6 Tz 80/2022-2393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o
stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch
zaniklé obviněné právnické osoby O. T., IČ XY, se sídlem XY, XY, proti
pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4
T 87/2017, takto:
Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, se věc obviněné zaniklé právnické osoby O. T. postupuje
velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 T
87/2017, pravomocným ve vztahu k O. T. v prvním stupni dne 22. 6. 2019, byli
spoluobvinění O. K. a právnická osoba O. T. uznáni vinnými zločinem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 23
odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a
řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „t.o.p.o.“) k
trestu uveřejnění rozsudku, a to v obchodním rejstříku, s tím, že bude
uveřejněn pouze výrok o vině, trestu a náhradě škody, týkající se obžalované
právnické osoby bez odůvodnění rozsudku, a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní
moci rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného O. K. a
o vznesených nárocích poškozených na náhradu škody.
II.
3. Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro
porušení zákona ve prospěch zaniklé obviněné právnické osoby. Vytkl v ní, že
zákon byl porušen zejména v ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku a § 32 odst. 1, 2 t.o.p.o. v její neprospěch.
4. Okresní soud v době svého rozhodování věděl, že O. T. byla ke dni 28.
8. 2017 vymazána z obchodního rejstříku, a to poté, co došlo k jejímu zrušení s
likvidací usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18.
3. 2016, sp. zn. 23 Cm 21/2016, s právní mocí dne 26. 4. 2016, přesto však
uzavřel, že takovýto právní úkon je neplatný podle § 32 t.o.p.o. Přehlédl
přitom ustanovení § 586 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve
spojení s § 32 odst. 4 t.o.p.o. Nijak se nevypořádal s tím, že údajná
neplatnost ve smyslu těchto ustanovení nebyla nikým namítnuta. Současně nectil
ustanovení § 9 odst. 2 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení
nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu,
o nichž se rozhoduje ve věcech občanskoprávních. Vadným je zejména závěr
okresního soudu, že na danou věc je možné aplikovat § 32 odst. 1, 2 t.o.p.o. V
posuzovaném případě totiž nebyla právnická osoba zrušena na základě právního
jednání osob oprávněných za ni jednat, nýbrž na základě rozhodnutí orgánu
veřejné moci. Tj. proto, že obsah zápisu ve veřejném rejstříku odporoval
donucujícímu ustanovení zákona, přičemž ani po výzvě soudu nedošlo ke zjednání
nápravy (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18.
3. 2016, sp. zn. 23 Cm 21/2016). K zahájení trestního stíhání došlo nejprve
usnesením policejního orgánu ze dne 8. 9. 2016, které bylo zrušeno usnesením
státního zástupce podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., a opětovně bylo zahájeno
usnesením policejního orgánu ze dne 2. 2. 2017. Obžaloba byla podána na oba
obviněné k Okresnímu soudu v Šumperku dne 18. 12. 2017. Z citovaných usnesení
policejního orgánu ani z dostupného spisového materiálu není zřejmé, že by
policejní orgán dostál své informační povinnosti podle § 30 t.o.p.o.
5. Klíčové zůstává, že ke zrušení O. T. s likvidací došlo jednak
pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (soudu), nikoli na základě právního
jednání oprávněných osob, a to ještě před zahájením trestního stíhání. Zákonná
ustanovení týkající se procesního postupu při zrušení, zániku či přeměně
právnické osoby, která stanovují omezení a podmínky při provádění úkonů
směřujících k případnému zániku, zrušení či přeměně po zahájení trestního
stíhání, zde nelze aplikovat. Dne 28. 8. 2017, ještě před podáním obžaloby k
soudu, došlo k výmazu obchodní korporace z obchodního rejstříku, čímž zanikla.
Tudíž nejpozději k tomuto okamžiku bylo namístě trestní stíhání této právnické
osoby zastavit. Orgány činné v trestním řízení měly respektovat, že proti O. T.
nelze pokračovat v trestním stíhání.
6. V soudní praxi nebyla dosud řešena otázka, jakým způsobem postupovat
v případě, že dojde k výmazu obchodní korporace z obchodního rejstříku v
průběhu trestního stíhání. Nabízí se ustanovení upravující zastavení trestního
stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. per
analogiam. V této souvislosti lze připomenout usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 1. 8. 2019, č. j. 3 To 100/2019-48, který rozhodoval o
stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu, jímž bylo podle § 231 odst.
1, § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání
proti obchodní společnosti C., s. r. o., t. č. v likvidaci, Vrchní soud
konstatoval, že soudu prvního stupně nic nebránilo v rozhodnutí ohledně
obžalované právnické osoby, poněvadž doposud nedošlo k jejímu zániku. Situace
ve zde posuzované věci je však zcela odlišná, neboť ke zrušení O. T. došlo před
zahájením trestního stíhání a k jejímu výmazu z obchodního rejstříku před
podáním obžaloby, přičemž se tak stalo rozhodnutím orgánu veřejné moci.
7. Další sekundární vada rozsudku ze dne 28. 5. 2019 spočívá v uložení
trestu uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku namísto uveřejnění rozsudku ve
veřejném sdělovacím prostředku, jehož druh by soud určil (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tz 85/2021). Pochybnosti vzbuzuje i rozsah
uveřejnění. Okresní soud sice stanovil zveřejnit pouze výrok o vině, trestu a
náhradě škody týkající se obviněné právnické osoby bez odůvodnění výroku,
fakticky to však představuje několik stran. Soud je přitom povinen vymezit v
přímo v odsuzujícím rozsudku, v jakém rozsahu se tento rozsudek nebo jeho část
uveřejní postupem podle § 23 odst. 2 t.o.p.o. Zpravidla bude třeba rozsah
omezit na uveřejnění takové části rozsudku, která vyjadřuje podstatu a
odsouzení i smysl tohoto trestu, jímž je informování veřejnosti o tom, že
konkrétní právnická osoba spáchala určitý trestný čin a byla za to odsouzena k
nějakému trestu. Není smyslem, aby se uveřejňoval celý text rozsudku, někdy ani
celý výrok.
8. Ministr spravedlnosti shrnul, že Okresní soud v Šumperku posouzením
předběžné otázky statusového stavu O. T. (navíc nesprávným) a uznáním této
neexistující právnické osoby vinnou ze spáchání zločinu podvodu a uložením
trestu za něj porušil zákon. Trestní stíhání O. T. mělo být zastaveno
nejpozději bezprostředně poté, co došlo k jejímu výmazu z obchodního
rejstříku.
9. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v
Šumperku ze dne 28. 5. 2019, 4 T 87/2017, byl v neprospěch zaniklé obviněné
právnické osoby O. T. porušen zákon zejména v ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) tr. zákoníku a § 32 odst. 1, 2 t.o.p.o.,
- podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku
ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 T 87/2017, jakož i další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu,
- podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle §
271 odst. 1 tr. ř.
Vyslovil pak podle § 274 odst. 4 tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání.
10. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že se s danou stížností v
podstatném směru ztotožňuje. Ve stručnosti doplnil následující. Stěžovatel
správně namítl, že smyslem aplikace § 32 odst. 1, 2 t.o.p.o. je zneplatnění
úkonů směřujících ke zbavení se trestní odpovědnosti právnické osoby z důvodu
jejího zrušení, zániku nebo přeměny, kdy původci tohoto jednání jsou osoby
oprávněné za ni jednat. V posuzovaném případě však byla právnická osoba zrušena
soudem bez návrhu. Státní zástupce ani předseda senátu nepostupovali v souladu
s § 32 odst. 4 t.o.p.o., neboť pokud bylo důvodné hledět na úkony směřující ke
zrušení a zániku společnosti jako na neplatné, pak vznikla povinnost podat
příslušnému soudu návrh na vyslovení jejich neplatnosti. V případě, že návrh
vznesen nebyl, hledí se na tyto úkony jako na platné. Pokud tedy soud nesprávně
aplikoval § 32 odst. 1, 2 t.o.p.o. a současně nebyl dán podnět podle § 32 odst.
4 téhož zákona, lze uzavřít, že soud vydal rozhodnutí vůči právnické osobě,
která již zanikla. S ohledem na to je třeba hledět na vydané rozhodnutí jako na
nezákonné a je na místě přistoupit k jeho zrušení. Soud rovněž postupoval v
rozporu s § 9 odst. 2 tr. ř., neboť jako orgán činný v trestním řízení
samostatně posuzoval předběžnou otázku týkající se osobního stavu právnické
osoby, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. Pokud policejní orgán nedostál své
povinnosti podle § 30 odst. 1 t.o.p.o., je nutno dodat, že tímto přispěl k
vydání vadného rozhodnutí. Státní zástupce se ztotožnil s názorem, že za
nejvhodnější řešení případů zániku právnických osob v průběhu trestního stíhání
považuje analogickou aplikaci § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyslovil také
souhlas s pochybnostmi, které stěžovatel vyjádřil vůči uložení trestu
uveřejněním rozsudku v obchodním rejstříku.
11. Podle státního zástupce nekoresponduje návrh stěžovatele zcela s
obsahem stížnostních námitek. Stěžovatel totiž požaduje vyslovení porušení
zákona v § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, třebaže proti vlastnímu
hmotněprávnímu posouzení nevznáší žádné konkrétní námitky. Podstatou stížnosti
není to, že by se daného trestného činu nemohla právnická osoba dopustit, ale
to, že za daných okolností nemělo být s ní trestní stíhání vedeno. Měl za to,
že zákon byl porušen v jiných ustanoveních a že nápravu lze zjednat v řízení o
podané stížnosti pro porušení zákona a že není účelné věc přikazovat k novému
projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud
- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku
ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 T 87/2017, byl v neprospěch zaniklé obviněné
právnické osoby O. T. porušen zákon v § 9 odst. 1, 2, § 11 odst. 1 písm. e)
tr. ř. a § 32 odst. 1, 2 t.o.p.o.,
- podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k obviněné
právnické osobě a dále zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a
- podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným
v § 274 odst. 2 a 3 tr ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s rozhodnutím v
neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.).
13. Ve věci byl podle § 34 odst. 5 t.o.p.o. obviněné zaniklé právnické
osobě ustanoven opatrovník Mgr. et Mgr. Martin Čank, který toliko sdělil, že
souhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání i v jiných
případech než uvedených v ustanovení § 274 odst. 2 a 3 tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je v této věci stížnost pro
porušení zákona přípustná.
15. Z již uvedených skutečností (ověřených v obchodním rejstříku) plyne,
že stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch zaniklé právnické osoby
O. T.
16. V daných souvislostech je na místě upozornit na tu skutečnost, že
Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tz 112/2022, v jiné
věci zamítl jako nepřípustnou stížnost pro porušení zákona, která byla podána
ministrem spravedlnosti ve prospěch zaniklé právnické osoby.
17. Ve svém rozhodnutí senát Nejvyššího soudu č. 4 (dále jen „senát č.
4“) konstatoval, že obecně proti někomu (nebo s někým), kdo neexistuje, vést
trestní řízení nelze. Stěžovatel si této skutečnosti byl vědom, a proto na
podporu validity svého podání poukázal na ustanovení § 275 odst. 1 tr. ř.,
podle něhož byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt
provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona, a současně se
domáhal jeho analogického použití i ve prospěch odsouzené a již zaniklé
právnické osoby.
18. Senát č. 4 navázal, že takovou analogii, byť je v rámci trestního
práva procesního obecně přípustná, nebylo možné v dané situaci aplikovat. Pokud
totiž trestní řád, ale ani zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, výslovně
nepřipouští možnost podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzené a
následně zaniklé právnické osoby, nelze se domáhat stejného či obdobného
postupu, jako je tomu u pravomocně odsouzené a následně zemřelé fyzické osoby.
Pokud by zákonodárce v tomto směru kladl postavení odsouzené zaniklé právnické
osoby na roveň postavení odsouzené zemřelé fyzické osoby, jistě by to v rámci
platné právní úpravy příslušným způsobem vyjádřil. To ale neučinil, a jistě tak
nepostupoval náhodně. Ustanovení § 275 odst. 1 tr. ř., jehož analogické
aplikace se stěžovatel domáhal, má v trestním řádu svůj nesporný význam, ale
pouze vůči fyzickým osobám. Jen ty jsou totiž nositeli určitých práv, jimiž
jsou nadáni pouze lidé – občané. To vyplývá z Listiny základních práv a svobod
uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., konkrétně z jejího čl. 1, a čl. 42 odst. 1, 3. V
jejím čl. 10 odst. 1 pak jsou uvedena práva na zachování lidské důstojnosti,
osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména. Ochranu těchto práv pak
podrobněji upravuje zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v Hlavě II,
zejména pak v oddílu 6, přičemž z ustanovení § 82 odst. 2 výslovně vyplývá, že
po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu
blízkých. To nesporně znamená i to, že v případě podezření ohledně nezákonného
odsouzení již zemřelé osoby, se lze domáhat přezkoumání takového odsuzujícího
soudního rozhodnutí. Lze si jistě snadno představit, že pozůstalí příbuzní, ale
i přátelé zemřelého na takovém postupu mohou mít oprávněný zájem. V podmínkách
našeho trestního procesu pokud jde o řízení o stížnosti pro porušení zákona má
tuto pravomoc pouze ministr spravedlnosti (§ 266 tr. ř. a násl.), a jelikož
platí, že proti zemřelému trestní řízení vést nelze [§ 11 odst. 1 písm. e) tr.
ř.], muselo být do trestního řádu inkorporováno ustanovení § 275 odst. 1 tr.
ř., jež takový přezkum v rámci řízení před Nejvyšším soudem umožňuje. Jedná se
tudíž o zjevnou výjimku z jinak obecného pravidla zákazu vedení trestního
řízení proti zemřelému. Obdobnou výjimku zákonodárce zakotvil též v
ustanoveních týkajících se obnovy řízení, pokud byl návrh podán ve prospěch
zemřelého obviněného [§ 280 odst. 3, 4; § 289 písm. c) tr. ř.]. Ohledně zrušené
odsouzené právnické osoby ale náš právní řád žádnou takovou výjimku neobsahuje.
19. Lze jistě namítnout, že i právnické osoby mají svá práva, např.
právo na ochranu obchodního jména a pověsti, majetku, apod., a tudíž i právo
nebýt nezákonně odsouzen. To jistě bez jakékoli pochyby platí u existujících
právnických osob. V případě posuzovaném senátem č. 4 šlo o zrušenou, tedy
neexistující právnickou osobu a o nějakých nezadatelných, stále existujících
právech takové zaniklé právnické osoby nic neuvádí občanský zákoník, ani zákon
č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.
20. Senát Nejvyššího soudu č. 6 (dále jen „senát č. 6“) však zastává ve
věci přípustnosti stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch zaniklé
právnické osoby odlišný právní názor. To ostatně (v podstatě implicitně)
vyjádřil již v usnesení ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tz 102/2022, jímž věcně
rozhodl o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve
prospěch zaniklé odsouzené právnické osoby, aniž by jakkoli zpochybnil
přípustnost takového opravného prostředku.
21. Podle § 1 odst. 2 t.o.p.o., nestanoví-li tento zákon jinak, použije
se trestní zákoník, v řízení proti právnické osobě trestní řád a v řízení o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přiměřeně zákon o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, není-li to z povahy věci
vyloučeno.
22. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a
řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, výslovně neřeší otázku
opravných prostředků a tím spíše ani možnosti podat stížnost pro porušení
zákona ve prospěch odsouzené zaniklé právnické osoby. Za takové situace
přichází podle názoru senátu č. 6 v úvahu užití příslušných ustanovení
trestního řádu, a to byť třeba per analogiam (použití analogie v trestním právu
procesním je zásadně přípustné), což konkrétně platí ve vztahu k řešené otázce
pro ustanovení § 275 odst. 1 tr. ř. ([b]yl-li zákon porušen v neprospěch
obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro
porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel).
Senát č. 6 je totiž přesvědčen, že užití citovaného zákonného ustanovení není v
případě zaniklé právnické osoby z povahy věci vyloučeno.
23. V souvislosti s tím považuje za nezbytné upozornit na tu podstatnou
skutečnost, že právo na spravedlivý proces svědčí nejen fyzickým osobám, ale i
právnickým osobám. To lze dovodit např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2.
2014, sp. zn. I ÚS 115/14, v němž jmenovaný soud hovoří o ústavně zaručeném
právu fyzických a právnických osob na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
Listiny. Stejně tak lze v daných souvislostech připomenout nález Ústavního
soudu ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 80/96, podle něhož „[p]rávo na soudní
(a jinou právní) ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (právo na spravedlivý proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na
nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.).
Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj základ v Listině
základních práv a svobod; ta zaručuje každému (tedy i státu) právo domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod), který především je povolán k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 40 al. 1 ústavního
zákona č. 1/1993 Sb.)“.
24. Senát č. 6 má za to, že k výkladu § 1 odst. 2 t.o.p.o. a § 275 odst.
1 tr. ř. v případě zaniklé právnické osoby je třeba přistupovat právě s důrazem
na dodržení pravidel spravedlivého procesu. Z hlediska spravedlivého procesu
totiž není důvodu rozlišovat mezi zemřelou fyzickou osobou a zaniklou
právnickou osobou.
25. V návaznosti na to konstatuje, že pokud by nebylo možno (na rozdíl
od případu zemřelé fyzické osoby) přezkoumat na základě stížnosti pro porušení
zákona pro její nepřípustnost rozhodnutí týkající se zaniklé právnické osoby,
došlo by k tomu, že po právní moci takového rozhodnutí by byla vyloučena
možnost zjištění a nápravy případných pochybení jdoucích k tíži takové
právnické osoby. Takový stav je z hlediska požadavku na dodržení spravedlivého
procesu zcela nežádoucí a nepřijatelný. To vystupuje do popředí zvlášť naléhavě
v těch případech, kdy byl, resp. bude existující právnické osobě v trestním
řízení pravomocně uložen v rozporu se zákonem trest zrušení právnické osoby.
Měl-li by platit právní názor zaujatý senátem č. 4, pak by to znamenalo
nemožnost takové nezákonné rozhodnutí, jež by mělo pro dotyčnou právnickou
osobu zcela fatální důsledek, v rámci trestního řízení zvrátit.
26. Dodat lze, že obdobné platí i pro řízení o dovolání (§ 265p odst. 3
tr. ř.) a obnově řízení (§ 280 odst. 3 tr. ř.).
27. V kontextu těchto skutečností je pak třeba zmínit nález Ústavního
soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, podle něhož platí, že jsou-li
mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o
nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn.
především práva na spravedlivý proces. To, jak výše uvedeno, svědčí i
právnickým osobám.
28. K tomu senát č. 6 pro dokreslení dodává (paradoxně ve shodě se
senátem č. 4), že i právnické osoby mají svá práva, např. právo na ochranu
obchodního jména a pověsti, majetku, apod., a tudíž i právo nebýt nezákonně
odsouzen. K tomu lze dodat, že újma vzniklá právnické osobě může mít v konečném
důsledku závažný dopad i na fyzické osoby, jež tvoří její personální substrát.
29. Senát č. 6 má tak za to, že je na místě se odklonit od závěru
učiněného senátem č. 4, podle něhož (stručně shrnuto) je stížnost pro porušení
zákona podaná ve prospěch odsouzené zaniklé právnické osoby nepřípustná,
přičemž je přesvědčen, že takovou stížnost není možné zamítnout jako
nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV.
30. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve
znění pozdějších předpisů, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém
rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již
vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému
senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Podle odstavce 2 téhož
zákona, jde-li o právní názor o procesním právu, ustanovení odstavce 1 neplatí,
ledaže senát jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po
právní stránce zásadní význam.
31. Z výše uvedeného je zřejmé, že se senát č. 6 zásadně rozchází se
senátem č. 4 ve výkladu ustanovení § 1 odst. 2 t.o.p.o. ve spojení s § 275
odst. 1 tr. ř. stran (ne)přípustnosti stížnosti pro porušení zákona podané ve
prospěch zaniklé právnické osoby, kterou považuje za přípustnou. Přitom
jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce
zásadní význam. Rozhodl proto podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci obviněné
zaniklé právnické osoby O. T. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu
k rozhodnutí.
32. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu
s ustanovením § 274 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu