahy o fiktivním plnění. Ve vztahu k důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. je obviněný stále přesvědčen, že se na něj vztahovaly podmínky účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku. I jemu prospívá, že došlo k nápravě škodlivého následku splněním daňové povinnosti za rok 2016 za použití finančních prostředků ze společnosti th-cann. Také v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku zůstal obviněný na svém stanovisku, že jeho dispozice s majetkem společnosti th-cann není protiprávním jednáním, uvažovat lze nanejvýš o nároku v rovině civilní, nikoliv trestní.

Opětovně odkázal na závěry znaleckého posudku, z nichž plyne, že know-how existovalo a faktury nebyly fiktivní. Za situace, kdy byl 50% společníkem po právu toliko obviněný, nelze tvrdit, že se nakládáním s majetkem své společnosti dopustil trestného činu zpronevěry. Ve vztahu mezi jednatelem a společníkem společnosti a jejím majetkem nelze podle obviněného uvažovat o naplnění znaku „cizí věci“. Chybějící znak „cizí věci“ nijak nenahrazuje ani úvaha státní zástupkyně ve vztahu k § 25 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, jelikož důvodů, pro které je společnost oprávněna vyplatit svému jednateli či společníkovi peněžní prostředky, je celá řada, přičemž všechna tato jednání lze označit za oprávněná.

Ani soudy nerozporují fakt, že částku, kterou na sebe obviněný převedl, přestavuje podíl na zisku společnosti, případně na majetku společnosti. Pokud by společnost přešla do likvidace, tak by obviněný zcela legálně obdržel částku, kterou měl údajně zpronevěřit. Podle obviněného není přiléhavým odkaz státní zástupkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 182/2016, jelikož povinnost jednat s péčí řádného hospodáře se vztahuje toliko k jednání statutárního orgánu. Obviněný proto setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

17. Obviněný Petr Urban je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

18. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

19. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h) a m) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V případě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro hlavní líčení v § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením § 263 odst. 4 tr. ř., § 314q odst. 1 věty čtvrté tr. ř. a § 64 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.

21. Dovolací důvod může být naplněn i v případě zásahu do ústavního práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve veřejném zasedání odvolacího soudu je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před odvolacím soudem k napadenému rozsudku z hlediska vad vytýkaných v odvolání (srov. § 263 odst. 5 větu druhou před středníkem tr.

ř.). K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor. Pokud by bylo konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, který o něm byl sice pouze vyrozuměn podle § 233 odst. 1 tr. ř., avšak zaslal soudu řádnou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání a sdělil, že na své účasti trvá a nesouhlasí s jednáním ve své nepřítomnosti, došlo by k porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9.

7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, či ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09). Toto právo naopak není porušeno konáním veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, jestliže se obviněný, který byl řádně a včas vyrozuměn o veřejném zasedání, k tomuto veřejnému zasedání nedostavil, aniž jeho účasti bránily závažné překážky, jež nebyl sám schopen předvídat a které nezavinil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Právo obviněného na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tehdy, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016). K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl.

37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení, a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08).

22. V projednávané věci není sporu o tom, že obviněný byl o konání veřejného zasedání o odvolání nařízeného na den 5. 1. 2023 odvolacím soudem pouze vyrozuměn, čímž dal soud najevo, že jeho osobní účast nepokládá za nezbytnou, resp. že v jeho absenci nespatřuje překážku, která by bránila pravomocnému skončení věci. O termínu veřejného zasedání byl obviněný vyrozuměn včas, konkrétně prostřednictvím datové schránky dne 28. 11. 2022. Porušení svých práv spatřoval obviněný v tom, že veřejné zasedání o odvolání bylo konáno v jeho nepřítomnosti přesto, že mu v účasti bránila objektivní překážka, pro kterou se z účasti u jednání omluvil, existenci překážky dostatečně doložil a současně požádal o stanovení nového termínu veřejného zasedání. Taková výhrada sice deklarovanému důvodu dovolání odpovídá, nelze jí však přisvědčit.

23. Jestliže byl obviněný o veřejném zasedání o jeho odvolání řádně a včas vyrozuměn, poskytl mu tím odvolací soud prostor k uplatnění práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen. Poté již bylo na obviněném upravit si poměry tak, aby své právo účastnit se projednání věci mohl realizovat. V případě, že na své účasti trval, ale současně mu v ní bránila závažná překážka, bylo na něm, aby nejen výslovně projevil nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale také aby tuto překážku doložil konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr, že mu je skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna. Právě povinnosti řádně doložit existenci překážky bránící mu v účasti na projednání věci obviněný nedostál.

