6 Tdo 953/2014-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o
dovolání, které podal obviněný D. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 6 To 440/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 81/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 2 T
81/2013, byl obviněný D. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
a přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku,
jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ač
věděl, že pozbyl řidičské oprávnění jako řidič, který v bodovém hodnocení
dosáhl 12 bodů a v důsledku toho mu bylo doručeno Magistrátem města Frýdku-
Místku pod č. j. MMFM-37524/2011-Hoř dne 28. 3. 2011 oznámení o dosažení 12
bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku
pozbytí řidičského oprávnění dle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, přesto dne 2. 9.
2011 kolem 16:40 hodin řídil v obci R., okr. F.-M., po silnici ...... označené
jako hlavní, v úseku s maximální povolenou rychlostí jízdy 50 km/h v obci
osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A8, RZ ......, které v důsledku neplatné
technické kontroly nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních
komunikacích, a v důsledku rychlosti jízdy nejméně 95 km/h v křižovatce s
vedlejší pozemní komunikací silnicí ...... zezadu narazil do osobního
motorového vozidla tov. zn. Ford Mondeo, v provedení taxi, RZ ......, jehož
řidič R. K. vjel do křižovatky proti příkazu dopravní značky P4 «Dej přednost v
jízdě!», kdy po střetu vozidlo Ford Mondeo havarovalo do kovového zábradlí
vpravo mimo komunikaci, kde narazilo do betonového sloupu veřejného osvětlení,
kdy při této dopravní nehodě řidič R. K., utrpěl zranění spočívající zejména
ve zhmoždění mozku při zlomeninách kostí klenby a spodiny lební, v důsledku
kterých na místě dopravní nehody zemřel“. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen
podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře šesti let. Dále
bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 6 To
440/2013, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek ve výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody a za podmínek §
259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil
obviněného podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro
jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s
dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře šesti let. Dále
odvolací soud nově rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (do všech jeho výrokových
částí) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v rozhodnutích
soudů obou stupňů absentuje řádné zjištění skutkového stavu a řádné zdůvodnění,
čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (zejména co do rozporu mezi
znaleckými posudky stran vzájemné viditelnosti). Zdůraznil, že podle jeho
mínění je ve věci dán také extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními,
provedenými důkazy a právními závěry. Podle jeho názoru došlo postupem obou
soudů ve věci činných k porušení základních zásad trestního řízení zakotvených
v ustanovení § 2 tr. ř. (zejména jeho odst. 5, 6) a také práv ústavně
zaručených, zejména práva na spravedlivý proces. Měl za to, že zásadní vliv na
posouzení otázky jeho zavinění mělo zjištění, zda poškozený (ne)mohl vidět
vozidlo jím řízené jedoucí po hlavní silnici, které bylo třeba zjišťovat všemi
v úvahu připadajícími důkazy, nikoli přejít hypotetickými závěry soudu druhého
stupně, které byly, podle jeho názoru, zcela v rozporu s předloženými
znaleckými posudky. Konstatoval, že hodnocení důkazů obou soudů vybočilo z
ústavně konformního výkladu, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti. Dále vyjádřil přesvědčení, že soudy nectily ani zásadu in dubio
pro reo (zde odkázal také na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod) a řádně neaplikovaly judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na
niž konkrétně odkázal.
Co do otázky nesprávného právního hodnocení skutku obviněný konkrétně uvedl, že
tato vychází z nesprávného zjištění skutkového stavu věci a zodpovězení otázky,
zda poškozený řidič vozidla Ford jedoucí po vedlejší silnici měl a mohl vidět
jím řízené vozidlo Audi jedoucí po hlavní silnici a konsekventně dát tomuto
vozidlu přednost. Ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky, kdy jediným
zásadním rozdílem v nich bylo určení počátečního bodu, kdy poškozený ve vozidle
Ford mohl vidět vozidlo Audi jím řízené (před omezením vzájemné viditelnosti
billboardem). Stran této otázky se opřel o znalecký posudek RNDr. Skácela,
který posoudil vzájemnou viditelnost již od 6 vteřin před střetem, na rozdíl od
druhého znalce Ing. Korče, jenž jej stanovil na 2,6 vteřiny, a uzavřel, že
poškozený mu tedy měl a mohl dát přednost v jízdě. V daných souvislostech
obviněný namítl, že odvolací soud se se závěry posudku RNDr. Skácela, jež
fakticky ignoroval, vypořádal zákonu odporujícím způsobem, který byl projevem
libovůle, neboť pro něj není ve spise žádného podkladu, což se podává i z
nového znaleckého posudku RNDr. Skácela (ze dne 12. 6. 2014, předloženého spolu
s podaným dovoláním). Současně zdůraznil, že zamítnutím jeho návrhu na doplnění
dokazování provedením vyšetřovacího pokusu nebo rekonstrukce a vypracováním
revizního znaleckého posudku bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces
za současné existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním
hodnocením skutku. Dodal, že nesprávné právní zhodnocení skutku vychází ze
znaleckého posudku znalce Ing. Korče, jenž však neobsahuje zjištění
viditelnosti v relevantním časovém úseku, tj. před omezením vzájemné
viditelnosti billboardem. Podle jeho tvrzení je důkazem nesprávnosti právního
hodnocení na základě tohoto znaleckého posudku i skutečnost, že soudy vytěsnily
argumentaci jinými důkazy - výslechy svědků. Soudům pak vytkl, že
nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 To 28/2009 (které v
dovolání blíže rozebral) a také ignorovaly argumenty obhajoby k osobě
poškozeného, jehož způsob jízdy byl velmi riskantní a který jakožto řidič
taxislužby měl výrazně větší zkušenosti v dopravě, než tzv. sváteční řidič, a
měl tedy větší dispozici k tomu vyhodnotit a předpokládat rychlost vozidla Audi
a dbát své povinnosti dát přednost v jízdě.
Obviněný napadl dovoláním rovněž výrok o trestu s tím, že uložený trest je
nepřiměřeně přísný. Podotkl, že odvolací soud vůbec nepřihlédl k jeho
argumentaci týkající se jeho osobních poměrů. Prohlásil, že soud zásadně
pochybil také v závěrech o vysoké závažnosti trestného činu kladeného mu za
vinu (odkázal na argumentaci soudu stran jeho snahy uniknout trestnímu stíhání
jimi tvrzenou dohodou se spolujezdcem J. Š., aby se tento vydával za řidiče
vozidla Audi), které byly vyhodnoceny jako přitěžující okolnost. Současně
podrobně rozvedl svůj popis okolností, které jej a J. Š. k záměně vedly, s tím,
že soudem ignorované okolnosti popřely zásadu nullum crimen sine lege. Odvolací
soud podle něho svým postupem skrytě vytvořil neexistující skutkovou podstatu,
která je na první pohled zastřena v podobě úvah o druhu a výši trestu. Doplnil
ještě, že pokud odvolací soud hodnotil opakovanost dopravních přestupků, nelze
jimi, s odkazem na zákaz dvojího trestání, v trestním řízení argumentovat,
jelikož za ně již byl potrestán.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2014, č. j. 6 To
440/2013-395, ve spojitosti s rozsudkem Okresního soudu v Frýdku-Místku ze dne
2. 10. 2013, č. j. 2 T 81/2013-310, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ke
skutkové námitce, že poškozený mohl (byl schopen) vidět vozidlo Audi 3,4 až 6 s
před střetem konstatoval, že znalec obhajoby RNDr. Skácel se ve všech otázkách
týkajících se situace bezprostředně před střetem ztotožnil se znalcem Ing.
Korčem. Jediný spor tak byl veden o dobu předcházející, tedy 3,4 až 6 s před
střetem, konkrétně, zda poškozený v této době mohl vozidlo Audi vidět skrz
skupinu stromů po své pravici. V tomto směru (stručně řečeno) plně odkázal na
závěr odvolacího soudu, že v dané fázi své jízdy vozidlo obviněného pro
poškozeného viditelné nebylo, přičemž shledal tento závěr jako rozumně a
logicky odůvodněný. Nejedná se tedy o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními a ohledně naznačené skutkové argumentace o důvod k
mimořádnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Následně státní zástupce k jím označené právní otázce, zda poškozený měl (byl
povinen) vidět Audi 3,4 až 6 s před střetem, v první řadě uvedl, že judikatura
Nejvyššího soudu, kterou obviněný podporoval své námitky, není na danou věc
přiléhavá (zejména podrobně rozebrané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2.
1009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009). Poukázal na skutečnost, že základem veškeré
judikatury týkající se nedání přednosti v jízdě řidičům, kteří sami výrazně
překročili povolenou rychlost jízdy, je rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, které bylo posléze publikováno pod č.
45/2005 Sb. rozh. tr. Shrnul, že podle jeho závěru je nevinen ten, kdo řidiči
takto překračujícímu rychlost sice nedal přednost, ale jen proto, že z běžných
okolností nemohl předvídat, že se jedná o takového řidiče. Překročení nejvyšší
povolené rychlosti o 70 % je porušením důležité povinnosti. Dále uvedl, že toto
rozhodnutí nebylo žádným z následných rozhodnutí Nejvyššího soudu zpochybněno a
současně předložil řadu další judikátů podporujících jeho závěry. Souhlasil
také s ustáleným názorem Nejvyššího soudu, že povinnost dát přednost v jízdě je
kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené
rychlosti. Považoval však za nezbytné dodat, že splnění povinnosti dát přednost
v jízdě současně může být pro řidiče (s ohledem na dopravní situaci, klimatické
podmínky apod. aspekty) mnohem těžší než splnění povinnosti dodržet limit
dovolené rychlosti („pouhé“ sledování rychloměru). V této souvislosti poukázal
na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo
34/2010. S ohledem na výše vyslovené názory, zejména závěry rozhodnutí č.
45/2005 Sb. rozh. tr. označil dovolání obviněného v tomto směru za zjevně
neopodstatněné.
Ohledně části dovolání, v níž obviněný napadl výrok o trestu a vyslovil výhrady
k jeho přísnosti, státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu, podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. a že dovoláním nelze napadat přiměřenost uloženého
trestu. Konstatoval proto, že tato část důvodů se s uplatněným dovolacím
důvodem míjí. Obiter dictum uvedl, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení
zásad spravedlivého procesu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, a současně vyjádřil souhlas s jeho
projednáním v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku. V ní v návaznosti na
odůvodnění podaného dovolání opětovně poukázal na skutečnost, že pro nalezení
spravedlivého rozhodnutí v jeho trestní věci (a posouzení nesplnění povinnosti
poškozeného, jakožto řidiče taxislužby a místa znalého, dát přednost v jízdě)
je rozhodná znalost dopravní situace v místě dopravní nehody. Tato mohla být
zjistitelná pomocí institutů vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce, které
obviněný navrhoval a jimž soudy nevyhověly. Otázku, zda z běžných okolností
mohl poškozený předvídat rychlost jízdy obviněného, pak lze zodpovědět jak
znalostí místa, tak zejména zkoumáním osoby poškozeného, čímž již bylo
argumentováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 6
To 440/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části
primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům de facto
vytýká v prvé řadě převážně nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásad
trestního procesu vymezených v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., jakož i práv ústavně
zaručených, a nesprávná skutková zjištění (a jejich odůvodnění), resp. vzájemný
extrémní rozpor, a přitom současně (s odkazem na znalecký posudek RNDr.
Skácela) prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a až z toho (sekundárně)
vyvozuje závěr o nesprávném posouzení jeho zavinění a zavinění poškozeného ve
vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti a tím o nesprávném právním posouzení
skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými
soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Jak přiléhavě
dovodil také státní zástupce, podstatou námitek obviněného je popření jeho
zavinění, resp. prokázání vyšší míry spoluviny poškozeného z důvodu nedodržení
jeho povinností, jakožto účastníka silničního provozu, přičemž závěr o
existenci zavinění je sice závěrem právním, nicméně obviněný tvrzení o absenci
svého zavinění (nedbalostní jednání) ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti
zakládá na jiném hodnocení důkazů a na své vlastní verzi skutkového děje. Nutno
podotknout, že dovolání neobsahuje žádné argumenty či vyjádření stran druhého
přečinu - maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kterým byl obviněný
taktéž uznán vinným.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze konstatovat, že v dané věci není dán extrémní nesoulad mezi
učiněnými relevantními skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé (nejde tedy o případ, kdy zjištění soudů nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy zjištění soudů nevyplývají z
důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, kdy zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.). Soudy obou stupňů si
byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že
hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými
zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí
nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze
vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění
skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a rovněž (převážně) z
toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit
usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že další námitky obviněného směřující
proti výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti ve své podstatě naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, avšak jedná se o dovolací námitky zjevně
neopodstatněné.
Zcela ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyšší soud konstatuje,
že zásadním pro posuzování okolností předkládané trestní kauzy je rozhodnutí č.
45/2005 Sb. rozh. tr., jelikož právě tomuto rozhodnutí v rozhodné míře odpovídá
skutkový stav zjištěný v dané věci – a to jak z hlediska míry překročení
povolené rychlosti obviněným, tak i z hlediska ostatních skutkových okolností.
V judikované trestní věci (stručně parafrázováno) řídil obviněný nedovolenou a
nepřiměřenou rychlostí (86 – 97 km/hod.) v obci motocykl a v křižovatce s
vedlejší ulicí zavinil střet s automobilem, který vjížděl z vedlejší ulice,
když při nehodě byla těžce zraněna spolujezdkyně na motocyklu, která na
následky zranění zemřela. Nejvyšší soud v této věci shledal, že pokud by
obviněný jel nejvyšší povolenou rychlostí (50 km/hod.), v žádném případě by
nebyl přinucen k prudké a náhlé změně směru a rychlosti jízdy, takže by ke
střetu vůbec nedošlo. Akcentoval tedy skutečnost, že si obviněný počínal v
příkrém rozporu s právními předpisy (překročil rychlost v místě povolenou o
více než 70 %), což v konečném důsledku vedlo k závěru, že řidiči osobního
automobilu, vjíždějícímu z vedlejší ulice na hlavní komunikaci, nelze přičítat
zavinění či spoluzavinění na vzniku dopravní nehody ani na způsobeném smrtelném
následku. Současně také v předmětné věci dovodil, že „…řidič, jenž dává při
jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát
přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky
vidí“, a je tedy věcí odhadu řidiče na vedlejší silnici, aby řidiče na silnici
hlavní nepřinutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy, přičemž při tomto
svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, které právní předpisy v místě
křižovatky povolují.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovozuje, že v posuzované trestní věci
odpovídá skutkový stav daného judikátu zejména v tom směru, že obviněný
(kterému bylo navíc odebráno řidičské oprávnění), jel po hlavní silnici
vozidlem (které současně nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních
komunikacích), prakticky dvojnásobnou rychlostí (nejméně 95 km/hod.), než jaká
byla v daném úseku povolena a znemožnil tím poškozenému splnění jeho povinnosti
dát přednost v jízdě. Z obsahu spisového materiálu lze bez důvodných
pochybností dovodit, že pokud by obviněný jel (povolenou) rychlostí 50km/hod.,
ke střetu by vůbec nemohlo dojít. Při rychlosti 70 km/hod. by postačovalo, aby
sňal nohu z pedálu plynu a ke střetu by nedošlo. Na tomto místě je nezbytné
zdůraznit, že toto jsou rozhodující skutkové okolnosti, podmiňující správnost
závěru soudů nižších stupňů o vině obviněného. V jejich světle se jeví jako
nikoli rozhodující otázky, v jakém časovém intervalu před střetem mohl
poškozený obviněného registrovat a že byl povinen si všimnout mihnutí se
vozidla Audi za stromy ještě před dojetím ke křižovatce.
Z obsahu dovolání je navíc patrno, že vozidlo mělo být černé, tedy nejméně
výrazné barvy a opatřeno xenonovými světlomety, tedy světlomety trvale
udržujícími paprsek bílého (denního) světla směrem dolů k vozovce, kdy je boční
či šikmá čelní viditelnost ve dne spíše horší. K tomu je třeba navíc
poznamenat, že otázka objektivní zjistitelnosti obviněného poškozeným ještě
nemusí určovat zavinění, resp. spoluzavinění poškozeného na dané nehodě. Je
třeba vzít v úvahu, že obviněný přijížděl k poškozenému zprava a logický sled
činností řidiče při příjezdu z vedlejší na hlavní komunikaci je přesvědčit se
nejprve o situaci vlevo a teprve následně o situaci vpravo, což je třeba dát do
kontextu i s reakční dobou řidiče (možností adekvátně vyhodnotit nastalou
situaci a reagovat na ni). I kdyby poškozený obviněného býval viděl, tak pro
něj bylo velmi obtížně zjistitelné, jakou rychlostí se obviněný blíží, resp. že
se do křižovatky (v obci) blíží tak vysokou rychlostí. Na tomto místě je
zapotřebí opětovně zdůraznit zcela zásadní a rozhodující skutečnost, že pokud
by obviněný jel povolenou rychlostí, tzn. nejvýše 50 km/hod., podle skutkových
zjištění soudů obou stupňů by poškozený bez ohledu na to, zda viděl
přijíždějící osobní automobil řízený obviněným, mohl vjet na hlavní silnici,
aniž by došlo k nehodě. V tomto kontextu tedy zcela postačilo, že poškozený
způsobem svého najetí do křižovatky dal přednost v jízdě vozidlům, která jela
povolenou rychlostí. Pokud obviněný opakovaně argumentuje nezbytností
dodržování povinností poškozeného dát mu přednost v jízdě, jakožto vozidlu
jedoucímu po hlavní silnici, tedy dodržovat stanovená pravidla silničního
provozu, nutno připomenout, nikoli opomíjet, že to byl právě obviněný, kdo svým
prvotním jednáním – ač věděl, že pozbyl řidičské oprávnění, řídil motorové
vozidlo rychlostí vysoce překračující rychlost povolenou v daném místě – zavdal
příčinu ke vzniku předmětné dopravní nehody.
V souvislosti s námitkami obviněného vůči výši uloženého trestu Nejvyšší soud
nad rámec uplatněného dovolacího důvodu připomíná, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky směřující
proti výroku o trestu (obviněný spatřuje pochybení soudu v závěrech o vysoké
závažnosti trestného činu, hodnocení přitěžujících okolností, nezohlední jeho
osobních poměrů a považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody jako
nepřiměřeně přísný) pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit (srovnej např. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh
trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byl uznán vinným (trest odnětí svobody na jeden rok až šest let), kdy mu byla
navíc výše trestu rozsudkem soudu odvolacího snížena (ze tří roků na roky dva).
Důvodně soudy nižších stupňů neshledaly podmínky pro uložení trestu odnětí
svobody pod spodní hranicí trestní sazby či uložení trestu podmíněného (resp.
alternativního).
Obstojí proto závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný naplnil všechny
znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za současného uložení úhrnného trestu odnětí
svobody výrazně pod polovinou zákonem vymezené trestní sazby.
K uvedenému pak je třeba doplnit, že z hlediska hmotného práva není dána žádná
okolnost, která by tomuto závěru bránila. Přitom lze současně stručně uzavřít,
že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci (viz odůvodnění
výše) nejedná.
Argumentaci obviněného, již bylo možné formálně podřadit pod uplatněný
důvod dovolání, tedy nebylo možno přiznat opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v
neveřejném zasedání.
Pokud obviněný podal spolu s dovoláním podnět, aby předseda senátu soudu
prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušit
výkon rozhodnutí, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně
takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že Nejvyšší soud neshledal důvody
pro současně navržený postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo
zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2014
Předseda
senátu : JUDr. Vladimír Veselý