7 As 339/2021 – Nejvyšší správní soud

7 As 339/2021- 26 - text

7 As 339/2021 - 31 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: R. M., zastoupena JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti žalovanému: Generální ředitel Hasičského záchranného sboru České republiky, se sídlem Kloknerova 2295/26, Praha 11, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2021, č. j. 61 A 3/2021 38,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

41. V něm konstatoval, že žalovanému nic nebránilo odstranit vady prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení. Krajskému soudu proto uložil, aby se vypořádal s tím, zda žalovaný doplněním posudku skutečně odstranil vady nepřezkoumatelnosti, zda přitom dostatečně šetřil práva žalobkyně a zda se dostatečně vypořádal s žalobkyní tvrzeným bossingem. [4] Rozsudkem ze dne 1. 12. 2017, č. j. 10 A 7/2016 75, krajský soud opět zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2015 pro nepřezkoumatelnost. Uvedl, že závěr psychologa ani přes jeho doplnění nevyhovuje požadavkům stanoveným Nejvyšším správním soudem v rozsudcích ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 Ads 19/2013 35 a ze dne 3. 4 2013 č. j. 6 Ads 158/2013

24. Také proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 1 As 8/2018 37, zamítl. Nejvyšší správní soud korigoval některé závěry krajského soudu s tím, že žalovanému uložil, „aby z podkladů, které jsou v projednávané věci k dispozici, nechal zpracovat dostatečně konkrétní a podrobné doplnění psychologického posudku, ze kterého bude zřejmé, z jakých podkladů psycholog vycházel, z jakých testů či vyšetření získal psycholog jaká zjištění, a jak je následně zhodnotil ve vztahu k osobnostním kritériím, která musí příslušník sboru splňovat. V následném rozhodnutí bude na žalovaném, aby zhodnotil všechny ve věci dostupné podklady, úplnost a přesvědčivost posudku, jakožto stěžejního důkazu pro posouzení odborné otázky – osobnostní způsobilosti žalobkyně, a zároveň přezkoumatelným způsobem reagoval na vznášené odvolací námitky.“ [5] Žalovaný zajistil další doplnění psychologického posudku ze dne 24. 1. 2020 a následně rozhodnutím ze dne 26. 11. 2020, č. j. MV 115315 52/PO OVL 2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), opět zamítl odvolání žalobkyně. II. [6] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že napadené rozhodnutí již není nepřezkoumatelné, neboť žalovaný doplnil psychologický posudek v souladu se závazným právním názorem. Závěr psychologa ve znění jeho doplnění je pak úplný a přesvědčivý, neboť se v něm podrobným a srozumitelným způsobem vypořádávají všechny relevantní skutečnosti. Obsahuje podrobný popis osobnostních rysů žalobkyně a jejich hodnocení, jakož i výčet charakteristik dle vyhlášky o osobnostní způsobilosti, kterým žalobkyně nevyhověla, a to včetně důvodů. Krajský soud zdůraznil, že rozhodnutí správních orgánů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, pročež je nedůvodná námitka, že žalobkyni bylo až v průběhu odvolacího řízení sděleno, kterou osobnostní charakteristiku pozbyla. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším dílčím námitkám, v nichž žalobkyně dovozovala nepřezkoumatelnost psychologického závěru, jeho doplnění, či napadeného rozhodnutí. Důvodnou neshledal ani obecnou námitku, že žalovaný nerespektoval vyslovený závazný právní názor. K porušení zásady dvojinstančnosti řízení krajský soud odkázal na vypořádání této námitky v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 8/2018

37. Dále konstatoval, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem, respektive s vyhláškou o osobnostní způsobilosti, neboť vyhotovení hodnocení osobnostní způsobilosti žalobkyně předcházela řádně zdůvodněná žádost ředitele HZS Jihočeského kraje ze dne 3. 1. 2011 založená na domněnce, že žalobkyně je dočasně nebo trvale nezpůsobilá k výkonu služby. Pozdější doplnění závěru psychologa jsou pak pouze důsledkem právního názoru přijatého správními soudy. Proto současně shledal lichou námitku žalobkyně, že žádost o provedení sporného psychologického vyšetření podala ona sama. Krajský soud dodal, že závěry doplnění posudku ze dne 24. 1. 2020 jsou zcela jednoznačné. S ohledem na závěry doplnění, jehož součástí jsou i výsledky žalobkyně v rámci jednotlivých testovacích metod, nepředstavuje podle krajského soudu absence autentického záznamu z jednání žalobkyně a psychologa zásadní nedostatek, jenž by sám o sobě mohl způsobovat nezákonnost provedeného psychologického posouzení, resp. správních rozhodnutí. Postup psychologa v průběhu pohovoru se žalobkyní byl nadto objasněn ve výpovědi svědka ze dne 25. 2. 2015. Žalovaný se rovněž dostatečně vypořádal s žalobkyní namítaným bossingem. Dle doplnění ze dne 24. 1. 2020 sice nelze objektivně zjistit příčiny, které vyvolaly nezpůsobilost žalobkyně, rozhodujícím faktorem je však její osobnostní nastavení a dispozice v oblasti emoční stability, autoregulace a znaků, které jsou v čase relativně stabilní a představují její trvalý osobnostní rys. Důvody, pro něž psycholog shledal žalobkyni osobnostně nezpůsobilou pro výkon služby, tak spočívaly ve skutečnostech, které jsou v čase relativně neměnné. Jejich vznik nemohl ovlivnit ani případný bossing ze strany nadřízených. K tomu krajský soud odkázal ve shodě s žalovaným na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 10 As 75/2019

52. III. [7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Uvedla, že si je vědoma dřívějších rozsudků ve věci, nicméně s ohledem na možnost ústavního přezkumu zopakovala svůj názor, že řízení ve věci propuštění ze služebního poměru nemělo být vůbec zahájeno, jelikož neexistoval způsobilý podklad pro jeho zahájení. Jestliže žalovaný přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně z roku 2011, přičemž důvodnost (včetně existence způsobilého podkladu pro jeho zahájení) dovodil z doplnění posudku z roku 2020, nemůže logicky rozhodnutí z roku 2011 obstát. Nadto lze závěr psychologa měnit pouze na základě návrhu oprávněné osoby, kterou je stěžovatelka, nikoliv žalovaný. K dalšímu přezkoumání osobnostní způsobilosti stěžovatelky tak nemohlo dojít a ani k němu nedošlo. Tím méně mohlo dojít k propuštění stěžovatelky, neboť jediný existující posudek z roku 2011 soudy shledaly prakticky nicotným. [8] Krajský soud podle stěžovatelky dále nepřípustně marginalizoval otázku bossingu. Umožnil tak žalovanému, aby danou otázku vyřešil pouhým převzetím konstatování z doplněného posudku, neprováděl k ní žádné dokazování a nikterak ji dále neřešil. Krajský soud měl však žalovanému vytknout prokázanou manipulaci s hodnocením stěžovatelky za rok 2008, eventuálně ex post úpravu dalších listin. Ze znaleckého posudku PhDr. Moravcové z roku 2015 navíc plyne zásadní vliv bossingu na posouzení osobnostní způsobilosti stěžovatelky. S tímto rozporem se žalovaný ani krajský soud nijak nevypořádali. [9] Krajský soud se nevypořádal ani s tím, že podle znalkyně PhDr. Moravcové je závěr psychologa nepřezkoumatelný, neboť spisový materiál neobsahuje veškeré podklady nutné pro přezkum posouzení osobnostní způsobilosti stěžovatelky. Nadto je tento závěr v rozporu s interními akty žalovaného. Navíc sám krajský soud připustil, že se nemůže vyjádřit k autentičnosti záznamu o rozhovoru mezi stěžovatelkou a psychologem HZS, který má však podle posudku PhDr. Moravcové zásadní význam. Autentický rozhovor zjevně neměla k dispozici ani PhDr. Fišerová jakožto rozhodující psycholožka. Za této důkazní situace proto nelze dospět k závěru o přezkoumatelnosti posouzení osobnostní způsobilosti stěžovatelky. [10] Krajský soud se rovněž nevypořádal plně s námitkou stran absence předpokladů pro zjišťování osobnostní způsobilosti stěžovatelky. Žalovaný totiž nekriticky vycházel ze shromážděných podkladů a vypovědí svědků a psychologů, kteří jsou však jeho zaměstnanci. Bylo namístě zabývat se věrohodností těchto důkazů, zejména pak za situace, kdy existuje přinejmenším silné podezření na bossing na pracovišti a kdy je prokázáno, že docházelo k manipulaci s hodnocením stěžovatelky. Na vyřešení otázky, zda skutečně existovala důvodná domněnka dočasné nebo trvalé nezpůsobilosti stěžovatelky k výkonu služby, nebo zda i samotná žádost, na základě které bylo celé posuzování stěžovatelky zahájeno, byla součástí bossingu, však rezignoval jak žalovaný, tak krajský soud. [11] Stěžovatelka s ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že doplnění psychologického posudku bylo provedeno v souladu se závěry rozsudku č. j. 1 As 8/2018 42 a je přezkoumatelné. Uvedený rozsudek se také jednoznačně vyjádřil k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. K problematice bossingu uvedl, že stěžovatelka bagatelizovala svá pochybení, neodpovídala na dotazy psycholožky PhDr. Mezníkové k získání podrobnějších informací stran bossingu a neučinila ani oficiální oznámení na bossing ze strany nadřízeného u služebního funkcionáře, který by případně tento problém mohl řešit postupem podle služebního zákona. Dále k této otázce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 14/2016

25. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V.

41. K tomu soud odkazuje na bod 36 rozsudku č. j. 1 As 8/2018 37 a na rozsudky ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 299/2017 37 a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 6 Ads 33/2013

31. [23] Předchozí rozsudky poskytují taktéž odpověď na námitky stěžovatelky ohledně neexistence způsobilého podkladu pro řízení ve věci jejího propuštění ze služebního poměru a nemožnosti ex post doplňovat (slovy stěžovatelky: měnit) závěr psychologa. Již v rozsudku č. j. 1 As 228/2016 41 Nejvyšší správní soud poukázal na tehdejší právní úpravu a uvedl, že dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru mohl žalovaný po zrušení svého rozhodnutí městským soudem v navazujícím správním řízení „buďto (i) odstranit vady v rámci druhoinstančního řízení, nebo (ii) z důvodu neodstranitelné vady řízení zastavit (tak, aby ve správním řízení nedošlo k žalobkyní namítané ztrátě instance).“ Po zrušujícím rozsudku městského soudu tak bylo „zcela na žalovaném, jakým způsobem (tj. procesním postupem) přistoupí k naplnění závazného právního názoru soudu. Odstranění vad druhou instancí tak bylo možným procesním vyústěním za současného respektování závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Městského soudu v Praze (ani ten totiž nekonstatoval, že řízení vůbec nemělo být zahájeno – teprve to by bylo možno řešit jen a pouze zrušením prvostupňového rozhodnutí a zastavením řízení).“ Nejvyšší správní soud s ohledem na citované zavázal krajský soud k tomu, „aby se v dalším řízení vypořádal s tím, zda žalovaný ’doplněním posudku’ vady nepřezkoumatelnosti skutečně odstranil (tj. zda naplňuje požadavky na úplnost a přesvědčivost podkladu rozhodnutí), zda přitom dostatečně šetřil práva žalobkyně a zda se v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze dostatečně vypořádal s žalobkyní tvrzeným bossingem.“ V rozsudku č. j. 1 As 8/2018 37 Nejvyšší správní soud na tyto úvahy navázal a uvedl, že žalovaný „byl dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru oprávněn pouze odstranit vady v rámci odvolacího řízení či z důvodu neodstranitelné vady řízení zastavit. Vedoucí psycholožka pak v rámci doplnění psychologického posudku musela vycházet z již provedených vyšetření žalobkyně, neboť bylo nutno posoudit její osobnostní způsobilost ke dni, kdy o jejím propuštění rozhodoval žalovaný poprvé. Z uvedených důvodů je jasné, že doplnění posudku nebude svou podstatou revizní, jak by bylo možné u odvolacího orgánu očekávat, ale jako první přinese nosné důvody pro závěr o osobnostní způsobilosti či nezpůsobilosti žalobkyně. Obsah posudku je proto třeba chápat v těchto souvislostech a neklást na něj požadavky, které není možné splnit například z toho důvodu, že již není možné obstarat nové podklady pro osobnostní posouzení.“ Nejvyšší správní soud poté konstatoval, že doplnění posudku ze dne 17. 12. 2014 nenaplnilo požadavky na celistvost a přesvědčivost podkladu a právě v tomto ohledu zavázal žalovaného, „aby z podkladů, které jsou v projednávané věci k dispozici, nechal zpracovat dostatečně konkrétní a podrobné doplnění psychologického posudku, ze kterého bude zřejmé, z jakých podkladů psycholog vycházel, z jakých testů či vyšetření získal psycholog jaká zjištění, a jak je následně zhodnotil ve vztahu k osobnostním kritériím, která musí příslušník sboru splňovat.“ [24] Nelze tudíž přisvědčit námitce stěžovatelky, že není možné přezkoumat rozhodnutí správního orgánu I. stupně z roku 2011 z toho důvodu, že doplnění psychologického posudku vzniklo až v roce 2020. Vzniklou situaci totiž nelze chápat tak, že by podklad pro vydání prvostupňového rozhodnutí vůbec neexistoval. Tímto podkladem jsou výsledky psychologického vyšetření provedeného v roce 2011 a další související dokumentace. Tyto podklady vznikly již v roce 2011 a od tohoto okamžiku nebyly jakkoliv měněny. Doplněními ze dne 17. 12. 2014 a ze dne 24. 1. 2020 byly toliko reflektovány nároky na přezkoumatelnost podkladů rozhodnutí vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 299/2017 37 a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 6 Ads 33/2013 31). Došlo tedy toliko k tomu, že byly dodatečně podrobně vysvětleny závěry psychologa založené na uvedených podkladech z roku 2011 tak, aby psychologické posouzení jako celek splňovalo požadavky uvedené judikatury na celistvost a přesvědčivost podkladu. Tomu ostatně odpovídá skutečnost, že psychický stav stěžovatelky byl posuzován právě k rozhodnému období, tedy k roku 2011, nikoliv k roku 2020. Teze stěžovatelky by fakticky vedla k tomu, že vady psychologického posudku spočívající v nedostatku zdůvodnění nemůže služební funkcionář v navazujícím řízení odstranit. Tak tomu ovšem není. Z výše citovaných rozsudků ve věci samotné stěžovatelky jasně vyplývá, že Nejvyšší správní soud považoval vypracování doplnění psychologického posouzení za zcela standardní proces, který je v souladu se zákonem. V žádném případě se Nejvyšší správní soud nedomníval, že by s ohledem na časovou souslednost nebylo možné vypracovat doplnění odůvodnění závěru psychologa. Naopak žalovaného zavázal, aby takové doplnění nechal zpracovat. Zjevně měl tedy za to, že podmínky pro zpracování doplnění jsou splněny. Jak bylo vysvětleno výše, od těchto závěrů se nyní Nejvyšší správní soud nemůže odchýlit a nemá pro to ani žádný důvod. Posouzení plně konvenuje ustálené judikatuře. Například v rozsudku č. j. 6 As 299/2017 37 Nejvyšší správní soud uvedl, že „[v] případě vad lékařského posudku či jiných vad v průběhu zjišťování zdravotní způsobilosti může služební funkcionář doplnit v průběhu řízení nové podklady, požádat o dodání dalších podkladů poskytovatele pracovnělékařských služeb nebo v případě, že vyvstane taková potřeba, požádat o doplnění vyšetření nebo provedení nového vyšetření. V tomto ohledu postupoval stěžovatel správně, když po zrušení prvního rozhodnutí ve věci usiloval o odstranění vytýkaných vad v odvolacím řízení. Zákon o služebním poměru v rozhodném znění neumožňoval služebnímu funkcionáři rozhodnout v odvolacím řízení jinak, než prvostupňové rozhodnutí buď potvrdit, změnit, anebo zrušit a řízení zastavit [§ 190 odst. 8 zákona o služebním poměru ve znění účinném do 30. 6. 2017].“ [25] Nelze pak přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že nemělo být zahájeno řízení ve věci jejího propuštění ze služebního poměru s ohledem na neexistenci způsobilého podkladu pro takové řízení. Přestože byl příslušný podklad, tj. závěr psychologa ze dne 12. 1. 2011, vydaný pod ev. č. GŘPSP 2/H 2011, opakovaně shledán nepřezkoumatelným pro nedostatečné odůvodnění odborného závěru, stále se jednalo o naplnění premisy § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru, tedy že stěžovatelka podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyla osobnostní způsobilost k výkonu služby. Tento podklad přitom vycházel z výsledků provedených psychologických vyšetření, na jejichž základě učinila psycholožka odborný závěr o osobnostní nezpůsobilosti stěžovatelky k výkonu služby. Jak plyne z výše uvedeného, nedostatečné odůvodnění odborného závěru založeného na výsledcích psychologických vyšetření stěžovatelky přitom bylo vadou odstranitelnou v odvolacím řízení. K jejímu odstranění bylo nezbytné doplnit na základě výstupů z psychologického vyšetření z roku 2011 dostatečně konkrétní a podrobnou úvahu, z níž by bylo zřejmé, z jakých podkladů psycholog vycházel, z jakých testů či vyšetření získal psycholog jaká zjištění, a jak je následně zhodnotil ve vztahu k osobnostním kritériím, která musí příslušník sboru splňovat (srov. rozsudek č. j. 1 As 8/2018 37). [26] Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud marginalizoval bossing na pracovišti, který měl podle ní zcela zásadní vliv na posouzení její osobnostní způsobilosti. Podle stěžovatelky soud nesprávně aproboval postup žalovaného, který pouze převzal závěry doplnění psychologického posouzení z roku 2020, aniž by k otázce bossingu prováděl dokazování, a to i přesto, že podle znaleckého posudku PhDr. Moravcové ze dne 25. 3. 2015 měl bossing zásadní vliv na posouzení osobnostní způsobilosti stěžovatelky. [27] Také v této otázce je třeba respektovat závazný právní názor plynoucí z rozsudku č. j. 1 As 8/2018

37. Zde Nejvyšší správní soud vyslovil, že z hlediska vypořádání souvisejících námitek nepostačuje odkázat na jeho rozsudek ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 14/2016 25, s prostým konstatováním, že není důležité, z jakých důvodů stěžovatelka pozbyla osobnostní způsobilost. Jakkoliv podle rozsudku pátého senátu „případný závěr, že příslušník sboru se stal obětí šikany, sám o sobě nevylučuje splnění podmínek pro propuštění podle § 42 odst. 1 písm. j) služebního zákona, správní orgán je však v případě, že příslušník takové skutečnosti namítá, povinen na ně přezkoumatelně reagovat.“ Nejvyšší správní soud tedy žalovanému uložil, aby na námitky stěžovatelky týkající se bossingu na pracovišti reagoval přezkoumatelným způsobem. Tímto požadavkem žalovaného zavázal, aby nikoliv pouze obecně, ale zcela konkrétně vysvětlil, proč neshledal námitky týkající se tvrzeného bossingu důvodnými. To přitom zahrnuje rovněž možnost, aby žalovaný vysvětlil, proč podle něj není tato otázka v případě stěžovatelky vůbec podstatná pro posouzení věci. [28] Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na doplnění psychologického posouzení ze dne 24. 1. 2020 a na výslech PhDr. Fišerové (zpracovatelky doplnění posudku). Z těchto důkazů podle žalovaného vyplývá, že na některé osobnostní charakteristiky stěžovatelky, které jsou optikou výkonu služby nepřípustné a patologické, by případný bossing neměl vliv. Shodný závěr z těchto podkladů dovodil i krajský soud, který pouze dodal, že podle doplněných důkazů jsou tyto osobnostní charakteristiky stěžovatelky v čase relativně stabilní a představují její trvalý osobnostní rys (vyjma nedostatečnosti v oblasti poznávacích procesů). [29] Za takto zjištěného skutkového stavu krajský soud zcela správně konstatoval, že se otázka bossingu stala v podstatě bezvýznamnou. Nelze proto přisvědčit námitce, že krajský soud otázku bossingu marginalizoval, a aproboval tak absenci dokazování. Stěžovatelka přehlíží podstatu úvahy žalovaného i krajského soudu, která vychází z doplnění psychologického posouzení ze dne 24. 1. 2020 a výslechu PhDr. Fišerové, která toto doplnění zpracovala. Tou je zjištění, že podle výsledků psychologického vyšetření v roce 2011 osobnostní struktura stěžovatelky neodpovídá nárokům na osobnostní charakteristiky podle § 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti, přičemž rozhodujícím faktorem je právě její osobnostní nastavení a dispozice, nikoliv případné neprofesionální nebo dokonce šikanující chování nadřízeného. Ve své výpovědi pak PhDr. Fišerová k dotazu předsedy poradní komise upřesnila, že osobnostní charakteristiky jsou relativně stabilní v čase a případné dočasné setkání s bossingem by nemělo zásadní vliv na posouzení osobnostních rysů stěžovatelky. Za této situace se jakékoliv další dokazování stran bossingu na pracovišti stalo skutečně nadbytečným. [30] Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani znalecký posudek PhDr. Moravcové ze dne 25. 3. 2015. S ohledem na datum pořízení totiž nemůže tento posudek reagovat na doplnění psychologického posouzení z roku 2020, v němž bylo podrobně objasněno, proč stěžovatelka nevyhověla osobnostním charakteristikám podle § 1 písm. b), g), h) a i) vyhlášky o osobnostní způsobilosti, a byla tak shledána osobnostně nezpůsobilou. Nutno rovněž uvést, že znalecký posudek se opíral prakticky pouze o sdělení stěžovatelky a vycházel bez dalšího z toho, že tato jsou pravdivá. I pokud by se však prokázalo, že stěžovatelka zažívala na pracovišti bossing, který vedl k trvalé ztrátě způsobilosti pro výkon služby, na rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru by to nemohlo nic změnit (srov. rozsudek č. j. 10 As 75/2019 52). Tento závěr přirozeně neznamená, že otázky tvrzeného bossingu nemohou mít vliv v řízeních jiných, ať již v eventuálním disciplinárním řízení proti příslušným nadřízeným osobám, event. v řízení o peněžitých nárocích oběti šikany či bossingu. Nutno však dodat, že ze shromážděných materiálů nevyplývá, že by se stěžovatelka jakkoliv bránila proti tvrzenému bossingu, že by tedy např. upozornila výše nadřízené osoby, podala podnět k šetření apod. Stejně tak stěžovatelka nenavrhla relevantní důkazy na podporu jejího tvrzení o bossingu, např. svědecké výpovědi bývalých kolegů apod. [31] Co se týče přezkoumatelnosti celkového psychologického posouzení, je třeba ve shodě s krajským soudem zdůraznit, že znalecký posudek PhDr. Moravcové ze dne 25. 3. 2015 nemůže mít na posouzení této otázky vliv. Jednak není úkolem znalce posuzovat přezkoumatelnost podkladů pro rozhodnutí správního orgánu. Především však došlo k zásadnímu doplnění psychologického posouzení dne 24. 1. 2020, tedy téměř 5 let po zpracování znaleckého posudku. Nejvyšší správní soud se pak neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky, že by psychologické posouzení vycházelo z nedostatečných podkladů. V doplnění ze dne 24. 1. 2020 jsou naopak podrobně vysvětleny jednotlivé použité metody i jejich výsledné hodnoty, na jejichž základě je učiněn konečný závěr, který je dostatečně vysvětlen jak v pasážích u jednotlivých testů, tak v konečném odůvodnění. Doplnění posudku ze dne 24. 1. 2020 tedy odpovídá požadavkům výše zmiňované judikatury. Nadto v konečném důsledku odstraňuje nedostatky původních výstupů z psychologického vyšetření, které shledala znalkyně PhDr. Moravcová, neboť obsahuje analytickou část, rozbor výsledků i závěr na základě provedeného rozboru. Co se týče poukazu na absenci autentického záznamu o rozhovoru vedeného psychologem HZS se stěžovatelkou, musí Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatovat, že autentičnost nelze u záznamu ověřit. Je proto namístě přihlédnout k výpovědi PhDr. Fišerové, zpracovatelky doplnění posouzení ze dne 24. 1. 2020, která uvedla, že standardně se dělá u rozhovoru doslovný přepis a že měla k dispozici přepis od psychologa, který vedl rozhovor se stěžovatelkou, pročež je dán předpoklad, že se jedná o doslovný přepis. Nadto je nutné zdůraznit, že samotný rozhovor byl pouze jednou z metod použitých při psychologickém vyšetření stěžovatelky. Krom rozhovoru byla stěžovatelka podrobena pozorování, anamnestickému vyšetření a psychologickým testovým metodám (výkonové, dotazníkové, projektivní). V celkovém kontextu proto nelze učinit závěr, že by samotný rozhovor měl natolik zásadní význam, aby byl s to zvrátit další výsledky vyšetření, a to ani v případě, že by skutečně nebyl zcela autenticky přepsán. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu. [32] Důvodná pak není ani námitka, že nebyly dány předpoklady pro zjišťování osobnostní způsobilosti stěžovatelky. Krajský soud zcela správně poukázal na to, že k posouzení bylo přistoupeno na základě odůvodněné žádosti ze dne 3. 1. 2011. Ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by samotná žádost byla manipulativní, či že by se opírala o účelově fabulované důvody. Nelze přehlížet, že stěžovatelce bylo již dříve doporučeno, aby využila služeb psychologa, což také učinila. Ve správním spise se také objevují stížnosti kolegů na její chování a popis jejího jednání předcházejícího ukončení účasti na kurzu italštiny. Jeví se pak jako logické, že na přetrvávající problémy mohla navazovat žádost ze dne 3. 1. 2011. Podání žádosti je tedy plausibilně vysvětlitelné jinými motivy než jako projev bossingu, jak stěžovatelka bez dalšího předpokládá v kasační stížnosti. Za takto zjištěného skutkového stavu má Nejvyšší správní soud za to, že nebylo nutné zabývat se podrobně otázkou, jak vznikly důvody pro podání žádosti ze dne 3. 1. 2011. Krajský soud naopak správně vyhodnotil to, že žádost byla řádně odůvodněná, a byla tedy odpovídajícím podkladem pro posouzení osobnostní způsobilosti stěžovatelky. [33] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). [34] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. června 2023

David Hipšr předseda senátu

Plný text rozhodnutí