6 Tdo 722/2025-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 3 To 482/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 T 45/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 3 T 45/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3) zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1) v období nejméně od července 2019 do konce září 2019 v místě jejich společného bydliště na adrese XY XY v XY, okres XY, za účelem svého sexuálního vzrušení přiměl k sexuálnímu ukájení svého nevlastního syna AAAAA (pseudonym), na jehož výchově se jako druh jeho matky podílel, zneužívaje svého vlivu vyplývajícího z jeho postavení otčíma, tak, že ho nejprve ve večerních hodinách blíže neustanoveného dne v době letních prázdnin roku 2019 v obývacím pokoji osahával na intimních místech se slovy, aby se nebránil, že se mu to bude líbit, přičemž poškozený odmítl a odešel, dále poškozeného ve večerních hodinách následujícího dne v obývacím pokoji opět osahával na intimních místech se slovy, že požaduje náhradu za to, že mu platí školu, když poškozený odmítl s tím, že nemá žádné peníze, sdělil mu, že to zkusí jinak a začal poškozenému masturbovat přirození, přičemž se poškozený bránil tím, že mu odstrkoval ruku, obžalovaný na to poškozenému sdělil, že pokud se bude vzpírat, přestane mu platit školu s tím, že jeho matka to sama finančně nezvládne a poškozený bude mít pouze ukončené základní vzdělání, přičemž poškozený s ohledem na to, že dosažení vyššího vzdělání považoval za důležité, současně si byl vědom nepříznivé finanční situace své matky a rovněž s ohledem na osobu obžalovaného a jeho agresivní jednání obžalovaného v minulosti, se ze strachu podvolil a nechal se masturbovat až do vyvrcholení, od té doby poškozeného pak obžalovaný nejméně dvakrát do týdne masturboval do vyvrcholení, přičemž své jednání stupňoval, když rovněž požadoval, aby poškozený masturboval i jeho přirození, což poškozený odmítl; uvedené jednání opakoval několikrát do měsíce až do doby, než poškozený odešel bydlet na internát,
2) v nočních hodinách přesně nezjištěného dne v zimních měsících roku 2019 v jejich společné domácnosti v bytě panelového domu na adrese XY XY v XY, okres XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, si přilehl k v té době nezletilému BBBBB (pseudonym), na jehož výchově se jako druh jeho matky podílel, zneužívaje svého vlivu vyplývajícího z jeho postavení otčíma a za účelem svého sexuálního vzrušení ho nejprve hladil po břiše a po ramenou a po chvíli, kdy nezletilý začal brečet, mu se slovy, že má být v klidu, že se mu to bude líbit, začal masturbovat přirození, takto ho sexuálně ukájel i přesto, že poškozený po celou dobu plakal, přičemž po nějaké době přestal a odešel, když se vrátil, poslal poškozeného se vysprchovat a po jeho návratu jej přenesl na gauč a opět mu masturboval přirození až do jeho usnutí,
3) v přesně nezjištěný dne v období léta až podzimu roku 2020 v bytě domu na adrese XY XY v XY, okres XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, si vysvlékl do naha horní část svého těla, přisedl si na gauč k nezletilému BBBBB na jehož výchově se jako druh matky podílel, zneužívaje svého vlivu vyplývajícího z jeho postavení otčíma a za účelem svého sexuálního vzrušení, mu zasunul ruku pod tepláky a osahával mu přes spodní prádlo přirození, přičemž se mu pokoušel druhou rukou tepláky stáhnout, když ho poškozený odstrčil a řekl mu „ne“, fyzicky ho napadl tak, že ho shodil z gauče a poté do něj na zemi vedle kuchyňské linky opakovaně kopl; poté, co svého jednání zanechal, poškozený utekl.
2. Za výše uvedené byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 52 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost uhradit nezletilému poškozenému BBBBB nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč.
4. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 3 To 482/2024, jímž podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ve zbývajícím rozsahu zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Soudy nižších stupňů podle něj nedůvodně neprovedly navrhované důkazy, byť byly zcela zásadní pro zjištění skutkového stavu věci. Kromě návrhů na vyslechnutí svědků šlo zejména o videozáznam bytu pořízený obviněným dne 25. 8. 2023, na kterém matka poškozených sama jednoznačně zpochybnila jejich věrohodnost a jimi uváděné skutečnosti. Z doprovodného popisu dotyčné svědkyně je rovněž zřejmé, že uspořádání bytu v období 2019 až 2020, kdy se měl obviněný dopouštět trestné činnosti, vylučuje skutkovou verzi poškozených. Nelze proto ani souhlasit s názorem odvolacího soudu, že protokol o ohledání místa činu a fotodokumentace předmětného bytu ze dne 8. 2. 2024 byly v tomto ohledu dostatečnými podklady. Dále obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť během hlavního líčení konaného dne 26. 3. 2024 byl zastupován obhájcem, s nímž se však před začátkem tohoto líčení dohodl na skončení obhajoby.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a soudu prvního stupně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále v souladu s § 265o tr. ř. požádal o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že výtky obviněného jsou doslovným opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení, což zpravidla činí dovolání zjevně neopodstatněným. Je pouze na úvaze soudů, v jakém rozsahu provedou dokazování, přičemž posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění. Jestliže proto soudy nižších stupňů v projednávaném případě přesvědčivě odůvodnily, proč neprovedly konkrétní důkazy, nedošlo k jejich opomenutí. Opodstatněnou není ani druhá námitka týkající se práva na obhajobu. Jelikož se o ukončení obhajoby soud prvního stupně dozvěděl až v den předmětného hlavního líčení, obviněný požádal o ustanovení obhájce až v tento moment a šlo o případ nutné obhajoby, pak účast původního zvoleného zástupce na soudním jednání byla v souladu se zákonem.
8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 3 To 482/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Obecně lze uvést, že je-li dán některý důvod nutné obhajoby uvedený v § 36 tr. ř., začíná v přípravném řízení nutná obhajoba od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.), neboť od té doby se řízení vede proti konkrétní osobě, a pokračuje v dalších stadiích řízení, pokud její důvod nadále trvá nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen jiným (srov. též § 202 odst. 4 a § 263 odst. 3 tr. ř.)
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
IV. Důvodnost dovolání
14. V kontextu výše uvedeného lze uzavřít, že vznesené námitky je možno formálně podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Tyto námitky však nelze hodnotit jako opodstatněné, odůvodňující požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
15. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojí proti neprovedení jím navrhovaných důkazů, konkrétně výslechů svědků a přehrání videozáznamu. Tyto důkazy by podle jeho mínění měly vyvrátit skutková zjištění soudů. Z procesního hlediska mělo dále dojít k pochybení soudu prvního stupně, který konal hlavní líčení za přítomnosti obhájce, se kterým se však již obviněný dohodl na ukončení obhajoby.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
16. V projednávané věci obviněný vytkl, že byl v hlavním líčení konaném dne 26. 3. 2024 zastupován obhájcem JUDr. Igorem Nitrianským, se kterým se však téhož dne dohodl na ukončení obhajoby (č. l. 302). K tomu Nejvyšší soud z procesního spisu vedeného k projednávané trestní věci připomíná, že o tomto byl dotyčný soud informován až v rámci hlavního líčení. Jelikož trestní řízení bylo vedeno mimo jiné pro zvlášť závažný zločin znásilnění ve smyslu § 185 tr. zákoníku (ve znění účinném ke dni 31. 12.
2024), byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. Obviněný tedy namítá, že pro ukončení obhajoby nebyl během předmětného hlavního líčení ve skutečnosti zastoupen. Obviněný sice u sporovaného hlavního líčení obhájce měl, nesouhlasil však pouze s tím, jakého. Nejvyšší soud na základě takto učiněných zjištění dospěl k závěru, že nebylo porušeno právo obviněného na jeho obhajobu a nebyl ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zkrácen na svých právech.
Soud prvního stupně respektoval právo obviněného na to, aby si obhájce zvolil, z toho však nelze dovozovat povinnost trestního soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 30.
4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08, též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1761/18, či ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 2950/22, aj.).
17. Poukázal-li soud prvního stupně (i státní zástupce) v těchto souvislostech na znění § 37 odst. 2 tr. ř., nelze jeho postupu ničeho vytknout, neboť se jedná o jedinou možnou a zcela přiléhavou aplikaci procesního ustanovení. Podle něj, je-li oznámena změna obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. Není-li předtím ustanovený či zvolený obhájce z obhajování vyloučen, je povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
Z uvedeného tak lze beze sporu dovodit, že nepostačí toliko oznámení o ukončení obhajoby. Musí zde být splněna i podmínka včasnosti takového oznámení, aby nově zvolený, příp. ustanovený, obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě. Podle komentářové literatury se jedná o lhůty stanovené zejména v řízení před soudem – lhůtu pro přípravu k hlavnímu líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř., lhůtu pro přípravu k veřejnému zasedání podle § 233 odst. 2 tr. ř., v přípravném řízení by se mohlo jednat např. o lhůtu nejméně tří dnů podle § 166 odst. 1 tr.
