6 Tdo 785/2025-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 7 To 60/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 88/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 1 T 88/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: od konce roku 2022 do 4. 4. 2023 s cílem přimět poškozenou J. J., nar. XY, k tomu, aby s ním nadále udržovala milenecký poměr, jí prostřednictvím komunikačních aplikací vyhrožoval, že pokud jejich vztah ukončí, tak jí zničí život, fyzicky napadne ji i jejího manžela a manželovi o jejich vztahu řekne,
v uvedeném období opakovaně, nejméně v desíti případech, přišel na pracoviště poškozené do prodejny XY v ulici XY v Jihlavě a hlasitě tam vykřikoval, že je poškozená kráva, že půjde k soudu a že všechny zlikviduje,
dne 24. 3. 2023 v době kolem 4:30 hodin u domu č.p. XY na ulici XY v Jihlavě po předešlé slovní rozepři poškozenou J. J. fyzicky napadl dvěma údery otevřenou dlaní do oblasti levé tváře, a přitom na ni křičel, že je děvka, špína, atd.,
dne 4. 4. 2023 v době kolem 4:50 hodin na XY náměstí v Jihlavě křičel na kolegyni J. poškozenou N. Š., nar. XY, že se jich nebojí a klidně můžou volat policii, která nic nezmůže, že vše vymlátí a zničí jim životy, a tyto výhružky ve vztahu k poškozené N. Š. zopakoval téhož dne kolem 10:00 hodin na jejím pracovišti v prodejně XY na ulici XY v Jihlavě.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 7 To 60/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Karla Sedláčka dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nižších stupňů se dopustily natolik závažných vad v posouzení skutkových zjištění, že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Závěr o vině pak nemá mít žádnou oporu v provedeném dokazování, naopak podle obviněného je výsledkem libovůle. Rovněž se vymezil i proti výši uloženého trestu, který shledal za nepřiměřený s ohledem na tresty, které mu již byly uloženy. Primární pochybení přitom spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který ho měl v rozporu s § 206a a 206b tr. ř. nedostatečně poučit o právu prohlásit vinu, případně o právu sjednat dohodu o vině a trestu. Dotyčný soud ho nepoučil o tom, jaký budoucí vliv by případné prohlášení viny mohlo mít na ukládaný druh a výměru trestu, další průběh hlavního líčení a o následcích takového prohlášení, především ve vztahu k odvolání státního zástupce, které by i nadále mohlo být podáno v neprospěch obviněného. Tím došlo k omezení práva na obhajobu a současně to ovlivnilo obviněného svou vinu neprohlásit, ačkoliv takto učinit nejprve chtěl. V tomto ohledu provedená protokolace neodpovídá skutečnému průběhu začátku hlavního líčení konaného dne 29. 8. 2024.
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna tomu předcházející rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) se k podanému dovolání vyjádřil tak, že většinu dovolatelovy argumentace představují pouhé abstraktní výhrady. K takto nespecifikovaným prohlášením se však nelze kvalifikovaně vyjádřit. Proto v obecné rovině pouze uvedl, že učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy. Rovněž i právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces byla zachována v zákonném rozsahu. Stran namítaných nedostatků v poučení o právu prohlásit vinu, příp. o možnosti sjednat dohodu o vině a trestu, státní zástupce doplnil, že nedošlo k negativnímu zásahu do práv obviněného. Ostatně sám obviněný nepopisuje konkrétní zásah do práva na obhajobu. Nadto byl v průběhu hlavního líčení zastoupen obhájcem, jenž mu poskytoval nezbytnou právní pomoc, a sám obviněný prohlásil, že se necítí vinen. Za této situace proto i proběhlo hlavní líčení ve „standardní“ podobě, v rámci kterého obviněný mohl veškerá svá práva plně uplatnit a rozvinout. V neposlední řadě státní zástupce ještě dodal, že výhrady vůči správnosti poučení či protokolaci nelze pod užitý dovolací důvod podřadit.
7. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
8. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, podle níž státní zástupce nesprávně označil dovolací argumentaci k porušení práva na spravedlivý proces za obecnou. Obviněný konkrétně popsal, v čem spatřuje jednotlivá pochybení soudu. Dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu také uvedl, že na poučovací povinnost soudu nemá vliv, zda byl obviněný zastoupen obhájcem. Ostatně prohlášení je činěno obviněným vůči soudu, což obhájce nemůže ovlivnit. Pochybením v trestním řízení bylo i neprovedení navrhovaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie vzhledem k sebevražednému pokusu obviněného.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 7 To 60/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., (byť nutno podotknout, že v dovolání je nesprávně označena forma rozhodnutí odvolacího soudu, což však nebrání meritornímu přezkumu dovolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí bylo přesně označeno datem jeho vydání, spisovou značkou a označením soudu, který je vydal, což materiálně naplňuje smysl dotčené části citovaného ustanovení trestního řádu), podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Podané dovolání obviněného je přípustné i přes to, že výrok o trestu z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (potvrzený soudem odvolacím) byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 8. 2025, č. j. 10 T 101/2024-260, pravomocně zrušen a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku nahrazen uložením souhrnného trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 3, 4 tr. ř.) na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním, popřípadě výrok rozhodnutí napadený dovoláním. Jestliže by po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo k jeho zrušení, popřípadě by došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. právě v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak by dovolací soud nemohl přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo nepřípustné a bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. V posuzované věci je zřejmé, že v době rozhodování dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí nadále existuje výrok o vině, neboť ten nebyl v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu nijak dotčen. Právě proti tomuto výroku především směřuje podané dovolání obviněného. Za této situace pak neexistuje překážka, pro kterou by nemohlo dojít k dovolacímu řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004).
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. IV. Posouzení důvodnosti dovolání
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
14. Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou kompenzovány povinným zastoupením advokátem. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, případně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023, podle kterých význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem.
15. K té části dovolací argumentace obviněného, v níž se vymezuje vůči učiněným skutkovým závěrům, nutno konstatovat, že je na dovolateli vymezit a konkretizovat své námitky. Takový postup aproboval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Obviněný v dovolání sice odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím kterého však brojil výlučně proti skutkovým zjištěním, a to pouze obecně a proklamativním způsobem, aniž by přesně vymezil či jinak konkretizoval své jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný primárně brojí proti postupu soudu prvního stupně, který podle jeho mínění jej neměl dostatečně poučit o důsledcích prohlášení viny, příp. sjednání dohody o vině a trestu, na ukládaný druh a výměru trestu, další průběh hlavního líčení a ve vztahu k odvolání státního zástupce. Tím mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu, potažmo na spravedlivý proces. Rovněž se vymezil i proti uloženému trestu, který označil za nepřiměřený.
17. Vznesené námitky ohledně nedostatků v poučení o institutu prohlášení viny (a dohody o vině a trestu) se nachází zcela mimo uplatněný dovolací důvod. Pokud by ovšem tyto byly důvodné, byly by způsobilé dosáhnout ústavní dimenze porušení práva na spravedlivý proces vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud si je vědom ústavní dimenze soudního rozhodování a z toho plynoucí povinnosti interpretovat veškerá ustanovení konformně s ústavním pořádkem, včetně dovolacích důvodů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Tedy v rámci dovolacího přezkumu je přihlíženo i k aspektům trestního řízení majícím ústavněprávní přesah, jsou-li důvodně vzneseny. Jestliže obviněný dovozuje porušení práva na spravedlivý proces skrze tvrzené nedostatky v tomto poučení, jde o námitku podléhající do jisté míry dovolacímu přezkumu.
18. V uvedené souvislosti ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vznesená námitka se nachází mimo standardní rámec dovolacího přezkumu (§ 265b tr. ř.), a proto má možnost posoudit ji výhradně z hlediska dodržení základních principů spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu je nezbytné zkoumat, zda bylo namítané pochybení fakticky způsobilé vyvolat situaci, jejímž následkem by bylo zkrácení ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. Z právě zmíněné premisy vychází ve své judikatuře i Ústavní soud, který např. v usnesení ze dne 27.
8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, konstatoval, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Jinak vyjádřeno, jestliže dovolací argumentace mimo rámec taxativního výčtu dovolacích důvodů dosahuje ústavněprávních hranic, zákonitě tomu musí odpovídat i nastavení kritérií pro posouzení namítaných vad. Z judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07) vyplývá, že spravedlivost řízení je třeba posuzovat jako celek a to, zda celkový průběh řízení je s to garantovat spravedlivý výsledek. I kdyby tedy bylo zjištěno, že některé dílčí ustanovení trestního řádu bylo porušeno, nemusí vždy dojít ke zrušení napadených rozhodnutí, pokud takové porušení práva nedosahuje oné ústavněprávní dimenze.
19. I s ohledem na tyto limity dovolacího přezkumu v předmětném případě je proto vhodné uvést následující. Prohlášení viny je dobrovolným vyjádřením obviněného, které činí po poučení soudem podle své vůle o činu, který mu je kladen za vinu, a souhlasí s tím, že ho spáchal i s tím, jak byl v obžalobě právně posouzen. Jde o svobodný projev vůle čímkoliv nepodmíněný. O tomto prohlášení rozhoduje soud tak, že vysloví, zda ho přijímá nebo nepřijímá (§ 206c odst. 4 tr. ř.). Ustálená judikatura k tomu dodává, že řádné poučení by mělo zajistit, že je „obviněný srozuměn s tím, že prohlášení viny nelze vzít zpět, a že soudy rozhodující v daném řízení, což není jen soud, který prohlášení viny přijímá, nejsou mimo zákonné limity při výměře trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu nikterak omezeny“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23). V rámci poučení k institutu prohlášení viny by tak měly být obviněnému objasněny důsledky, které pro něj z tohoto postupu plynou. Především pak v této souvislosti musí být obviněnému zřejmé, že trest uložený soudem prvního stupně lze napadnout odvoláním. Odpovědnost za uvedené přitom nelze přenášet na obhájce, takže ji neumenšuje ani skutečnost, že obviněný je v hlavním líčení právně zastoupen osobně přítomným advokátem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 986/2022).
20. V reakci na námitky obviněného, že zápis v protokolu z hlavního líčení neodpovídá jeho průběhu, si Nejvyšší soud přehrál zvukový záznam pořízený během předmětného hlavního líčení konaného dne 29. 8. 2024, podle kterého byl obviněný za přítomnosti obhájce v čase 6:19 minuty doslovně poučen takto: „Dále vás poučím o tom, že můžete využít institutu prohlášení viny, což by znamenalo, že byste souhlasil s tím, co je vám kladeno za vinu v obžalobě, tak jak byla přednesena a s právní kvalifikací, která tam byla uplatněna. Pokud by soud toto prohlášení viny přijal, tak by to bylo vnímáno jako výrazně polehčující okolnost při ukládání trestu, jeho druhu a výměry. Nemohl byste si však pak už podat opravný prostředek do výroku o vině, mohl byste se nadále odvolávat do výroku o trestu“.
21. Na tomto podkladě nelze přisvědčit obviněnému, že by poučen v jím namítaném smyslu nebyl, naopak je nade vší pochybnost doloženo, že se mu poučení ve smyslu § 206c tr. ř. dostalo. Všechny pro obviněného relevantní důsledky prohlášení viny mu byly sděleny, včetně rozsahu jeho odvolacích práv, resp. jejich omezení. Tím spíše se však námitky obviněného stávají zmatečnými. Obviněný konkrétně vytkl, že i přes poskytnuté poučení nevěděl „jaký budoucí vliv toto případné prohlášení viny může mít na ukládaný druh a výměru trestu“, „se nemůže bránit podáním odvolání než do výroku o trestu“, a že „nadále platí právo obžaloby podat proti takovému rozsudku další odvolání v neprospěch“. K prvním dvěma výtkám postačí konstatovat, že jsou zjevně nepravdivá, jak dokládá přepis zvukového záznamu v předchozím bodě. Oproti tomu poslední výtka je zavádějící, neboť jednak ustanovení § 206c tr. ř. definující podstatu prohlášení viny neobsahuje zmínku o rozsahu odvolacích práv státního zástupce, jednak nejde o důsledek prohlášení viny, který by se vztahoval k osobě obviněného. Jak bylo rozvedeno v bodě 21. tohoto usnesení, smyslem poučení o prohlášení viny je objasnit obviněnému, co pro něj jako stranu trestního řízení znamená prohlásit vinu. Jelikož státní zástupce je stranou odlišnou od obviněného, z logiky věci jeho procesní práva nejsou předmětem poučovací povinnosti ve smyslu § 206a odst. 1 tr. ř.
22. Nejvyšší soud se ztotožňuje s citovaným stanoviskem Ústavního soudu, že přítomnost obhájce neopravňuje soud zanedbat svou poučovací povinnosti, současně však není úkolem soudu zpochybňovat strategii obhajoby obviněného. Pokud dovolatel neporozuměl nějakému vyjádření soudu, příp. jednostranně presumoval nad rámec poskytnutého poučení i nějaké další důsledky (viz předchozí bod tohoto usnesení), měl možnost se obrátit na soud během uvedeného segmentu hlavního líčení nebo i na svého obhájce a své závěry si ověřit. Že tak neučinil, ač tu možnost měl, jde k jeho vlastní tíži, neboť v souladu s doktrínou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) účastník si odpovídá sám za ochranu práv, která jsou plně v jeho dispozici. Jak přitom plyne ze zvukového záznamu z předmětného hlavního líčení, obhájce výslovně uvádí (v čase 7:25 minuty zvukového záznamu) „ohledně toho procesního postupu, jestli nezměníte na návrh pana státního zástupce, tak jdete do toho rizika“. Obviněný i přes to setrval na svém stanovisku, že se cítí nevinen a vzhledem k uvedenému nezavdal soudu jakýkoliv důvod k pochybnostem o jeho informovaném rozhodnutí vinu neprohlásit. Uvedené dále umocňuje i skutečnost, že poučení o podstatě prohlášení viny si obviněný vyslechl podruhé, neboť úplně první hlavní líčení v předmětné trestní věci bylo konáno 11. 9. 2023 a s ohledem na změnu v osobě samosoudce muselo být podle § 219 odst. 3 tr. ř. provedeno znovu. Tedy měl fakticky o to více prostoru si ujasnit všechny náležitosti tohoto právního institutu.
23. V neposlední řadě Nejvyšší soud má za nelogickou argumentaci obviněného, že kvůli absenci uvedených konkrétních informací se rozhodl změnit svůj názor a svou vinu neprohlásil. V prvé řadě se ze spisového materiálu podává, že rozhodnutí neprohlásit vinu učinil již dne 11. 9. 2023 během prvního hlavního líčení (č. l. 93). Na tomto svém stanovisku setrval i během předmětného hlavního líčení ze dne 29. 8. 2024. Tedy nedostatky v pozdějším poučení měly retroaktivně ovlivnit názor obviněného. Nelogickým je pak předmětné tvrzení i v kontextu namítaných nedostatků v poučení. Obviněný totiž fakticky namítá, že kdyby věděl o oprávnění státního zástupce podat odvolání v jeho neprospěch, prohlásil by vinu. Z toho pak lze vyvodit jediný závěr, a to, že obviněný odmítl prohlásit vinu, neboť chtěl umožnit státnímu zástupci podat odvolání v jeho neprospěch. Za této situace je nepřesvědčivým, že by obviněný vůbec chtěl reálně předmětného institutu prohlášení viny využít. Postupu soudu prvního stupně přitom nelze ničeho vytknout, neboť nad rámec uvedené zmatečnosti vznesené výhrady jsou rovněž i zjevně nesprávné, jak bylo rozvedeno výše.
24. Okrajově lze podotknout, že pokud obviněný brojí také proti absenci poučení o možnosti sjednat dohodu o vině a trestu, desinterpretuje tím § 206b odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení soud přistoupí k poučení o možnosti takového postupu, má-li to za vhodné vzhledem k okolnostem. Již na základě jazykového výkladu je přitom patrné, že jde o možnost, kterou trestní řád svěřuje výhradně k úvaze soudu. Tvrzení, že měl soud prvního stupně poučit i ve smyslu předmětného ustanovení, jsou proto lichá.
25. Obviněný v obecné rovině napadl uložený trest jako nepřiměřený. Tato námitka jednak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak není blíže konkretizovaná a Nejvyšší soud tak nemá možnost na ni reagovat. K dovolacímu přezkumu je nepřípustná námitka o neprovedení obhajobou navrhovaného znaleckého posudku, neboť ta byla vznesena až v rámci repliky po uplynutí dovolací lhůty. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. totiž Nejvyšší soud ke změnám v dovolání po skončení této lhůty nepřihlíží [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265f (Obsah dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3227]. V. Způsob rozhodnutí
26. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu nežli uvedeného v § 265b tr. ř. Za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 1. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Daniel Plšek