6 Tdo 751/2024

6 Tdo 751/2024-942

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání, které podali obvinění 1. J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, 2. L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 10 To 26/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a L. M. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 47 T 7/2023 (dále jen „soud prvního stupně“) byli uznáni vinnými spoluobvinění J. B., L. M. a L. R.

2. Obviněný J. B. byl uznán vinným: (ad 1) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, (ad 2) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

3. Obviněný L. M. byl uznán vinným: (ad 2) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

4. Obviněná L. R. byla uznána vinnou: (ad 2) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

5. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že

„1) obviněný J. B. dne 6.7.2023 okolo 12.00 hod. v Praze 8, XY XY před budovou KB, a.s. přistoupil k pošk. A. J. P. K., nar. XY a z kapsy kalhot mu odcizil mobilní telefon zn. Samsung Galaxy A13 v hodnotě 2 093 Kč s vloženou SIM kartou spol. 02 a bankovku v nominální hodnotě 1 000 Kč, přičemž poškozený jej kopl a telefon si vzal zpět.

2) obvinění J. B., L. M. a L. R. společně dne 6.7.2023 bezprostředně po spáchání skutku ad 1) v Praze 8, XY XY před budovou KB, a.s. obžalovaný B. s obžalovaným M. s odstupem několika metrů sledovali poškozeného A. J. P. K., nar. XY do místa jeho bydliště v Praze 8, XY XY, kde ho před vstupními dveřmi do domu napadli údery pěstí a dlaní převážně do oblasti hlavy a z kapsy kalhot mu odcizili mobilní telefon zn. Samsung se SIM kartou v celkové hodnotě 2.093 Kč s uloženou platební kartou spol. Santander na jméno poškozeného, přičemž poškozený odemkl a dovnitř domu byl vtlačen obžalovanými, kteří poškozeného dostihli před vstupními dveřmi jeho bytu č. 1 ve zvýšeném přízemí, když poškozený byt odemkl, natlačili jej dovnitř bytu, odkud je vytlačil, všichni tři obžalovaní do dveří bytu opakovaně tloukli a kopali do nich a žádali, aby je poškozený do bytu vpustil, když i prohlásili, že je za dveřmi policie, aby po chvíli poškozený dveře otevřel a obžalovaní do bytu vtrhli, kde ho znovu nejdříve obžalovaní B.

a M. fyzicky údery pěstí a kopy do oblasti hlavy a těla napadali s cílem zmocnit se věcí v bytě, když žádali vydání peněz a byt prohledávali, přičemž byt krátkodobě opouštěli, aby se do něj zase vrátili, když do bytu následně vpustili i obžalovanou R., obžalovaní B. a M. pokračovali v bytě v napadání poškozeného údery pěstí a kopy do obličejové oblasti hlavy a hrudníku, k čemuž se přidala i obžalovaná R., která opakovaně kopla poškozeného do obličeje, poté, co prohledali byt, odcizili poškozenému zesilovač zn. Marshall v hodnotě 2.354 Kč a televizor zn. LG v hodnotě 8.217 Kč, když za opakovaného bití a pohrůžky zabitím, když obžalovaná R.

mu u toho přiložila ke krku šroubovák, opakovaně požadovali sdělení kódu PIN k odcizené platební kartě za účelem provedení výběru peněžní hotovosti, přičemž poškozený využil chvilkové nepozornosti obžalovaných a z obavy o svůj život vyskočil z okna bytu, čímž si způsobil tříštivou zlomeninu levé patní kosti, když následkem fyzického útoku obžalovaných, který byl veden opakovaně větší intenzitou působícího násilí na oblast obličeje i vlasaté části hlavy stejně jako oblast hrudníku a velkou intenzitou působícího násilí do oblasti nosu, poškozenému způsobili podkožní krevní výrony v obličejové i vlasem kryté části hlavy, otok obličeje v oblasti levé tváře, víček levého oka a levé očnice, zlomeninu nosních kůstek s bublinkami plynu v měkkých tkáních, podkožní krevní výrony a otoky na horních končetinách a na hrudníku, avšak způsobit mu mohli vícečetné zlomeniny dolní čelisti, vícečetné vpáčené zlomeniny kostry střední části obličeje s krvácením do dutiny horní čelisti, poranění různých složek zrakového aparátu, konkrétně rohovky, sklivce, čočky, optických medií očních komor, závěsného aparátu čočky, svěračů zornic, sítnic, v důsledku čehož by byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů z důvodu nutnosti dodržování léčebného režimu a pro bolestivost takových zranění, resp.

by u něj došlo ke snížení či ztrátě vidění na zraněné oko, když v důsledku rozdrcené patní kosti byl v obvyklém způsobu života omezen po dobu delší šesti týdnů, a to nutností dodržování léčebného režimu a bolestivostí zranění, poškozením dveří způsobili škodu ve výši 1.816 Kč“.

6. Za to byly obviněným uloženy následující tresty: - J. B. byl uložen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. - L. M. byl uložen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. - L. R. byl uložen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.

7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. B., L. M. a L. R. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody poškozené VZP ČR a náhradu škody a nemajetkové újmy poškozenému A. J. P. K. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. J. P. K. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 10 To 26/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. B. a L. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání. J. B. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. a L. M. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

10. Dovolatel J. B. uvedl, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu, že poškozený spáchání skutků sám vyprovokoval svým jednáním, kdy bezdomovcům kupoval alkohol, ptal se na možnost nákupu drog, nesmyslně zavedl obviněné ke svému domu a následně je i vpustil do svého bytu. Obvinění se nikdy nedostali do bytu násilím. Poškozený jim dvakrát otevřel dveře. Pokud by tak neučinil, nikdy by k jeho napadení a zranění nedošlo. Chování poškozeného bylo vedeno motivem vyprovokovat konflikt a dojít úhony, aby se k němu vrátila přítelkyně, která se s ním rozešla. Poškozený se jeví jako psychicky narušená osobnost. Zranil se sám svým jednáním, když zcela nesmyslným způsobem vyskočil z okna bytu, ve kterém byl již pouze odcházející dovolatel a prokazatelně ho nikdo v té chvíli neohrožoval. Odůvodnění vrchního soudu, že „poškozený vyskočil z okna možná nešikovně, ale z jeho pohledu v daný okamžik rozhodně ne nijak zbytečně, když je jednoznačné, že jediným jeho motivem k tomuto riskantnímu kroku byla obava z dalšího jednání obžalovaných“, měl obviněný za naprosto účelové a spekulativní, nepodložené důkazy. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že šlo o „jednoznačný motiv“ tohoto chování poškozeného a tvrzením, že vyskočil „možná nešikovně“. Nejednalo se o nešikovnost, duševně zdravý člověk by se z okna ve výšce cca 1,5 m pouze sesunul, zde je nasnadě, že motivem poškozeného bylo, že se pravděpodobně chtěl zranit. Z těchto důvodů obviněný J. B. v odvolání navrhl rekonstrukci skoku poškozeného a vyhotovení znaleckého posudku z oboru psychiatrie k vyšetření zdraví poškozeného a doplnění svědecké výpovědi poškozeného zaměřené na motivy jeho jednání během předmětného dne.

11. Obviněný J. B. má za to, že u předmětného zločinu nelze shledat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem těžké újmy na zdraví poškozeného. Tu si poškozený způsobil při svém významném spoluzavinění, kdy porušil významnou povinnost prevence podle § 2900 občanského zákoníku a nikoli pouze vlivem jednání obviněných. Při hodnocení děje je třeba vzít v úvahu zásadu uvedenou v § 4 občanského zákoníku. Jmenovaný obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, a na usnesení ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1245/2019, hovořící o příčinné souvislosti. Poukázal také na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažena povinnost soudů řádně odůvodnit rozhodnutí. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.

12. Rovněž napadl výrok o trestu, když namítl, že soud nevzal v úvahu polehčující okolnosti jeho doznání k trestné činnosti, prohlášení viny a upřímné lítosti.

13. Závěrem jmenovaný dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozsudek mu předcházející a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Dovolatel L. M. nesouhlasil s tím, že by jeho jednání naplnilo znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. necítil se trestně odpovědným za způsobení těžké újmy na zdraví, která vznikla v důsledku skoku poškozeného z okna jeho bytu, a to z výšky cca 2 m.

15. V době, kdy k poškození zdraví u poškozeného došlo, se v bytě poškozeného ani bytovém domě již nenacházel, což vyplývá z kamerových záznamů. V nemovitosti se nenacházela ani obviněná L. R. V bytě poškozeného se nacházel pouze obviněný J. B. V této době byly vysazeny vstupní dveře, a proto poškozený mohl odejít z bytu volným vstupním vchodem.

16. Poškozený však zvolil jako únikovou trasu okno bytu. Skok z výšky cca 2 m je pro obviněného L. M. nepochopitelný, a to v situaci, kdy si mohl poškozený sednout na okenní římsu a pomalu se sesunout na chodník, případně z římsy pomalu na chodník slézt. V obou případech by tak snížil riziko vzniku těžké újmy na zdraví.

17. Odvolací soud se podle dovolatele L. M. nedostatečně vypořádal s otázkou tzv. přerušení příčinné souvislosti, kterou obviněný namítl. V době, kdy došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví u poškozeného, již útok nepokračoval. Samotné násilí, kterého se měl obviněný L. M. dopustit, nebylo zdaleka tak intenzivní, což dokládá znalecký posudek k posouzení zdravotního stavu poškozeného. Pokud byl poškozený pod stresem a v šoku v důsledku napadení obviněných, to neznamená, že nemohl v dané situaci myslet a jednat racionálně. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 498/2023, vztahující se k neopatrnosti poškozeného.

18. Jmenovaný dovolatel uvedl, že samotné násilí či pohrůžky bezprostředního násilí již nebyly tak intenzivní, jako v okamžiku, kdy obvinění vnikli do bytu poškozeného. Intenzita útoku nebyla vysoká, protože poškozený neutrpěl žádné vážné ani střední zranění. Právně relevantní je, že v době, když se již nenacházel v blízkosti poškozeného, a tedy útok z jeho strany nehrozil, poškozený namísto odchodu ze svého bytu volným vstupním vchodem zvolil způsob úniku z bytu skokem z okna. Obviněný zdůraznil, že neplánoval a nebyl srozuměn s tím, že poškozený si svým únikem z bytu způsobí těžkou újmu na zdraví, a to v situaci, kdy se jeho byt nachází v přízemí domu. Pokračoval, že „těžká újma na zdraví rozhodně nebyla ani cílem poškozeného, tj. poškozený se nechtěl zranit, jednalo se o nešťastnou/smolnou shodu okolností, která byla způsobena nešikovností poškozeného“. Takovou „nešťastnou náhodu“ však dovolateli nelze přičítat jako přitěžující okolnost ke vzniku jeho trestní odpovědnosti za daný zvlášť závažný zločin.

19. Závěrem dovolatel L. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dále, aby zrušil i další rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující.

20. Ve věci se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnili obvinění v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního řízení a vtělili je do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně. Odmítla tvrzení, že by měl existovat zjevný rozpor mezi výsledky dokazování a skutkovým stavem a právním posouzením. Veškeré námitky nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat.

21. Z odůvodnění soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, jakými důkazy byl veden při uznání viny obviněných. Stejně tak odvolací soud reagoval na totožnou argumentaci obviněných v odvolání. Podrobně se zabýval skutečností, že poškozený vyskočil z okna, aby se tak bránil útoku obviněných. Správně odmítl argumentaci obviněných, když je jednoznačné, že jediným motivem k riskantnímu kroku poškozeného byla obava z dalšího jednání obviněných, jemuž byl vystaven a jež ho ohrožovalo na zdraví a na životě. Soud správně odmítl, že by se snad poškozený chtěl zranit, ale naopak šlo o to vymanit se z prostředí, kde mu další zranění hrozila. Jednal za stavu, který navodili všichni obvinění, společným jednáním, a které pro něj rozhodně neskončilo. Zavinění obviněných i k tomuto následku správně dovodil již prvoinstanční soud z jejich předchozího násilného a omezujícího jednání, jímž poškozeného k riskantnímu způsobu útěku dohnali. Právní kvalifikace jednání obviněných je zcela přiléhavá.

22. Státní zástupkyně měla za to, že deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby bylo o dovoláních rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

24. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 10 To 26/2024, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

25. Dovolací soud zde poznamenává, že dovolání obviněného L. M. neuvádí výslovně, o jaký dovolací důvod ze seznamu podle § 265b odst. 1 tr. ř. by se mělo opírat, avšak prezentuje, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jednání podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť dovolatel se necítí být trestně odpovědný za způsobení těžké újmy na zdraví, která vznikla v důsledku skoku poškozeného z okna jeho bytu z výšky 2 m. Tudíž lze s jistou mírou tolerance dovodit, že jeho argumentace naznačuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatelů takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

27. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

30. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili námitky spočívající meritorně ve zpochybnění jejich odpovědnosti za způsobení těžké újmy na zdraví, která vznikla v důsledku skoku poškozeného z okna jeho bytu.

31. Tomu by podle nich měl odpovídat: a) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho variantě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V návaznosti na to pak měl být podle dovolatele J. B. naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

32. Uplatněné námitky mají jeden společný rys. Nejsou námitkami ve věci nově uplatněnými, a tudíž dosud neřešenými, nýbrž výhradami, které poukazují na problematiku, která již byla soudy nižších stupňů podrobně a správně řešena v předchozích fázích trestního řízení. Jsou jimi uvedeny a rozebrány v odůvodněních jejich rozhodnutí, jak bude blíže zmíněno níže. Za dané situace Nejvyšší soud připomíná své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Právě tato situace nastala v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s v odvolání uvedenými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, přičemž dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, není nezbytné, aby opětovně ve všech podrobnostech vykresloval, co již bylo soudy nižších stupňů popsáno. Postačuje tak poukázat na jejich rozhodnutí a připomenout následující skutečnosti.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy: a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

34. Dovolatel přitom musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

35. V posuzované věci lze konstatovat, že oba obvinění v dovolání prezentovali důkazy ze svého vlastního pohledu a měli za to, že soudy nižších stupňů hodnotily chybně provedené důkazy. Tomuto jejich pohledu nelze přisvědčit. Jak je patrno z obsahu odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, tak odpovědi na jejich argumentaci vztahující se ke skoku poškozeného z okna a vzniku těžké újmy na zdraví již jsou obsaženy v odůvodněních soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně v bodu 17. reagoval na jejich předmětnou námitku stanoviskem, že pokud by obvinění neútočili dlouhodobě a masivně na poškozeného, jehož přímo ohrožovali vyvoláním těžké újmy na zdraví a vyhrožovali mu i zabitím, nevolil by poškozený únik z jejich dosahu jediným možným způsobem, tedy skokem z okna. Jedině z uvedeného důvodu poškozený riskantní únik provedl a v důsledku stavu vyvolaného obviněnými, utrpěl zdravotní újmu. Odvolací soud na to navázal v bodu 54. odůvodnění svého rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že jediným motivem poškozeného ke skoku z okna byla obava z dalšího jednání obviněných, jemuž byl vystaven a které ho ohrožovalo na zdraví a na životě, a to nejen v jeho představách, ale i takto byly vynášeny i pohrůžky ze strany obviněných. Poškozený jednal za stavu (násilí), který navodili všichni obvinění, který pro něj rozhodně neskončil, ačkoliv je zřejmé, že bezprostředně v domě (což si vzhledem k dispozicím bytu a předchozímu pohybu obviněných nemusel poškozený uvědomovat) se v daný okamžik nacházel již jen obviněný J. B. Z kamerového záznamu plyne, že poškozený vyskočil v době, kdy byt právě opouštěli obvinění L. M. a L. R., zatímco obviněný J. B. v bytě byl a již na chodníku ležícího poškozeného bez povšimnutí minul, odnášeje z bytu jeho věci. Poškozený se nechtěl zranit, naopak šlo o to vymanit se z prostředí, kde mu minimálně další zranění hrozila.

36. Uvedené zdůvodnění soudů nižších stupňů shledává dovolací soud za správné a přiléhavé, a proto odkazuje v daném směru na obsah odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů. Hodnocení provedených důkazů není libovolným, z důkazů dovozená skutková zjištění jsou přiléhavá a správná. Nelze je tudíž označit za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů.