24. Podle tvrzení obviněného bránila jeho účasti u jednání skutečnost, že při svém pobytu v Dubaji nejpozději dne 30. 12. 2022 „mu byl buďto odcizen nebo spíše ztratil cestovní pas“ a náhradní cestovní doklad si na příslušném zastupitelském úřadu mohl obstarat až po termínu nařízeného veřejného zasedání. Takto obviněný prostřednictvím svého obhájce omluvil svoji neúčast podáním ze dne 2. 1. 2023, ke kterému připojil kopii emailu Velvyslanectví ČR v Abu Dhabí o uzavření úřadu do 10. 1. 2023. Jak ovšem zjistila předsedkyně senátu odvolacího soudu dotazem na Konzulární odbor Ministerstva zahraničních věcí ČR, Velvyslanectví ČR v Abú Dhabí mělo v té době standardní otevírací dobu pro veřejnost a v lednu 2023 bylo pro veřejnost uzavřené pouze na Nový rok (což ověřila i na webových stránkách Velvyslanectví v Abú Dhabí).

Podle sdělení ministerstva český občan v nouzi může vždy využít nouzovou linku a je vyloučené, aby velvyslanectví reagovalo emailem připojeným k žádosti obviněného o odročení jednání. Dne 3. 1. 2023 byl proto obhájce písemně informován o tom, že soud žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl, neboť důvod omluvy byl shledán nepravdivým. Přestože k dalšímu podání ze dne 4. 1. 2023 obhájce obviněného doložil emailovou odpověď konzulárního referenta ze dne 3. 1. 2023, že k žádosti o náhradní cestovní doklad se může obviněný na zastupitelský úřad v Abú Dhabí dostavit v pátek 6.

1. 2023, jednalo se o reakci konzulárního referenta na žádost obviněného učiněnou již s rozhodujícím časovým prodlením po tvrzené ztrátě cestovního dokladu, a navíc formulovanou bez vysvětlení urgentnosti situace pro obviněného. Jako taková pouze zdůraznila účelovost předchozího nepravdivého tvrzení obviněného o uzavření úřadu. Kriticky nahlíženo, obviněný na svoji omluvu z veřejného zasedání nedoložil nic, co by prokazovalo existenci překážky objektivně mu bránící v účasti u nařízeného veřejného zasedání.

I kdyby bylo možné obviněnému uvěřit, že skutečně cestovní pas ztratil, nelze přijmout jeho obhajobu, že neučinil vše pro to, aby se mohl do České republiky na jednání soudu včas vrátit. Navíc nelze přehlédnout, že původně bylo veřejné zasedání o odvolání nařízeno na 24. 11. 2022, bylo však odvoláno na základě omluvy obviněného, podle které byl během své služební cesty v Rusku hospitalizován a operován se zánětem ledvin na poliklinice v Petrohradu, nemá tři týdny létat a má podstoupit lázeňskou léčbu.

Na svoji omluvu prostřednictvím obhájce doložil pouze kopii ruské lékařské zprávy psané v azbuce, ale už žádnou další lékařskou zprávu, z níž by bylo možné zjistit následné informace o jeho zdravotním stavu a ověřit jím sdělené skutečnosti. Uvedené okolnosti obou omluv obviněného z nařízených veřejných zasedání vedly odvolací soud oprávněně k závěru, že jednání obviněného vykazuje známky rozporuplnosti a obstrukčního charakteru. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že žádostem obviněného o odročení veřejného zasedání již napodruhé nevyhověl a konal zasedání v jeho nepřítomnosti.

25. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku, právně posouzenému jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, odkázal obviněný na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) h) a m) tr. ř.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Jde o situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Nic takového ovšem obviněný v dovolání nenamítal. Z kontextu jeho argumentace je zřejmé, že nepřípustnost svého trestního stíhání vztahoval pouze k nesprávnému právnímu posouzení otázky aplikace účinné lítosti ve smyslu § 33 tr. zákoníku. Jeho výhrady se proto s označeným dovolacím důvodem míjely.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.

ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.

ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

28. Převážná část dovolacích námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů týkající se skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. se vyznačovala značnou obecností a pouhou proklamativností porušení základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 5, 6, 11 a 12 tr. ř., aniž by byla podložena konkrétní věcnou argumentací. Přitom lze konstatovat, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 63. – 85. rozsudku nalézacího soudu a bod 10. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

29. V této souvislosti nelze souhlasit s námitkou obviněného, podle které soudy neměly k dispozici žádné jiné důkazy kromě výpovědi svědka Ing. Tomáše Holíka a závěrů daňového řízení. Z napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že nalézací soud svá skutková zjištění učinil na podkladě poměrně rozsáhlého dokazování, zahrnujícího vedle svědeckých výpovědí především celou řadu listinných důkazů, zejména jednotlivé faktury, příkazy k úhradě, různé dohody a smlouvy, daňová přiznání, výpisy z účtů, výpisy z obchodních rejstříků vedených v České republice i Nizozemském království a v neposlední řadě mailových zpráv.

Závěr o vině rozhodně nestojí pouze na podkladech opatřených správcem daně. Pokud již takové podklady nalézací soud v dílčích skutkových otázkách zahrnul do svých úvah, učinil tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle které je spisový materiál správce daně důkazem použitelným v trestním řízení a soud k němu může přihlížet jako ke každému jinému důkazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 293/2020), a proto nic nebránilo nalézacímu soudu se v rámci hodnocení důkazů s učiněnými závěry na základě dalších provedených důkazů ztotožnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018). I když je nutné rozdíl mezi řízením trestním a daňovým respektovat, nelze v trestním řízení ignorovat výsledky daňového řízení nebo je nahrazovat důkazně nepodloženými vlastními úvahami orgánů činných v trestním řízení (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.).

30. Obviněný svými námitkami nemohl úspěšně zpochybnit ani skutkový závěr soudů o fiktivnosti smluv a faktur, jejichž předmětem plnění mělo být předmětné know-how poskytnuté společnosti th-cann. Jeho důraz na závěry znaleckého posudku společnosti PKF Apogeo Esteem, a. s. zcela pomíjí ostatní důkazy, o něž nalézací soud takový závěr opřel. Přehledně jsou zachyceny zejména v chronologickém popisu jednotlivých událostí nalézacím soudem (body 25. – 62. rozsudku). Zmínit lze mimo jiné skutečnost, že společnosti VernTrade B.

V. (jediným jednatele a společníkem byl obviněný) a Tacbeas B. V. (jediným jednatelem a společníkem byl Ing. Tomáš Holík), jež měly prostřednictvím společnosti IKR poskytovat uvedená plnění společnosti th-cann v roce 2016, vznikly až dne 19. 12. 2016, resp. 23. 12. 2016. V navazující emailové komunikaci z konce roku 2016 (od 28. 12. 2016) a z průběhu roku 2017 mezi obviněným, Ing. Tomášem Holíkem a J. L. V. začala být řešena podoba a obsah smluv a faktur pokrývajících údajnou spolupráci z roku 2016.

Teprve dne 4. 7. 2017 proběhlo setkání těchto tří zainteresovaných osob s daňovou a právní kanceláří PKF Wallast, která je upozornila na to, že fakturace za konzultace a další plnění společnosti th-cann musí odpovídat reálným možnostem a musí existovat dohody, na jejichž základě je plněno. Ještě v emailu ze dne 23. 3. 2018 sděloval L. J.

V. Ing. Tomáši Holíkovi, že od setkání s daňovou a právní kanceláří PKF Wallast bylo jasné, a bylo to vysvětleno obviněnému i svědkovi Ing. Tomáši Holíkovi, že se musí vytvořit „nějaká podstata/vztah“ mezi společnostmi th-cann a IKR, aby byla zaručena fiskální bezpečnost, přesto se od té doby až do ledna 2018 nic nestalo a neexistuje nic víc než dokument „Dohoda o managementu a poradenství ….“. Z toho vyplývá, že již nejpodstatnější smlouva mezi společnostmi IKR a th-cann s uvedeným dnem uzavření 4.

1. 2016 byla antedatována, stejně jako všechny navazující dohody a faktury. Založení celé konstrukce společností a vytvoření zdání jejich vzájemné obchodní činnosti bylo motivováno nikoliv poskytnutím know-how, manažerských a dalších poplatků, ale pouze snahou o snížení daňové povinnosti společnosti th-cann formou daňového úniku. Navíc je třeba zdůraznit, že soudy nezpochybnily závěry znaleckého posudku, že know-how technologie extrakce, výroby, skladování a zpracování průmyslového konopí skutečně existovalo a bylo ocenitelné.

Podle závěru soudů však neexistovalo v přenositelné podobě tak, aby mohlo být na podkladě licenční smlouvy bez osoby obviněného jakožto „hmotného nosiče informací tvořících know-how“ poskytnuto jakékoliv společnosti k využití. O tom svědčí i zjištění soudů, že svědek Ing. Tomáš Holík nebyl po odstěhování výrobního zařízení obviněným v listopadu 2017 schopen další výroby kanabidiolu, neuměl obstarat stejnou výrobní linku, na jaké byl kanabidiol dosud obviněným vyráběn, a byl nucen v roce 2018 nakoupit celou novou technologii.

V té době měla přitom společnost th-cann ve skladu ještě 12 tun nezpracovaného technického konopí, které nebyla schopna zpracovat, ačkoli k tomu měla mít know-how od obviněného, resp.

společnosti IKR. Ohledně významu závěrů znaleckého posudku společnosti PKF Apogeo Esteem, a. s. pro dané trestní řízení lze poukázat na rozdíl mezi know-how v technickém smyslu a know-how ve smyslu právním. Zatímco první je otázkou znaleckou, druhé je otázkou právní, kterou nemůže řešit znalec, nýbrž soud (přiměřeně srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 7 Cmo 209/2005).

31. Neopodstatněný je rovněž poukaz obviněného na problematiku dvojího zdanění a nesprávnou aplikaci směrnice č. 2003/49/ES o společném zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států. Pokud obviněný v dovolání zcela obecně a bez bližšího vysvětlení namítl, že obdobný příjem zdaněný sazbou ve výši 15 % uhradil, stačí odkázat na přiléhavou argumentaci nalézacího soudu (v odstavcích 68 až 78, resp. 84, jeho rozhodnutí), podle níž obviněný pominul skutečnost, že předmětné faktury byly vystavovány na neexistující plnění, přehlédl provázanost mezi daní z příjmu právnické osoby a srážkovou daní z kapitálu, a dostatečně nerozlišoval, že se jedná o daňové povinnosti odlišných osob, tedy osoby právnické a osoby fyzické.

32. Obviněnému dále nebylo možné přisvědčit ani v námitkách, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Soudy především nepochybily, jestliže u obviněného neshledaly podmínky pro použití institutu účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku. Účinná lítost představuje jeden ze způsobů zániku trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin. Podle § 33 tr. zákoníku zaniká trestní odpovědnost v případě taxativně vyjmenovaných trestných činů, jestliže pachatel dobrovolně zamezil škodlivému následku trestného činu nebo jej napravil, nebo učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno.

Napravení škodlivého následku trestného činu předpokládá odstranění trestným činem způsobené změny na zákonem chráněném zájmu a obnovení stavu, který tu byl před trestným činem. Napravení škodlivého následku vyžaduje vždy aktivní činnost pachatele. Jestliže byl škodlivý následek napraven bez pachatelova přičinění působením jiných osob nebo sil, neprospívá to pachateli z hlediska ustanovení o účinné lítosti. U každé z více osob, které se zúčastnily na trestném činu, se podmínky účinné lítosti posuzují samostatně (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 11/1980 Sb. rozh.

tr. a č. 40/1952 Sb. rozh. tr.). V případě obviněného nelze o dobrovolném napravení škodlivého následku trestného činu uvažovat. Je sice pravdou, že nedoplatek na dani z příjmů právnických osob (zkrácená daň) byl na základě dodatečného daňového přiznání svědkem Ing. Tomášem Holíkem, jakožto jednatelem společnosti th-cann, ještě před zahájením trestního řízení plně uhrazen, stalo se tak ovšem zcela bez přičinění obviněného, který se na dodatečném daňovém přiznání a splnění skutečné daňové povinnosti nijak nepodílel a naopak v té době činil kroky směřující k tomu, aby ze společnosti na základě fiktivní faktury vyvedl finanční prostředky, které v důsledku využil jako svůj vlastní příjem.

Obviněný navíc až dosud odmítá, že by předmětné faktury datované rokem 2016 týkající se manažerského poplatku a know-how technologie byly fiktivní a že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání. U obviněného tak chybí i další aspekt dobrovolnosti jednání směřujícího k napravení škodlivého následku, tedy že by ke splnění podmínek účinné lítosti přistoupil z vlastní vůle, což by svědčilo o jeho pozitivním obratu a změně vnitřního postoje ke spáchanému trestnému činu. Pro úplnost lze dodat, že další výhrady obviněného ohledně toho, zda soudy správně přistoupily k aplikaci účinné lítosti za podmínek § 33 písm. a) tr.

zákoníku u svědka Ing. Tomáše Holíka, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu na základě dovolání obviněného [srov. § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a nemají žádný vliv na trestní odpovědnost samotného obviněného.

34. Pochybnosti nevzbuzuje ani otázka spáchání zločinu nejméně se dvěma osobami ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento kvalifikační znak předpokládá, že se na jednání pachatele podílely nejméně dvě další osoby, zpravidla jako spolupachatelé nebo účastníci (s výjimkou účastenství ve formě návodu). Nevyžaduje se však, aby fyzické osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné. Mohou to být i osoby, které pomáhají pachateli, ale samy se např. pro nedostatek subjektivní stránky v důsledku skutkového omylu nedopouštějí trestného činu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz 188/2000, uveřejněný pod č. 57/2001 Sb. rozh. tr.). Pro právní posouzení skutku jsou proto bez významu dovolací výhrady obviněného vytýkající soudům, že se dostatečně nezabývaly otázkou naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu u svědků Ing. Tomáše Holíka a L. J. V., že jejich účast nesplňuje objektivní a subjektivní podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a že ani jeden z nich nebyl v této věci trestně stíhán. Podstatné naopak je, že skutková zjištění soudů zachycená ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů poskytují plastický obrázek o konkrétním zapojení všech tří zmíněných osob do spáchané trestné činnosti, a to od prvotních vzájemných konzultací přes realizaci účelové sktruktury nizozemských společností, vytváření fiktivních a antedatovaných smluv a faktur až po jejich zahrnutí do účetnictví společnosti th-cann a uplatnění v rámci daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2016 (v případě svědka L. J. V. viz odstavec 61. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S obviněným nelze souhlasit, že by zapojení jednotlivých osob nebylo dostatečně prokázáno a že by se jím naznačený deficit dokazování mohl na jeho úkor negativně projevit při posuzování otázky viny a uloženého trestu. Z napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že pro závěr o vině mělo význam pouze jednoznačně prokázané jednání obviněného. Podobu jeho spolupráce s dalšími dvěma osobami a zapojení do páchané trestné činnosti rozhodně nelze považovat za okrajovou, přesto při úvahách soudu při ukládání trestu nehrála konkrétní žádnou přitěžující roli, když za podstatné považoval soud především to, že obviněný neprojevil ani elementární náhled na svou činnost, že jednal po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti.

35. V souvislosti s námitkami vztahujícími se ke skutku popsanému ve výroku odsuzujícího rozsudku pod bodem 2. odkázal obviněný na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu použité argumentace lze nicméně dovodit, že napadeným rozhodnutím vytýkal vady odpovídající důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. Pokud jde o nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, vytýkal soudům porušení zásady objektivní pravdy a zásady vyhledávací, což lze podle jeho názoru kvalifikovat jako porušení práva na spravedlivý proces. K tomu musí Nejvyšší soud zdůraznit, že zásada tzv. objektivní pravdy dříve upravená v § 2 odst. 5 tr. ř. byla již novelou trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Jednalo se o jednu z nejvýznamnějších změn v trestním řádu provedenou v průběhu devadesátých let minulého století (blíže viz Šámal, P.

a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 33 a násl.). Důsledkem této změny bylo mimo jiné i to, že orgány činné v trestním řízení „nově“ usilují o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Předmětem dokazování proto již nejsou veškeré okolnosti související s trestnou činností, ale pouze skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí trestní věci, což vede orgány činné v trestním řízení ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy.

Poukaz obviněného na již překonanou zásadu objektivní pravdy přitom nelze chápat jako pouhé nepřesné vyjádření, neboť byl v dovolání doplněn poměrně rozsáhlou argumentací nesouvisející s podstatou této trestní věci, jako například otázka soudních sporů mezi obviněným a svědkem Ing. Tomášem Holíkem časově zařazených až po spáchání předmětné trestné činnosti. Tyto výhrady nemohly odůvodnit obviněným namítanou neúplnost dokazování, jelikož se netýkaly skutečností rozhodných a určujících pro naplnění znaků trestného činu, jak vyžaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

37. Z hlediska soudy zjištěného skutkového stavu věci lze za relevantní považovat pouze námitku, podle které soudy dospěly k nesprávnému závěru, že know-how výroby kanabidiolu neexistovalo, a proto nemohlo být předmětem plnění, na jehož základě došlo k převodu částky ve výši 450 000 € mezi společnostmi th-cann a IKR. Jedná se přitom o obdobnou výhradu, jakou obviněný uplatnil u skutku popsaného pod bodem 1. I v tomto případě lze odkázat na logické a zevrubné úvahy nalézacího soudu zachycené zejména v odstavcích 79.

až 83. odůvodnění jeho rozhodnutí. Lze opakovaně zdůraznit, že soudy samotnou existenci předmětného know-how nezpochybnily, nicméně uzavřely, že nebylo v reprodukovatelné podobě, aby s ním mohla nakládat jiná osoba než obviněný, a proto nemohlo být předmětem plnění mezi uvedenými společnostmi. Celá konstrukce vzájemných vztahů mezi společnostmi th-cann, IKR a VernTrade B. V. byla fiktivní a účelová. Dokresluje to argument nalézacího soudu, podle kterého pokud by obviněný skutečně převedl práva ke svému know-how na společnost VernTrade B.

V., která je převedla licenční smlouvou na společnost IKR, a ta je pak podle dohody měla poskytovat a dodávat společnosti th-cann (…, aby mohla vystavět výrobní závod …), pak by nositel přesně nespecifikovaného know-how v osobě obviněného poskytoval toto know-how prostřednictví dalších společností sám sobě, protože on to byl, kdo výrobu kanabidiolu ve společnosti th-cann výlučně realizoval. Fiktivní a antedatovaná byla i faktura č. 291217 ze dne 29. 12. 2017 vystavená svědkem L. J. V. za společnost IKR, kdy k jejímu vytvoření došlo až po dohodě s obviněným ze dne 2.

1. 2018.

38. Odmítnout je třeba i obhajobu obviněného, že se jednalo o způsob uspokojení jeho pohledávky vůči společnosti th-cann z titulu jejího bezdůvodného obohacení v důsledku užívání předmětného know-how. Jak vyplývá z faktury č. 291217, společnost IKR fakturovala společnosti th-cann vedle know-how technologie extrakce také manažerský poplatek za rok 2017 a výrobu, skladování a zpracování průmyslového konopí. Společnost IKR navíc fakturovala i služby, které od společnosti VernTrade B. V. neobdržela (faktura vystavená společností VernTrade B. V. obsahuje předmět plnění „Consultancy and management fee 2017“), přičemž obviněný i svědek L. J. V. se zde přiměřeně drželi konstrukce vytvořené pro rok 2016, kdy tato plnění měla poskytnout společnost svědka Ing. Tomáše Holíka Tacbeas B.

V. Že se nejednalo o náhradu za užívání know-how společností th-cann, jak tvrdí obviněný, svědčí i samotná fakturovaná částka, která téměř přesně odpovídala polovině částky nacházející se k datu 9. 1. 2018 na účtech společnosti th-cann. Její výše navíc byla určena při vzájemné komunikaci dne 2. 1. 2018 mezi obviněným a svědkem L. J. V., a proto nemohla být stanovena na základě pravidel uvedených ve smlouvě mezi IKR a th-cann údajně uzavřené dne 4. 1. 2016, protože ta v ten okamžik ještě uzavřena nebyla.

Plně odůvodněný je proto skutkový závěr soudů, že v případě skutku pod bodem 2. se jednalo o snahu obviněného získat pro sebe část peněžních prostředků společnosti th-cann, které by jinak v důsledku jednání druhého jednatele Ing. Tomáše Holíka, který už v té době činil kroky směřující k napravení nezákonného stavu týkajícího se placení daně z příjmů právnických osob společnosti th-cann za rok 2016, spadaly pod povinnost zdanit je jako daň z příjmů právnických osob za rok 2017, nebo by mohly být použity na nákup nové technologie.

39. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci je třeba přistupovat k námitkám obviněného vztahujícím se k právnímu posouzení skutku. S obviněným především nelze souhlasit, že jeho dispozice s majetkem společnosti th-cann nebyla protiprávní. Protiprávností se rozumí rozpor v právním řádem jako celkem, resp. s některou normou obsaženou v právním řádu. Jak bylo výše uvedeno, předmět plnění údajně poskytnutý společnosti th-cann společností IKR a uvedený na faktuře č. 291217 byl jednoznačně fiktivní.

Ve skutečnosti se nejednalo o úhradu pohledávky obviněného za společností th-cann související s užíváním know-how na výrobu kanabidiolu. Skutečným důvodem bylo získání přibližně poloviny disponibilních peněžních prostředků společnosti th-cann pro potřeby obviněného. I kdyby bylo možné uvažovat o předmětné dispozici s peněžními prostředky společnosti th-cann ve prospěch obviněného jako o vyplacení podílu na zisku, postupoval by obviněný v rozporu s právní úpravou, jelikož by mu pro to chyběl podklad v podobě účetní závěrky schválené valnou hromadou (§ 34 zákona o obchodních korporacích).

Rovněž názor obviněného, že si jako jednatel a současně společník mohl prostředky společnosti libovolně přisvojovat, naráží na pravidla jednání členů voleného orgánu uvedená v § 51 a násl. zákona o obchodních korporacích, ukládající jednateli společnosti s ručením omezeným jednat s péčí řádného hospodáře, tedy mimo jiné též v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Obviněný pro dispozici s peněžními prostředky společnosti neměl žádný právní důvod, proto jeho jednání bylo protiprávní. Majetek společnosti th-cann byl pro něj věcí cizí, byť byl jedním z jejích společníků.

Nejvyšší soud nevidí žádný důvod ke změně v právní teorii i praxi již delší dobu ustáleného právního názoru, že majetek obchodní společnosti je rozdílný od majetku jejich společníků, a to dokonce i v případě tzv. jednočlenných společností. Vedle obviněným citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu lze odkázat zejména na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., či z nedávné doby na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

10. 2022, sp. zn. 3 Tdo 808/2022. Soudní judikatura je sjednocena v nutnosti oddělovat majetek obchodních společností od majetku jejich společníků. Základním charakteristickým znakem právnických osob je právě jejich majetková samostatnost. Právnická osoba je právní naukou i praxí považována za samostatný subjekt práv i povinností, a to i pokud má jediného společníka (tedy de iure jediného vlastníka). V důsledku přísného oddělení majetku společníka a společnosti tedy nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby společníka na jedné straně a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby na straně druhé.

Majetková práva společníků kapitálových obchodních společností (kam spadá i společnost s ručením omezeným) spočívají zpravidla v podílu na zisku, případně v hodnotě obchodního podílu obchodní společnosti při jejím převodu.

Majetky obou těchto subjektů jsou si vzájemně cizí, není proto vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou, která je společníkem, ke škodě obchodní společnosti, v níž je například i jediným společníkem. Vzhledem k tomu, že si obviněný způsobem popsaným pod bodem 2. výroku o vině přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jeví se právní posouzení jeho činu jako zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako přiléhavé.

40. Opodstatněná konečně není ani námitka obviněného, že jeho čin měl být posouzen jako beztrestný s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. K výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.

zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

41. V projednávané věci naplnilo jednání obviněného všechny obligatorní znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Sofistikovaný způsob provedení činu, úmyslná forma zavinění a výše způsobené škody vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Obviněnému nadto nelze přisvědčit, že by vyvedením majetku společnosti nemohl poškodit druhého společníka ani kohokoliv jiného. Je sice pravdou, že výše jím odčerpaných peněžních prostředků odpovídala přibližně jeho 50% podílu ve společnosti, nelze ovšem přehlédnout, že již v té době nad společností visela hrozba několikamilionového daňového nedoplatku na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016, a obdobná částka daňové povinnosti pro rok 2017. Předmětnou dispozicí s majetkem společnosti mohl obviněný nejen ohrozit možnost vymožení daňového nedoplatku, ale vychýlil s tím související ekonomickou zátěž v neprospěch druhého společníka. Z jeho strany se tudíž jednalo o společensky škodlivé jednání, způsobilé zasáhnout do majetkových práv dalších osob, u něhož je vyvození trestní odpovědnosti adekvátním a nebytným způsobem reakce a současně předpokladem ochrany společnosti jako celku.

42. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Z jeho argumentace je zřejmé, že dovolací důvod uplatnil ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech d), g) a h) tr. ř. Jelikož na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající uvedené důvody dovolání, nemohl být opodstatněný ani poukaz obviněného na § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

43. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 2. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu