6 Tdo 971/2024

6 Tdo 971/2024-837

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 9 To 92/2024-766, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 131/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále též „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) ze dne 22. 1. 2024, č. j. 1 T 131/2022-726, byl obviněný V. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [body 1) – 3)], a přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod 1)], jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1) dne 16. 11. 2021 v době od 18:30 hodin do 18:40 hodin na adrese XY č. p. XY v XY, soudní obvod XY, v areálu plaveckého bazénu a sportovní haly provozovaném společností K. s., spol. s r.o., poté, co byl obžalovaný opakovaně zaměstnanci a hlídkou zasahujících strážníků Městské policie XY z místa vykazován a upozorňován na skutečnost, že mu byl ze strany K. s., spol. s r.o., udělen zákaz vstupu z důvodu opakovaného porušování návštěvního řádu, při opakovaném provádění služebního zákroku hlídky městské policie v hledišti sportovní haly spočívajícím v jeho slovním vykázání z areálu za použití zákonných výzev, obžalovaný fyzicky napadl strážníka M. K., narozeného XY, a to tak, že jej levou rukou udeřil v oblasti hrudníku v místě, kde měl zavěšené služební záznamové zařízení, které poté uchopil a hodil na zem, při následném zákroku spočívajícím v použití donucovacích prostředků ze strany strážníků městské policie se tomuto bránil a nadával jim, přičemž poškozený M. K. utrpěl úderem zranění v levé horní polovině hrudníku a to hematom o velikosti 5 x 5 cm s následným omezením hybnosti pro bolestivost ramene, a jednání se obžalovaný dopustil v přítomnosti nejméně tří dospělých osob a nejméně pěti dětí z basketbalového družstva,

2) dne 17. 11. 2021 okolo 13:00 hodin na téže adrese ve vestibulu plaveckého bazénu, po upozornění pracovníkem ostrahy, že nesmí do předmětných prostor vstupovat, s čímž byl obžalovaný opakovaně seznámen ze strany zaměstnanců areálu i strážníků Městské policie XY, úmyslně narušoval osobní intimní zónu pracovníka ostrahy poškozeného P. M., narozeného XY, následně poškozeného udeřil do břicha, uchopil jej za ruku a přehodil jej přes sebe na zem,

3) dne 31. 1. 2022 v době od 15:30 hodin do 16:15 hodin na téže adrese u vstupu do budovy areálu plaveckého bazénu a sportovní haly provozovaného společností K. s., spol. s r.o., poté co byl obžalovaný poškozeným pracovníkem ostrahy P. M., narozeným XY, upozorněn, že nesmí do předmětných prostor vstupovat, strčil a chytal poškozeného, který se mu snažil ve vstupu zabránit, aby si vynutil vstup do vestibulu a při tomto ruku poškozeného přivřel do dveří, čímž mu způsobil oděrku na pravém předloktí v délce 3 cm.

2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel vstupu do sportovního areálu provozovaného společností K. s., spol. s r.o. Dále mu byl podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, když výše jedné denní sazby byla určena na 400 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v měsíčních splátkách. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené K. s. spol. s r.o. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného a poškozené K. s., spol. s r.o. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 4. 2024, č. j. 9 To 92/2024-766, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Černého dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., tedy že skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, některé důkazy nebyly řádně provedeny a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, přičemž důvody dovolání byly dány již v řízení před soudem prvého stupně a odvolací soud opravný prostředek obviněného zamítl.

5. Obviněný namítl, že soudy se nevypořádaly s jeho námitkami. Dále nastala situace, kdy provedený důkaz vyzníval v jeho prospěch, obsah této pro něj pozitivní informace však byl nahrazen neutrálním vyjádřením. Za příklad označil skutek pod bodem 1), k němuž soud učinil závěr o reakci na fyzické napadení obviněným, přestože je to v rozporu s obsahem zvukové stopy na kamerovém záznamu. Soudy dále nezohlednily, že obviněný trpí vrozenou a neléčitelnou poruchou autistického spektra. Osoby trpící touto poruchou mají vrozený smysl pro spravedlnost, a lze tudíž naprosto pochopit rozhořčení obviněného v situaci, kdy jej strážník městské policie dehonestoval slovy, že ve sportovní hale mají cvičenci odložené věci, a proto tam nemůže, neboť by se tam mohlo něco ztratit, čímž jej fakticky obvinil z možné krádeže.

6. Vznesl dále výtky vůči hodnocení důkazů. Uvedl, že jeho výpovědi byly od počátku konzistentní. Nebylo prokázáno, že se události nestaly tak, jak tvrdil. Soudy obou stupňů také pochybily, když důsledně nehodnotily obsah provedených svědeckých výpovědí ve vztahu k objektivním důkazním prostředkům. Podrobně dále rozebral výpovědi svědků P. M., strážníka M. K., strážníka T. B. a H. B., které označil za nevěrohodné. Soudy podle jeho mínění opomenuly podstatné okolnosti. Především, že se snažil vyhýbat fyzickým kontaktům a konflikty řešit pouze verbálně. Ze strany ostrahy také došlo ke změně přístupu, a když byl jejich přístup pozitivní, ke konfliktům nedocházelo.

7. Ke skutku ze dne 16. 11. 2021 namítl, že aby mohl být zákonným způsobem z místa strážníky vykázán, musela by být splněna podmínka, že se na místě dopouští jednání vykazujícího znaky přestupku či trestného činu. Výzva by musela být zároveň strážníky učiněna zákonným způsobem, tedy v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „zákon o obecní policii“). Z provedeného dokazování však vyplývá, že absentovalo poučení o jeho právech. Ani jeden ze strážníků nepopsal ve své výpovědi takové okolnosti, které by mohly svědčit o podezření ze spáchání, byť jen přestupku obviněným. V takové situaci pak nebyla výzva k opuštění prostor učiněná strážníky vůbec důvodná. Fyzický zákrok strážníků vůči němu byl zahájen nedůvodně a toliko kvůli obavě, nikoli kvůli napadení. Nebyla objasněna subjektivní stránka trestného činu a bylo opomenuto, že když se skutek stal, byl silně rozrušen.

8. Ke skutku ze dne 17. 11. 2021 uvedl, že z audiozáznamu je zřejmé, že se nedopouštěl žádných neslušností či hrubého jednání. Pan M. vstoupil do jeho osobního prostoru a uchopil ho, čehož se obviněný lekl. Ke skutku ze dne 31. 1. 2022 uvedl, že průběh celého incidentu nebyl dostatečně objasněn a neexistuje žádný přímý důkaz vyjma rozdílných výpovědí obviněného a svědka M.

9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 9 To 92/2024-766, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.

10. Obviněný v samostatném podání sdělil, že souhlasí s rozhodnutím o jeho dovolání Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sdělil, že obviněný neuvedl žádné podstatné důkazy, které by soudem nebyly nedůvodně provedeny, a nevytýká ani, že by soudy činily skutková zjištění na základě nějakých důkazů procesně nepoužitelných. Jeho námitky nelze podřadit ani pod kategorii zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce upozornil, že dovolatel provádí pouze vlastní hodnocení důkazů. Dovolatel tedy nevytýká, že by soudy ze svědeckých výpovědí činily skutková zjištění, která by z nich nevyplývala při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. Domáhá se pouze toho, aby tyto výpovědi byly hodnoceny jako nehodnověrné a aby skutková zjištění byla činěna na základě jeho vlastní výpovědi. Námitky dovolatele směřující do oblasti skutkových zjištění tedy zmíněný dovolací důvod nenaplňují.

13. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky týkající se oprávněnosti zákroků strážníků městské policie vůči obviněnému. Z argumentace soudu prvního stupně vyplývá, že fakticky nevyloučil neoprávněnost zákazu. Takováto okolnost by podle názoru státního zástupce bez dalšího nevylučovala naplnění znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněným, když ani případná protiprávnost zákazu by jej neopravňovala

14. Jiná je však situace z hlediska přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle popisu skutku v tzv. skutkové větě strážníci proti obviněnému zakročovali a vykazovali ho z prostor předmětného areálu nikoli proto, že by se dopouštěl nějakého přestupkového jednání nebo dokonce jednání vykazujícího znaky trestného činu, ale vykazovali ho pro nerespektování zákazu vstupu. K tomu dodal, že i ze záznamu z osobní kamery strážníka městské policie, který je podrobně slovně popsán v bodě 21. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, vyplývá, že komunikace obviněného se strážníky se začala vyvíjet konfliktně až poté, kdy strážník obviněného vyzval, aby s ohledem na vyslovený písemný zákaz vstupu opustil prostor haly. Na danou situaci zjevně nedoléhalo ustanovení § 15 zákona o obecní policii. Soud samozřejmě není vázán právním názorem jiného orgánu, nelze však zcela přehlédnout sdělení Krajského úřadu Středočeského kraje citované v bodě 38. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Zde uvedený úřad uvedl, že vyslovený zákaz vstupu je úkonem soukromoprávní povahy. Sama existence takového zákazu není bez dalšího důvodem pro výzvu obviněnému k opuštění místa, pokud zároveň nebylo dáno podezření pro spáchání trestného činu nebo přestupku (bod 38. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu).

15. Obecně platí, že pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích. Na základě výše uvedeného vznikají závažné pochybnosti o tom, zda strážníci městské policie, pokud vynucovali odchod obviněného z předmětného sportovního areálu z důvodů zákazu vstupu vydaného společností K. s., spol. s r.o., vykonávali svoje oprávnění podle zákona o obecní policii, a zda tedy šlo o výkon jejich pravomoci ve smyslu § 325 odst. 1 tr. zákoníku. Tím je samozřejmě zpochybněno i naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

16. Podmínky § 7 odst. 1 zákona o obecní policii pro zákrok strážníků městské policie by byly splněny pouze v případě, že by samotné porušení (zřejmě vícenásobně opakované) zákazu vstupu obviněným bylo možno považovat za přestupek. Základním předpokladem pro takové posouzení by ovšem byla oprávněnost takového zákazu, kterou se soudy vůbec nezabývaly. Vzhledem k absenci jakéhokoli názoru soudů k této problematice považuje státní zástupce za předčasné se touto otázkou podrobně zabývat. Podotkl pouze, že provozovatel předmětného sportovního areálu nepochybně byl oprávněn neumožnit za určitých podmínek některým osobám přístup do tohoto areálu (viz též bod 68. odůvodnění rozhodnutí soudu). Lze však mít pochybnosti, zda byl oprávněn určité osobě vyslovit (navíc zřejmě časově neomezený) úplný zákaz vstupu do areálu, tj. učinit opatření srovnatelné s omezujícím opatřením ve smyslu § 52 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), nebo dokonce s přiměřeným omezením podle § 48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku.

17. Uzavřel proto, že za stávajícího stavu věci nelze učinit spolehlivý závěr, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je proto nutno považovat za částečně důvodné. V rozsahu důvodnosti těchto námitek je pak nutno považovat za důvodně uplatněný též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

18. S ohledem na obsah uplatněných námitek se věcí nezabýval z hlediska možného porušení zásady ne bis in idem, když podle bodu 39. rozhodnutí okresního soudu byl obviněný dne 25. 2. 2022 uznán vinným přestupkem proti majetku spočívajícím v tom, že dne 16. 11. 2021 kolem 18.30 hod. strhl osobní minikamerky strážníků městské policie a hodil s nimi o zem.

19. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 9 To 92/2024, a aby podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Obviněný, jak již bylo uvedeno, své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

22. Pro úplnost se připomíná, že k jejich naplnění dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

23. Ve shodě s posouzením dovolacích námitek obviněného státním zástupcem konstatuje Nejvyšší soud, že jsou podřaditelné pod dále uvedené alternativy jím zvolených dovolacích důvodů. Zaměřil se proto na posouzení, zda jsou tyto námitky důvodné. Při uvážení toho, co vyložily soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích a co plyne z obsahu trestního spisu, dospěl – s přihlédnutím k vyžádaným zprávám nezbytným pro jeho rozhodnutí – k následujícím zjištěním a závěrům.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1…), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

25. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Uvedené alternativě především nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů (tj. tvrzení, že „provedený důkaz vyznívá ve prospěch obžalovaného, ... je nahrazen neutrálním vyjádřením“). Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

26. Dovolatelovy námitky, jež zřejmě mínil podřadit pod tuto alternativu, jsou v podstatě dvojí povahy. Obviněný nesouhlasí s hodnocením věrohodnosti svědeckých výpovědí a své výhrady v tomto směru zakládá na údajných rozporech obsahu těchto výpovědí s audiozáznamy a dalšími ve věci provedenými důkazy.

27. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti svědků, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů náleží proces hodnocení důkazu tomu soudu, který ho provedl. Nejčastěji jde tudíž o doménu soudu prvního stupně a odvolací soud může do jeho hodnocení zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak jmenovanou zásadou. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a vyvozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. To ostatně odráží formulace první alternativy uvedeného dovolacího důvodu. V projednávané věci je však na místě uvést, že k této situaci nedošlo. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku nepostrádá logiku a nevykazuje ani znaky zjevné svévole.

28. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani seznam rozporů uvedených dovolatelem pod bodem IV. dovolání. Jak již bylo vysvětleno shora, formulace zvolené alternativy vyžaduje, aby jmenovaný rozpor byl zjevný a týkal se očividné neshody obsahu provedených důkazů se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku. Je tudíž zřejmé, že dovolatelem jmenované rozpory tomuto požadavku nevyhovují. Otázky, zda ten či onen svědek řekl určitou větu, kterou ruku obviněný použil, či zda bylo zjištěno poranění (za situace, kdy není obviněn z trestného činu ublížení na zdraví atp.) nemají vliv na skutková zjištění vztahující se k právní kvalifikaci. Stejně tak nemají zásadní vliv na hodnocení věrohodnosti svědků. Již z povahy tohoto důkazu lze předpokládat drobné nesrovnalosti vyplývající z vlivu časového odstupu či subjektivního vnímání svědka. Věrohodnost jeho výpovědi je proto hodnocena komplexně a v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy.

29. Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele, jež se zřejmě měly vztahovat k první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostály jejímu obsahovému vymezení.

30. Byť obviněný formálně uplatnil i druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) – alespoň takto si dovolací soud vyložil jeho sdělení obsažené v části III. jeho dovolání („některé důkazy nebyly řádně provedeny“) – vlastní argumentaci, která by vyhovovala obsahovému vymezení této alternativy ve svém dovolání nevznesl.

31. Třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. První alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) v kombinaci s alternativou druhou (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) obsahově vyhovuje argumentace obviněného vznesená vůči posouzení skutku jako trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jíž zpochybňuje oprávněnost strážníků provést vůči němu služební zákrok. Naproti tomu žádnou hmotněprávně relevantní námitku nelze v jeho dovolání nalézt ve vztahu k posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ve vztahu k této právní kvalifikaci se jeho argumentace (část VIII. dovolání) pohybuje v rovině námitek skutkových („z audiozáznamu je zřejmé …“, „z provedených audiozáznamů plyne …“).

33. Je vhodné připomenout, že obviněný ve svém dovolání (část VIII.) namítl, že „proto, aby mohl být zákonným způsobem z místa strážníky Městské policie XY vykazován, by musela být splněna podmínka, že se na místě dopouští jednání vykazujícího znaky přestupku či trestného činu“ (§ 7 odst. 1 zákona o obecní policii), přičemž dále argumentoval i nutností jejich postupu v souladu s § 6 zákona o obecní policii. Bez pochybností podle něj nebyla objasněna ani subjektivní stránka trestného činu, navíc bylo opomenuto, že „se skutek udál v silném rozrušení obžalovaného“.

34. Soud prvního stupně při odůvodnění právní kvalifikace skutku jako trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku argumentoval mimo jiné tím (bod 118. odůvodnění), že „[v]e společnosti musí existovat důvěra v konání policie (ať už státní nebo městské), protože pokud by tomu tak nebylo, mohl by si každý, proti němuž policie, jakkoliv zakročí, myslet, že se jedná o neadekvátní útok ze strany policie a že je tedy oprávněn se proti němu bránit. To však nelze připustit a je nutné se policejnímu zákroku podvolit. I kdyby v projednávaném případě strážník městské policie v nějakou chvíli svou pravomoc překročil (například osobu vyzval k opuštění místa neoprávněně) a nejednalo se o zřejmý exces z výkonu jeho pravomoci, tak není přípustné, aby na to obžalovaný reagoval výše uvedeným způsobem“.

35. Odvolací soud na tuto argumentaci navázal sdělením (bod 35. odůvodnění), že obviněný „nestojí před soudem proto, že by porušoval zákaz vstupu do prostor poškozené společnosti K. s., spol. s r.o., ale proto, že dne 16. 11. 2021 v označené době fyzicky napadl strážníka městské policie v souvislosti s výkonem jeho pravomoci tak, že tohoto strážníka udeřil levou rukou v oblasti hrudníku v místě, kde měl zavěšené služební záznamové zařízení, které poté uchopil a hodil na zem a při následném zákroku spočívajícím v použití donucovacích prostředků ze strany strážníků městské policie se tomuto bránil a strážníkům nadával, přičemž uvedený strážník městské policie utrpěl úderem zranění, a následně ve dnech 17. 11. 2021 a 31. 1. 2022 souhrnně řečeno intenzivně fyzicky napadl poškozeného P. M. za okolností, které odůvodňují trestní odpovědnost obžalovaného za takovéto jednání“. Znaky tohoto trestného činu podle odvolacího soudu obviněný naplnil tím (bod 34. odůvodnění), že „úmyslně užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci strážníka městské policie coby úřední osoby, čímž naplnil skutkovou podstatu přečinu násilí proti úřední osobě (pozn. podle) § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy z provedených důkazů vyplynulo, že vyslovení zákazu vstupu obžalovaného provozovatelem mu muselo být známo již z předchozí doby, nerozhodno, jakou formou takové sdělení bylo učiněno, což ovšem samo o sobě není pro posouzení věci rozhodující“.

36. Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na to, že se rozhodnutí soudů nevypořádala se všemi skutečnostmi nezbytnými pro učinění závěru, že služební zákrok strážníků byl zákonný, resp. že jejich pravomoc, jako úředních osob, byla vůči dovolateli vykonávána secundum en intra legem. V daném směru zmínil některá zákonná ustanovení, která podle něj je nezbytné do rozhodování o vině obviněného promítnout.

37. Dovolací soud proto musel vyhodnotit, zda i z tohoto hlediska byla věc oběma soudy správně posouzena, a zda se s otázkou, kterou obviněný nastoluje (opětovně) v dovolacím řízení, tj. zda byl zákonný podklad k tomu, aby jej strážníci z objektu vykázali, vypořádaly dostatečně a přesvědčivě. To i s ohledem na zjištění, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje sdělení Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 14. 1. 2002 (bod 38. odůvodnění rozsudku), podle něhož, „[s]ama existence takového zákazu (pozn. návaznost na předcházející text: ,vyslovený zákaz vstupu – tento je úkonem soukromoprávní povahy‘) není bez dalšího důvodem pro výzvu obžalovanému k opuštění místa, pokud zároveň nebylo dáno podezření pro spáchání trestného činu či přestupku“.

38. Soudy obou stupňů s odkazem na § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku správně uzavřely, že strážník M. K. vystupoval jako úřední osoba, tj. jako subjekt, jemuž je poskytována ochrana prostřednictvím § 325 tr. zákoníku. Samotné toto zjištění však nedostačuje k tomu, aby v případě, že se pachatel vůči takové osobě dopustí násilí, bylo bez dalšího dovozeno, že tím naplnil znaky skutkové podstaty popsané v § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vyjma specifického úmyslu (obmyslu), který definuje subjektivní stránku tohoto trestného činu (v úmyslu působit na výkon pravomoci), se vyžaduje, aby chráněná úřední osoba postupovala secundum en intra legem.

39. Soud prvního stupně naprosté splnění této podmínky zjevně nepovažoval za nezbytné, neboť dospěl k závěru, že trestněprávní ochranu ve smyslu § 325 tr. zákoníku je nezbytné přiznat „[i] kdyby v projednávaném případě strážník městské policie v nějakou chvíli svou pravomoc překročil (například osobu vyzval k opuštění místa neoprávněně) a nejednalo se o zřejmý exces z výkonu jeho pravomoci“. Touto úvahou měl okresní soud nepochybně na mysli to, že zjištěný a ve výroku rozsudku popsaný útok dovolatele na strážníka M. K. nemůže být považován za jednání právem dovolené (k tomu též dále body 41. a 52.), neboť je nelze pokládat za jednání v nutné obraně. V dané souvislosti se připomíná, že nutná obrana proti zákrokům úředních osob není sice zcela vyloučena, přípustná však je jen tehdy, je-li uskutečněna vůči takovému jednání úřední osoby, které představuje zjevné, mimořádné překročení její pravomoci nebo o úkon zcela mimo tuto pravomoc (exces). V projednávané věci se však o takový exces, jak bude ještě vyloženo, nejednalo.

40. Pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích. Se soudem prvního stupně lze souhlasit, že nelze připustit, aby se adresát výkonu veřejné moci úřední osobou tomuto bez dalšího protivil, neboť „není oprávněn si samostatně posuzovat, zda je pravomoc úřední osoby vůči němu vykonávána secundum et intra legem. Je totiž povinen se výkonu veřejné moci v zásadě vždy podvolit, a pokud s ním nesouhlasí, může uplatnit příslušnou právní obranu, zejména opravné prostředky proti konkrétnímu rozhodnutí, žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (srov. § 65 a násl. SŘS), případně žalobu proti nezákonnému zásahu (srov. § 82 a násl SŘS) apod.“ – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4090.

41. Postup strážníků (jakož i jejich povinnosti a povinnosti dalších osob) upravuje zákon o obecní policii. Ten mimo jiné (vztaženo k posuzovanému skutku) stanoví (a shodná úprava byla účinná i ke dni 16. 11. 2021), že · Strážník je povinen poučit osoby o jejich právech, provádí-li podle tohoto zákona zákrok nebo úkon spojený se zásahem do jejich práv nebo svobod, pokud to povaha a okolnosti zákroku nebo úkonu dovolují; v opačném případě je poučí okamžitě, jakmile to okolnosti dovolí (§ 6 odst. 2). · Strážník je v pracovní době povinen v mezích tohoto nebo zvláštního zákona provést zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání (§ 7 odst. 1). · Strážník je při provádění zákroku povinen, pokud to povaha a okolnosti zákroku dovolují, použít odpovídající výzvy. Pokud to povaha zákroku dovoluje, použije strážník před výzvou slov „Jménem zákona!“ (§ 7 odst. 4). · Každý je povinen uposlechnout výzvy zakročujícího strážníka (§ 7 odst. 5).

42. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů je zřejmé, že výzva adresovaná obviněnému k opuštění prostor, v nichž v rozporu s výše zmíněným zákazem setrvával, nebyla činěna podle § 15 odst. 1 zákona o obecní policii, podle něhož je strážník oprávněn přikázat každému, aby na nezbytně nutnou dobu nevstupoval na strážníkem určená místa nebo se na nich nezdržoval, neboť takové oprávnění strážník má jen, je-li ohrožen život, zdraví, majetek nebo veřejný pořádek a vyžaduje-li to plnění úkolů obecní policie. Tato zákonná podmínka však zjevně naplněna nebyla. Příjezd strážníků do objektu sportovního areálu nebyl reakcí na ohrožení těchto zájmů ze strany obviněného. Dostavili se na základě výzvy samotného obviněného, který s nimi začal řešit svoji stížnost na přítomného L. V. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že se v rámci tohoto řešení neprojevoval způsobem, který by umožňoval učinit závěr, že se dopouští přestupku, natož trestného činu. Ani z chování strážníků nelze nabýt dojmu, že by k takovému závěru dospěli. Ti k výzvě, aby obviněný opustil prostory, v nichž se nacházel, přistoupili s odůvodněním, že má provozovatelem uložený zákaz vstupu do dotyčných prostor.

43. Tento zákaz však nemá povahu aktu aplikace práva vydaného orgánem veřejné moci, takže ani nezakládal (pravomocné) rozhodnutí, které by bylo exekučním titulem, resp. podkladem pro to, aby toliko na podkladě jeho existence bylo odůvodněno vykázání obviněného z objektu, na nějž se zákaz vztahoval, orgány veřejné moci, potažmo úřední osobou, za niž je při plnění úkolů a oprávnění upravených zákonem, příp. jej provádějících předpisů, třeba považovat strážníky obecní policie.

44. Jinými slovy vyjádřeno, výkon pravomoci, v němž je vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování, je ve věci posuzované nutno spatřovat až v samotné výzvě strážníků adresované obviněnému k opuštění prostor, na něž se dotyčný zákaz vztahoval. Tuto výzvu, učiněnou „Jménem zákona“, je možno považovat za jiné opatření, k němuž je strážník oprávněn přistoupit ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o obecní policii tehdy, je-li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání.

45. Při izolovaném posuzování skutečností dosud zmíněných, tj. vztažených pouze k situaci nastalé po příjezdu strážníků do okamžiku pronesení výzvy k opuštění areálu, by bylo možno dospět k závěru, jehož se dovolatel domáhá, tj. že důvod k jeho vykázání nenastal. Takový přístup by však popíral nutnost hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a konec konců i širší skutková zjištění soudů nižších stupňů, která sice nejsou zcela detailně popsána, nicméně v zásadních bodech vyjadřují vlastní podstatu jednání obviněného, a od ní se odvíjející závěr o oprávněnosti postupu strážníků městské policie.

46. Za skutková zjištění soudů nižších stupňů, z nichž je dovolací soud oprávněn vycházet při posuzování odůvodněnosti hmotněprávní subsumpce skutku pod příslušná ustanovení trestního zákoníku, tedy při zvažování otázky, zda je důvodné tvrzení dovolatele, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je třeba pokládat ta, která jsou obsažena v tzv. skutkové větě výroku o vině a je rozvíjející zjištění obsažená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, příp. i v odůvodnění na něj navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Z nich přitom plyne, že konfliktní situaci, která je předmětem posuzování, tj. obviněnému vytýkané jednání dne 16. 11. 2021 ve večerních hodinách („v době od 18:30 hodin do 18:40 hodin“), je třeba pokládat za součást dlouhodobého a cíleně zaměřeného jednání obviněného působit obtíže v daném areálu.

47. Tato širší (a pro posouzení věci významná) skutková zjištění vyjádřil okresní soud v bodech 108. a 109. odůvodnění svého rozsudku, v nichž uvedl, že „má předně za prokázané, že incidenty, které byly předmětem tohoto řízení, byly součástí širšího sporu obžalovaného a poškozené K. s. Výpověďmi svědků a obžalovaného má … za prokázané, že poškozená K. s. vydala zákaz vstupu .... Soud má dále z výpovědí obžalovaného, poškozeného M., poškozeného K. a ze záznamů K. s. za prokázané, že k drobnějším incidentům, kdy (se) K. s., resp. její zaměstnanci, snažili obžalovaného z budovy plaveckého bazénu vykázat (ať již po právu či neoprávněně), bylo v předmětném období nespočet“ (bod 108.). „Pokud jde o jednání pod bodem 1, tak se obžalovaný, poškozený K. a svědek B. shodli v tom, že uvedeného dne obžalovaný opět navštívil předmětné prostory, na místo byla přivolána hlídka městské policie ve složení poškozeného K. a svědka B. (v daný den již podruhé) a i přes výzvu strážníka městské policie obžalovaný odmítal prostory budovy opustit. ... Strážníci zřetelně vystupovali jako strážníci městské policie, přičemž po celou dobu se chovali v mezích slušnosti, s obžalovaným nekomunikovali jakkoliv arogantně, nevybočovali z mezí chování úředních osob vůči občanům“ (bod 109.).

48. Odvolací soud k tomu poznamenal, že „[v] předmětné věci nelze přehlédnout, že se nejednalo o běžné hádky či rozepře, ale obžalovaným systematicky vyvíjenou snahu o konflikt a šarvátky, trvalo delší dobu, mělo vzestupnou tendenci, kdy jednání obžalovaného, který sám uvedl, že si takto počíná proto, že se tím baví, gradovalo do té míry, že dne 16. 11. 2021 fyzicky napadl člena hlídky městské policie proto, aby takto působit (pozn. působil) na výkon pravomoci úřední osoby“ (bod 32.).

49. Tato skutková zjištění mají dostatečné ukotvení v soudy provedených důkazech. Z vyjádření samotného obviněného vyplynulo, že situace trvá již od roku 2016, kdy si stěžoval na provozování sportoviště společností K. s., spol. s r.o. (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 19. 4. 2023, č. l. 588 p. v.), a eskalovala v roce 2021 kvůli časovému omezení platnosti permanentek. Z interní komunikace zaměstnanců společnosti (č. l. 130–144) je zřejmé, že obviněný sportoviště často (i několikrát denně) navštěvoval, přičemž zde obtěžoval a vyvolával konflikty se zaměstnanci i návštěvníky – mj. bránil návštěvníkům v nákupu vstupného, byl hlasitý, hádal se a přecházel až do agresivního jednání.

Opakovaně musela být zavolána také městská a státní policie, aby situaci vyřešila. Jak vyplývá ze zprávy společnosti K. s., spol. s r.o. (č. l. 123), pokladní p. E. M. byla v pracovní neschopnosti v důsledku „neustálého obtěžování“ obviněného, jež vyvrcholilo dne 17. 10. 2021, když se pokladní po jeho šestihodinové návštěvě na sportovišti psychicky zhroutila (viz také její popis události na č. l. 133). Po vykázání ze sportoviště se však obratem vracel zpět a ve svém jednání pokračoval. Z listin na č. l.

145-164 a 270–279 vyplývá, že společnost K. s., spol. s r.o. opakovaně podávala trestní oznámení podle § 158 odst. 1 tr. ř. z důvodu chování obviněného.

50. Nevzniká ani žádná pochybnost o tom, že jednání ze dne 16. 11. 2021, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustil při své druhé návštěvě předmětného areálu toho dne, tj. poté, co již byl téhož dne strážníky městské policie z objektu vykázán vzhledem k uloženému zákazu vstupu a pro konfliktní jednání na místě. Soudy se důvodně opřely o výpovědi strážníků, kteří tuto skutečnost potvrdili [„Ten den jsem tam byl už podruhé, poprvé jsme tam byli odpoledne řešit nevhodné chování pana K., který tam narušoval veřejný pořádek. Pana K. jsme vyzvali, aby halu opustil, to bylo v to odpoledne, pan K. halu opustil“ (výpověď M. K. v hlavním líčení dne 19. 4. 2023, č. l. 591), „Ten den jsme tam byli podruhé. Ten den už jsme tam byli, nevím, kdo byl oznamovatel, ale zase tam mělo jít o nějakou rozepři o nějaké urážky mezi panem K. a tuším panem V. ze sauny ...“ (výpověď T. B. v hlavním líčení dne 14. 6. 2023, č. l. 614)]. Soud, který odkázal na listinné důkazy, měl poznatky o tom, že návštěva obviněného je obvykle spojena s vyvoláním nějaké situace narušující veřejný pořádek, neboť v tomto směru vyznívají i zápisy ochranné služby, podle nichž k incidentu došlo jak předchozího dne, tak i dne 16. 11. 2021 [č. l. 159 incident 15. 11. hádal se, maminky ho vyzývaly, ať se ztiší, musela být přivolána hlídka, strkal se s velitelem hlídky, č. l. 161 incident 16. 11. 13:00 byl vulgární, arogantní, přivolaní strážníci ho vyvedli; popis začátku konfliktu 18:00 – vyvolával konflikt s V., vysmíval se mu, urážel ho]. Uvedené skutečnosti potvrzuje též audiozáznam pořízený samotným obviněným (založený na č. l. 433), z něhož je zřejmé nejen jeho obtěžování dalších návštěvníků sportovního areálu, ale navíc jeho záměrné provokování svědka V. vtažením jeho manželky do konfliktu.

51. Tyto skutečnosti nelze při hodnocení věci pomíjet. Plyne z nich, že v důsledku (primárně jednáním samotného obviněného vyvolaných) zhoršených vztahů mezi ním a osobami vyskytujícími se v předmětném areálu, existovalo riziko, že každá jeho návštěva tohoto objektu se projeví zásahem do jeho klidného provozu, tedy slovy zákona, že bylo dáno důvodné podezření z páchání přestupku. To lze ostatně dovozovat i z projevů obviněného dne 16. 11. 2021 před přivoláním strážníků (viz zápis zmíněný výše). Nadto nelze pomíjet, že obviněný byl z objektu i strážníky městské policie vykazován opakovaně. Pokud se tak stalo rovněž v odpoledních hodinách dne 16. 11. 2021 z důvodu narušování veřejného pořádku, pak jeho návrat do téhož areálu (stejného dne za cca 5 hodin) ve své podstatě představuje nerespektování výzvy učiněné strážníky ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o obecní policii. Nutno zdůraznit, že takové posouzení je podpořeno i zjištěním o reakci obviněného na první výzvu strážníků při jejich večerním zásahu [tj. v době, kdy došlo ke skutku pod bodem 1)], neboť namísto toho, aby této výzvy uposlechl, přešel do jiné části areálu.

52. V dané souvislosti je třeba připomenout, že „v případě, že osoba strážníkově výzvě nevyhoví, ačkoliv jí v tom nebude bránit žádná překážka, bude fyzická osoba splňující podmínky odpovědnosti za přestupek (z hlediska věku a příčetnosti) důvodně podezřelá ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. a) PřesZ“ [viz Vetešník, Pavel, Jemelka, Luboš. § 7 (Provedení zákroku nebo úkonu). In: Vetešník, Pavel, Jemelka, Luboš. Zákon o obecní policii. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s.

183.]. Podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), se fyzická osoba dopustí přestupku proti veřejnému pořádku tím, že neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Návrat obviněného do objektu, z něhož byl zákonným způsobem (narušování veřejného pořádku) vykázán, jakož i jeho přímé ignorování první výzvy strážníků ve večerních hodinách, nelze hodnotit jinak než jako schválnost a nerespektování opatření učiněného vůči němu úřední osobou.

Zapadá tudíž zcela do subjektivního přístupu obviněného, který své návštěvy areálu evidentně spojoval se záměrem vyvolávat zde konfliktní situace, obtěžovat ať již personál či přítomné návštěvníky, narušovat tak jeho chod a potažmo i zatěžovat tak činnost bezpečnostních složek, které musely na vzniklé situace reagovat svými zásahy. Přitom skutková zjištění vyznívají tak, že za viníka narušení veřejného pořádku je třeba pokládat právě obviněného. V této souvislosti je nezbytné zmínit, že obvinění jím vznesená vůči L.

V. a P. M., byla shledána jako neopodstatněná. Usnesením Města Neratovice, Komise k projednávání přestupků ze dne 25. 1. 2023, č. j. MěÚN/997659/2023, bylo totiž pravomocně rozhodnuto jednak tak, že (1.) řízení vedené proti L. V. pro přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích, jehož se měl (zkráceně vyjádřeno) dopustit vulgárním napadením obviněného dne 16. 11. 2021, bylo zastaveno, neboť skutek, o němž se vede, není přestupkem, a jednak tak, že (2.) řízení vedené proti P.

M. pro přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích, jehož se měl (zkráceně vyjádřeno) dopustit vyhrožováním obviněnému dne 16. 11. 2021, bylo zastaveno, neboť spáchání skutku, o němž se řízení vede, nebylo tomuto prokázáno.

53. Jakkoli se obviněný při vlastním jednání (resp. v jeho počátku) s přivolanou hlídkou dne 16. 11. 2021 projevoval vcelku zdrženlivě, nelze přehlížet fakt, že opětovně vstoupil do sporu s osobou se v objektu vyskytující (L. V.), s nímž nejednal poprvé, a že tedy ve své podstatě opět vyvolával konfliktní situaci, ač se na daném místě vůbec vyskytovat neměl. Zde je nutno poukázat na to, že obviněný oproti odpolednímu vykázání (jemuž se podrobil) mohl (měl-li za to, že k němu nebyly splněny zákonné předpoklady) uplatňovat prostředky zmíněné v bodě 40. tohoto rozhodnutí, byl však je povinen respektovat. Při daných zjištěních (poznatky o projevech obviněného v minulosti, o vydání zákazu ke vstupu z důvodu opakovaného porušování návštěvního řádu) lze dovodit, že i ve večerních hodinách dne 16. 11. 2021 nastaly podmínky pro postup strážníků upravený v § 7 odst. 1 zákona o obecní policii, neboť minimálně existovalo důvodné podezření z páchání přestupku obviněným.

54. To, že uvedené podezření [nyní odhlížeje od problematiky přestupku podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích] o spáchání přestupku nemohlo být považováno za zcela liché a neopodstatněné, lze doložit nejen z hlediska poznatků o předchozích projevech obviněného, ale i jeho následným jednáním hned následujícího dne (viz bod 2. výroku rozsudku).

55. Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho tvrzení, že výzva strážníků nebyla učiněna způsobem odpovídajícím § 6 zákona o obecní policii. Ve svém mimořádném opravném prostředku sice správně zmiňuje znění tohoto ustanovení, podle něhož [s[trážník je povinen poučit osoby o jejich právech, provádí-li podle tohoto zákona zákrok nebo úkon spojený se zásahem do jejich práv nebo svobod, pokud to povaha a okolnosti zákroku nebo úkonu dovolují; v opačném případě je poučí okamžitě, jakmile to okolnosti dovolí, avšak jeho smysl interpretuje vadně. Z jeho znění nelze dovozovat, že by výzvě strážníků k opuštění prostor mělo předcházet nějaké rozsáhlé a detailní poučování obviněného stran jeho práv, jak se mylně domnívá. Jak zmiňuje i příslušný komentář k zákonu o obecní policii [viz Vetešník, Pavel, Jemelka, Luboš. § 6 (Povinnosti při zákroku nebo úkonu). In: Vetešník, Pavel, Jemelka, Luboš. Zákon o obecní policii. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 176.], pod příslušným poučením je třeba rozumět např. poučení o možnosti odepřít vysvětlení (§ 11 odst. 6), o nároku na náhradu nutných výdajů a na náhradu ušlého výdělku (§ 11 odst. 8), případně poučení plynoucí z povahy zákroku (např. § 13 odst. 1). Z povahy věci plyne, že je vyžadováno toliko poučení v rozsahu nezbytném, neboť nelze připustit, aby obšírné výklady bránily provedení příslušného úkonu. To ostatně plyne i z části věty za středníkem.

56. V posuzované věci bylo vysvětlení, které se obviněnému dostalo, zcela dostačující, neboť mu byly sděleny důvody, proč strážníci k výzvě k opuštění areálu přistupují (nutno zopakovat, že ten den již podruhé), přičemž k opuštění prostor byl obviněný vyzván i „Jménem zákona“. Žádné pochybení v postupu strážníků z pohledu obviněným namítaného Nejvyšší soud neshledává.

57. Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru obviněného (a jej podporujícímu názoru státního zástupce), že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby skutek popsaný v bodě 1) výroku rozsudku okresního soudu byl kvalifikován jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento rozsudek a potažmo pak ani usnesení odvolacího soudu není zatíženo vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

58. K námitce dovolatele, že nebyla objasněna subjektivní stránka trestného činu a bylo opomenuto, že když se skutek stal, byl silně rozrušen, lze uvést, že jí není zpochybněn závěr soudů o úmyslné formě jednání obviněného. I z audiozáznamu plyne, že obviněný jednal vědomě, svým projevem jednoznačně demonstroval svoji vůli nerespektovat výzvu strážníků a ač byl opakovaně upozorňován, aby se zdržel gestikulací a pohybů rukou v jejich blízkosti, posléze se vůči strážníku M. K. dopustil jednání (fyzického napadení) popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. Takto jednal v situaci, kdy byl vyzýván k opuštění objektu. O naplněnosti subjektivní stránky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak nevznikají pochybnosti.

59. Jak již bylo uvedeno, naplnění zákonných znaků přečinu, jehož spáchání dovolatel zpochybňuje, a to jak z hlediska jeho objektivní stránky, tak subjektivní stránky bylo prokázáno. Soudy při právní kvalifikaci jednání obviněného nepochybily.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

60. Obviněný uplatnil druhou variantu tohoto dovolacího důvodu, neboť namítl (část III.), že odvolací soud jeho opravný prostředek zamítl, byť důvody dovolání [zjevně míněny podle písm. g) a h)] byly dány již v řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nedospěl k závěru o existenci vady, jež by zatěžovala rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu uplatněných (ale ani jiných) dovolacích důvodů. není naplněn dovolací důvod podle písm. m) v jeho druhé variantě.

IV./4. Ke skutečnosti dovolatelem nevytýkané (problematika ne bis in idem)

61. Byť následující sdělení není podmíněno vlastním dovoláním obviněného (řešená otázka nebyla předmětem jeho dovolacích námitek), Nejvyšší soud považuje jeho uvedení za potřebné z hlediska ovlivnění praxe orgánů činných v trestním řízení, pokud by se obdobná situace v budoucnu vyskytla v jimi projednávaných věcech.

62. Podle názoru Nejvyššího soudu se orgány činné v trestním řízení při vedení trestního stíhání vůči obviněnému dostatečně nezabývaly tím, na co poukázal ve svém vyjádření státní zástupce, a co plyne i z bodu 39. odůvodnění rozsudku okresního soudu, tedy že obviněný měl být postižen pro přestupek „proti majetku, jehož se dopustil tím, že dne 16. 11. 2021 kolem 18.30 hod. strhl osobní minikamerky strážníků městské policie a hodil s nimi o zem“.

63. Na toto zjištění nebylo ze strany soudů nižších stupňů dostatečně reagováno. Soudy si zjevně nepoložily otázku, zda toto rozhodnutí správního orgánu (tj. příkaz založený ve spise na č. l. 66) nevytváří překážku rei iudicatae ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1) žalobního návrhu. Ze skutkového vymezení přestupku je přitom zřejmé, že jde o část jednání, které v tomto bodě žalobního návrhu kladla státní zástupkyně obviněnému za vinu („dne 16. 11. 2021 v době od 18:30 hodin do 18:40 hodin na adrese XY č. p. XY v XY … kde měl zavěšené služební záznamové zařízení, které poté uchopil a hodil na zem …“).

64. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí upozornil na to, že překážku ne bis in idem vůči skutku, který je předmětem trestního řízení, může založit i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku, pokud jím dochází ke správnímu postihu pachatele trestného činu za týž skutek (resp. jeho část). Lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 388/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1188/2020, která se touto problematikou zabývala. Je proto nutno vnímat jako nedostatek to, že se soudy, resp. před nimi i státní zástupkyně, z uvedeného hlediska věcí nezabývaly a nezjišťovaly, jak věc byla vyřešena.

65. Jelikož v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. je stanoveno, že [t]restní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno, měly soudy pokládat za potřebné objasnit, jak bylo řízení o přestupku ukončeno (byť s ohledem na datum vydání předmětného rozhodnutí a následné podání odporu obviněným proti němu bylo zřejmé, že zákonná lhůta pro konání přezkumného řízení ještě neuplynula a nenastal tak důvod k aplikaci citovaného ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání. Ustanovení § 100 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, totiž stanoví, že [p]řezkumné řízení podle odstavce 1 nelze zahájit po uplynutí 3 let od právní moci rozhodnutí o přestupku.)

66. Existence zvažovaného pravomocného rozhodnutí o přestupku by nicméně bránila vydání rozhodnutí soudu o skutku popsaném v bodě 1) žalobního návrhu, neboť takovým rozhodnutím by došlo k porušení zákazu ne bis in idem, jak byl ve vztahu k čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech vyložen judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, resp. i na ni navazující judikaturou českých soudů. Soud měl proto objasnit, zda nenastal důvod k iniciaci řízení podle § 100 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

67. Nejvyšší soud uvádí, že v uvedeném směru učinil příslušné zjištění, z něhož vyplynulo, že dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou vadná ani z tohoto hlediska. Z vyžádané zprávy Městského úřadu Neratovice a připojeného usnesení jeho Komise k projednávání přestupků ze dne 25. 5. 2022, č. j. MěÚN/051645/2022, totiž zjistil, že řízení o přestupku podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o některých přestupcích, vedené proti obviněnému pro skutek, jehož se měl dopustit dne 16. 11. 2021 (stržení a rozbití policejní kamery), bylo podle § 86 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky pravomocně zastaveno poté, co bylo zjištěno, že o témže skutku se vede trestní řízení. Překážka ne bis in idem bránící vyvození trestní odpovědnosti obviněného za skutek ze dne 16. 11. 2021 v důsledku tohoto rozhodnutí nevznikla.

68. Zmínění těchto skutečností považoval Nejvyšší soud za potřebné jednak proto, aby bylo zjevné, že věc obviněného byla posouzena i z těchto hledisek (a že není odůvodněno zrušení napadených rozhodnutí v důsledku nutnosti ochrany základních práv obviněného), jednak i z důvodu upozornění orgánů činných v trestním řízení, že při vedení trestního stíhání vůči obviněnému musejí přihlížet i k označeným skutečnostem a na ty případně procesně upraveným způsobem reagovat.

V. Způsob rozhodnutí

69. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, rozhodl o něm způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.

70. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvodně odmítnutí poukaze na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Vzhledem k námitkám obviněného i stanovisku státního zástupce vyložil Nejvyšší soud důvody svého rozhodnutí poněkud šířeji.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 12. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu