6 Tdo 92/2014-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o
dovolání, které podala obviněná O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 53/2013, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2013, č. j. 3
T 53/2013-774.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově p ř
i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2013, č. j. 3 T
53/2013-774, byla obviněná O. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“)
uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění jmenovaného soudu dopustila
jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněná byla odsouzena podle §
147 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 2, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr.
zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, v celkové
výši 40.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen náhradní trest
odnětí svobody v trvání 60 dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobem v
rozsudku popsaným.
O odvolání obviněné, státního zástupce a poškozené Policie ČR – Krajské
ředitelství policie Olomouckého kraje rozhodl v druhém stupni Krajský soud v
Brně rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a sám podle § 259 odst.
3, 4 tr. ř. obviněnou uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §
147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila
tím, že
dne 28. 3. 2012 kolem 17:17 hodin jako řidička osobního motorového vozidla
zn. Renault Megane Scenic, jedoucího ve směru od centra města, v rozporu s § 41
odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), neumožnila na V. ulici v
P. bezpečný průjezd osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, jedoucího
stejným směrem, které jako vozidlo Policie České republiky uplatňující právo
přednosti v jízdě, bylo vybaveno zvláštním výstražným světlem modré barvy, mělo
v provozu doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové výstražné
zařízení a jelo vyšší než povolenou rychlostí pro daný úsek silnice, neboť v
rozporu s § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu nesledovala
dostatečně situaci v provozu, takže nezpozorovala vozidlo zn. Škoda Octavia, a
v rozporu s § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu započala odbočování vlevo z
ulice V. na vedlejší pozemní komunikaci na ulici Z., aniž by se, dbaje zvýšené
opatrnosti, dostatečně přesvědčila, zda neohrožuje řidiče jedoucí za ní, čímž
zkřížila jízdní dráhu vozidla zn. Škoda Octavia jedoucího v levém jízdním pruhu
a způsobila střet obou vozidel, načež vozidlo zn. Škoda Octavia v důsledku
střetu narazilo do stromu před domem č. ....., přičemž jeho řidič V. N. utrpěl
otřes mozku s mozkolebečním traumatem a zhmožděním hrudníku, pro což byl
hospitalizován a léčen a po dobu do 25. 4. 2012 omezen v obvyklém způsobu
života; jeho spolujezdec P. S., při nehodě utrpěl zranění spočívající ve
zhmoždění a otoku mozku s nitrolebním krvácením, vedoucí k organickému
psychosyndromu s výrazným omezením kognitivních funkcí, mnohočetné zlomeniny
kostí lebky a obličeje a masivní zhmoždění plic, pro což byl hospitalizován a
léčen a nejméně do 6. 3. 2013 byl citelně omezen v obvyklém způsobu života.
Odvolací soud obviněnou odsoudil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst.
2, odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400
Kč, v celkové výši 40.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 dnů. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné
uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České průmyslové
zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava –
Vítkovice, na náhradě škody částku 293.645 Kč a částku 3.042 Kč, poškozené
Policii ČR – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, IČ: 72051795, se
sídlem tř. Kosmonautů 189/10, Olomouc, na náhradě škody částku ve výši
126.552,80 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou Českou průmyslovou
zdravotní pojišťovnu, Policie ČR – Krajské ředitelství policie Olomouckého
kraje se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 1 odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s uplatněným
nárokem na náhradu škody poškozeného P. S. Podle § 256 tr. ř. zamítl krajský
soud odvolání poškozeného P. S.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Burgeta dovolání, v němž uplatnila
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního
zákoníku (správně tr. ř.), když je přesvědčena, že ve věci rozhodl vyloučený
orgán.
V prvé řadě obviněná odvolacímu vytýká, že se v rámci podaného odvolání omezil
toliko na obecné konstatování správnosti závěrů soudu prvního stupně, aniž by
vyložil, v čem a z jakých důvodů jsou uplatněné odvolací námitky vadné (bod
III.). Zejména neakceptuje jeho závěr stran nezpozorování policejního vozidla
pronásledujícího motorkáře oproti řidičům ostatním, neboť je to v příkrém
rozporu s provedeným dokazováním. Vozidla si všimla, bylo již však pozdě k
odvrácení nehody. Z provedených důkazů naopak plyne, že policejní automobil byl
špatně odlišitelný v silničním provozu, což demonstruje na výpovědi svědka S.,
K. a svědkyně V. (bod IV.). V bodě V. napadla nedostatečnost provedeného
vyšetřovacího pokusu, který se neodehrál v reálných podmínkách. Namítá
nesprávnost závěru soudu druhého stupně, který jí vytkl, že mění svoji výpověď
ve vztahu k počtu automobilů v koloně. Odkazuje na svou výpověď, v níž uvedla,
že si počet automobilů přesně nepamatuje, byly asi 3-4. Znalec Ing. Dadák měl
podle dovolatelky kromě verze jím zpracovávané zohlednit rovněž verzi, že za ní
jela vozidla tři (bod VI.). V bodě VII. vytýká soudům nesprávné posouzení
gradace příčinné souvislosti. S odkazem na rozsudek soudu prvního stupně
uvádějící, že v momentě pronásledování motorky nesplňovalo policejní vozidlo
požadavek na užití zvláštního výstražného světla ve smyslu § 41 zákona o
silničním provozu a nejednalo se o vozidlo s právem přednostní jízdy,
zdůrazňuje, že zranění poškozeného S., pokud by k nim vůbec došlo, by byla při
maximální rychlosti vozidla v obci povolené diametrálně odlišná (bod VII./a). Nelze ani běžně očekávat, že bude ve městě, při odbočování vozidla na
křižovatce, z levé strany předjížděna automobilem jedoucím rychlostí přibližně
100 km/h (bod VII./7b). Usuzuje, že umístění výstražného světla na nejvyšším
bodě vozidla má svoje opodstatnění z důvodu viditelnosti. Policejní automobil
měl jen přídavné výstražné světlo, které mezi automobily nebylo vidět (bod
VII./7c). Pokud by policejní vůz nepřekročil maximální povolenou rychlost v
obci, k střetu by vůbec nedošlo. Samotnou rychlost tohoto vozidla považuje za
primární příčinu nehodového děje (bod VII/7d). S ohledem na nález IV. ÚS
613/2000 podotýká, že ke střetu vozidel by nedošlo ani tehdy, pokud by
policejní vozidlo nepředjíždělo vlevo. V této souvislosti odkázala na § 17
odst. 1 ve spojení s odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu (bod VII./7e,
f). Zapnutý ukazatel směru jízdy a svítící brzdová světla jejího automobilu
měla být varováním pro automobily jedoucí za ní (bod VII/7g). Soudům vytýká, že
přehlédly porušení ustanovení § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť
řidič nedal znamení o změně směru jízdy, když předjížděl kolonu automobilů, ve
které jela. Tato skutečnost mohla nehodový děj ovlivnit (bod VII/7h). Dále má
za to, že řidič policejního vozidla porušil i povinnost obezřetnosti stanovenou
§ 4 odst. 1 zákona o silničním provozu, jež platí rovněž pro vozidla užívající
zvláštní výstražné světlo modré barvy (bod VII/7i), jakož i povinnost
vyplývající z § 41 odst.
1, 2 zákona o silničním provozu, která platí rovněž
pro řidiče policejních vozidel (bod VII/7j). Je přesvědčena, že řidič
policejního vozidla porušil svým jednáním i služební předpisy Policie ČR, a to
zejména čl. 2 Metodického pokynu ředitele služby dopravní policie a Závazný
pokyn policejního prezidenta č. 172/2009 (bod VII/7k). Tyto skutečnosti soudy
obou stupňů ignorovaly.
V bodě VIII. dovolatelka brojí proti nesprávnému zjištění stran naplněnosti
subjektivní stránky trestného činu. Zmiňuje, že soudy její zavinění ve formě
nedbalosti vztáhly k nedostatečné pozornosti před započetím odbočovacího
manévru. Řeší otázku nedostatků znaleckého posudku a zaměnění počátku doby
vzniku její povinnosti podívat se do zpětného zrcátka deklarovanou soudem
prvního stupně, když není zřejmé, zda znalec vztahoval stanovenou dobu
nezbytnou k zaregistrování policejního vozidla k momentu započetí odbočovacího
manévru nebo k okamžiku střetu vozidel. Brojí proti závěru soudů o jejím
zavinění rovněž ve vztahu k údajnému poškození jejího zpětného zrcátka, které
mohlo mít vliv na její výhled z vozidla. Poukazuje na rozporné závěry znalce,
které právě z tohoto důvodu nelze použít. Zdůrazňuje, že opravená část vozidla
sloužila pouze jako „držák bočního zrcátka“ bez vlivu na jeho samotnou
funkčnost. V obecnosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (5 Tdo 10/2008,
7 Tdo 1355/2012) a konstatuje, že nemohlo dojít k porušení jejích povinností,
pokud se tři až čtyři vteřiny před okamžikem střetu nepodívala do zpětného
zrcátka.
V bodě IX. zpochybnila vymezení rychlosti, jakou podle názoru soudů obou stupňů
jel policejní automobil. Posudek znalce Ing. Leoše Dadáka nikterak neobjasnil,
jak znalec dospěl k rychlosti, jakou měl policejní automobil v okamžiku střetu
jet. Druhý ze znalců (Ing. Albert Bradáč, Ph. D.) ve svém posudku připustil, že
policejní automobil v okamžiku střetu vozidel mohl jet mnohem rychleji.
Rozporuje závěr, že policejní automobil musel jet v levém pruhu pět vteřin před
střetem vozidel, čímž jí musel být viděn. Závěry znalce Ing. Alberta Bradáče,
Ph. D., hovoří o čase možná menším než tři vteřiny. Poukázala i na neprovedení
důkazů výpověďmi svědků Ž., B., F. a znaleckým posudkem z oboru akustika, které
byly k vytýkaným skutečnostem rozhodující.
Podle dovolatelky (bod X.) měla být věc vyšetřována jiným odborem Policie ČR,
než k jakému náležela posádka policejního vozidla, neboť existují důvodné
pochybnosti o objektivitě a nepodjatosti vyšetřování (odkazuje např. na
odstranění výstražného zvukového zařízení z policejního vozidla). Těmito
skutečnostmi odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám
rozhodl tak, že se v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) po shrnutí průběhu řízení a dovolatelkou uplatněných námitek,
usoudila, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) byl věcně
naplněn. Zdůraznila, že posuzovaná věc se svým charakterem vymyká případům
posuzování obdobných dopravních situací, při kterých dojde ke kolizi mezi
vozidlem odbočujícím a vozidlem jej předjíždějícím, neboť havarovaným vozidlem
bylo vozidlo Policie ČR, které neoprávněně užívalo právo přednosti v jízdě,
aniž proto byly splněny podmínky § 24 vyhlášky č. 341/2002 Sb. (především
absence zvláštního výstražného světelného zařízení modré barvy). Havarované
vozidlo bylo vybaveno pouze zvláštní doplňkovou svítilnou s přerušovaným tokem
světla modré barvy, která byla umístěna za předním sklem, a dále zvláštním
zvukovým výstražným zařízením se sirénou ve smyslu § 24 odst. 7 předmětné
vyhlášky.
Policejní vůz se podle státní zástupkyně nepochybně choval jako automobil s
právem přednostní jízdy, neboť nedodržoval pravidla silničního provozu, zejména
nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích. Poukázala na nelogické odůvodnění soudu prvního stupně, který
shledal, že obviněná porušila povinnost stanovenou v § 41 odst. 7 zákona o
silničním provozu (povinnost umožnit bezpečný a plynulý průjezd vozidla s
právem přednostní jízdy), ačkoli zároveň uvedl, že se o vozidlo s právem
přednostní jízdy nejednalo. Zpochybnila rovněž závěr nalézacího soudu stran
subjektivní stránky obviněné, pokud shledal u dovolatelky zavinění ve formě
nevědomé nedbalosti, neboť tato mohla být natolik pozorná a opatrná, aby
policejní vozidlo zaregistrovala. Takový závěr učinil, ačkoli konstatoval, že
spoluzavinění policejního vozidla přispělo k následku až z padesáti procent a
ačkoli policejní vozidlo nesplňovalo veškeré požadavky na zvláštní světelnou
výbavu, která jej v silničním provozu viditelně a zřetelně identifikuje.
Zmínila nekonzistentnost rozsudku soudu prvního stupně, který řidiči
policejního vozidla vytkl, že porušilo zákaz předjíždění, neboť obviněná dávala
znamení o změně směru jízdy vlevo, přičemž na druhé straně hovoří o tom, že
obviněná nedbala zvýšené opatrnosti, čímž ohrozila vozidla jedoucí za ní a v
konečném důsledku způsobila dopravní nehodu.
Zmínila dále nesouladné výpovědi svědků ve vztahu k počtu automobilů
jedoucích v koloně za obviněnou a okamžiku, kdy jednotliví řidiči zaznamenali
průjezd policejního vozidla. Ve vztahu k výpovědi znalce Ing. Dadáka, který
uvedl, že stran nastíněných otázek se svědecké výpovědi diametrálně liší,
připomíná ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., který orgánům činným v trestním řízení
ukládá povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Míní, že pokud v daném případě vznikly pochybnosti o počtu vozidel v koloně,
měl soud v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet z varianty pro
obviněnou nejpříznivější.
K samotnému zavinění dodala, že hranice okolností, které řidič může
nebo nemůže předvídat, nelze vymezit v rovině hypotetické, nýbrž je vždy
nezbytné vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z
konkrétní dopravní situace. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že
kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení o pravidlech silničního
provozu, je to i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou
je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. Za porušení důležité
povinnosti tak bez dalšího nelze mechanicky považovat každé porušení jakéhokoli
předpisu vyhlášky o pravidlech silničního provozu, ale pouze takové povinnosti,
jejíž porušení v konkrétních případech podstatně zvyšuje stupeň společenské
škodlivosti.
Stran zbývajících námitek obviněné státní zástupkyně usoudila, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Námitky směřující proti podjatosti vyšetřujícího policejního orgánu shledává
irelevantními, neboť nebyly uplatněny v příslušném stadiu trestního stíhání,
tedy před skončením přípravného řízení. Zdůraznila, že o námitce podjatosti
rozhoduje ten orgán činný v trestním řízení, vůči němuž směřuje. Konání
policejního orgánu ve věci zásadně končí předložením spisu státnímu zástupci s
návrhem na podání obžaloby, přičemž státní zástupce sám se po jejím podání k
soudu stává pouze stranou v procesu. Námitka podjatosti policejního orgánu je v
dovolání podána opožděně a nelze se jí zabývat, neboť již nesměřuje vůči
příslušnému orgánu, který nyní věc projednává.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Prostějově a aby posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší
soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí
uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení
procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v
dovolání obviněné neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí
dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a
učinil zjištění o důvodnosti dovolání.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnou
uplatněn zcela oprávněně, neboť nezbývá než konstatovat, že dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení
skutku.
Uvedený soud, stejně jako předtím soud nalézací, se totiž podle zjištění soudu
dovolacího nedokázal náležitým způsobem vypořádat s vadným náhledem na řešení
posuzované dopravní nehody orgány přípravného řízení. Lze totiž již na podané
obžalobě (jako výstupu výsledků přípravného řízení) demonstrovat, že při jejím
podání státní zástupce zcela nesprávně a v rozporu se skutkovými zjištěními,
které bylo možno a třeba učinit již na podkladě důkazů opatřených v tomto
stadiu trestního řízení, přistoupil k právnímu zhodnocení postupů řidiče
policejního vozidla, o němž zavádějícím způsobem a v rozporu se skutečností ve
skutkové větě žalobního návrhu tvrdil, že „mělo v provozu zvláštní výstražné
světlo modré barvy a zvláštní zvukové výstražné zařízení a svědčilo mu právo
přednosti v jízdě“, z čehož dovozoval, že se jednalo o tzv. vozidlo s právem
přednostní jízdy ve smyslu § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu. Obviněná
dle něj byla povinna podle cit. ustanovení zákona umožnit policejnímu vozidlu
bezpečný a plynulý průjezd a pokud tak neučinila, rovněž toto ustanovení
zaviněně porušila.
Toto zcela neodůvodněné tvrzení ve své podstatě převzal soud prvního stupně,
který ve svém rozsudku uvedl, že „vozidlo Policie České republiky uplatňující
právo přednosti v jízdě, bylo vybaveno zvláštním výstražným světlem modré
barvy, mělo v provozu doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové
výstražné zařízení“. Byť nalézací soud učinil poznatek, že (str. 11 rozsudku)
„bylo zjištěno, že v momentě pronásledování oné motorky nesplňovalo toto
policejní vozidlo požadavek na užití zvláštního výstražného světla ve smyslu §
41 zákona o silničním provozu ve spojení s § 24 vyhl. č. 341/2002 Sb.“, shledal
obviněnou vinnou i jednáním „v rozporu s § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu)“. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 12-13) je
nicméně zřejmé, že - s ohledem na jeho zjištění, že řidič policejního vozu
porušil své povinnosti tím, že „v rozporu s požadavkem § 41 zákona o silničním
provozu ve spojení s § 24 vyhlášky MDS neumístil na střechu policejního
speciálu maják… porušil ustanovení § 16 odst. 5 písm. e) zákona o silničním
provozu, když předjížděl obžalovanou přesto, že ta již dávala znamení k změně
směru jízdy… nedbal potřebné opatrnosti, jak mu to ukládá § 41 odst. 1 zákona o
silničním provozu...“, dále že „policejní vozidlo porušilo § 18 odst. 4 zákona
o silničním provozu, když v obci jelo rychlostí v rozmezí 79-96 km/h“, přičemž
„osádka policejního vozidla navíc nedbala jakési obecné prevenční povinnosti
vyjádřené již v § 415 občanského zákoníku, když nedbala vlastní bezpečnosti“ -
tento soud učinil závěr, že (str. 14) „spoluzavinění policejního vozidla, resp.
jeho řidiče poškozeného V. N. přispělo k následku až z 50 %“. Nejzávažnější
příčinou následku však podle zjištění okresního soudu bylo „jednání obžalované,
která porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem tím, že v rozhodné době
nesledovala situaci v provozu, nepodívala se do levého zpětného zrcátka, nebo
podívala, ale neviděla – v důsledku poškození levého zpětného zrcátka, a
dopravní nehodě tak nezabránila, ač tak učinit bez problémů mohla“.
Odvolací soud, který změnou popisu skutku správně vyjádřil, že „vozidlo Policie
České republiky mělo při předjíždění vozidel v koloně v provozu (pouze)
doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové výstražné zařízení a
jelo vyšší než povolenou rychlostí pro daný úsek silnice“ a v důsledku toho již
neshledal obviněnou vinnou porušením ustanovením § 41 odst. 7 zákona o
silničním provozu, neboť uzavřel, že (str. 7) „policejní vozidlo Škoda Octavia
vozidlem s právem přednostní jízdy nebylo“, vzhledem ke skutečnostem zmíněným
na str. 7 a 8 rozsudku naznal, že „podíl řidiče policejního vozidla je…
vzhledem k závažnému porušení silničního zákona ze strany obžalované maximálně
20 procentní“. Podíl obviněné na vzniku nehody tak shledal ve výši 80%.
Vzhledem k tomu vyhověl jak odvolání státního zástupce, když obviněné zpřísnil
uložený trest (jeho doplněním o trest zákazu činnosti), tak i odvolání
poškozené organizace, když navýšil povinnost obviněné k úhradě škody Polici ČR
– Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje na úroveň 80% uplatněného
nároku na náhradu škody.
Tímto svým postupem však odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou, kterou mu
vytýká dovolatelka. Pokud totiž tento soud převzal skutková zjištění učiněná
nalézacím soudem (a tak tomu je jak s ohledem na obsah odůvodnění jeho
rozsudku, tak s ohledem na skutečnost, že žádné dokazování, které by změnu
skutkového stavu z hlediska procesního umožnilo uskutečnit, neprovedl), pak ve
své podstatě setrval na poněkud nesourodém hodnocení zjištěných skutečností,
neboť na straně jedné (a to zcela transparentním vyjádřením již výše citovaným)
uzavřel, že vozidlo policie nebylo vozidlem s předností v jízdě ve smyslu § 41
zákona o silničním provozu, na straně druhé dovozením ještě většího podílu
obviněné na vzniku dopravní nehody, než učinil soud nalézací, bagatelizoval
kauzální význam porušení dopravních předpisů (okresním soudem konkretizovaných
ustanovení zákona o silničním provozu) řidičem policejního vozidla z hlediska
kolize obou vozidel. Zcela nedostatečně pak rozhodnutí odvolacího soudu
přistoupilo k hodnocení zejména významu rychlosti policejního vozidla, neboť
nikterak nereagovalo na zjevný rozpor obsažený v rozsudku soudu prvního stupně,
který při převzetí závěrů znalce ing. Dadáka (též, že při rychlosti tohoto
vozidla 4 vteřiny před střetem do 80 km/h by k nehodě vůbec nedošlo), uzavřel
(str. 13), že policejní vozidlo „v obci jelo rychlostí v rozmezí 79-96 km/h“.
Logický rozpor tohoto závěru (ve vztahu k dolní hranici rychlosti vozidla) je
zřejmý. V otázce míry zavinění řidičů havarovaných vozidel na vzniku dopravní
nehody vyšel z toho, že „způsob jízdy obžalované při odbočování vlevo byl
krajně neopatrný a ohrožující řidiče jedoucího za ní“ a že „policisté museli
reagovat na styl jízdy pronásledovaného“. Přesto, že i podle soudu druhého
stupně se „překročení povolené rychlosti policejního vozidla… na vzniku
dopravní nehody jednoznačně spolupodílelo“, shledal zcela rozhodující podíl
(80%) na jejím vzniku v jednání obviněné.
Z takto pojatého hodnocení nutno dojít k závěru, že i odvolací soud přistoupil
favorizujícím způsobem (poukazem na nutnost přizpůsobení se okolnostem
pronásledování dopravní předpisy porušujícího motocyklisty) k posuzování
porušení dopravních předpisů řidičem policejního vozu. Platí-li, že i při
dodržení veškerých požadavků stran užití prostředků, jimiž se identifikuje v
provozu vozidlo s právem přednostní jízdy, je řidič tohoto vozidla povinen dbát
potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích, pak tím spíše musí požadavkům kladeným na řidiče stran odvrácení
situací ohrožujících bezpečnost takového provozu dostát a přizpůsobit svoji
jízdu konkrétně panujícím podmínkám na vozovce za situace, že ve skutečnosti
takové vozidlo neřídí. Jinak řečeno, vozidlo nesplňující vnější označení
rozhodné pro přiznání statusu vozidla s právem přednostní jízdy musí dodržovat
dopravní předpisy jako každé jiné vozidlo, tj. mimo jiné i rychlost vozidla
stanovenou pro ten který typ pozemní komunikace či dané místo, jímž projíždí.
Zvýhodnění, kterého se řidiči vozidla s právem přednostní jízdy z důvodu plnění
úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností dostává tím, že není
povinen dodržovat v ustanovení § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu
vyjmenovaná ustanovení [§ 4 písm. c), § 5 odst. 1 písm. f), g), h) a odst. 2
písm. f) a g) , § 6 odst. 5 a 6,§ 7 odst. 1 písm. b),§ 11, § 12 odst. 1, 2, 4,
5 a 6, § 13 až 17, § 18 odst. 2, 3, 4 a 8, § 19 odst. 2 a 3,§ 20, § 21 odst. 2,
3 a 4, § 11, § 22, § 23, § 24 odst. 3 a 4, § 25 odst. 1, 2, 3, 4, 5, § 26 odst.
3, § 27, § 28 odst. 2, 3 a 5, § 31, § 32 odst. 6, § 35, § 36 odst. 1 a 2 a § 39
odst. 4 a 5;], jsou nerozlučně spjata s nutností dodržení podmínek, která z
vozidla v provozu řadového činí vozidlo s právem přednosti jízdy. V kombinaci
citovaného ustanovení zákona a ustanovení § 24 vyhlášky ministerstva dopravy a
spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických
podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je takovým vozidlem jen
to, které splňuje požadavky formulované v § 24 odst. 4 - 7, 9. Soudy obou
stupňů poukázaly správně na to, proč policejní vozidlo pronásledující dne 28.
3. 2012 nezjištěného motocyklistu za vozidlo s právem přednostní jízdy
považováno být nemohlo. Nesplňovalo totiž to, co vyjadřuje podle § 24 odst. 4
cit. vyhlášky zvláštní povahu vozidel a jejich postavení vůči všem účastníkům
provozu na pozemních komunikacích.
Nejednalo-li se o vozidlo s právem přednostní jízdy, poté jednak nelze klást
obviněné za vinu (jak již pochybení soudu prvního stupně napravil soud
odvolací) porušení povinností, které jsou ostatním řidičům vůči takovým
vozidlům uloženy (§ 41 odst. 7 zákona o silničním provozu), jednak nelze v
otázkách řešení její trestní odpovědnosti zohledňovat fakt, že řidič
policejního vozidla porušující dopravní předpisy plnil služební úkol, neboť
tuto skutečnost by (v případě závěru o zavinění dopraví nehody tímto řidičem)
bylo třeba zohledňovat až v úvahách následných (tj. v souvislosti s řešením
otázky právních následků trestní odpovědnosti).
Z pohledu dosud vyvozené trestní odpovědnosti obviněné je třeba poukázat na to,
co výstižným způsobem uvedla ve svém vyjádření k podanému dovolání státní
zástupkyně. Nedbalostní zavinění následku významného z hlediska trestného
práva, jde-li o formu nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, vychází z toho, že kromě míry povinné opatrnosti (v případě řešení
odpovědnosti pachatele dopravní nehody vyplývající z ustanovení pravidel
silničního provozu), tzn. kritéria objektivního, musí být splněno i kritérium
subjektivní, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič)
schopen vynaložit v konkrétním případě, tj. kterou po něm lze oprávněně
požadovat. Učinění spolehlivého závěru stran existence zavinění pachatele,
zejména pokud je kategoricky popírá (jak činí i obviněná), je odvislé od
náležitých skutkových zjištění. Ta však podle zjištění soudu dovolacího dosud
učiněna nebyla, neboť i ze samotného rozsudku soudu prvního stupně (str. 9)
plyne, že skutečnostem, které mohou mít zásadní dopad na otázku trestní
odpovědnosti obviněné, nepřiznal nezbytný význam. Pokud totiž okresní soud
uvedl, že „popis situace jednotlivými svědky se ovšem liší co do počtu vozidel,
co do brzdění či nebrzdění, co do předjíždění z levého do pravého jízdního
pruhu atd.“, v důsledku čehož „svědecké výpovědi … hodnotil velice opatrně, s
vědomím jejich rozporuplnosti“, přičemž obsah výpovědí svědků (a tím jejich
rozpornost) ani nezmínil (resp. stroze uvedl jen údaje shodné), poté navodil
situaci, která vnáší oprávněné pochybnosti o správnosti celkově učiněných
závěrů. Tak tomu je i proto, že nalézací soud v té části odůvodnění svého
rozsudku, v níž přistoupil k vyložení toho, k jakým konkrétním skutkovým
zjištěním se z provedených důkazů dobral (str. 11 a násl.), neuvedl, jaká dle
něj byla dopravní situace z hlediska jejího možného vnímání řidiči obou vozidel
v době bezprostředně předcházející jejich kolizi a v důsledku toho pak ani s
odkazem na jím zjišťovaný závěr o rychlosti těchto vozidel nevyložil, jaké byly
jejich možnosti stran odvrácení střetu vozidel. Nelze sice říci, že by se
nalézací soud těmito otázkami nezabýval (ve vztahu k řidiči policejního vozu
např. uvedl, že „kdyby dbal dostatečné opatrnosti, reagoval by zřejmě na
zapnutý blinkr obžalované dávající znamení o změně směru jízdy, a pokud by
začal v rozhodném okamžiku intenzivně či neintenzivně brzdit, mohl střetu
předejít“), avšak neuvedení konkrétních poznatků stran toho, v jakém časovém
okamžiku, v jaké vzdálenosti a při jaké rychlosti vozidel mohl ten který z
řidičů druhé vozidlo (a s jakými světelnými znameními) zaregistrovat,
způsobuje, že toto rozhodnutí (i při pominutí jeho zjevné vady týkající se
ustanovení § 41 odst. 7 silničního zákona) není přesvědčivé.
V odůvodnění rozsudku je nezbytné odlišit část, v níž soud zmiňuje obsah jím
provedených důkazů (zde i odborných závěrů znalců), od části, v níž
konkretizuje a rozvádí svá skutková zjištění, jež v koncentrované podobě
vyjádřil při popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí. Uvedení konkrétních
poznatků nabytých z dokazování stran výše uvedených skutečností (možnost
registrace rychle se blížícího vozu obviněnou, možnost registrace odbočujícího
vozidla obviněné V. N., atd.) by umožnilo nalézacímu soudu náležitě se
vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, které je třeba v souvislosti s
rozhodováním o vině obviněné vyřešit. Možná právě tyto nedostatky odvoláním
napadeného rozsudku, spolu s tím, že tento soud - při vadném zhodnocení
porušení povinností obviněnou (rozpor jejího jednání s ustanovením § 41 odst. 7
zákona o silničním provozu) – zaujal názor, že jednání obviněné bylo
„nejzávažnější příčinou následku“ a při tomto hodnocení učinil tomuto vyjádření
nekorespondující závěr o rovnocenném podílu řidičů na vzniku dopravní nehody
(„spoluzavinění …V. N. přispělo k následku až z 50%“), vedly odvolací soud k
tomu, že poměr zavinění dopravní nehody změnil v poměru 80% ku 20%, aniž by
ovšem (při současné redukci porušení povinností na straně obviněné) podrobněji
vyložil důvod takového postupu.
Již z takto stručně vyložených příčin proto dovolací soud nesdílí hodnotící
úvahy soudu druhého stupně, který postup soudu prvního stupně shledal souladným
jak s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tak s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. V
důsledku toho pak neshledává ani zákonu odpovídajícím řešení, k němuž
přistoupil soud odvolací. Protože uvedený soud svým procesním postupem,
spočívajícím ve zrušení napadeného rozsudku nalézacího soudu a jeho nahrazením
rozsudkem novým, odstranil jen zcela zjevnou vadu napadeného rozsudku
projevující se zřejmým logickým rozporem mezi závěrem, že vozidlu policie nelze
v posuzovaném případě přiznat charakter vozidla s právem přednostní jízdy, a
závěrem, že obviněná svým jednáním porušila ustanovení § 41 odst. 7 silničního
zákona, nelze za zákonný pokládat ani rozsudek soudu druhého stupně, neboť i
ten otázku kauzálních příčin dopravní nehody a tím i otázku jeho zavinění (či
spoluzavinění) řidiči vozidel (potažmo obviněné) vyřešil způsobem
neakceptovatelným. Skutková neujasněnost, kterou jsou rozsudky soudu nižších
stupňů zatíženy, způsobuje, že o (na skutková zjištění) navazujícím závěru
právním, tj. že obviněná svým jednáním naplnila znaky přečinu těžkého ublížení
na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, vznikají důvodné
pochybnosti.
Při těchto zjištěních vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněné v části
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako
důvodné. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. proto zrušil rozsudek soudu odvolacího a
podle § 265k odst. 2 tr. ř. i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně
a současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nedůvodně naopak obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. Ve svém dovolání sice vytýká, že vadu řízení, kterou je dle jejího
nazírání předsoudní stadium jejího trestního stíhání trpí („jde sice o
přípravné řízení, ale tato vada nebyla zhojena, jelikož část důkazů z
přípravného řízení se překlenuje do řízení před soudem, a to včetně znaleckého
posudku Ing. Dadáka…“), nenapravil soud odvolací, přičemž z obsahu spisu je
zřejmé, že jí pociťovaná podjatost orgánů činných ve stadiu přípravného řízení
– policejního orgánu vzhledem k osobám poškozených (policistů) – jí byla známa
a rovněž uplatněna ještě před ukončením uvedeného stadia trestního řízení (viz
č. l. 61, 68, 70 a 79 spisu), avšak v kontextu vymezených dovolacích důvodů a
zejména pak i rozhodnutí, která lze tímto mimořádným opravným prostředkem
napadat (§ 265a odst. 1, 2 tr. ř.), je nezbytné dovodit, že skončilo-li trestní
stíhání obviněné pravomocnými rozhodnutími soudů, je možné prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadat jen podjatost
těchto orgánů činných v trestním řízení (soudů). Důvody vyloučení orgánů
činných v trestním řízení upravené v ustanovení § 30 tr. ř. se totiž vztahují k
orgánům, které v daném okamžiku trestního stíhání obviněného rozhodují, či mají
rozhodovat, takže i z tohoto pohledu je třeba mít námitku obviněné, která ji
uplatňuje proti policejnímu orgánu, za právně irelevantní.
Obviněnou uplatněný dovolací důvod by mohl být shledán naplněným pouze tehdy,
pokud by ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. jestliže by rozhodnutí napadené
dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl
ve věci podjatý (byl vyloučen) z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o
jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1187/2007). Aby se jednalo o naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , musí to být právě
vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným
dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo
1324/2007). K uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že „byla kterákoli z
osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní
rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např.
státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel.“ (srov.
Šámal, P. a kol Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha : C.
H. Beck, 2013, str. 3157).
V.
Na základě tohoto rozhodnutí se věc obviněné vrací do stadia řízení před
soudem prvního stupně.
Úkolem nalézacího soudu zůstává rozhodnout na podkladě podané obžaloby o vině
obviněné. Předpokladem splnění tohoto úkolu je učinění správných skutkových
zjištění stran způsobu jízdy obou řidičů, stran možností jejich reakce na
konkrétně vzniklou situaci a následně stran kauzality jejich jednání pro vznik
následku, o němž pochybnosti nevznikají. Takové závěry je třeba učinit s
přihlédnutím ke všem procesně účinným důkazům, jimž soud přizná charakter
důkazu, o který se lze při konstrukci skutkových závěrů (z hlediska jeho
věrohodnosti a pravdivosti) opřít. V návaznosti na toto vyhodnocení je třeba
přistupovat k tomu, zda vyvstává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo
v té či oné skutkové otázce (ve věci posuzované pak konkrétně, zda je důvodné
se zaobírat případně alternativou nižšího počtu vozidel v koloně, než s nimiž
kalkulovaly zpracované znalecké posudky). Právě i v této otázce je pak
rozhodné, jak soud vyhodnotí výpovědi svědků, jež se stran této otázky (stejně
jako i v otázce jízdy obviněné ulicemi města) rozcházejí. Nalézací soud pak své
závěry o zavinění (spoluzavinění) dopravní nehody obviněné odvine i od
poznatků, v jakém rozsahu povinnosti řidiče porušil řidič policejního vozidla,
kterému nesvědčila oprávnění upravená zákonem pro vozidla s právem přednostní
jízdy. V případě, že soud učiní závěr o trestní odpovědnosti obviněné, bude
muset řešit její podobu, tj. zda konkrétní skutkové okolnosti případu
odůvodňují závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého
ublížení na zdraví.
V této souvislosti se v obecnosti připomíná, že zákon nevysvětluje, jakou
povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou, a
ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností
uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je
povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno
mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové
povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí
pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k
takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména
takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na
sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou
dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně
často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výčet všech důležitých
povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení
kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci.
Připomíná se, porušení důležité povinnosti bylo soudy shledáno zejména v
případech řízení motorového vozidla pachatelem pod vlivem požitého alkoholu,
nepřiměřeně rychlé jízdy v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru
(rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném
prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou
(rozhodnutí č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla,
zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (rozhodnutí č.
33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení,
zmírnění rychlosti jízdy apod. za situace vytvořené vjezdem na hlavní silnici,
železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (rozhodnutí č. 14/61 Sb.
rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení
motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek
zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (rozhodnutí
č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně
znečištěnými reflektory a čelním sklem (rozhodnutí č. 35/1979 Sb. rozh. tr.),
jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem
ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (rozhodnutí č. 25/1984
Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech,
kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím
se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem
nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (rozhodnutí č. 34/1979 Sb. rozh.
tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro
chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl
předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (rozhodnutí
č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Dovodit porušení důležité povinnosti je namístě především tehdy, je-li
výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního, výrazně nezodpovědného chování
pachatele, takže má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo
zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Zvlášť
obezřetně a citlivě bude třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za
situace, kdy původce dopravní nehody si počíná způsobem svědčícím o jeho snaze
svým povinnostem beze zbytku dostát a porušení pravidel silničního provozu je
výsledkem pochybení spočívající např. v mylném vyhodnocení dopravní situace,
přehlédnutí špatně viditelného dalšího účastníka silničního provozu – účastníka
dopravní nehody, nedostatečně rychlého vyhodnocení pohybu ostatních účastníků
silničního provozu apod., případně je-li zde spoluzavinění dalšího účastníka
silničního provozu. V takovém případě, byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k
porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích,
není namístě z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o
porušení důležité povinnosti. Takový závěr nesmí mít charakter presumpce, musí
mít podklad v úplných skutkových zjištěních a musí být v rozhodnutí náležitě
vyložen a odůvodněn.
Bude proto na soudech nižších stupňů, aby i s přihlédnutím k těmto skutečnostem
věc obviněné náležitě vyhodnotily. Na jejich uvážení se ponechává, zda pro
splnění uloženého úkolu je dostačujícím opětovné komplexní zhodnocení již
provedených důkazů, či je nezbytné provedení dalšího dokazování. Hlediskem
tohoto rozhodování by mělo být posouzení, zda dosud provedené dokazování a jeho
následné vyhodnocení je způsobilé k tomu, aby se soud vypořádal s relevantními
námitkami obhajoby, které odůvodnily zrušení napadených rozhodnutí cestou
mimořádného opravného prostředku.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil