6 Tdo 93/2025

6 Tdo 93/2025-320

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2025 o dovolání, které podala obviněná E. M. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 12 To 202/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 4/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 2 T 4/2024, uznal obviněnou E. M. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) v úmyslu vlastního obohacení bez souhlasu a vědomí své matky E. B., nar. XY, jejím jménem, z přesně nezjištěného místa dne 17. 3. 2023 uzavřela prostřednictvím internetu se společností Rerum Finance, s.r.o., smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 79408 ve výši 20 000 Kč. Při sjednávání této smlouvy zaslala fotografie občanského průkazu, řidičského průkazu a výplatních pásek své matky, které si opatřila nezjištěným způsobem, přičemž finanční prostředky byly téhož dne po odsouhlasení verifikačním SMS kódem z telefonního čísla XY poukázány na účet č. XY, vedený na E. B., nar. XY, se kterým obviněná disponovala. Úvěr nesplácela. Společnosti Rerum Finance, s.r.o., způsobila škodu ve výši nejméně 20 000 Kč. Dále dne 18. 5. 2023 uzavřela prostřednictvím internetu se společností Zaplo Finance, s.r.o., smlouvu o úvěru č. 929422001 ve výši 12 500 Kč. Při sjednávání smlouvy zaslala fotografie občanského průkazu, řidičského průkazu a výplatních pásek své matky. Finanční prostředky byly téhož dne poukázány na stejný účet. Úvěr nesplácela. Společnosti Zaplo Finance, s.r.o., způsobila škodu ve výši nejméně 12 500 Kč.

2. Za to byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byly zařazena do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o její povinnosti nahradit způsobenou škodu.

3. Odvolání obviněné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 12 To 202/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázala na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že její matka o popsaném jednání od počátku věděla. K prokázání této skutečnosti navrhovala obviněná výslech svědka V. M., jejího manžela, odvolací soud však návrh jako nadbytečný zamítl. Tvrzení svědkyně (matky obviněné) jsou v přímém rozporu s tvrzením obviněné, v řízení přitom nebylo prokázáno, z jakých dalších důkazů vyplývá pravdivost výpovědi matky.

V té jsou navíc rozpory, neboť svědkyně nejprve tvrdila, že obviněná nikdy nebyla sama v jejím bytě, později však připustila, že obviněná nebo její manžel zůstali v bytě sami a mohli tak získat předmětné doklady. Obviněná se snažila vysvětlit, co mohlo svědkyni vést k podání trestního oznámení. Těmito skutečnostmi se odvolací soud podrobněji nezabýval. Pokud by svědkyně o sjednání úvěrů nevěděla, obviněné není zcela jasné, proč by jí i po této události umožnila, aby byl rodičovský příspěvek obviněné zasílán na bankovní účet u mBank, jehož majitelkou je svědkyně.

Svědkyně si z tohoto účtu „poukazuje z platby rodičovského příspěvku ve výši 3 000 Kč“ na svůj další účet u České spořitelny a podle ústní dohody s obviněnou měla tyto platby použít na splátky obou předmětných úvěrů. K tomu obviněná navrhovala provedení důkazu výpisy z obou účtů, k čemuž odvolací soud rovněž nepřivolil. Obviněná pak dále namítla, že jí nebylo umožněno během veřejného zasedání odvolacího soudu řádně pronést poslední slovo, byla vyzvána, aby se vyjádřila pouze ve stručnosti. Tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

Uložený trest pak považuje za nepřiměřeně vysoký vzhledem k okolnostem a závažnosti popsaného trestného činu. Skutek podle ní spočíval v tom, že sjednala spotřebitelské úvěry jménem matky, která o tom věděla a dobrovolně jí k tomu poskytla doklady. Pohledávky matce splácí z rodičovského příspěvku. Obviněná je matkou nezletilých dětí ve věku 5, 3 a 1,5 roku. V únoru 2025 očekává narození dalšího dítěte. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a pečlivě hodnotily důkazy v souladu s trestním řádem. Nebyl shledán žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, proto státní zástupce nepovažoval za nutné se námitkami obviněné blíže zabývat a odkázal na skutková zjištění soudů. Následně vyložil obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a doplnil, že soud prvního stupně, jehož závěry potvrdil i odvolací soud, jasně označil důkazy svědčící o spáchání trestného činu obviněnou. Kromě svědecké výpovědi matky se jednalo o listinné materiály týkající se sjednání úvěrových smluv a audionahrávku, na které obviněná sama sebe označila jako volající. Námitky obviněné, že její matka o sjednání úvěrových smluv věděla, byly v rozporu s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Obviněná podle státního zástupce přehlíží znění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Nepravdivé údaje uvedla, je tedy nerozhodné, zda o jejím jednání její matka věděla. Obviněná navíc svou verzi v průběhu řízení opakovaně měnila.

6. K námitce tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že soudy zjištěný skutkový stav je ucelený bez nutnosti doplňování dokazování. Z protokolu z hlavního líčení dne 4. 7. 2024 přitom vyplývá, že strany neměly žádné další důkazní návrhy. K námitce týkající se neumožnění pronesení „posledního slova“ během odvolacího řízení státní zástupce uvedl, že ustanovení § 217 tr. ř. se týká hlavního líčení, nikoli veřejného zasedání. Na odvolací fázi řízení se vztahuje § 235 odst. 3 tr. ř., podle kterého předseda senátu udělí slovo ke konečným návrhům. Obviněná byla v průběhu řízení opakovaně vyzývána k vyjádřením a návrhům a její právo na obhajobu nebylo porušeno.

7. Námitka neadekvátnosti trestu není podle státního zástupce relevantní, protože uložený trest byl v souladu se zákonem. Státní zástupce vyložil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k nápravě vad týkajících se výroku o trestu. Tyto dovolací důvody podle něj nebyly naplněny, protože obviněné nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest mimo zákonnou trestní sazbu. Soudy jasně uvedly okolnosti, které při ukládání trestu zohlednily, a proč byl obviněné uložen trest odnětí svobody s přímým výkonem. Bylo také zohledněno aktuální těhotenství obviněné, což vedlo k odložení výkonu trestu na dobu jednoho roku po porodu. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

8. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo rovněž zapotřebí posoudit, zda jeho konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněná odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

12. Je zcela zjevné, že žádná z dovolacích námitek obviněné nesměřuje do oblasti právního posouzení skutku a netýká se ani jiného hmotněprávního posouzení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak v posuzovaném případě není dán, neboť daný dovolací důvod byl sice uplatněn, leč ryze formálně, aniž byly konkretizovány jakékoliv námitky tomuto důvodu vůbec podřaditelné.

13. Převážná část argumentace pak různým způsobem napadá zjištění skutková. Je proto vhodné podrobněji vymezit obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

14. Tomuto dovolacímu důvodu více méně odpovídají námitky týkající se důkazních návrhů, u nichž obviněná napadla důvody jejich zamítnutí. Opomenutými důkazy ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jsou však pouze důkazy „podstatné“, důkazy „navrhované“ (tzn. jejich provedení muselo být v předchozím řízení navrženo) a současně důkazy vztahující se k „rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“, což je třeba v rámci dovolací argumentace odůvodnit.

15. Oproti tomu, co uvádí státní zástupce, je nutné uvést na pravou míru, že obviněná oba namítané důkazní návrhy učinila v odvolacím řízení. Není proto podstatné, že v hlavním líčení další důkazní návrhy nevznesla. Pokud jde o výslech manžela obviněné V. M., k tomu se odvolací soud dostatečně vyjádřil v bodě 12. odůvodnění svého usnesení. Skutek byl bez pochybností prokázán, výslech manžela obviněné, který kromě tohoto osobního vztahu k ní byl navíc společně s ní v jiné trestní věci (vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 7/2023) odsouzen pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, by skutečně nemohl na skutkových závěrech nic změnit. Nad rámec odůvodnění odvolacího soudu lze k námitce obviněné uvést, že pokud by její manžel měl dosvědčit, že on v bytě její matky nebyl, a tedy nemohl získat doklady potřebné ke spáchání trestné činnosti, stále by to neznamenalo, že tak nemohla učinit sama obviněná. Důkaz by tedy nebyl způsobilý zvrátit již učiněné skutkové závěry soudu prvního stupně a byl tak zjevně nadbytečný, popř. bez potřebné vypovídající potence.

16. Pokud pak jde o důkazní návrh výpisy z účtů, kterými chtěla obviněná doložit, že její rodičovský příspěvek je poukazován na jiný účet její matky a matka si z něj měsíčně strhává 3 000 Kč jako splátku předmětných úvěrů, takový návrh zjevně nesměřoval k prokázání skutečností podstatných pro závěr o (ne)naplnění znaků skutkové podstaty, ale týkal se de facto jen náhrady škody způsobené trestným činem. Námitka tak dovolacímu důvodu neodpovídá.

17. Ostatní námitky směřující proti skutkovým zjištěním pak představují pouze polemiku s hodnotícími závěry soudu prvního stupně [podle názoru Ústavního soudu samotná taková polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nemůže být podkladem pro procesní postup dovolacího soudu spočívají v jejich zrušení (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25: „Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu.“)].

Navíc se tyto námitky míjejí s podstatou věci, pokud obviněná předestírá možné důvody, proč její matka podala trestní oznámení, a tvrdí, že úvěry byly sjednávány s jejím vědomím. Nutno podotknout, že otázka, zda o jednání obviněné věděla její matka, není striktně vzato rozhodující pro závěr o naplnění znaků přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

I pokud by se prokázalo, že obviněná sjednávala úvěr popsaným způsobem s vědomím její matky, stále by, jak správně uzavřel státní zástupce, neměla tato skutečnost vliv na jednoznačně prokázaný závěr, že obviněná při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje. Takové skutkové zjištění o vědomí matky obviněné však v řízení učiněno nebylo a nutno podotknout, že nešlo ani o případ tzv. tvrzení proti tvrzení. Mimo výpovědi matky obviněné bylo totiž navíc zjištěno, že při sjednávání úvěrů přímo obviněná v telefonickém hovoru stvrdila totožnost za svoji matku.

Že mluví obviněná, doznala u hlavního líčení po poslechu telefonátu ona sama. Navíc použila číslo účtu, který prokazatelně sama užívala (ačkoli byl veden na její matku), použila své telefonní číslo a číslo svého manžela (které bylo obviněnou stejným způsobem použito při páchání podvodné trestné činnosti kvalifikované podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro niž byla dovolatelka odsouzena ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 92/2023) a uvedla také e-mailovou adresu, která její matce nepatřila.

O upřímném nevědomí matky o trestné činnosti svědčí rovněž autentické oznámení trestné činnosti z její strany za situace, kdy se dozvěděla, že vůbec figuruje jako klient, resp. dlužník subjektů zabývajících se půjčkami mimo bankovní sektor. Za těchto okolností nelze upřít skutkovým závěrům soudů nižších stupňů ani věcnou správnost. Skutková zjištění soudů napadená dovolatelkou pak nelze kvalifikovat ani jako „rozhodná“ ve smyslu zákonného vymezení první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

18. K těmto námitkám, které dovolacím důvodům neodpovídají, lze pouze ve stručnosti uvést, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje ani závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu.

19. Dovolacím důvodům neodpovídá ani procesní námitka obviněné týkající se času, který jí byl odvolacím soudem poskytnut k vyjádření na konci veřejného zasedání. Ustanovení § 217 tr. ř. se týká hlavního líčení, v daném případě se tak nejednalo o právo obviněné pronést „poslední slovo“, jak se mylně domnívá. Požadavek, aby se v rámci svého „konečného návrhu“ vyjádřila stručně, je zcela v souladu s § 235 odst. 3 tr. ř. Vznést tento návrh vůči odvolacímu soudu totiž znamená přednést své stanovisko, podobně jako např. v závěrečné řeči u hlavního líčení (§ 216 tr. ř.), k výsledkům veřejného zasedání a návrh učiněný k odvolacímu soudu, jak má v projednávané věci rozhodnout. Takový projev obviněného lze přiměřeně z hlediska jeho rozsahu i obsahu korigovat předsedou senátu. Lze se pak ztotožnit s hodnocením státního zástupce, že obviněná měla během celého řízení k vyjádření dostatek prostoru. Její právo na obhajobu jako součást práva na spravedlivý proces tedy postupem odvolacího soudu nemohlo utrpět.

20. V rámci citovaných dovolacích důvodů nelze namítat ani nepřiměřenost uloženého trestu. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

21. V daném případě obviněná napadá právě výše zmiňovanou výměru uloženého trestu, který je podle ní nepřiměřeně přísný. Nesouhlasí také s tím, že výkon trestu nebyl podmíněně odložen. Taková argumentace zákonným dovolacím důvodům neodpovídá, neboť obviněné byl zejména ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby.

22. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu jen výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.

4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

23. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu odnětí svobody se dále připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účel preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

24. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Trestní sazba odnětí svobody v § 211 odst. 1 tr. zákoníku činí až dvě léta. Je tedy zřejmé, že obviněné byl uložen trest nepatrně nad jednou čtvrtinou zákonné trestní sazby, a to i přesto, že se trestné činnosti dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 2 T 7/2023, kde byla odsouzena pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jak připomněl odvolací soud, v předchozí trestní věci způsobila ve spolupachatelství se svým manželem různým osobám škodu ve výši 5 831 240 Kč a sama pak ještě další škodu přesahující 3 000 000 Kč, přičemž v takových situacích bývá uložený trest podmíněně odložen jen výjimečně. Přesto takového dobrodiní obviněná nevyužila a recidivuje na úseku podvodné trestné činnosti dvojím zadlužením své vlastní matky, bez náznaku sebereflexe. Vyjma vlastní výměry trestu odnětí svobody je plně namístě jeho uložení v nepodmíněné formě, neboť podle § 55 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem k osobě obviněné by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedla řádný život. Nyní uložený trest tak zcela zjevně nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Jeho podmíněný odklad je z výše uvedených důvodů vyloučen. Dále je třeba podotknout, že obviněná své námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu zakládá na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěl soud prvního stupně, pokud jde o spáchaný trestný čin.

25. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou souladu uložené trestní sankce s nejlepším zájmem nezletilých dětí obviněné ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, Ústavní soud rozdělil jednotlivé typy řízení, která se týkají či nějakým způsobem dopadají na nezletilé dítě, do čtyř kategorií. Jde o 1) řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte jakožto dítěte – typicky řízení o péči nebo o styku s dítětem, 2) řízení, jejich účelem je upravit práva a povinnosti dítěte netýkající se jeho statusu dítěte – např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli, 3) řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte, ale mají na dítě dopad spojený se změnou jeho právního postavení – např. řízení o vyhoštění pečující osoby, a 4) řízení, jejichž účelem není zasáhnout do právního postavení dítěte a mají na dítě dopad pouze faktický – např. řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě (viz bod 52.

nálezu). Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě spadá podle Ústavního soudu do třetí kategorie. V případě těchto řízení musejí soudy k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem nemohl v konkrétním případě převážit. Ve svém nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, pak Ústavní soud konstatoval, že veřejný zájem na potrestání pachatele trestného činu bude nad nejlepším zájmem dítěte převažovat v naprosté většině případů (viz bod 50.

nálezu). (U čtvrté jmenované kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.)

26. Obviněná je podle vlastního sdělení matkou tří nezletilých dětí ve věku 5, 3 a 1,5 roku. Rodinné poměry obviněné hodnotil při ukládání trestu soud prvního stupně, ale vyjádřil se k nim v odst. 17. a 18. svého rozhodnutí i soud odvolací. Konstatoval mimo jiné, že obviněná zneužívá svého statusu matky nezletilých dětí, aby nemusela hradit způsobenou škodu (myšleno povinnost uloženou v předchozí trestní věci). Posloupnost páchání trestné činnosti obviněnou nicméně nasvědčuje tomu, že obviněná nabyla podobného dojmu i ve vztahu k páchání trestné činnosti jako takové, tedy že jí jako těhotné ženě a matce nezletilých dětí nebude uložen trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem. V daném případě je však zjevné, že podmíněným odkladem výkonu uloženého trestu, jak požaduje obviněná, by stát rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z jeho předních funkcí. Není také v zájmu nezletilých dětí, aby se staly jakýmsi štítem zaručujícím obviněné beztrestnost či shovívavost při ukládání trestů za jí páchanou trestnou činnost (obdobně viz bod 65. nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19). Byť v řízení nebylo podrobně zjišťováno, jaký je vztah obviněné s jejími nezletilými dětmi, jakým způsobem o ně pečuje či jaká jiná osoba je schopna péči v její nepřítomnosti zajistit, je nutno konstatovat, že zájem na potrestání obviněné je v posuzovaném případě natolik zásadní, že nad nejlepším zájmem jejích dětí a nad mateřstvím dovolatelky v každém případě převažuje. Pokud jde o plánovaný termín porodu dítěte čtvrtého v únoru 2025, na takovou situaci trestní řád výslovně pamatuje v ustanovení § 322 odst. 3, podle něhož okresní soud usnesením ze dne 22. 11. 2024, sp. zn. 2 T 4/2024, rozhodl o odkladu uloženého trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku po porodu.

27. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání zjevně neopodstatněné, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl dovolacími námitkami vůbec naplněn.

V. Způsob rozhodnutí

28. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako celek pro zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 3. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu