5 Tdo 1435/2018

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněných D. D., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Heřmanice, A. K., nar. XY v XY, bytem XY a R. N., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rapotice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 6 To 77/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 6/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. D., A. K. a R. N. odmítají.

1. Krajský soud v Ostravě uznal dne 7. 10. 2011, ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008, pod body I. a II. rozsudku obviněného D. D. (pozn. společně s dalšími obviněnými) vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že: I. společně s již pravomocně odsouzeným J. J. v XY i na jiných místech, zejména v průběhu roku 2002 a počátkem roku 2003, pravomocně odsouzený J. J., jako jednatel společnosti Č., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „Č.“), a obviněný D.

D., jako jednatel společnosti V., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „V.“), současně podnikající jako fyzická osoba D. D., IČ: XY, se sídlem podnikání XY, a zplnomocněný zástupce společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „R.“), využili personální a ekonomické propojenosti uvedených podnikatelských subjektů ke zkrácení daňových povinností v rámci obchodů s vínem tím způsobem, že víno, které bylo dříve nakoupeno společností R., bylo poté dodáno společnosti V., která sycením vyrobila perlivé víno s názvem „M.“ a následně vyrobené perlivé víno taktéž vyskladnila a za účelem navýšení ceny, aniž došlo ke zdanitelnému plnění, přefakturovala 271 025 litrů syceného vína za celkovou částku 8 382 690,70 Kč, včetně daně z přidané hodnoty, na základě faktur vydaných společností V.

na odběratele společnost Č., která následně přefakturovala 263 540 litrů za celkovou částku 15 428 568,96 Kč na odběratele společnost R., a 756 litrů za částku 43 041,60 Kč na další obchodně a personálně provázanou obchodní společnost J., IČ: XY, se sídlem XY, kdy perlivé víno pak bylo, vyjma nevýznamné části dodané společnosti JULIUS MEINL, a. s., dne 12. 12. 2002. a 20. 12. 2002 za celkovou částku 1 222 074 Kč dne 27. 12. 2002 přefakturováno zpět společností R. na společnost V. a fyzickou osobu podnikatele D.

D., přičemž daňová přiznání ke spotřební dani na částku 4 320 843 Kč a daňové přiznání k dani z přidané hodnoty na částku 1 250 958 Kč podala dne 27. 1. 2003 správci daně Finančnímu úřadu v Brně III společnost Č., ačkoliv tyto daňové povinnosti měl přiznat za příslušná zdaňovací období a poté uhradit správci daně Finančnímu úřadu Ostrava II výrobce perlivého vína, tedy společnost V., když takto přiznané daňové povinnosti společností Č. nebyly ve shodě s původním záměrem obviněných uhrazeny a finanční částka ve výši 8 000 000 Kč, téměř odpovídající celkovému účelovému navýšení ceny zboží u této obchodní společnosti, byla vyvedena dne 16.

1. 2003 z účtu této obchodní společnosti a dne 20. 1. 2003 vložena na peněžní účet obchodní firmy D., se sídlem XY ve Slovenské republice a použita k financování dalších nákupů vína ze Slovenské republiky, se kterým pak bylo následně obchodováno prostřednictvím obchodně a personálně provázaných obchodních společností, a tímto jednáním obviněných došlo ke zkrácení daňové povinnosti na spotřební dani ve výši 4 444 810 Kč a zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 2 489 491 Kč, čímž způsobili českému státu celkovou škodu ve výši 6 934 301 Kč; II.

společně s již pravomocně odsouzenými Z. B., R. N.

a J. R. v XY a jinde, v období od měsíce listopadu 2001 do měsíce prosince 2002, za vzájemné součinnosti, po realizaci na sebe časově navazujících kroků, a se srozuměním se všemi rozhodnými fakty, organizovali obchody a obchodovali s nezdaněnými lihovinami, když zajišťovali dodávky lihovin od výrobců lihovin společností Adurst DIST., s. r. o., a SLOVLIKER ČR, s. r. o., do řetězce obchodně a personálně provázaných obchodních společností J., IČ: XY, se sídlem XY, B., IČ: XY, se sídlem XY, C., IČ: XY, se sídlem XY, P., IČ: XY, se sídlem XY, R., V.

a podnikající fyzická osoba D. D., IČ: XY, prostřednictvím kterého předmětné lihoviny dále dodávali do obchodních řetězců Tesco Stores ČR, a. s., Kaufland Česká republika, v. o. s., AHOLD Czech republic, a. s., HRUŠKA, spol. s r. o., PLUS – DISCOUNT, spol. s r. o., SPAR Česká obchodní společnost, s. r. o., a v rámci těchto obchodů, se společným záměrem zkrátit daňové povinnosti, uvedli na trh lihoviny v celkovém objemu 155 458,96 litrů absolutního alkoholu (dále jen laa), označené jako výrobky obchodní firmy SLOVLIKER ČR, s.

r. o., přičemž pouze 127,64 již zdaněných laa skutečně nakoupili od uvedené obchodní společnosti a zbylých 155 331,32 laa bylo nezdaněných lihovin nezjištěného původu a dále do obchodních řetězců dodali lihoviny v celkovém objemu 222 671 laa, označené jako výrobky likérky Adurst DIST., s. r. o., z toho nezdaněných lihovin nezjištěného původu činilo 207 230,375 laa, neboť pouze 15 440,625 zdaněných laa skutečně nakoupili od uvedené obchodní společnosti, tedy uvedli na trh celkem 362 561,695 laa nezjištěného původu a nezdaněných spotřební daní z lihu, což jim taktéž umožnilo prostřednictvím vstupní obchodní společnosti tohoto řetězce, jímž byla společnost J., uplatnit u příslušného Finančního úřadu ve Znojmě v rámci daňových přiznání k dani z přidané hodnoty na vstupu odpočet této daně přesto, že k uskutečnění zdanitelných plnění nedošlo, neboť řetězec uvedených subjektů byl vytvořen a použit v úmyslu ztížit orgánům finanční správy zjištění skutečného původu lihovin a také takto měla být zastřena skutečnost, že peněžní prostředky, získané tímto jednáním, byly po výběrech v hotovosti z bankovního účtu společnosti J., navráceny, mimo jiné, zpět pravomocně odsouzeným Z.

B., J. R. a R. N., kteří obchod s lihovinami zorganizovali a řídili a na počátku také částečně financovali, když na této činnosti se podílel obviněný D. D. zejména tím, že zajišťoval distribuci předmětných lihovin do prodejních řetězců, zároveň pro odsouzené Z. B., J. R. a R. N. zajišťoval převzetí touto distribucí získaných peněžních prostředků a dále zajišťoval odvoz zboží od původních dodavatelů lihovin do skladů společností využitých v popsaném řetězci a následně zajišťoval odvoz zboží z těchto skladů do prodejních obchodních řetězců, a tímto jednáním obviněných došlo ke zkrácení daňové povinnosti na spotřební dani ve výši 84 839 436 Kč a zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 19 882 040 Kč, čímž způsobili českému státu celkovou škodu ve výši 104 721 476 Kč;

2. Z podnětu odvolání státního zástupce a D. D. (i dalších obviněných v dané věci) Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o uložených trestech mimo jiné ve vztahu k D. D. a znovu rozhodl tak, že obviněnému D. D. za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodech I.

a II. napadeného rozsudku nezměněn a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona (č. 140/1961 Sb.), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 8 (osmi) roků.

Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolání obviněného v dané věci Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1179/2014.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále i jen „nalézací soud“) ze dne

7. 3. 2017, sp. zn. 37 T 6/2010, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ve vztahu k odsouzenému D. D. výrok o vině a trestu z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, a další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Nalézací soud za podmínek § 45 tr. zákoníku znovu rozhodl o vině obviněného D. D. výše popsanými dílčími útoky pod body I. a II. a dále obviněné D.

D., A. K. a R. N. uznal pod body III. a IV. vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, jehož se dopustili (zkráceně uvedeno) tím, že: III. obvinění D. D. a A. K. [oba v bodech III. 1) – 15) výroku nalézacího soudu] a obviněný R. N. [v bodech III. 1) – 12) výroku nalézacího soudu] v XY a jinde, v období od měsíce ledna 2003 do 19. srpna 2003, společně řídili obchody a obchodovali s lihovinami nezdaněnými spotřební daní, když zajišťovali dodávky lihovin od výrobce lihovin společnosti INPROM, s.

r. o., se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, ul. Nerudova 178, IČ 49611992, DIČ 404-49611992 (dále jen „INPROM“), prostřednictvím společnosti V. do obchodního řetězce společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem Praha 1, Národní 63/26, IČ 45308314, DIČ 001-45308314 (dále jen TESCO), ačkoliv nabytím, případně prodejem nezdaněného lihu vzniká právnickým osobám povinnost tento nezdaněný líh zdanit podle § 26 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřební dani, v tehdy platném znění (dále jen „ZSD“), kdy skutečnosti, že prodávají nezdaněný alkohol, si byli v obchodních případech popsaných pod body III.

1) – 15) výroku nalézacího soudu obvinění D. D. a A. K. a v obchodních případech popsaných pod body III. 1) – 12) výroku nalézacího soudu i obviněný R. N. vědomi, přičemž pouze část lihovin skutečně nakoupili od společnosti INPROM a zbylé nezdaněné lihoviny byly nezjištěného původu, a v úmyslu zastřít skutečnost, že skutečným odběratelem lihovin od společnosti TESCO (pozn. zjevně nesprávně uvedena společnost TESCO namísto dodavatele lihovin, kterou byla společnosti INPROM) je společnost V., která je pak dodávala do obchodního řetězce TESCO a v úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty vytvořili řetězec obchodně provázaných obchodních společností T., se sídlem XY, IČ XY (dále jen „T.“), a F., se sídlem XY, IČ XY (dále jen „F.“), za kterou mimo jiné v popsaných případech pod body III.

1) – 12) výroku nalézacího soudu jednal na základě plné moci obviněný N., který jménem této společnosti podepisoval faktury dokládající prodej lihovin společnosti V., přestože tyto lihoviny od společnosti T., ani jiného subjektu ve skutečnosti neodebral a nemohl je tedy ani prodat a na daňových dokladech předstírajících prodej lihovin ve shora uvedeném úmyslu nepravdivě deklaroval prodej spotřební daní již zdaněných lihovin společnosti V., jednající jednatelem D.

D., prostřednictvím které předmětné lihoviny dodávali do obchodního řetězce TESCO, kdy i v těchto případech společnost V., prostřednictvím D. D. deklarovala tomuto řetězci nepravdivou skutečnost, že lihoviny jsou zatíženy spotřební daní, a v rámci těchto obchodů, se společným záměrem zkrátit daňové povinnosti, uvedli na trh, do obchodního řetězce TESCO dodali 132 600 lahví 37,5% lihoviny o objemu 0,5 litru označené pod názvy Tesco vodka a Tesco rum s obsahem celkem 24 862, 5 litrů absolutního alkoholu (dále jen laa), přičemž podle vystavených faktur pouze 13 200 ks těchto lahví s obsahem 2 475 laa nakoupili od výrobce INPROM a pouze tyto výrobce INPROM zdanil a zbylých 119 400 lahví lihovin obsahující 22 387,5 laa bylo nezdaněných nezjištěného původu, kdy tyto lihoviny nebyly přiznány společností V.

v daňových přiznáních ke spotřební dani a společnost V. v daňových přiznáních k DPH v rozporu s § 19a odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen „ZDPH“) neoprávněně uplatnila na vstupu odpočet této daně přesto, že k uskutečnění zdanitelných plnění nedošlo, čímž zkrátili taktéž DPH, přičemž popsaný řetězec uvedených podnikatelských subjektů byl A. K., D. D. a R. N. vytvořen a použit v úmyslu ztížit správci daně zjištění skutečného původu lihovin a zastřít skutečnost, že peněžní prostředky, získané výše popsaným prodejem z nezdaněných lihovin, byly po výběrech v hotovosti z bankovního účtu společnosti F.

č. XY, realizovaných mimo jiné obviněným R. N. následně předávány obviněným A. K. a D. D., kteří si následně zisk z prodeje nezdaněných lihovin dělili s dalšími neustanovenými osobami, přičemž obviněný D. D. také zajišťoval odvoz zboží od původních dodavatelů lihovin do skladů obchodních řetězců a obviněný A. K. zajišťoval společně s obviněným R. N. vystavování dokladů simulujících právní úkony společnosti F. a za tímto účelem dával obviněný K. obžalovanému N. pokyny k vystavení daňových dokladů F.

deklarujících prodej lihovin společnosti V., výběru finančních prostředků z účtu a podávání daňových přiznání k DPH, a v důsledku toho v rozsudku nalézacího soudu popsanými jednotlivými dodávkami pod body III. 1) – 15) obvinění D. D. a A. K. společně zkrátili spotřební daň ve výši 5 238 675 Kč a daň přidané hodnoty ve výši 1 152 508 Kč, tedy celkem způsobili českému státu škodu v celkové výši 6 391 183 Kč a obviněný R. N. společně s nimi v případech uvedených pod body III. 1) – 12) výroku nalézacího soudu zkrátil spotřební daň ve výši 4 146 187,50 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 912 161 Kč, tedy celkem způsobil českému státu škodu ve výši 5 058 348,50 Kč,

IV. obvinění D. D., R. N. a A. K. v XY a jinde, v období od měsíce ledna 2003 do 21. října 2003, společně řídili obchody a obchodovali s lihovinami nezdaněnými spotřební daní, když zajišťovali dodávky lihovin od výrobce lihovin společnosti SLOVLIKER ČR, s. r. o., se sídlem Brno, ul. Vídeňská 546/55, IČ 25335529, DIČ 288-25335529 (dále jen „SLOVLIKER“) prostřednictvím společnosti V., do obchodního řetězce společnosti JULIUS MEINL, a.

s., se sídlem Praha 8, U

Libeňského pivovaru 2/63, IČ 16193938, DIČ 008-16193938 (dále jen „JULIUS MEINL“), ačkoliv nabytím, případně prodejem, nezdaněného lihu vzniká právnickým osobám povinnost tento nezdaněný líh zdanit podle § 26 písm. e) ZSD, kdy skutečnosti, že prodávají nezdaněný alkohol, si byli ve všech níže popsaných obchodních případech obvinění D. D., A. K. a R. N. vědomi, neboť pouze část lihovin skutečně nakoupili od společnosti SLOVLIKER a zbylé nezdaněné lihoviny byly nezjištěného původu, a v úmyslu zastřít skutečnost, že skutečným odběratelem lihovin od společnosti SLOVLIKER je společnost V., která je pak dodávala do JULIUS MEINL a v úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty vytvořili řetězec obchodně provázaných obchodních společností T.

a F., za kterou mimo jiné v níže popsaných případech jednal na základě plné moci obviněný N., který jménem této společnosti podepisoval v níže popsaných případech faktury dokládající prodej lihovin společnosti V., přestože tyto lihoviny od společnosti T., ani jiného subjektu ve skutečnosti neodebral a nemohl je tedy ani prodat a na daňových dokladech předstírajících prodej lihovin ve shora uvedeném úmyslu nepravdivě deklaroval prodej spotřební daní již zdaněných lihovin společnosti V., jednající jednatelem obviněným D.

D., prostřednictvím které předmětné lihoviny dodávali do obchodního řetězce JULIUS MEINL, kdy i v těchto případech společnost V., prostřednictvím obžalovaného D. deklarovala tomuto řetězci nepravdivou skutečnost, že lihoviny jsou zatíženy spotřební daní a v rámci těchto obchodů, se společným záměrem zkrátit daňové povinnosti uvedli na trh, do obchodního řetězce JULIUS MEINL dodali 99 840 lahví o objemu 0,5 litru 38% lihoviny obchodní společnosti SLOVLIKER pod názvy Slovácký Panákův rum a Slovácká Panákova vodka s obsahem celkem 18 969,6 laa, přičemž podle vystavených faktur pouze 18 675 ks těchto lahví s obsahem 3 548,25 laa nakoupili od výrobce SLOVLIKER a pouze tyto výrobce SLOVLIKER zdanil a zbylých 81 165 lahví lihovin obsahující 15 421,35 laa bylo nezdaněných nezjištěného původu, kdy tyto lihoviny nebyly přiznány společností V.

v daňových přiznáních ke spotřební dani, a společnost V. v daňových přiznáních k DPH v rozporu s § 19a odst. 1 ZDPH neoprávněně uplatnila na vstupu odpočet této daně, přesto, že k uskutečnění zdanitelných plnění nedošlo, čímž zkrátili taktéž DPH, přičemž shora popsaný řetězec uvedených podnikatelských subjektů byl obviněnými A. K., D. D. a R. N. vytvořen a použit v úmyslu ztížit správci daně zjištění skutečného původu lihovin a zastřít skutečnost, že peněžní prostředky, získané výše popsaným prodejem z nezdaněných lihovin, byly po výběrech v hotovosti z bankovního účtu společnosti F.

č. XY, realizovaných mimo jiné obviněným R. N. následně předávány obviněným A. K. a D. D., kteří si následně zisk z prodeje nezdaněných lihovin dělili s dalšími neustanovenými osobami, přičemž obviněný D. D. také zajišťoval odvoz zboží od původních dodavatelů lihovin do skladů obchodních řetězců a obviněný A. K. zajišťoval společně s obviněným R. N.

vystavování dokladů simulujících právní úkony společnosti F. a za tímto účelem dával obviněný K. obžalovanému N. pokyny k vystavení daňových dokladů F. deklarujících prodej lihovin společnosti V., výběru finančních prostředků z účtu a podávání daňových přiznání k DPH, a v důsledku toho obvinění D. D., A. K. a R. N. jednotlivými dodávkami popsanými pod body IV. 1) – 7) rozsudku nalézacího soudu společně zkrátili spotřební daň ve výši 3 608 595,90 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 793 890,95 Kč, tedy celkem způsobili českému státu škodu ve výši 4 402 486,85 Kč.

4. Obviněný D. D. výše uvedeným jednáním pod body I. – IV. zkrátil spotřební daň v celkové výši 98 131 516,90 Kč a daň z přidané hodnoty v celkové výši 24 317 929,95 Kč, čímž způsobil českému státu škodu v celkové výši 122 449 446,85 Kč. Obviněný A. K. jednáním popsaným pod body III. a IV. zkrátil spotřební daň v celkové výši 8 847 270,90 Kč a daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 946 399 Kč, čímž způsobil českému státu škodu v celkové výši 10 793 669,90 Kč. Obviněný R. N. jednáním popsaným pod body III. [body III. 1) – 12) výroku nalézacího soudu] a IV. zkrátil spotřební daň v celkové výši 7 754 783,40 Kč a daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 706 052 Kč, čímž způsobil českému státu škodu v celkové výši 9 460 835,40 Kč.

5. Za popsané jednání a za sbíhající se skutek z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, právně kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), byl obviněnému D. D. uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, přičemž pro výkon trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej – na dobu 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému A. K. byl za shora uvedené skutky a za sbíhající se skutek pod bodem 1) z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, právně kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, podle § 250b odst. 5 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, byl obviněný pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 1 To 40/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému R. N. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

6. Oproti tomu byli tímtéž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 37 T 6/2010, obvinění P. S., nar. XY v XY, osoba samostatně výdělečně činná, trvale bytem XY, a L. N., nar. XY v XY, osoba samostatně výdělečně činná, trvale bytem XY, podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni z obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 KZV 16/2009, ohledně skutků pod body I. 1) – 15) (podrobně uvedených ve výroku tohoto rozsudku), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění.

7. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud) ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 6 To 77/2017, byl výše uvedený rozsudek nalézacího soudu z podnětu odvolání obviněného R. N. podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného, přičemž odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. zároveň rozhodl tak, že obviněnému R. N. za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti (5) let a pro účely výkonu tohoto trestu obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných D. D. a A. K. proti rozsudku nalézacího soudu odvolací soud postupem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k nim

8. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 6 To 77/2017, podali obvinění D. D., A. K. a R. N. dovolání. Obviněný D. D. podal dovolání prostřednictvím obou svých obhájců, Mgr. Petra Mikety a JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové. V dovolání ze dne 15. 6. 2018, podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Mikety, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž namítl, že pro skutek, pro který byl odsouzen v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě ve věci pod sp. zn. 37 T 6/2010, již byl dříve odsouzen, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.

10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012. Řízení ve věci pod sp. zn. 37 T 6/2010 proto mělo být podle něj zastaveno. Nalézací soud se podle obviněného s touto jeho námitkou řádně nevypořádal. Obviněný přitom opětovně upozorňoval na zřejmé nesrovnalosti ve výši škody, za kterou byl v obou řízeních odsouzen, a žádal přezkoumání výše škody i období, v němž mělo ke škodě dojít, odvolacím soudem. Ve výroku rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008 se totiž, oproti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1.

2. 2006, č. j. ČTS: FIPO-63/VP-2005, změnilo období, kdy mělo docházet k páchání trestné činnosti, aniž by se však změnila výše způsobené škody. V rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008 absentuje konkrétní označení faktur, kterými měla být trestná činnost realizována. Skutek nebyl dostatečně individualizován, když chybí údaje o konkrétních obchodech, při kterých mělo ke krácení daní dojít, časové údaje k těmto obchodům, údaje o společnostech, které obchodní případ realizovaly, čísla faktur, údaje o počtu prodaných lahví, celkovém množství prodaného alkoholu a obsahu čistého alkoholu v jednotlivých lahvích.

Obviněný tak namítá, že byl odsouzen pro stejné období a stejné množství absolutního alkoholu. K tomu poukazuje také na to, že součástí trestního spisu ve věci pod sp. zn. 31 T 4/2008 jsou také faktury, které spadají do období roku 2003, tj. faktury, z nichž soud v řízení pod sp. zn. 37 T 6/2010 vypočítal škodu. Nalézací soud pouze obecně konstatoval, že ze spisového materiálu plyne, že ve věci pod sp. zn. 37 T 6/2010 se jedná o jiný skutek, aniž by k tomu uvedl důkazy, což je podle obviněného nepřípustné, když navíc uvedl, že od počátku byla škoda počítána pouze za období do konce roku 2002, což je podle obviněného v rozporu s usnesením o zahájení trestního stíhání, které zahrnuje období nejméně do první poloviny roku 2003 a množství 222 671 litrů absolutního alkoholu.

Obviněný navíc nesouhlasí ani s argumentací nalézacího soudu ohledně výše škody, když škodu takto vypočítal poškozený Finanční úřad, ačkoliv je škodu povinen stanovit soud, a to i za případné účasti znalce. K tomu odkazuje také na znalecký posudek Věry Ulrichové a prof. Ing. Renáty Hótové a Ing. Martiny Zublové (součást spisu vedeného pod sp. zn. 31 T 4/2008). Odvolacímu soudu nadto vyčítá, že neměl při svém rozhodování k dispozici ani kompletní spis sp. zn.

31 T 4/2008, a není tedy zřejmé, jak se mohl s námitkami odsouzeného vypořádat. Spis se měl v době rozhodování odvolacího soudu nalézat na Krajském soudu v Ostravě a jeho část dokonce na Okresním soudu v Ostravě (k věci pod sp. zn. 34 C 169/2017). Podle obviněného tak odvolací soud nemohl faktury, zahrnuté do výpočtu škody u předmětných řízení, porovnat. Vše výše uvedené tedy mělo vést k tomu, že byl obviněný znovu trestně stíhán a odsouzen pro totožný skutek a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušil a věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. Dne 20. 7. 2018 zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Mikety doplnění dovolání. K doplnění svých tvrzení poukazuje na vyčíslení škody Finančního ředitelství v Ostravě na č. l. 5432 trestního spisu ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008, z něhož se podává, že škoda byla vyčíslena rovněž z dodávek alkoholu Rum Tesco a Vodka Tesco. Dodávky tohoto konkrétního alkoholu byly přitom realizovány až v roce 2003, a to fakturami zahrnutými ve výroku rozsudku nalézacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 37 T 6/2010. Ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008 je tak vymezeno období páchání trestné činnosti koncem roku 2002, zahrnuta je však škoda z dodávek alkoholu Rum Tesco a Vodka Tesco, ačkoliv tento alkohol v roce 2002 do řetězců vůbec dodáván nebyl. Z toho podle obviněného plyne, že byl odsouzen v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 31 T 4/2008 také za jednání, ke kterému došlo v roce 2003, a pro toto jednání mu tedy byl již trest uložen.

10. Obviněný D. D. podal dovolání rovněž prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. pro nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel trvá na tom, že z pohledu rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 37 T 6/2010 je podstatná okolnost výpočtu škody, když tvrdí, že za tuto škodu již byl odsouzen rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008. Namítá, že není možné, aby se orgány činné v trestním řízení spolehly při zjištění výše škody na její výpočet správcem daně, aniž by provedly vlastní výpočet. Obviněný trvá na tom, že rozdíl mezi obžalobou ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008 a skutečnými dodávkami je 839 786 ks lahví. Ve věci pod sp. zn. 37 T 6/2010 poté namítá, že za rok 2003 bylo dodáno do řetězců TESCO a JULIUS MEINL celkem 231 840 ks lahví. V obžalobě je podle něj nesprávně uvedeno, že se jednalo o období od ledna 2003 do října 2003, ačkoliv obviněný převedl firmu V. k datu 12. 9. 2003 na jiného majitele. Dodávky jsou ale do škody započteny až do 31. 12. 2003, ačkoliv toto období již nemůže být přičítáno obviněnému D. D.. Obviněný rovněž trvá na tom, že nebyla při ukládání trestu dostatečně zohledněna délka řízení, kterou považuje za nepřiměřenou, dále že mu nemělo být uloženo další navýšení společného trestu, když trest z rozsudku pod sp. zn. 31 T 4/2008 je dostatečně přísný a s ohledem na délku řízení se jeví navýšení jako nepřiměřeně přísné, a to i s ohledem na dopad trestního řízení na jeho zdraví a rodinný život. Má také za to, že měla být při ukládání trestu zohledněna jeho podrobná výpověď jako polehčující okolnost, neboť jí objasnil okolnosti páchání trestné činnosti. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Obviněný A. K. své dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Ježka opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně. Podle obviněného nebyl jednáním popsaným pod body III. a IV. rozsudku nalézacího soudu spáchán trestný čin zkrácení daně podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když takový trestný čin nastává nepřiznáním a nezaplacením daně, nikoliv obchodováním s komoditami podléhajícími spotřební dani. Daňová povinnost k přiznání a zaplacení spotřební daně vzniká buď dnem nabytí nezdaněných lihovin, nebo dnem jejich prodeje, podle toho, která ze skutečností nastane dříve, nikoliv však oběma. Ke krácení daně pak nedochází obchodováním ani dodáváním zboží odběrateli, a to ani, kdyby si byl prodávající vědom, že prodává nezdaněný alkohol. Totéž platí pro uvedení na trh, když navíc lihoviny již na trh uvedeny byly, když byly předmětem obchodování. Textová pasáž „… v úmyslu zastřít skutečnost, že skutečným odběratelem lihovin od společnosti TESCO je společnost V., která pak dodávala lihoviny do obchodního řetězce TESCO…“ je podle obviněného zmatečná, nedává smysl a obsahově není významná z trestněprávního hlediska. Z textové pasáže „…v úmyslu zkrátit daň a daň z přidané hodnoty vytvořili řetězec obchodně provázaných obchodních společností T. a F.…“ podle obviněného není zřejmé, v čem má spočívat nedovolené jednání, v jehož důsledku měla být daňovému subjektu vyměřena nižší nebo žádná daň. Takový řetězec má navíc být podle soudu tvořen jen dvěma společnostmi, přičemž každá vznikla v různé době a proběhlo mezi nimi jen několik transakcí. K trestnému činu spočívajícímu v nepřiznání spotřební daně by přitom postačoval i subjekt jediný. Textová pasáž „…lihoviny nebyly přiznány společností V. v daňových přiznáních ke spotřební dani a společnost V. v daňových přiznáních k DPH v rozporu s § 19 odst. 1 ZDPH, neoprávněně uplatnila na vstupu odpočet této daně, přesto, že k uskutečnění zdanitelných plnění nedošlo…“ je podle obviněného zmatená a nesrozumitelná. Pasáž „... řetězec byl vytvořen a použit v úmyslu ztížit správci daně zjištění skutečného původu lihovin … a zastřít skutečnost, že peněžní prostředky získané prodejem … byly po výběrech v hotovosti z bankovního účtu … předávány … kteří si následně zisk dělili s neustanovenými osobami…“ podle obviněného nepopisuje jednání, které by vedlo ke zkrácení daně, neboť správce daně ji nevyměřuje, když její výši vyčísluje sám subjekt v daňovém přiznání a správce daně pouze provádí kontrolu správnosti takového vyčíslení. Jen v případě nesrovnalostí mu daň doměří. Podle obviněného tak není zřejmé, v čem mělo spočívat vytvoření řetězce, a jak mělo být ztíženo zjišťování původu lihovin správcem daně. Vybírání peněz z bankovního účtu a jejich rozdělování pak podle obviněného také nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krácení daně, stejně jako jednání spočívající v tom, že obviněný zajišťoval vystavování dokladů simulujících právní úkony společnosti F. a dával pokyny obviněnému N. k vystavení daňových dokladů, deklarujících prodej lihovin společnosti V., výběru finančních prostředků z účtu a podávání daňových přiznání k DPH, když k uzavírání kontraktů není třeba převzetí a předání zboží a vystavováním faktur nedochází ke krácení daně. Dále namítá, že není subjektem trestného činu krácení daně, když tohoto trestného činu se může dopustit daňový subjekt nebo osoba jednající za daňový subjekt jednáním vůči finančnímu úřadu. Obviněný však nebyl v postavení takové osoby a za žádnou ze společností, a to ani vůči finančnímu úřadu, nikdy nejednal. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy, spočívající v tom, že mu nebyla prokázána domluva, dávání pokynů N., řízení obchodů, ani vytvoření řetězce. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí.

12. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Ježka také obviněný R. N., a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V první řadě namítá, že skutky pod body III. a IV., které jsou mu kladeny za vinu rozsudkem nalézacího soudu, jsou popsány zmateně, nepřehledně a nekonkrétně, protimluvně, neodpovídají skutkovým závěrům soudu a nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu krácení daně. Skutková věta, v níž je uvedeno, že tři spoluobvinění společně řídili obchody, obchodovali a zajišťovali dodávky od ledna 2003 do 19.

srpna 2003, je podle obviněného v rozporu s jejím druhým odstavcem, ze kterého plyne, že N. plnil K. pokyny, a proto má obviněný za to, že nelze hovořit o tom, že by obchody řídil. Skutková věta dále uvádí, že obvinění dělali vše celou dobu společně, přičemž vědomost o tom, že prodávají nezdaněný alkohol, měl mít obviněný R. N. jen v případech popsaných pod body III. 1) – 12). Takový popis však podle obviněného svědčí pouze o tom, že si nebyl vědom nezdaněnosti alkoholu v případech pod body III.

13) – 15), nikoliv o tom, že se nezúčastnil těchto dílčích útoků pod body III. 13) – 15), jak plyne ze skutkových zjištění. Dále namítá nesoulad ve výroku ve vztahu k formulaci, že nezdaněné lihoviny pocházely částečně ze společnosti INPROM, a částečně neznámo odkud, přičemž pouze část lihovin skutečně nakoupili od společnosti INPROM, a zbylé nezdaněné lihoviny byly nezjištěného původu, což však neodpovídá tomu, že 13 200 kusů lahví nakoupených od společnosti INPROM, zdaněno bylo. Tato část rozsudku navíc podle obviněného odporuje zprošťujícímu výroku rozsudku ve vztahu k obviněným S.

a N., jednajícím za společnost INPROM. Dále namítá nesmyslnost formulace „v úmyslu zastřít skutečnost, že skutečným odběratelem lihovin od společnosti TESCO je společnost V., která pak dodávala lihoviny do obchodního řetězce TESCO“. Poukazuje také na část skutkové věty, že „společnost V., prostřednictvím D. D. deklarovala tomuto řetězci nepravdivou skutečnost, že lihoviny jsou zatíženy spotřební daní.“, kdy je ve výsledku konstatováno, že obvinění konali prostřednictvím společnosti V., a zároveň V.

konala prostřednictvím obviněného D. D.. Podle názoru obviněného není daňové zatížení lihovin nepravdivou skutečností, když soud chtěl podle něj spíše vyjádřit, že společnosti TESCO bylo tvrzeno, že spotřební daň byla uhrazena. Dále obviněný poukazuje např. na formulaci „faktury dokládající prodej lihovin“, aniž by však podle něj faktura byla důkazem prodeje, a nesrovnalosti v tom, zda lihoviny odebral R. N. jako fyzická osoba, nebo společnost F., jakož i skutečnost, že N. nebyl jednatelem této společnosti a tudíž nemohl mít přehled o všech jejích nákupech.

To vše má za následek nedostatky a formulační vady skutkové věty, která přitom musí být podle obviněného jasná sama o sobě, když není přípustné, aby její smysl byl vykládán až v odůvodnění rozsudku. Obviněný R. N.

navíc namítá také nekonkrétnost skutkové věty, když není jasné, co jednotliví obvinění dělali, v čem konkrétně jejich jednání spočívalo, a tedy nejsou naplněny požadavky trestního řádu na vymezení skutku tak, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem, ani zásady spravedlivého procesu.

13. Obviněný R. N. dále namítá nenaplnění znaků skutkové podstaty. Podle něj je ze skutkové věty zásadní pasáž „lihoviny nebyly přiznány společností V. v daňových přiznáních ke spotřební dani a společnost V. v daňových přiznáních k DPH v rozporu s § 19a odst. 1 ZDPH neoprávněně uplatnila na vstupu odpočet této daně“. Z toho činí závěr, že nepřiznání lihovin v daňových přiznáních a neoprávněné uplatnění odpočtu je připisováno společnosti V., nikoliv dovolateli. Spotřební daň měla platit společnost V., která současně neoprávněně uplatnila daňový odpočet u DPH.

Obviněný přitom nebyl s touto společností v žádném vztahu, nebyl jejím jednatelem, zaměstnancem, zmocněncem ani pověřencem, za tuto společnost nic nečinil a ani činit nemohl. Proto, pokud společnost nezdanila, co měla, nemůže za to být obviněný stíhán, stejně jako nemůže být stíhán za to, že jmenovaná společnost neoprávněně uplatnila odpočet u DPH. Obviněný si je vědom existence judikatury, podle níž soudy uzavírají, že subjekt daně a subjekt předmětného trestného činu nemusí být totožný, a proto není možné zaměňovat daňovou odpovědnost subjektu daně a trestní odpovědnost za zkrácení daně, k čemuž odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1270/2006 a R 25/1968 (pozn. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68, publikovaný ve Sb. soud. rozh. a stan. tr. pod číslem 25/1968, sv. 6). Takový názor je však podle něj nesprávný, argumentačně nepodložený a odkazy na judikaturu nepřípadné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68, míří podle něj jinam, když jeho podstatou je odpovědnost všech spolupachatelů jako spoluvlastníků rodinného domu za zkrácení daně v plném rozsahu, nikoliv pouze v částce poměrně odpovídající výši jejich podílu, neřeší však případnou spoluodpovědnost kupujících za trestný čin zkrácení daně prodávajícími.

Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006, pak nepodporuje kritizovaný názor, neboť v daném řízení šlo o clo, nikoliv daň, vyměřené v nesprávné výši osobě, která byla k jeho zaplacení povinná nikoliv jako vlastník vozidla, ale jako osoba zplnomocněná k jeho nákupu a tím i k proclení. Jde-li o trestný čin zkrácení daně, skutková podstata může být podle obviněného naplněna nepřiznáním a nezaplacením daně, nebo přiznáním a zaplacením daně v nižší částce. Zkrátit daň tak lze buďto konáním, tedy podáním zkresleného daňového přiznání, nebo opomenutím – úmyslným nepodáním daňového přiznání.

Takového jednání se tak podle obviněného může dopustit pouze ten, koho stíhá daňová povinnost, nebo ten, kdo má za takového povinného jednat (statutární orgán, pověřená osoba apod.). Lze pak sice uvažovat o spolupachatelství, nicméně o společné jednání by šlo tehdy, kdyby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty, nebo byla skutková podstata naplněna souhrnem jednání spolupachatelů.

V případě obviněného se ale o naplňování skutkové podstaty nemůže jednat, když vystavováním falešných faktur výstavce pomáhá daňovému subjektu jako pachateli skrýt zkrácení daně. Daňový subjekt tak může zkrátit daň i bez takových faktur, ale na takové zkrácení by se při daňové kontrole snadno přišlo. Pachatelem daného trestného činu je podle obviněného poplatník daně či osoba za něj jednající, kteří daňové přiznání podávají (nebo jej nepodají), zatímco další osoby, které pomáhají jeho čin skrýt, mohou být postiženy podle ustanovení o trestném činu nadržování, případně jako účastníci na trestném činu, nikoliv však jako spolupachatelé.

Je-li uvedeno ve skutkové větě, že obviněný R. N. vytvořil řetězec společností a užil jej ke ztížení zjištění skutečného původu lihovin a zastření toho, co se dělo s penězi, pak takové jednání nemůže být podle něj spolupachatelstvím ke zkrácení daně, přičemž ani nesouhlasí, že by se na takovém jednání vědomě podílel. Ze všech výše uvedených důvodů tak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky nalézacího a odvolacího soudu.

14. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Jde-li o dovolání obviněného D. D., má za to, že jeho námitky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Namítá-li obviněný, že ke dni 12. 9. 2003 převedl společnická a jednatelská práva a povinnosti v obchodní společnosti V., tak státní zástupkyně uvádí, že ačkoliv návětí skutkové věty formulované pod bodem IV. vymezuje období páchání trestné činnosti do 21. října 2003, z popisu dílčích útoků plyne, že poslední útok obviněného byl spáchán dne 13. 6. 2003, tedy v době, kdy byl v postavení společníka i jednatele společnosti. Taková nepřesnost v popisu skutku pak podle státní zástupkyně nemůže zakládat vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se týče námitky nepřiměřenosti uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení, státní zástupkyně uvádí, že ani tato nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o trestu lze totiž napadnout především z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy byl-li uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře stanovené mimo trestní sazbu stanovenou tr. zákoníkem. Jiná pochybení spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu nebo výměře, nesprávném vyhodnocení kritérií podle § 39 až § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat podle žádného z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Případnou nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze kompenzovat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

15. Jde-li o námitku vůči rozsahu zkrácení daně, tuto lze podle názoru státní zástupkyně podřadit pod dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Škoda však není zákonným znakem skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když vyvození trestní odpovědnosti je spojeno s trestným následkem velkého rozsahu způsobeného daňového úniku. Ten je dán tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba. U té se vždy uplatní finanční hledisko, takže rozsah odpovídá peněžnímu vyjádření zkrácené platby, tedy lze dovodit větší, značný či velký rozsah ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů tak podle státní zástupkyně postupovaly správně, když dospěly k danému závěru o rozsahu zkrácení daně. Ze skutkových zjištění je totiž patrné, že v důsledku jednání obviněných nedošlo k přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby nezatajili skutečnosti zakládající existenci daňové povinnosti. Obvinění tedy svým jednáním způsobili škodlivý následek v podobě zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 122 449 446,85 Kč, tedy ve velkém rozsahu. Námitky obviněného jsou proto nedůvodné, neboť soudy správně vycházely ze skutečnosti, že škoda není znakem zločinu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a že rozsah zkrácení daně odpovídá velkému rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku (pozn. respektive § 138 odst. 1 tr. zákoníku).

16. Namítá-li dále obviněný D. D. podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřípustnost trestního stíhání, pak má státní zástupkyně za to, že tento také nebyl naplněn. Obviněný namítl, že nedostatečný popis skutku ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, měl za následek nepřípustnost trestního stíhání u označeného soudu ve věci vedené pod sp. zn. 37 T 6/2010, v níž podal dovolání. Státní zástupkyně k tomu uvádí, že v nyní probíhající trestní věci nalézací soud ve vztahu k obviněnému zrušil postupem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008 a znovu rozhodl o vině obviněného pokračujícím zločinem podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento čin a za sbíhající se trestnou činnost ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 45/2004 (a při současném zrušení výroku o trestu v této věci) uložil společný souhrnný trest. Podle státní zástupkyně je tak vyloučen závěr o opětovném nepřípustném trestním stíhání, neboť jednání, pro něž byl souzen ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008, se stalo za podmínek § 116 tr. zákoníku součástí věci sp. zn. 37 T 6/2010. Jde-li o námitku nedodržení totožnosti skutku, státní zástupkyně s odkazem na rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr. (pozn. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94) uvádí, že totožnost skutku je zachována, existuje-li shoda skutku popsaného v obžalobě a ve výroku rozsudku alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, nebo v následku při rozdílném jednání. Tato shoda pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, postačí i shoda v podstatných skutkových okolnostech. V případě obviněného D. D. byla podle státní zástupkyně zachována totožnost skutku při úplné shodě jednání. Upravení časového rozsahu páchání trestné činnosti podle ní nemůže mít vliv na dodržení totožnosti skutku, přičemž odkazuje také na úvahy nalézacího soudu na str. 92 odůvodnění rozsudku.

17. Jde-li o A. K. uplatněnou námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak s touto státní zástupkyně nesouhlasí. Obviněného podle jejího názoru usvědčují zejména důkazy listinné povahy, skutkový stav navíc z provedených důkazů logicky vyplývá, když důkazy jednoznačně svědčí o tom, že dovolatel zkrátil spotřební daň a daň z přidané hodnoty ve výši 10 793 669,90 Kč. Z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu tedy plyne přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů, i mezi skutkovými a právními závěry.

18. Námitky obviněných A. K. a R. N. proti popisu skutku podle státní zástupkyně neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak jejich námitky proti naplnění znaku subjektu zločinu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku sice danému dovolacímu důvodu odpovídají, ale nejsou opodstatněné. Podle judikatury totiž nemusí být subjekt daně totožný se subjektem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku a není tak možné zaměňovat daňovou odpovědnost s trestní odpovědností za zkrácení daně (viz rozhodnutí pod č. 25/1968-I Sb. rozh. tr.). Obvinění tedy podle státní zástupkyně mohli spáchat trestný čin jako pachatelé, resp. spolupachatelé, ačkoliv nebyli osobami jednajícími za subjekt daně. Ze všech popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň udělila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je uvedeno v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

19. K vyjádření státní zástupkyně zaslal svou repliku prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Mikety obviněný D. D.. Podle něj státní zástupkyně, jde-li o argumentaci o dvojím odsouzení za stejný skutek, pomíjí zásadní tvrzení obviněného, že v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 37 T 6/2010 byl znovu uznán vinným za jednání, pro které již byl odsouzen ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008, což bylo zapříčiněno právě nedostatečným popisem skutku ve věci pod sp. zn. 31 T 4/2008. Podle něj škoda v řízení pod sp. zn. 37 T 6/2010 je již v plném rozsahu zahrnuta v jednání a ve vyčíslené škodě, za které již byl odsouzen ve věci pod sp. zn. 31 T 4/2008. Soudy se však jeho námitkami nezabývaly, ačkoliv tyto skutečnosti namítal v průběhu celého řízení, když nalézací soud pouze obecně konstatoval na str. 92 svého rozsudku, že se jedná o jiné jednání, jiné časové období. Bez srovnání jednotlivých dodávek alkoholu s řízením ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008 nemůže podle něj státní zástupkyně učinit závěr, že jde o pokračující trestnou činnost. Naopak ve vyčíslení škody Finančním úřadem, které je součástí spisu ve věci sp. zn. 31 T 4/2008, je zahrnuta také škoda za rok 2003, tedy mimo období vymezené v rozsudku v dané věci. Škoda vyčíslená ve věci sp. zn. 37 T 6/2010 je tak v plném rozsahu zahrnuta ve škodě ve věci sp. zn. 31 T 4/2008 a z pohledu shody v následku tak jde podle obviněného o totožný skutek. Ostatní obvinění se k vyjádření státní zástupkyně do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřili.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Shledal, že všechna podaná dovolání jsou ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla podána osobami oprávněnými v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., za dodržení zákonné lhůty upravené § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a splňují náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolateli uplatněné námitky odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., pod které je podřadili.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr.

ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).

V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III.

ÚS 166/95, uveřejněný pod č.

79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů D.

D., A. K. a R. N., včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. za prima facie naplněný. (…) Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4.

března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

22. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či podle § 314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo podle § 314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162).

IV. Důvodnost dovolání

A. K námitce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními uplatněné obviněným A. K.

23. Obviněný A. K. namítá svým dovoláním extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a v řízení provedenými důkazy, když má za to, že nebyla prokázána žádná domluva s nikým, žádné dávání pokynů N., ani řízení obchodů, ani vytvoření řetězce. Takové závěry podle něj nalézací soud převzal z obžaloby, aniž by byly nějak podloženy.

24. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku po obsáhlé rekapitulaci provedených důkazů vyhodnotil, že tyto spolehlivě usvědčují všechny obviněné z popsané trestné činnosti (str. 80 rozsudku nalézacího soudu). Výpovědí svědka J. M. byl podle soudu potvrzen podíl obviněného A. K. na vytýkané trestné činnosti, neboť tento stvrdil, že obviněný K. byl v kontaktu s obviněným D., jezdil za ním do firmy a „něco“ spolu řešili, přičemž měl za to, že se to týkalo prodeje zboží (srov. str. 51 a násl. a str.

83 rozsudku nalézacího soudu). Podle nalézacího soudu usvědčil obviněného K. dále svědek R. K., který potvrdil, že viděl obviněného K. s J. P. Poté, co jej J. P. pověřil výběrem hotovosti z bankomatu, tyto měl předat obviněnému K. Řekl mu, že K. pro firmu také dělá (srov. str. 48 a 83 rozsudku nalézacího soudu). Dále byl usvědčen výpovědí svědka R. P., který vypověděl, že byl součástí uměle vytvořeného řetězce společností, které měly zakrýt skutečný většinový zdroj lihovin a sloužit k neplnění daňových povinností.

Svědek potvrdil, že to byl právě obviněný K., kdo měl zájem o společnost F. a kdo i následně dovedl nového majitele firmy. Právě obviněný K. mu navíc zaplatil za převod obchodního podílu společnosti (srov. str. 75 a 84 rozsudku nalézacího soudu). Dále pak jednání obviněného K. popsal podle nalézacího soudu svědek J. P., ačkoliv jeho výpověď soud považoval za účelově podávanou tak, aby se sám vyvinil (srov. str. 67 a násl. a 83 rozsudku nalézacího soudu). Také na základě dalších svědeckých výpovědí a listinných důkazů vzal nalézací soud za prokázané, že společnost V.

dodávala do obchodních řetězců lihoviny, o kterých D. D., A. K. a R. N. věděli, že jsou nezdaněné. S ohledem na § 26 písm. e) ZSD v tehdy platném znění jim vznikla vyskladněním (pozn. správně nabytím, případně prodejem – viz skutková věta) nezdaněných lihovin v obchodních řetězcích povinnost tyto lihoviny přiznat a zdanit v příslušných daňových přiznáních ke spotřební dani. I když jednatelem společnosti V. byl toliko D. D., na zkrácení předmětných daní s ním spolupracovali A. K. a R. N., když tito zajišťovali prostřednictvím daňových dokladů společností F.

a T. zastírání skutečného původu lihovin.

25. Odvolací soud se zabýval přezkumem hodnotící činnosti nalézacího soudu a dospěl k závěru, že nalézací soud splnil své povinnosti plynoucí z § 2 odst. 6 tr. ř. K takovému závěru jej vedla zejména hodnotící pasáž na str. 79 až 86 rozsudku nalézacího soudu, kde nalézací soud uvádí, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy závěr o vině opřel a jak se vypořádal s obhajobou obviněných. Nalézací soud podle něj správně dospěl k závěru, že společnosti INPROM a SLOVLIKER dodaly obviněným prostřednictvím společnosti T.

menší množství lihovin (zatížených spotřebních daní), než jaké společnost V. dodala do obchodních řetězců TESCO nebo JULIUS MEINL. Rozdíl byl doplněn lihovinami od nezjištěného výrobce či výrobců a nebyl zatížen daní (spotřební ani DPH). S cílem zastřít tuto skutečnost byl vytvořen řetězec společností T., F. a V.. Pokud jde o trestní odpovědnost A. K., jsou nalézacím soudem zmiňovány kontakty jmenovaného s obviněným D. D. a zejména jeho podíl na převodu společnosti F. na R. K. Právě obviněný A. K.

zajistil jako nového majitele společnosti F. R. K., uhradil částku 20 000 Kč za převod obchodního podílu a převzal kromě písemností společnosti také její razítko a byla mu vyplacena finanční částka ve výši 900 000 Kč, kterou R. K. vybral z účtu společnosti. Odvolací soud dále po shrnutí uzavřených smluv a za konstatování, že společnosti neměly zaměstnance ani skladovací prostory a jediným, kdo tak mohl dodávat lihoviny do řetězce TESCO je společnost V., která také zajišťovala odběr a přepravu lihovin, uzavřel, že nemá pochybnosti o účelovém vytvoření řetězce společností T., F.

a V., a to za účelem zastření původu lihovin dodávaných do obchodních řetězců TESCO či JULIUS MEINL.

26. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že obviněným je (zjednodušeně) kladeno za vinu, že v úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty obchodovali s lihovinami nezdaněnými spotřební daní, ačkoliv o tuto daň navýšili cenu, a zároveň z těchto lihovin neoprávněně uplatnili také odpočet DPH, přičemž vytvořili řetězec společností, který sloužil k fiktivnímu převodu těchto lihovin a tím zejména ztížení zjištění těchto skutečností správcem daně, což umožnilo finanční prostředky, které měly být určeny k úhradě daně, použít jiným způsobem.

Dovolací soud se k námitce obviněného A. K. nejprve zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), tedy tím, zda ve věci obviněného není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a to v intencích výše uvedené judikatury. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že má za to, že tato námitka obviněného je uplatněna velmi obecně, aniž by obviněný poukazoval na konkrétní důkazy a skutková zjištění, jež by byla s nimi v rozporu. Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že mu nepřísluší za obviněného domýšlet směr, jímž měl v úmyslu takovou námitku naplnit.

Taková námitka pro svou neurčitost a obecnost může mít za následek až způsobení nemožnosti přezkoumat, v jakém směru je uplatněna a která skutková zjištění konkrétně napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015 či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Přesto se Nejvyšší soud touto námitkou obviněného, alespoň v jím uplatněné obecné rovině, zabýval.

27. Nalézací soud podrobně popsal (viz také výše), z jakých výpovědí usuzuje na spolupráci obviněných. V tomto odkázal mimo jiné na výpověď J. M., R. K., R. P. i J. P. (ačkoliv u tohoto svědka s výhradou, že zřejmě přizpůsobil svou výpověď tak, aby sebe zejména vyvinil). Nejvyšší soud má za to, že výše uvedené výpovědi, jak správně uzavřel i soud nalézací, svědčí o tom, že A. K. byl v obchodním kontaktu s obviněným D. D. Svědek R. P. vypověděl, že to byl právě obviněný A. K., kdo měl zájem o společnost F., kdo mu zaplatil za obchodní podíl a kdo dovedl nového majitele firmy R.

K. Obviněný D. D. vypověděl, že právě A. K. byl pro něj dodavatelem, že lihoviny odebírali mimo jiné od výrobce společnosti INPROM, se kterou jej seznámil také A. K. Dále uvádí, že byl obviněným A. K. osloven, a že obchody se realizovaly přes něj. I přes to, že jednatelem dodavatelské společnosti F. byl pan R. K., faktickým jednatelem pro něj byl stále A. K.. Lihoviny D. D. objednával zejména u A. K., šoféry posílal tam, kam pan K. určil (srov. č. l. 2989 a násl.). Na základě zejména výše uvedených důkazů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, spočívající v tom, že byl za účelem páchání trestné činnosti obviněnými včetně A.

K. vytvořen řetězec společností, kdy se na řízení takového obchodování uvedeným způsobem významně podílel také A. K., neboť nejen zprostředkoval své kontakty v lihovarech, ale fakticky se obchody realizovaly právě přes něj, na čemž se obvinění museli domluvit, přičemž stál i za zapojením nejméně jedné společnosti do tohoto řetězce a současně i určoval dodávky a prakticky v tomto smyslu realizaci obchodů řídil, jsou logické a mají podklad v provedeném dokazování. Nejvyšší soud má tedy za to, že učiněná skutková zjištění vůči provedeným důkazům nevykazují ve vztahu k obviněnému A.

K. extrémní rozpor a jeho shora uvedené dovolací námitky jsou proto nedůvodné.

28. Obviněný A. K. dále namítá, že nebylo v řízení prokázáno, že by dával obviněnému R. N. jakékoliv pokyny. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný R. N. využil v rámci hlavního líčení svého práva nevypovídat, nicméně nalézací soud provedl mimo jiné důkaz protokolem o ústním jednání o výpovědi svědka ze dne 7. 4. 2004 sepsaným s obviněným R. N. na Finančním ředitelství v Ostravě (č. l. 705 a násl.). Tehdy obviněný R. N. uvedl, že k obchodu s lihovinami se dostal začátkem roku 2003, kdy jej oslovil R.

K., který po něm, s odkazem na J. P., kterého obviněný N. znal, chtěl, aby dal dohromady společnost F.. Popsal své fungování ve firmě, kdy mu pan K. zavolal, řekl mu, že má jet do společnosti V., kde podepisoval faktury, v nichž byl jako dodavatel uveden F. a jako odběratel společnost V.. Někdy se takového předání účastnil i pan K. Podle něj vše organizoval a řídil pan K. Z výpovědi R. K. u hlavního líčení ze dne 2. 6. 2014 (č. l. 2790 a násl.) plyne, že jednatelství ve firmě F. mu nabídl jeho kamarád J.

P. S R. N. se setkal na benzínce, když jeli předat s P. obviněnému N. dokumenty. Svědek T. R. uvedl, že jej, jako zástupce společnosti T., kontaktoval obviněný R. N. s nabídkou, aby jeho společnosti F. dodával alkohol. Objednávky u něj činil R. N., který svědkovi také platil za dodávky (srov. č. l. 698 a násl., 2808 a násl., 3074 a násl.). Podle výpovědi svědka J. P. spolu A. K. a R. N. udržovali kamarádský vztah. S R. N. jej seznámil A. K. (srov. č. l. 2157 a násl., 3055 a násl.). Ačkoliv tedy žádný z výše uvedených svědků nedokázal více dopodrobna popsat, jak konkrétně fungovaly vztahy mezi jednotlivými obviněnými a ani nalézací ani odvolací soud se ve svých odůvodněních této otázce konkrétně nevěnovaly, nelze přisvědčit obviněnému, že by mu tyto skutečnosti nebyly prokázány a byl tak dán extrémní skutkový rozpor.

Tyto skutečnosti totiž bez dalšího z provedených důkazů plynou, a to zejména ze způsobu, jímž byla trestná činnost páchána. Jak již bylo výše uvedeno, z výpovědi obviněného D. D. vyplynulo, že lihoviny objednával u A. K., kterého vnímal jako osobu jednající za společnost F., ačkoliv jednatelem společnosti měl být R. K., také řidiče posílal pro lihoviny tam, kam obviněný K. určil. Uvedl, že obchody se realizovaly přes pana K. (srov. č. l. 2989 a násl.). Přesto však lihoviny objednával za F. R. N., který je také platil.

I s ohledem na skutečnosti, které svědci vypověděli o vztahu mezi obviněným R. N. a A. K. je tedy zjevné, že pokyny, kdy a jaké množství lihovin je třeba dodat a vyfakturovat, dával N. právě obviněný K., který měl tyto informace od obviněného D. Bez významu navíc nelze ponechat ani skutečnost, že to byl obviněný A. K., kdo stál za fungováním společnosti F. (inicioval i zaplatil převod obchodního podílu ve společnosti na R. K.) i jejím zapojením v daném řetězci, a je tedy logické, že obviněný R. N., s kterým udržovali kamarádský vztah a který jednal na základě plné moci za tuto společnost, jednal v souladu s jeho pokyny.

Nejvyšší soud k výše uvedenému považuje za nutné doplnit, že slovem „pokyn“ nalézací soud zjevně nemínil udělování příkazů z nadřazené pozice, ale instrukcí ohledně společného obchodování, sdílení potřebných informací, bez nichž by páchání trestné činnosti v takovém rozsahu ani nebylo možné. Zejména z těchto důvodů má Nejvyšší soud za to, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a tudíž je nedůvodná.

29. Obvinění R. N. i A. K. namítali ve svých dovoláních, jejichž důvody spatřují v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, a to zejména co se týče objektivní stránky (viz B. 2 níže) a subjektu trestného činu (viz B. 1. níže), přičemž v této souvislosti také zpochybňují formulaci výroku rozsudku, respektive jeho skutkové věty, jejíž pasáže považují za zmatečné, nesmyslné, protimluvné a trpící dalšími nedostatky.

30. Nalézací soud kvalifikoval jednání obviněných jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, kterého se měli dopustit jednáním podrobně uvedeným ve výroku rozsudku pod body III. a IV. (pozn. body I. a II. se týkají pouze obviněného D. D.). Podle nalézacího soudu bylo zřejmé, že společnost V. dodávala do obchodních řetězců lihoviny, o kterých D. D., A. K. a R. N. věděli, že jsou nezdaněné. S ohledem na ustanovení § 26 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění, jim vznikla vyskladněním (pozn. správně nabytím, případně prodejem – viz skutková věta) nezdaněných lihovin v obchodních řetězcích povinnost tyto lihoviny přiznat a zdanit v příslušných daňových přiznáních ke spotřební dani. I když jednatelem společnosti V. byl toliko D. D., tak na zkrácení předmětných daní s ním spolupracovali A. K. a R. N., když tito zajišťovali prostřednictvím daňových dokladů společností F. a T. zastírání skutečného původu lihovin. Společnost V. zkrátila i daň z přidané hodnoty, když podle § 19a odst. 1 ZDPH uplatnila nárok na odpočet daně na vstupu, přestože ke zdanitelným plněním ze strany F. nedošlo, neboť nárok na DPH na vstupu neuplatňovali na základě daňových dokladů společnosti INPROM, od které lihoviny skutečně odebírali, ale na základě faktur společnosti F., která jim však ve skutečnosti lihoviny nedodávala. Tím obvinění D. D., A. K. a R. N. porušili zákon o dani z přidané hodnoty a s ohledem na neoprávněné navýšení DPH na vstupu zkrátili i daň z přidané hodnoty (srov. str. 86 rozsudku nalézacího soudu).

31. Podle odvolacího soudu (srov. str. 16 rozsudku odvolacího soudu) v tomto směru rozsudek nalézacího soudu splňuje kritéria § 125 tr. ř., když po shrnutí jím zjištěného skutkového stavu uzavřel, že ani on nemá pochybnosti o účelovém vytvoření řetězce společností T., F. a V. za účelem zastření původu lihovin, dodávaných do obchodních řetězců TESCO a JULIUS MEINL. Odvolací soud se k právní kvalifikaci jednání vyjádřil na str. 17 a 18 svého rozsudku, když konstatoval, že nalézací soud nepochybil, když jednání obviněných podřadil pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.

zákoníku, s tím, že u D. D. šlo v bodech III. a IV. rozsudku o dílčí útoky pokračující trestné činnosti, popsané v návaznosti na body I. a II. rozsudku. Za správný označil také závěr, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena vůbec nebo nikoliv v zákonné výměře. Správný je také závěr, že subjekt daně a subjekt uvedeného trestného činu nemusí být totožný, a není proto možné zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně.

Nalézací soud se podle něj řádně vypořádal s jednotlivými znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a to včetně naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) a § 138 odst. 1 tr. zákoníku. V otázkách týkajících se právní kvalifikace nalézací soud podle názoru soudu odvolacího tedy nepochybil, a proto se ztotožnil s jeho postupem.

32. Jde-li o naplnění skutkové podstaty trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že obvinění měli svým jednáním ve spolupachatelství spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění do 30. 6. 2016, když v rozporu s § 26 písm. e) ZSD, a § 19a odst. 1 ZDPH ve velkém rozsahu zkrátili daň, a to nejméně se dvěma osobami. Zkrácením se obecně rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi nebo plátci (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde.

Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň z přidané hodnoty pak lze zkrátit např. neoprávněným uplatněním odpočtu daně (§ 72 a násl. ZDPH), spotřební daň např. při nákupu surovin bez daně a jejich následném prodeji jako dani podrobených výrobků, ovšem bez jejího přiznání a zaplacení.

Trestní postih podle § 240 je pak nutno připustit v případě, že právní úkon (nyní právní jednání), kterým došlo ke snížení daňové povinnosti nebo ke stavu, že daňová povinnost vůbec nevznikla, je simulovaným právním úkonem (právním jednáním), které je pro nedostatek vážnosti vůle podle tehdy platného § 37 odst. 1 občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) neplatný [nyní ve smyslu § 552 občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.) nicotný (§ 554, srov. dále § 555 odst. 2 a § 556 občanského zákoníku)], protože vůle jeho účastníků ve skutečnosti nesměřovala ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, totiž že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1 tr.

zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o rozsah zkrácení odpovídající 5 000 000 Kč. Jde o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2414 a násl.).

33. Obvinění R. N. a A. K. dále upozorňují na části skutkové věty, které si podle jejich názoru vzájemně odporují, případně vyjadřují jiné skutečnosti, než bylo zřejmě soudem zamýšleno, obsahují zjevné chyby a nesmysly. Popis skutku považují za nekonkrétní, když nelze zjistit, v čem konkrétně mělo spočívat jednání jednotlivých obviněných. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že ze znění skutkové věty formulované nalézacím soudem je zjevné, že obvinění z ní vytrhávají jednotlivá slova a části vět, a při zpochybňování jejich významu a relevance z hlediska trestné činnosti namítají, že takto popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 240 tr.

zákoníku. Výrok, resp. skutková věta výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, byť by mohla být formulována přiléhavěji, přesněji a také stručněji, však podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vymezuje skutek, kladený obviněným za vinu, tedy nejen zachycuje jednání, jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu, jak již bylo uvedeno výše, ale také splňuje zákonné požadavky § 120 odst. 3 tr. ř. na rozhodnutí, když dostatečně označuje trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, místa, času a způsobu spáchání, a také uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

34. Má-li se Nejvyšší soud vyjádřit ke konkrétním námitkám, pak je třeba uvést, že R. N. namítal, že formulace „společně řídili obchody“ je v rozporu s druhým odstavcem skutkové věty, podle níž N. plnil K. pokyny. S námitkou obdobného obsahu se Nejvyšší soud vypořádal již výše, když uvedl, že obviněný K. sice dával N. pokyny, např. kdy a jaké množství lihovin je třeba dodat a vyfakturovat, a že obviněný N. jednal v souladu s pokyny obviněného K., ovšem s tím, že formulací zjevně není míněno udělování příkazů z nadřazené pozice, ale spíše instrukcí ohledně provádění jednotlivých kroků, jako článků řetězce, kdy obvinění při páchání popsané trestné činnosti vzájemně spolupracovali, což zcela zjevně měl na mysli ne příliš šťastnou formulací, že „společně řídili obchody“.

I zde tedy Nejvyšší soud konstatuje, že ani tuto námitku obviněného R. N. nelze považovat za důvodnou, neboť pouhá nevhodnost formulace, pokud zároveň jsou ve skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, a to i ve spojení s odůvodněním výroku rozsudku, všechny znaky žalovaného a odsouzeného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, nemůže odůvodnit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Pokud jde o námitku proti formulaci skutku pod bodem III., kdy namísto toho, aby z ní plynulo, že se obviněný R. N. neúčastnil skutků pod body III. 13) – III. 15), z ní podle obviněného plyne, že si těchto skutků pouze nebyl vědom, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že toto tvrzení vytrhává ze souvislosti pouze část skutkové věty, kterou je však nutné posuzovat komplexně. Již v úvodu formulace této části skutkové věty se totiž k obviněnému R. N. uvádí, že se jednání dopustil „v bodech 1) – 12)“, přičemž následně se uvádí, že v bodech 1) až 12) si byl také vědom toho, že prodává nezdaněný alkohol.

Tedy nelze přisvědčit námitce o zjevné nesprávnosti této formulace, když podle názoru Nejvyššího soudu je zjevné, že nalézací soud chtěl formulovat vinu obviněného z jednání uvedeného v bodech III. 1) až 12) a také jeho úmysl ve vztahu k tomuto jednání, což podle Nejvyššího soudu také učinil.

35. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani další námitce R. N. směřující proti tomu, že skutková věta uvádí, že „pouze část lihovin skutečně nakoupili od společnosti INPROM a zbylé nezdaněné lihoviny byly nezjištěného původu“, což je podle obviněného v rozporu se zprošťujícím výrokem ve vztahu k obviněným P. S. a L. N., neboť ti byli zproštěni obžaloby v tom smyslu, že by vyrobili veškeré lihoviny, tedy ty, které následně byly zdaněny, i ty, které zdaněny nebyly. Skutková věta totiž dále uvádí, že obvinění v rámci těchto obchodů uvedli na trh 132 600 lahví lihoviny, přičemž pouze 13 200 ks těchto lahví nakoupili od výrobce INPROM a pouze tyto výrobce INPROM zdanil.

Obviněnému nelze proto dát za pravdu, že by tato část skutkové věty byla v rozporu se zprošťujícím výrokem, neboť obviněný vytrhává část skutkové věty z kontextu, ačkoliv z další formulace skutkové věty se jednoznačně podává, že „podle vystavených faktur pouze 13 200 ks těchto lahví s obsahem 2 475 laa nakoupili od výrobce INPROM a pouze tyto výrobce INPROM zdanil a zbylých 119 400 lahví lihovin obsahujících 22 387,5 laa bylo nezdaněných nezjištěného původu“. Nejvyšší soud má tedy na rozdíl od obviněného za to, že skutková věta přesně vyjadřuje, kolik litrů absolutního alkoholu bylo odebráno od dodavatele INPROM a zdaněno, a kolik naopak bylo nezdaněno a nezjištěného původu.

Tuto námitku obviněného tak Nejvyšší soud také považuje za nedůvodnou. Namítá-li dále obviněný R. N., a to ve shodě s obviněným A. K., nesprávnost formulace „v úmyslu zastřít skutečnost, že skutečným odběratelem lihovin od společnosti TESCO je společnost V., která pak dodávala lihoviny do obchodního řetězce TESCO“, jde podle Nejvyššího soudu o zjevnou nesprávnost v textu (ve smyslu § 131 odst. 1 tr. ř.), když z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku (s výjimkou namítané části skutkové věty) i odůvodnění rozsudku dále bez pochybností plyne, že lihoviny byly odebírány od společnosti INPROM (nikoli od „společnosti TESCO“) a dalšího neznámého dodavatele (či dokonce dalších neznámých dodavatelů) a do společnosti TESCO pouze dodávány.

Obviněný dále namítá, že daňové zatížení lihovin nelze označit za „nepravdivou skutečnost“, navíc to podle něj neodpovídá zřejmě zamýšlené myšlence, že společnosti TESCO bylo prezentováno, že spotřební daň byla uhrazena. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že není zřejmé, co jí obviněný zamýšlel. Podle názoru Nejvyššího soudu, pokud obvinění prodávali lihoviny, u nichž deklarovali, že byla uhrazena spotřební daň, přičemž tuto skutečnost uváděli také na daňových dokladech, pak takové tvrzení lze označit za nepravdivou skutečnost, neboť k úhradě daně reálně nedošlo.

Takovou námitku obviněného je proto nutné považovat za zcela nedůvodnou.

36. Obviněný R. N. dále namítá, že podle výroku měl vystavovat faktury společnosti F. za prodej lihovin, přestože tyto lihoviny neodebral, což je v rozporu s tím, že lihoviny nakoupila společnost F., nikoliv obviněný jako fyzická osoba, a dále poukazuje na to, že nebyl jednatelem společnosti a proto nemohl mít o jejích nákupech přehled. Upozorňuje-li obviněný na skutečnost, že nebyl jednatelem společnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že jednal na základě plné moci udělené mu R. K. dne 13. 1. 2003 (srov. č. l.

448 přílohy č. 2). Svědek T. R. uvedl, že jej, jako zástupce společnosti T., kontaktoval právě obviněný R. N. s nabídkou, aby jeho společnosti F. dodával alkohol. Objednávky u něj činil R. N., který svědkovi za dodávky i platil (srov. č. l. 698 a násl., 2808 a násl., 3074 a násl.). Ačkoliv tedy nebyl R. N. přímo jednatelem společnosti, je zřejmé, že za společnost F. jednal, což je také správně uvedeno ve skutkové větě. Právě formulace nalézacího soudu totiž poukazuje na tu skutečnost, že to byl obviněný R.

N., který objednával alkohol u společnosti T., tedy měl přehled o množství odebraného alkoholu společností, přesto podepisoval faktury o prodeji většího množství alkoholu, než jeho prostřednictvím společnost odebrala. Těchto skutečností si tak musel být vědom. Ani v této formulaci skutkové věty tak nespatřuje Nejvyšší soud pochybení, a proto není možné jeho námitku považovat za důvodnou. Nejvyšší soud tak uzavírá, že na rozdíl od obviněného R. N. nepokládá výše uvedené námitky, byť jsou formulačně do určité míry opodstatněné, za „nejhrubší logické chyby“, ale za zcela zjevné gramatické a syntaktické či stylistické nesprávnosti a opomenutí, přičemž s ohledem na znění skutkové věty výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.

3. 2017, sp. zn. 37 T 6/2010, ve spojení s odůvodněním obou shora uvedených rozsudků, a to i napadeného rozsudku odvolacího Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 6 To 77/2017, lze v dostatečné míře dovodit pro jaký skutek naplňující znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, byli obvinění uznáni vinnými. O tom, že tyto nedostatky nemají vliv na srozumitelnost výroku jako celku, a tedy nemají takovou závažnost, že by pro ně bylo třeba rozhodnutí zrušit, svědčí mimo výše uvedené i skutečnost, že sám obviněný v podstatě správně formuloval, co mu soudy svým výrokem kladly za vinu.

Proto také námitka obviněného R. N., spočívající v nekonkrétnosti skutkové věty, kdy podle něj není možné ze skutkové věty zjistit, co konkrétního obvinění dělali a v čem spočívalo jejich jednání, což způsobuje, že nesplňuje zákonné požadavky na vymezení skutku, není podle názoru Nejvyššího soudu důvodná. Ačkoliv je možné konstatovat, že skutková věta vykazuje jisté formální nedostatky, jež jsou i důsledkem snahy vymezit skutek co nejpodrobněji, nelze přisvědčit ani námitce, že by nebylo zjevné, co který obviněný konkrétně dělal, když ve výroku bylo srozumitelně uvedeno, které činnosti činili obvinění samostatně (např.

37. Obviněný A. K. v podobném duchu dále poukazuje např. na to, že z trestněprávního hlediska není podstatné, že skutečným odběratelem lihovin byla společnost V. Takové námitce nemůže dát Nejvyšší soud za pravdu, když jednáním obviněných docházelo k zastírání skutečného plátce daně, přičemž peníze odpovídající výši daně poté byly obviněnými vybrány a použity jinak, než k úhradě daně. Podle soudu tedy jde o důležitou okolnost trestné činnosti a její uvedení ve skutkové větě je naplněním zákonných požadavků § 120 odst. 3 tr.

ř. na obsah rozsudku. Pakliže podle obviněného není zřejmé, co je míněno „vytvořením řetězce obchodně provázaných společností“, ani v čem zde má spočívat nedovolené jednání, pak Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že nezáleží na tom, kolik článků má takto vytvořený řetězec společností, které mezi sebou fingují obchodní vztahy. Podstatné je, že ačkoliv byla skutečným odběratelem lihovin společnost V., řetězec fungoval tak, že za tuto obviněný D. D. objednával alkohol u společnosti F. prostřednictvím obviněného A.

K., následně za společnost F. objednal obviněný R. N. daný alkohol u společnosti T., která teprve objednávala lihoviny od výrobce. Takto řetězené obchody však byly jen formální, o čemž svědčí mimo jiné také výpověď svědka T. R. (srov. č. l. 3075, 2808, 2178), kterého oslovil obviněný N., aby dodával lihoviny společnosti F., na které mu také dával peníze v hotovosti, a to přesto, že společnost T. neobchodovala dříve s alkoholem, tedy nebyl žádný logický důvod, a to ani finanční, aby lihoviny odebíral od této společnosti, a nikoliv přímo od výrobce.

Navíc právě společnost V. měla sama dostatečné podmínky k přímému obchodování, když zajišťovala dopravu, sklady a také již dříve obchodovala s alkoholem. Tedy jediným logickým důvodem bylo právě řetězení společností za účelem zkrácení daně, neboť bez takového řetězce by správce daně porušení daňové povinnosti velmi rychle zjistil a po povinném subjektu by splnění této povinnosti vymáhal, případně zaplacení daně jinak zajistil. O tom svědčí také provedené důkazy, když bylo zjištěno, že společnosti T.

a F. neměli ani sklady, řidiče, vlastní dopravu. Řidiči, kteří vozili alkohol z likérek do obchodních řetězců, tyto firmy vůbec neznali, měli za to, že vezou zboží za společnost V. (srov. str. 84 rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy přisvědčit námitkám obviněného, že nešlo o provázaný řetězec, nýbrž „běžné obchodování“, o čemž svědčí také to, že zapojené společnosti by neměly na takto prováděných obchodech žádnou marži ani jiný zájem. Je třeba také uvést, že není přesné ani vyjádření, že by řetězec měl pouhé dva články, jak namítal obviněný.

Řetězcem je totiž podle názoru Nejvyššího soudu nutné rozumět všechny zúčastněné společnosti, tedy počínaje společností T., která byla oslovena, aby alkohol objednávala u dodavatelů lihovin a dodávala jej fiktivně společnosti F., dalšímu článku řetězce, a ta jej opět fiktivně dodávala společnosti V., jako konečnému článku řetězce.

Stejně tak vytvořením tohoto řetězce pak není možné rozumět pouhé založení obchodních společností či jejich zapojení do obchodování, ale jejich navázání takové spolupráce a provedení popsaných „obchodů“, na základě nichž byla páchána trestná činnost. Ačkoliv tedy nalézací soud ve výroku uvádí, že „vytvořili řetězec společností T. a F.“, nelze tuto část vytrhávat z dalšího kontextu, když tento je doplňován zejména tím, že právě prostřednictvím společnosti V. docházelo k dodávání lihovin do obchodního řetězce TESCO.

38. Namítá-li dále obviněný A. K. zmatečnost a nesrozumitelnost části skutkové věty, podle níž „lihoviny nebyly přiznány společností V. v daňových přiznáních ke spotřební dani a společnost v daňových přiznáních k DPH v rozporu s § 19a odst. 1 ZDPH neoprávněně uplatnila na vstupu odpočet této daně, přesto, že k uskutečnění zdanitelných plnění nedošlo“, není z jeho námitky zjevné, z jakého důvodu má být zmatečná nebo nesrozumitelná. Ustanovení § 19a odst. 1 ZDPH upravuje uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty.

Podle tohoto ustanovení nárok na odpočet daně v plné výši má plátce u přijatých zdanitelných plnění uskutečněných jiným plátcem, která použije k uskutečnění zdanitelných plnění podléhajících dani na výstupu, zdanitelných plnění osvobozených od povinnosti uplatnit daň na výstupu podle § 45, 45b, 46 a 47 ZDPH, zdanitelných plnění osvobozených od daně uvedených v § 20 odst. 2 ZDPH, případně k dosažení příjmů nebo výnosů za plnění, která nejsou zdanitelná, pokud tento zákon nestanoví jinak. Jak uvedl správně již nalézací soud (srov. str.

86 rozsudku nalézacího soudu), ke zdanitelným plněním ze strany F. fakticky nedošlo, přesto společnost V. uplatnila v rozporu se zákonem daňový odpočet.

39. Obvinění R. N. i A. K. dále ve svých dovoláních shodně namítali, že správce daně daň nevyměřuje. Podle obviněného A. K. ji vyčísluje subjekt sám v daňovém přiznání a správce daně pouze provádí následnou kontrolu, jejímž následkem může být doměření daně. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že daňové řízení se vede za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem daňové povinnosti, která s touto daní souvisí. Podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v souladu s nímž se zjišťuje a stanovuje daň, se daňové řízení skládá z dílčích řízení, a to z řízení nalézacího, z řízení při placení daně a řízení o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích proti jednotlivým rozhodnutím vydaným v rámci daňového řízení (srov. § 134 a násl. daňového řádu).

Řízení nalézací se poté skládá z řízení vyměřovacího podle § 135 a násl. daňového řádu (součástí je řádné daňové tvrzení, ve kterém je daňový subjekt povinen „sám vyčíslit daň a uvést předepsané údaje, jakož i další okolnosti rozhodné pro vyměření daně“ – srov. odst. 2 § 135 daňového řádu), doměřovacího řízení a řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí vzešlému z těchto dvou řízení. Daňový subjekt tedy sice sám podává daňové tvrzení, v němž daň vyčíslí, ovšem na základě takového daňového přiznání pak dochází k jejímu vyměření správcem daně.

Podle výsledků vyměřovacího řízení správce daně vyměří daň, kterou předepíše do evidence daní; vyměřením daně se rozumí i stanovení daně plátci daně k přímé úhradě. Výsledkem vyměřovacího řízení, které se zahajuje podáním daňového přiznání, vyúčtováním nebo z moci úřední, je vydání rozhodnutí – platebního výměru. Je-li daň vyměřená správcem daně vyšší než daň tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. Ve stejné náhradní lhůtě je splatná i daň vyměřená z moci úřední.

Důležité z hlediska námitek obou obviněných je, že neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem; to neplatí, pokud byl zahájen postup k odstranění pochybností. Platební výměr správce daně založí do spisu (srov. § 139 a násl. daňového řádu). Doměřovací řízení, o kterém se zmiňuje v rámci svých námitek obviněný A. K., se na rozdíl od vyměřovacího řízení vztahuje na dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování (srov. § 141 a násl. daňového řádu).

Vzhledem k těmto citovaným ustanovením daňového řádu uvedená námitka obviněných tedy podle názoru Nejvyššího soudu nejenže nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, ale je také zjevně nedůvodná, neboť není pravdou, že správce daně ve smyslu daňového řádu daň nevyměřuje, ale naopak poté, co povinný daňový subjekt podá daňové přiznání, následuje ve smyslu § 139 daňového řádu vyměřovací řízení, v rámci něhož správce vyměří daň a vydá rozhodnutí – platební výměr, přičemž však neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem.

40. Také obviněný D. D. namítal rozpor ve skutkové větě, když v obžalobě (pozn. a také v bodu IV. rozsudku nalézacího soudu) je uvedeno, že se měl jednání dopustit v období od ledna 2003 do 21. října 2003, ačkoliv 12. září 2003 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti V.. Ve výroku rozsudku nalézacího soudu v bodě III. je obviněnému kladeno za vinu jednání v období od měsíce ledna 2003 do 19. srpna 2003. V bodě IV. je to pak období od ledna 2003 do 21. října 2003. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že obviněnému je možno dát za pravdu, že v době od 12. září 2003 již sice nebyl jednatelem společnosti, nicméně skutkovou větu je nutno vnímat jako jeden celek. Ačkoliv je tedy na začátku popisu dílčího skutku pod bodem IV. uvedeno období až do října 2003, z konkrétních faktur uvedených také dále ve skutkové větě je zřejmé, že k dodávkám nezdaněných lihovin, docházelo od 23. 1. 2003 [pod bodem IV. 1)] do 13. 6. 2003 [pod bodem IV. 7)], tedy v době, kdy obviněný D. D. byl jednatelem společnosti. Takové vymezení popisu skutku tedy nemá podle Nejvyššího soudu jakýkoliv dopad na správnost výroku o vině a trestu u obviněného D. D., ale ani obviněných A. K. a R. N., když vymezení předmětných faktur, které je rozhodující, spadá do období, kdy byl D. D. jednatelem společnosti V..

B. 2 K námitkám týkajícím se spolupachatelství na trestném činu zkrácení daně

41. Obvinění R. N. a A. K. v rámci uplatněného důvodu mimo jiné namítají, že nenaplňují náležitosti subjektu trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Obviněný A. K. uvedl, že tohoto trestného činu se může dopustit buď daňový subjekt, nebo osoba za něj jednající, přičemž on nebyl v takovém postavení, když za žádnou společnost nejednal, a to ani vůči Finančnímu úřadu. R. N. v rámci této námitky uvedl, že je mu sice známo stanovisko, podle kterého může být pachatelem předmětného trestného činu kdokoliv, kdo způsobí nevyměření daně nebo její vyměření v nižší výši, které se odkazuje na rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 1270/2006 a R 25/1968 (pozn. přesněji jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68, publikovaný pod č. 25/1968 Sb. rozh. tr.), nicméně tento názor považuje za nesprávný. Aby bylo rozhodnutí pod č. 25/1968 Sb. rozh. tr. aplikovatelné na případ obviněných, muselo by se zabývat trestní odpovědností osob kupujících nemovitost, které podepsaly kupní smlouvu s nesprávnou výší kupní ceny za účelem odvodu nižší daně, nikoliv však rozsahem odpovědnosti osob nemovitost prodávajících. Stejně tak argumentace usnesením Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1270/2006 také není podle obviněného relevantní, neboť se zabývalo nesprávným vyměřením cla na základě předloženého dokladu s nižší kupní cenou, než byla ta skutečná, přičemž odsouzený nebyl vlastníkem, ale osobou zplnomocněnou pro nákup a převoz automobilu.

Jednání naplňující trestný čin podle § 240 tr. zákoníku, může být učiněno aktivně, podáním zkresleného daňového přiznání, nebo opomenutím, tedy úmyslným nepodáním, proto se jej podle obviněného může dopustit jen ten, koho stíhá daňová povinnost, nebo osoba za něj jednající. Spolupachatelství by pak připadalo v úvahu pouze, pokud by spolupachatel svým jednáním alespoň částečně naplnil skutkovou podstatu. Vystavováním falešných faktur přitom výstavce pouze pomáhá daňovému subjektu jako pachateli skrýt zkrácení daně.

Zkrátit daň by bylo možné i bez takové pomoci, smyslem falešných faktur je však oklamání daňové kontroly, proto osoby, které daňovému subjektu pomáhají zkrácení daně krýt, se mohou dopouštět leda trestného činu nadržování nebo účastenství na trestném činu zkrácení daně. Ztěžování zjištění původu lihovin a zastírání toho, co se dělo s penězi, jak je mu kladeno za vinu ve skutkové větě, není podle něj spolupachatelstvím ke zkrácení daně, když vytvoření maskovacího řetězce může být maximálně účastenstvím ve formě pomoci.

42. Nalézací soud úvahy týkající se subjektu trestného činu popsal na str. 87 svého rozsudku. Uvedl, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle § 240 může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, nebo nikoliv v zákonné míře. Subjekt daně a subjekt trestného činu nemusí být podle nalézacího soudu totožný a není proto možno zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně. V případě spolupachatelství se pak nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů vykonal vše, co je třeba k dokonání trestného činu, tedy aby každý naplnil všechny znaky skutkové podstaty vytýkaného trestného činu, ale postačuje, když každý naplní některý ze znaků, jejich jednání na sebe navazuje a je dovozen úmysl jednat společně. Tyto závěry nalézacího soudu zopakoval i odvolací soud na str. 17 a násl. odůvodnění svého rozsudku.

43. Nejvyšší soud k výše uvedené argumentaci nižších soudů ve vztahu k subjektu tohoto trestného činu uvádí, že se s ní zcela ztotožňuje a považuje ji za správnou. Zejména však nemůže přisvědčit námitkám R. N. vůči ustálené judikatuře. Jde-li o rozhodnutí pod č. 25/1968 Sb. rozh. tr., týká se, jak správně uvádí obviněný, zkrácení daně z převodu nemovitostí spoluvlastníky nemovitosti jako prodávajícími tím, že uvedli na smlouvě nižší než skutečnou kupní cenu. Z odůvodnění rozhodnutí však dále plyne, mimo již výše uvedené východisko, že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv, kdo způsobí nevyměření daně nebo její vyměření v nižší než zákonné míře, že u spolupachatelství je lhostejné, zda byli subjekty daně všichni spolupachatelé, jen někteří z nich, nebo dokonce osoba odlišná od spolupachatelů.

Následek v podobě zkrácení daně totiž způsobili všichni obvinění společným jednáním. Bez ohledu na to, zda měli obvinění původně zaplatit pouze část daně z převodu nemovitosti, svým konáním přispěli ke zkrácení daně i ostatními spolupachateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68). Nejvyšší soud tak má na rozdíl od obviněného za to, že uvedená judikatura se právě na daný případ, pokud jde o uvedené zobecnění, vztahuje, byť se jinak uvedený případ v tomto citovaném rozhodnutí týká jiného typu daně.

Obvinění totiž svým společným jednáním úmyslně způsobili to, že subjekt, který byl v postavení plátce daní, zde společnost V., tyto zkrátil. Jde-li o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006, obviněný namítá zejména rozdílnost mezi celním a daňovým řízením, navíc v dané věci na rozdíl od skutku, který je kladen za vinu obviněným, byl spolupachatel zmocněn k proclení a proclení také fakticky zajišťoval pro obviněného, přičemž celnímu úřadu úmyslně ve spolupráci předložili neúplné doklady, což mělo rozhodující význam nejen pro zkrácení cla, ale i pro zkrácení daně z přidané hodnoty, šlo tedy i o daňové řízení.

Proto ani zde obviněnému nelze dát za pravdu, když Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od ustálené judikatury. Předmětné rozhodnutí totiž spočívá v tom, že v celním řízení zřejmě vystupovala ještě další osoba, odlišná od obviněného, která měla v rámci celního řízení doložit nesprávnou výši kupní ceny. Přesto právě jednání obviněného, spočívající v tom, že druhé osobě předal rozhodující doklad, který neobsahoval cenu v plné výši, a tím umožnil jeho předložení celnímu úřadu, bylo podle soudu rozhodující pro zkrácení cla a daně z přidané hodnoty.

Stejně rozhodující, jako bylo jednání obviněného R. N., kterým se aktivně podílel na zkrácení daně povinným subjektem (viz bod 45. níže). Poukazuje-li obviněný na rozdílnost mezi celním a daňovým řízením, takový argument neobstojí, když předmětné usnesení Nejvyššího soudu se týkalo jak celního, tak daňového řízení. Nejvyšší soud má tak za to, že naopak výše uvedená judikatura je aplikovatelná i ve věci obviněných a neshledal důvod se od ní odchýlit.

Argumentace nižších soudů, že spolupachatelem tohoto trestného činu může být kromě subjektu daně kdokoli, tedy fyzická i právnická osoba, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, na níž je postaven závěr, že obvinění byli v postavení spolupachatelů trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, je tedy podle názoru Nejvyššího soudu správná, a to bez ohledu na to, zda byli obvinění současně v postavení subjektu daně (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68, publikovaný pod č. 25/1968 Sb. soud. rozh. a stan. tr., sv. 6).

44. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné uvést, že o spolupachatelství lze hovořit v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Každá z nich pak odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (srov. § 23 tr. zákoníku). Teorie a praxe pak rozlišuje tři takové druhy společného jednání. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže (a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, (b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, nebo (c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.

V posledně uvedeném případě (c) jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 326 a násl.).

45. V otázce, zda obviněné stíhat jako spolupachatele, či účastníky na trestném činu, nabízí vodítko již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého je podstatný význam jednání obviněného z hlediska způsobeného následku. Při zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová či jiná povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá.

Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby – v tomto případě daně – v uvedeném smyslu lze dosáhnout jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu.

Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. U spolupachatelství při zkrácení daně je pak lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé, či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně, a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2433). Obviněný R. N. se brání tím, že vystavováním falešných faktur pouze pomáhal pachateli skrýt zkrácení daně, přičemž daňový subjekt i bez takových faktur mohl zkrátit daň, nicméně by se na takové jednání při daňové kontrole snadno přišlo. Proto navrhoval, aby jeho jednání bylo posuzováno podle ustanovení o trestném činu nadržování, případně jako účastenství. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že na podíl obviněného R.

N. na trestné činnosti je možno usuzovat pouze ze skutkových zjištění, učiněných nalézacím soudem. Jak již bylo uvedeno výše, jeho podíl prokazuje mimo jiné výpověď svědka T. R., který uvedl, že jej, jako zástupce společnosti T., kontaktoval právě obviněný R. N. s nabídkou, aby jeho společnosti F. dodával alkohol. Objednávky u něj činil obviněný R. N., který svědkovi také platil za dodávky (srov. č. l. 698 a násl., 2808 a násl., 3074 a násl.). Z výše uvedeného je zjevné, že obviněný R. N. se vlastním aktivním jednáním přímo podílel již na vytvoření řetězce společností, který měl sloužit pro oklamání správce daně při budoucích obchodech s lihovinami, a tím měl zajistit předmětné zkrácení daně.

Lihoviny u svědka T. R., respektive společnosti T., telefonicky objednával a v hotovosti platil.