ř., v níž musí být obviněný a jeho obhájce upozorněni na možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Změna obhájce zásadně není důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce, pro odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání z hlediska nutnosti seznamovat se s projednávanou věcí apod. (srov. k tomu ÚS 87/1996-n.). Právo obviněného na obhajobu včetně práva si kdykoli v průběhu trestního řízení obhájce zvolit není touto úpravou nijak zpochybněno; v zájmu nerušeného průběhu trestního řízení a náležitého výkonu obhajoby se však v některých případech ukládá předchozímu obhájci provádět úkony obhajoby do té doby, než nově zvolený (příp. ustanovený – pozn. soudu) obhájce začne obhajobu osobně vykonávat, byť zmocnění původního obhájce již zaniklo.
(ŠÁMAL, Pavel. § 37 [Zvolený obhájce]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 471.). Tento závěr ostatně Nejvyšší soud judikoval v procesně téměř identické věci, ve které byl soud informován o vypovězení plné moci den před konáním veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 3 Tdo 150/2024).
18. Podle § 198 odst. 1 tr. ř. mají obviněný a jeho obhájce na přípravu k hlavnímu líčení lhůtu 5 pracovních dní. Jak již bylo zmíněno, o zániku dohody obviněného a obhájce stran výkonu obhajoby byl soud informován až v den konání hlavního líčení a obviněný současně neuvedl, že by si zvolil jiného obhájce, který by se mohl k hlavnímu líčení přímo dostavit a obhajobu začít vykonávat, tedy v plném rozsahu vstoupit do obhajovacích práv a plynule na výkon předchozí obhajoby navázat. Změna obhájce přitom zásadně není důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce, pro odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání z hlediska nutnosti seznamovat se s projednávanou věcí apod. (viz již citované usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 150/2024, navazující na dlouhodobě ustálenou judikaturu). Jak současně přiléhavě konstatoval i odvolací soud v bodě 9. svého rozhodnutí, u přítomného obhájce nebyly shledány žádné důvody, proč by měl být vyloučen z obhajoby obviněného. Ba právě naopak během předmětného hlavního líčení (což vyplývá i ze spisového materiálu) vykonával obhajobu aktivně, svědomitě a ve prospěch obviněného. Soud nemá a z podstaty trestního řízení ani nemůže ovlivňovat strategii vedení obhajoby, a jestliže v projednávaném případě došlo k ukončení zplnomocnění obhájce v natolik kritický moment, jakým je zahájení prvního hlavního líčení, v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) nese obviněný za toto své nezávislé rozhodnutí všechny z toho plynoucí procesní důsledky. V kontextu uvedeného dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, jak je tvrzen obviněným, není dán, neboť jím zvolený obhájce řádně vykonával jeho obhajobu po dobu nezbytně nutnou, dokud nebylo procesně schůdné ustanovit nového obhájce, jak bylo zákonnou povinností soudu (což tento obratem učinil opatřením ze dne 26. 3. 2024 o ustanovení obhájce Mgr. Pavla Jezla).
K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa třetí
19. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy jeho zbývající alternativy dovolatel formálně ani co do obsahového vymezení dovolání neuplatnil. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
20. Byť uplatněná námitka o nedůvodném zamítnutí obhajobou navrhovaného doplnění dokazování (o videozáznam ze dne 25. 8. 2023 a výpovědi svědků) je formálně podřaditelná pod tuto třetí alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat (ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že patřičně odůvodnily své zamítavé stanovisko stran předmětných návrhů na doplnění dokazování.
O návrzích tak bylo nejen formálně rozhodnuto, ale soudy plně dostály též své argumentační povinnosti zakotvené v ustanovení § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 61.) konstatoval (a obdobně pak i odvolací soud v bodě 16. svého rozhodnutí), že provedení výslechů navrhovaných svědků by bylo nadbytečné, neboť jimi prokazované skutečnosti byly buďto spolehlivě zjištěny jinými důkazy, nebo se netýkaly posuzované věci. Pokud jde o obviněným zdůrazňovaný videozáznam, v řízení před obecnými soudy byl tento důkaz navržen pro vyvrácení výpovědi poškozeného AAAAA ohledně spacího pořádku v domácnosti (čemuž svědčí konstantní vyjádření obviněného napříč hlavním líčením, naposledy před skončením dokazování dne 18.
6. 2024 na č. l. 387, znění odvolání na č. l. 432 i vyjádření v rámci veřejného zasedání ze dne 9. 12. 2024 na č. l. 481). Slovy obviněného “nebylo technicky možné“, aby spal v obývacím pokoji spolu s poškozeným AAAAA, jelikož v této místnosti spala matka poškozených, což má sama potvrzovat na předmětné videonahrávce. Uvedené je potom v částečném rozporu s dovolací argumentací, podle které měla dotyčná svědkyně „jednoznačně zpochybnit věrohodnost jejích synů a jimi uváděné skutečnosti“. V prvé řadě obviněný předmětný videozáznam nikdy neprezentoval jako důkaz vztahující se k druhému poškozenému, BBBBB.
Pokud tak činí až v dovolacím řízení, rozšiřuje tím odůvodnění svého původního návrhu na doplnění dokazování, se kterým se z logiky věci soudy nižších stupňů nemohly seznámit. Jakékoliv posouzení významu tohoto důkazního návrhu v tomto novém rozsahu pro zjištění skutkového stavu věci by pak bylo retroaktivním hodnocením. I kdyby se odhlédlo od této změny v návrhu na provedení důkazu, nelze přisvědčit závěru, že by šlo o zásadní poznatky pro rozhodnutí v projednávané věci. Jednak otázkou věrohodnosti poškozených se zabýval již soud prvního stupně, který v bodě 64.
a násl. svého rozsudku pečlivě a přesvědčivě rozebral každou myslitelnou okolnost k tomu se vztahující, jednak odvolací soud v bodě 17. svého rozhodnutí přiléhavě poukázal, že předmětný záznam není z období, kdy mělo docházet k trestněprávnímu jednání. Rovněž správně doplnil, že uspořádání interiéru prošlo několika změnami, tedy jakýkoliv záznam zachycující vnitřek bytu mimo inkriminovanou dobu není směrodatný. S takto vedenými úvahami se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a dále na ně odkazuje.
Stojí pak dále za zmínku, že postoj matky poškozených k projednávané trestní věci obviněného se vyvíjel v čase, i přes snahy obviněného jí manipulovat (jak i poukázal soud prvního stupně v bodě 68. svého rozsudku). Jak sama svědkyně vypověděla (bod 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), zprvu nevěděla, čemu věřit. Tedy jedno její případné vyjádření z počátku trestního řízení týkající se podružné otázky (uspořádání nábytku), kdy byla stále v blízkém kontaktu s obviněným, stojí osamoceně vůči její výpovědi před soudem, v níž podpořila skutkovou verzi poškozených, která má oporu i v dalších, na svědkyni nezávislých důkazech. Je tak třeba uzavřít, že obhajobou k důkazu navržený videozáznam není nejen důkazem nedůvodně neprovedeným, ale není ani důkazem „podstatným“ ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Dále lze upozornit, že dovolací námitka opomenutého důkazu vztažená k „výslechu dalších svědků“ nebyla blíže konkretizována a zůstala v tomto obecném vymezení. Nebylo tedy specifikováno, o jaké svědky se mělo jednat či k jakým skutečnostem se měli vyjádřit. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Může proto vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Zároveň nemůže přihlížet k těm námitkám, které dovolatel uplatňoval v dřívějších stadiích řízení a jež explicitně nevznesl ve svém mimořádném opravném prostředku (již v usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikovaném pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. vyložil, že „[n]ejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání). Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat např. jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně apod. Ani toto však dovolatel ve vztahu k blíže neupřesněnému okruhu svědeckých výpovědí výslovně neučinil.
22. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je namístě shrnout, že postup soudů je plně vyhovující vzhledem k důkazní a procesní situaci v posuzované věci a Nejvyšší soud proto neshledal v uvedeném dovolání důvod pro kasační zásah. Oba soudy nižších stupňů totiž postupovaly při zamítnutí důkazních návrhů velmi důsledně po detailním zhodnocení obsahu již provedených důkazů. Z nich, zejména z komplexu svědeckých výpovědí, jakož i souvisejících listinných důkazů a znaleckých posudků, vyplynuly skutkové závěry, na nichž ani hypoteticky navržené důkazy nemohly ničeho změnit.
V. Způsob rozhodnutí
23. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
24. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu