7 As 120/2022- 11 - text
7 As 120/2022 - 12 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022, č. j. 3 A 41/2022 19,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) domáhá zrušení rozhodnutí žalované č. j. 10.01 000596/21 002, kterým žalovaná rozhodla o jeho žádosti ze dne 25. 10. 2021 o určení advokáta k poskytnutí právní služby dle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Shora označeným usnesením městský soud zamítl žádost žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků. Konstatoval, že žalobce sdělil soudu ohledně svých majetkových poměrů značně neurčité údaje a svá tvrzení ani řádně nedoložil. Soud nepřistoupil k tomu, aby žalobce vyzval k odstranění těchto nedostatků, neboť žalobce vede před městským soudem množství řízení, v nichž byl opakovaně dostatečně procesně poučen. Současně městský soud poukázal na to, že řízení jsou žalobcem vedena sériově a stereotypně. Žalobce v nich stále opakuje podobné argumenty, které již soudy opakovaně odmítly jako neopodstatněné. Ze způsobu vedení sporu je zřejmé, že žalobci nejde o ochranu jeho veřejných subjektivních práv, ale o vedení sporu jako takového. V takovém případě je spravedlivé, aby nesl náklady řízení sám. II.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností. Namítl, že postup městského soudu je svévolný a paušální. Vyjádřil rovněž nesouhlas s tím, jak městský soud posoudil jeho majetkové poměry. V tomto ohledu se ohradil i proti postupu žalované. Uvedl, že o osvobození od soudních poplatků ani nepožádal.
III.
[4] Soud předně konstatuje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014
19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Napadené usnesení, jímž městský soud neosvobodil stěžovatele od placení soudních poplatků, nepochybně je právě takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatele tedy v projednávané věci netíží poplatková povinnost. Stejně tak platí, že stěžovatel v tomto typu řízení nemusí být zastoupen advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). K tomu viz uvedené usnesení rozšířeného senátu.
[5] Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
[7] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je upraven v § 36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno, že [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[8] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela přitom lze pouze výjimečně, jsou li pro to zvlášť závažné důvody (srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 50).
[9] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s tím, že stěžovatel nepožádal o osvobození od soudních poplatků. Ze soudního spisu vyplývá, že městský soud vyzval stěžovatele výzvou ze dne 4. 4. 2022 k tomu, aby zaplatil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Součástí výzvy bylo i poučení o možnosti podat návrh na osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel v návaznosti na uvedenou výzvu zaslal městskému soudu dne 25. 4. 2022 podání, ve kterém uvedl, že „očekává osvobození od zákonodárcem pevně stanoveného poplatku“, poukázal na „naprostý nedostatek finančních prostředků“ a přiložil prohlášení o svých majetkových poměrech.
Z tohoto podání je jednoznačně zjevný úmysl stěžovatele domoci se úplného osvobození od soudního poplatku za řízení. Nelze tedy městskému soudu vytýkat, že posoudil podání stěžovatele jako žádost o osvobození od soudních poplatků a přistoupil k posouzení její důvodnosti. Jeho postup vycházel z materiálního posouzení daného podání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2022, č. j. 2 As 285/2021 23).
[10] Co se týče dalších podmínek pro přiznání osvobození, je třeba zdůraznit, že účelem institutu osvobození od soudních poplatků je ochrana práv účastníka řízení, jemuž by mohla vzniknout vážná újma na jeho právech v důsledku nedostatku finančních prostředků, které by mu v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek bránily účinně bránit svá práva v řízení před soudem. Navrhovatel žádající o osvobození od soudních poplatků proto musí v prvé řadě osvědčit, že jsou v jeho případě splněny zákonem stanovené předpoklady (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009
95, č. 2163/2011 Sb. NSS). Je tedy na něm, aby dostatečně konkrétně popsal své osobní a majetkové poměry a současně doložil listiny prokazující nemajetnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004
50, č. 537/2005 Sb. NSS). Právní úprava institutu individuálního osvobození od soudních poplatků neukládá soudu povinnost, aby sám za účastníka vyhledával další skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků k uhrazení soudního poplatku dokládat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Aps 2/2012 11). Stěžovatele jako žadatele o toto dobrodiní ze strany státu tak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 6 As 228/2017 9). Aby bylo možné žádosti vyhovět, je stěžovatel povinen nejen tvrdit, že nemá dostatečné prostředky na zaplacení soudního poplatku, nýbrž musí tuto skutečnost také soudu prokázat.
[11] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že stěžovatel řádně netvrdil a nedoložil své majetkové poměry. Stěžovatel zaslal soudu v návaznosti na výzvu k zaplacení soudního poplatku prohlášení, ve kterém uváděl zcela obecné důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků a dokládal některé údaje týkající se jeho majetkových poměrů. Toto prohlášení však, jak správně uvedl městský soud, bylo nekompletní a neurčité. Městský soud pak postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, když dospěl k závěru, že stěžovatel ve vztahu k prokázání nemajetnosti neunesl důkazní břemeno. Jeho postupu konvenuje i recentní judikatura, která se týká přímo stěžovatele (srov. např. rozsudky ze dne 4. 11. 2021, č. j. 3 As 305/2021 12, ze dne 3. 1. 2022, č. j. 2 As 285/2021 23 atp.). Městský soud tedy při formulaci svých závěrů postupoval zcela v mezích právní úpravy a judikatury, a nelze tak jeho postup považovat za svévolný či paušální.
[12] I další postup městského soudu odpovídal právní úpravě a judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 As 371/2021 11, ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 As 207/2021 15, či ze dne 16. 9. 2021, č. j. 9 As 199/2021
12). Zcela obecná polemika stěžovatele se závěry městského soudu proto nevyvolává nezákonnost jeho usnesení. Podobně jako městský soud i Nejvyšší správní soud musí akcentovat velké množství sporů vedených stěžovatelem, ve kterých opakuje stále podobné argumenty, a odmítá tak respektovat již dříve vydaná rozhodnutí soudů, která tyto argumenty již neuznaly opodstatněnými. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011
66, vyplývá, že „osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti,“ nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly, jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně.
[13] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalované pak nevznikly v tomto řízení náklady nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. června 2022
JUDr. Tomáš Foltas předseda senátu