Studentům, kteří soustavně a dlouhodobě vykonávali pod vedením Československého svazu tělesné výchovy sportovní činnost v rámci systematické přípravy československého reprezentačního družstva na olympijské hry v rozsahu bránícím reálnému plnění studijních povinností a jimž byla za tuto činnost vyplácena pravidelná odměna ve formě tzv. sportovního stipendia přesahující limit pro výdělek z tzv. příležitostného zaměstnání, vznikla účast na nemocenském pojištění též podle § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 30. 6. 1990. Třebaže těmto studentům nelze podle § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zohlednit jako náhradní dobu pojištění dobu studia přesahující šest let po dosažení věku 18 let rozvolněného z důvodu zapojení do přípravy na reprezentační činnost, souběžná doba placené činnosti v československém reprezentačním družstvu jim zakládá dle § 13 odst. 1 téhož zákona ve spojení s § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 a § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců uznatelnou dobu pojištění.
[39] V první řadě je třeba dát žalované za pravdu, pokud jde o posouzení nemožnosti započtení sporného období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973 jako náhradní doby či doby pojištění z titulu studia žalobce na vysoké škole. I když žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vnímá důsledky přijetí zákona č. 425/2003 Sb., jímž bylo zakotveno nové pravidlo hodnocení dob studia pro účely podmínek vzniku nároku na starobní důchod, jako nespravedlivé odnětí již získaných dob pojištění, ve skutečnosti žádným takovým právním nárokem žalobce nedisponoval.
[40] V předchozích právních předpisech upravujících důchodové zabezpečení se za dobu zaměstnání (náhradní dobu) skutečně považovala celá doba studia po skončení povinné školní docházky [§ 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb., § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, § 6 odst. 1 bod 4 zákona č. 101/1964 Sb., a § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení]. Tak tomu bylo i v původním znění zákona o důchodovém pojištění, který v § 13 odst. 1 původně stanovil, že za dobu pojištění se považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Teprve novelou zákona o důchodovém pojištění provedenou zákonem č. 425/2003 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2004 z pravidla v § 13 odst. 1 vyloučeny doby studia po dosažení věku 18 let a do ustanovení § 13 odst. 2 byla vložena věta druhá, podle níž se za náhradní dobu pojištění považuje též doba studia získaná před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let.
[41] Touto změnou právní úpravy doba studia získaná před účinností zákona o důchodovém pojištění změnila svou právní povahu a pro účely vzniku nároku na dávku důchodového pojištění a stanovení její výše získala povahu náhradní doby pojištění, a to maximálně v délce šesti let po dovršení 18. roku věku pojištěnce. Zbývající doba studia se již do celých roků pojištění, z nichž se podle § 34 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění stanoví výše procentní sazby starobního důchodu, nepromítá, není-li souběžně kryta jinou pojištěnou dobou. Podle věty druhé téhož ustanovení se navíc takto redukovaná náhradní doba pojištění pro stejné účely započítává pouze v rozsahu 80 %. Stěžovateli byl v souladu s jeho žádostí přiznán starobní důchod od 5. 4. 2010, takže v projednávané věci byla aplikována tato pro něho méně výhodná nová právní úprava, jež nově hodnotila dobu studia získanou před její účinností. Uvedený postup však nemá retroaktivní povahu, neboť nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění, jak vyplývá z jeho § 54 odst. 1. Na starobní důchod má přitom podle § 28 téhož zákona pojištěnec nárok až tehdy, když získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v zákoně o důchodovém pojištění.
[41] Touto změnou právní úpravy doba studia získaná před účinností zákona o důchodovém pojištění změnila svou právní povahu a pro účely vzniku nároku na dávku důchodového pojištění a stanovení její výše získala povahu náhradní doby pojištění, a to maximálně v délce šesti let po dovršení 18. roku věku pojištěnce. Zbývající doba studia se již do celých roků pojištění, z nichž se podle § 34 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění stanoví výše procentní sazby starobního důchodu, nepromítá, není-li souběžně kryta jinou pojištěnou dobou. Podle věty druhé téhož ustanovení se navíc takto redukovaná náhradní doba pojištění pro stejné účely započítává pouze v rozsahu 80 %. Stěžovateli byl v souladu s jeho žádostí přiznán starobní důchod od 5. 4. 2010, takže v projednávané věci byla aplikována tato pro něho méně výhodná nová právní úprava, jež nově hodnotila dobu studia získanou před její účinností. Uvedený postup však nemá retroaktivní povahu, neboť nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění, jak vyplývá z jeho § 54 odst. 1. Na starobní důchod má přitom podle § 28 téhož zákona pojištěnec nárok až tehdy, když získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v zákoně o důchodovém pojištění.
[42] Stěžovatel přitom dosáhl důchodového věku až v roce 2010, předtím mu tedy nárok na starobní důchod nenáležel. Jak v tomto směru bylo vysvětleno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 Ads 13/2010-80, „jednotlivé podmínky pro vznik nároku na starobní důchod a na stanovení způsobu výpočtu jeho výše nelze nahlížet jako na vzniklé právní vztahy, na které by dopadal zákaz zpětné účinnosti právních norem ve smyslu nemožnosti změny těchto podmínek. Naopak tyto podmínky je zapotřebí považovat toliko za právní skutečnosti tedy za okolnosti, s nimiž právní normy spojují vznik nároku na starobní důchod a pomocí nichž se určuje výše této dávky. Jedná se přitom o složené právní skutečnosti, neboť vznik nároku na starobní důchod a možnost stanovení jeho výše jsou zákonem podmíněny existencí několika jednotlivých právních skutečností, přičemž příslušné následky vznikají až splněním poslední z nich. Proto teprve až po splnění všech zákonných podmínek nutných pro vznik nároku na starobní důchod a pro možnost stanovení jeho výše lze hovořit o vzniku právního vztahu důchodového pojištění, na základě něhož má pojištěnec právo na tuto dávku důchodového pojištění. “ Stanovení podmínek pro vznik nároku na starobní důchod, jakož i způsob stanovení jeho výše, je přitom v dispozici zákonodárce, který je může novou právní úpravou měnit i v neprospěch pojištěnců, neboť v opačném případě by nemohl reagovat na aktuální společenské, ekonomické či sociální poměry, a neměl by tak nástroje pro udržení funkčnosti systému důchodového pojištění a zajištění příslušných sociálních práv všech pojištěnců.
[42] Stěžovatel přitom dosáhl důchodového věku až v roce 2010, předtím mu tedy nárok na starobní důchod nenáležel. Jak v tomto směru bylo vysvětleno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 Ads 13/2010-80, „jednotlivé podmínky pro vznik nároku na starobní důchod a na stanovení způsobu výpočtu jeho výše nelze nahlížet jako na vzniklé právní vztahy, na které by dopadal zákaz zpětné účinnosti právních norem ve smyslu nemožnosti změny těchto podmínek. Naopak tyto podmínky je zapotřebí považovat toliko za právní skutečnosti tedy za okolnosti, s nimiž právní normy spojují vznik nároku na starobní důchod a pomocí nichž se určuje výše této dávky. Jedná se přitom o složené právní skutečnosti, neboť vznik nároku na starobní důchod a možnost stanovení jeho výše jsou zákonem podmíněny existencí několika jednotlivých právních skutečností, přičemž příslušné následky vznikají až splněním poslední z nich. Proto teprve až po splnění všech zákonných podmínek nutných pro vznik nároku na starobní důchod a pro možnost stanovení jeho výše lze hovořit o vzniku právního vztahu důchodového pojištění, na základě něhož má pojištěnec právo na tuto dávku důchodového pojištění. “ Stanovení podmínek pro vznik nároku na starobní důchod, jakož i způsob stanovení jeho výše, je přitom v dispozici zákonodárce, který je může novou právní úpravou měnit i v neprospěch pojištěnců, neboť v opačném případě by nemohl reagovat na aktuální společenské, ekonomické či sociální poměry, a neměl by tak nástroje pro udržení funkčnosti systému důchodového pojištění a zajištění příslušných sociálních práv všech pojištěnců.
[43] Jak tedy správně stěžovatelka připomněla, pro zápočet doby studia jako náhradní doby pojištění do celkové doby pojištění je rozhodující znění zákona účinné ke dni vzniku nároku na starobní důchod. Nelze při něm vycházet z právní úpravy dřívější, účinné v době, která je započítávána jako náhradní doba pojištění, tj. v daném případě ze zákona o sociálním zabezpečení z roku 1964 (viz rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2013, čj. 4 Ads 111/2012-135, bod 21; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3751/13).
[44] Je ovšem pravdou, že napadený rozsudek žalovanou nezavázal, aby žalobci uznala dobu jeho sportovní přípravy v reprezentačním družstvu jako náhradní dobu pojištění ani jako pojištěnou dobu (dobu zaměstnání) z titulu studia; krajský soud měl totiž za to, že tato doba byla dobou pojištěnou jednak z titulu výkonu zaměstnání ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců ve spojení s § 6 odst. 2 částí věty před středníkem zákona č. 101/1964 Sb. a jednak i z pohledu části věty za středníkem téhož ustanovení.
[44] Je ovšem pravdou, že napadený rozsudek žalovanou nezavázal, aby žalobci uznala dobu jeho sportovní přípravy v reprezentačním družstvu jako náhradní dobu pojištění ani jako pojištěnou dobu (dobu zaměstnání) z titulu studia; krajský soud měl totiž za to, že tato doba byla dobou pojištěnou jednak z titulu výkonu zaměstnání ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců ve spojení s § 6 odst. 2 částí věty před středníkem zákona č. 101/1964 Sb. a jednak i z pohledu části věty za středníkem téhož ustanovení.
[45] Podle § 6 odst. 2 zákona č. 101/1964 Sb. se doba pracovního (učebního) poměru (pracovní činnosti) hodnotí jako doba zaměstnání, pokud pracovní poměr (pracovní činnost) zakládá nebo zakládal nemocenské pojištění podle předpisů platných pro pracovníky; nebyl-li pracovník účasten nemocenského pojištění proto, že nebyl k pojištění přihlášen, nebo proto, že zaměstnání nezakládalo podle předpisů tehdy platných nemocenské pojištění, hodnotí se zaměstnání pro účely tohoto zákona, jestliže by zakládalo účast na nemocenském pojištění podle předpisů platných v době vzniku nároku na důchod.
[46] Nejvyšší správní soud musí provést korekci právního názoru krajského soudu ve vztahu k možnosti aplikace § 6 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 101/1964 Sb. Krajský soud vede úvahu k tomu, zda by činnost žalobce ve sporném období zakládala účast na nemocenském pojištění podle předpisů platných v současné době, resp. přesněji řečeno podle právní úpravy účinné k datu, od nějž žalobce žádal přiznání starobního důchodu, jakoby měla stěžovatelka při vydání napadeného rozhodnutí aplikovat § 6 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 101/1964 Sb. Tato úvaha ovšem není správná. Stěžovatelka se totiž při rozhodování o žádosti žalobce byla povinna řídit ustanoveními zákona o důchodovém pojištění. Již dávno zrušený zákon č. 101/1964 Sb. se při jejím rozhodování mohl uplatnit jen do té míry, v jaké jeho užití vyžadoval (a současně připouštěl) samotný zákon o důchodovém pojištění.
[46] Nejvyšší správní soud musí provést korekci právního názoru krajského soudu ve vztahu k možnosti aplikace § 6 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 101/1964 Sb. Krajský soud vede úvahu k tomu, zda by činnost žalobce ve sporném období zakládala účast na nemocenském pojištění podle předpisů platných v současné době, resp. přesněji řečeno podle právní úpravy účinné k datu, od nějž žalobce žádal přiznání starobního důchodu, jakoby měla stěžovatelka při vydání napadeného rozhodnutí aplikovat § 6 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 101/1964 Sb. Tato úvaha ovšem není správná. Stěžovatelka se totiž při rozhodování o žádosti žalobce byla povinna řídit ustanoveními zákona o důchodovém pojištění. Již dávno zrušený zákon č. 101/1964 Sb. se při jejím rozhodování mohl uplatnit jen do té míry, v jaké jeho užití vyžadoval (a současně připouštěl) samotný zákon o důchodovém pojištění.
[47] Podle již zmiňovaného § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let; jde-li však o dobu zaměstnání v cizině před 1. květnem 1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného. Předpisem platným před 1. lednem 1996 se v tomto případě rozumí zákon č. 100/1988 Sb. Podle jeho § 6 odst. 1 písm. a) jsou důchodového zabezpečení účastni zaměstnanci v pracovním poměru. V této souvislosti § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. stanovil, že se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění; nezakládal-li pracovní poměr nemocenské pojištění v době svého trvání, hodnotí se jako zaměstnání, jestliže by zakládal nemocenské pojištění podle předpisů platných v době vzniku nároku na důchod. To platí obdobně pro učební poměr, členství ve výrobním družstvu a činnosti uvedené v odstavci 1 písm. b), d) a h). V úvahu proto přichází pravidlo zakotvené v § 8 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 100/1988 Sb., a nikoliv § 6 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 101/1964 Sb., jejž se nepřesně dovolával krajský soud, jelikož zákon č. 101/1964 Sb. byl zrušen již dne 1. 1. 1976. Toto pravidlo je nicméně v principu podobné pravidlu obsaženému v zákoně č. 101/1964 Sb. Přesto se však nemůže zcela uplatnit, a to proto, že jeho uplatnění limituje samotný zákon o důchodovém pojištění.
[47] Podle již zmiňovaného § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let; jde-li však o dobu zaměstnání v cizině před 1. květnem 1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného. Předpisem platným před 1. lednem 1996 se v tomto případě rozumí zákon č. 100/1988 Sb. Podle jeho § 6 odst. 1 písm. a) jsou důchodového zabezpečení účastni zaměstnanci v pracovním poměru. V této souvislosti § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. stanovil, že se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění; nezakládal-li pracovní poměr nemocenské pojištění v době svého trvání, hodnotí se jako zaměstnání, jestliže by zakládal nemocenské pojištění podle předpisů platných v době vzniku nároku na důchod. To platí obdobně pro učební poměr, členství ve výrobním družstvu a činnosti uvedené v odstavci 1 písm. b), d) a h). V úvahu proto přichází pravidlo zakotvené v § 8 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 100/1988 Sb., a nikoliv § 6 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 101/1964 Sb., jejž se nepřesně dovolával krajský soud, jelikož zákon č. 101/1964 Sb. byl zrušen již dne 1. 1. 1976. Toto pravidlo je nicméně v principu podobné pravidlu obsaženému v zákoně č. 101/1964 Sb. Přesto se však nemůže zcela uplatnit, a to proto, že jeho uplatnění limituje samotný zákon o důchodovém pojištění.
[48] Podle § 104 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění totiž platilo, že doby zaměstnání před 1. lednem 1996, u nichž podle předpisů platných před tímto dnem byla stanovena podmínka, aby zakládaly nemocenské pojištění,36) se považují za dobu pojištění (§ 13 odst. 1), jen pokud zakládaly nemocenské pojištění v době svého trvání. Poznámka pod čarou 36) přitom přímo odkazuje na § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. Z přechodného ustanovení § 104 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění tak nutně plyne, že stěžovatelka má pravdu, že k úpravě nemocenského pojištění aktuální v době přiznání starobního důchodu přihlížet nelze. Toto rozšiřující pravidlo obsažené v dřívějších právních předpisech totiž zákonodárce vědomě nepřevzal. Pro možnost uznání sporného období jako doby pojištění (zaměstnání) je tak rozhodné výlučně to, zda činnost žalobce zakládala nemocenské pojištění ve sporném období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973.
[49] Je tedy třeba se soustředit na výklad v té době platného ustanovení § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle nějž je zaměstnancem ve smyslu tohoto zákona také, kdo je činný pro socialistický sektor v poměru, který má obsah zaměstnaneckého pracovního poměru, avšak není takto označen nebo nemá všechny náležitosti předepsané pro vznik zaměstnaneckého pracovního poměru; předchozí ustanovení neplatí, jestliže taková osoba je z důvodu této činnosti pojištěna již podle jiných předpisů o nemocenském pojištění.
[49] Je tedy třeba se soustředit na výklad v té době platného ustanovení § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle nějž je zaměstnancem ve smyslu tohoto zákona také, kdo je činný pro socialistický sektor v poměru, který má obsah zaměstnaneckého pracovního poměru, avšak není takto označen nebo nemá všechny náležitosti předepsané pro vznik zaměstnaneckého pracovního poměru; předchozí ustanovení neplatí, jestliže taková osoba je z důvodu této činnosti pojištěna již podle jiných předpisů o nemocenském pojištění.
[50] Toto ustanovení bylo ve sporném období potvrzováno i § 40 odst. 2 vyhlášky č. 102/1964 Sb., který stanovil, že jako pracovníci jsou též důchodově zabezpečeni pracující, kteří jsou činni pro socialistickou organizaci v poměru, který má obsah pracovního poměru, není však takto označen nebo nemá všechny náležitosti předepsané pro vznik pracovního poměru. Toto ustanovení neplatí pro občany, kteří jsou zabezpečeni podle zákona o sociálním zabezpečení družstevních rolníků a předpisů vydaných podle něho.
[51] Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců totiž platilo, že podle tohoto zákona jsou pojištěni zaměstnanci, pokud jsou činni v Československé republice. Ustanovení § 2 odst. 3 písm. a) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle kterého jsou podle tohoto zákona dále pojištěni studenti vysokých škol a vědečtí aspiranti, se naopak v případě žalobce použít nedá, jelikož jeho aplikovatelnost pro důchodové nároky vznikající po 31. 12. 2003 vylučuje již dříve zmíněné novelizované ustanovení § 13 zákona o důchodovém pojištění.
[52] Stěžovatelka namítá, že § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců se používal pouze na určité specifické případy, které blíže ve své kasační stížnosti vyjmenovává. V tomto omezujícím aplikačním přístupu se ovšem Nejvyšší správní soud se stěžovatelkou nemůže shodnout. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění totiž bylo formulováno obecně a jeho věcný rozsah tak nelze limitovat jen na případy, které v minulosti ze své praxe zmiňuje, nýbrž mohlo dopadat i na jakékoliv další situace, které odpovídaly jeho obecně pojaté hypotéze.
[53] Nejvyšší správní soud nehodlá vyvracet přesvědčení stěžovatelky, že zákonodárce při formulaci § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců rozhodně nepomýšlel na to, aby touto cestou zajistil nemocenské pojištění profesionálním sportovcům připravujícím se na olympijskou reprezentaci své země. V tom má samozřejmě pravdu, zejména v dobovém kontextu, kdy se z ideologických důvodů existence profesionálního sportu ani nepřipouštěla (v tomto znění bylo vykládané ustanovení přijato již v roce 1956), takže každý sportovec musel být zaměstnancem či studentem, popř. příslušníkem ozbrojených složek, což jim ovšem podle tehdejších předpisů zajišťovalo uznatelnost takového období pro účely důchodového zabezpečení.
[53] Nejvyšší správní soud nehodlá vyvracet přesvědčení stěžovatelky, že zákonodárce při formulaci § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců rozhodně nepomýšlel na to, aby touto cestou zajistil nemocenské pojištění profesionálním sportovcům připravujícím se na olympijskou reprezentaci své země. V tom má samozřejmě pravdu, zejména v dobovém kontextu, kdy se z ideologických důvodů existence profesionálního sportu ani nepřipouštěla (v tomto znění bylo vykládané ustanovení přijato již v roce 1956), takže každý sportovec musel být zaměstnancem či studentem, popř. příslušníkem ozbrojených složek, což jim ovšem podle tehdejších předpisů zajišťovalo uznatelnost takového období pro účely důchodového zabezpečení.
[54] Vzhledem k nemožnosti duplicitního započtení dob pojištění (zaměstnání) za totéž období (srov. § 14 odst. 1 zákona důchodovém pojištění) a centrálně nařízené uvolnění připravujících se vrcholových sportovců ze zaměstnání (spojené s refundací mezd) a ze studijních povinností, jež je rámcově předznamenáno v usnesení vlády č. 233/1971 a jeho příloze (individuální studijní plány apod. pro zúčastněné studenty; povolání na tzv. dobrovolné vojenské cvičení v období 1. 10. 1971 – 1. 8. 1972), v té době postrádalo významu se zamýšlet nad tím, zda by příprava olympioniků mohla představovat vedle jejich studia či zaměstnání (jež však s ohledem na časovou náročnost tréninku patrně nebyly reálně v té době vykonávány) samostatný titul pro účast na nemocenském pojištění, a tedy samostatný důvod účasti na důchodovém zabezpečení, jelikož formální status sportovců (studium, zaměstnání, zařazení do ozbrojených složek) a na něj navázanou účast na důchodovém zabezpečení oficiálně nikdo nezpochybňoval.
[55] Teprve novela zákona o důchodovém pojištění provedená zákonem č. 425/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2004, která se nepříznivě dotkla tehdejších studentů, jejichž studium přesáhlo svou délkou 6 let po 18. roku věku, vytvořila potřebu se zabývat možností zhodnocení tréninkového období též pohledem § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, které má povahu jakéhosi „záchranného“ ustanovení. Je přitom nutno konstatovat, že aplikace tohoto ustanovení nemůže být považována za obcházení pravidla nově zakotveného v § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jestliže podmínky § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců jsou naplněny. Jde jen o to, že vzhledem k nemožnosti zohlednění (snadněji prokazatelné) doby studia se důchodově zohlední souběžný jiný titul zakládající doby pojištění (zaměstnání), samozřejmě byly-li skutečně naplněny zákonem stanovené definiční podmínky.
[55] Teprve novela zákona o důchodovém pojištění provedená zákonem č. 425/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2004, která se nepříznivě dotkla tehdejších studentů, jejichž studium přesáhlo svou délkou 6 let po 18. roku věku, vytvořila potřebu se zabývat možností zhodnocení tréninkového období též pohledem § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, které má povahu jakéhosi „záchranného“ ustanovení. Je přitom nutno konstatovat, že aplikace tohoto ustanovení nemůže být považována za obcházení pravidla nově zakotveného v § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jestliže podmínky § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců jsou naplněny. Jde jen o to, že vzhledem k nemožnosti zohlednění (snadněji prokazatelné) doby studia se důchodově zohlední souběžný jiný titul zakládající doby pojištění (zaměstnání), samozřejmě byly-li skutečně naplněny zákonem stanovené definiční podmínky.
[56] Aplikací § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, jenž jen s dílčími formulačními změnami platil až do konce roku 2008 [a též § 5 písm. a) bodu 15 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, do nějž bylo příslušné pravidlo následně převzato], se Nejvyšší správní soud zabýval, byť až v kontextu soudobějším, např. v rozsudku ze dne 15. 5. 2015, čj. 6 Ads 136/2012-72, v němž uzavřel: „Citovaná ustanovení obou zákonů tedy vztahují účast na nemocenském pojištění též na ty osoby, jejichž pracovněprávní vztah platně nevznikl. Jinými slovy, obě ustanovení povyšují fakticitu pracovněprávního vztahu nad jeho (soukromoprávní) normativitu. Aniž by mechanicky přebíralo dopady soukromoprávních formalit, chrání veřejné právo ve vztahu k de facto zaměstnanci jeho veřejnoprávní status a z toho mu plynoucí nároky. “
[57] Nejvyšší správní soud již dříve potvrdil, že pro účast na nemocenském (a potažmo důchodovém) pojištění není nezbytnou podmínkou platné uzavření pracovněprávního vztahu, nýbrž může dostačovat faktický rozsah a povaha vykonávané činnosti spolu s rozsahem odměňování za takovou činnost. Účast na nemocenském i důchodovém pojištění totiž platné právo připouštělo i tam, kde žádný pracovněprávní vztah nevznikl, ale fakticky byla odpovídající činnost vykonávána v rozsahu, který vylučuje posouzení vztahu jako obdobného pouze tzv. příležitostnému zaměstnání (dle § 6 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců nepřesahujícího 7 kalendářních dnů či nedosahujícího ani odměny 400 Kč měsíčně), jež účast na nemocenském pojištění nezakládalo.
[58] Z hlediska jednotlivých podmínek pro aplikaci § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců přitom není v tomto případě sporu o tom, že žalobce nebyl ve sporném období „nemocensky pojištěn podle jiných předpisů“; v té době byl jakožto student vysoké školy považován za nemocensky pojištěného podle § 2 odst. 3 písm. a) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců (tj. podle téhož, nikoliv podle jiného předpisu). Je tedy třeba posoudit, zda žalobce byl činný pro socialistický sektor, respektive pro socialistickou organizaci a zda svou činnost vykonával v poměru, který obsahově odpovídal pracovnímu poměru.
[58] Z hlediska jednotlivých podmínek pro aplikaci § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců přitom není v tomto případě sporu o tom, že žalobce nebyl ve sporném období „nemocensky pojištěn podle jiných předpisů“; v té době byl jakožto student vysoké školy považován za nemocensky pojištěného podle § 2 odst. 3 písm. a) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců (tj. podle téhož, nikoliv podle jiného předpisu). Je tedy třeba posoudit, zda žalobce byl činný pro socialistický sektor, respektive pro socialistickou organizaci a zda svou činnost vykonával v poměru, který obsahově odpovídal pracovnímu poměru.
[59] Pokud jde o pojem socialistické organizace, ty byly definovány v § 18 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991, jako státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že ČSTV, jakožto jediná uznaná dobrovolná tělovýchovná organizace, na niž byly dle § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organisaci tělesné výchovy, přeneseny činnosti rušeného Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport při vládě republiky Československé a Slovenského výboru pro tělesnou výchovu a sport při sboru pověřenců a výborů pro tělesnou výchovu a sport zřizovaných národními výbory, byl jednou ze socialistických organizací. I když formálně nebyl založen státem, stát, resp. komunistická strana měly na jeho ustavení a fungování zcela zásadní vliv. Ostatně ČSTV byl ustaven právě za účelem naplnění role stanovené zákonem č. 68/1956 Sb. (viz např. PEŠŤÁK, M. Československý svaz tělesné výchovy – krajský výbor Karlovy Vary 1947–1960. Plzeň: Státní oblastní archiv v Plzni, 2016).
[60] Pokud jde o charakteristiky pracovního poměru, Nejvyšší správní soud opakuje, že rozhodující je obdobnost vztahu mezi žalobcem a ČSTV, nikoliv naplnění všech charakteristik pracovního poměru v zákoníku práce. Jejich kompletní splnění by totiž znamenalo, že mezi žalobcem a ČSTV vznikl pracovní poměr, v důsledku čehož by se ani § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců nepoužil – žalobce by byl v takovém případě nemocensky pojištěn přímo podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců jakožto zaměstnanec v pracovním poměru. Spor o to, zda vztah žalobce vznikl jmenováním, popř. volbou podle § 27 odst. 3 či 4 zákoníku práce, tak není namístě, jelikož žalobce ani netvrdil, že by mezi ním a ČSTV skutečně pracovní poměr odpovídající normám pracovního práva vznikl. Hovořil-li krajský soud v souvislosti s trváním stěžovatelky na prokázání všech definičních prvků pracovního poměru o přepjatém formalismu, nemůže mu Nejvyšší správní soud v zásadě nic vytknout, byť s ohledem na její argumentaci nelze vyloučit ani stěžovatelčino nepochopení smyslu a účelu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Podstatná pro jeho aplikaci je pouze dostatečná míra podobnosti činnosti žalobce pro československou reprezentaci s obvyklými parametry pracovněprávního vztahu, nikoliv jejich bezpodmínečné naplnění.
[60] Pokud jde o charakteristiky pracovního poměru, Nejvyšší správní soud opakuje, že rozhodující je obdobnost vztahu mezi žalobcem a ČSTV, nikoliv naplnění všech charakteristik pracovního poměru v zákoníku práce. Jejich kompletní splnění by totiž znamenalo, že mezi žalobcem a ČSTV vznikl pracovní poměr, v důsledku čehož by se ani § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců nepoužil – žalobce by byl v takovém případě nemocensky pojištěn přímo podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců jakožto zaměstnanec v pracovním poměru. Spor o to, zda vztah žalobce vznikl jmenováním, popř. volbou podle § 27 odst. 3 či 4 zákoníku práce, tak není namístě, jelikož žalobce ani netvrdil, že by mezi ním a ČSTV skutečně pracovní poměr odpovídající normám pracovního práva vznikl. Hovořil-li krajský soud v souvislosti s trváním stěžovatelky na prokázání všech definičních prvků pracovního poměru o přepjatém formalismu, nemůže mu Nejvyšší správní soud v zásadě nic vytknout, byť s ohledem na její argumentaci nelze vyloučit ani stěžovatelčino nepochopení smyslu a účelu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Podstatná pro jeho aplikaci je pouze dostatečná míra podobnosti činnosti žalobce pro československou reprezentaci s obvyklými parametry pracovněprávního vztahu, nikoliv jejich bezpodmínečné naplnění.
[61] Podle § 27 odst. 1 zákoníku práce se pracovník v pracovním poměru podílí v kolektivu pracovníků svou prací za mzdu podle pokynů organizace na plnění jejích úkolů a účastní se na rozvoji, řízení a kontrole její činnosti.
[62] Dále pak podle § 35 odst. 1 zákoníku práce platilo, že ode dne, kdy vznikl pracovní poměr,
a) je organizace povinna přidělovat pracovníku práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu podle mzdových předpisů, popřípadě kolektivních smluv, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou;
b) je pracovník povinen podle pokynů organizace konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.
[62] Dále pak podle § 35 odst. 1 zákoníku práce platilo, že ode dne, kdy vznikl pracovní poměr,
a) je organizace povinna přidělovat pracovníku práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu podle mzdových předpisů, popřípadě kolektivních smluv, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou;
b) je pracovník povinen podle pokynů organizace konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.
[63] Na půdorysu citované právní úpravy Nejvyšší správní soud považuje (v poměrech platných před rokem 1989) za dostatečně obdobný stav pracovněprávnímu poměru pro účely § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců situaci, kdy fyzická osoba soustavně a dlouhodobě vykonávala osobně činnost podle pokynů socialistické organizace (resp. k ní přináležejících osob) vědomě jí přidělující úkoly (práci) a vytvářející jí pro splnění těchto úkolů nezbytné pracovní podmínky (včetně případného poskytování pracovních pomůcek, pracovních prostor apod.), vznikalo-li jí za tuto činnost právo na odměnu ve výši zakládající u běžného pracovního poměru účast na nemocenském pojištění. Pokud jde o tuto odměnu, samotná skutečnost, že není vyplácena přímo socialistickou organizací přidělující úkoly, ještě neznamená, že by nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Dostačuje, je-li tato odměna sice vyplácena jiným subjektem, ale je obsahově spjata s vykonávanou prací – tj. ten, kdo takovou činnost nevykonává, na ni nemá nárok, popřípadě její výše též závisí na rozsahu a výsledcích pracovní činnosti.
[63] Na půdorysu citované právní úpravy Nejvyšší správní soud považuje (v poměrech platných před rokem 1989) za dostatečně obdobný stav pracovněprávnímu poměru pro účely § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců situaci, kdy fyzická osoba soustavně a dlouhodobě vykonávala osobně činnost podle pokynů socialistické organizace (resp. k ní přináležejících osob) vědomě jí přidělující úkoly (práci) a vytvářející jí pro splnění těchto úkolů nezbytné pracovní podmínky (včetně případného poskytování pracovních pomůcek, pracovních prostor apod.), vznikalo-li jí za tuto činnost právo na odměnu ve výši zakládající u běžného pracovního poměru účast na nemocenském pojištění. Pokud jde o tuto odměnu, samotná skutečnost, že není vyplácena přímo socialistickou organizací přidělující úkoly, ještě neznamená, že by nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Dostačuje, je-li tato odměna sice vyplácena jiným subjektem, ale je obsahově spjata s vykonávanou prací – tj. ten, kdo takovou činnost nevykonává, na ni nemá nárok, popřípadě její výše též závisí na rozsahu a výsledcích pracovní činnosti.
[64] Tyto podmínky se přitom jeví být u žalobce naplněny. V příloze č. 3 zprávy pro vládu byl žalobce jmenovitě uveden jako jeden z vybraných sportovců k přípravě na olympijské hry, konkrétně z řad studujících a školských pracovníků a pro sportovní odvětví kanoistika. V příloze č. 4 zprávy pro vládu byl přitom jako odpovědný trenér za olympijskou přípravu kanoistů určen M. M., ústřední trenér ČSTV, a dobrovolný trenér K. J. Na s. 15 zprávy pro vládu pak bylo uvedeno, že přípravu vybraných kolektivů a jednotlivců řídí ústřední výbor ČSTV (s výjimkou střelby a biatlonu). Zásadní role ČSTV je pak potvrzována i usnesením vlády č. 233/1971, jež se pod bodem 5 obrací na právě na předsedu ústředního výboru ČSTV s doporučením, aby všestranně zabezpečil přípravu československých účastníků na olympijské hry a předložil vládě do 31. 12. 1971 informativní zprávu o průběhu a problémech olympijské přípravy, stejně jako pod bodem 3 ukládané úkoly jednotlivým členům vlády, aby mj. zajišťovali vytvoření podmínek pro přípravu sportovců podle požadavků ústředního výboru ČSTV a (v případě ministra financí) uvolnili nezbytné prostředky na zabezpečení olympijské přípravy mj. v případě, že je nebude možné uhradit z rozpočtových prostředků ČSTV. Žalobcem předložené dokumenty tak potvrzovaly jeho slova, že v rámci přípravy na reprezentaci osobně v reprezentačním družstvu vykonával tréninkovou činnost podle pokynů státního trenéra (což byl podle zprávy pro vládu trenér ČSTV), vedení sekce kanoistiky a funkcionářů ČSTV, a tím přispíval k plnění úkolů ČSTV (viz zmíněný bod 5 usnesení vlády č. 233/1971), který mu k tomu vytvářel materiální podmínky (ubytování, strava, ošacení aj.).
[64] Tyto podmínky se přitom jeví být u žalobce naplněny. V příloze č. 3 zprávy pro vládu byl žalobce jmenovitě uveden jako jeden z vybraných sportovců k přípravě na olympijské hry, konkrétně z řad studujících a školských pracovníků a pro sportovní odvětví kanoistika. V příloze č. 4 zprávy pro vládu byl přitom jako odpovědný trenér za olympijskou přípravu kanoistů určen M. M., ústřední trenér ČSTV, a dobrovolný trenér K. J. Na s. 15 zprávy pro vládu pak bylo uvedeno, že přípravu vybraných kolektivů a jednotlivců řídí ústřední výbor ČSTV (s výjimkou střelby a biatlonu). Zásadní role ČSTV je pak potvrzována i usnesením vlády č. 233/1971, jež se pod bodem 5 obrací na právě na předsedu ústředního výboru ČSTV s doporučením, aby všestranně zabezpečil přípravu československých účastníků na olympijské hry a předložil vládě do 31. 12. 1971 informativní zprávu o průběhu a problémech olympijské přípravy, stejně jako pod bodem 3 ukládané úkoly jednotlivým členům vlády, aby mj. zajišťovali vytvoření podmínek pro přípravu sportovců podle požadavků ústředního výboru ČSTV a (v případě ministra financí) uvolnili nezbytné prostředky na zabezpečení olympijské přípravy mj. v případě, že je nebude možné uhradit z rozpočtových prostředků ČSTV. Žalobcem předložené dokumenty tak potvrzovaly jeho slova, že v rámci přípravy na reprezentaci osobně v reprezentačním družstvu vykonával tréninkovou činnost podle pokynů státního trenéra (což byl podle zprávy pro vládu trenér ČSTV), vedení sekce kanoistiky a funkcionářů ČSTV, a tím přispíval k plnění úkolů ČSTV (viz zmíněný bod 5 usnesení vlády č. 233/1971), který mu k tomu vytvářel materiální podmínky (ubytování, strava, ošacení aj.).
[65] Žalobce se podle svých slov v podstatě každodenně v rozsahu, jenž mu bránil se věnovat studiu, věnoval tréninku, popřípadě absolvoval kvalifikační a další soutěže v rámci přípravy na reprezentaci Československa na olympijských hrách, čemuž shromážděné důkazy silně nasvědčují. Krajský soud zde správně poukázal na vyrozumění a dopisy ČSTV ze dne 8. 1. 1971 a 7. 2. a 14. 3. 1972 založené ve správním spisu, týkající se žalobce a adresované Univerzitě Karlově, jež výslovně zmiňují mj. termín užší přípravy reprezentačního družstva ve vodním slalomu v období od 15. 3. do 15. 9. 1972 a požadují umožnění prodloužení a rozložení studia. Konkrétně bylo dokumenty z archivu Univerzity Karlovy doloženo rozložení 4. ročníku do dvou let studia a povolení opakování 5. ročníku, přičemž je evidentní, že to nebylo vyvoláno špatnými studijními výsledky (doložený index ukazuje opak), nýbrž právě potřebou uvolnění pro výkon reprezentační činnosti. Nejednalo se tedy o činnost krátkodobou, nahodilou či zvládnutelnou ve volném čase vedle studia, ale o celodenní dlouhodobou činnost. Není ani pravdou, že by tvrzení žalobce byla zcela nepodložená. Nejedná se sice o důkazy přímé, avšak ve spojení s obecně známou skutečností, že v posledních desetiletích již nelze dost dobře dosahovat špičkových sportovních výsledků na olympijské úrovni bez důkladné přípravy vykonávané de facto na plný úvazek, ve svém souhrnu tvrzení žalobce potvrzují.
[65] Žalobce se podle svých slov v podstatě každodenně v rozsahu, jenž mu bránil se věnovat studiu, věnoval tréninku, popřípadě absolvoval kvalifikační a další soutěže v rámci přípravy na reprezentaci Československa na olympijských hrách, čemuž shromážděné důkazy silně nasvědčují. Krajský soud zde správně poukázal na vyrozumění a dopisy ČSTV ze dne 8. 1. 1971 a 7. 2. a 14. 3. 1972 založené ve správním spisu, týkající se žalobce a adresované Univerzitě Karlově, jež výslovně zmiňují mj. termín užší přípravy reprezentačního družstva ve vodním slalomu v období od 15. 3. do 15. 9. 1972 a požadují umožnění prodloužení a rozložení studia. Konkrétně bylo dokumenty z archivu Univerzity Karlovy doloženo rozložení 4. ročníku do dvou let studia a povolení opakování 5. ročníku, přičemž je evidentní, že to nebylo vyvoláno špatnými studijními výsledky (doložený index ukazuje opak), nýbrž právě potřebou uvolnění pro výkon reprezentační činnosti. Nejednalo se tedy o činnost krátkodobou, nahodilou či zvládnutelnou ve volném čase vedle studia, ale o celodenní dlouhodobou činnost. Není ani pravdou, že by tvrzení žalobce byla zcela nepodložená. Nejedná se sice o důkazy přímé, avšak ve spojení s obecně známou skutečností, že v posledních desetiletích již nelze dost dobře dosahovat špičkových sportovních výsledků na olympijské úrovni bez důkladné přípravy vykonávané de facto na plný úvazek, ve svém souhrnu tvrzení žalobce potvrzují.
[66] Žalobce též doložil, že pobíral stipendium ve výši 600 Kčs měsíčně, což odpovídalo částce 800 Kčs hrubého uvedené na evidenčním listu důchodového pojištění. V průběhu řízení před krajským soudem přitom z čestných prohlášení osob přicházejících v úvahu jako svědci vyplynulo, že stipendium žalobci sice bylo (stejně jako i jiným reprezentantům – studentům) vypláceno na pokladně Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, ale šlo o sportovní, a nikoliv studijní stipendium. Tato čestná prohlášení s úředně ověřenými podpisy výslovně zmiňují, že stipendium v této výši pobírala většina studujících členů reprezentačních družstev, a to právě za tuto sportovní činnost. Pan L. R. pak ve svém prohlášení zmínil, že s ohledem na své vítězství na mistrovství světa v roce 1970 mu bylo toto sportovní stipendium zvýšeno na částku 900 Kč. Tím tedy byla prokázána souvislost poskytované odměny právě s vykonávanou sportovní činností, a dokonce možnost jejího navýšení v závislosti na mimořádné „pracovní“ úspěchy.
[67] Námitky stěžovatelky založené na vytrhávání dílčích jednotlivých znaků faktického vztahu žalobce k ČSTV ve sporném období a na poukazování na to, že ten který konkrétní znak může mít i jiné zdůvodnění, v tomto směru Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné. Rozhodné je totiž množství jednotlivých charakteristik činnosti žalobce pro ČSTV, které ve svém souhrnu potvrzují, že jeho činnost vykazovala klíčové parametry podobné zaměstnaneckému poměru. I když jeden konkrétní znak by mohl mít i jiné vysvětlení, stěží by to platilo o všech současně.
[67] Námitky stěžovatelky založené na vytrhávání dílčích jednotlivých znaků faktického vztahu žalobce k ČSTV ve sporném období a na poukazování na to, že ten který konkrétní znak může mít i jiné zdůvodnění, v tomto směru Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné. Rozhodné je totiž množství jednotlivých charakteristik činnosti žalobce pro ČSTV, které ve svém souhrnu potvrzují, že jeho činnost vykazovala klíčové parametry podobné zaměstnaneckému poměru. I když jeden konkrétní znak by mohl mít i jiné vysvětlení, stěží by to platilo o všech současně.
[68] Namítá-li tak stěžovatelka, že sportovci jako žalobce reprezentovali Československo, takže nepracovali pro ČSTV, je třeba konstatovat, že není nijak výjimečné, aby práce pro konkrétního zaměstnavatele byla spojena s reprezentací někoho jiného. Zaměstnavatel může např. vykonávat činnost obchodního či právního zástupce, a jeho zaměstnanci tak mají za úkol reprezentovat zastupovaný subjekt; v dobovém kontextu lze zmínit např. podniky zahraničního obchodu. Stejně tak není výjimkou, pokud zaměstnání souzní s osobními aspiracemi zaměstnance, takže ten výkonem činnosti pro zaměstnavatele současně naplňuje své vlastní ambice. Jen to, že žalobce při reprezentaci chtěl dosahovat osobních sportovních úspěchů, neznamená, že to současně nebyly též sportovní úspěchy pro Československo a ČSTV, jemuž byla celostátně organizace sportovní činnosti svěřena. Právě toto svěření organizace sportovní činnosti ČSTV (obecně zákonem č. 68/1956 Sb. a posléze i konkrétně pro přípravu na olympijské hry usnesením vlády č. 233/1971) propojuje zájmy československého státu s činností ČSTV jakožto pomyslného zaměstnavatele, takže i poskytnutí československých reprezentačních dresů a hrazení cest a ubytování na sportovních soutěžích ze strany ČSTV může být nepochybnou analogií poskytnutí pracovního oděvu a cestovních náhrad zaměstnanci.
[69] Skutečnost, že vláda uložila jednotlivým ministrům zajistit ve svých resortech, aby bylo ČSTV vycházeno při přípravě reprezentantů na olympijské hry vstříc, stejně jako svěření přípravy některých sportovců do rukou Svazarmu také nijak nezpochybňuje, že trénink reprezentačních kanoistů měl na starosti právě ČSTV. Skutečnost, že předtím v Československu neexistovala jasná koncepce zabezpečování vrcholového sporu, pak byla právě důvodem, proč bylo vydáno usnesení vlády č. 233/1971 a byly zaúkolovány jednotlivé resorty a socialistické organizace (včetně právě ČSTV), čímž tato koncepce začala být vytvářena.
[69] Skutečnost, že vláda uložila jednotlivým ministrům zajistit ve svých resortech, aby bylo ČSTV vycházeno při přípravě reprezentantů na olympijské hry vstříc, stejně jako svěření přípravy některých sportovců do rukou Svazarmu také nijak nezpochybňuje, že trénink reprezentačních kanoistů měl na starosti právě ČSTV. Skutečnost, že předtím v Československu neexistovala jasná koncepce zabezpečování vrcholového sporu, pak byla právě důvodem, proč bylo vydáno usnesení vlády č. 233/1971 a byly zaúkolovány jednotlivé resorty a socialistické organizace (včetně právě ČSTV), čímž tato koncepce začala být vytvářena.
[70] I když samozřejmě plnění pokynů trenérů či osobní výkon sportovní činnosti nemusí být a ve většině případů ani nebude obdobné výkonu zaměstnání, právě dlouhodobost a rozsah výkonu této činnosti odpovídající plnému úvazku při současném pravidelném odměňování za tuto činnost umožňuje v případě sportovců zařazených do reprezentačního družstva jejich činnost odlišit od běžného amatérského sportu a připodobnit ji k zaměstnání. Nejde přitom o to, zda skutečně bylo dosaženo významných sportovních úspěchů (to se skutečně může podařit i sportovcům amatérským, vykonávajícím sport ve svém volném čase, kteří také poslouchají pokyny trenérů), ale právě o to, zda se jednalo o placenou a v podstatě každodenní činnost na celý úvazek.
[71] Stěžovatelka tudíž nemá pravdu ani v tom, že by pak musel být za zaměstnance považován každý sportovec vykonávající činnost podle pokynů trenérů, který případně dostane odměnu za medailové umístění, protože jejich činnost takového časového rozsahu nedosahovala, přičemž zmiňovaná odměna byla podmíněna výhradně umístěním na stupních vítězů, nikoliv pouhou účastí na soutěži, natožpak jen přípravou na takovou účast. Lze ostatně zmínit, že z obecně dostupných zdrojů se podává, že samotný žalobce nedosáhl na olympijskou medaili (viz např. https://www.olympics.com/en/athletes), pravidelné sportovní stipendium mu ale bylo setrvale vypláceno až do 30. 6. 1973, takže nelze hovořit o (jednorázové) odměně za medailové umístění.
[72] To, co bylo umožněno tehdejším členům reprezentačního družstva, tj. faktické uvolnění ze zaměstnání, služby v ozbrojených silách či studia, v dobové realitě v podstatě nikomu jinému umožněno nebylo. Bez toho přitom nebylo možné vykonávat sportovní činnost v rozsahu, jež by byla zaměstnaneckému poměru připodobitelná. Každý byl povinen po dokončení povinné školní docházky pracovat či studovat, jinak mohl být stíhán pro trestný čin příživnictví. Sportovní činnost pak nebyla právně připuštěným svobodným povoláním. Právě proto bylo také nutné, aby bylo oficiální cestou (usnesením vlády) „posvěceno“, že vybraní studenti, zaměstnanci a příslušníci ozbrojených složek nebudou na přednáškách, pracovištích či vojenských útvarech, ale budou se v „pracovní době“, resp. době studia věnovat organizované sportovní přípravě.
[72] To, co bylo umožněno tehdejším členům reprezentačního družstva, tj. faktické uvolnění ze zaměstnání, služby v ozbrojených silách či studia, v dobové realitě v podstatě nikomu jinému umožněno nebylo. Bez toho přitom nebylo možné vykonávat sportovní činnost v rozsahu, jež by byla zaměstnaneckému poměru připodobitelná. Každý byl povinen po dokončení povinné školní docházky pracovat či studovat, jinak mohl být stíhán pro trestný čin příživnictví. Sportovní činnost pak nebyla právně připuštěným svobodným povoláním. Právě proto bylo také nutné, aby bylo oficiální cestou (usnesením vlády) „posvěceno“, že vybraní studenti, zaměstnanci a příslušníci ozbrojených složek nebudou na přednáškách, pracovištích či vojenských útvarech, ale budou se v „pracovní době“, resp. době studia věnovat organizované sportovní přípravě.
[73] Navíc nehrozil ani souběh pracovních poměrů. V první řadě již proto, že činnost v reprezentačním družstvu sama o sobě pracovní poměr ve smyslu zákoníku práce nezakládala, ale pouze mu byla do té míry podobná, že mohla založit účast na nemocenském pojištění ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Navíc v případě sportovců uvolněných ze zaměstnání ze zprávy pro vládu vyplývá, že tito sportovci měli nadále vyplácenu mzdu v zaměstnání, která byla zaměstnavatelům refundována. Samostatná pravidelná odměna za sportovní činnost (vedle mzdy) zde tak chyběla a nebyl splněn významný definiční prvek pro uznání sportovní činnosti jako podléhající nemocenskému pojištění dle § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Tak tomu bylo jen v případě studentů, kteří ze samotného studia (z hlediska nemocenského pojištění relevantní) příjem neměli, a právě zařazení do reprezentačního družstva jim odměnou za jejich soustavnou sportovní přípravnou činnost přinášelo pravidelný příjem v podobě sportovního stipendia.
[74] Stěžovatelka v závěru své kasační stížnosti ale správně poukazuje na to, že krajský soud svou právní úvahu o uznatelnosti přípravy žalobce jako činnosti zakládající účast na nemocenském pojištění dle § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců aplikoval na případ žalobce paušálně a uznal z tohoto důvodu jako dobu pojištění celé sporné období 4. 2. 1972 – 1. 12. 1973 přesně odpovídající nezhodnocené době studia, ačkoliv celé toto období nemohlo odpovídat pouze přípravě a účasti na olympijských hrách, neboť ty proběhly ve dnech 26. 8. – 11. 9. 1972. Nejvyšší správní soud postrádá rozumné důvody, proč by se žalobce měl připravovat na tyto olympijské hry ještě více než rok po jejich ukončení. Na tuto námitku stěžovatelky přitom žalobce nijak nereagoval.
[75] Na část sporného období po 11. 9. 1972 argumentace krajského soudu zjevně nedopadá a zde lze stěžovatelce přisvědčit, že ve správním spise absentují dostatečné konkrétní důkazy o trvání placené sportovní přípravy žalobce v rámci reprezentačního družstva v míře dostatečné pro založení účasti na nemocenském pojištění ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců.
[75] Na část sporného období po 11. 9. 1972 argumentace krajského soudu zjevně nedopadá a zde lze stěžovatelce přisvědčit, že ve správním spise absentují dostatečné konkrétní důkazy o trvání placené sportovní přípravy žalobce v rámci reprezentačního družstva v míře dostatečné pro založení účasti na nemocenském pojištění ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců.
[76] Naopak lze poukázat na částečné kopie výkazu o studiu předložené v průběhu řízení před krajským soudem a na kopii vysvědčení o státní závěrečné zkoušce založenou ve správním spisu, z nichž vyplývá, že žalobce ve školním roce 1972/1973 absolvoval řadu přednášek a cvičení a posléze v roce 1973 řadu zkoušek včetně obhajoby diplomové práce a státní závěrečné zkoušky, což se jeví být v rozporu se žalobcem tvrzeným rozsahem sportovní přípravy v reprezentačním družstvu. I když podle evidenčního listu o době zaměstnání a výdělku založeného ve správním spise žalobce pobíral až do 30. 6. 1973 příjem odpovídající 800 Kčs hrubého měsíčně, samotné pobírání sportovního stipendia není dostačujícím prvkem pro založení účasti na nemocenském pojištění dle § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, neboť současně musí být přítomna sportovní činnost v rozsahu připodobitelném k pracovnímu poměru, k čemuž pro období po skončení olympijských her důkazy chybí, resp. dostupné důkazy takový rozsah činnosti spíše zpochybňují, jelikož žalobce podle nich byl schopen se věnovat plnohodnotnému studiu na vysoké škole.
[77] Na toto studium, ač tehdy bylo považováno za dobu zaměstnání, by přitom dopadalo ustanovení § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jelikož studium žalobce nebylo v době reprezentační přípravy přerušeno (k tomu došlo pouze faktickou cestou) a trvalo více než 6 let – dle evidenčního listu o době zaměstnání a výdělku od 1. 9. 1966 do 30. 6. 1973, podle vysvědčení o státní závěrečné zkoušce nicméně byla poslední zkouška vykonána dokonce až 5. 11. 1973.
[78] Rozsah, v němž má být žalobci započtena doba pojištění z titulu účasti v reprezentačním družstvu a odměňované sportovní přípravy „na plný úvazek“ podřaditelné pod § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, tudíž zůstává v období po skončení olympijských her neprokázán. Byť Nejvyšší správní soud nevylučuje, že profesionální příprava v obdobném rozsahu mohla pokračovat déle např. z důvodu přípravy na reprezentaci Československa na mistrovstvích světa, reálně k takové činnosti ve správním spise chybí odpovídající důkazy a dostupné důkazy spíše nasvědčují, že v tomto období již žalobce nejen formálně, ale i fakticky plnil své studijní povinnosti. Důkaz předložený žalobcem až v řízení o kasační stížnosti (komplexní zpráva) se přitom věnuje již podle svého názvu zhodnocení přípravy a účasti sportovců na olympijských hrách, nikoliv časově následujícím událostem, proto Nejvyšší správní soud nenařizoval jednání, aby touto listinou provedl dokazování.
[78] Rozsah, v němž má být žalobci započtena doba pojištění z titulu účasti v reprezentačním družstvu a odměňované sportovní přípravy „na plný úvazek“ podřaditelné pod § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, tudíž zůstává v období po skončení olympijských her neprokázán. Byť Nejvyšší správní soud nevylučuje, že profesionální příprava v obdobném rozsahu mohla pokračovat déle např. z důvodu přípravy na reprezentaci Československa na mistrovstvích světa, reálně k takové činnosti ve správním spise chybí odpovídající důkazy a dostupné důkazy spíše nasvědčují, že v tomto období již žalobce nejen formálně, ale i fakticky plnil své studijní povinnosti. Důkaz předložený žalobcem až v řízení o kasační stížnosti (komplexní zpráva) se přitom věnuje již podle svého názvu zhodnocení přípravy a účasti sportovců na olympijských hrách, nikoliv časově následujícím událostem, proto Nejvyšší správní soud nenařizoval jednání, aby touto listinou provedl dokazování.
[79] Lze tedy shrnout, že závěry krajského soudu obstojí pouze zčásti. Hlavní důvod, resp. směr argumentace krajského soudu vedoucí ke zrušení napadeného rozhodnutí (nezákonnost úvahy žalované, že činnost žalobce v reprezentačním družstvu v žádném případě nemůže být zhodnocena jako doba pojištění) nicméně v kasačním přezkumu obstál. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl a v dílčí části nesprávné důvody krajského soudu nahradil svými. Pro správní orgán je tak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
[80] Závěry Nejvyššího správního soudu může stěžovatelka promítnout postupem podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, nicméně v takovém řízení musí dát prostor žalobci, aby případně mohl tvrdit a navrhnout důkazy, jež by dokládaly povahu a rozsah jeho činnosti ve sporném období po skončení olympijských her.