7 As 146/2023

7 As 146/2023- 48 - text

 7 As 146/2023 - 52

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. E. C., zastoupen JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupen Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Radobyčická 1313/14, Plzeň, II) Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupen JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, III) Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6, IV) Karlovarský kraj, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2023, č. j. 77 A 66/2021 140,

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2023, č. j. 77 A 66/2021 140, se zrušuje.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2021, č. j. SPU 087121/2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 28 570 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2021, č. j. SPU 087121/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí), žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 2. 2021, č. j. SPU 032598/2021/129/Lou (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“).

[2] Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto o obnově řízení „podle § 100 odst. 4 správního řádu, v němž byla vydána rozhodnutí s č. j.: 192/2001 203 ze dne 18. dubna 2001, které nabylo právní moci dne 17. ledna 2003, 68571/2012 MZE 130724 ze dne 16. dubna 2012, které nabylo právní moci ode dne 18. dubna 2012, 76785/2012 MZE 130724 ze dne 25. dubna 2012, které nabylo právní moci dne 27. dubna 2012, 82145/2012 MZE 130724 ze dne 7. května 2012, které nabylo právní moci dne 11. května 2012 a 84582/2012 MZE 130724 ze dne 21. května 2012, které nabylo právní moci dne 25. května 2012, kterými bylo rozhodnuto dle ust. § 9 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákona o půdě), o části majetku v tomto rozhodnutí blíže specifikovaném v k. ú. V.“ Prvoinstanční rozhodnutí rovněž specifikovalo, kterých pozemků v žalobcově vlastnictví nacházejících se v k. ú. V. a zapsaných na LV č. X se obnova řízení týká.

[3] Důvodem obnovy řízení podle § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byla skutečnost, že vydání původních rozhodnutí o restitučních nárocích potomků J. C. bylo dosaženo trestným činem, o němž bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2020. II.

[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 77 A 66/2021 140.

[5] Krajský soud shledal nepřiléhavou žalobcovu argumentaci předchozím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 114/2015 216, a na něj navazujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 5 As 221/2018 52. Tato soudní rozhodnutí se totiž zabývala důvodem obnovy podle § 100 odst. 1 a 3 správního řádu v situaci, v níž žalovaný nesprávně vycházel z toho (krom jiných pochybení), že je li vedeno trestní řízení s úřednicemi Magistrátu hl. m. Prahy, může si učinit úsudek o zákonnosti rozhodnutí o státním občanství J. C.

[6] Krajský soud se ztotožnil s hodnocením správních orgánů, že byl v žalobcově věci dán důvod obnovy podle § 100 odst. 4 správního řádu. Trestní soudy v rozsudcích shledaly příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním obou úřednic a vznikem škody, kterou byla zejména škoda na majetku České republiky způsobená vydáním majetku potomkům J. C. Bez vydání osvědčení o státním občanství J. C. by její potomci nemohli o vydání majetku vůbec žádat. Tuto skutečnost, ze které je zřejmá přímá příčinná souvislost mezi trestním jednáním daných úřednic a naplněním základního předpokladu pro restituci majetku (občanství), považoval krajský soud za zásadní pro posouzení toho, zda ve smyslu § 100 odst. 4 správního řádu bylo původních restitučních rozhodnutí dosaženo trestným činem.

[7] K námitce žalobce, že k vytýkané trestné činnosti úřednic došlo v řízení před Magistrátem hl. m. Prahy, tedy v jiném řízení, krajský soud uvedl, že ze znění § 100 odst. 4 správního řádu nelze vysledovat požadavek, aby byl trestný čin spáchán výhradně ve správním řízení, o jehož obnově se rozhoduje. Podle předmětného ustanovení správního řádu je rozhodující, že „rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem“, což podle krajského soudu nelze vyložit jinak, že zde musí být přímá příčinná souvislost mezi trestným činem a samotným vydaným rozhodnutím. Tato podmínka byla v posuzované věci splněna.

[8] Podle krajského soudu není důvodná ani námitka, že žalobce a jeho právní zástupce postupovali v dobré víře a správní orgány by měly mít na zřeteli i ochranu práv nabytých v dobré víře. Správní orgány se otázkou dobré víry, ochranou práv nabytých v dobré víře a ani otázkou veřejného zájmu explicitně nezabývaly. Z rozhodnutí žalovaného je však zřejmé, že (ne)existence dobré víry žalobce byla implicitně řešena, stejně implicitně byl v kontextu trestních rozsudků řešen veřejný zájem na zákonném rozhodování správních orgánů bez ovlivnění jakoukoli trestnou činností. Žalovaný na str. 14 a 15 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že o důvodech nezákonnosti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS 2331/98/Se, musel právní předchůdce žalobce a jeho právní zástupce vědět, neboť jim bylo známo, že J. C. nemůže být československou občankou, když ani její manžel nebyl československým občanem. Přesto bylo rozhodnutí magistrátu uplatněno v restitučním řízení. Tím žalovaný implicitně vyvrátil dobrou víru právního předchůdce žalobce, jeho právního zástupce a zprostředkovaně i samotného žalobce.

[9] Pokud jde o námitku uplatněnou ve vyjádření ze dne 7. 12. 2022, podle které může být důvodem obnovy řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu pouze úmyslný trestný čin, krajský soud uvedl, že tato byla uplatněna opožděně, a proto se jí nezabýval. Obiter dictum krajský soud konstatoval, že ze znění § 100 odst. 4 správního řádu ani judikatury správních soudů nevyplývá, že by podmínkou obnovy řízení bylo spáchání toliko „úmyslného“ trestného činu, jak tvrdil žalobce. III.

[10] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[11] Stěžovatel v podané kasační stížnosti zejména namítal, že s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu nelze důsledně aplikovat ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., které stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatel tento právní názor opíral o vydání nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3296/21, a ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 3322/21, jimiž bylo vyhověno ústavním stížnostem I. O. a M. S., a kterými byla odsuzující trestní rozhodnutí obecných soudů týkající se vydání rozhodnutí magistrátu ze dne 6. 1. 1999 označena za protiústavní a byla zrušena. Z výše uvedeného potom stěžovatel dovozoval, že vydání rozhodnutí magistrátu ze dne 6. 1. 1999 nebylo trestným činem a nejsou tedy naplněny podmínky pro obnovu řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu.

[12] Stěžovatel dále v podané kasační stížnosti argumentoval tím, že krajský soud nesprávně nepřihlédl ke skutečnostem, ke kterým byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, a s odkazem na § 100 odst. 4 správního řádu dovozoval, že se v případě obnovy řízení musí jednat o úmyslný trestný čin. Krajský soud se ale touto námitkou stěžovatele nezabýval, když ji označil za nepřípustnou z důvodu její opožděnosti.

[13] V další části kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že krajský soud nesprávně interpretoval podmínky obnovy řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu. V tomto smyslu zejména poukázal na skutečnost, že nedbalostní trestný čin spáchaný úřednicemi magistrátu nebyl spáchán v rámci obnovovaného správního řízení. Stěžovatel zdůraznil, že rozhodnutí o státním občanství J. C. je rozhodnutím o osobním stavu, které je účinné vůči každému, tedy i vůči žalovanému. Toto pravomocné rozhodnutí nebylo dosud zrušeno nebo jinak odstraněno a je tak závazné pro správní orgány rozhodující o jiných otázkách. Do působnosti žalovaného přitom nepatří posuzování otázky státního občanství a nezbývá mu tak než akceptovat rozhodnutí příslušného správního orgánu o státním občanství J. C., případně může u věcně příslušného správního orgánu iniciovat jeho odstranění. Pokud žalovaný obnovil restituční řízení s odůvodněním, že jiný správní orgán měl dospět k jinému závěru o otázce státního občanství J. C., pak tímto způsobem nepřímo obchází limity své věcné příslušnosti. Postup zvolený žalovaným a následně aprobovaný krajským soudem proto stěžovatel označil za svévolný a založený na zneužití práva. Krajský soud rovněž nesprávně odkazoval na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2022, č. j. 7 As 5/2022 34, a ze dne 30. 1. 2008, č. j. 8 Afs 173/2006 78, které ale nelze na tento případ aplikovat. Z toho stěžovatel dovodil, že napadený rozsudek neposkytuje žádné rozumné vodítko, proč krajský soud rozhodl tak, jak rozhodl.

[14] Stěžovatel znovu uvedl, že podmínkou povolení obnovy řízení je spáchání úmyslného trestného činu, tedy že spáchání nedbalostního trestného činu nenaplňuje hypotézu právní normy obsažené v § 100 odst. 4 správního řádu. Vycházel přitom z gramatického výkladu předmětného ustanovení, kde zákonodárce zvolil sloveso „dosáhnout“, nikoliv jiné v úvahu přicházející alternativy (např. „v důsledku“ nebo „v souvislosti“). Použitý pojem naznačuje, že se jedná o výsledek cílevědomého úsilí. To znamená, že ten, kdo trestný čin spáchal, se jej musel dopustit v úsilí o vydání rozhodnutí, z čehož vyplývá úmyslné zavinění.

[15] Závěrem se stěžovatel zabýval otázkou ochrany dobré víry, zejména otázkou ochrany práv nabytých v dobré víře. K excesu při výkladu § 100 odst. 5 ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu podle stěžovatele došlo jednak tím, že krajský soud v napadeném rozsudku převrátil důkazní břemeno a vycházel z toho, že je na stěžovateli, aby svoji dobrou víru prokazoval, a dále tím, že sice dospěl k závěru, že správní orgány se otázkou dobré víry nezabývaly, ale nevyvodil z toho odpovídající důsledek spočívající ve zrušení správního rozhodnutí. Přitom samotná existence restitučních řízení, jež je z pohledu správních orgánů třeba obnovit, svědčí o tom, že stěžovatel se na rozhodnutí magistrátu ve věci občanství J. C. v dobré víře spolehl, a právě proto uplatnil restituční výzvy.

[16] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[17] Žalovaný i osoba zúčastněná na řízení II) ve vyjádření ke kasační stížnosti shodně podpořili závěry krajského soudu a navrhli zamítnutí kasační stížnosti. Vyjádřili se rovněž podrobně k jednotlivým okruhům kasačních námitek. IV.

[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[19] Kasační stížnost je důvodná.

[20] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

[21] Podle ustálené judikatury platí, že má li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 76).

[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby. Postup krajského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 43). Nelze přitom souhlasit s tím, že by krajský soud nevypořádal námitky stran nesplnění podmínek pro obnovu řízení podle § 100 a násl. správního řádu. Krajský soud se důkladně zabýval otázkou, zda správní orgány postupovaly v souladu s označenými ustanoveními a shledal splnění tam uvedených podmínek. Nepřezkoumatelnost rozsudku přitom nezpůsobuje ani skutečnost, že krajský soud převzal závěry správních orgánů. Je li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si krajský soud, nedochází li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil (viz například rozsudky zdejšího soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 47).

[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal, že nic nebrání věcnému přezkumu napadeného rozsudku v rozsahu kasačních námitek.

[24] Jádro dané věci představuje otázka, zda byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o nařízení obnovy řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu.

[25] Podle § 100 odst. 4 správního řádu: O obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední též v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Lhůta podle odstavce 3 začíná běžet dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku.

[26] Z § 100 správního řádu vyplývá, že i správní řízení, které bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím ve věci, lze obnovit. Obnova řízení má dvě stadia, prvním z nich je řízení o povolení/nařízení obnovy (iudicium rescindens), druhým pak stadium nového (obnoveného) řízení (iudicium rescissorium). V první fázi se řeší otázka, zda obnova řízení bude povolena nebo nařízena, přičemž zákonné důvody pro obnovu řízení jsou správním řádem stanoveny taxativně a nelze je rozšiřovat (srov. § 100 správního řádu a odbornou literaturu, např. Fiala a kol. Správní řád. Praktický komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha 2020, komentář k § 100 správního řádu).

[27] V dané věci bylo řízení obnoveno podle § 100 odst. 4 správního řádu, který stanoví, že o obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, přičemž dodává, že tříletá lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku.

[28] Jak správně uvedl krajský soud, aby obnova řízení mohla být podle tohoto ustanovení nařízena, musí existovat pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a současně musí existovat příčinná souvislost mezi spácháním trestného činu a vydáním původního rozhodnutí (srov. § 100 odst. 4 správního řádu a podpůrně i rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2004, č. j. 3 As 16/2004 73). Z hlediska § 100 odst. 4 správního řádu přitom není podstatné, kdo byl pachatelem předmětného trestného činu. Zákon okruh potenciálních pachatelů neomezuje. Vyžaduje pouze prokázání toho, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem (srov. dále např. rozsudky NSS ze dne 17. 2. 2022, č. j. 7 As 5/2022 34, či ze dne 16. 6. 2023, č. j. 3 As 54/2021 38). K tomu viz i odbornou literaturu (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 100 správního řádu), podle níž není rozhodné, zda šlo o trestný čin úřední osoby, účastníka řízení či jiné dotčené osoby.

[29] Další podmínkou pro aplikaci § 100 odst. 4 správního řádu je dodržení zákonné lhůty. Ta se v případě obnovy řízení podle citovaného ustanovení neodvíjí od právní moci původního správního rozhodnutí, ale až od nabytí právní moci rozsudku v trestní věci. U obnovy řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu se totiž na běh lhůty neuplatní pravidlo obsažené v § 100 odst. 3 správního řádu (ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí být rozhodnutí o obnově řízení vydáno). Správní řád v § 100 odst. 4 in fine výslovně stanoví, že tříletá lhůta začíná běžet až dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku (k běhu této lhůty srov. podrobněji např. Průcha, Petr: Správní řád. Komentář. Leges, Praha 2019, komentář k § 100 správního řádu, či Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 100 odst. 4 správního řádu).

[30] Z prvoinstančního i napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro nařízení obnovy řízení bylo vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2020. Tímto rozsudkem byly obě obžalované úřednice magistrátu uznány vinnými ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), a byl jim uložen trest odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon byl u obou podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti rozhodnutí městského soudu podaly obžalované samostatná dovolání, která byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021.

[31] Proti výše uvedeným rozhodnutím trestních soudů podaly odsouzené úřednice magistrátu ústavní stížnosti, o kterých rozhodl Ústavní soud nálezy ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3296/21, a ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 3322/21. Ústavní soud konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu bylo pro věc rozhodné, že jednání, které bylo stěžovatelkám kladeno za vinu, nepředstavuje maření důležitého úkolu, nebyla tedy prokázána objektivní stránka trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 trestního zákona, a tím jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Právní závěr obecných soudů o tom, že jednání stěžovatelek naplnilo skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, je tak podle Ústavního soudu v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Ústavní soud proto rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zrušil.

[32] Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Fixace přezkumu správního rozhodnutí do minulosti – k okamžiku rozhodování správního orgánu, tedy k tehdejšímu skutkovému a právnímu stavu – je jedním ze stěžejních pravidel českého správního soudnictví. Vyjadřuje se jím přezkumná (kontrolní) povaha správního soudnictví ve věcech žalob proti rozhodnutí. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nepokračuje ve správním řízení ve „třetí instanci“, nýbrž jen kontroluje, zda je rozhodnutí správního orgánu v souladu s právem a zda správní orgán postupoval v souladu s procesními předpisy (srov. např. rozsudek NSS ze dne 20. 8. 2020, č. j. 5 Ads 332/2019 34, bod 25).

[33] Ani pravidlo § 75 odst. 1 s. ř. s. však nelze aplikovat bezvýjimečně. Existují jiné, zvláštní zákonné normy, které toto pravidlo vylučují (např. pravomoc správního soudu moderovat správní trest podle § 78 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje k aktuálnímu skutkovému stavu, nikoli nutně ke skutkovému stavu minulému – srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, body 24, 30 a 39).

[34] Nadto tam, kde mechanická aplikace tohoto pravidla vede k protiústavním závěrům, případně k závěrům rozporným s právem mezinárodním nebo právem EU, již judikatura přišla s jeho prolomením. Jak vysvětlil rozšířený senát, bude „tomu tak v případech, jejichž právní posouzení se dotkne více právních systémů a k jejich vyřešení nepostačí aplikace tzv. jednoduchého vnitrostátního práva, nýbrž je třeba je konfrontovat s příslušnými ustanoveními ústavního, mezinárodního či unijního práva a při zjištění jejich vzájemného konfliktu zvolit obvyklou aplikační či interpretační prioritu.“ (5 As 104/2013, bod 21).

[35] Příkladem výjimky z § 75 odst. 1 s. ř. s. je i situace, kdy v důsledku později vydaného rozhodnutí vzniknou důvodné pochybnosti o tom, zda správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečného stavu věci (např. rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2007, č. j. 4 As 58/2006 94; tento rozsudek byl souhlasně zmíněn mj. v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/2017 88, č. 3948/2019 Sb. NSS, bod 32 – srov. též jiné příklady z judikatury tam uvedené).

[36] V takových případech totiž podle rozsudku 4 As 58/2006 mechanická aplikace pravidla v § 75 odst. 1 s. ř. s. naráží na jiné konkurující normy, mj. na § 52 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází. Smyslem tohoto pravidla je zabezpečit obsahovou shodu různých aktů orgánů veřejné moci (tj. veřejné správy i soudů), které se týkají podobné otázky. V právním státě totiž nelze připustit, aby existovala dvě rozhodnutí orgánů veřejné moci, která by z podobných skutkových zjištění činila diametrálně odlišné závěry. Pokud soud takové rozpory zjistí, musí se s nimi náležitě vypořádat a svůj postup patřičně zdůvodnit, jinak se dopouští svévole, která může nabýt až kvality protiústavnosti (viz již cit. 4 As 58/2006). Stejně by ostatně musel postupovat správní orgán, bylo li by ono odlišné rozhodnutí vydáno ještě během správního řízení.

[37] V již citované věci 4 As 58/2006 se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy byl policista propuštěn ze služebního poměru, neboť měl pod vlivem alkoholu řídit motorové vozidlo a způsobit dopravní nehodu. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, protože krajský soud přezkoumávající rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nezohlednil pozdější rozhodnutí o přestupku, podle něhož se nepodařilo prokázat, kdo motorové vozidlo opravdu řídil. Podle kasačního soudu je § 52 odst. 2 s. ř. s. speciálním pravidlem ve vztahu k § 75 odst. 1 s. ř. s. a představuje prolomení zásady, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud měl tedy správně zahrnout do svých úvah skutečnost, že v pozdějším rozhodnutí dospěl jiný správní orgán k závěru, že se nepodařilo prokázat, že vozidlo řídil právě propuštěný policista.

[38] Rovněž v nynější situaci správní orgány svá rozhodnutí založily na (odsuzujícím) trestním rozsudku a na závěrech tam uvedených (a též na rozsudku odvolacího trestního soudu). Trestní rozsudky pro rozhodování správního orgánu I. stupně i žalovaného byly zásadní a představovaly v podstatě jediný podklad, o který tyto orgány opřely svá rozhodnutí o nařízení obnovy řízení. Krajský soud z těchto trestních rozsudků také vycházel a opakovaně na ně odkazoval (a též na usnesení Nejvyššího soudu).

[39] Ačkoli platí, že standardně je třeba respektovat pravidlo v § 75 odst. 1 s. ř. s. a vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, v nynějším konkrétním případě by dogmatické trvání na dodržení tohoto pravidla vedlo k protiústavnímu výsledku, který by zpochybnil základní zásady právního státu přesně v tom duchu, jak Nejvyšší správní soud vysvětlil již v rozsudku 4 As 58/2006. Kasační soud musí proto zohlednit zrušení trestních rozhodnutí v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu. Jak v jiné souvislosti, ale rovněž ve vztahu k § 75 odst. 1 s. ř. s., rozšířený senát NSS vysvětlil, jednotlivá pravidla soudního řádu správního nelze vykládat tak, že povedou „k vytváření „bílých míst“, kde není možno v řízení před správními soudy dosáhnout účinné nápravy určitých nezákonností. Takový stav jistě není žádoucí a není v souladu s požadavky na praktickou a efektivní soudní ochranu a přezkum soudním orgánem s plnou jurisdikcí oprávněným napravit jakékoli pochybení správních orgánů“. (6 As 211/2017, bod 31).

[40] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se musel v nynější věci vypořádat s v mezidobí vydanými nálezy Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že po zrušení trestního rozsudku rozhodnutí žalovaného neobstojí.

[41] S poukazem na shora uvedené Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek krajského soudu zrušit podle § 110 odst. 1 s. ř. s. Zruší li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu [§ 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].

[42] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Procesně úspěšným byl v dané věci stěžovatel, neboť výsledkem řízení před správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí, které napadl žalobou.

[43] Náklady řízení stěžovatele v tomto případě tvoří soudní poplatky, odměna jeho zástupce a hotové výdaje. Na soudních poplatcích stěžovatel zaplatil celkově 8 000 Kč (3 000 Kč za podání žaloby a 5 000 Kč za podání kasační stížnosti). Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem i v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupen advokátem.

[44] Za zastoupení v řízení před krajským soudem přísluší odměna za tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a repliky [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele odměna za tyto úkony právní služby v částce 9 300 Kč (3 x 3 100 Kč) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v částce 900 Kč (3 x 300 Kč). Zástupce stěžovatele je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. o 2 142 Kč. Celkem tedy činí odměna za zastupování v řízení před krajským soudem částku 12 342 Kč.

[45] Za zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem přísluší odměna za dva úkony právní služby: podání kasační stížnosti a její doplnění [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele odměna za tyto úkony právní služby v částce 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč (2 x 300 Kč). Zástupce stěžovatele je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. o 1 428 Kč. Celkem tedy činí odměna za zastupování v řízení před Nejvyšším správním soudem částku 8 228 Kč.

[46] Stěžovateli tedy náleží náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 28 570 Kč. Žalovaný je povinen uhradit stěžovateli uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.

[47] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. června 2024

David Hipšr

předseda senátu