37. S poukazem na to, co Nejvyšší soud připomenul výše, napadené rozhodnutí (resp. rozsudek soudu prvního stupně) takovou vadou zatíženo není, neboť všechna skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů z provedených důkazů bez pochyb vyplývají.

38. Z uvedeného plyne, že vadou odpovídající první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí netrpí.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

39. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

40. Oba obvinění argumentovali, že v jejich případě není dána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a následkem těžké újmy na zdraví poškozeného, neboť ten si své zranění ve formě těžké újmy na zdraví způsobil sám svým vlastním jednáním, když zcela nesmyslným způsobem vyskočil z okna bytu z výšky cca 1,5 – 2 m, ve kterém byl již jen odcházející J. B. a prokazatelně ho nikdo v tu chvíli neohrožoval. Učinil tak v situaci, kdy si mohl sednout na okenní římsu a pomalu se sesunout na chodník, případně se otočit a z okenní římsy pomalu slézt na chodník. Významným způsobem by tak snížil riziko vzniku těžké újmy na zdraví. Motivem poškozeného bylo od počátku kontaktu s obviněnými vedeno motivem vyprovokovat konflikt a dojít úhony a to pravděpodobně, aby se k němu z lítosti vrátila přítelkyně, která se s ním rozešla. Právní kvalifikace podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku použitá soudy nižších stupňů je tak podle dovolatelů nesprávná.

41. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (kauzální nexus) je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů).

42. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním. S otázkou zavinění souvisí i tzv. teorie přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel u úmyslných trestných činů takový průběh nepředvídal jako možný (a nebyl s ním ani srozuměn) a u nedbalostních deliktů ani předvídat neměl a nemohl.

43. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. R 47/1970-II.). (In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 265, marg. č. 13.)

44. V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba dále poukázat na tu skutečnost, že typově obdobná věc byla již vyřešena Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1176/2020.

45. Ve jmenovaném usnesení vyslovil, že “Jestliže se poškozený po závažném útoku na svou tělesnou integritu a osobní svobodu, který pokračuje nebo hrozí pokračovat, snaží uniknout z bezprostředního fyzického dosahu pachatele, je v příčinné souvislosti s uvedeným útokem případné zranění, které přitom utrpí, i když je toto zranění způsobeno také nikoli optimální volbou varianty nebo způsobu úniku poškozeným. Průběh událostí včetně těžšího následku a příčinné souvislosti je v takovém případě pokryt zaviněním pachatele ve formě nedbalosti (§ 16 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel věděl, tedy měl alespoň hrubou představu o možnosti takového průběhu, anebo o takové možnosti sice nevěděl, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o ní vědět měl a mohl. Významnými okolnostmi tu bude zejména intenzita a závažnost jeho útoku a z nich vyplývající psychický stav poškozeného, možnosti poškozeného zabránit dalšímu útoku, situace na místě a předpokládatelná míra rizika, kterou bude poškozený ochoten podstoupit, aby se dalšímu útoku vyhnul a ze situace unikl“.

46. Stanovisko Nejvyššího soudu vyslovené v uvedeném usnesení zcela odpovídá na námitku nedostatku příčinné souvislosti vznesenou v nynější věci oběma obviněnými. Příčinná souvislost zde byla dána, neboť v posuzované věci násilné jednání obviněných bylo základní a nejvýznamnější příčinou následku v podobě vážného zranění poškozeného. Obviněni úmyslně útočili na poškozeného, způsobovali mu zranění a mohli předvídat, že se pokusí uniknout. Jejich jednání bylo příčinou, bez které by ke skoku poškozeného z okna nedošlo. Příčinná souvislost přerušena nebyla, jednání obviněných zde bylo zcela zásadní okolností, bez které by zranění poškozeného nenastalo. Příčinou, pro kterou se poškozený rozhodl uniknout před obviněnými, bylo jejich předchozí násilné jednání vůči němu. Obvinění vtrhli do bytu poškozeného, napadali ho údery pěstí a kopy do oblasti hlavy a těla, přitom byt krátkodobě opouštěli, aby se do něj zase vrátili .... za opakované bití a pohrůžky zabitím ... požadovali sdělení kódu PIN k odcizené platební kartě. Je tedy třeba akcentovat, že poškozený nemohl vědět, v jaké fázi se fyzický útok proti němu nachází, zda se (obvinění) opět do bytu vrátí, zda bude dále bit či popř. zda bude zavražděn, když tímto mu bylo vyhrožováno. Jediným motivem poškozeného ke skoku z okna byla obava z dalšího agresivního jednání obviněných, které ho ohrožovalo na zdraví i na životě, a to s ohledem na pohrůžky, jimž byl vystaven. Teoretická varianta, že by se poškozený chtěl zranit, je zcela vyloučena, šlo mu o to vymanit se z prostředí, kde mu další zranění hrozila. Dovolací soud zde připomíná, že sami dovolatelé ve svých podáních uváděli, že okno bylo ve výšce toliko cca 1,5 – 2 m. K tvrzení o možnosti poškozeného odejít volným vchodem, neboť měly být údajně vysazeny vstupní dveře ze zárubně, dovolací soud konstatuje, že toto se nezakládá na pravdě, neboť z kamerových záznamů je patrno, že dveře vysadil až obviněný J. B., teprve když definitivně odcházel z bytu s odcizenými věcmi.

47. Dovolací soud také podotýká, že poškozený byl již před skokem zraněn a otřesen v důsledku hrubého násilí na něm spáchaného. Obvinění mu totiž svým předchozím agresivním jednáním způsobili mimo jiné zranění hlavy, tj. podkožní krevní výrony v obličejové a vlasy kryté části hlavy, otok obličeje a zlomeninu nosních kůstek. V těchto souvislostech odmítá jako nepatřičnou argumentaci dovolatele L. M., v níž se dovolatel snažil bagatelizovat význam svého jednání. Tento obviněný jednal jako spolupachatel, a tudíž je mu třeba přičíst veškeré jednání, jehož se všichni obvinění vůči poškozenému společně dopustili. Pokud pak jmenovaný dovolatel připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 498/2023, pak dané rozhodnutí není pro posuzovanou věc přiléhavé, pojednává o odlišné situaci – trestný čin zpronevěry. Ve zde posuzované věci není možné hovořit o nedostatečné obezřetnosti poškozeného, když byl zbitý, zraněný na hlavě zejména v obličeji, měl zlomené nosní kůstky a navíc nevěděl, zda nebude útok pokračovat a či zda nebude dokonce zabit, když mu bylo předtím vyhrožováno smrtí.

48. Dovolatel L. M. také namítl, že neplánoval a nebyl srozuměn s tím, že poškozený si svým únikem z bytu způsobí těžkou újmu na zdraví, a to v situaci, kdy se jeho byt nachází v přízemí domu. Z dikce této námitky je zřejmé, že dotyčný obviněný namítá nedostatek úmyslného zavinění k dané skutečnosti podmiňující užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tato argumentace však nemá potenciál osvědčit existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 17 tr. zákoníku se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Se zřetelem k uvedenému je pak nutné konstatovat, že ve vztahu ke zmíněné okolnosti (těžké újmě na zdraví) postačí v případě skutkové podstaty podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zavinění nedbalostní. Pouze stručně (jelikož v tomto směru relevantní námitky uplatněny nebyly) již lze dodat, že takové zavinění se zřetelem ke všem okolnostem posuzovaného případu a s přihlédnutím k výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno u každého ze spoluobviněných spolehlivě dovodit.

49. Z výše rozvedených důvodů námitky obou obviněných vůči skutkové podstatě trestného činu podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obstát nemohly.

50. Dovolací soud neopomněl, že dovolatel J. B. se vymezil i vůči výroku o výši trestu, když podle něj soud nevzal v úvahu polehčující okolnosti doznání k trestné činnosti, prohlášení viny a upřímné lítosti.

51. K této argumentaci dovolací soud toliko krátce dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

52. Nad uvedený rámec je na místě konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby. Možno rovněž dodat, že uložený trest nelze označit za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.

53. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který dovolatel J. B. poukázal s odkazem na jeho druhou variantu, [tj. přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] v krátkosti dodává, že jestliže nebyly naplněny dovolací důvody podle písm. g) a h) předmětného ustanovení, poté nebyl naplněn ani dovolací důvod podle citovaného ustanovení.

V. Způsob rozhodnutí

54. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30.10. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu