6 Tdo 820/2024-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 5 To 19/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 72/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 4 T 72/2023, uznal obviněného P. S., vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) dne 15. 7. 2020 v cca 8:30 hodin v Praze 2, v ulici XY, před domem č. p. XY, aniž by sdělil důvod svého počínání zezadu přistoupil k poškozené M. S., a se slovy „tak pojď M.“, ji rukou zezadu udeřil, chytil za levou paži, kterou jí zkroutil za záda a následně překroutil dopředu tak, že stáli proti sobě, a kroutil jí předloktí oběma svýma rukama proti sobě (tzv. „ohníček“) a tahal ji za levou ruku, přičemž poškozená se bránila, takže se přetahovali navzájem, poškozená přitom křičela o pomoc, upustila klíče od svého bytu a klíče od auta si vstrčila do zadní kapsy kalhot, obviněný jí sdělil, že si přišel pro auto, načež k nim přiběhl svědek L. Z., a obviněný proto útoku zanechal a nasedl do vozidla poškozené, kde v úmyslu najít klíče od vozidla začal prohledávat její kabelku, a když klíče nenašel a chtěl z vozidla vystoupit, poškozená mu v tom bránila, aby z místa neutekl, proto ji ze sedadla řidiče začal kopat do bérců nohou, načež incident skončil poté, co se na místo dostavila policejní hlídka. Popsaným jednáním poškozené způsobil pohmoždění měkkých tkání v oblasti levé paže a levého předloktí s drobnými oděrkami levého předloktí a pohmoždění měkkých tkání pravého bérce, což si vyžádalo lékařské ošetření.
2. Za to jej podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a 68 odst. 1, 2 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 40 000 Kč. Poškozené M. S. a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 5 To 19/2024, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Prokopa Beneše ve výroku o vině a o trestu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že usnesením odvolacího soudu a rozsudkem soudu prvního stupně došlo k pochybením dosahujícím intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, jeho odůvodnění je nesrozumitelné a nedostatečné. Samotný přezkum vad namítaných v odvolání je obsažen pouze ve dvou odstavcích na str. 8. Přezkum vytýkaných vad je strohý, povšechný, bez zohlednění provedených důkazů. V bodě 16. je pak poukazováno na uložení mírných trestů obviněnému za ohrožovací delikt, a to peněžitého trestu a zákazu činnosti, což neodpovídá projednávané věci. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému brání adekvátně formulovat dovolací námitky. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06. Obviněný tak úmyslně uplatnil stejné námitky jako v odvolání, aby dosáhl jejich přezkumu.
6. Napadenému rozhodnutí vytkl, že rozhodná skutková zjištění popsaná ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu výtržnictví, nevyplývají z provedených důkazů bez důvodných pochybností a jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jde o skutková zjištění týkající se obligatorních znaků objektivní stránky (jednání, následek, příčinná souvislost). Obviněný měl popsaným jednáním způsobit poškozené pohmoždění měkkých tkání pravého bérce, levé paže a levého předloktí s drobnými oděrkami levého předloktí. Soud prvního stupně vycházel v tomto směru z výpovědi poškozené. Ani z její výpovědi u hlavního líčení dne 11. 9. 2023 však nevyplývá skutkové zjištění, že „chtěl z vozidla vystoupit, poškozená mu v tom bránila, aby z místa neutekl, proto ji ze sedadla řidiče začal kopat do bérců jejích nohou, načež incident skončil poté, co se na místo dostavila hlídka Policie ČR“. Poškozená přitom na dotaz, zda se snažila obviněnému zabraňovat vystoupit, odpověděla, že ne, snažila se dostat ke kabelce, dostat se do auta taky. Toto podle obviněného rozhodné skutkové zjištění neprokazuje ani výpověď svědka P. N., který byl mezi prvními svědky na místě. Jeho výpověď nesvědčí ani o kopání do bérců, naopak svědek uvedl, že mezi obviněným a poškozenou nedocházelo k žádnému fyzickému násilí nebo mlácení. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaného MUDr. Andreou Vlčkovou, vyplývají různé mechanismy vzniku zranění přední plochy pravého bérce, které si poškozená mohla způsobit sama. Svědku R. P. si poškozená v den události stěžovala pouze na bolest ruky. Z úředního záznamu přivolané hlídky Policie České republiky vyplývá, že se po příjezdu hlídka spojila s poškozenou před vchodem domu na adrese XY, Praha 2. Také svědek R. P. uvedl, že s poškozenou stáli na chodníku a šli se zavřít za dveře do doby příjezdu hlídky. Mezi tvrzeným poraněním bérců v 8:30 hodin a prvním ošetřením poškozené v 10:51 je časová prodleva. S ohledem na to není prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a poraněním bérců. Kopání do bérců nevyplývá z žádného jiného důkazu než z výpovědi poškozené.
7. Další rozpor spatřuje obviněný v tom, že měl k poškozené přistoupit zezadu, rukou ji udeřit, chytit za levou paži, kterou jí měl zkroutit za záda, poté překroutit dopředu tak, že stáli proti sobě, a kroutit jí rukama proti sobě (tzv. ohníček). V této části jsou výpovědi svědků ve vzájemném rozporu a tento popis děje nevyplývá ze žádného důkazu. Ze znaleckého posudku jmenované znalkyně pak plyne, že mechanismus kroucení rukou neodpovídá poraněním levé ruky poškozené především ohledně bolestivosti v lékařské dokumentaci. V této části měl soud podle obviněné postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
8. Soud prvního stupně dále dovozuje poranění paže poškozené v části mezi loktem a ramenem z fotografie modřiny ze dne 18. 7. 2020 na č. l. 386. V tomto případě se podle obviněného jedná o procesně nepoužitelný důkaz, neboť nebyl získán procesně přípustným způsobem. Poškozená fotografii předložila až při posledním hlavním líčení dne 21. 11. 2023 po výpovědi obou znalců z oboru zdravotnictví, kterými byla zpochybněna její poranění v tom směru, že by dosahovala intenzity ublížení na zdraví. Z fotografie není zřejmé, zda se vůbec jedná o ruku poškozené, a není odborně doloženo, kdy byla fotografie pořízena. Ačkoli je k fotografii datum ručně dopsáno, není zřejmé kým. Navíc jde o fotografii nekvalitní. Podle obviněného tak není „procesně způsobilá“ prokázat tvrzené surové uchopení ruky poškozené.
9. Dalším procesně nepoužitelným důkazem je podle obviněného znalecký posudek z oboru zdravotnictví MUDr. Zdeňka Šňupárka, a to z důvodu nesprávně použité anatomické terminologie při výpovědi u hlavního líčení a z důvodu přibrání konzultanta z odvětví neurologie bez zanesení do znaleckého posudku.
10. Soudy podle obviněného dále také nedostatečně posoudily věrohodnost výpovědi poškozené, z níž vycházejí rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu a kterou hodnotily svévolně. Soud prvního stupně se k této otázce vyjádřil povšechně a stroze. K výpovědi obviněného pak bez komplexního hodnocení uvedl, že vyznívá nevěrohodně. V daném případě se jedná o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Soud prvního stupně deformoval závěr znaleckého posudku, podle kterého je z forenzně psychologického hlediska obecná i specifická věrohodnost poškozené mírně snížená, a to z důvodu hypersenzitivního vnímání, a je zde také poukazováno na hypotetický motiv ke zkreslení výpovědi spočívající v probíhajícím opatrovnickém řízení a konfliktní porozchodové situaci mezi poškozenou a obviněným.
Soudy nepřihlížely k tvrzením poškozené ohledně domácího násilí, kterému měla být ze strany obviněného vystavena, k nimž sama státní zástupkyně uvedla, že se jimi zabývat nebude. Tato tvrzení podle obviněného nejsou podložena žádným relevantním důkazem. V průběhu řízení před soudem se poškozená snažila prokázat, jak je obviněný údajně špatný otec, což svědčí o zainteresovanosti poškozené na výsledku řízení. Poškozená také žádala o výslech v nepřítomnosti obviněného, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné podmínky, následně se však osobně účastnila hlavních líčení.
V její výpovědi jsou četné rozpory s jinými provedenými důkazy. Poškozenou tvrzený úder do temene či týlu hlavy neprokázal žádný provedený důkaz. Ve své výpovědi také popisovala zhoršený psychický stav, ačkoli posttraumatická stresová porucha u ní prokázána nebyla. Její tvrzení o brnění prstů bylo vyvráceno znaleckým posudkem MUDr. Andrey Vlčkové. V rozporu s úředním záznamem poškozená uváděla, že ji policejní hlídka odmítla odvézt do nemocnice a zavolat jí rychlou záchrannou službu. Soudy tak podle obviněného porušily § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. jakožto součást práva na spravedlivý proces.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný odkázal na nesprávnou aplikaci (neaplikaci) zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku i podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 20213, sp. zn. Tpjn 301/2012. Soudy nehodnotily společenskou škodlivost jeho jednání s ohledem na naplnění kritérií § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Argument soudu prvního stupně, že napadení mělo trvat „nějakou delší dobu“, neplyne z žádného provedeného důkazu a není ani popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud také na jedné straně uvádí, že se mělo jednat o intenzivní napadení, na druhé straně u poškozené vznikly důsledky v podobě modřin, zhmožděnin a psychického otřesu. V případě modřin a zhmožděnin navíc nebyla podle obviněného prokázána příčinná souvislost s jeho jednáním. Soudu prvního stupně obviněný vytýká, že v části věnované posouzení společenské škodlivosti nespecifikuje, na jaké části těla měly modřiny a zhmožděniny vzniknout. V případě psychického otřesu je podle obviněného nutno zohlednit osobnostní charakteristiku poškozené, tedy její sklony k agravaci popisovaných potíží, hypersenzitivní dramatické vnímání a katatymní myšlení. Subjektivní prožívání situace tak u poškozené vyplývalo ze struktury její osobnosti, nikoli ze závažnosti jednání obviněného. I hlídka policie vyhodnotila situaci jako občanskoprávní spor a poškozená lékařské ošetření na místě nežádala. Policejní orgán následně věc postoupil jako podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a v tomto směru vyhodnotil i následně poškozenou doplněné lékařské zprávy. Až rozhodnutím dozorující státní zástupkyně bylo policejnímu orgánu nařízeno zahájit úkony trestního řízení. Soudy pak nehodnotily další kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku, tedy osobu pachatele, míru jeho zavinění, pohnutku, záměr nebo cíl. Nevzaly v úvahu, že obviněný nebyl dosud soudně trestán, nemá záznam ani v evidenci přestupků a nejednal s úmyslem způsobit poškozené újmu na zdraví nebo majetku. Soudy nezohlednily ani význam principu ultima ratio. Obviněný má stabilní zaměstnání jako vědecký pracovník, je spolehlivým a odpovědným člověkem bez projevů agrese, který je v pracovním kolektivu vážen a nevyčnívá nepřiměřeným či neuctivým chováním, což je prokázáno čestnými prohlášeními jeho kolegů a kamarádů. Na místě činu nebylo přítomno mnoho svědků a ti, kteří událost viděli, ji popsali jako slovní přestřelku, přetahování, handrkování, obviněný měl poškozenou držet za ruku, a dále hysterický řev poškozené. Fyzické násilí nikdo ze svědků nepopisuje. Nešlo tak o jednání, které by zanechalo vážnou odezvu u veřejnosti. Obviněný je proto toho názoru, že jeho jednání je třeba hodnotit jako přestupek proti občanskému soužití podle § 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. V zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) obviněný dovolání doplnil v části námitky týkající se subsidiarity trestní represe. Zopakoval, že soudy nezohlednily strukturu osobnosti poškozené, v důsledku které je hysterický křik reakcí i na banální konfliktní situace a nemá vypovídací hodnotu o míře konfliktu.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Výtky primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle kterého jeho jednání nenaplňuje potřebný stupeň společenské škodlivosti, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin. Z hlediska námitek vůči hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním státní zástupkyně odkázala především na odst. 12. až 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na odst. 9. usnesení odvolacího soudu. Obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky, kterou jasně implikuje především způsob napadení poškozené, jeho intenzita a skutečnost, že se jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném a v přítomnosti více osob, které jeho jednání pohoršovalo a musely zavolat pomoc. Soudy zároveň podle státní zástupkyně dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, podle které jeho útok nebyl zdaleka tak intenzivní, a dále, že jej vyprovokovala poškozená, jejíž výpověď není věrohodná.
15. Se stanoviskem soudů se státní zástupkyně plně ztotožnila a doplnila, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Soudy podle ní správně označily obhajobu za vyvrácenou provedenými důkazy, které obviněného jednoznačně usvědčují. Rozhodná skutková zjištění vykazují nejen úmysl směřující k narušení veřejného pořádku. Všichni slyšení svědci s výjimkou poškozené byli na incident upozorněni křikem poškozené a jejím voláním o pomoc. Z výpovědi poškozené je patrno, že prvním atakem obviněného byla překvapena. Byl zezadu, a proto začala o pomoc volat až po tomto úderu. Všichni svědci se shodli, že v tomto konfliktu byl útočníkem obviněný. Napadení proběhlo na veřejném místě a v přítomnosti více osob. Rozhodnutí soudů obou stupňů posoudit jednání obviněného jako jednání natolik společensky škodlivé, že naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, je podle státní zástupkyně správné, neboť hned několik svědků inkriminovaný incident posoudilo jako natolik závažný, že přivolalo policii. Již tato okolnost nasvědčuje závažnosti tohoto přečinu, jehož jedním ze znaků je právě narušení veřejného klidu. Jednání obviněného tedy bylo provedenými důkazy plně prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
16. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
17. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
18. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
19. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
23. V úvodu dovolání namítl obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu je třeba nejprve připomenout, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Pokud je hodnocení důkazů bezvadné a korespondující se zákonnými kritérii, lze se v zásadě na pozici odvolacího soudu omezit na převzetí odůvodnění nalézacího soudu a odkázat na něj. Po prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, skýtají.
Byť lze s obviněným souhlasit v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu především obsáhle cituje jeho odvolání, aby se pak s uplatněnými námitkami vypořádalo velmi stručně v rámci dvou odstavců, resp. necelé jedné strany, a byť lze v tomto směru odvolacímu soudu leccos vytknout (zejména neorganickou zmínku o trestu zákazu činnosti a ohrožovacím deliktu v bodě 16., které zjevně s projednávanou věcí nemohou souviset), porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal, a to především proto, že se odvolací soud v daném případě mohl opřít o logicky správné, přehledné a dostatečně podrobné rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odkázal.
Soud prvního stupně vyhodnotil veškeré relevantní důkazy, vypořádal se s obhajobou obviněného a popsal, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Fakt, že si odvolací soud ulehčil práci tím, že se s jednotlivými námitkami vypořádal stručně, v daném případě znamená, že jeho úkol musel do značné míry převzít Nejvyšší soud, jak bude dále patrno. I přes uvedené nedostatky však napadené usnesení nelze označit za nepřezkoumatelné.
24. Konkrétní námitky zaměřené do oblasti dokazování, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak spočívají de facto pouze ve vytrhávání jednotlivých skutečností z kontextu ostatních provedených důkazů a v předkládání jejich alternativního výkladu, který ovšem doveden do důsledku a zkoumán ve vzájemné souvislosti s ostatními zjištěnými skutečnostmi nedává příliš smysl. Tímto způsobem obviněný ve svém obsáhlém mimořádném opravném prostředku rozebral odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně cestou fragmentarizace, aniž by však z jeho argumentace zřetelně vystupoval namítaný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, resp. obviněný za rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu označuje takové, které jím zjevně není (např. zda mu poškozená chtěla zabránit vystoupit z auta a utéct nebo se chtěla sama do auta dostat).
25. K jeho skutkovým námitkám je tak nejprve možno uvést, že rozsudek soudu prvního stupně netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nedopustil se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů.
26. Podle právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně spáchal obviněný přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku tak, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Rozhodná skutková zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak budou vztahovat k naplnění znaků spáchání veřejně a na místě veřejnosti přístupném a znaku výtržnosti spočívající v napadení jiného. Součástí rozhodných skutkových zjištění bude zejména jednání, kterého se dopustil obviněný, nikoli to, jak se chovala během skutku poškozená (ledaže by mělo např. význam z hlediska naplnění okolností vylučujících protiprávnost apod.).
Vnitřní záměr jejího konání během pouhé části skutku obviněného pak nemůže být z hlediska citovaného dovolacího důvodu relevantní. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je pasáž „poškozená mu v tom bránila, aby z místa neutekl“, uvedena pro dokreslení popisu skutkového děje (aby tak logicky navazoval a dával smysl) a pokud se v této části dopustil soud prvního stupně zkreslení (kdy poškozená skutečně popsala důvod svého stání u otevřených dveří vozidla odlišně – aby se dostala ke svým věcem uvnitř), nemá to na posouzení viny obviněného žádný relevantní dopad.
Podstatné je, že poškozená v danou chvíli stála ve dveřích vozidla, což je předpokladem pro závěr, že ji obviněný v tomto okamžiku kopal do bérců, jak je dále uvedeno. Byť by tedy důvodem jejího jednání bylo cokoli jiného, podstatné je, kde poškozená v danou chvíli stála, což z výroku bez pochybností vyplývá. Případné pochybení ve vylíčení dílčího okamžiku skutku v tomto případě nepředstavuje skutkové zjištění, které by bylo „určující“ pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
27. Rozhodným skutkovým zjištěním ve výše uvedeném smyslu pak nepochybně je kopání poškozené do bérců. To se obviněný snaží zpochybnit poukazem na výpověď svědka, který byl první na místě činu, a dále na časovou prodlevu mezi spácháním skutku a lékařským ošetřením poškozené, neboť hematomy byly prokázány lékařskou zprávou. Podle obviněného si je poškozená mohla způsobit jiným způsobem, což údajně podporuje také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož vyplývají různé možné mechanismy vzniku poranění přední plochy pravého bérce.
Tyto námitky představují to, co se obvykle označuje jako pouhá polemika s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Obviněný především zcela opomíjí výpověď samotné poškozené, kterou považuje za nevěrohodnou. Opomíjí také skutečnost, že svědci v dané věci vypovídali díky vývoji trestního řízení ve věci cca tři roky po události, což nepochybně mělo vliv na jejich paměť a tím i na jejich popis události. Kromě toho každý ze svědků začal pozorovat incident (situační konflikt) v jiném okamžiku a z jiného úhlu pohledu, je tedy zřejmé, že např. svědek P.
N. nemusel kopání do bérců vůbec vidět nebo si tento detail nepamatuje. Úvaha, že by si snad poškozená, u níž byla zjištěna hypersenzitivita, způsobila záměrně modřiny sama, se jeví jako absurdní. Stejně tak by bylo vysoce nepravděpodobné, že by se jí v průběhu dvou hodin a dvaceti minut přihodila nehoda, která by měla toto zranění za následek (v době ošetření by navíc muselo již být viditelné). Pokud by měla předmětné zranění již dříve, muselo by k němu dojít opět v krátkém čase před incidentem, neboť modřiny staršího data vypadají zcela jinak, než relativně čerstvé stopy po úderech, čehož si poškozená jako lékařka musela být navíc vědoma.
Taková možnost se tedy sama o sobě jeví také jako velmi nepravděpodobná. Ještě hůře představitelná je varianta úmyslného přivodění si zranění za účelem osočení obviněného. Především ale nic nenasvědčuje tomu, že by poškozená nevypovídala pravdivě, jak bude ještě dále vysvětleno. Samotná skutečnost, že znalkyně z oboru zdravotnictví uvedla ve svém posudku výčet hypotetických možností a příčin vzniku poranění bérce, neznamená automaticky v kombinaci s popěrným stanoviskem obviněného, že verze poškozené byla vyvrácena.
Naopak kombinace její výpovědi, lékařských zpráv a znaleckého posudku umožňují učinit závěr soudů nižších stupňů.
28. Celkově ohledně fyzického násilí vůči poškozené v průběhu incidentu vycházel soud prvního stupně z výpovědi poškozené, předložených lékařských zpráv, fotografií a znaleckých posudků (zde bylo především zkoumáno, zda jsou naplněny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, mj. pro který byla ve věci původně podána obžaloba). Výpovědi svědků působily v tomto směru podpůrně, neboť přes určité rozpory všichni v průběhu události vnímali obviněného jako agresora a poškozenou jako oběť. Situaci vyhodnotili tak, že v jejím zájmu přivolali policii. Jejich výpovědi se také shodují ohledně tahání za ruku či ruce. Podpůrně mohl soud prvního stupně vycházet také z následků na psychice poškozené, pro kterou byla prožitá událost i s poměrně dlouhým časovým odstupem velmi emotivní a psychicky bolestivá. Bezprostředně po incidentu u ní psychické následky v podobě šoku zaznamenal i svědek R. P. Závěr, že obviněný kopal poškozenou do bérců, tedy nijak nevybočuje z logického rámce hodnocení důkazů a nelze tím pádem už vůbec hovořit o zjevném rozporu s obsahem důkazů ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Výše uvedené se pak týká také námitky proti závěru, že obviněný k poškozené přistoupil zezadu, rukou ji udeřil, chytil za levou paži, kterou jí zkroutil za záda a poté dopředu tak, že stáli proti sobě, a kroutil jí rukama proti sobě (tzv. ohníček). Stejně tak lze podotknout, že zhoršený psychický stav poškozené není podmínkou pro použitou právní kvalifikaci skutku a rozhodně není zapotřebí, aby dokonce nabyl intenzity posttraumatické stresové poruchy. V takovém případě by totiž musel obviněný čelit i přísnější právní kvalifikaci.
29. Za rozhodné skutkové zjištění ve výše uvedeném smyslu nelze označit otázku, kdy skončil incident, tedy zda policejní hlídka dorazila na místo ve chvíli, kdy stále obviněný napadal poškozenou, nebo zda tou dobou již stála poškozená na chodníku opodál společně s jedním ze svědků, neboť v obou případech již došlo k naplnění znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Je nicméně možné podotknout, že pasáž skutkové věty, kterou obviněný v dovolání citoval, lze číst více způsoby, tedy nejen tak, že v době příjezdu hlídky obviněný stále seděl v autě a kopal poškozenou do bérců. Vyjádření „incident skončil“ navíc není zcela určité a závisí do určité míry na subjektivním vnímání osob, které se ho účastnily. Nelze například zpětně zjistit, nakolik byla situace napjatá a zda by incident nepokračoval v případě, kdy by se svědci z místa vzdálili apod.
30. Za procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný označil fotografii modřiny ze dne 18. 7. 2020 na č. l. 386.
Odůvodnění námitky však nemá s procesní použitelností důkazu nic společného a obviněný opět pouze zpochybňuje hodnocení tohoto důkazu, neboť tvrdí, že fotografii poškozená předložila u posledního hlavního líčení a není podle něj doloženo, že se jedná o její ruku. Podle obviněného mělo být odborně zkoumáno, kdy byla fotografie pořízena (byť to je u ní poznamenáno s dovětkem „ověřeno z mobilu poškozené“, chybí však podpis). Obviněný dále poukazuje na nízkou kvalitu fotografie, která proto podle něj není „procesně způsobilá“ prokázat surové uchopení ruky poškozené.
31. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Odhlédneme-li od významu fotografie pro prokázání skutkového děje v souvislosti s ostatními důkazy a zaměříme se pouze na fotografii samotnou, je třeba nejprve uvést na pravou míru tvrzení obviněného, že ji poškozená předložila soudu až u posledního (pátého) hlavního líčení dne 21.
11. 2023. U tohoto hlavního líčení ji poškozená pouze ukázala znalkyni MUDr. Andree Vlčkové, aby se k ní vyjádřila. Předsedkyně senátu přitom konstatovala, že se jedná o fotografii na č. l. 386 spisu. Toto číslo listu se nachází mezi druhým a třetím hlavním líčením ve věci a z protokolu o druhém hlavním líčení dne 11. 9. 2023 vyplývá, že poškozená v rámci svého výslechu přislíbila dohledat fotografie modřin na pažích. Lze tedy předpokládat, že fotografie založené na č. l. 384-386 předložila soudu v návaznosti na tento svůj slib.
Tomu nasvědčuje také vyjádření zmocněnce poškozené u dalšího hlavního líčení dne 3. 10. 2023, č. l. 412 dole. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývá, že datum pořízení fotografie soud ověřil z telefonu poškozené u hlavního líčení (viz bod 11.). Ani předložení fotografie u posledního hlavního líčení by však samozřejmě nemělo za následek její procesní nepoužitelnost, neboť zákon nestanoví soudu prvního stupně žádný limit, do kdy by mohl přijímat či vyhledávat důkazní materiál dříve, než sám prohlásí dokazování za ukončené, a dokazování je možné doplnit i u odvolacího soudu.
V právu pak neexistuje nic jako „procesní způsobilost prokázat“ nějakou skutečnost ve smyslu obsahu důkazu. Ani kvalita fotografie tedy nemá nic společného s její procesní použitelností jako důkazu v řízení a je pouze záležitostí jejího hodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitka dovolatele zjevně vychází z nepochopení, v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazu. O té se hovoří v souvislosti se závažnými procesními vadami zasahujícími do práva obviněného na spravedlivý proces, které mají za následek nepoužitelnost důkazu v hlavním líčení (např. výslech svědka v přípravném řízení, jehož v rozporu se zákonem nebylo umožněno obhájci se účastnit, v případě fotografie by se mohlo jednat o situaci, kdy by byla nalezena při domovní prohlídce, která nebyla zákonným způsobem povolena apod.).
Stran posuzované fotografie však nevznikly žádné důvodné pochybnosti ani o jejím původu, ani o datu pořízení či zachyceném objektu. Ohledně samotného prokázání skutkového děje pak lze dodat, že soud měl k dispozici mimo fotografií zejména výpověď poškozené, lékařské zprávy a znalecké posudky.
Vzhledem ke konečné právní kvalifikaci původní význam přesné dokumentace způsobených zranění ustoupil do pozadí, neboť k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví by zjištěným jednáním došlo i za situace, kdy by viditelné následky na zdraví poškozené nevznikly (za předpokladu, že by napadení bylo bezpečně prokázáno jinými důkazy). Z tohoto hlediska tedy nebylo až tak podstatné, zda konkrétně na tomto místě vznikla poškozené modřina, neboť jiná zranění byla zdokumentována lékařskými zprávami a o násilí vůči poškozené svědčí dostatečně.
32. Na výše řečené je možno částečně odkázat i v případě znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Šňupárka, jehož procesní nepoužitelnost samozřejmě nemůže způsobit omyl v terminologii při výslechu znalce u hlavního líčení, ale ani fakt, že v písemném vyhotovení posudku nezmínil přibrání konzultanta. Opět se jedná o záležitosti spadající do sféry hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Přibrání konzultanta navíc znalec připustil při výslechu, tedy při podání posudku v hlavním líčení.
33. K otázce věrohodnosti výpovědi poškozené je pak třeba na prvním místě zdůraznit, že nejde o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak se snaží obviněný prosadit. Ačkoli přesný popis napadení vychází z výpovědi poškozené, je podložen řadou dalších důkazů, které dokumentují jak samotné jednání (svědci se shodli na napadení poškozené obviněným), tak i jeho následek (lékařské zprávy a fotografie). V daném případě tak rozhodně nestojí proti obhajobě obviněného pouze samotná výpověď poškozené, jak tomu typicky bývá např. u násilného trestného činu spáchaného beze svědků, který oběť oznámí až se značným časovým odstupem, aniž by byly jakkoli zdokumentovány následky činu.
34. Ohledně věrohodnosti poškozené pak lze soudu prvního stupně do jisté míry vytknout, že se více nevypořádal se závěrem znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., o mírně snížené obecné a specifické věrohodnosti poškozené vyplývající z jejího hypersenzitivního prožívání, sklonů k dramatizaci, stylizaci a katatymního myšlení, byť k této části znaleckého posudku byla dokonce znalkyně vyslýchána v hlavním líčení. Posudek je nicméně nutno hodnotit jako celek, přičemž již v jeho písemném vyhotovení znalkyně také dospěla k závěru (který logicky dovolatel upozaďuje), že poškozená je schopná situaci správně vnímat, zapamatovat si ji a verbalizovat prožité události. Její popis napadení znalkyně hodnotila jako autentický, stabilní, byť s neverbálním a vegetativním doprovodem, který je místy až dramatický s teatrálním nádechem. Výpověď byla podle znalkyně konstantní se stabilní kostrou, občasnými doplněními či vynecháním detailů, což odpovídá zákonitostem paměti a nepůsobí namemorovaným dojmem. Při hodnocení znaleckého posudku jako celku je tak zřejmé, že mírné zkreslení výpovědi poškozené způsobené intenzivnějším prožíváním rozhodně nebylo takového charakteru, že by jejímu popisu skutkového děje nebylo možno přikládat význam, ale právě naopak. V kontextu ostatních důkazů pak soud prvního stupně zcela správně z výpovědi poškozené vycházel, neboť žádná konkrétní zkreslení podstatného charakteru nebyla zjištěna a v zásadních rysech konstantní popis události poškozenou odpovídá ostatním důkazům.
35. U hlavního líčení znalkyně také vysvětlila, že bylo její povinností uvést přítomnost hypotetických motivů ke zkreslení výpovědi, což je podle ní probíhající opatrovnické řízení a konfliktní porozchodová situace s obviněným. Písemný posudek byl zpracován 7. 1. 2023. Nejvyšší soud je toho názoru, že posouzení uvedených motivů je věcí soudu, který taková zjištění vyhodnocuje při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Obě tyto informace byly soudu prvního stupně dostupné a ze spisového materiálu i výslechu poškozené v hlavním líčení dostatečně zřejmé. Jejich uvedení ve znaleckém posudku jim pak z hlediska hodnocení důkazů nepřidává na významu, jak by se mohlo jevit z dovolací argumentace. Nedořešené porozvodové situace si byl soud prvního stupně vědom a vyjádřil se k ní v odst. 15. odůvodnění. V každém případě lze konstatovat, že byl skutkový děj ostatními důkazy zdokumentován do té míry, aby bylo možno vyloučit podstatný vliv případného zkreslení výpovědi poškozené daného jejím atypickým emocionálním prožíváním na skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně. Kromě toho ani výpověď poškozené, jak je ve spise zaznamenána, známky nějakého zveličování nevykazuje, a viditelné psychicky bolestivé prožívání poškozené při výslechu v hlavním líčení, které soud prvního stupně zaznamenal, se na samotném obsahu výpovědi tedy zjevně neodrazilo.
36. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný odkázal na nesprávnou aplikaci (neaplikaci) zásady subsidiarity trestní represe. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Námitky obviněného se týkají jak posouzení společenské škodlivosti skutku, tak i otázky aplikace principu ultima ratio.
37. Nejprve je vhodné připomenout, že v případě trestného činu výtržnictví se citovaná zásada může uplatnit ve dvou rovinách, a to jednak v posuzovaném případě při výkladu pojmu „výtržnost“, jednak po případném učinění závěru o naplnění formálních znaků této skutkové podstaty ještě při hledání odpovědi na otázku, zda projednávaný skutek jako celek dosahuje alespoň minimální potřebné závažnosti srovnatelné s jinými případy, které danou skutkovou podstatu typicky naplňují, a zda by k dosažení stejného účelu, jako může naplnit trestní stíhání, nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
38. Podle ustálené judikatury se za výtržnost považuje jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Odborná literatura se již neshoduje na tom, zda je pod tento pojem třeba řadit mimo fyzického násilí také psychické, pro potřeby posouzení tohoto případu ovšem postačí shoda v tom, že se pod pojem výtržnost nepochybně řadí fyzické napadení jiné osoby.
Pokud násilí směřuje proti jednotlivci, je vždy třeba, aby nějakým způsobem bylo namířeno proti širšímu okruhu osob a vyjadřovalo tak neúctu pachatele k veřejnému pořádku. „Výtržnost vždy musí být namířena proti širšímu okruhu osob, i když bezprostředně směřuje jen proti jednotlivci, například tím, že ruší jejich klid, znepokojuje je atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015). Naopak zpravidla jí nebude agrese mezi blízkými osobami či bývalými blízkými osobami, která je projevem jen řešení dlouhodobých mezilidských vztahů mezi pachatelem a poškozeným (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
května 2016, sp. zn. 6 Tdo 553/2016) či mezi novým partnerem poškozeného a pachatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016), v kterýchžto případech by se pro trestnost za trestný čin výtržnictví vyžadovalo výraznější narušení veřejného klidu (například dlouhotrvající hlasitá scéna, přilákání pozornosti více lidí atd. – přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017).“ (§ 358 [Výtržnictví]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník.
1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 40.).
39. S ohledem na to, že v posuzovaném případě jsou obviněný a poškozená bývalými manžely a navenek obviněným projeveným motivem bylo získání klíčů od osobního vozidla, které mu mělo připadnout v souladu s vypořádáním společného jmění manželů, bylo třeba se zaměřit na to, zda skutek dosahoval onoho výraznějšího narušení veřejného klidu, než by bylo obecně pro naplnění znaku vyžadováno. Nejvyšší soud je toho názoru, že skutek takové požadavky splňuje. Obviněný sice nesouhlasí s vyjádřením soudu prvního stupně, že skutek trval „nějakou delší dobu“, v tomto ohledu však nelze soudu prvního stupně nic vytknout.
Soud zde zjevně chtěl tímto ne zcela určitým pojmem vyjádřit, že na rozdíl od případů fyzických napadení nejnižší typové závažnosti, které se v rámci skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku zpravidla vyskytují, nešlo o jednorázový úder, ale celý skutek měl poněkud delší trvání, násilí probíhalo po určitou dobu a museli ho ukončit svědci, kteří poškozené přišli na pomoc. Z hlediska přilákání pozornosti více lidí pak lze poukázat již na samotné množství svědků, kteří byli slyšeni před soudem prvního stupně (čímž však ještě zdaleka nemusí být okruh osob, které událost zaznamenaly, vyčerpán).
Ohledně znaku výtržnosti spáchané napadením jiného tak lze i při srovnání s jinými běžně se vyskytujícími případy dospět k jednoznačnému závěru o jeho naplnění. Pro úplnost je možno dodat, že naplnění znaků „veřejně“ a „na místě veřejnosti přístupném“ obviněný nezpochybnil. Lze tedy přistoupit k celkovému zhodnocení společenské škodlivosti skutku.
40. Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku i judikatura (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 20213, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) jako vodítko předkládá § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle jehož věty první jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
Chráněný zájem zde představuje objekt trestného činu výtržnictví, kterým je „klid veřejného života. (…) Tento trestný čin tak chrání obecnou veřejnost před pobouřením z jednání na veřejnosti nepřípustných.“ (§ 358 [Výtržnictví]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.). Z hlediska významu a míry narušení chráněného zájmu v konkrétním případě je opět možno poukázat na množství osob, které byly spácháním skutku vyrušeny (a to dokonce ve vyšších patrech bytového domu na ulici) a které na něj také reagovaly tím, že šly poškozené na pomoc, případně že zavolaly policii (nezávisle na sobě dva svědci).
Fakt, že poškozená hlasitě křičela, což zřejmě přispělo k množství zasažených osob, obviněný přisuzuje jejímu hypersenzitivnímu prožívání. Tomu lze ovšem oponovat, že obviněný jednak poškozenou a její reakce musel z dřívějšího soužití dobře znát, a tedy je mohl také předvídat, jednak je Nejvyšší soud toho názoru, že hlasitý křik není nijak nepřiměřenou reakcí na náhlé a nečekané napadení (úderem) zezadu, kdy poškozená ani v prvním okamžiku nevěděla, že se jedná o jejího bývalého manžela. V takovém případě je hlasitý křik naopak v podstatě zdravou a potenciálně život zachraňující reakcí.
Způsobená zranění jednoznačně svědčí o tom, že se obviněný vůči poškozené dopustil násilí, je tedy jisté, že nekřičela bezdůvodně, a je vyloučeno, že by nepřiměřeně reagovala na zcela banální podnět, jak se snaží obviněný tvrdit. V tomto ohledu jeho námitky (zejména viz str. 13 poslední odstavec jeho dovolání) částečně směřují do oblasti skutkových zjištění a lze k nim odkázat na příslušnou pasáž tohoto rozhodnutí výše k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Z hlediska způsobu provedení činu je možné také poukázat na skutečnost, že obviněný poškozenou napadl bez předchozího varování překvapivě zezadu. Napadení bezprostředně nepředcházel žádný konflikt a poškozená k němu nedala svým jednáním žádný podnět. Obviněný si na poškozenou počkal před jejím domem v době, kdy se ráno chystala odjet do práce. Výtržnost napadením jiného nespočívala v nějakém jednorázovém drobném fyzickém útoku, nýbrž šlo o jednání v nezanedbatelném časovém rámci při střídání různých způsobů fyzických ataků. Následkem činu vzniklým u poškozené sice nebyla újma na zdraví dosahující závažnosti ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, přesto jí byla způsobena bolestivá zranění a zejména psychická újma, která ač nedosahovala intenzity posttraumatické stresové poruchy, přetrvávala u poškozené minimálně ještě v době projednávání u soudu prvního stupně, tedy po třech letech od spáchání skutku. Následkem, který vznikl u přítomné veřejnosti (a který představuje narušení skutkovou podstatou trestného činu výtržnictví primárně chráněného zájmu), pak bylo odpovídající pohoršení a také obavy, které svědky vedly k přivolání policie.
42. Obviněný je osobou skutečně bezúhonnou, jak ve svém dovolání zdůraznil, je akademickým pracovníkem, nicméně právě na takovou osobu jsou tradičně kladena poněkud přísnější očekávání, pokud jde o konání a vystupování z pohledu morálky, než např. na člověka základního vzdělání či vyučeného. Z tohoto hlediska se jednání obviněného jeví jako velmi nedůstojné. Pokud jde o pohnutku jeho jednání, domáhal se vydání klíčů a potažmo osobního automobilu, který mu připadl v rámci vypořádání společného jmění manželů a který užívala poškozená (nešlo o to, že by mu vydání vozidla aktivně odpírala, ale oproti vypořádání zůstalo v její faktické moci, neboť je využívala k tomu, že v něm vozila děti). Nelze však přehlédnout, že k vydání vozidla neučinil do té doby žádné kroky, nevyzval k tomu poškozenou a lze se tedy důvodně domnívat, že jeho jednání nebylo hnáno potřebou získat vozidlo, aby je mohl užívat, ale že motivem byla spíše jeho msta poškozené vyplývající z okolností realizace styku se společnými dětmi (incidentu předcházela situace, kdy chtěl vzít obviněný děti na dovolenou, k čemuž však nedošlo).
43. Z výše uvedeného je patrné, že společenská škodlivost spáchaného skutku je zcela přiměřená jiným běžně se vyskytujícím případům trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nelze dokonce ani říci, že by šlo o případ hraniční nebo jeden z nejméně závažných, které ještě danou skutkovou podstatu naplňují. Ve prospěch obviněného vyznívá de facto pouze skutečnost, že je bezúhonnou osobou ve svém okolí dobře hodnocenou, což ovšem samo o sobě nemůže snižovat společenskou škodlivost skutku v porovnání s ostatními posuzovanými aspekty. V úvahu pak nepřicházela ani aplikace principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Byť sama poškozená by zřejmě mohla satisfakce dosáhnout v občanskoprávním řízení, z hlediska primárního objektu trestného činu a míry jeho narušení by soukromé právo neposkytovalo veřejnosti žádný prostředek ochrany či kompenzace prožitého rozrušení. Obviněným navrhované přestupkové řízení by dokonce vážnost celého incidentu mohlo nevhodně bagatelizovat, neboť by ho interpretovalo v podstatě jako prostou ostřejší hádku dvou temperamentních osob, jak ho ovšem přítomní svědkové zjevně nevnímali. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že takovým způsobem původně (de facto hned druhý den po incidentu) postupoval policejní orgán, na což dovolatel rovněž poukázal. Ostatně sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
44. Z uvedených důvodů dovolací soud nezjistil u napadených rozhodnutí žádné vady, které by zakládaly existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Proto nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
45. Vzhledem k tomu, že formálně relevantně uplatněnými námitkami nebyly dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. naplněny, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 11. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu