7 Tdo 498/2023

7 Tdo 498/2023-557

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání obviněného J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 8 To 338/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 104/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 5 T 104/2022, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění se obviněný prvního z trestných činů dopustil v podstatě tím, že v období ode dne 27. 3. 2018 do dne 5. 3. 2019 v Brně, s úmyslem neoprávněného obohacení jako zaměstnanec společnosti I. B. a jako osoba oprávněná na základě generální plné moci za tuto společnost jednat (s výjimkou posledních dvou plateb), si nechal od společnosti E., v hotovosti vyplatit finanční částku v celkové výši 1 300 000 Kč (jednotlivé platby jsou uvedeny ve výroku o vině rozsudku), oproti výdajovým pokladním dokladům. Tato částka měla být uhrazena a zaslána na bankovní účet společnosti I. B., o čemž obviněný věděl. Přesto převzatou hotovost této společnosti neodevzdal, ale ponechal si ji pro své osobní účely. Způsobil tak škodu 1 300 000 Kč, a to zčásti na majetku společnosti I. B., ve výši 900 000 Kč, a zčásti – po úpadku společnosti I. B. – na majetku společnosti E., ve výši 400 000 Kč, přičemž tato druhá škoda na majetku vznikla proto, že po úpadku společnosti I. B., obviněný neodevzdal peníze do majetkové podstaty společnosti, a tedy ve smyslu § 249 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), nebyla společnost E., zproštěna svého závazku vydáním peněžních prostředků obviněnému.

3. Pokud jde o přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dopustil se ho obviněný tak, že v období ode dne 16. 4. 2019 do dne 24. 6. 2019, s úmyslem neoprávněného obohacení, jako zaměstnanec společnosti I. B. a jako osoba oprávněná na základě generální plné moci za tuto společnost jednat, dal pokyn a poté předal poškozené E., oznámení společnosti I. B., datované dnem 4. 1. 2019, vystavené neexistující osobou P. M., o změně bankovního účtu. Na základě tohoto oznámení vylákal výplatu pohledávky společnosti I. B., za společností E., na bankovní účet, jehož majitelem byla společnost M., jejíž činnost nesouvisela s I. B., a to přestože k danému jednání již nebyl ze strany I. B., zmocněn, neboť prohlášením konkursu na majetek I. B., ke dni 26. 2. 2019 zanikla ve smyslu § 252 odst. 1 IZ generální plná moc, jíž byl obviněný zmocněn k zastupování společnosti I. B. Na základě oznámení provedla společnost E., tři platby ve dnech 16. 4. 2019, 26. 4. 2019 a 24. 6. 2019 v souhrnné výši 644 650,10 Kč. Tyto finanční prostředky byly z bankovního účtu v hotovosti vybrány osobou jménem P. T. a užity neznámým způsobem, čímž obviněný způsobil poškozené společnosti E., škodu v celkové výši 644 650,10 Kč, neboť společnost E., předmětný závazek plnila až po prohlášení konkursu na majetek společnosti I. B., přičemž předmětné plnění se nedostalo do majetkové podstaty I. B., a tedy poškozená E., nebyla svého závazku zproštěna ve smyslu § 249 odst. 2 IZ.

4. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestnou činnost soud prvního stupně obviněného odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců zařadiv ho do věznice s ostrahou. Obviněnému byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 150 denních sazeb o výši jedné denní sazby 500 Kč, tedy v souhrnu 75 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. V adhezním řízení soud prvního stupně uložil obviněnému nahradit poškozené E., škodu ve výši 644 650,10 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Obviněný a poškozená E., se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 8 To 338/2022, byl ve prospěch poškozené společnosti zrušen výrok o náhradě škody, a odvolací soud nově uložil obviněnému uhradit poškozené E., škodu ve výši 1 044 650,10 Kč; odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. Obviněný především namítal, že (1) nebyla prokázána skutečnost, že by podpis na listině, kterou byla poškozené společnosti E., oznámena změna bankovního účtu, zfalšoval obviněný, přičemž soud nevyhověl důkaznímu návrhu znaleckým posudkem z oblasti písmoznalectví. Návazně na to pak byl dán extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry v této otázce.

8. Podle obviněného (2) byl dán extrémní rozpor i v otázce, zda se obohatil tím, že byly peníze zaslány na jiný účet, ač z důkazního řízení nevyplynulo, že by měl jakýkoli vztah s P. T., který peníze z bankovního účtu vybral. Nevyplynul ani důvod, proč by obviněný chtěl, aby se P. T. obohatil. Odkázal na některé formulace soudů z předchozího řízení, příkladem, že „si obžalovaný peněžní prostředky přisvojil“.

9. Dále (3) byl dán extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry v otázce platnosti plné moci, neboť z dokazování vyplynulo, že oznámení bylo předáno dne 8. 2. 2019, tedy přede dnem 26. 2. 2019, kdy nastaly účinky podle § 252 odst. 1 IZ, zatímco však ze skutkové věty plyne, že k předání oznámení již nebyl zmocněn, protože ke dni 26. 2. 2019 zanikla plná moc obviněného.

10. Konečně (4) byl dán extrémní rozpor i v závěru o tom, že si obviněný přisvojil veškeré finanční prostředky, které přijímal v hotovosti. Odkázal na výpovědi svědků M. R. a J. L. Poukázal na vyjádření prvostupňového soudu, podle něhož „nelze rozklíčovat, zda peníze, které obžalovaný přijal, šly na účet či nikoliv“. Upozornil rovněž, že soud nevyloučil možnost, že alespoň část vybraných peněz mohla být ukládána na bankovní účet společnosti I. B. Poukázal i na logickou nesrovnalost, neboť ho tížily exekuční řízení a dluhy ve výši desítek tisíc Kč, které by snad splatil, pokud by se dostal k takovému množství finančních prostředků.

11. V otázkách hmotněprávního posouzení obviněný namítal, že (5) nebylo správně posouzeno, že by jednal v přímém úmyslu, a že (6) nebylo správně posouzeno, že by škoda společnosti E., vznikla v důsledku předložení listiny. Podle obviněného totiž listina nenaplňovala náležitosti dodatku ke smlouvě sjednané mezi poškozenou E., a společností I. B., a tedy pokud podle ní poškozená postupovala, postupovala v rozporu se smlouvou, a sama tedy tímto jednáním způsobila škodu jí vzniklou.

12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, stejně jako aby zrušil předchozí prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí obsahově navazující, a aby zprostil obviněného obžaloby.

13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla následující.

14. V otázce namítání extrémního rozporu mezi skutkovým závěrem soudu o zpronevěření peněz s provedeným dokazováním měla za to, že dovolací argumentace obviněného se omezuje pouze na prosazení vlastní verze skutkového děje ve smyslu jeho obhajovacích tvrzení. Tyto námitky se pak vymykají judikovaným podmínkám zásahu do skutkového stavu ve věci v řízení o dovolání. Pokud se pak obviněný dovolával obsahu výpovědí svědků M. R. a J. L., tito svědci nepodali takovou informaci, kterou tvrdí obviněný; obhajoba ani jinak žádným přesvědčivým způsobem nedoložila, že by byly převzaté finanční prostředky použity v souladu s jejím účelovým určením, tj. v zájmu pokrytí provozních nákladů společnosti. Finanční prostředky, které inkasoval obviněný, neprocházely pokladním stavem společnosti, stejně jako nebyly vloženy na bankovní účet společnosti, což obviněný nebyl schopen vysvětlit.

15. V otázce opomenutého důkazu [ad (1)] státní zástupkyně uvedla, že nešlo o podstatný důkaz. Obviněný, jak vyplývá i ze skutkové věty, byl viněn za předání listiny, nikoli za její podpis. Předání pak bylo prokázáno celou řadu svědků, jak byli vyjmenování v bodu 6. na straně 6. odvolacího rozhodnutí.

16. K tvrzené neobezřetnosti poškozené E., [ad (6)] státní zástupkyně uvedla, že co do tvrzení nedodržení formy změny smlouvy, podstata výchozího smluvního ujednání mezi stávajícími smluvními partnery se nikterak nezměnila a ke změně došlo pouze v označení inkasujícího účtu, o němž se poškozená společnost na podkladě předložené listiny mylně domnívala, že přísluší téže inkasující společnosti. Státní zástupkyně dále obecně k problematice obezřetnosti poškozeného poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018.

17. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

18. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

20. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností o 1. 1. 2022 do § 265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04).

Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Šlo o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, zejména v případech tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.

Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.

22. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).

23. Pod tento dovolací důvod tak nelze podřadit dovolací námitky obviněného směřující do (1) opomenutého důkazu při prokazování autora podpisu na oznámení o změně bankovního účtu, a do (2) extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry v otázce, zda se obviněný obohatil tím, že (v případě skutkové děje popsaného v bodu 2. výroku o vině) byly peníze zaslány na jiný účet. Žádná z těchto námitek totiž nemíří na rozhodná skutková zjištění, jak vyžaduje zákonný text dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. K námitce ad (1) Nejvyšší soud uvádí, že soudy v předchozím řízení nevycházely ve svých skutkových zjištění z podpisů na listinách, nýbrž především z obsahu svědecké výpovědi. Soud prvního stupně uvedl, že „[svědkyně N.] N. převzala listinu od [obviněného J. H.] dne 8. 2. 2019, osobu [obviněného] znala, naskenovala příslušný dokument, kdy je zřejmé, že to nebyla listina v obálce, originál této listiny je nepřeložený, tak jak je založen ve spise. Podle označení vepsala do systému předmět a dále se tato listina v rámci interních spisů elektronicky převedla na příslušná oddělení. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, že by mělo dojít k nějaké manipulaci s touto listinou […], kdy sama svědkyně označuje [obviněného] za osobu, která tuto listinu předložila“ (bod 15. prvostupňového rozhodnutí). Stejné platí i o převzetí příjmových dokladů (tamtéž, resp. bod 4. odvolacího rozhodnutí). Nejvyšší soud pak shledává skutkový závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo předal listinu do sféry poškozené, za dostatečně podložený právě zmíněnou výpovědí svědkyně N. N., a nejedná se tedy o rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že skutečnost, zda pak podpis u smyšlené osoby zfalšoval právě obviněný, nebo zda si toto zfalšování nechal provést někým jiným (třeba pro vychýlení výstupů znaleckého posudku v oblasti písmoznalectví), nemá pro právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku významu. Ačkoli soud prvního stupně ve svém odůvodnění obsáhl krátké pojednání o podobnostech podpisu (bod 15. prvostupňového rozhodnutí), nepromítl žádný takový závěr do skutkové věty, ve které za součást podvodného jednání označil pouze předání této listiny, což bylo prokázáno zmíněnou svědeckou výpovědí. Nejvyšší soud se tak přiklání k vyjádření státní zástupkyně v tom, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by listinu podepsal. Tato námitka se proto nedotýká rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a jako taková je nepodřaditelná pod tento nebo jiný dovolací důvod.

25. K námitce ad (2) Nejvyšší soud uvádí, že pro závěr o spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku není podmínkou, aby pachatel obohatil právě sebe. Pachatel tohoto trestného činu může obohatit i pouze třetí osobu (srov. znění zmíněného ustanovení „kdo sebe nebo jiného obohatí“), přičemž právě naplnění této alternativy bylo soudy ve věci zjištěno (viz znění právní věty bodu 2. výroku o vině rozsudku městského soudu). Proto soud není v otázce viny povinen zjišťovat, zda se obviněný k „odkloněným“ penězům později dostal a přivlastnil si je, neboť by to bylo nadbytečné, a tedy mimo rámec dokazování ve smyslu imperativu obsaženého v § 2 odst. 5 tr. ř. Ani tato námitka se proto nedotýká rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a jako taková je tato námitka nepodřaditelná pod tento nebo jiný dovolací důvod.

26. Pod tento dovolací důvod však lze podřadit s mírou tolerance námitku do (3) extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry v otázce platnosti plné moci a časového vymezení nakládání s ní, a do (4) extrémního rozporu v tom, zda si obviněný přisvojil veškeré finanční prostředky, které přijímal v hotovosti. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

27. K námitce ad (3) Nejvyšší soud uvádí, že znění skutkové věty bodu 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku), proti kterému obviněný ve svém dovolání v dané souvislosti brojí, je správné, ale umožňuje dvojí výklad. Skutková věta totiž mimo jiné a zkráceně uvádí, že z titulu generální plné moci nejprve dal obviněný pokyn a poté předal poškozené E., oznámení společnosti I. B., datované dnem 4. 1. 2019, vystavené neexistující osobou P. M., o změně bankovního účtu, na základě čehož vylákal výplatu pohledávky společnosti I. B., za společností E., a to přestože k danému jednání již nebyl ze strany I. B., zmocněn, neboť prohlášením konkursu na majetek I. B., ke dni 26. 2. 2019 zanikla ve smyslu § 252 odst. 1 IZ generální plná moc. Toto znění lze vyložit tak, že obviněný nebyl zmocněný k předání listiny se změnou čísla účtu (proti tomuto výkladu, s poukazem na časové momenty, brojí text dovolání), nebo tak, že obviněný nebyl zmocněný k vylákání, resp. obdržení finančních prostředku na bankovní účet podle předložené listiny.

28. Při prvním výkladu by se pak musel Nejvyšší soud přiklonit k obviněnému v tom, že v době předání listiny dne 8. 2. 2019 byla plná moc stále platná, neboť konkurs na majetek společnosti I. B., byl prohlášen až ke dni 26. 2. 2019. Předání listiny bylo v tomto smyslu skutečně oprávněné, protože obecně lze akceptovat, aby osoba odpovědná za převzetí peněz od dlužníka (k tomu zmocněná) tyto peníze nechala převést na bankovní účet podle její volby (a pak s nimi řádně naložila). Byť v této věci je situace i ohledem na předcházející jednání obviněného popsané v bodu 1. výroku o vině zjevné, že předání listiny bylo pokryto zlým úmyslem obviněného odvést peníze mimo dispozici jak poškozené společnosti E., tak společnosti I. B. Proto pokud byl obviněný ke dni předání listiny (plné moci) stále zmocněn k jednání za společnost I. B., potom toto předání nelze považovat za uvedení v omyl ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale spíše o změnu způsobu, kterým se chtěl obviněný dále dopouštět trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Trestný čin podvodu, kterého se měl obviněný dopustit skutkem podle citované části skutkové věty, pak obviněný spáchal spíše zamlčením podstatné informace o tom, že prohlášením konkursu pozbyl oprávnění jednat za společnost I. B. a nechal, aby poškozená E., uskutečňovala, a to opakovaně a v časovém odstupu, platby na poskytnutý bankovní účet, který nepatřil společnosti I. B. (v daném ohledu, resp. stran uvedených alternativ, ovšem obviněný žádné námitky nevznesl).

29. Pokud tedy soud prvního stupně uvedl v cit. části skutkové věty i informaci o předání listiny, učinil tak, neboť zmíněná skutková okolnost měla na provedení trestného činu významný podíl, resp. měla ve skutkové ději své relevantní místo, neboť byla definiční pro způsob vylákání peněz z poškozené, a to převedením na bankovní účet osoby, která v této věci figurovala jako tzv. bílý kůň. Správně a v návaznosti na provedené důkazy pak bylo vymezeno i spáchání deliktu, neboť podle bodu 2. výroku o vině se předmětného trestného jednání obviněný dopustil v době od 16.

4. 2019 do 24. 6. 2019, z čehož plyne, že soud prvního stupně nepovažoval předání listiny za skutkovou okolnost významnou pro právní kvalifikaci, když k tomuto předání došlo před 16. 4. 2019. V takovém případě není námitka obviněného (ve které tvrdil existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právním posouzením, byť má i jisté hmotněprávní souvislosti) opodstatněná, protože citovanou část skutkové věty je třeba vykládat tak, že nedostatek zmocnění soud prvního stupně spojoval s převodem peněz, nikoli s předáním listiny.

30. K námitce ad (4), ve které obviněný tvrdil, že si nepřisvojil svěřené finanční prostředky, naopak je použil na úhradu provozu společnosti I. B., platby dodavatelům a úhradu mezd, Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není opodstatněná. Jak se totiž jeví z obsahu dovolání, obviněný se snaží vytvořit pochybnost prosazováním jím tvrzeného skutkového děje na podkladu odlišného hodnocení důkazů, konkrétně výpovědí svědků M. R. a J. L. S prvním svědectvím se přitom odvolací soud vypořádal, když došel k závěru, že svědek M. R. ve skutečnosti neměl žádný přehled o záležitostech placení mezd (viz bod 6. rozhodnutí odvolacího soudu). Odkázat lze na jeho výpověď z hlavního líčení ze dne 25. 7. 2022 (č. l. 314), kde sice svědek uvedl, že se finanční prostředky měly používat na úhradu mezd, nicméně v navazujících otázkách to nebyl schopný vysvětlit. Svědek pak explicitně uvedl, že mzdy nikdy nedělal a neví, kdo to měl na starost, na což poukázal i odvolací soud (znovu bod 6. jeho rozhodnutí). Pokud obviněný ve svém dovolání tvrdil, že svědek J. L. potvrdil, že mzda mu byla vyplácena někdy hotovostně oproti pokladnímu dokladu, k tomu se nelze bez dalšího přiklonit. Svědek totiž sice v hlavním líčení ze dne 29. 8. 2022 na dotaz uvedl: „Myslím si, že [mi byla hrazena mzda] na účet, nebo hotově oproti pokladnímu dokladu,“ (č. l. 356), ovšem o chvíli později na dotaz řekl: „Mohlo se stát, že mi byla dána mzda v hotovosti.“ (č. l. 357). Je pak logické, že takto nejisté výroky snížily hodnotu důkazu, ať už v případě prvního nebo druhého svědectví. Nejvyšší soud tak nemá žádné výhrady k tomu, že soudy v předchozím řízení neuvěřily verzi skutkového děje prezentovaného obviněným, a naopak došly k odlišným zjištěním, které ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnily, a to jak prvostupňový (bod 16. svého rozhodnutí), tak i druhostupňový (bod 6. svého rozhodnutí) soud. Na uvedené závěry pak nemá podstatnější vliv, že proti obviněnému byla vedena v jiných věcech exekuční řízení a prostředky případně získané trestnou činností nepoužil na uspokojení těchto dluhů.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl naplněn.

32. Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

33. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku do (5) subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zvláště ve vztahu ke škodě, a námitku do (6) příčinné souvislosti stran téže skutkové podstaty mezi jednáním obviněného a vzniklou škodou, neboť škodu si měla přivodit sama poškozená svou neopatrností.

34. K námitce ad (5) Nejvyšší soud konstatuje, že k dané problematice se poněkud zjednodušeně s odkazem na objektivní stránku aplikované skutkové podstaty vyjádřil již soud prvního stupně, podle něhož „po stránce subjektivní jednal [obviněný] v úmyslu přímém [pod bodem 2. skutkové věty], neboť sebe nebo jiného obohatil tím, že jiného uvedl v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu“ (bod 17. prvostupňového rozhodnutí). Nicméně z rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že úmysl obviněného „jednoznačně vyplývá ze způsobu provedení trestní činnosti,“ (bod 7. odvolacího rozhodnutí), což je nutné doplnit o vyjádření, podle něhož soud „neuvěřil tomu, že [obviněný] nevěděl o finanční situaci I. B. a o tom, že byl vyhlášen úpadek této společnosti, neboť již dne 21. 1. 2019 byla doručena společnosti I. B., výzva k insolvenčnímu návrhu, kdy 21. 2. 2019 bylo soudu doručeno vyjádření dlužníka podepsané jednatelem M. R., který jak vyplývá z provedeného dokazování o fungování společnosti měl informace zprostředkované toliko přes [obviněného], se kterým, jak uvedl, vše probírali“ (bod 6. odvolacího rozhodnutí).

35. Nejvyšší soud k tomu bez výhrad souhlasí, že přímý úmysl obviněného zapadá do jeho celkového jednání, stran něhož soudy dovodily, že obviněný o úpadku věděl. Nejvyšší soud připojuje, že obviněný především jen navazoval na dosavadní úmyslnou trestnou činnost, jejíž právní kvalifikace se kvůli pozbytí platnosti plné moci a zamlčení této skutečnosti změnila z trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku na trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

36. Pokud pak obviněný ve svém dovolání namítl, že nelze dovodit přímý úmysl, protože není znám vztah mezi obviněným a svědkem P. T. a protože není znám osud vylákaných peněz, tyto okolnosti jsou pro právní kvalifikaci trestného činu podvodu i jeho zavinění nadbytečné; obviněný se ve své argumentaci v podstatě vrací k polemizování nad tím, koho ve skutečnosti svým jednáním obohatil, s čímž se Nejvyšší soud vypořádal již shora v tomto rozhodnutí [viz námitka ad (2)]. Tato námitka tak je zjevně neopodstatněná.

37. K námitce ad (6) Nejvyšší soud uvádí, že jde-li o soukromoprávní vztah, je jistě namístě klást na jeho samotné účastníky, aby dbali na ochranu svých majetkových zájmů, tedy aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když jsou k tomu k dispozici snadno dosažitelné prostředky (pozn. – v této věci obchodní rejstřík). Z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je jistě nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho vlastních práv a majetkových zájmů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, uveřejněné pod č. 66/2010 Sb. rozh. tr., srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, bod 47 a násl.).

38. Pokud pak obviněný ve svém dovolání poukazuje na neopatrnost poškozeného, pak Nejvyšší soud uvádí, že nedostatečná obezřetnost poškozeného může ovlivnit trestnost činu zpravidla dvěma způsoby: zaprvé a jak vyplynulo shora, může nedostatečná obezřetnost poškozeného, resp. jeho participace na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán, vést k aplikaci subsidiarity trestní represe [srov. JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled). In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23 nebo shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22] nebo zadruhé může nedostatečná obezřetnost poškozeného přerušit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu, jak v této věci namítá obviněný.

39. K přerušení příčinné souvislosti však Nejvyšší soud připomíná, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněné pod č. 16/2002 Sb. rozh. tr.). K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1623/2015).

40. V této věci nelze shledat, že by byla narušena příčinná souvislost. Obviněný pro poškozenou společnost vytvořil situaci, v níž v důsledku jeho zamlčení podstatných okolností při zohlednění nastavených praktických postupů (pravidelné splácení dluhu do rukou obviněného) došlo k následku trestného činu. Kdyby nezamlčel, že mu zaniklo zmocnění k jednání za společnost, a tedy že mu již nemá poškozená platit na bankovní účet, který k osobnímu výběru finančních prostředků určil, nedošlo by k převodu těchto peněz do sféry třetí osoby – evidentně bílého koně. Skutečnost, že poškozená E., jednala podle situace, kterou obviněný svým podvodným jednáním vytvořil, nemůže narušit příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1304/2004, uveřejněné pod č. 13/2005 Sb. rozh. tr.).

41. Jinak řečeno, poškozená společnost E., mohla být ve vztahu k přijetí informace o změně účtu obezřetnější, avšak, jak vyplývá ze soudní praxe, ani existence objektivní možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti nutně trestní odpovědnost nevylučuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 799/2017), jestliže k ní poškozený nepřistoupil pod vlivem působení pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). V této věci byl obviněný ke dni předání pokynu ještě stále zplnomocněný, navíc ze zavedené obchodní praxe obviněný pravidelně zastupoval společnost I. B. právě při správě pohledávek za společnost a výběru dlužných částek. V takovém případě není namístě vyloučit trestní odpovědnost obviněného, ať už v rovině materiální složky trestnosti, nebo v rovině naplnění objektivní stránky trestného činu skrze přerušení příčinné souvislosti. To stejné lze říct i o neobezřetnosti co do nesplněných podmínek změny smlouvy.

42. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněný svým souhrnným jednáním za využití svého postavení vlákal poškozenou do takové situace, že když byl prohlášen konkurs na majetek společnosti I. B., čekal, až poškozená sama a v omylu vykoná ke své škodě vůli obviněného. Tato námitka tak je zjevně neopodstatněná.

43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak rovněž nebyl naplněn.

V. Závěr

44. S ohledem na všechny shora popsané závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci obviněného J. H. za zčásti nepodřaditelnou pod jakýkoli zákonný dovolací důvod, ve zbytku pak za zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

45. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Radek Doležel předseda senátu